NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Č. 7355.

Úrazové pojištění: Tvoří součást pracovního výdělku také platy za dovolenou, dále požitky vyplacené podle § 1154 b) o. z. o., jakož i požitky, jichž se zaměstnanci dostává v době, kdy se v závodě přechodně nepracuje?
(Nález ze dne 19. června 1928 č. 12.941).
Prejudikatura: Boh. A 2812/23, 3970/24 a 6054/26.
Věc: Firma R-ovy závody a spol. v P. (adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (za zúč. Úr. pojišťovnu děln. v Praze místotaj. Dr. Václ. Mazánek) o úrazové pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud běží o dobu připadající na neplacenou dovolenou a dny zameškané neomluveně, zrušuje se pro vady řízení, jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy vyměřila firmě R-ovy závody a spol. za příspěvková období 1921-II a 1922-I doplatky pojistných příspěvků a to třemi výměry z 23. října 1922 z podniku »továrna na železné vagony a tendry« 219.342 Kč 56 h, z podniku »dobrovolné pojištění úřednictva a zřízenectva« 452 Kč 33 h a z podniku »automobilové jízdy« 1.443 Kč 28 h. Proti těmto výměrům podala firma námitky proto, že ústav neuznal zásadu, že při stanovení příspěvku pro určitý závod za určitého dělníka je rozhodnou doba, po kterou tento dělník v určitém závodě skutečně pracoval.
Během řízení vykonala úrazová pojišťovna dělnická v Praze u st-lky dne 28. června 1924 revisi mzdy podle § 23 úraz. zák. důsledkem zásadního rozhodnutí nss-u Boh. A 2812/23 a upravila v odpor vzaté předpisy dle súčtování z 31. července 1924 tak, že pro firmu vykázán byl přeplatek na pojistných příspěvcích ve výši 36.901 Kč 20 h. — Při oné revisi bylo zjištěno, že, pokud běží o období 1921-II a 1922-I, na která se vztahují v odpor vzaté výměry ústavu, dle nově upraveného přiznáni firmy, nejsou v něm důsledně obsaženy peníze, vyplacené dělnictvu na jeho smluvní dovolenou, náhradu mzdy dle § 1154 b) o. z. o., přídavek vyplacený dělníkům pracujícím o Štědrém dnu a vánoční dar zvaný »drah. výpomocí«, vyplacený dělnictvu na vánoce 1921.
Zsp v Praze rozhodnutím z 8. dubna 1926 nevyhověla odporu st-lčinu, ježto ve smyslu § 6 a násl. úraz. zák. dlužno pracovním výdělkem rozuměti veškeré platy, jichž zaměstnanci se dostává za práci v podniku konanou, tedy které v důsledku svého pracovního poměru vydělá a s nimiž může jako s příjmem počítati, byť i nešlo veskrze o požitky, na něž by měl přímý právní nárok. »Součást pracovního výdělku tvoří tudíž jak platy za dovolenou, ježto jsou zaměstnanci pouze se zřetelem na jeho pracovní poměr poskytovány, tak i požitky vyplácené podle § 1154 b) o. z. o., jakož i jiné požitky, jichž zaměstnanci se dostává v době, kdy přechodně se v podniku nepracuje, neboť veškeré takové platy dlužno pokládati za součást mzdy, poskytované zaměstnanci zaměstnavatelem v důsledku pracovního poměru. Pokud stěžující si firma dovozuje, že při stanovení pojistných příspěvků dlužno hleděti toliko k faktické době zaměstnání zaměstnance bez ohledu na dobu trvání pracovního poměru, podotýká se, že při stanovení příspěvků nejedná se pouze o faktické zaměstnání, nýbrž též o započítatelný pracovní výdělek, který jest ve smyslu § 16 úraz. zák. pro předpis příspěvků v prvé řadě směrodatným.«
Odvolání firmy, v němž vytýkala, že se úřad nezabýval blíže otázkou faktického zaměstnání zaměstnanců, nevyhovělo žal. min. nař. rozhodnutím z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého.
O stížnosti uvážil nss toto: — — — — — —
St-lka vytýká, že žal. úřad nesprávně, pokud se týče vadně vyložil dosah § 16 úraz. zák. v otázkách: a) zda sluší do faktické doby zaměstnání toho kterého dělníka včítati i čas zameškaný neplacenou dovolenou, dny vynechané neomluveně a dny, po něž se v závodě z důvodu restrikce nepracovalo a za něž se dělníku nedostává žádné náhrady od závodu, b) zda nutno do započítatelné faktické doby pracovní včítati dny, zameškané z důvodu uvedeného v § 1154 lit. b) o. z. o., dále dny placené dovolené a do pracovního výdělku náhradu podnikem za tento čas poskytnutou.
Ad a) Pokud se týče této kategorie, jíž je společno, že se zaměstnancům vůbec nedostávalo náhrady za dobu pod lit. a) vytčenou, neobsahuje nař. rozhodnutí nijakého zjištění ani úsudku, vycházejíc patrně z předpokladu, že výměry úrazové pojišťovny děln. pro Čechy určují doplatky pojistných příspěvků za příspěvkové období 1921-II a 1922-I z platů, jež byly poskytovány stěžující si firmou zaměstnancům.
