NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 18 (1909)

S7
Čís. 1972.

Pod ustanovení §u 9 tr. zák. spadají nejen případy, ve kterých ten, na něhož bylo působeno, se ke zločinu svésti nedal, nýbrž i případy, v nichž ke svedení nedošlo z jiného důvodu, zejména proto, že svádění svého cíle vůbec nedostihlo. (Rozh. ze dne 2. května 1925, Zm II 96/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 31. prosince 1924, pokud jím stěžovatel uznán byl vinným zločinem nedokonaného nadržování zločinům ve smyslu §§ů 9, 217 tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se jediné důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř.. zmateční stížnost namítá, že v jednání obžalovaného, jak vychází na jevo z průvodního řízení, nelze spatřovati skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl obžalovaný vinným uznán, nýbrž pouhé jednání přípravné vzhledem k tomu, že obžalovanému nebylo prokázáno, že se s Františkem a Josefem K-ým sešel a se pokusil působili na ně jakýmkoli způsobem, by ulehčili Janu K-ému lstí nebo násilím příležitost k uprchnutí. O pokusu svádění ke zločinu podle §u 217 tr. zák. bylo by podle názoru zmateční stížnosti možno mluviti jen tehdy, kdyby byl obžalovaný s K-ým jednal nebo jim byl nabízel a odevzdával dopis, který mu ode- vzdal Jan K. a ve kterém se obracel na své jmenované bratry, by mu dopomohli k útěku. Námitce nelze přiznati oprávnění. Nalézací soud dospěl podle rozhodovacích důvodů napadeného rozsudku k přesvědčení, že stěžovatel převzal dopis, odevzdaný mu Janem K-ým úmyslně, by jej odevzdal Františku a Josefu K-ým. Rozsudek zjišťuje arci dále, že při osobní prohlídce, provedené strážníkem na stěžovateli, který tropil v Olomouci výtržnosti, byl v jeho notesu nalezen onen dopis, že stěžovateli nebylo již možno doručiti jej bratru Jana K-ého. Rozsudek dospívá však k závěru, že dopis přišel na venek pouze náhodou, čímž bylo provedení činu zabráněno a působení Jana K-ého i stěžovatelovo zůstalo bez výsledku. Rozsudkem zjištěné jednání stěžovatelovo podřadil nalézací soud právem skutkové podstatě nedokonaného svádění ke zločinu podle §§ů 9, 217 tr. zák. při nejmenším potud, pokud byl stěžovatel uznán vinným, že Františka K-ého a Josefa K-ého ke zločinu podle §u 217 tr. zák. svésti hleděl. Nerozeznávat’ § 9 tr. zák. mezi případy, ve kterých ten, na něhož působeno bylo některým ze způsobů, naznačených v §u 9 tr. zák., se ke zločinu svésti nedal, a případy, v nichž ke svedení nedošlo z jiného důvodu, zejména proto, že svádění svého cíle vůbec nedostihlo. Sem náležejí především ony případy, v nichž nebylo sváděno pomocí bezprostředního osobního styku, nýbrž prostřednictvím třetí osoby nebo mělo se tak státi, jako v tomto případě, ve formě dopisu. Stanoviť § 9 tr. zák. samostatnou skutkovou podstatu činu trestného, na niž se stejně jako na jiné skutkové podstaty vztahují všeobecné předpisy trestního zákona, tudíž i jeho ustanovení §u 8 o pokusu. Stěžovatel tím, že podle rozsudkového zjištění dopis, který mu byl odevzdal Jan K., převzal úmyslně, by jej doručil bratřím K-ého, předsevzal činnost, která přesahuje meze pouhého přípravného jednání, odpovídá naopak již pojmu vnějšího zlého činu (§ 11 tr. zák.) neboli činu, vedoucího ke skutečnému vykonání ve smyslu §u 8 tr. zák. Zjišťuje-li tudíž rozsudek dále správně, že provedení činu bylo zabráněno pouze náhodou, nachází v tomto zjištění oporu i rozsudkový závěr, podle něhož působení stěžovatelovo zůstalo bez výsledku.

Citace:

č. 1972. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 249-251.