NPD documents search: Všehrd, 7 (1926)

Společnost národů.

I. Mezinárodní společenství států před zřízením Společnosti národů. — II. Hlavní úřední návrhy na zřízení Společnosti národů. 1. Plán lorda Phillimore-a. 2. Plán francouzský. 3. Návrh pluk. E. M. House-a. 4. První návrh presidenta Wilsona. 5. Plán gen. Smutse. 6. Plán lorda Roberta Cecila. 7. Druhý a třetí návrh presidenta Wilsona. 8. Resoluce mírové konference z 25. I. 1919. — III. Úmluva Společnosti národů. 1. Název. 2. Osnova Úmluvy. 3. Autentické texty. 4. Výklad Úmluvy. — IV. Členství ve Společnosti národů. 1. Různé kategorie členů. 2. O přijímání nových členů. 3. Vystoupení ze S-i n. 4. Vyloučení. Ztráta členství. — V. Organisace Společnosti národů. 1. Shromáždění. 2. Rada. 3. Pravomoc S-i n. podle jiných mezinárodních smluv. 4. Hlasování. 5. Poměr mezi Shromážděním a Radou. 6. Sekretariát. 7. Správní soud. 8. Finance S-i n. 9. Sídlo S-i n. Výsady a osvobození. — VI. Hlavní závazky členů založené Úmluvou. 1. Předpoklady důvěryplné spolupráce. A. Odstranění tajné diplomacie. B. Omezení zbrojení. C. Právní garancie územní integrity a politické neodvislosti členů. 2. Pokojné vyřizování mezinárodních sporů. A. Proč Úmluva vůbec neodstranila války? B. O pokojném vyřizování sporů S-í n. 3. Členové S-i n. a válka. A. Závazky Úmluvy týkající se války a mezinárodní právo. B. Války Úmluvou zakázané. Sankce čl. 16 Úmluvy. C. Války trpěné. D. Války legitimní. 4. Akce S-i n. podle čl. 11 Úmluvy. — VII. Mezinárodní zákonodárství ve Společnosti národů. 1. Čl. 19 Úmluvy. 2. Soudní zákonodárství. — VIII. Správa mezinárodních zájmů. 1. Mandáty. 2. Ochrana menšin. — IX. Podpora mezinárodní spolupráce. 1. Mezinárodní organisace práce. 2. Hospodářská a finanční organisace. 3. Komunikace a transit. 4. Činnost sociální a humánní. 5. Duševní spolupráce. 6. Dozor nad mezinárodními orgány. — X. Úmluva Společnosti národů a jiné závazky členů. — XI. Právní povaha Společnosti národů. — XII. Problém změn a doplnění Úmluvy. 1. Čl. 26 Úmluvy. 2. Návrh smlouvy o vzájemné pomoci. 3. Ženevský protokol. 4. Lokarnské smlouvy. 5. Pakt Briand-Kellogg. 6. Gen. akt z 26. IX. 1928. 7. Smlouvy o vzájemné pomoci: francouzsko-sovětská a československo-sovětská. — XIII. Závěr. — Literatura.
Zkratky: S. n. = Společnost národů; J. O. = Société des Nations, Journal Officiel; A. (s udáním roku) = Actes de l’Assemblée, P. = Procès verbaux des séances plénières; A. (s udáním roku), C. (s římskou řadovou číslicí označující komisi) = Procès-verbaux des Commissions de l’Assemblée.
I. Mezinárodní společenství států před zřízením Společnosti národů.
Politická organisace světa opírala se od starověku o myšlenku universální monarchie, která byla ztělesněna zejména ve světové říši římské. Jediné římské imperium bylo v představě starověkých národů způsobilou formou pro společenství civilisovaných národů. Názor tento se udržel i po vzniku křesťanství. Císařové římští byli uznáváni za nejvyšší ochránce křesťanstva a proto společenství veškerého křesťanstva představovala zase jen římská říše. Jednota organisace křesťanských národů byla porušena, když došlo k rozdělení římské říše na západní a východní. Obě se prohlašovaly za jediné společenství křesťanských národů. V tradici této pokračovali po pádu západořímské říše římští papežové. Opírajíce se o teorii „translace imperia“, vynalezenou ve středověku, ukládali ochranu křesťanstva panovníkům nově vzniklých mocných monarchií v Evropě. Společenství národů bylo tak opět představováno universální monarchií Karla Velikého a po ní říší německou, jako dědičkami římské říše.
Myšlenka universální monarchie ovládala celý středověk, ba udržovala se ještě dlouho v novověku, třebaže její síla postupem doby se zmenšovala. Vývoj v tom směru nebyl v celé Evropě stejný. Kdežto po pádu říše východořímské (r. 1453) počali se ruští carové prohlašovati sami za ochránce křesťanstva — vznikla dokonce teorie o Moskvě jako třetím Římu — a tvořila se nová universální monarchie, na západě Evropy rozpoutal se boj o národní státy, které aspirovaly na úplnou vnější nezávislost. Celkem vzato nebyla idea universální monarchie uskutečněna do všech důsledků. Vedle států, jež patřily do universální monarchie západní nebo východní, existovaly ve středověku i v novověku státy, jež k nim nebyly v poměru podřízenosti. Je jisto, že jednotě křesťanských národů zasadily velkou ránu i reformace a objevení Ameriky.
Když se takto tehdejší svět drobil na národní státy a při tom navazoval styky s kontinentem americkým a prohluboval již navázané styky s Asií, ukazovalo se, že státy mezi sebou vlastně žijí ve stavu anarchickém, nejsouce vázány přesnými normami právními, a že to, co je spojovalo, byl jen strach před hrozícím nepřítelem anebo jednoduše násilí. Jejich potřeby, čím dále tím živěji pociťované, nutily k přemýšlení i k činům. Vedle myslitelů, kteří spekulací hleděli se dopátrati zásad, jimiž by se vzájemné vztahy mezi národy řídily, obchodní styky a cestování s nimi spojené samy vytvořily určité mezinárodní obyčeje. Vznikající nauka mezinárodního práva dodatečně Společnost národů.
se snažila je vysvětliti, ospravedlniti a precisovati. Jelikož kromě normálního styku mezi státy, jímž byla válka, styk mezi národy spočíval hlavně v obchodních operacích zámořských, úprava tehdejších vztahů mezi státy se omezila na vytvoření norem, jichž účelem bylo mírniti utrpení způsobovaná válkami a zajistiti zájmy států a jejich příslušníků, meškajících v cizině za účely obchodními.
Nesmí se ovšem zapomínati, že až do konce XVIII. stol. styky mezi státy byly celkem řídké a interesovaly jen malý počet obyvatel, to jest jen ty, kteří válčili a ty, kteří obchodovali. Ačkoliv až do nejnovější doby války byly časté, jejich vedení mělo pramalý vliv na běh denního života národů. Válčili jen lidé, jichž to bylo povoláním, při čemž národy samy žily celkem klidně dál. Jen veliké války způsobily hluboký otřes života národů. Proto tyto nejevily zvláštního zájmu o úpravu svých vzájemných styků ve formě právních norem, neboť vlastně vzájemných styků neměly.
Změnu způsobily dvě veliké události: t. zv. průmyslová revoluce a Velká revoluce francouzská. Průmyslová revoluce sama nejen umožnila neobyčejný vzrůst počtu obyvatelstva a bohatství, nýbrž přivodila skutečný převrat v dopravě a vůbec ve stycích mezi národy. To mělo za následek, že styky a vztahy mezi vládami měly přímý vliv na právní i zájmovou sféru poddaných, jejichž počet stále rostl, a tím na život obyvatelstva. Tak byl vzbuzen zájem národů o styky mezistátní. Revoluce francouzská pak účinkovala dvěma směry. Předně válečné umění bylo Napoleonem změněno od základu. Byl to totiž on, který vynašel způsob organisování velikých armád. Revoluce francouzská umožnila Napoleonovi, aby použil organisačních, dopravních a výrobních vymožeností průmyslové revoluce při organisování a vyzbrojení svých lidových armád, a to v tak velikých rozměrech, že celá Evropa byla nucena se spojiti, aby ho porazila. Francouzská revoluce měla kromě toho i veliký ideový vliv, ježto dala podnět k myšlence vybudovati stát, který by byl založen nikoliv na moci, nýbrž na právu. Je pozoruhodné, že tuto myšlenku podporovala způsobem nejúčinnějším německá idealistická filosofie, která se postavila do služeb revolučních myšlenek francouzských.
Až do průmyslové revoluce válečné umění a vojenská síla byly výhradně věcí podnikavých vojevůdců a nikoliv národů samých. Proto malé Švédsko mělo v XVII. stol. větší vojenský význam, než nejeden stát veliký. Avšak průmyslová revoluce zde způsobila pronikavou změnu. Bohatství a dopravní prostředky spolu s větším počtem obyvatelů daly početným národům v oboru vojenství význam, jakého tyto do té doby neměly. Brzy byl proto činěn rozdíl mezi národy početnými a národy malými, mezi velmocemi a mezi malými státy. Výraz „velmoc“ je tedy původu čistě vojenského a jeho smysl také. Po skončení napoleonských válek velmoci, objevivše svoji vojenskou převahu, osobily si proto právo nově uspořádati Evropu.
Na Vídeňském kongrese r. 1815 Anglie prosadila nový politický pořádek v Evropě. Vídeňský kongres vedle toho se zabýval velikými problémy mezinárodními. Odsoudil obchod otroky a položil základ k organisaci pro jeho potírání. Stanovil dále pravidla pro plavbu na mezinárodních řekách. O osvobození židů bylo na kongresu diskutováno jako o problému evropském. Konečně kongres zrevidoval a zmodernisoval předpisy o pořadí diplomatických zástupců.
Po Vídeňském kongresu došlo k dvěma velikým pokusům o organisaci společenství evropských států: K Svaté Alianci, založené smlouvou ze 14./26. IX. 1815 a zrodivší se z poslední koalice čtyř velmocí, Anglie, Ruska, Pruska a Rakouska, proti Napoleonovi, a k Evropskému koncertu, který byl jejím pokračováním. Svatá Aliance nebyla ničím jiným, než docela volnou dohodou jmenovaných čtyř velmocí. Cíle Svaté Aliance nebyly nikdy jasně vytčeny. Smluvní strany v přesvědčení, že je nutné, aby upravily své vzájemné vztahy na základě vznešených pravd křesťanského náboženství, zabezpečily si vzájemnou pomoc. Chtěly takto chrániti náboženství, mír a spravedlnost, ale při tom jim šlo vlastně o zachování monarchického zřízení vládního všude, kam sahal jejich vliv. Byl to jakýsi konsultativní pakt.
Evropský koncert, který vlastně Svatou Alianci nahradil, měl svůj základ ve smlouvě z 20. XI. 1815, jejímž čl. V. se zavázaly Rakousko, Velká Britanie, Rusko a Prusko, že obnoví v určených lhůtách schůze, věnované opatřením, která by v daném období považována byla za nejužitečnější pro klid a blahobyt národů a pro mír Evropy (Debidour, Histoire diplomatique de l’Europe, I., 1891, str. 197). Do této Společnost národů.
alianční smlouvy namířené proti Francii, byla na žádost Anglie vložena klausule, podle které v případě, že otázky týkající se reparací a okupace budou do 3 let od podepsání míru vyřešeny, Francie bude pozvána, aby k alianci přistoupila a schůzí velmocí se súčastnila. To se stalo protokolem Cášským z 15. XI. 1818.
Následovala doba nepřetržitých schůzí monarchů a státníků. Bylo jich na třicet po dobu XIX. stol. Do r. 1856 byly konány hlavně v Londýně a potom do r. 1870 v Paříži. Největším přívržencem schůzek státníků byl Napoleon III. Chtěl jich použíti k revisi hranic určených na kongresu Vídeňském a k uskutečnění svých politických cílů bez války. Napoleon chtěl, aby se Evropský koncert zabýval těmito otázkami a otázkou odzbrojení a právě proto nedůvěra ostatních byla k němu veliká.
Malé mocnosti nebyly na konference připuštěny. Přes to na konferenci v Cáchách (r. 1818) bylo rozhodnuto, že budou na schůze zvány vždy, když půjde o jejich zájmy. To se stalo, když Holandsko požádalo velmoci o zákrok proti povstalcům z belgických provincií. Velmoci zakročily, neboť se jednalo o revoluci ohrožující evropský mír. Sešly se na konferenci v Londýně a 4. XI. 1831 uznaly Belgičany za válčící mocnost a 20. XII. téhož roku Belgii za samostatný stát (Recueil des pièces diplomatiques relatives aux affaires de la Hollande et de la Belgique en 1830 et 1831, I., str. 44). Stejně tomu bylo na Londýnské konferenci r. 1867, kde se jednalo o neutralisaci Lucemburska (Debidour, 1. c. II., str. 343). Konference účastnila se poprvé Italie jako velmoc. Do vyřešení těchto otázek zasahovaly velmoci ne tak proto, aby byl zachován mír, ale proto, aby jinak některá z nich neprosadila řešení vyhovující jediné jejím zájmům. Intervence velmocí se dály ve jménu rovnováhy, která byla vedoucí zásadou mezinárodní politiky v XIX. a na začátku XX. stol. (Nippold, Le développement historique du droit international depuis le Congrès de Vienne, 1924, I., str. 25.)
Evropský koncert selhal z několika příčin. Předně byla to dohoda šesti velmocí, formálně i prakticky ještě volnější, než Svatá Aliance. Jeho účel, t. j. udržení míru, nebyl nikdy jasně vyjádřen na papíře, ani přesně formulován v myslích monarchů a státníků. Proto bylo možno Evropského koncertu lehce zneužíti k cílům jiným. Dále selhal proto, že poměr mezi velmocemi a malými státy nebyl jím upraven. Konečně Evropský koncert byl omezen pouze na Evropu, ačkoliv jeden z největších problémů mezinárodních byl problém Ameriky. Vedle toho koncepce cara Alexandra, zakladatele Svaté Aliance, stála v rozporu s anglickou koncepcí Evropského koncertu.
Tento ideový rozpor se projevil i v praksi. Alexandr I. a Metternich se zajímali hlavně o zabezpečení svých evropských zájmů a chtěli použíti konferencí Evropského koncertu k společnému potírání revolučního hnutí. Angličané naproti tomu si přáli sice zachovati jednotu evropských velmocí, ale při tom chtěli míti sami volnost pohybu. Nechtěli se příliš angažovati ve věcech evropského kontinentu, protože byli značně zaměstnáni starostmi, které jim působily Spojené státy americké. Evropský koncert se nikdy nezmohl na to, aby si vytvořil nějaký stálý orgán. Angličané mimo to od konference ve Veroně (r. 1822) chovali nedůvěru k Svaté Alianci a poněvadž Evropský koncert byl proniknut duchem Sv. Aliance a byl s ní ztotožňován, snažili se setřásti se sebe závazky jeho se týkající. Za zmínku stojí, že Napoleon III. navrhl královně Viktorii r. 1863 „zřízení mezinárodní Rady, která by bděla nad záležitostmi Evropy, sledovala a zkoumala vztahy mezi státy a vykládala a vysvětlovala smlouvy“ (Sencourt: Napoléon III., str. 314).
V letech 1899 a 1907 došlo k dvěma velikým mezinárodním konferencím, ale povahy již jiné, než byl Evropský koncert. Byly to mírové konference Haagské, na nichž se sešly velmoci a malé státy na rovné noze. Na 1. Haagské konferenci byly zastoupeny velmoci, malé státy evropské, dva státy východní a Mexiko. Na 2. konferenci byly už všechny státy latinské Ameriky. Tyto konference se zabývaly hlavně kodifikací norem práva válečného a pravidel pro pokojné vyřizování sporů mezi státy. Otázka omezení zbrojení, která původně měla býti hlavním bodem programu, se ukázala neřešitelnou. Pozoruhodný pokrok však byl učiněn v úpravě předpisů pro mezinárodní arbitráž, třebaže pokus zříditi stálý dvůr pro rozhodčí spravedlnost selhal. Idea organisace smírného vyřizování mezinárodních sporů učinila veliký pokrok před světovou válkou smlouvami uzavřenými hlavně z iniciativy amerického státníka Bryana a podle něho nazývanými.
Zkušenosti ze světové války (1914 až Společnost národů.
1918) daly nový a neobyčejně silný podnět k uskutečnění nové právní organisace lidstva. Útok rakousko-uherské říše na Srbsko a porušení trvalé neutrality Belgie Německem ukázaly národům, že za dosavadní poloanarchie v mezinárodním společenství, nelze zabezpečiti úctu k mezinárodnímu právu a tím i mír. Byl rovněž proveden důkaz, že vážná válka nemůže býti lokalisována a že vzhledem k vzájemné hospodářské odvislosti států neutrálové nemohou uniknouti jejím důsledkům. Neutralita, jíž se chránili před válkou ti, kteří se bíti nechtěli, zklamala, neboť bylo prokázáno, že válčící mocnosti sice vyžadovaly od neutrálů, aby přesně své povinnosti z neutrality plynoucí plnili, při tom však samy práva neutrálů ustavičně porušovaly. Neutralita se stala příliš nákladnou a jediným účinným prostředkem k obhajobě práv neutrálů ukázal se vstup do války. Konečně bylo prokázáno, že moderní válka se nevede jen armádou, nýbrž i průmyslem a obchodem. Proto, i když si toho docela neuvědomily, národy přece jen cítily, že chtějí-li míti mír, musí se postarati o novou organisaci mezinárodního společenství.
Nejvlivnějším propagátorem této myšlenky byla americká „League to enforce Peace“ a anglická „League of Nations Union“. Sám president Wilson byl nesen tímto proudem, jak je patrno z noty, kterou zaslal spojencům v prosinci 1916. V lednu 1918 ve 14. bodě svého poselství ohlásil již otevřeně nutnost založiti sdružení národů, které by poskytovalo záruky politické samostatnosti a územní celistvosti stejně malým jako velkým státům a chránilo mír. Tak se tento americký státník stal apoštolem myšlenky založení S-i n. On to byl, který vytvořil mravní a politické ovzduší, jež umožnilo, aby myšlenka zapustila kořeny a vzklíčila. Bude úkolem historiků zjistiti, zda a do jaké míry projevil se při zakládání S-i n. vliv starších návrhů na organisaci mezinárodního společenství (P. Dubois, E. Crucé, Sully-ho, abbého de Saint-Pierre, Benthama, Kanta, plánu českého krále Jiřího z Poděbrad a j.).
II. Hlavní úřední návrhy na zřízení Společnosti národů.
1. Plán Lorda Phillimore-a. První úřední návrh smlouvy o S-i n. byl vypracován v Londýně. R. 1917 jmenovala anglická vláda zvláštní výbor pro vypracování návrhu na novou organisaci lidstva, výbor, kterému předsedal lord Phillimore. Hlavní myšlenkou plánu, který vyšel z jeho porad a byl předložen anglické vládě dne 20. III. 1918, bylo zachovati za každou cenu mír mezi členy aliance; jen na druhém místě stála opatření pro řešení sporů jejích členů.
Podle tohoto dokumentu se státy zavazují, že se neuchýlí k válce, aniž by dříve svůj spor předložily řízení arbitrážnímu nebo konferenci Společnosti. Zároveň se zavazují, že k válce nesáhnou, pokud spor nebude vyřízen, a že nebudou hledati řešení jiné než to, které určí buď rozhodce nebo konference (čl. 1). Otázka, co se stane, když konference nerozhodne, aneb, když se stát rozhodčímu nálezu nepodrobí, zůstává vědomě otevřena. Porušení závazků obsažených v čl. 1 považováno je ipso facto za válku proti všem členům Společnosti, kteří se zavazují, že učiní potřebná vojenská, námořní, finanční a hospodářská opatření proti státu smlouvu rušícímu. Mezi finančními a hospodářskými opatřeními je zmínka o přerušení finančních a obchodních styků s příslušníky státu se provinivšího (čl. 2). Výslovně se prohlašuje, že nejlépe se hodí k vyřizování arbitráží spory o výklad mezinárodní smlouvy, o jakékoliv otázky práva mezinárodního, neb o to, je-li dána skutečnost, která, kdyby byla prokázána, by zakládala porušení mezinárodních závazků, nebo posléze o rozsah a povahu náhrady, již jest dáti za takové porušení (čl. 3). V čl. 4 se rozvádí myšlenka, jejíž zárodek je obsažen v čl. 48 Haagské úmluvy o pokojném vyřizování mezinárodních sporů z 18. X. 1907. Člen, jehož právní sféra je ohrožena, má právo dovolati se přímo konference. Konference se skládá z diplomatických zástupců států v místě konference sídlících (čl. 5). Má býti svolána co nejrychleji a to povinně, téměř automaticky (čl. 6). Konference si stanoví sama svůj jednací řád a jmenuje své výbory. Rozhoduje většinou hlasů (čl. 7). Úkolem jejím je zjistiti fakta a navrhovati spravedlivé a trvalé řešení. Její návrhy však nemají váhy rozhodnutí (čl. 8). Státy se zavazují, že dodají konferenci veškeré informace sporu se týkající (čl. 9). Státy, jichž se spor týká, nehlasují (čl. 10). V případě, kdyby se nedohodla na žádném doporučení, uveřejní konference zprávu (čl. 11). Po dobu sporu má konference právo osvoboditi svého člena od závazku čl. 2, kdyby mu byla jeho plněním způsobena neodčinitelná újma (čl. 12). Konference Společnost národů.
je příslušná i pro spory mezi členy a nečleny Společnosti (čl. 13). Kdyby nečlen nepřijal pro účel sporu postavení člena konference ad hoc, tato připraví nicméně doporučení, jako kdyby strany byly přítomné (čl. 14). Čl. 15 obsahuje předpis o fakultativní vzájemné pomoci proti útočníkovi zvenčí. Ve sporech mezi nečleny Společnosti může konference na žádost některého člena nabídnouti své dobré služby (čl. 16). Konference přijímá nové členy a může jim ukládati podmínky pro přijetí (čl. 17). Smlouva ruší všechny jiné mezinárodní smlouvy uzavřené členy, které by se nesrovnávaly s jejími předpisy. Členové se zavazují, že napříště žádných takových smluv neuzavrou. Vzal-li spojenecký stát dříve na sebe závazky, příčící se jejím předpisům, je jeho povinností bez odkladu podniknouti kroky, aby se z těchto závazků osvobodil (čl. 18).