St-lka, jak zřejmo z jejího podání z 8. listopadu 1924, domáhala se také toho, aby dny zameškané nejen placenou, nýbrž i neplacenou dovolenou, dále dny vynechané neomluveně a konečně dny, po které se v závodě z důvodů restrikce výroby v jednotlivých týdnech nepracovalo, nebyly započítány do doby faktického zaměstnání. Také v odvolání k min. soc. péče namítala, že se nemá do doby faktického zaměstnání započítati i čas, po který v závodě následkem placené nebo neplacené dovolené dělníci nepracovali, nebo který vůbec jinak zameškali. — Ve příčině dovolené slušelo tedy lišiti mezi dovolenou placenou a neplacenou a také ve příčině dnů zameškaných neomluveně vycházela st-lka patrně též z předpokladu, že za dny ty nebyla úplata poskytnuta.
St-lka právem spatřuje vadnost řízení v tom, že žal. úřad nezaujal nijakého stanoviska k této její námitce, pokud běží o dobu neplacené dovolené a dnů zameškaných neomluveně. V tomto směru shledal proto nss řízení vadným po rozumu § 6 zák. o ss, když žal. úřad skutkovou podstatu v těchto směrech vůbec nezjistil, pokud se týče nevyslovil, zda a po případě v kterém směru námitky pokládá za odůvodněny čili nic. Pro tento zřejmý nedostatek nelze tudíž nař. rozhodnutí přezkoumávati po stránce jeho zákonitosti.
Tyto úvahy však nedopadají na námitku další, týkající se dnů, po něž se v závodě z důvodu restrikce nepracovalo. Žal. úřad hodnotil námitku tuto v předpokladu, že za dny tyto byly firmou vyplaceny zaměstnancům příslušné požitky. Ani z vyjádření firmy 8. listopadu 1924 a z 20. srpna 1925, ani z obsahu odvolání k min. nelze vyčísti, že by st-lka v tomto směru byla vytýkala, že za tyto dny se zaměstnancům nedostalo nižádné náhrady. Naopak obsah těchto vyjádřeni, i obsah samé stížnosti k min. vyznívají v ten rozum, že se za dny posléz uvedené zaměstnancům dostávalo náhrady, neboť nikde se u dnů, kdy se v závodě z důvodů restrikce nepracovalo, nezmiňuje o tom, že zaměstnancům za dobu tu se vůbec náhrada neposkytovala, zejména pak odvolání k min. svědčí opaku, mluvíc v doslovu o příspěvcích, které zaměstnanci z titulu těchto zameškaných dnů obdrželi. Tak chápal žal. úřad tento sporný bod, obmeziv judikování na požitky, jichž se zaměstnancům dostává v době, kdy se přechodně v podniku nepracovalo.
Nebylo-li podle toho, co bylo vyloženo, ve správních spisech podkladu pro námitku formulovanou tak, že by se za dny ty zaměstnancům nedostalo náhrady, neměl žal. úřad důvodného podnětu, aby o námitce tohoto způsobu zvláště rozhodoval. Nař. rozhodnutí v tomto směru netrpí tudíž vadou řízení a stížnost, pokud byla po této stránce vznesena, jeví se dle § 5 a 6 zák. o ss nepřípustnou.
Ad b) Nezákonnost shledává st-lka ve výroku žal. úřadu, že do pracovního výdělku po rozumu § 16 zák. úr. sluší pojímati i takové platy, jež pobíral zaměstnanec po dobu, po kterou byl na placené dovolené. Míní, že po dobu tuto nebyl zaměstnanec skutečně zaměstnán v závodě, což jest nezbytným kriteriem pro pojem pracovního výdělku, který předpokládá, že zaměstnanec musí býti přítomen v továrně; neboť jen s touto jeho přítomností je spojeno nebezpečenství úrazu; že nezáleží vůbec na tom, zda dělník, v podniku podléhajícím pojistné povinnosti zaměstnaný, jest vydán nebezpečenství úrazu, jen když jest zaměstnancem takového podniku, který pojistné povinnosti podléhá, se v judikatuře všeobecně uznává (srovn. na př. nál. ss-u Budw. 13949 a z novějších A 2625 a 4641). Také platy poskytované dělníkům po dobu dovolené jsou úplatou, která se jim poskytuje v důsledku pracovního poměru v podniku.
Selhati musí pokus st-lky, která spatřuje oporu svého názoru, že zaměstnanec musí býti přítomen v závodě, má-li podléhati pojistné povinnosti, v §§ 1 a 3 úraz. zák. Nehledě k tomu, že ve sporu tomto neběží o otázku pojistné povinnosti, nýbrž o otázku jinou, totiž otázku, co sluší čítati do pracovního výdělku jako základu pro výpočet pojistných příspěvků, takže §§ 1 a 3 tu vůbec nemají významu — odporuje pojmu pracovního výdělku dle § 16 úr. zák., jak nss podrobněji vyložil v nál. Boh. A 2812/23, jehož se ostatně dovolává i stížnost, výpočet, připadající na nějakou časovou jednotku pracovní doby; zákon měl na zřeteli jako základ pro stanovení příspěvku úhrnnou sumu skutečného výdělku, za období příspěvkové přijatého. Nemůže proto uspokojovati konstrukce stížnosti, která požaduje vztah mezi výdělkem a pracovním risikem v závodě v ten způsob, že výdělkem jest jen ona úplata, která se poskytuje za práce v závodě skutečně vykonané, tedy za práce vystavené nebezpečenství úrazovému.