Jak vidno, plán Phillimore-ův měl na mysli konference svolávané nepravidelně, od případu k případu, a to jen u příležitosti vážného mezinárodního sporu anebo krise. Neměla býti žádná pravidelná zasedání, žádný sekretariát, žádný jiný orgán kromě konference. Organisace měla býti omezena na tehdejší spojence. Nic nebylo v plánu o mezinárodním soudě, nic o odzbrojení. Nic o mezinárodní spolupráci ve věcech sociálních a humanitních. Nic o veřejné diplomacii, o mandátech a zabezpečení územní celistvosti a politické samostatnosti členů.
2. Plán francouzský. Ve Francii byla sestavena 22. VII. 1917 za stejným cílem meziministerská komise pod předsednictvím Léona Bourgeois. 8. VI. 1918 dohotovila redakci zásad, které se dají shrnouti takto:
S. n. sestává ze Shromáždění, v němž zastoupen je každý stát svým předsedou vlády nebo jeho plnomocníkem. Schází se jednou do roka a stanoví napřed datum a místo své příští schůze. Jinými orgány jsou Mezinárodní rada, s funkcí značně podobnou, a Stálá delegace. Úkolem Shromáždění je a) zorganisovati mezinárodní soudní dvůr příslušný pro mezinárodní spory, jež mu předloží ono samo nebo některá ze svářících se stran; b) pokojně vyrovnávati na žádost stran, třetího státu anebo z vlastní iniciativy spory, které by ohrožovaly mír. Při tom nejdříve nabídne své dobré služby nebo zprostředkování, kterému předchází vyšetřování podle Haagské konvence z r. 1907. Když jde o spor povahy právní, který nemůže býti přátelsky vyřízen, Shromáždění rozhodne, že spor bude předložen nově zřízenému soudnímu tribunálu, o němž je řeč sub a). Tomuto soudnímu tribunálu přísluší rozhodovati o právu, které platí mezi státy, jak vyplývá z mezinárodních smluv, obyčejového práva, právní nauky a jurisprudence. V případě porušení práva nařizuje odškodnění a potrestání. Shromáždění se postará, aby soudní nálezy byly splněny a, je-li třeba, nařizuje tresty diplomatické, právní, hospodářské a vojenské. c) Spory povahy neprávní se zabývá Shromáždění. Nepodaří-li se mu takový spor vyříditi přátelsky, navrhne samo takové řešení, které by šetřilo práv každého státu a zabezpečilo udržení míru. Toto rozhodnutí se oznámí svářícím se stranám. Kdyby ho jedna z nich nepřijala, dostala by se do rozporu se všemi členy Společnosti. Nepřijetí navrhovaného řešení je porušením její ústavy. Státu, který po formálním vyzvání rozhodnutí odmítne. Shromáždění oznámí donucovací prostředky povahy diplomatické, právní, hospodářské a vojenské, kterých bude proti němu použito. Stejná opatření činí Shromáždění, aby bylo zajištěno provedení nálezů vynesených soudem. d) Stejný postup je předvídán i proti nečlenům Společnosti.
Francouzský plán obsahoval podrobné donucovací prostředky, a to sankce diplomatické, právní, hospodářské a vojenské. Mezi sankcemi diplomatickými uvádí přerušení diplomatických styků, odnětí exequatur konsulárním zástupcům a zbavení výhod z mezinárodních smluv plynoucích. Za právní tresty uvádí tresty peněžité, uložené soudem ve smyslu všeobecné zásady obsažené v čl. 3 Haagské konvence z 18. X. 1907 o zákonech a obyčejích války pozemní, a tresty namířené proti občanům státu se provinivšího. Z trestů hospodářských uvedeny jsou blokáda, zákaz dovozu zbraní a válečného materiálu, odepření dovozu surovin a potravin a povolování půjček. Tresty vojenské provádí mezinárodní armáda. Shromáždění samo stanoví kontingenty vojska, kterými každý člen je povinen přispěti k společné akci. Podle plánu francouzského měl býti zřízen stálý generální štáb, složený z důstojníků jmenovaných na 3 léta členy Společnosti. Úkolem jeho mělo býti zabývati se organisováním mezinárodní branné moci a říditi její operace. Shromáždění jmenuje nejvyššího vojenského velitele a šéfa generálního štábu. Společnost národů.
3. Návrh plukovníka Edwarda M. House-a ze 16. VII. 1918. Z uložení presidenta Wilsona vypracoval návrh na novou mezinárodní organisaci světa jeho důvěrník plukovník House. Podle jeho návrhu ve věcech mezinárodních mají platiti stejné mravní zásady, jako v životě soukromém (čl. 1, 2, 3). Vyzvědačství se odsuzuje, ale přímá a otevřená šetření považují se za čestná a přípustná (čl. 4). Válka nebo hrozba válkou je věcí celé Společnosti a každého člena (čl. 5). Vlády zastupovány budou ve Společnosti svými velvyslanci a vyslanci, sídlícími v místě, kde bude Společnost zasedati (čl. 6). Delegáti se sejdou na žádost kteréhokoliv z nich, když tento prokáže, že je to v zájmu míru (čl. 7). Budou se scházeti čas od času, jak si sami určí (čl. 8). Sami si stanoví svůj jednací řád a jmenují své výbory pro vyšetřování a výbory pro připravování zpráv; založí sekretariát, určí jeho povinnosti a rozpočet. Rozhodování se zde děje většinou hlasů (čl. 9). Zakládá se mezinárodní soud, složený z 15 soudců pro řešení sporů mezi národy, které se nedají vyřešiti diplomatickou cestou nebo rozhodčím řízením a týkají se existence, výkladu anebo účinnosti mezinárodních smluv. Soudcové jsou voleni delegáty (čl. 10). Spory o platnost a účinnost státních zákonů mají býti předloženy dříve státním soudům (čl. 11). Nejvyšší státní soudy budou příslušné pro spory mezinárodní jen po dohodě mezi interesovanými státy (čl. 12). Smluvní strany se zavazují, že veškeré spory, které by nebyly vyřešeny cestou diplomatickou a které by nespadaly pod ustanovení čl. 10, budou postoupeny řízení smírčímu (čl. 13). Stát, který — podle konstatování delegátů — opomenul předložiti mezinárodnímu soudu spor, v němž je kompetence soudu nepochybná, který se jeho nálezu nepodřídil, který se nepodvolil rozhodnutí státního soudu, jemuž byl spor předložen, který nepředložil spor smírčímu řízení podle čl. 13 anebo který nepřijal návrhu mediantů, ztrácí veškeré právo obchodovati se smluvními stranami (čl. 14). Kdyby stát vyhlásil válku anebo zahájil nepřátelství, aniž by byl dříve předložil spor mezinárodnímu soudu anebo rozhodcům, anebo kdyby sáhl k válce po vydání jejich nálezu, smluvní strany přestanou s ním nejen obchodovati, nýbrž provedou blokádu jeho pobřeží a uzavrou jeho hranice, aby se světem obchodovati nemohl (čl. 15). Pro spory mezi členy a nečleny platí stejné zásady jako mezi členy (čl. 16, 17, 18 a 19). Smluvní strany si vzájemně ručí za územní celistvost a politickou samostatnost a zároveň se zavazují, že v budoucnosti přijmou změny, které by rasové poměry a lidová hnutí učinily nutnými. V takových případech rozhodovati se bude dvoutřetinovou většinou hlasů delegátů. Strany výslovně uznávají, že územní změny musí býti spravedlivě kompensovány a že mír je důležitější, než jsou otázky hranic (čl. 20). Smluvní strany uznávají zásadu, že trvalý mír vyžaduje snížení národního zbrojení (čl. 21). Delegáti rozhodují o přijímání nových členů (čl. 22). Smluvní strany uznávají, že tato smlouva ruší veškeré mezinárodní smlouvy, které by byly v rozporu s jejími ustanoveními (čl. 23).
4. První návrh presidenta Wilsona. Wilson ve svém prvním návrhu z prosince 1918, který měl 13 článků, převzal většinu ustanovení z plánu House-ova s tím rozdílem, že jeho čl. 6, 7 a 10 ve věcech vojenských sankcí jsou precisnější a dalekosáhlejší. Wilson ukládá všem členům povinnost jíti společně vojenskými silami proti nečlenu, který by odmítl mezinárodní arbitráž. Stručně vzato, Wilsonův první návrh obsahoval předpisy o schůzích zástupců, o kvalifikované záruce územní celistvosti a politické samostatnosti smluvních stran, o snížení zbrojení, o povinné arbitráži a společné akci proti nečlenu, který by arbitráž odmítl a uchýlil se k svépomoci.
5. Plán generála Smutse. Generál Smuts si představoval novou mezinárodní organisaci jako hlavní orgán pro rekonstrukci Evropy a Východu a jako orgán mající za účel zajistiti budoucnost nového světa, z války povstavšího. Pokládal její zřízení za tím naléhavější, že říše rakousko-uherská, ruská a turecká se zhroutily a že na jejich troskách povstala celá řada malých a nezkušených národních států.
Podle plánu Smutsova prvním a základním úkolem mírové konference bude založiti S. n. Jinými slovy: smlouva, kterou se S. n. zřídí, má býti součástí mírových smluv (čl. 1). Čl. 2—9 obsahují předpisy o mandátovém systému. S. n. bude jakýmsi dědicem území a obyvatelstva bývalého Ruska, Rakousko-Uherska a Turecka. Anexe jsou nepřípustné a zásada sebeurčení má býti na příští vlády těchto území moudře aplikována. Vláda nad národy, dosud nezralými pro samostatný život, patří S-i n. Společnost národů.
Statut mandátů bude stanoven S-í n. Státy pod mandátem budou pěstovati politiku otevřených dveří pro každého. Žádný stát, který vznikl na území bývalých říší, nemá býti přijat do S-i n., leč pod podmínkou, že přijme předpisy o odzbrojení, stanovené S-í n. S. n., jako nástupce zmíněných říší, bude míti přímý dozor nad vztahy nových samostatných států a bude její povinností upravovati rozpory mezi nimi vzniklé. Čl. 10—14 obsahují zásady pro organisaci S-i n. Orgány míru budou stálá konference vlád, rada a soudy smírčí a rozhodčí. Ve všeobecné konferenci zasedají všichni členové se stejným právem hlasovacím. Konference se zabývá věcmi, radou jí předloženými. Rada je výkonným výborem S-i n. a je složena ze zástupců velmocí a několika zástupců menších států, ale tak, aby velmoci měly v ní nepatrnou většinu. Rada se schází v ustálených lhůtách, jmenuje stálý sekretariát a stálé výbory. Funkce její jsou: spravuje mandáty, obstarává správu mezinárodního jmění, za které jsou považovány mezinárodní vodní cesty, řeky, průplavy, železnice, opevnění, vzduchové stanice atd. Rada je dále pověřena vypracovati všeobecné normy mezinárodního práva a provésti úpravu o omezení zbrojení.
Čl. 15—17 obsahují zásady o omezení zbrojení. Navrhuje se zrušení povinné vojenské služby a zavedení milice. Všeobecné odzbrojení není sice proveditelné, ale stanoví se, že rada určí výzbroj jednotlivých států. Rada vypracuje také plán na zestátnění výroby střeliva a válečného materiálu.
Čl. 18—21 obsahují zásady o úpravě sporů mezinárodních, zásady převzaté z Phillimore-ova plánu.
6. Plán lorda Roberta Cecila. Dne 17. XII. 1918 lord Robert Cecil shrnul do jednoho dokumentu myšlenky o organisaci S-i n. a 14. I. 1919 je přesně formuloval. Dle tohoto plánu rada S-i n. se skládá výlučně z velmocí. Konference naproti tomu se skládá ze zástupců všech států a schází se jednou za 4 leta. Plán předvídá zvláštní zastoupení pro dominia a Indii, též určitá opatření pro mezinárodní spolupráci a sekretariát. Podstata jeho předpisů o úpravě mezinárodních sporů je vzata z Phillimore-ova plánu, jako ji z něho převzal Smuts a i poslední plán Wilsonův. Jeho novotou bylo založení mezinárodního soudu, jak jej měl na mysli pluk. House. Plán má předpis o tom, že spor, nepředložený rozhodčímu řízení anebo soudu, může býti předložen radě nebo konferenci. Tyto si mohou vyžádati posudek soudu. Tresty jsou převzaty z Phillimore-ova plánu, ale formulovány tak, aby dosavadní právní předpisy o neutralitě nemohly zabrániti jejich aplikaci. Konečně obsahuje tento plán Wilsonovy garancie územní celistvosti a opatření pro změnu statu quo.
7. Druhý a třetí návrh presidenta Wilsona. Druhý plán Wilsonův z 10. I. 1919 obsahoval v podstatě předpisy prvního plánu, ale s důležitými doplňky. Tak v čl. 2 Wilson přijal Smutsovu koncepci rady a v čl. 14 zrušení povinné vojenské služby. Nejdůležitější změny však se týkaly úpravy mezinárodních sporů. Jestliže v prvním svém návrhu Wilson navrhoval všeobecnou povinnou arbitráž, v druhém přijal do čl. 5 a 6 čl. 18—21 plánu Smutsova. Dále přijal tresty a koncepci války „ipso facto“. Podstata těchto byla již v plánu Phillimore-ově.
K původním svým 13 článkům Wilson připojil 10 bodů dodatečných. Vzal za svou zmíněnou koncepci generála Smutse o dědictví po bývalé říši rakousko-uherské, Turecku a Německu, ale tak, že zásadu tu uplatňoval jen na území turecké a na německé kolonie. Zde je definitivní myšlenka mandátů (bod 1.). Mandátová území mají býti spravována S-í n. samou (bod 2.). Ta určí pro každý případ podmínky, za nichž území bude spravováno (bod 3.). Státy vzniklé na území Rakousko-Uherska a Turecka nemají býti ani uznány, ani přijaty do S-i n., dokud nepřijmou její předpisy o omezení zbrojení. Jako nástupce zaniklých říší, S. n. má právo dozírati na vztahy mezi novými státy a má plniti poslání smírčího orgánu mezi nimi za účelem míru (bod 4.). Smlouva o S-i n. má obsahovati ustanovení o lidských podmínkách pracovních a o rozumné době pracovní (bod 5.). Vypracovány dále budou předpisy o ochraně ras a o ochraně národních menšin, předzvěst to smluv o ochraně menšin (bod 6.). Archivy a korespondence rady a shromáždění delegátů budou vždy přístupny smluvním stranám (bod 7.). Zásada svobody širého moře je postavena na roveň politické samostatnosti států, kterou si státy vzájemně zaručují (bod 8.). Shromáždění delegátů má čas od času připraviti a smluvním stranám doporučiti k schválení normy a zásady práva mezinárodního (bod 9.). Každá existující Společnost národů.
smlouva nebo jiné ujednání mezinárodní musí býti do šesti měsíců od založení S-i n. uveřejněny, jinak budou považovány za neplatné. Pro budoucnost mezinárodní smlouvy nebo dohody musí býti uveřejněny do 30 dnů poté, kdy vstoupí v platnost, jinak budou pokládány za zrušené. Tato ustanovení se nevztahují na smlouvy uzavřené v době války: tyto však musí býti uveřejněny do 30 dnů od uzavření míru, jinak jsou neplatné. Smlouvy budou považovány za uveřejněné jen, když budou uloženy v sekretariátě S-i n. (bod 10.).
Třetí plán Wilsonův z 20. I. 1919 nebyl ničím jiným, než opraveným a lépe redigovaným zpracováním druhého návrhu.
8. Resoluce mírové konference z 25. I. 1919. Anglická delegace na mírové konferenci vypracovala dne 15. I. návrh resoluce o zřízení S-i n., který president Wilson opravil a Nejvyšší rada schválila 22. I. 1919. Plenum mírové konference tento návrh přijalo dne 25. I. 1919. Tato resoluce stanovila, že bude založena S. n. za tím účelem, aby podporovala mezinárodní spolupráci, zajistila plnění mezinárodních závazků státy převzatých a zamezila v budoucnosti války. Smlouva o jejím zřízení bude tvořiti součást mírových smluv a bude otevřena k přístupu všem civilisovaným národům, na něž bude možno se spolehnouti, že vytčené účely budou podporovati. Členové S-i n. se budou scházeti periodicky na konferencích, S. n. bude míti stálou organisaci a sekretariát, jichž úkolem bude vésti její záležitosti v době mezi konferencemi. Mírová konference jmenuje komisi s posláním, aby v zastoupení vlád vypracovala podrobnosti o založení a úkolech S-i n. Jmenovaná komise byla 19i-členná a skládala se ze zástupců Britské říše, Francie, Spojených států, Italie a Japonska (jež měly po 2 zástupcích) a Brazilie, Srbska, Belgie, Číny, Portugalska, Řecka, Rumunska, Polska a Československa (jež měly po 1 zástupci). Jak patrno, resoluce mírové konference z 25. I. 1919 dala komisi zcela jasné direktivy.
III. Úmluva Společnosti národů.
Dne 31. I. 1919 došlo k poradě mezi presidentem Wilsonem, generálem Smutsem, lordem Cecilem a plukovníkem Housem, na které právní poradce anglický Hurst a právní poradce Spojených států Miller byli pověřeni, aby redigovali tekst statutu S-i n., jehož základem mají býti třetí plán Wilsonův z 20. I., anglický plán z 20. I. (doplněný to plán lorda Cecila ze 16. I.), dále body, na nichž se Miller a Cecil dohodli 27. I., týkající se zřízení odvolací soudní instance z arbitrážních nálezů, mezinárodních mandátů v dodatku 1—3, menšin v dodatku 6, svobody moře v dodatku 8 a hospodářské svobody v dodatku 10. Miller a Cecil redigovali tekst, který byl vzat za podklad rozpravy komise pro S. n. Komise zasedala od 3. do 13. II. 1919 pod předsednictvím presidenta Wilsona. Dne 14. II. předložila plenu mírové konference tekst, který toto schválilo.
Mírová konference pozvala si na poradu i zástupce států, které zůstaly ve světové válce neutrální, aby vyslechla jejich námitky proti tekstu ze dne 14. II. Ve výboru, který byl pověřen, aby je vyslechl, byli: plukovník House, lord Cecil, Léon Bourgeois, Hymans, Venizelos a Vesnić. Z neutrálních států zastoupeny byly Argentina, Chile, Kolumbie, Dánsko, Španělsko, Norsko, Paraguay, Nizozemsko, Persie, Salvador, Švédsko, Švýcarsko a Venezuela. Schůze byly dvě, 20. a 21. III. 1919. Výsledky jejich neměly však na redakci statutu S-i n. většího vlivu.
Komise pro S. n. se sešla po návratu presidenta Wilsona ze Spojených států poprvé 22. III. a pokračovala v pracích 24. a 25. III. 1919. Zkoumala hlavně námitky Spojených států, které se týkaly výhrady o kontrole států nad svými domácími věcmi, Monroeovy nauky, práva vystoupení po oznámení, výslovného předpisu o tom, že Rada a Shromáždění rozhodují jednomyslně, svobody států přijmouti či nepřijmouti mandát a stanovení lhůty pro trvání S-i n.
Dne 26. III. jmenován byl redakční výbor, aby provedl revisi tekstu. Učinil tak dne 31. III. Komise se ještě sešla 10. a 11. IV. a dne 28. IV. 1919 podala zprávu o výsledcích svých prací plenu mírové konference, které ji i s navrženým tekstem smlouvy po živé debatě schválilo. Tento tekst byl s malými rektifikacemi vřaděn jako část I. do mírové smlouvy Versailleské a ostatních mírových smluv z r. 1919 a 1920 pod názvem „Úmluva Společnosti národů“.
1. Název. Smlouva, kterou S. n. byla založena, dostala anglické jméno „Covenant“, které mělo nejen příchuť sektářské „Solemn League and Covenant“ z r. 1643, nýbrž které připomínalo také legislativní koncepci puritánských emigrantů. Slovo Společnost národů.
„Covenant“ se vnucovalo puritánům tím spíše, že se ve Starém zákoně často opakovalo (viz na př. žalm 74., verš 20.). Jazyk francouzský neměl podobného výrazu, neboť francouzský překlad bible, jak protestantský tak katolický, používá výrazu „alliance“ tam, kde anglický překlad používá „covenant“ (I. protestantský překlad je z Newchâtel r. 1535 a katolický z Lyons r. 1604). Francouzi, aby unikli pojmenování „alliance“, volili výraz „Pacte“.
Pokud šlo o název nové organisace, srbský delegát Vesnić a italský delegát Orlando navrhovali, aby se jmenovala „ligue“, neboť je to termín již v běžné řeči přijatý (Orlando) a výraz síly (Vesnić). Francouzský delegát Léon Bourgeois dával přednost výrazu „société“, neboť prý výraz „ligue“ vyvolává myšlenku boje a předpokládá existenci společného odpůrce (Miller, The Drafting of the Covenant, I., str. 144). Vedle toho francouzský výraz „ligue“ připomínal náboženské války ze XVI. stol., památky to na nejméně mírumilovnou dobu francouzských dějin. Pessoa, podporován Larnaudem navrhoval, aby se S. n. jmenovala „union“. Proti tomu president Wilson namítal, že v angličtině „League of Nations“ je pojmenování již běžné. Portugalský delegát Reis navrhoval pojmenování „Society of States“, místo „of nations“. Na to lord Robert Cecil odpověděl, že rozdíl mezi státem a národem v mezinárodním právu je nepatrný. Francouzské pojmenování „Société des Nations“ a anglické „League of Nations“ bylo přijato ve druhé schůzi komise pro S. n. dne 4. II. 1919.
Přes uvedené tvrzení lorda Cecila, zůstává skutečností, že národ a stát nejsou pojmy totožné. Užívá-li se v nauce mezinárodního práva slova „národ“, činí se tak, aby se položil důraz na osoby, z nichž se politický celek skládá, na rozdíl od celku samého. Westlake (International Law, I.) praví: „Národ ve smyslu užívaném v právu mezinárodním a všeobecné řeči mezinárodního práva znamená stát v jeho vztahu k osobám, z nichž se skládá“. Proto S. n. není pouhým sdružením států, nýbrž organisací, která má na zřeteli i jednotlivce, to jest bytosti, jejichž blahobyt je a musí býti konečným cílem každé zdravé politické mezinárodní organisace.
2. Osnova Úmluvy. Osnova Úmluvy je taková:
a) V úvodu vytčeny jsou: α) veliké cíle S-i n., t. j. rozvoj součinnosti mezi národy a zaručení míru a bezpečnosti; β) prostředky, jimiž těchto cílů má býti dosaženo, t. j. přijetí jistých závazků, že se nesáhne k válce, udržování jasných a veřejných vztahů mezinárodních, spočívajících na spravedlnosti a čestnosti, přísné zachovávání předpisů mezinárodního práva, uznávaných od nynějška jako závazné normy pro jednání vlád, dbání spravedlnosti a svědomité zachovávání všech smluvních závazků ve vzájemných vztazích mezi organisovanými národy.
b) Čl. 1—7 obsahují předpisy o organisaci S-i n. jako mezinárodního organismu, jehož prostřednictvím mají býti uskutečňovány cíle uvedené v úvodě.
c) Čl. 8—18, 20—21 jsou články, v nichž jsou stanoveny prostředky, jejichž pomocí má býti docíleno mezinárodního míru. Lze je rozděliti na čtyři skupiny:
α) Čl. 20 stanoví, že předpisy Úmluvy jsou nejvyšším zákonem S-i n. a čl. 21 uvádí skupiny mezinárodních závazků, které nejsou v rozporu s Úmluvou; β) čl. 18 předpisuje zveřejňování mezinárodních smluv jako opatření proti tajné diplomacii a čl. 8 a 9 omezení zbrojení jako prostředek pro vytvoření příznivého duševního, mravního a politického ovzduší pro spolupráci mezi národy; γ) čl. 10 obsahuje garancii územní celistvosti a politické nezávislosti členů S-i n. jako podmínku důvěryplné spolupráce mezi národy; δ) čl. 11—17 upravují proceduru pro vyřizování sporů mezi národy.
d) Čl. 22 upravuje správu mezinárodních zájmů.
e) Čl. 23—25 mají předpisy o podporování mezinárodní spolupráce.
f) Čl. 19 vyjadřuje zásadu o mezinárodním zákonodárství.
g) Čl. 26 předpisuje způsob, jakým Úmluva může býti změněna.
Původní text čl. 4, 6, 12, 13 a 15 byl změněn na základě čl. 26 s platností ode dne 26. VII. 1926, 13. VIII. 1924 a 26. IX. 1924.
3. Autentické texty. V závěrečném ustanovení mírové smlouvy Versailleské se uvádí, že je autentický její text francouzský i anglický. Tento předpis se vztahuje arciť i na Úmluvu, jež tvoří součást mírové smlouvy. Poněvadž na mírové konferenci byl vzat za podklad jednání komise pro S. n. anglický text vypracovaný Millerem a lordem Robertem Cecilem, má se někdy za to, že anglický text Úmluvy vyjadřuje přesněji úmysl redaktorů než text francouzský,
Slovník veřejného práva českosl. 29 Společnost národů.
a z toho se vyvozují důležité důsledky pro výklad Úmluvy (na př. Schücking a Wehberg, Die Satzung des Völkerbundes, 2. vyd., str. 26). Proti tomu uvádí Ray (Commentaire du Pacte de la Société des Nations, str. 41), že francouzský text byl revidován britskými a americkými právníky za účasti expertů francouzských s velkou péčí a do všech podrobností, takže představuje text, na němž se delegace shodly. Výslovné ustanovení o rovnocennosti obou textů brání ovšem jakékoliv interpretaci, která by nebyla ve shodě jak s textem francouzským, tak anglickým.
4. Výklad Úmluvy. Výklad Úmluvy je značně obtížný, neboť se proň nehodí zcela pravidla pro výklad mezinárodních smluv. Jde totiž o smlouvu, kterou byla založena úplně nová mezinárodní instituce, o smlouvu, která je nepoměrně více nástroj činu, než nástroj právní, která byla redigována nedbale a která obsahuje dokonce protichůdné zásady.
Je pochopitelné, že při výkladu Úmluvy, která dala život tak citlivému mezinárodnímu mechanismu, nikdy před tím neexistujícímu, jako je S. n., se nemůže vystačiti s pravidly, jež platí při výkladu jiných mezinárodních smluv. Celá konstrukce Úmluvy svědčí o tom, že při ní nejde o pozorně vypracovaný právní akt s vyhraněným smyslem, nýbrž jen o směrnice pro vyplnění určitého velikého úkolu. Její redakce na mnohých místech připomíná výrok franc. velvyslance Jeannina, který se chlubil v r. 1608, že nikdy dobře nevěděl, co znamená „obscure circumlocution“, formule to, kterou sám vynašel a vtělil do příměří uzavřeného za Jindřicha IV. mezi Španělskem a Nizozemskem (Sainte-Beuve, Causeries du Lundi, X, 167). Úmluva obsahuje dvě všeobecné zásady. O sporech, které by mohly vésti k válce, je to zásada, že stát nemůže býti soudcem ve své vlastní věci. Státy mají povinnost předložiti spor buď rozhodčímu nebo soudnímu řízení, anebo k prozkoumání Radě nebo Shromáždění. Druhá a stejně všeobecná zásada Úmluvy je, že každé závazné rozhodnutí vyžaduje jednomyslnosti, až na případy, pro něž bylo výslovně určeno něco jiného. Kolik je zde možností dostati se na scestí, ať při dobré vůli a z nevědomosti, ať z nesvědomitosti! Kolik příležitostí obětovati na jedné straně životní zájmy států sterilním heslům mezinárodní pospolitosti a na druhé straně veliké, všeobecné zájmy mezinárodní pospolitosti slepému a zkázonosnému národnímu sobectví! Správně chápaná idea S-i n. nemá stavěti zájmy jednoho státu proti zájmům státu druhého, nýbrž má dávati národním zájmům států náplň jinou, rozmnožující blahobyt občanů a zušlechťující jejich život. A toto je více problém státníků než právníků. To však neznamená, že normy Úmluvy nemají býti šetřeny. I při výkladu Úmluvy je nutno vycházeti ze základního principu „Pacta sunt servanda“. Neboť, je-li pravda, že by litera S. n. zabila, je neméně pravda, že by ji zabila i anarchie.
Jak patrno, Úmluvu musíme vykládati spíše podle ducha, než podle její litery. Proto nesmíme jednotlivá její ustanovení zkoumati isolovaně. Jejich správného smyslu se dopátráme jen, když je budeme pojímati jako součást celku. Jinak řečeno, Úmluvu musíme vykládati tak, aby ani nevedla S. n. k nemohoucnosti, ani neukládala státům úkoly, na které tyto nejsou ještě připravené nebo vůbec rostlé.
Autenticky mohou vykládati Úmluvu jen členové S-i n., neboť právo na autentický výklad má ten, kdo může smlouvu měniti. Proto by nebyl autentickým výklad provedený Radou nebo Shromážděním, třebaže by ovšem mohl míti značný význam mravní. Individuální interpretace Úmluvy členy S-i n. vedla by však neodvratně k protichůdným výsledkům. Aby bylo čeleno tomuto nebezpečí, francouzský delegát Larnaude navrhl na mírové konferenci doplněk k čl. 14 Úmluvy v tom smyslu, aby výkladem Úmluvy byl pověřen Stálý dvůr pro mezin. spravedlnost. Ministerský předseda italský Orlando a lord Robert Cecil soudili, že takové ustanovení by bylo nebezpečné. Tvrdili, že bude úkolem Rady řešiti obtíže výkladu. Toto stanovisko bylo komisí pro S. n. přijato a Larnaude od svého návrhu upustil (Miller, 1. c. I., str. 329; II., str. 349 a 516). Nutno však připomenouti, že Stálý dvůr má nicméně možnost za jistých okolností Úmluvu závazně vykládati. Na základě čl. 36 svého statutu je totiž příslušný pro řešení sporů týkajících se výkladu mezinárodních smluv, když běží o spory vzniklé mezi státy, které přijaly fakultativní klausuli o obligatorní kompetenci soudu. Jinak Stálý dvůr nemá práva vykládati autenticky Úmluvu. Čl. 14 Úmluvy mu ho nedává. Toto mlčení je zvláště výmluvné v souvislosti se vzpomínkou na doplněk Larnaude-ův, který nebyl přijat. Ve shodě Společnost národů.
s čl. 14 Úmluvy praví čl. 59 statutu Stálého dvoru, že „rozhodnutí Dvoru je závazné pouze pro svářící se strany a pouze pro případ, který jím byl rozhodnut“. Je samozřejmé, že Rada má možnost vyžádati si od Stálého dvoru posudek o ustanoveních Úmluvy. Avšak autorita takového posudku by byla jen mravní (pakli by se ovšem Stálý dvůr vůbec uvolil posudek podati). Totéž platí o příležitostném výkladu ustanovení Úmluvy, učiněném v některém nálezu Dvoru: kromě rozhodujícího právního významu pro konkretní spor, má tento výklad Úmluvy jen autoritu mravní. Čl. 59 statutu Stálého dvoru to praví výslovně. Proto nemůže dojíti ani k závaznému, ani přesnému, ani konečnému výkladu Úmluvy. Je otázka, je-li to stav uspokojující a nebylo-li by za těchto okolností lépe vrátiti se k doplňku francouzského delegáta Larnaude-a. Kdyby interpretace Úmluvy byla svěřena Stálému dvoru, znamenalo by to, že čl. 10, 16 a 20, dotýkající se suverenity států, by byly nejen v zásadě závazné, nýbrž i právně vykonatelné. Nesmíme při tom ovšem zapomínati, že Rada a Shromáždění mají úkol spíše politický. Nejasnost předpisů Úmluvy a nejistota o jejich smyslu dává jim větší svobodu.
Od založení S-i n. byly učiněny pokusy o autentický výklad Úmluvy. Tak byla Rada postavena před nutnost interpretovati Úmluvu u příležitosti sporu italsko-řeckého, vyvolaného zavražděním italské delegace v Mezinárodní komisi pro delimitaci albánské hranice a represáliemi, provedenými Italií bombardováním citadely na ostrově Korfu a jeho vojenským obsazením r. 1923. (O tom viz podrobnosti v hesle „Represálie“.) Při této příležitosti si Rada uvědomila, že ani výbor juristů jí jmenovaný, ani ona sama nemůže autenticky ustanovení Úmluvy vykládati.
Rada a Shromáždění jsou arciť nuceny nejednou přikročiti při vykonávání svého poslání v konkretních případech pro sebe k výkladu Úmluvy, neboť tato by jinak nemohla býti někdy prováděna. Jde tu o jeden z případů t. zv. interpretace exekutivní. Tím, že Rada nebo Shromáždění učiní na podkladě Úmluvy nějaké rozhodnutí, dávají jejímu textu určitý smysl. Scialoja proto tvrdil, že, ačkoliv Rada a Shromáždění nemohou závazně Úmluvu vykládati, mohou se přece vyjadřovati a formulovati úvahy, které kolem textu vytvoří ovzduší, připravující provádění jeho ustanovení (J. O. 1927, str. 133 a 134).
IV. Členství ve Společnosti národů.
1. Různé kategorie členů. Čl. 1 Úmluvy rozeznává tři kategorie členů podle toho, za jakých podmínek se stal jejich vstup do Společnosti: členy zakládající, členy pozvané k přístupu k Úmluvě a členy přijaté Shromážděním. První dvě skupiny nazývá Úmluva „členové původní“.
A. Zakládající členové. Jsou jimi signatáři mírových smluv, jichž jména jsou uvedena v příloze Úmluvy, a to: Spojené státy americké, Belgie, Bolivie, Brasilie, říše Britská, Kanada, Australie, Jižní Afrika, Nový Zéland, Indie, Čína, Kuba, Ecuador, Francie, Řecko, Guatemala, Haiti, Hedžas, Honduras, Italie, Japonsko, Liberie, Nicaragua, Panama, Peru, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Stát srbsko-chorvatsko-slovinský, Siam, Československo a Uruguay. Všech signatářů mírové smlouvy Versailleské bylo 33. Odvolání na přílohu Úmluvy bylo učiněno proto, aby se zakládajícím členem nestalo Německo, jako signatář smlouvy. Ze států jmenovaných v příloze nestaly se členy jen Spojené státy americké a Hedžas, neboť mírové smlouvy neratifikovaly. Jako zvláštnost třeba uvésti, že Ecuador mírové smlouvy neratifikoval a stal se členem S-i n. až v září 1934 pouhým oznámením, že Úmluvu přijímá.
B. Členové pozvaní k přístupu k Úmluvě. Jsou jimi státy rovněž v příloze uvedené, které však nejsou signatáři mírových smluv. Je jich 13: Argentina, Chile, Kolumbie, Dánsko, Španělsko, Norsko, Paraguay, Nizozemí, Persie, Salvador, Švédsko, Švýcary a Venezuela. Byly pozvány, aby do dvou měsíců poté, kdy Úmluva vstoupí v platnost, k ní bez výhrady přistoupily. Jsou to státy, které po dobu světové války zachovaly neutralitu. Tři z neutrálů však nebyly pozvány a sice Mexiko, které nebylo v přátelském poměru se Spojenými státy americkými, Costa Rica, která měla vládu de facto Spojenými státy neuznanou, a konečně Dominikánská republika, jejíž území bylo americkým vojskem obsazeno.
Všechny státy, které byly pozvány, aby přistoupily v předepsané lhůtě dvou měsíců, tak učinily. Úmluva mluví o akcesi a nikoliv o pouhé adhesi, a to proto, aby byla zaručena úplná rovnoprávnost mezi členy akcedujícími a zakládajícími.
C. Státy přijaté Shromážděním. Třetí kategorii členů tvoří státy, které byly později Shromážděním přijaty. Jsou to bývalé centrální mocnosti, které sice mírové Společnost národů.
smlouvy podepsaly, ale nejsou uvedeny v příloze k Úmluvě, a všechny ostatní státy, které mírové smlouvy ani nepodepsaly, ani nejsou uvedeny v příloze. Přijaty byly r. 1920: Rakousko, Albanie, Bulharsko, Costa Rica, Finsko a Lucembursko; v r. 1921: Estonsko, Lotyšsko a Litva; v r. 1922: Maďarsko; v r. 1923: Habeš a Irsko; v r. 1924: republika Dominikánská; v r. 1926: Německo; v r. 1932: Mexiko, Turecko a Irak a r. 1934: Sovětské Rusko.
2. O přijímání nových členů. Podle prakse, která se ustálila na základě ustanovení 2. odst., čl. 1, Shromáždění S-i n. zkoumá při každé žádosti o členství ve S-i n. tyto skutečnosti:
a) Byla-li žádost předložena v řádné formě. Když žádost byla snad zamítnuta a žádající vláda chce, aby o věci Shromáždění jednalo znovu, musí předložiti novou žádost. Nové žádosti třeba není, když Shromáždění rozhodnutí o ní jen odročí.
b) Zda žádající stát má stálou vládu a určené hranice. Dále jaká je jeho rozloha a kolik má obyvatelstva. Toto jsou požadavky těsně související s právy a povinnostmi vyplývajícími z čl. 10 a 16 Úmluvy. V r. 1921 S. n. nepřijala Armenii, protože tato neměla řádně určených hranic. Ale Litva nemá přesně určené hranice vůči Polsku a Paraguay vůči Bolivii a přes to oba tyto státy jsou členy S-i n.
c) Zda žádající vláda byla uznána de jure anebo de facto a kým. Zmínky zasluhuje, že se mluví o uznání vlády a nikoliv o uznání státu, a to proto, že S. n. může přijímati za členy i země, které nejsou v pravém slova smyslu státy.
d) Zda žádající země si vládne svobodně. Na mírové konferenci Wilson prohlásil, že ačkoliv téměř celý svůj život učil o povaze vlád, nemůže dáti uspokojující definici toho, co se označuje názvem „selfgovernment“. I byly podány různé návrhy, mezi jinými i návrh: „země mající representativní instituce“. Nakonec přijata byla formulace: „země, které si svobodně vládnou“.
Wilson byl přesvědčen, že jen S. n. na demokratických principech vybudovaná může zaručiti mezinárodní mír, a to prý proto, že jen demokracie dodrží slovo. Jak psal stát. taj. Lansing pluk. House-ovi 8. IV. 1918 (House: „Papiers intimes“, IV., str. 20), autokratické vlády mají prý osobní ambice, intrikují a plodí nesoulad mezi národy, z něhož se rodí války. Pro Wilsona demokracie, jako instituce, znamenala ctnost samu. Wilson však zapomínal, že demokracie je nejen instituce, nýbrž že představuje lidi samé.
Myšlenka, že jen demokracie může zaručiti mír, byla drahá již Kantovi, který ve své knize „Zum ewigen Frieden“, 1795, v 7. bodě praví, „že občanská ústava každého státu má býti republikánskou“. Kant totiž měl za to, že bude-li třeba souhlasu všech občanů k vypovězení války, bude mír zabezpečen, neboť bude těžko docíliti jednomyslnost občanstva pro vyhlášení války. Stejnou myšlenku měl Bolivar, který do Panamského paktu z r. 1826 pojal ustanovení, že z konfederace vyloučena bude každá mocnost, která by radikálně změnila formu své vlády, t. j. mocnost, jejíž ústava by pozbyla liberální a demokratickou povahu. I ve francouzském návrhu Úmluvy je ustanovení, že mají býti přijímány za členy S-i n. jen státy, mající representativní instituce, které umožňují státům nésti odpovědnost za činy svých vlád. Tento návrh však neřešil otázky, co se s nimi stane, jestliže se jejich liberální, demokratický a representativní vládní systém změní v době, kdy se již staly členy S-i n.
e) Jaké byly činy a prohlášení vlády ve věci závazků mezinárodních a ve věci předpisů S-i n., týkajících se zbrojení.
K přijímání nových členů, které podle odst. 2. čl. 1 Úmluvy je vyhrazeno Shromáždění, je třeba dvoutřetinové většiny hlasů přítomných delegátů. Snaha přiznati Radě roli při přijímání členů byla formálně Radou zamítnuta 15. V. 1920. Přes to Německo požádalo o přijetí Radu 12. XII. 1924 (J. O. 1925, str. 323) a ta odpověděla 14. III. 1925 (J. O. 1925, str. 490—491). Ve skutečnosti přijetí Německa bylo rozhodnuto Radou a Shromáždění je jen formálně schválilo. Proti tomuto počínání Rady vzneseny byly protesty, hlavně delegátem norským Nansenem (A. 1926, Ass. extraord., str. 30). V důsledku tohoto postupu Rady bylo Shromáždění nuceno zvýšiti počet nestálých členů Rady bez rozpravy, proti čemuž protestovali ostře holandský delegát Loudon (A. 1925, P., str. 33) a Nansen (ibidem, str. 34/35), kteří ukázali, že Rada vlastně udělila místo ve svém středu státu, který ještě nebyl členem S-i n.
Jelikož neexistuje žádná zvláštní právní norma o tom, jak jest posuzovati otázku, zda byly splněny podmínky předepsané v čl. 1 Úmluvy, omezuje se vše na pouhé hlasování Společnost národů.
ve Shromáždění. Hlasování jeho znamená tudíž dvě věci: schvalování, že uchazeč o členství podmínky splnil, a projev vůle o jeho přijetí do S-i n.
Dne 15. XII. 1920 Shromáždění vyslovilo při přijímání baltických a kavkazských států a Albanie přání, aby tyto státy učinily příslušná opatření pro zachovávání zásad obsažených ve smlouvě na ochranu menšin a žádalo je, aby se o dalším provedení těchto zásad dohodly přímo s Radou (A. 1920, P. str. 568). Rada se zabývala věcí dne 2. IX. 1921 a stanovila podmínky pro Albanii (J. O. 1921, P. str. 1095), pro Estonsko, Litvu a Lotyšsko (J. O. 1923, str. 1269). Ve skutečnosti jednalo se zde o podmínečné přijetí. Také Maďarsko bylo přijato s podmínkou, že bude plniti své mezinárodní závazky a zejména, že nepřipustí restaurace habsburské dynastie na maďarský trůn (A. 1922, P. str. 116, 117 a 128). Konečně Habeš vzala na sebe závazky ve věci zrušení otroctví a o obchodu zbraněmi (A. 1923, C. VI., str. 13 a 32).