Stejně nepřípadným jest, dovolává-li se st-lka znění 3. odstavce § 6 úraz. zák., když přece v daném případě vůbec ani nejedná se o podnik periodický, který by se neprovozoval po celý rok, ježto skutečnost, že v podniku se snad po některé týdny přechodně nepracuje, neodnímá podniku povahu takového, v němž se jinak pracuje po celý rok, uváží-li se, že hned další 4. odstavec § 6 výslovně uvádí, že k nahodilým přestávkám v provozu nesmí býti přihlíženo. Ostatně předpis § 6 týká se pouze výměry důchodu úrazového, kdežto v tomto sporu běží jen o vyhranění pojmu pracovního výdělku, pro který jest směrodatným předpis § 16 úraz. zák., dle něhož se příspěvky pojistné řídí bez ohledu na to, běží-li o podnik stálý či dočasný, vždy jen dle úhrnné sumy skutečně přijatého pracovního výdělku.
St-lka dovozuje dále, že při placené dovolené, kterou nelze zaměňovati s dovolenou dle zák. ze 3. dubna 1925 č. 67 Sb., mají příspěvky placené zaměstnavatelem ráz podpory v nezaměstnanosti.
St-lce dlužno potud dáti za pravdu, že nelze se dovolávati předpisů zák. o placené dovolené z roku 1925, když se v daném případě jedná o příspěvková období během let 1921 a 1922, také není ani zapotřebí snad z důvodů sociálního nazírání na podstatu dovolených, sahati k předpisům těm, poněvadž se vystačí s pojmem pracovního výdělku, podávajícím se z předpisu § 16 úr. zák. Dovolává-li se však st-lka k odůvodnění svého názoru, že příspěvky zaměstnavatelovy, placené dělníkům na dovolenou. měly ráz podpory v nezaměstnanosti, zdejšího nál. Boh. A 3970/24, přehlíží, že v daném případě, kde se platila dělníkům mzda i za dny, pokud se týče týdny, ve kterých nastaly přestávky v provozu závodu, jinak po celý rok trvajícího, neběží o takové příspěvky poskytované zaměstnavatelem dělníkům za to, že nejsou zaměstnáni, totiž že nejsou v žádném zaměstnání pokud se týče v žádném pracovním svazku, proto, aby si zaměstnavatel zajistil jejich pracovní síly. by mu byli k disposici pro případ, až nastane potřeba nové práce, jak to má na zřeteli cit. nález zabývající se podporami nezaměstnaných po rozumu zák. č. 63/18. V případě našem naopak, jak správně na to poukázala zúčastněná strana v odv. spise, poskytují se příspěvky dělníkům, kteří jsou ve stálém pracovním svazku s podnikatelem — což stížnost sama doznává — nikoli za to, že nejsou zaměstnáni, nýbrž proto, že jsou v poměru pracovním, v němž nastaly jen kratší přestávky, jež ostatně dle § 1155 o. z. o. jdou k tíži podnikatele.
Pokud konečně se týče náhrad poskytovaných zaměstnancům pod zorným úhlem § 1154 b) o. z. o., uznal již nss v nál. Boh. A 6054/26, že platy uvedené v § 1154 b) odstavec 1 a 2 o. z. o. ve znění zák. č. 155/21 tvoří součástku pracovního výdělku ve smyslu úraz. zák. a jest je připočítati do základu pro vyměření úrazových příspěvků, nikoli však platy uvedené v odstavci posledním cit. §.
Poněvadž z obsahu správních spisů nelze seznati, že by se ve sporu tomto jednalo o platy uvedené v odstavci posledním cit. §, což i stížnost sama doznává, nepopírajíc, že zaměstnanci byli v pracovním svazku s podnikatelem, není důvodného podkladu pro to, aby se o tom pochybovalo, že i nař. rozhodnutí má při citaci § 1154 b) o. z. o. na zřeteli pouze platy vytčené v odstavcích prvém a druhém, takže žal. úřad vysloviv, že součást pracovního výdělku tvoří také požitky vyplácené podle § 1154 o. z. o., jimiž podle toho, co bylo vyloženo, mohly býti míněny jen platy poskytované v odstavcích prvém a druhém cit. předpisu; rozhodl v plném souladu se zákonem a nálezem shora citovaným, takže výtka nezákonnosti míjí se cíle.
Z hořejších úvah dospěl tudíž nss k závěru, že stížnost, pokud zabývá se otázkami pod lit. b) na přetřes uváděnými, neprávem vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost.

Citace:

č. 3325. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 750-753.