Podle čl. 1, odst. 1. Úmluvy je docela jasné, že přijímání se má díti bez výhrady se strany uchazečů. Přes to některé státy, které byly pozvány, aby k Úmluvě přistoupily, formulovaly své výhrady. Tak na př. Švýcarsko připojilo výhradu týkající se zachování jeho trvalé neutrality (viz heslo „Neutralisace“). K přijetí výhrady, jež provedla, nebyla Rada ničím oprávněna. Její resoluce odůvodněna byla jen politickými úvahami. Právní skutečností je, že Rada nemá práva měniti podmínky stanovené v Úmluvě. Ba nemá ani práva se pro budoucnost sama vázati. V praksi ovšem na své dřívější stanovisko bude vždy bráti ohled. Také Kolumbie projevila ochotu k Úmluvě přistoupiti s výhradou, že akcese nebude znamenati ipso facto uznání samostatnosti Panamy. Rada v tomto případě rozhodla, že se omezí na pouhé potvrzení příjmu kolumbijské žádosti bez dalších poznámek. Konečně Německo žádalo nejen o stálé místo v Radě, ale aby čl. 16 na ně, jako stát odzbrojený, nebyl v plném rozsahu uplatňován. V březnu 1925 Rada v podstatě německou thesi přijala (J. O. 1925, str. 323).
Budiž poznamenáno, že v r. 1931 Shromáždění chtělo napraviti křivdu spáchanou na Mexiku a proto se odchýlilo od své prakse a jednoduše Mexiko pozvalo, aby k Úmluvě přistoupilo. Dne 12. IX. 1932 pak Shromáždění resolucí rozhodlo, že Mexiko je členem S-i n. 18. VII. 1932 mimořádné Shromáždění vyzvalo Turecko, aby se stalo členem S-i n. a resolucí vyhlásilo, že Turecko je za člena přijato. Tak se výjimka stává pravidlem. Je jasno, že taková prakse je i proti liteře, i proti duchu Úmluvy.
3. Vystoupení ze S-i n. Poslední odstavec čl. 1 přiznává členům právo, vystoupiti ze S-i n. dva roky po předchozí výpovědi za podmínky, že v tu dobu splnili všechny své mezinárodní závazky, počítajíc v to závazky z Úmluvy. Tento předpis byl pojat do Úmluvy na žádost presidenta Wilsona. Žádal to na něm senát Spojených států amerických. Když 25. III. 1919 Wilson doplněk navrhoval, komise pro S. n. jím nebyla nadšena. Wilson totiž navrhl, aby bylo přiznáno členům právo vystoupiti ze S-i n. po 10 letech. Francouzská delegace proti tomu namítala, že takové ustanovení by udělalo ze S-i n. terminovanou instituci na dobu 10 let. Proto Léon Bourgeois navrhl, aby s dvouletou předchozí výpovědí měli členové kdykoliv právo ze S-i n. vystoupiti. Tím se předešlo založení S-i n. na zkoušku. Je však samozřejmé, že ustanovení o vystoupení je v nesouladě se zásadou solidarity, kterou státy akceptují, když se stávají členy S-i n. Vypadá to, jakoby svým vstupem do S-i n. prokazovaly službu buď jiným státům anebo S-i n. samé.
Úmluva vyžaduje předchozí dvouletou výpověď, aby stát měl čas na rozmyšlenou. V praksi se již ukázalo, že je to ustanovení užitečné, neboť Španělsko, které 8. IX. 1926 oznámilo, že ze S-i n. vystupuje, v září 1928 se do ní vrátilo a ve Shromáždění zasedalo (J. O. 1926, str. 1528; J. O. 1928, str. 406 a 432). Další podmínkou pro právní platnost vystoupení je, že člen, dříve než opustí S. n., musí splniti veškeré své mezinárodní závazky i s těmi, které jsou založeny Úmluvou samou.
Tato poslední podmínka má jistě jen teoretický význam, neboť, jelikož v Úmluvě nikde není řečeno, kdo má rozhodovati o tom, zda vystupující stát své závazky splnil, rozhoduje o tom podle svého názoru vystupující člen sám. Tak když 27. III. 1933 Japonsko a 21. X. 1933 Německo oznámily, že ze S-i n. vystupují, nikdo nemyslil na to, že po dvou letech tyto dva státy by měly vydati počet ze svého mezinárodního chování vůbec a ze svého chování z titulu členství ve S-i n. zvláště. Nicméně toto ustanovení má zásadní význam proto, že Společnost národů.
odcházejícímu státu nedovoluje říci, že svým odchodem se od svého závazku osvobodil.
A co návrat do S-i n.? Je postupovati při něm jako při přijímání nového člena? Všechno nasvědčuje tomu, že prostředí S-i n. by na návrat nehledělo jako na nové přijetí (J. O. 1928, str. 406, 432).
4. Vyloučení, ztráta členství. Vedle dobrovolného vystoupení Úmluva obsahuje předpis o vystoupení nuceném, nebo-li vyloučení. Vyloučen může býti každý člen, který se provinil porušením některého ze závazků vyplývajících z Úmluvy (čl. 16, odst. 4.). K vyloučení dojde jednomyslným usnesením všech ostatních členů S-i n., zastoupených v Radě. Dále podle čl. 26 člen, který nechce přijmouti řádně přijatou změnu Úmluvy, přestává býti členem S-i n.
V. Organisace Společnosti národů.
Podle čl. 2 Úmluvy činnost S-i n., jak byla vymezena Úmluvou, se vykonává Shromážděním a Radou za pomoci stálého sekretariátu. Tento text byl převzat z 1. čl. původního návrhu Wilsonova. Liší se od něho tím, že v návrhu Wilsonově nebylo řeči ani o Radě, ani o sekretariátu, ale jen o „Shromáždění delegátů“ jako jediném orgánu S-i n. Stejná myšlenka byla v návrhu House-ově (čl. 6). Wilsonova koncepce připomíná smlouvu Panamskou z r. 1826, která předvídala jediný orgán konfederace, t. j. Shromáždění, složené z vyslanců, scházejících se každé dva roky v době míru a po dobu války jednou za rok. Zde je viděti vliv Bolivara na Wilsona.
Bylo již ukázáno, že původní myšlenka Angličanů a Američanů byla organisovati za účelem zachování míru schůze diplomatů akreditovaných v městě, kde má býti schůze konána (plán Phillimore-ův, čl. 5; 1. návrh Wilsonův, čl. 1). Miller tvrdí (1. c. I., str. 57), že Angličané nepřijali myšlenku „konference velvyslanců”, protože chtěli zajistiti zastoupení dominiím, a jak jest známo, dominia té doby diplomatického zastoupení neměla. Tak se sáhlo po zvláštních zástupcích a S. n. dostala jinou povahu a rozhodně více samostatnosti.
Myšlenka Rady, jako orgánu S-i n., byla na mírové konferenci poprvé formulována v návrhu anglickém z ledna 1919. Byla již ovšem obsažena zejména ve francouzském návrhu z 8. VI. 1918 a v plánu Smutsově. Návrh, který Wilson předložil dne 3. II. 1919 a který měl býti podkladem rozpravy, mluví o „Shromáždění delegátů“ a o „Výkonné radě“. Z toho je vidno, že autoři Úmluvy neměli docela jasné představy o povaze toho, co chtěli stvořiti. Výrazy jimi používané nasvědčují, že měli na mysli klasickou koncepci o zákonodárné a výkonné moci, koncepci to, která však je v naprostém rozporu jak s duchem, tak s literou Úmluvy.
Jak již řečeno, původní myšlenkou Wilsonovou bylo zříditi jen příležitostnou diplomatickou konferenci. Byla to stará předválečná koncepce. Jen postupně se rodila myšlenka, aby konference byly obesílány zvláštními zástupci, kteří by se scházeli v předepsaných lhůtách. Původně nebylo v úmyslu určiti v Úmluvě přesně počet delegátů pro každý stát. To mělo býti ponecháno rozhodnutí států. Autoři Úmluvy však cítili nebezpečí převahy počtu delegátů velkých států a proto chtěli určiti později počet delegátů na 5. Dne 13. II. 1919 na návrh Léona Bourgeois počet delegátů na Shromáždění byl stanoven na tři. Výraz „Shromáždění delegátů“ byl nahražen jednoduchým výrazem „Shromáždění“ docela v poslední chvíli na návrh Angličanů, kteří namítali, že i v Radě jsou delegáti, nejen ve Shromáždění (Miller, 1. c., I., str. 275). Gen. Smuts navrhoval, aby na Shromáždění byly zastoupeny národy a ne vlády (Miller, ibidem, I., str. 218, 272). K této myšlence se vrátil v r. 1921 perský delegát kníže Arfa-ed-Dohle, který přišel s návrhem, aby delegáti jmenováni byli parlamenty, avšak nepochodil (A. 1921, P. str. 69).
Správný úsudek o tom, kdo má jmenovati zástupce, závisí na představě, kterou o S-i n. máme. Jde-li jen o to, aby se ve Shromáždění vědělo, jaká jsou smýšlení v parlamentech, pak je přirozené, že by delegáti měli býti jmenováni parlamenty. Avšak jde-li o to, aby úkoly, vyřčené v Úmluvě, byly prováděny pro vlády závazně, pak ve Shromáždění musí zasedati činitelé, kteří mohou své vlády vázati.
Zavazují vskutku delegáti na Shromáždění své vlády? Čl. 3 Úmluvy mluví výslovně o zástupcích. To znamená, že tito někoho zastupují. Lord Robert Cecil pravil, že delegáti zastupují své vlády, ale toto jasné prohlášení silně zeslabil ve vysvětlení, které dal, když mluvil o nákladech na S. n. Řekl, že jako delegát nemůže odhlasovati náklad k tíži své vlády, aniž by se domníval a aniž by měl příčinu se domnívati, že jeho vláda vyplní závazky jím převzaté Společnost národů.
(A. 1921, P. str. 567). Naproti tomu Scialoja v rozpravě o pozměňovacích návrzích Úmluvy na podkladě čl. 26 prohlásil, že ve srovnání se zástupci v Radě delegáti ve Shromáždění vystupují více jako zástupci svých států a, nemajíce prý žádného mandátu od své vlády, aby přijali změnu Úmluvy, vyjadřují se svobodně, aniž by se musili obávati, že budou svými vládami, které mohou změny Úmluvy neratifikovati, desavouováni (A. 1921, C. I., str. 89). Právní názor Scialojův je ve svých důsledcích dalekosáhlý. Delegát, který proti vůli své vlády hlasoval pro změnu Úmluvy a umožnil její odhlasování, může — protože k tomu, aby změna Úmluvy vstoupila v platnost, stačí ratifikace většiny členů — své vládě takto vnutiti změnu Úmluvy, ledaže by ona dala přednost vystoupení ze Společnosti. V r. 1922 v třetí komisi Honda (Japonsko) prohlásil, že jeho hlas jeho vládu nijak neváže a stejně mluvil Oliveira (Brazilie), zatím co Gomes (Portugalsko) zastával, že všechny resoluce se usnášejí „ad referendum“, a Lange (Norsko) prohlašoval, že nemůže hlasovati, neboť nemá instrukcí od své vlády.
O této věci je ovšem těžko se všeobecně vyjádřiti, neboť povaha resolucí, o nichž se hlasuje ve Shromáždění, je různá při hlasování o rozpočtu, o změně Úmluvy, o resolucích týkajících se odzbrojení, při hlasování o návrzích zpráv týkajících se sporů podle odst. 9., čl. 15, při volbě soudců do Stálého dvoru, volbě nestálých členů Rady a hlasování o pouhém doporučení. Úsudek o tom, jakou pravomoc mají míti delegáti, závisí od toho, jak se pojímá S. n. Myslily-li to státy, když do S-i n. vstupovaly, poctivě a věří-li, že je ve všeobecném zájmu, aby se provádělo to, k vůli čemu byla S. n. založena, pak delegáti mají nejen zastupovati, nýbrž i platně zavazovati své vlády.
1. Shromáždění. Čl. 3, odst. 2., Úmluvy stanoví, že Shromáždění se schází v ustanovených obdobích a kdykoliv jindy, jestliže to okolnosti vyžadují, v sídle S-i n. nebo kdekoliv jinde. Vnitřní řád Shromáždění určil řádná zasedání na 1. pondělí v září (čl. 1).
A. Složení Shromáždění. Podle čl. 3, odst. 1. Úmluvy Shromáždění se skládá ze zástupců členů S-i n., a dle odst. 4. každý člen může míti nejvýše 3 zástupce ve Shromáždění a má jeden hlas. Toto ustanovení dává Shromáždění povahu demokratickou, neboť zaručuje rovnost mezi členy. Jestliže redaktoři Úmluvy omezili počet delegátů na 3, aby tak velmocím znemožnili početnou převahu, tohoto výsledku nedocílili, neboť velmoci, které si mohou dovoliti míti specialisty pro všechny věci, obešly toto ustanovení tím, že jmenují nejen řádné delegáty, nýbrž i náměstky, náhradníky a technické poradce.
Podle odstavce 2. čl. 5 Vnitřního řádu Shromáždění děje se akreditování delegátů pověřujícími listinami. V praksi vyskytují se všechny možné způsoby, od pověřujících listin, podepsaných náčelníkem státu, až po dopisy psané samými delegáty, kterými tito své jmenování oznamují. V září r. 1934 předepsalo Shromáždění přísné formy pro pověřující listiny, ale již na mimořádném Shromáždění 20. XI. 1934 se ukázalo, že státy těmto předpisům nevyhověly.
B. Příslušnost Shromáždění. Úmluva v odst. 3., čl. 3, ustanovuje, že „Shromáždění nalézá o všech otázkách spadajících do oboru působnosti Společnosti nebo dotýkajících se světového míru“. Co se týče rozsahu příslušnosti, ta je naznačena v úvodu k Úmluvě, kde jsou cíle, jež má S. n. uskutečňovati, definovány v hlavních rysech: Pro zachování dnešního stavu světa je nutno, aby založena byla Společnost, mající na starosti pěstování mezinárodní spolupráce, zajištění plnění mezinárodních závazků a poskytnutí záruky proti válce.
Speciálně rozhoduje Shromáždění o přijímání nových členů (čl. 1, odst. 2.); podle čl. 4, odst. 1., volí nestálé členy Rady a podle odst. 2. schvaluje každé rozhodnutí, jímž Rada zvyšuje počet stálých a nestálých členů Rady; čl. 5, odst. 2., opravňuje Shromáždění, aby si dalo svůj vnitřní řád a jmenovalo vyšetřovací komise; toto schvaluje jmenování generálního sekretáře, jež provádí Rada (čl. 6, odst. 2.); stanoví klíč, podle něhož se dělí mezi členy Společnosti náklady na vydržování celého ženevského organismu (čl. 6, odst. 5.); dle čl. 11, odst. 2., každý člen má právo, aby přátelsky upozornil Shromáždění na jakoukoliv okolnost, jež se dotýká mezinárodních vztahů a jež by mohla ve svých důsledcích zkaliti mír nebo dobrou shodu mezi národy; dle čl. 14 Shromáždění má právo vyžádati si od Stálého dvoru pro mezinárodní spravedlnost posudky; čl. 15, odst. 9., naznačuje, za jakých okolností může Shromáždění býti předložen mezinárodní spor, a odst. 10. stanoví pro takový případ proceduru; konečně podle čl. 19 může Shromáždění, čas od času, vyzvati členy Společnosti, aby Společnost národů.
znovu přezkoumali smlouvy, jež se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry ohrožující světový mír a dle čl. 26 se usnáší na změnách Úmluvy. Zde budiž připomenuto, že statut Stálého dvoru v čl. 4 stanoví, že členové Stálého dvoru jsou voleni Shromážděním a Radou S-i n.
2. Rada. Myšlenka zřízení Rady byla nejpřesněji formulována generálem Smutsem, který doporučil utvoření orgánu menšího, než jakým měla býti konference za tím účelem, aby byla uvedena v soulad zásada rovnosti členů Společnosti s nutností zabezpečiti velmocím převážné postavení, které jim ve správě velkých zájmů mezinárodních patří. Smuts hájil názor, že Rada musí býti orgánem poměrně omezeným co do počtu, neboť příliš početný útvar není způsobilý k výkonné činnosti a administrativní práci. Při redakci Úmluvy pomýšleno bylo na Radu jako na orgán velmocí. Cecil neváhal prohlásiti, že hlavním posláním komise pro S. n. na mírové konferenci je redigovati Úmluvu tak, aby byla pro velmoci co nejsvůdnější. Proto byl proti tomu, aby byla Rada složena ze stejného počtu malých států a velmocí, říkaje, že se obává, že by některé velmoci Úmluvy nepřijaly. Přes to nelze viděti v činnosti Rady pouhou náhražku akcí prováděných před světovou válkou samozvaně velmocemi.
Rada se schází, kdykoliv to vyžadují okolnosti, nejméně jednou ročně v sídle Společnosti nebo na kterémkoliv jiném místě (čl. 4, odd. 3. Úmluvy). Zprvu se scházela pravidelně čtyřikrát za rok. Od r. 1929 se schází třikrát ročně.
A. Její složení. Stálá místa v Radě mají podle čl. 4, odst. 1., Úmluvy čelné mocnosti spojené a sdružené. Jsou to: Spojené státy americké. Velká Britanie, Francie, Italie a Japonsko. Spojené státy, které neratifikovaly mírové smlouvy Versailleské a nestaly se členem S-i n., ovšem odpadly. Německo se stalo stálým členem podle odst. 2. cit. článku usnesením Rady a Shromáždění 8. IX. 1926; Sovětské Rusko v září 1934. Změna složení Rady je lehčí, než změna Úmluvy na základě čl. 26, ačkoliv může míti následky dalekosáhlejší.
Podle odst. 1., čl. 4 menší státy měly míti 4 zástupce. Úmluva nic nepraví o tom, jak mají býti nestálí členové voleni. Proto hned na 1. Shromáždění byla snaha určiti pravidla pro volbu těchto členů. Avšak tato snaha narazila na formální obtíže. Čl. 4, odst. 1., mluví totiž o volbě svobodné a proto někteří členové tvrdili, že Shromáždění nemá práva svoji svobodu omeziti předem určenými pravidly. Námitka byla brána tak vážně, že 5. X. 1921 Shromáždění odhlasovalo doplněk k odst. 2. cit. článku jako odst. 2. bis, který vstoupil v platnost 26. VII. 1926 a kterým bylo dáno výslovně Shromáždění právo určiti dvoutřetinovou většinou pravidla o volbě nestálých členů Rady a zvláště pravidla o trvání jejich mandátů a podmínkách jejich znovuzvolitelnosti.
R. 1921 byl učiněn Jihoameričany pokus o zvětšení počtu stálých členů o dvě místa (jedno pro Španělsko a jedno pro Brazilii), a zřízení jednoho nového místa nestálého člena. Rada v září 1922 se rozhodla, že zvýší počet nestálých členů ze 4 na 6 s odůvodněním, že počet členů S-i n. vzrostl a že se stalo nutné místa nestálých členů spravedlivě rozděliti. V září 1922 Shromáždění zvýšení schválilo přes silné námitky, že tím bude Rada zeslabena (A. 1922, P. str. 223). Mimořádné Shromáždění svolané na březen 1926 za účelem přijetí Německa dostalo se do vážné krise. Brazilie totiž oznámila Radě, že neodhlasuje stálé místo v Radě pro Německo, když jí samé nebude také takové místo přiznáno. Švédsko naproti tomu oznámilo, že dá souhlas jen ke zřízení stálého místa pro Německo. Shromáždění se musilo rozejíti s nepořízenou. Od března do září se hledalo přijatelné řešení. Konečně 4. IX. 1926 Rada — v níž nezasedali zástupci Brazilie a Španělska — rozhodla přiznati stálé místo Německu a zvýšiti počet nestálých členů ze 6 na 9. Trvání mandátu stanoveno bylo na 3 roky, a znovuvolitelnost pro následující 3 roky je možná jen po předběžném udělení znovuzvolitelnosti Shromážděním dvoutřetinovou většinou. O znovuzvolitelnost musí sám stát požádati. Dále Shromáždění může dvěma třetinami hlasů kdykoliv rozhodnouti, že má býti provedena nová volba nestálých členů. I tuto zásadu Shromáždění schválilo v září r. 1926. V důsledku toho Brazilie a Španělsko oznámily, že vystupují ze S-i n.
Každý člen S-i n., který není zastoupen v Radě, jest vyzván, aby do ní vyslal zástupce, když je vznesena před Radu otázka, která jej zvláště zajímá (čl. 4, odst. 5.). Každý člen Společnosti zastoupený v Radě má jen jeden hlas a jednoho zástupce (čl. 4, odst. 6.).
O povaze funkce zástupců, z nichž se skládá Rada, panuje nejistota, stejně jako o funkci zástupců ve Shromáždění. Úmluva praví, že zastupují členy S-i n. Když se Společnost národů.
v r. 1924 jednalo o reorganisaci vyšetřovacího práva v Německu a Rakousku (J. O. 1924, str. 1325), Beneš (Československo) navrhoval, aby nejen vlády, ale i členové Rady jako takoví měli právo upozorniti Radu na nutnost provésti šetření. Myšlenka byla přijata. Podle toho, přesně vzato, každý zástupce vlády v Radě je ještě něčím více. Naproti tomu v r. 1925 Rada odhlasovala resoluci o odzbrojení, z níž je jasné, že zástupci jsou vybaveni instrukcemi svých vlád (J. O. 1925, str. 1405). Protože nestálí členové Rady jsou jmenováni Shromážděním, byl vysloven názor, že zastupují v Radě Shromáždění jako takové, nebo členy stále v Radě nezastoupené. Jelikož v praksi nestálí členové jsou kandidáty určitých ustálených skupin, může se říci, že zasedají v Radě jako zástupci skupin.
B. Pravomoc Rady. Rada určuje počet stálých a zvyšuje počet nestálých členů Rady, se schválením většiny Shromáždění (čl. 4, odst. 2.); nalézá o všech otázkách spadajících do oboru působnosti Společnosti nebo dotýkajících se světového míru (čl. 4, odst. 4.); stanoví svůj jednací řád a jmenuje komise, pověřené šetřením o určitých věcech (čl. 5), jmenuje generálního sekretáře se schválením většiny Shromáždění (čl. 6, odst. 2.) a schvaluje jmenování tajemníků a personálu sekretariátu (čl. 6, odst. 3.); může přeložiti sídlo Společnosti (čl. 7, odst. 2.); připravuje programy pro omezení zbrojení (čl. 8, odst. 2.); dává souhlas k tomu, aby schválené programy mohly býti překročeny (čl. 8, odst. 4.); činí vhodná opatření proti zlým účinkům soukromé tovární výroby střeliva a válečného materiálu (čl. 8, odst. 5.); přijímá posudky stálé komise ve věcech vojenských (čl. 9). Rada uvažuje a vyslovuje se o prostředcích, jak zaručiti plnění závazků proti útokům anebo hrozbám útoků (čl. 10). V případě války nebo hrozby války je Rada bez průtahu svolána (čl. 11, odst. 1.); každý člen Společnosti má právo upozorniti přátelsky Radu na jakoukoliv okolnost, jež by mohla zkaliti mír (čl. 11, odst. 2.); dojde-li k mezinárodnímu sporu, který není předložen řízení rozhodčímu nebo soudnímu, Rada jej zkoumá normálně sama (čl. 12, 15 a 17); není-li rozhodčí nebo soudní nález vykonán. Rada navrhne opatření, která by mu dodala účinnosti (čl. 13). Rada připravila statut Stálého dvoru a může jej požádati o posudky (čl. 14); doporučuje vojenská opatření v případě, kdy některý člen Společnosti sáhne k válce, nedbaje závazků čl. 12, 13 nebo 15 (čl. 16, odst. 2.); usnáší se na rozhodnutí, jímž se vylučuje ze Společnosti člen, který porušil závazky Úmluvy (čl. 16, odst. 4.); stanoví pravomoc mandatárních mocností, přijímá výroč. zprávy a posudky (čl. 22, odst. 7. až 9.); může pověřiti gen. sekretáře vykonáváním funkcí podobných těm, které mají mezinárodní kanceláře (čl. 24, odst. 2.); může pojmouti mezi náklady na sekretariát náklady všech úřadů neb komisí postavených pod pravomoc Společnosti (čl. 24, odst. 3.).
Úmluva ukazuje, že činnost Rady je v podstatě povahy politické a nikoliv právní. Čl. 12, 13 a 15 rozlišují řízení arbitrážní nebo soudní od zkoumání věci Radou a staví toto na jinou úroveň. Dále ve sporech právních čl. 14 Úmluvy předvídá nejen pro Radu, nýbrž i pro Shromáždění možnost, vyžádati si posudek Stálého dvoru, a to proto, že Rada a Shromáždění nejsou složeny ze soudců, nýbrž ze zástupců vlád. I v případě, kdy si vyžádá posudek od Dvoru nebo od svého vlastního výboru juristů, je v zásadě Rada volná ve svém rozhodování, neboť musí bráti ohled nejen na důvody právní, nýbrž i na okolnosti politické. Je ovšem jasno, že při plnění svého poslání Rada je nucena vykládati mezinárodní smlouvy vůbec a Úmluvu zvlášť pro svou vlastní potřebu i pro potřebu případu, kterým se zabývá. Neméně samozřejmé je, že má právo vyjadřovati se o své příslušnosti. Jinými slovy, Rada jest nucena nejednou řešiti i obtíže povahy právní. Při tom musí se mnohdy varovati rigorosní aplikace práva. Je sice pravda, že přísné šetření práva je nejlepší zárukou slabých a že politické rozhodování naopak skrývá v sobě pro ně veliké nebezpečí. Avšak i rozhodování právní, které se děje bez zřetele k ekvitě, může býti jen formalistickou technikou, pro slabé krutě nespravedlivou.
C. Povaha resolucí Rady. Různost funkcí Rady přináší s sebou nutně různou povahu jejích rozhodnutí. Otázka, jaké povahy jsou rozhodnutí učiněná Radou, jest zvláště důležitá, neboť od toho, jaká je jejich povaha, závisí, zda Rada může svá rozhodnutí měniti či nikoliv (J. O. 1927, str. 1096, 1139). Podle čl. 15, odst. 3., Rada vystupuje jako orgán smírčí; dle odst. 4. usnáší se na doporučeních; podle odst. 4. čl. 13 činí návrhy; podle odst. 5., čl. 8 vyslovuje se o vhodných opatřeních; podle odst. 1. čl. 10 vyslovuje se o prostředcích, jak zaručiti splnění závazku; a konečně Společnost národů.
v odst. 1. čl. 11, když jde o válku nebo hrozbu války, Rada činí opatření k účinnému zachování míru mezi národy.
Ve věcech administrativních Rada vydává právoplatná rozhodnutí. Tak na př. když jmenuje generálního sekretáře (čl. 6, odst. 2.), anebo když chce změniti sídlo Společnosti (čl. 7, odst. 2.); když vylučuje členy, rozhoduje (čl. 16, odst. 4.); dále dávají Radě právo rozhodovati smlouvy o menšinách (na př. čl. 14 smlouvy s Čsl. republikou). Konečně mezi jiným dávají Radě právo rozhodovati Lokarnské smlouvy (Rýnský pakt, čl. 4, odst. 2. a čl. 4, odst. 3.).
3. Pravomoc S-i n. podle jiných mezinárodních smluv. Mírové smlouvy z r. 1919/20 a jiné smlouvy uzavřené na mírové konferenci a po ní svěřily vážné úkoly buď Radě nebo S-i n. bez bližšího označení, ale nikoliv Shromáždění. Zde Rada jedná nikoliv jako orgán S-i n., nýbrž jako vykonavatel uvedených smluv. Je vyloučeno, abychom se mohli zmíniti o všech úkolech svěřených Radě. Uvedeme proto jen ty nejdůležitější.
A. Správa svobodného města Gdanska. Mírová smlouva Versailleská postavila území svobodného města Gdanska pod ochranu S-i n. (čl. 102). Rada jmenuje vysokého komisaře, který v první instanci rozhoduje o veškerých reklamacích mezi Gdanskem a Polskem. V případě sporu mohou se strany odvolati k Radě (čl. 102, odst. 3.). Zde je Rada nejvyšší politická a správní instance a posléze svrchovaný rozhodčí mezi Gdanskem a Polskem.
B. Saarské území. Podle čl. 50 smlouvy Versailleské je Saarské území spravováno pětičlennou vládní komisí, jmenovanou Radou. Tato vládní komise požívá veškerých práv, která měly před tím říše Německá, Prusko a Bavorsko (§ 19 příl. k čl. 45—50 smlouvy Versailleské). Po uplynutí 15 let obyvatelstvo má právo plebiscitem rozhodnouti, zda-li se chce připojiti k Německu nebo k Francii, nebo podržeti status quo. Tento plebiscit se konal 13. I. 1935 a obyvatelstvo z 91 1/2 % se rozhodlo pro připojení k Německu. Rada dne 18. I. 1935 rozhodla, že území bude odevzdáno Německu 1. III. 1935.
C. Ochrana menšin. Úprava ochrany menšin provedená na mírové konferenci svěřila dozor nad jejím prováděním Radě. Úprava se týká nejen bývalých nepřátelských států s výjimkou Německa, nýbrž i cesionářských států: Polska, Jugoslavie, Československa, Rumunska a Řecka, nikoliv však Italie. Závazky smluv o ochraně menšin byly uloženy všem baltickým státům, když byly přijímány do S-i n.
D. Zachování samostatnosti Rakouska. Čl. 80 smlouvy Versailleské ustanovil: „Německo uznává a bude přísně respektovati nezávislost Rakouska v hranicích určených smlouvou mezi tímto státem a čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými; uznává, že tato nezávislost bude nezměnitelná, leda že by dala k změně souhlas Rada S-i n.“ Podobné ustanovení obsahuje čl. 88 mírové smlouvy Saint-Germainské. Protokolem podepsaným v Ženevě dne 2. X. 1922 se Rakousko zavázalo, že svou samostatnost nezcizí a že se bude vyhýbati každému vyjednávání nebo hospodářskému a finančnímu závazku, který by mohl přímo či nepřímo ohroziti jeho nezávislost.
Když 19. III. 1931 německý zahraniční ministr Curtius a rakouský kancléř Schober podepsali protokol o novém celním režimu pro obě země, Rada měla rozhodnouti, zda tento režim je slučitelný s obsahem čl. 88 smlouvy Saint-Germainské a s protokolem ze října 1922 či nikoliv. Rada se tohoto svrchovaně politického úkolu zhostila tak, že požádala Stálý dvůr pro mezinárodní spravedlnost o posudek. Po velikých obtížích s výkladem slov „samostatnost“, „nezcizí“ a „závazku, který by mohl přímo či nepřímo ohroziti jeho nezávislost“ Stálý dvůr se vyslovil v tom smyslu, že protokol Curtius-Schober je neslučitelný se ženevským protokolem. Tento názor Rada přijala za svůj.
E. Bezpečnost na Rýně. Lokarnské smlouvy dávají Radě výhradní pravomoc při řešení velmi důležitých otázek. Čl. 4, odst. 1. a 2. Rýnského paktu opravňuje Radu, aby konstatovala porušení čl. 2 téže smlouvy nebo čl. 42 a 43 mír. smlouvy Versailleské; dle čl. 4, odst. 3. se pak smluvní strany zavazují, že se podřídí doporučení Rady odhlasovanému jednomyslně, s vyloučením nepřátelských stran. V čl. 5 se smluvní strany zavazují, že se podrobí návrhům Rady.
4. Hlasování (čl. 5). Značné nesnáze redaktorům Úmluvy činila úprava otázky hlasování v Radě a Shromáždění S-i n. Phillimore ve zprávě, kterou doprovázel plán z 20. III. 1918, uvedl, že výbor, kterému předsedal, chtěl z hlasování při rozhodování o sporech vyloučiti svářící se strany, ale mezinárodní konference prý Společnost národů.
dříve tak soustavně uplatňovaly zásadu jednomyslnosti, že výbor se neodvážil vysloviti se pro většinu, ba ani pro kvalifikovanou většinu (Miller: 1. c., I., str. 6). Plán francouzský o hlasování sice mlčel, vyslovil se o něm nicméně nepřímo, neboť výslovně zdůraznil respektování státní suverenity. Návrh Hurst-Miller v čl. 2 stanovil, že v otázkách procedury rozhodovati se bude většinou, čímž a contrario potvrdil běžnou zásadu jednomyslnosti. Hlavní důvod, proč byla do Úmluvy výslovně vtělena zásada jednomyslnosti, byl odpor amerického senátu proti S-i n.; po cestě presidenta Wilsona do Ameriky redaktoři Úmluvy se domnívali, že tímto ústupkem americký senát získají (Miller, 1. c., I., str. 77, 382). Byl to lord Robert Cecil, který v 11. schůzi komise pro redakci Úmluvy doplněk o jednomyslnosti navrhl s odůvodněním, že se jedná o samozřejmost. A Wilson tento názor výslovně potvrdil.
Takto chápaný princip jednomyslnosti vychází z předpokladu, že Úmluva je mezinárodní smlouvou (Schücking a Wehberg: Die Satzung des Völkerbundes, 3. vyd., I., str. 84 a 422; Larnaude: La Société des Nations, str. 7; Schindler: Die Verbindlichkeit der Beschlüsse des Völkerbundes, str. 43). I když Úmluva nemá povahy ústavy (Scelle: Précis des droits des gens, Ière partie, str. 256—257), S. n. je instituce dávající vznik zařízením, jejichž činnost stojí přímo na Úmluvě. Resoluce orgánů Společnosti mohou míti právní důsledky bez ratifikace členů anebo při ratifikaci jen jejich částí. Sama existence Rady a Shromáždění znamená odchylku od klasického pojetí suverenity. Akty Rady představují autoritativní projevy Společnosti, ačkoliv k nim není nutná součinnost všech ostatních členů Společnosti, v Radě nezastoupených. To znamená, že S. n. může v některých věcech závazně rozhodovati sama. Proto předpisy o hlasování měly býti formulovány s hlediska koncepce a potřeb nové instituce a nikoliv s tradičního hlediska teorie mezinárodních smluv.
Čl. 5 Úmluvy v 1. odst. stanoví, že není-li výslovně určeno jinak v této Úmluvě nebo v ustanoveních této smlouvy, usnesení Shromáždění nebo Rady se činí za souhlasu všech členů Společnosti ve schůzi zastoupených. Výjimky z této zásady v Úmluvě jsou tyto: Čl. 1 v odst. 2. předepisuje dvoutřetinovou většinu Shromáždění pro přijetí nových členů; čl. 4, odst. 2., vyžaduje většinu Shromáždění pro schválení designace nových stálých členů Rady, anebo pro zvýšení počtu nestálých členů; čl. 4, odst. 2. bis, předepisuje dvoutřetinovou většinu Shromáždění pro stanovení pravidel pro volbu nestálých členů Rady; čl. 5, odst. 2., stanoví obyčejnou většinu Shromáždění a Rady pro otázky procedury; čl. 6, odst. 2., předepisuje obyčejnou většinu Shromáždění pro schválení jmenování generálního tajemníka, provedeného Radou; čl. 15, odst. 4. a 6., vylučuje z hlasování o zprávě Rady svářící se strany; čl. 15, odst. 4. a 7., stanoví účinky obyčejné většiny Rady ve věci řešení mezinárodních sporů; čl. 15, odst. 10., vyžaduje jednomyslnosti členů v Radě zastoupených a většiny ostatních členů, vyjímaje zástupce svářících se stran; čl. 16, odst. 4., stanoví, že Rada může jednomyslným rozhodnutím vyloučiti stát ze S-i n.; hlas státu postiženého se nepočítá; čl. 26 vyžaduje většinu Shromáždění pro to, aby změna Úmluvy nabyla právní platnosti.
Čl. 5, odst. 1., má na zřeteli nejen výjimky uvedené v Úmluvě, nýbrž i výjimky, uvedené „v ustanoveních této smlouvy“. Tato slova míří na každou smlouvu, jejíž součástí je Úmluva, t. j. na mírovou smlouvu Versailleskou, Saint-Germainskou, Trianonskou a Neuillyskou (ve smlouvě Versailleské viz přílohu k čl. 50, odst. 40., a čl. 213 a 280; ve smlouvě Saint-Germainské čl. 69, 159 a 232; ve smlouvě Trianonské čl. 60, 143 a 216; ve smlouvě Neuillyské čl. 104 a 160).
Je samozřejmé, že Rada může rozhodovati většinou, když ji strany k tomu zmocní (smlouva Lausanneská čl. 44 a 107; menšinové smlouvy, na př. s Československem čl. 12 a Lokarnské smlouvy).
Odst. 2., čl. 5, stanoví, že otázky týkající se jednacího řádu, které se vyskytnou ve schůzích Shromáždění nebo Rady, počítaje k nim i určení komisí pověřených šetřením o zvláštních věcech, upravuje si Shromáždění neb Rada a rozhoduje se o nich většinou členů Společnosti ve schůzi zastoupených.
Od samého počátku S. n. dávala široký výklad pojmu procedury. Tak v r. 1920, ačkoliv čl. 4, odst. 1., neobsahuje žádné výjimky z pravidla o jednomyslnosti. Shromáždění zvolilo nestálé členy obyčejnou většinou (A. 1920, C. I., str. 107). V r. 1922 Rada usoudila, že vyslání komise pro zkoumání hraniční čáry a podání zprávy Radě je otázka procedury (J. O. 1922, str. 551, 552). Společnost národů.
Dle vnitřního řádu Rady (čl. 9) a dle vnitřního řádu Shromáždění (čl. 21) jsou považovány otázky týkající se jmenování osob za otázky procedury. Dle vnitřního řádu Shromáždění (čl. 19, odst. 5.) abstence je považována za nepřítomnost, přes výslovné ustanovení odst. 1., čl. 5. „Vœux“ a „Avis“ mimo Úmluvu nevyžadují jednomyslnosti. Hlasování v komisích je pokládáno za akt povahy přípravné a děje se tudíž většinou.
Co se týče posudků, které Rada nebo Shromáždění mohou podle čl. 14 Úmluvy žádati od Stálého dvora pro mezinárodní spravedlnost, není dosud shodného názoru o tom, zda tak mohou učiniti většinou hlasů anebo jen jednomyslně. Přívrženci jednomyslnosti tvrdí, že dle čl. 5, odst. 1., Úmluvy jednomyslnost je pravidlem a čl. 14, pojednávající o posudcích, nestanoví z tohoto pravidla žádné výjimky. I když posudek Stálého dvoru není pro Radu nebo Shromáždění formálně závazný, Stálý dvůr své řízení o podávání posudků připodobnil do značné míry procesnímu řízení a přikládá proto posudkům stejnou váhu, jako nálezům vlastním. A konečně Radě nebo Shromáždění by bylo těžko se nepodrobiti posudku Dvoru, když si jej byly samy vyžádaly. Naproti tomu přívrženci většiny tvrdí, že posudek Stálého dvoru právně Radu nebo Shromáždění neváže a že je jenom pomůckou, prací expertů, která má Radě anebo Shromáždění dopomoci k správnému úsudku.
Jelikož čl. 12 Úmluvy předepisuje pro spory, které by mohly vésti k roztržce, předložení věci buď řízení rozhodčímu nebo soudnímu nebo Radě k rozhodnutí, plyne z toho, že v jiných případech strany této povinnosti nemají: mohou, ale nemusí spor řízení rozhodčímu nebo soudnímu předložiti. Čl. 36 statutu Stálého dvoru umožňuje členům, aby povinnosti Úmluvou předepsané si rozšířili. Nebylo by tudíž správné, aby členové byli zavedeni postranní cestou do řízení soudního, aniž by si to výslovně přáli. Dále je jasné, že členové nedelegovali Radě právo, aby tato mohla jejich věci bez jejich souhlasu předložiti k rozhodnutí Dvoru. Jestliže v čl. 5, odst. 2., redaktoři Úmluvy pokládali za nutné říci, že určení komisí pověřených šetřením o zvláštních věcech je otázkou procedury, tím spíše by byli učinili totéž při otázce posudku (čl. 14), kdyby ji byli chtěli za takovou považovati. Vyšetřovací komise, o níž je řeč v odst. 2., čl. 5, připomíná vyšetřovací komisi Haagské konvence z r. 1907, jejímž úkolem jest zjišťovati sporná fakta. Je sporné subjektivní právo méně důležité než sporná skutečnost?
Bylo by nicméně chybou, kdyby se S. n. připravila o účinný prostředek pro řešení sporů anebo udržování míru. Odpověď na otázku, zda je prospěšné a právně odůvodněné, aby Rada nebo Shromáždění mohly se usnésti na žádosti o posudek většinou hlasů, by měla záviseti od obsahu každé žádosti. Mezi státy mohou totiž vzniknouti spory právní nebo spory politické a konečně spory vzniklé kontestováním fakt. Kdyby již dnes veškeré právní spory byly podrobeny povinnému řízení rozhodčímu nebo soudnímu, řešení sporné otázky ohledně hlasování bylo by značně zjednodušeno, neboť Rada by se pak zabývala jen oběma posledními skupinami sporů, při nichž posudek Dvoru o nějaké otázce právní by byl opravdu jenom pomůckou a nikoliv rozhodnutím, a žádost Rady by mohla tudíž býti odhlasována většinou. Za dnešního stavu posudek vyžádaný ve sporu právním by sám spor vyřešil, ve sporu politickém může býti jenom potřebnou informací pro Radu, aby správně rozhodla. Může-li pak Rada sama rozhodnouti o otázkách procedury většinou, proč by se nemohla většinou usnésti na žádosti o posudek, týkající se některé z nich? Mimo to, může-li Rada rozhodovati s vyloučením svářících se stran, proč by nemohla žádati s vyloučením jejich Stálý dvůr o posudek? Proti tomu je jediná námitka, že posudky Dvoru jsou akty soudní i když závazně spor neřeší, tím spíše arciť, když se týkají jádra sporu, a že vzhledem k jeho veliké autoritě mohou prejudikovati vlastnímu rozhodnutí Rady nebo Shromáždění. Proto bylo by chybou, kdyby se otázka řešila schematicky a generálně.
Dle odst. 5., čl. 6, náklady S-i n. nesou její členové v poměru, který určí Shromáždění. Jelikož pro hlasování není zde výslovně stanoveno žádné pravidlo, může býti rozpočet ve smyslu cit. předpisu čl. 5 odhlasován jen jednomyslně. Od samého založení S-i n. tento stav činil odpovědným činitelům veliké starosti nejen proto, že vlády jsou v rozpočtových věcech vždycky citlivé, ale i proto, že v organisaci, jakou je S. n., vyřizuje se tolik věcí, že mezi nimi každý stát najde takové, kterých si nepřeje. Konečně z pouhého politického oportunismu je vládám někdy pohodlnější potírati rozpočtové položky, než postaviti se Společnost národů.
proti ideám nebo zásadám. Kontrolní komisi se dosud vždycky podařilo pohnouti ty, kteří byli proti některé položce rozpočtu, aby se hlasování zdrželi a tak jednomyslné přijetí rozpočtu umožnili.
Jest třeba se zmíniti i o rozhodování otázek kompetenčních. Scialoja tvrdil, že tyto otázky patří do kategorie velikých otázek procedury (J. O. 1927, str. 1473), To jest názor civilisty, který se pohybuje na poli, kde je každý občan nucen jíti před soud a kde je pro každý spor i zákon, i soudce. V právu mezinárodním však kompetence vyplývá ze závazku stranami dobrovolně přijatého. Proto na poli mezinárodním otázka kompetence není jenom otázkou formální, nýbrž otázkou, která se ztotožňuje s uznáním existence závazku nebo jeho rozsahu. Na př. věci týkající se povahy pravomoci některého orgánu Společnosti nejsou otázky procedury, poněvadž při nich jde přímo o existenci povinnosti státu. Tak je tomu u problému, zda Rada může předepsati opatření, aby členové hrozivou situaci nezhoršovali (čl. 11, odst. 1.). Též nejsou pouhou procedurou rozhodnutí o námitce výhradní pravomoci ve smyslu čl. 15, odst. 8., neboť uznání excepce rovná se rozhodnutí, že stěžující si strana nemá pravdu a že proto její protivník není vázán ustanovením odst. 6., čl. 15, předepisujícím neuchylování se k válce proti svářící se straně, jež se závěrům Rady podvolí. Jsou spisovatelé, kteří hájí názor, že taková strana nemá vůbec práva vésti válku proti státu, jehož výhradní pravomoc byla Radou uznána. Námitka proti pravomoci Rady, že věc jí přednesená je anebo by měla podle čl. 13 býti předložena buď rozhodčí nebo soudní instanci, nedotýká se v ničem práva stran a je tudíž otázkou procedury (čl. 15, odst. 1.). Dále námitka, týkající se vážnosti sporu (slova „který by mohl vésti k roztržce“, čl. 15, odst. 1.), nebyla pokládána Radou za speciální excepci (J. O. 1924, str. 523). Naproti tomu námitka, že spor není dosti hrozivý ve smyslu čl. 11 Úmluvy, byla uznána Radou za excepci, ale Rada se nevyslovila formálně, zda na ni hleděla jako na věc procedury, či nikoliv (Ray, 1. c., str. 381 až 383). Zbývá rozhodování o předběžné otázce, zda podle čl. 5, odst. 2., Úmluvy otázka, o niž běží, je otázkou procedury, či nikoliv. Je samozřejmé, že k rozhodnutí jejímu je třeba jednomyslnosti.
Bylo již ukázáno, že zásada jednomyslnosti čl. 5 je těžko slučitelná s jinou zásadou v Úmluvě obsaženou, totiž že nikdo nemůže býti soudcem ve vlastní věci. Úmluva ukládá na jedné straně v čl. 10, 11, 13 a 16 členům povinnosti, jejichž plnění však na straně druhé předpisem o jednomyslnosti znemožňuje. Tak za platnosti zásady jednomyslnosti Rada nemá vždy možnosti určiti po právu útočníka ve smyslu čl. 10 nebo 11, stejně jako navrhnouti opatření ve smyslu čl. 13 nebo 16. Proto se klade otázka, zda předpis čl. 5 Úmluvy o jednomyslnosti nemá býti vykládán tak, že je podřízen všeobecným právním zásadám, jako na př. zásadě o účinnosti smluvních závazků a zásadě, že nikdo nesmí býti soudcem ve vlastní věci.
5. Poměr mezi Shromážděním a Radou. Přípravné práce k Úmluvě nepoučují nás mnoho o tom, jaké představy měli redaktoři o poměru mezi Shromážděním a Radou. Plán Smutsův omezil právo Shromáždění na rozpravu o věcech mu Radou postoupených. Druhý návrh Wilsonův tuto myšlenku jednoduše převzal. Lord Cecil považoval Radu za hlavní orgán (Klyver, Document of the League of the Nations, str. 102). V komisi pro vypracování Úmluvy byla otázka přivedena na přetřes v 11. schůzi a sice belgickým delegátem Hymansem, který chtěl, aby byl vytčen přesně rozdíl mezi pravomocí Shromáždění a pravomocí Rady. Wilson a lord Cecil byli proti. Wilson tvrdil, že řízení S-i n. přísluší Radě, zatím co svoboda rozpravy přináleží Shromáždění. Celá struktura a povaha S-i n. nasvědčuje tomu, že redaktoři chtěli učiniti z Rady výkonný orgán Společnosti (Miller, 1. c., II., str. 503-4).
Na návrh Švýcarska měl býti čl. 2 doplněn ustanovením, že Shromáždění je příslušné pro rozhodování ve věcech týkajících se volby nestálých členů, jmenování vyšetřovacích komisí a procedury Shromáždění, přijímání nových členů, řešení sporů, a ve věcech týkajících se výzvy k přezkoumání mezinárodních smluv. Dále pro vypracování pravidel k zajištění plnění Úmluvy a konečně pro přípravu smluv majících za úkol napomáhati vývoji práva mezinárodního a mezinárodní organisace (Miller, ibidem, str. 608).
Rada, jednajíc o věci dne 2. VIII. 1920, nestanovila žádných přesných pravidel, ale ponechala věc taktu a zdravému rozumu. Omezila se na odhlasování těchto zásad: a) Když jeden orgán Společnosti bude se zabývati otázkou spadající do oboru společné působnosti, bylo by nevhodné, kdyby Společnost národů.
se druhý orgán věcí zabýval samostatně. b) V tom případě, kdy by Rada zjistila, že Úmluva nebo některá jiná mezinárodní smlouva nesvěřila úkol výslovně jednomu z orgánů S-i n., může navrhnouti zřízení smíšené komise Shromáždění a Rady, která by určila příslušnost obou. c) Rada soudí, že zájem Společnosti vyžaduje, aby předkládala Shromáždění každý rok zprávu o své činnosti (Rapport Balfourův, A. 1920, C. I., str. 93).
Na prvním Shromáždění v r. 1920 zastával Politis, že Shromáždění má přednost všude, kde v Úmluvě jsou Shromáždění a Rada jmenovány vedle sebe, jelikož prý Shromáždění je jmenováno všude na prvním místě. A tvrdil dále, že zejména po dobu zasedání Shromáždění by Rada neměla sáhnouti k žádné iniciativě ve věcech, v nichž jsou stejně příslušny oba orgány. Když Viviani odpověděl poukazem na čl. 15, dávající přednost Radě, Politis na svém stanovisku netrval. Dne 7. XII. 1920 Shromáždění přijalo tyto zásady: a) Rada i Shromáždění mají svou zvláštní pravomoc. Žádný z těchto orgánů nemá práva řešiti otázky, které Úmluva anebo jiné mezinárodní smlouvy vyhradily druhému. Jeden i druhý mají právo rokovati a zkoumati každou otázku, spadající do oboru působnosti S-i n. b) Podle Úmluvy členové Rady a Shromáždění hlasují jako zástupci svých států a jejich hlasování nemůže býti jinak chápáno. c) Rada předloží Shromáždění každý rok zprávu o vykonané práci (J. O. 1921, Suppl. spécial, str. 9).
Spory, které by mohly vésti k roztržce a které nebyly předloženy řízení rozhodčímu nebo soudnímu, jest předložiti Radě nebo Shromáždění. Jelikož se Rada schází častěji a je méně početná, hodí se jistě pro tuto funkci lépe. V odst. 9., čl. 15, je výslovně řečeno, že Rada může ve všech případech, na něž se vztahuje tento článek, předložiti spor Shromáždění. Spor však musí býti vznesen na Shromáždění, žádá-li o to některá strana; tato žádost musí býti podána do 14 dnů od okamžiku, kdy spor byl předložen Radě. Toto ustanovení je zbytek původní koncepce Wilsonovy, která řešením všech sporů, pokud nebyly vyřízeny arbitráží, pověřovala Shromáždění. O tom, zda je Rada povinna předložiti Shromáždění spor, žádá-li o to některá strana, se názory rozcházejí. Schücking a Wehberg (1. c., 2. vyd., str. 600) a Gralinski (Le règlement pacifique obligatoire des différends internationaux suivant le Pacte de la Société des Nations, str. 217) tvrdí, že Rada tuto povinnost má. Naproti tomu Scelle (L’élaboration du Pacte, str. 113) na základě přípravných prací tvrdí opak. Nám je jasno, že v této věci text Úmluvy je formální a že nenechává Radě žádné volby.
Vznesení sporu na Shromáždění má do jisté míry povahu odvolání z usnesení Rady. Tak tomu bylo, když 25. VI. 1921 Rada, poukazujíc na kompetenci Konference velvyslanců, odepřela zabývati se hraničním sporem, který měla Albanie s Řeckem a Jugoslavií. Albanie se odvolala ke Shromáždění. Také Čína se odvolala ke Shromáždění ve svém sporu s Japonskem o Mandžukuo, a Bolivie ve svém sporu s republikou Paraguay.
Shromáždění, jednajíc o zprávě o činnosti Rady a sekretariátu S-i n., nekontroluje Radu. Proto, když v r. 1922 předseda Shromáždění Edvards (Chile) navrhoval, aby se rozprava rozdělila podle skupin otázek, jimiž se zpráva zabývá, narazil na prudký odpor, neboť jeho návrh vzbudil zdání, že Shromáždění chce práci Rady kontrolovati. Shromáždění nemá podle Úmluvy formálního práva činnost Rady schvalovati nebo neschvalovati. Proto rozprava o zprávě není ničím jiným, než výměnou názorů o činnosti a úkolech S-i n. (A. 1922, P., str. 55). Shromáždění může vzíti zprávu jen na vědomí, což však ještě neznamená, že ji schvaluje. Skutečností nicméně je, že delegáti mohou vyjádřiti své mínění, jako to dělají poslanci v parlamentě při rozpočtové rozpravě. Jestliže tudíž Rada je po právu svrchovaným pánem svého počínání, politický projev souhlasu nebo nesouhlasu vyslovený ve Shromáždění má pronikavý vliv na další postup Rady.
Ačkoliv příslušnost Rady a Shromáždění nebyla nikdy formálně přesně vymezena, přes to administrativně a fakticky byl z Rady vědomě tvořen orgán směrodatný. Bylo to odůvodňováno nejen ustanoveními Úmluvy, týkajícími se udržení míru, nýbrž i předpisy o všeobecné činnosti Společnosti. Tato tendence byla podporována jednak důvody čerpanými z přípravných prací pro redakci Úmluvy, jednak, a to hlavně, denní praksí.
Členové Rady a sekretariát soustavně a vytrvale tvořili právní podklad pro zásadu, že každé Shromáždění je osobitým ukončeným celkem. Chtěli tak docíliti, aby Shromáždění kromě rozpravy bylo bezmocné a aby Rada prakticky soustředila Společnost národů.
všechnu pravomoc do svých rukou. Proto sekretariát vnutil Shromáždění thesi, podle které mezi Shromážděním jednoho roku a Shromážděním druhého roku není žádné souvislosti. Odtud právní zásada, že Shromáždění nemůže sebe přežíti a tudíž nemůže dáti život žádnému orgánu mimo dobu svého vlastního trvání. Zde uvedeme několik podrobností.
Zápisy jsou uveřejňovány jako „akty Shromáždění“, kdežto denní pořádek mluví o „zasedání Shromáždění“. První formulace vyjadřuje myšlenku střídání se, druhá myslí na schůze jednoho a téhož sboru. Když v r. 1921 Allen (Nový Zéland) navrhoval, aby Kontrolní komise byla jmenována Shromážděním a nikoliv Radou, generální sekretář Sir Eric Drummond prohlásil, že první zasedání Shromáždění rozhodlo, že nemůže právně jmenovati žádnou komisi, která by trvání jeho samého přežila, a proto prý navždy pověřilo Radu jmenováním uvedené komise (A. 1921, C. IV., str. 50—56). Scialoja hájil, že jedno Shromáždění nemůže uložiti povinnosti Shromáždění následujícímu (A. 1922, C. I., str. 56), a přes to v r. 1925 Shromáždění odhlasovalo škálu pro placení příspěvků, platnou pro roky 1926—1928 (A. 1925, P., str. 142). O jmenování komisí Shromáždění bylo naproti tomu od začátku zastáváno, že, jelikož delegáti jsou mandatáři svých vlád jen pro dané zasedání Shromáždění, nemohou pravoplatně zasedati ve výborech komisí, které by pracovaly po jeho skončení.
Tyto zásady vedly neodvratně k tomu, že téměř veškerá výkonná moc S-i n. byla soustředěna v rukou Rady. Když v r. 1921 byla založena Kontrolní komise pro věci rozpočtové a finanční, bylo již uznáváno, že její členy jmenuje právem Rada a že jí jsou tito také odpovědni. Neboť své zprávy podávali Radě a Rada sama je předkládala Shromáždění. Jak teorie, tak prakse zavedla zásadu, že Rada, jako orgán samostatný, rozhoduje neodvisle i o otázkách finančních, které se vyskytnou při rozhodování o věcech do její pravomoci spadajících. Vzhledem k nahoře uvedeným zásadám o poměru mezi Radou a Shromážděním, že toto poslední má povinnost rozhodnutí Rady respektovati a formálně schváliti. Kromě Rady je zde Stálá organisace práce, která je docela neodvislá mezinárodní instituce. A posléze Stálý dvůr pro mezinárodní spravedlnost, který je také samostatný. Obě tyto instituce si počínaly samostatně. Jediné, co je formálně poutalo ke S-i n., bylo, že Shromáždění schvalovalo veškeré jejich výdaje. Co se týče prvé, čl. 399 smlouvy Versailleské ustanovil, že vydání Mezinárodního úřadu práce, náklady zasedání Konference a Správní rady Stálé organisace práce „budou řediteli hrazeny generálním tajemníkem S-i n. ze všeobecného rozpočtu Společnosti“. Čl. 33 statutu Stálého dvoru pak určil, že „náklady Stálého dvoru nese S. n. způsobem, jaký určí Shromáždění na návrh Rady“. Ze všeho je patrno, že Shromáždění byla vyhrazena funkce úplně mechanická. Do této soustavy samostatných a přirozeně odstředivě si počínajících orgánů snažila se Kontrolní komise zavésti správními a rozpočtovými opatřeními organický soulad. Za tím účelem vypracovala a 15. IX. 1922 Radě a Shromáždění předložila řád pro finanční správu, který po léta s velkou přísností administrativně prováděla a každého roku novými předpisy prohlubovala a upevňovala. Výsledek byl, že soustředila u sebe postupně pravomoc ve všech věcech rozpočtových a finančních. Kontrolní komise byla při tom vedena dvěma zásadami: první zásadou demokratickou, dle které náklady na S. n. má schvalovati sbor, v němž jsou všichni členové zastoupeni, a druhou, aby poplatník, který na udržování veškerých institucí platí, měl možnost nejen říci, co si myslí, nýbrž svoji myšlenku také uplatniti. Po mnoha letech Kontrolní komise vítězně prosadila uznání zásady, že jen a výlučně Shromáždění povoluje výdaje týkající se nejen sekretariátu, nýbrž i Rady, Stálé organisace práce a Stálého dvoru pro mezin. spravedlnost. Tak na př. generální sekretář se schválením Rady jmenuje úředníky sekretariátu, ale Shromáždění rozhoduje o tom, zda na placení takových úředníků budou povoleny potřebné prostředky. Takovýmto způsobem byl nejen učiněn konec anarchii ve S-i n., nýbrž byla dána Shromáždění nejúčinnější zbraň ke kontrole Rady, Stálé organisace práce a Stálého dvoru. Tyto these byly definitivně konsakrovány, když v r. 1928 Shromáždění rozhodlo, že napříště ono samo bude jmenovati členy Kontrolní komise a že tato bude jen jemu odpovědna (J. O. 1929, str. 185).
To bylo umožněno usnesením Shromáždění ve věci stavby budov. Když totiž v r. 1927 Shromáždění nemělo ani materiální možnosti, ani času rozhodnouti Společnost národů.
se pro některý z navrhovaných plánů na stavbu budov S-i n., sekretariát a členové Rady chtěli, aby volbou pověřen byl zvláštní výbor, jmenovaný za tím účelem Radou. Při této příležitosti však Kontrolní komise zaujala stanovisko, že, jelikož jde nejen o rozhodnutí povahy umělecké a správní, nýbrž hlavně povahy finanční, může je učiniti podle přijatých finančních zásad, potvrzených praksí, jen Shromáždění samo anebo jeho výbor, kterému bude za tím účelem delegovati pravomoc. Kontrolní komise, hájící takto svrchovanost Shromáždění ve věcech finančních, postavila se rozhodně proti tomu, aby taková moc delegována byla nějakému orgánu již existujícímu, na př. Radě, nebo nějakému již existujícímu výboru. Jelikož nebylo jiného východiska, sekretariát a Rada byly nuceny se podrobiti. Tak se stalo, že Shromáždění jmenovalo pětičlenný výbor, první to výbor, který měl přežíti tehdejší zasedání Shromáždění. Byla to smrtelná rána soustavě vybudované bedlivě Radou a sekretariátem na zásadě, že je tolik Shromáždění S-i n., kolik je zasedání, a že ukončením zasedání život Shromáždění zhasl.
Mezi Shromážděním a Radou vytvořila se určitá součinnost. Rada se zabývá každou otázkou, spadající do oboru působnosti S-i n. Do Shromáždění dostávají se věci jen tehdy, když byly v různých komisích prozkoumány. Když se Radě nepodaří věci vyřešiti, zabývá se jimi Shromáždění. Omezuje se však pouze na určení všeobecných směrnic. Jejich provedení ponechává Radě. Tak na př. velké akce pro odzbrojení, zlepšení hospodářských poměrů, kodifikace mezinárodního práva, mají svůj původ ve Shromáždění. Jejich provedení pak bylo ponecháno Radě. Nevede-li z jakéhokoliv důvodu činnost Rady k výsledku, Shromáždění se uchopí věci znovu, hledá novou metodu a dává Radě nové pokyny. Ve věci omezení zbrojení Shromáždění v r. 1925 rozhodlo, aby byla svolána odzbrojovací konference a aby Rada provedla přípravné práce k jejímu svolání. V důsledku toho Rada v prosinci 1925 jmenovala přípravnou komisi. Když práce přípravné komise vázly, Shromáždění doporučilo utvoření výboru, který by přezkoumal záruky pro státy, aby tyto mohly své zbrojení snížiti.
6. Sekretariát.
A. Povaha sekretariátu. Jestliže již před světovou válkou existovaly mezinárodní kanceláře různých správních unií, byly to úřady velice malých rozměrů, které plnily více méně poslání poštovních schránek. Když se nějaká důležitější konference sešla, bylo nutno vytvořiti její sekretariát, který byl po konferenci zase rozpuštěn, a tak zkušenosti jeho členů přišly na zmar. Za světové války myšlenka mezinárodního stálého sekretariátu získala na síle tím, že bylo mnoho úředníků přiděleno k různým mezispojeneckým komitétům. Existoval na př. sekretariát Nejvyšší rady a sekretariát Válečné rady Versailleské. Nebyly však vlastně ničím jiným, než shromážděním určitého počtu národních sekretářů. Také v sekretariátu mírové konference byly zachovány národní skupiny.
Ze všech orgánů S-i n. nejmenší zájem vzbudil sekretariát, jak v přípravných pracích národních, tak i na mírové konferenci samé. A přece založení stálého sekretariátu má význam dalekosáhlý, neboť bez něho S. n. by se nebyla stala stálou organisací. Bylo to poprvé v dějinách, že byl sekretariát zřízen jako integrující a organická součást mezinárodní instituce. Dnes ovšem každý řekne, že považoval založení sekretariátu za tak samozřejmou věc, že nebylo třeba o něm ani mluviti.
Původní návrh Wilsonův nemluvil o sekretariátu, jako o něm nemluvil Panamský pakt z r. 1826. Phillimore-ův plán nemá ani zmínky o sekretariátu. Naproti tomu se o něm mluví v House-ově plánu, právě tak jako v plánu Smutsově a v druhém plánu Wilsonově. Byli to Angličané, kteří dali funkci generálního sekretáře — původně zvaného kancléřem — její význam. Text čl. 6 Úmluvy neurčuje povahu funkce sekretariátu, ani jeho úředníků. Jediné, co z jeho předpisů mu dává velkou důležitost, je předpis o stálosti, vyskytující se v 1. odst. cit. článku. Jeho dnešní ráz sekretariátu vtiskl první gen. sekretář Sir Eric Drummond, který byl jmenován samou Úmluvou. Kdyby byl býval prvním generálním sekretářem někdo jiný, byl by sekretariát dostal docela jinou povahu. Nechybělo mnoho a byl by se jím stal Sir Maurice Hankey, který organisoval generální sekretariát různých mezispojeneckých konferencí, jakož i sekretariát anglické delegace na mírové konferenci. Sir Maurice by byl pravděpodobně zavedl i v Ženevě národní skupiny, které by byly přiděleny sekretariátu na určitou dobu. Drummond měl o tom docela jinou představu. Byl to on, jenž vypracoval memorandum nesoucí jméno lorda Balfoura, které položilo základ Společnost národů.
k vybudování sekretariátu jako mezinárodního orgánu a ne jen jako souboru národních skupin. Rada toto memorandum schválila dne 12. V. 1920. Podle zásad v něm obsažených úředníci nezastupují v sekretariátu své země, jak je tomu u delegátů na Shromáždění a v Radě, nýbrž mají svůj vlastní osobitý statut jako úředníci S-i n. Statut jim dává postavení, které jim umožňuje brániti se kontrole národní. Jsou podřízeni jen generálnímu sekretáři a jeho prostřednictvím Radě, která je jmenuje, a Shromáždění, které je platí. Koncepce sekretariátu je koncepcí veřejné služby anglické. Drummond organisoval službu ve S-i n. po vzoru veřejné správy anglické. Při tom touto organisací zdůraznil, že S. n. je něco více, než pouhé sdružení jednotlivých států. Do světové války celkem jen státy byly subjekty práva mezinárodního. Naproti tomu nyní statut úřednictva S-i n. zakládá práva a povinnosti osob, které nejsou státy.
Právní povaha funkce úředníků a nepřímo i povaha S-i n. samé byla důkladně osvětlena, když státy žádaly, aby platy úředníků vzhledem k hospodářské a finanční krisi byly sníženy. Kontrolní komise se při této příležitosti postavila na stanovisko, že instituce, mající za úkol bdíti nad zachováváním mezinárodních závazků, nemůže si dovoliti nedodržovati závazků svých, i kdyby k tomu byla snad oprávněna; dále, že přiznání pravomoci S-i n. měniti jednostranně závazky vůči svým úředníkům, dalo by smlouvám s nimi povahu veřejnoprávní. Tím by byly S-i n. přiznány atributy státní suverenity, což je v rozporu s dosavadní teorií Společnosti.
Úředníci sekretariátu jsou úředníci mezinárodní osoby, zvané S. n., jíž jsou povinni poslušností a oddaností. V tomto ohledu od Balfourova memoranda z 12. V. 1920 byl učiněn značný pokrok. Neboť zatím co podle něho „úředník se stává dočasně a výhradně úředníkem Společnosti národů“, dnešní statut úřednictva sekretariátu nepřipouští myšlenky, že by šlo jen o dočasnou službu S-i n. Myšlenka stálosti a mezinárodnosti byla silně zdůrazněna, když S. n. zavedla r. 1930 pro své úředníky řádné pense (A. 1930, C. IV. str. 97).
Poznamenati je, že všechny funkce v sekretariátě, jako vůbec ve S-i n. a v úřadech k ní připojených, jsou podle odst. 3., čl. 7 Úmluvy stejně přístupné mužům i ženám.
B. Pravomoc generálního sekretáře. Podle čl. 6, odst. 4. Úmluvy „generální sekretář Společnosti jest mocí svého úřadu generálním tajemníkem Shromáždění a Rady“. Jeho pravomoc jako generálního tajemníka Shromáždění a Rady je určena ve vnitřním řádě Rady a Shromáždění. Přijímá žádosti týkající se svolání Shromáždění (vnitřní řád Shromáždění čl. 3, odst. 3.) a Rady (vnitřní řád Rady čl. 1); svolává Shromáždění (vnitřní řád Shromáždění čl. 3) a Radu (vnitřní řád Rady čl. 1); připravuje denní pořádek Shromáždění se souhlasem předsedy Rady (vnitřní řád Shromáždění čl. 4); když nejde o přímou žádost člena, generální sekretář v dohodě s předsedou Rady určí, zda-li určitá otázka má býti dána na jednací pořad Rady (vnitřní řád Rady čl. 2); přijímá pověřující listiny zástupců na Shromáždění (vnitřní řád Shromáždění čl. 5); připravuje zprávu o činnosti Rady a sekretariátu a o opatřeních týkajících se provedení rozhodnutí Shromáždění (vnitřní řád Shromáždění, čl. 4, odst. 2a); předkládá Radě zprávu o opatřeních učiněných v důsledku rozhodnutí vydaných Radou (vnitřní řád Rady, čl. 3). Je pověřen organisovati sekretariát Shromáždění a sekretariáty jeho komisí (vnitřní řád Shromáždění, čl. 9); sekretariát přijímá, tiskne a rozesílá dokumenty, překládá řeči, rediguje, tiskne a rozesílá zápisy (vnitřní řád Shromáždění, čl. 10); generální sekretář na požádání předsedy podává Shromáždění zprávu anebo sdělení ústní (vnitřní řád Shromáždění, čl. 9, odst. 2.); podobně komisím (vnitřní řád Shromáždění, čl. 14, odst. 8.). Generální sekretář nebo jeho zástupce vede protokoly o jednání Rady (vnitřní řád Rady čl. 7), úředníci sekretariátu mohou podávati Radě informace (vnitřní řád Rady, čl. 10).
V případě vypuknutí války nebo hrozby války čl. 11, odst. 1. Úmluvy pověřuje generálního sekretáře, aby svolal Radu k žádosti kteréhokoliv člena Společnosti. Když se Rada nebo Shromáždění mají zabývati mezinárodními spory, čl. 15, odst. 1., Úmluvy pověřuje generálního sekretáře, aby, jakmile je o sporu uvědoměn, učinil všechna opatření nutná k úplnému vyšetření a prozkoumání sporné věci.
Čl. 18 Úmluvy je sekretariát pověřen, aby zaregistroval a uveřejnil mezinárodní smlouvy a závazky, uzavřené členy Společnosti.
Podle čl. 24, odst. 2., Úmluvy má sekretariát ve věcech mezinárodních zájmů, jež jsou upraveny obecnými konvencemi,
Slovník veřejného práva českosl. 30 Společnost národů.
které vsak nejsou podrobeny kontrole komisí nebo zvláštních kanceláří, shromažďovati a sdělovati potřebné informace a poskytovati potřebnou nebo žádoucí pomoc na žádost smluvních stran a se souhlasem Rady.
Až na tyto konkretní úkoly funkce a povaha sekretariátu jsou nedostatečně určeny. Zdánlivě orgán podřízený, je sekretariát přece jen ve skutečnosti rozhodující. Mají-li Rada a Shromáždění právo rozhodovati, sekretariát jejich rozhodnutí připravuje a je pověřen jejich prováděním. Kdo však připravuje, ten přináší náměty, ovlivňuje, určuje směr a konečně dává formu rozhodnutí samému. Vedle toho sekretariát je ve skutečnosti výkonným orgánem i Rady, i Shromáždění. Každé rozhodnutí, jeho duch jakož i jeho hodnota závisí od způsobu, jakým přípravné práce byly vykonány. Sekretariát je dále stálým orgánem a jako takový má vliv, jakého ani členové Rady, ani členové Shromáždění nemají a míti nemohou. Při připravování rozhodnutí i při jejich provádění Rada i Shromáždění jsou odkázány nejen na znalosti, ale i na dobrou vůli a práci sekretariátu. Pasivita tohoto učiní z velké věci malou a jeho horlivost z věci malé velkou. Konečně sekretariát má povahu mezinárodní, kdežto členové Rady a Shromáždění zastupují jen své státy: sekretariát může tudíž míti postoj někoho, kdo hájí zájmy Společnosti proti speciálním zájmům jednotlivých států.
7. Správní soud. Nábor vyšších úředníků sekretariátu závisí od podmínek zaměstnání: platu, trvání a obnovení smluv, postupu a pense. Co těchto otázek se týče, úředník potřebuje právní bezpečnost. Aby nebyl vydán na milost a nemilost generálního sekretáře, Kontrolní komise vypracovala návrh na zřízení správního soudu, pozůstávajícího ze 3 řádných členů a 3 náhradníků, který rozhoduje ve věcech smluvních práv úředníků. Zřízení tohoto soudu Kontrolní komise považovala za nutnost, neboť S. n. jako taková nepodléhá žádnému státnímu soudu. V září 1927 Shromáždění návrh přijalo (A. 1927, P. str. 201).
8. Finance S-i n. Výdaje spojené s vydržováním S-i n. a organismů k ní přičleněných jsou hrazeny z příspěvků všech členů podle poměru stanoveného Shromážděním (čl. 6, odst. 5., Úmluvy). Podle původního znění Úmluvy byl pro rozvržení výše příspěvků směrodatný způsob, jak byly rozvrženy výdaje na kancelář Světové unie poštovní. Brzy se však ukázalo, že tato úprava nevyhovuje a proto Shromáždění r. 1924 odhlasovalo změnu 5. odst., čl. 6. Shromáždění stanoví od té doby příslušnou škálu vždy na tři roky.
Rozpočet S-i n. schvaluje každoročně Shromáždění. Nad účelným použitím povolených úvěrů bdí Kontrolní komise. Její právní postavení je upraveno v řádu o vedení financí S-i n. z r. 1922, později změněném, který obsahuje též podrobné předpisy o finanční správě S-i n., sestavování a schvalování rozpočtu a o jiných otázkách finančního hospodářství.
9. Sídlo S-i n. Výsady a osvobození. Úmluva sama určila za sídlo S-i n. Ženevu (čl. 7, odst. 1.). V odst. 2, čl. 7 však ponechala Radě možnost sídlo její přeložiti. Otázka změny sídla S-i n. stala se vskutku aktuální brzy po jejím zřízení, vzhledem k drahotě životních potřeb v Ženevě. V r. 1928 byla s různých stran nadhazována nutnost přesídlení S-i n. do Vídně, aby se tak zamezilo připojení Rakouska k Německu. Věc je možno pokládati za vyřízenu od r. 1928, kdy Shromáždění se usneslo, aby byly postaveny v Ženevě nové budovy pro S. n. Možnost přesídlení arciť zůstává po právu nedotčena. K takovému kroku by se však S. n. odhodlala nepochybně jen v případě vážných událostí. Sídlo S-i n. nemusí býti nutně střediskem veškeré její aktivity. Rada a Shromáždění mohou konati zasedání i jinde. Různé organismy odvislé od S-i n. mají také své stálé sídlo mimo Ženevu.
Zástupci členů S-i n. a její funkcionáři mají nárok při výkonu svých funkcí na privilegia a osvobození diplomatická (čl. 7, odst. 4.). Budovy a pozemky obsazené S-í n., jejími službami a schůzemi jsou nedotknutelné (čl. 7, odst. 5.). Různé otázky sem spadající byly vyřešeny úpravou smluvenou mezi generálním sekretářem S-i n. a ředitelem Mezinárodního úřadu práce se strany jedné a švýcarskou vládou se strany druhé v r. 1926. Úpravu tuto vzala na vědomí téhož roku Rada. Podobně byly vyřešeny tyto otázky s vládou holandskou resp. francouzskou, pokud jde o Stálý dvůr pro mezinárodní spravedlnost resp. Mezinárodní ústav pro duševní spolupráci.
VI. Hlavní závazky členů založené Úmluvou.
1. Předpoklady důvěryplné spolupráce mezi národy. Jelikož spolupráce mezi národy Společnost národů.
se nedá naříditi, ani vnucovati, je nutné vytvořiti pro ni nejnutnější duševní a mravní předpoklady. Národy nemohou spolupracovati, jestliže se navzájem podezřívají, že kují proti sobě pikle, že se tajně připravují, ať samy, ať v dohodě s jinými, na útok proti svým sousedům. Při založení S-i n. bylo tudíž třeba učiniti aspoň to nejnutnější, aby se národy nadále bez příčiny nepodezřívaly a aby se nemusily obávati, že budou náhle napadeny. To se mělo státi odstraněním tajné diplomacie, omezením zbrojení a zajištěním územní celistvosti a politické nezávislosti členů S-i n.
A. Odstranění tajné diplomacie. V prvním ze svých čtrnácti bodů president Wilson prohlásil, že napříště mezinárodní vztahy mají býti řízeny veřejnými mírovými smlouvami, veřejně uzavřenými, po nichž žádné tajné mezinárodní dohody nemají býti uzavírány a že diplomacie musí býti upřímná a veřejná.
Jako historik president Wilson hlásal, že vztahy mezi národy jsou otravovány jednak spiklenectvím, jednak tím, že se národy podezírají navzájem z úmyslů, kterých jsou ve skutečnosti prosty. Proti tomuto zlu tajné diplomacie viděl lék v publicitě mezinárodních smluv a v odvolání se na veřejné mínění národů. Chtěl tak pomocí veřejného mínění zabrániti uzavírání zhoubných tajných smluv, jakož i odstraniti duševní otravování způsobované a živené podezíráním. Proto je v čl. 18 Úmluvy stanoveno: „Každá smlouva nebo mezinárodní závazek, jež na příště budou uzavřeny členem Společnosti, musí býti ihned zaregistrovány sekretariátem a jím uveřejněny co možno nejdříve. Dokud není zápis vykonán, nebude žádná z těchto smluv neb závazků mezinárodních závazná.“ O problémech, vyvolaných tímto ustanovením, viz podrobně v hesle „Smlouvy mezinárodní“.
B. Omezení zbrojení. Generál Smuts navrhoval zrušení povinné služby vojenské, omezení zbrojení, zestátnění výroby střeliva a válečného materiálu. Druhý a třetí plán presidenta Wilsona předvídal zrušení povinné vojenské služby jako podklad pro omezení zbrojení. Redaktoři Úmluvy vtělili do čl. 8 zásadu, že zájem míru vyžaduje, aby bylo zastaveno závodění ve zbrojení. Závodění ve zbrojení plodí nedůvěru, dráždí a provokuje. Vedle toho nashromážděný vojenský materiál svádí k tomu, aby se ho použilo a jeho náklad se amortisoval. Zachování míru vyžaduje podle čl. 8 omezení zbrojení, avšak omezení na takové minimum, jež stačí k bezpečnosti států a k vynucení mezinárodních závazků společným postupem. Obě tyto zásady jsou bližší soustavě francouzského plánu o organisování S-i n., nežli soustavě, která byla uvedena v život.
Když se S. n. nepostarala dostatečně o bezpečnost členů a neorganisovala společné akce k vynucení úcty k Úmluvě, tím vlastně vyzvala členy, aby se o svou bezpečnost postarali sami. Je velmi poučné, že Rada, majíc rozhodnouti o zrušení mandátu nad Irakem před jeho přijetím do Společnosti, zkoumala otázku, zda je Irak schopen hájiti svou územní celistvost a politickou samostatnost. Ustanovení čl. 8 je poučné i s jiného hlediska. Má na zřeteli ustanovení odst. 2. a 3. čl. 16, dle nichž Rada může svým členům, ne-li uložiti, tedy aspoň důrazně doporučiti společnou akci.
Ve věci omezení zbrojení Rada připraví programy a předloží je vládám, aby o nich uvážily a rozhodly. Rada nemůže vládám omezení zbrojení naříditi. Proto svolala konferenci, na níž by tyto problémy zkoumaly. Při přípravě programů Rada není docela volná. Je nucena přihlížeti k zeměpisné poloze a zvláštním poměrům každého státu. Národní bezpečnost není táž u státu vystaveného nebezpečí snadného přepadení, jako u státu ležícího na okraji kontinentu nebo na ostrově. Není táž u státu, jehož obyvatelstvo žije ve vzpomínkách na války a invase, a u státu, který vždy žil v míru se svými sousedy. Není konečně táž u státu hustě obydleného a u státu málo obydleného, jehož přírodní bohatství může lákati stát hustě zalidněný a chudý na suroviny. To znamená, že při stanovení programu pro omezení zbrojení je nutno bráti v úvahu nejen zeměpisnou polohu, nýbrž i poměry psychologické atd. Zde rozhoduje nejen to, co každý stát má po stránce materiální nashromážděno, nýbrž i jeho válečný potenciál, t. j. to, čeho je hospodářsky a průmyslově v případě války schopen. Čl. 8, mluvě o zvláštních poměrech států, uznal tím implicite jejich faktickou nerovnost ve věci omezení zbrojení. Programy navrhované Radou mají býti přezkoumány a, je-li třeba, revidovány nejméně každých 10 let. To znamená, že omezení zbrojení se má díti postupně a po etapách. Aby mohlo býti úplné, musí mu předcházeti odzbrojení mravní a duchovní.
Je omezení zbrojení povinné? Čl. 8 Úmluvy stanoví, že „členové Společnosti Společnost národů.
uznávají, že udržení míru vyžaduje omezení státního zbrojení. . .“. Toto ustanovení však nesmí býti čteno odděleně od části V. smlouvy Versailleské, kde je stanoveno: „Aby bylo umožněno připraviti obecné omezení zbrojení u všech národů, zavazuje se Německo, že bude dbáti přesně klausulí vojenských, námořních a leteckých níže stanovených.“
Anglická vláda ve svém memorandu z 15. IX. 1932, odpovědi to na německý požadavek rovnoprávnosti, prohlásila, že spojené a sdružené mocnosti, uloživše Německu omezení zbrojení, byly vedeny pohnutkami a sledovaly cíle obsažené v části V. Versailleské smlouvy. Říci však, že takové cíle sledovaly, nebo že takovými pohnutkami byly vedeny, neznamená ještě uznati, že uskutečnění takových cílů tvoří podmínku pro platnost části V. mírové smlouvy.
Ustanovení o omezení zbrojení, obsažených v čl. 8 Úmluvy, bylo využíváno spíše k agitacím vnitropolitickým, než k docílení cíle Úmluvou sledovaného. Dvanáct let se mluvilo o odzbrojení jako o něčem, s čím stojí a padá S. n., a nikdo si vůbec nepomyslil, že úplné odzbrojení předpokládá buď vyřešení veškerých problémů, které národy dělí, nebo přijetí povinných procedur pro vyřizování mezinárodních sporů, jejichž výsledky by byly mezinárodně a kolektivně zaručeny. A ti, co nejvíce pro odzbrojení horlili, nebyli ochotni učiniti ani jedno, ani druhé. O podrobnostech jsou výklady v hesle „Spory mezinárodní“.
C. Právní garancie územní integrity a politické neodvislosti členů (čl. 10 Úmluvy). Na první schůzi amerických propagátorů myšlenky S-i n. (25. I. 1915) bylo usneseno, že S. n. mezi jiným má „zaručiti územní celistvost a suverenitu svých členů proti vnějším stranám“ (Marburg: Development of the League of Nations Idea, I., str. 7; II., str. 704). Myšlenka sama však byla staršího data. R. 1805 car Alexandr I. navrhl Pittovi uzavření smlouvy, v níž by se smluvní strany zavázaly, že se vzájemně budou brániti a podporovati proti každému pokusu směřujícímu k porušení jejich práv a držby (Webster: Foreign Policy of Castlereagh 1812—1815, str. 427). Tato politika našla své vyjádření ve smlouvách uzavřených v Chaumont r. 1814, se zvláštním poukazem na úpravu Evropy, kterou mocnosti, spojivší se proti Napoleonovi, měly na mysli. Smluvní strany se zavázaly, že se dohodnou na ochraně svých vlastních států v Evropě proti Francii, kdyby tato se pokusila porušiti pořádek úpravou stvořený (Headlam-Morley: Studies in Diplomatic History, str. 150). Stejně smlouva Pařížská z r. 1856 obsahovala závazek Velké Britanie, Rakouska, Francie, Ruska, Pruska a Sardinie, že budou šetřiti samostatnosti a územní celistvosti Otomanské říše. O myšlence rokovala v r. 1908 Meziparlamentní unie v Berlíně (Schücking a Wehberg, 1. c., str. 458).
Záruka územní celistvosti a politické samostatnosti obsažena byla v posledním z Wilsonových 14-i bodů. Zněla: „Všeobecná společnost národů měla by býti smlouvami založena za tím účelem, aby poskytla vzájemné záruky politické samostatnosti a územní celistvosti stejně malým jako velkým státům.“
Tyto myšlenky objevily se v plánu plukovníka House-a a v prvním plánu Wilsonově, a to v tomto znění:
„Smluvní strany se spojují, aby si vzájemně zaručily politickou samostatnost a územní celistvost. Jsou však srozuměny, že podle práva na sebeurčení mohou býti provedeny takové změny — podmínkou ovšem je souhlas obyvatelstva, jehož se změna týká — které by si v budoucnosti vynutily nové poměry v některé z ras nebo v jejich smýšlení, anebo změny v dnešních sociálních a politických poměrech; dále takové územní změny, které by tříčtvrtinová většina delegátů žádala v zájmu blaha interesovaného lidu. Smluvní strany jsou zajedno, že státy mají dostati odškodnění za územní změny. Smluvní strany bezpodmínečně přijímají zásadu, že mír světa představuje zájem vyšší, nežli kterákoliv otázka právní nebo politická hranice.“
Sebeurčovací teorie, takto formulovaná, nenašla mnoho přízně, jak lze souditi již z toho, že nebyla pojata do plánu Miller-Hurst, který byl vzat za základ rozprav na mírové konferenci. Ve chvíli, kdy se usilovalo o to, aby mír byl postaven na pevné základy, nebylo ochoty k přijetí zásad, které by podkopaly územní celistvost, jež měla býti zaručena.
Anglická delegace na mírové konferenci se vrátila k původní Wilsonově formuli, vyjádřené ve 14 bodech a dala jí toto znění:
„Kdyby se v budoucnosti ukázalo, že hranice státu čl. 1 zaručené, nejsou v souladu s potřebami situace, Společnost o věci uváží a může interesovaným stranám doporučiti změny, jaké by uznala za dobré. Kdyby takové doporučení nebylo interesovanými Společnost národů.
stranami přijato, členové by přestali býti vůči nim povinni hájiti je proti vnějšímu útoku.“ Ani tato redakce nebyla přijata. Na konec ze všeho zbyla v dnešním čl. 10 Úmluvy jen záruka územní celistvosti a politické samostatnosti signatárních států. Předpisy týkající se územních změn přeneseny byly do čl. 19.
Čl. 10 byl přijat ve znění, jehož český překlad je tento: „Členové Společnosti se zavazují, že budou šetřiti a hájiti nynější územní celistvost a politickou nezávislost všech členů Společnosti proti každému vnějšímu útoku. V případě útoku, hrozby nebo nebezpečí útoku Rada uvažuje o prostředcích k zabezpečení provedení tohoto závazku.“ Tento text je dílem presidenta Wilsona. V memorandu, adresovaném senátu Spojených států 19. VIII. 1919, president Wilson řekl: „Čl. 10 je pro mne páteří celé Úmluvy. Bez něho S. n. by byla jenom vlivnou akademií.“
Článek obsahuje kolektivní záruku pro všechny členy Společnosti. Ukládá dvě povinnosti: zápornou a kladnou. Členové mají jednak šetřiti územní celistvosti a politické nezávislosti všech členů, t. j. mají se zdržeti činů, které by územní celistvost a politickou samostatnost porušily. Samo sebou se rozumí, že ustanovení toto nesmí býti vykládáno tak, aby členům bránilo splniti povinnosti podle čl. 16. Jednak mají povinnost hájiti územní celistvost a nynější politickou nezávislost členů. Znamená to, že členové vzali na sebe právní závazek, že provedou vojenská opatření proti členům Společnosti, či jiným státům, kteří by porušili územní celistvost a politickou samostatnost člena Společnosti? President Wilson výslovně prohlásil americkému senátu, že čl. 10 obsahuje jenom mravní, nikoliv právní závazek (Temperley, History of the Peace Conference, III., str. 67—69), a dodal, že proto jde jen o mravní závazek, „jelikož Úmluva neukládá žádného trestu“. V tomto smyslu ovšem pramálo mezinárodních závazků by bylo právních. Druhá věta, mluvící o prostředcích, jak zaručiti splnění „tohoto závazku“, nezanechává žádné pochybnosti o tom, že jde o závazek právní. Nečiní sice rozdílu mezi povinností „šetřiti“ a povinností „hájiti“. Zdá se však, že její předpis se vztahuje jen na povinnost „hájiti“.
Co znamená územní celistvost? Je to zachování suverenity v jejích přítomných zeměpisných hranicích. Článek mluví o celistvosti a nikoliv „neporušitelnosti” území. Proto útok na územní celistvost státu musí se projeviti obsazením jeho území s úmyslem si je podržeti.
Co znamená „politická neodvislost“? Fakt, že člen není podroben jinému. O obsahu a rozsahu tohoto pojmu nedá se více říci, neboť na př. anglická dominia jsou členy S-i n., ačkoliv plně neodvislá nejsou. Text mluví o politické nezávislosti „nynější“, čímž je schválen a potvrzen nynější stupeň samostatnosti.
Čl. 10 chrání územní celistvost jen proti „vnějšímu útoku“. Kdyby tudíž povstalo separatistické hnutí domácího původu, stát, jehož suverenita je ohrožena, nemůže se dovolávati pomoci u Společnosti proti svým vlastním příslušníkům. A co kdyby cizí stát, byv vyzván, přišel na pomoc separatistickému hnutí, kterému se podařilo organisovati separatistickou vládu na daném území? Podporovati jednu část státu proti druhé, je vměšování se do vnitřních záležitostí státu, vnější útok ve smyslu čl. 10. Kdyby ovšem separatistické hnutí docílilo mezinárodního uznání jako samostatná mocnost, jsoucí ve válečném stavu, vojenská pomoc, poskytnutá jemu cizí mocností, nebyla by porušením čl. 10, nýbrž porušením zákazu uchýliti se k válce.
Čl. 10 nemluví jen o útoku, nýbrž i o hrozbě nebo nebezpečí útoku. Jestliže útok záleží v materiálním útočném činu, hrozba neb nebezpečí útoku mohou záležeti v soustřeďování vojska na hranicích, stavění čistě strategických drah, vyrábění válečných plynů, budování vojenského letectví atd. Tento výklad je podepřen skutečností, že k pojmu materiálního útočného jednání proti územní celistvosti je připojen abstraktní pojem politické samostatnosti, která může býti ohrožena i mimo případ invase v pravém slova smyslu.
Zákaz útočení, obsažený v čl. 10, se liší od zákazů neuchylovati se k válce, formulovaných v čl. 12, 13 a 15 Úmluvy. Především pojem útoku je širší, než pojem války. Zákazy neuchylovati se k válce předpokládají dále, že mezi státy existuje konkretní spor, jenž nesmí býti vyřizován válkou. Zákaz útoku je naproti tomu absolutní a nebere žádného zřetele ke konkretní příčině sporu. Dále, chrání-li zákaz uchýliti se k válce všeobecný statek, zvaný mír, čl. 10 chrání územní celistvost a uznává politickou samostatnost členů S-i n. K porušení čl. 10 může dojíti rovnoběžně s porušením čl. 12, 13 a 15, v kterémžto případě tresty čl. 16 Úmluvy by bylo aplikovati. Společnost národů.
Ale čl. 10 může býti porušen samostatně, když by v dovolené válce stát ohrožoval statek zvláště chráněný čl. 10. Na př. kdyby při provádění čl. 16 člen S-i n. ohrozil územní celistvost a politickou samostatnost rušitele Úmluvy, nebo kdyby napadený člen hnal své právo na sebeobranu tak daleko, že by využil ve svůj vlastní prospěch svých vojenských úspěchů. V takových případech nebylo by aplikovati čl. 16 Úmluvy, nýbrž záruku obsaženou v čl. 10.
Čl. 10 Úmluvy byl vášnivě napadán proto, že prý na věčné časy potvrzuje územní úpravu provedenou mírovou konferencí v r. 1919, kterou členové S-i n. mají povinnost zaručiti. Když v r. 1920 kanadská delegace žádala, aby čl. 10 byl z toho důvodu jednoduše potlačen, italský delegát Scialoja formuloval teorii, podle níž článek zaručuje jenom „držbu“ a nikoliv snad právní panství nad územím. I. komise tuto teorii připustila. Podle Scialojova výkladu čl. 10 jednak potvrzuje zásadu, že nikdo sám sobě nesmí býti soudcem, jednak odsuzuje násilí a nic více. To je konstrukce naprosto umělá. Členové S-i n. se zavázali, že budou zachovávati všechny smluvní závazky a mírové smlouvy z r. 1919 a 1920 daly jejich signatářům něco více než faktický stav: daly jim ten nejvyšší právní titul, jaký mezinárodní právo zná.
Mohlo by se zdáti, že teorie Scialojou rozvinutá nemá žádného praktického dosahu, jelikož Úmluva neobsahuje žádného ustanovení, které by jí umožnilo měniti právní titul na území. Pravda však je jiná. Kdyby teorie Scialojova byla pravdivá. Rada by mohla jednak odsouditi útok na územní celistvost člena, jednak uznati za spravedlivý nárok druhého člena na obsazené území, a podle toho také své chování zaříditi.
U čl. 10 se staví dále otázka, mají-li členové jednotlivě povinnost podniknouti praktické kroky za účelem hájení přítomné územní celistvosti a politické nezávislosti napadeného člena dříve, než se Rada byla vyslovila. Nemůže býti pochybnosti o tom, že zde jde o individuální povinnost členů. Aby byly jimi splněny závazky čl. 10, k tomu není třeba žádného rozhodnutí Rady. Přes to Shromáždění r. 1923 29 hlasy proti hlasu Persie — při čemž 25 členů se zdrželo hlasování — vyslovilo se příznivě o resoluci, podle které, a) když se bude Rada vyslovovati o vojenských opatřeních za účelem provedení čl. 10, má bráti ohled na zeměpisné postavení a speciální podmínky jednotlivých států, a b) je věcí ústavních činitelů každého člena, aby rozhodly, do jaké míry je povinen použíti branné moci při plnění povinností vyplývajících z čl. 10, i když usnesení Rady bude pokládáno za vyzvání největšího významu, které bude všemi členy Společnosti vzato v úvahu s upřímným přáním provésti loyálně převzaté závazky. Tento výklad je potvrzen postupem Shromáždění ve sporu čínsko-japonském. V resoluci odhlasované mimořádným Shromážděním r. 1932 se tvrdí, že Japonsko porušilo čl. 10; při tom ale není v ní zmínka o individuální povinnosti členů, aby šli hájiti územní celistvost a politickou samostatnost Číny. To by tudíž znamenalo, že taková povinnost členů nevznikla, poněvadž Rada se nevyslovila o prostředcích, jak zaručiti splnění tohoto závazku. Nám je nicméně naprosto jasné, že Rada měla zde povinnost o prostředcích se vysloviti.
Další otázka, která se zde staví, je, zda je v tomto případě nutná jednomyslnost v Radě. President Wilson řekl v senátu Spojených států, že vyslovení se Rady vyžaduje jednomyslnosti (Temperley: History of the Peace Conference, III., str. 66). Jsou však vykladači, kteří tvrdí, že většina hlasů členů Rady postačí, protože Rada jen dává radu, jen doporučuje, ale závazně nerozhoduje, a pro takové doporučení stačí většina (Schücking a Wehberg, 1. c. str. 464). Je-li však správný názor, že vyslovení se Rady je podmínkou pro to, aby vznikla pro členy povinnost učiniti kroky na ochranu, je nemyslitelné, aby pravidlo jednomyslnosti neplatilo. I když Rada má povinnost vysloviti se o prostředcích (na rozdíl od povinnosti), je těžko mluviti o tom, že se musí jednomyslně vysloviti o tak složitých a technických věcech, jako je strategie.
Co znamená útok? Útok je čin, jenž ve světle úvodu Úmluvy musí býti v rozporu s „dbáním spravedlnosti“, nebo se „svědomitým zachováváním všech smluvních závazků“. Co však když svědomité zachovávání smluvních závazků je v rozporu s „dbáním spravedlnosti“? Tak na př. když Shromáždění podle čl. 19 Úmluvy vyzve členy, aby znovu přezkoumali smlouvy anebo mezinárodní poměry, je myslitelné, že kroky učiněné ve shodě s přezkoumáním, které Shromáždění samo doporučilo, by byly považovány za vnější útok ve smyslu čl. 10, ačkoliv čl. 19 nezmocňuje Společnost národů.
nikoho, aby sáhl k válce za účelem vykonání výzvy Shromáždění. Taková opatření mohou býti protiprávná na základě čl. 12 Úmluvy i Pařížského paktu z r. 1928. Stejně je tomu v případě, když Rada na základě čl. 15 Úmluvy odhlasuje návrh na řešení mezinárodního sporu. Bylo by rozumné považovati za vnější útok provedení tohoto doporučení?
Konečně jiná důležitá otázka je, kdy vzniká povinnost hájiti územní celistvost a politickou nezávislost podle čl. 10. Vzniká snad hned, když dojde k invasi, nebo až když na konci války se stane jasné, že útočník chce zůstati na území, které obsadil? Druhý výklad se zdá správný. Čl. 10 nezakazuje každé války a nemá za úkol překážeti vojenským operacím za války. Poněvadž Úmluva válku v určitém případě dovoluje, je jisté, že dojde-li k ní, dojde neodvratně i k obsazení území. Proto otázka, má-li býti čl. 10 uveden v činnost, se postaví až po skončení války, když jedna ze stran projeví úmysl porušiti územní celistvost druhé (Miller: The Geneva Protocol, 1925, str. 84, 85).
Náš rozbor ukazuje, že čl. 10 nemá tak dalekosáhlého významu, jaký mu senát Spojených států přikládal. Neznamená, že by členové Společnosti na věky věkův ručili za územní celistvost a politickou samostatnost svých spolučlenů, tak jako neznamená, že by každý člen byl nucen individuálně užíti své branné moci proti každému státu — ať členu, ať nečlenu Společnosti — který by porušil územní celistvost a politickou samostatnost jejího člena. Též je mylný názor, že tresty čl. 16 jako takové jest aplikovati při porušení čl. 10, neboť čl. 16 výslovně stanoví, že se vztahují jen na porušení čl. 12, 13 a 15.
A přes toto všechno čl. 10 Úmluvy má svůj veliký význam. Ježto Úmluva v některých případech válku dovoluje, čl. 10 brání po právu, aby dovolená válka nevedla k územním změnám. S. n. musí od válek odvraceti a nesmí poskytovat! svůdnou naději, že válka přinese válčícímu státu nové území.
2. Pokojné vyřizování mezinárodních sporů.
A. Proč Úmluva vůbec neodstranila války? Zakladatelé S-i n. neměli v úmyslu odstraniti vůbec válku. Neboť národové nebyli ochotni své právní spory předkládati mezinárodním soudům k rozhodnutí. Ale i kdyby byli bývali ochotni přijmouti obligatorní arbitráž, válka by tím ještě se světa nebyla sprovozena, tak jako ve státě právo a soudce sami o sobě sebeobranu člověka nenahradili. Vždyť mezinárodní otázky, které již byly právně upraveny, kryjí jenom nepatrnou část pole mezinárodních styků. Mimo to život stále rodí nové otázky, které se právní úpravy domáhají. Národové v té době nebyli ještě zralí k tomu, aby sami tyto otázky upravili, anebo aby zřídili orgán, který by nové právní normy závazně formuloval. Jinak řečeno, nemajíce naděje ani možnosti vnutiti národům rozhodnutí tak dalekosáhlá, zakladatelé S-i n. na odstranění války pomýšleti nemohli, a když se na ně zmohli r. 1928 uzavřením Paktu Briand-Kellogg, učinili je sterilním, neboť prostředky, které by učinily zákaz války efektivní, jednoduše dáti odepřeli. A přece světová válka národům ukázala, že ztráty válkou utrpěné jsou nepoměrně větší, než ztráty, k nimž dojde dohodou. To by ovšem ještě nestačilo, aby národové hledali jiné řešení sporů, než je řešení válkou. Proč se domnívati, že národové jsou rozumní, jestliže jejich příslušníci rozumní nejsou? Národní hrdost, tužby, ambice a prestiž hrají v životě národů větší roli, než v životě jednotlivců. Jako jednotlivci, tak i národy provádějí v jejich jméně nepochopitelné hlouposti. Hospodářská rivalita, potřeby a zeměpisné nutnosti ženou národy jakoby živelnou silou k nerozvážným činům. A konečně vzpomínky a hořkosti, živené spory sta let trvajícími, udržují vášně a plodí nedůvěru v mezinárodním společenství. Různost ras a náboženství, stejně jako sociální snahy tvoří ovzduší nepříznivé soužití národů. Proto se zakladatelé Společnosti prostě smířili s myšlenkou, že je nutno učiniti opatření, aby byla vytvořena nálada pro součinnost národů, aby si národové na tuto součinnost zvykli, a že je také třeba dáti národům možnost a prostředky, aby vyhledávali přátelské řešení svých sporů. Avšak i kdyby rozhodnutí těchto sporů byla nejmoudřejší a nejopatrnější, bylo jisté, že se nebudou líbiti stranám, které jimi budou ve svých zájmech, citech, touhách a ilusích dotčeny. Šlo tudíž na mírové konferenci o to, aby byly vytvořeny takové tresty, které by účinkovaly odstrašujícím způsobem na národy, jež by se nechtěly pokusiti o pokojné vyřízení svých sporů, jak se k tomu výslovně zavázaly, anebo jež by se řešení, takovou cestou docílenému, nechtěly podrobiti. A konečně bylo nutno zařaditi do Úmluvy předpis, který by národy donutil, Společnost národů.
aby vyčkaly určitou dobu, než sáhnou k válce, když je vyřešení sporu podle jejich názoru nespravedlivé a pro ně nepřijatelné. Takové vyčkávání je ovšem možné jen tehdy, když je jim dána naděje, že se spravedlnosti dočkají.
B. O pokojném vyřizování sporů Společností národů. a) Spory mezi členy Společnosti národů. Čl. 12 Úmluvy obsahuje relativní zřeknutí se války (část XIII. Versailleské smlouvy jde dále než Úmluva, neboť v oddílu 1. mluví o tom, že S. n. má za účel založiti obecný mír). Pravíme relativní, neboť čl. 12 neobsahuje závazku, že členové Společnosti za žádných okolností k válce nesáhnou, nýbrž obsahuje jen závazek, že se pokusí o pokojné vyřízení svých sporů. Tento základní předpis nečiní tedy mír povinným. Ustanovení cit. článku se vztahuje jen na spory, „které by mohly vésti k roztržce“. Takové jsou nepochybně všechny vážné spory. Zda jde v tom či onom případě o vážný spor, je do značné míry věc subjektivního názoru. Svářící se strany mohou býti arciť přinuceny, aby prokázaly, že spor je vskutku způsobilý vyvolati roztržku.
Jaké způsoby pokojného vyřizování sporů předvídá Úmluva? Členové S-i n. se v čl. 12 zavazují, že své spory předloží řízení rozhodčímu nebo soudnímu nebo k prozkoumání Radě. Čl. 12 nemluví o dobrých službách, ani o zprostředkování jednotlivých členů Společnosti. Je však samozřejmé, že tyto prostředky nebyly Úmluvou odstraněny, neboť redaktoři její měli tu na mysli jen úpravu kolektivní činnosti S-i n. Čl. 12 se členové dále zavazují, že nesáhnou k válce v žádném případě dříve, než uplynou 3 měsíce od vydání nálezu rozhodčího nebo soudního nebo od zprávy Rady. Nález musí býti vydán v rozumné lhůtě a zpráva pořízena do 6 měsíců po vznesení sporu.
V čl. 12 máme dvě důležité zásady, jichž cílem je pomáhati národům, aby se mohli válkám vyhnouti: je to zásada odkladu a zásada lišení mezi spory právními a spory politickými. Zásada odkladu dokázala svou užitečnost. Ona tvořila základ známých smluv Bryanových. Tyto smlouvy měly za účel získati čas před tím, než by strany sáhly k válce. Vycházely z předpokladu, že, budou-li národy míti kdy na válku mysliti, lehkomyslně k ní nesáhnou. Není to sice překážka absolutní a nepřekonatelná, ale přece užitečná, když se v mezidobí pracuje na odstranění příčin konfliktu. Recipování této zásady Úmluvou má ovšem nepoměrně větší význam, než mělo její uplatnění v Bryanových smlouvách. S. n. má totiž celý mechanismus, schopný napomáhati k pokojnému řešení mezinárodních sporů.
Uvedený princip, směřující k uklidnění, obrací se na lidské city. Naproti tomu zásada dělení sporů na spory hodící se pro právní řešení a spory, které mohou býti vyřešeny jen vyjednáváním, jestliže totiž vůbec mohou býti pokojně vyřešeny, apeluje na lidský rozum. Je takovéto lišení mezinárodních sporů správné? Je vhodné?
α) Spory právní a politické. Ustanovení o sporech právních jsou obsažena v čl. 13 Úmluvy. Členové Společnosti jsou zajedno v tom, že, vyskytne-li se mezi nimi spor, který se hodí podle jejich mínění k řešení rozhodčímu nebo soudnímu a nemůže-li tento spor býti uspokojivě vyřešen cestou diplomatickou, otázka bude podrobena v celku řízení rozhodčímu nebo soudnímu (odst. 1.). Za takové spory, které se obecně hodí k řešení rozhodčímu nebo soudnímu, se prohlašují spory o výklad mezinárodní smlouvy, o všech otázkách mezinárodního práva, o tom, je-li dána skutečnost, jež, jsouc prokázána, by zakládala porušení mezinárodního závazku, nebo o rozsah a povahu náhrady, již je dáti za takové porušení (odst. 2.). Věc bude předložena Stálému dvoru pro mezin. spravedlnost nebo jakékoliv jiné jurisdikci nebo jakémukoliv Dvoru, které strany určí nebo které jsou předvídány v jejich dřívějších úmluvách (odst. 3.). Členové Společnosti se zavazují, že vykonají poctivě vydané nálezy a že se neuchýlí k válce proti žádnému členu Společnosti, který se jim podřídí. Nevykoná-li se nález, navrhuje Rada opatření, která mu mají zajistiti účinnost (odst. 4.).
Že řízení rozhodčí a soudní ze všech způsobů pokojného vyřizování mezinárodních sporů nejvíce uspokojuje, je samozřejmé. Čl. 13 bohužel neuskutečnil povinné a konečné řešení mezinárodních sporů touto cestou. Tak, jak byl vřaděn do Úmluvy, není ničím jiným, než vyjádřením dobrého úmyslu redaktorů. To proto, že dává stranám dvě možnosti uniknouti závazkům, Úmluvou založeným. V 1. odst. mluví o sporech mezi členy S-i n., které se hodí podle jejich mínění k rozhodnutí arbitry nebo soudem, a v odst. 2. o sporech, které se obecně hodí k řešení rozhodčímu nebo soudnímu. Tak je vlastně ponecháno rozhodnutí o tom, jakým způsobem bude Společnost národů.
vyřešiti spor vzniklý mezi členy Společnosti, dobré vůli těchto. Řízení předvídaná v čl. 13 stala se tak čistě fakultativní.
Vyplniti tuto mezeru měl čl. 36 statutu Stálého dvoru pro mezin. spravedlnost. Tento článek stanoví, že členové S-i n. a státy uvedené v příloze k Úmluvě, budou moci buď při podpisu nebo ratifikaci protokolu, k němuž je statut připojen, nebo později prohlásiti, že od nynějška uznávají pravomoc Stálého dvoru pro mezin. spravedlnost za závaznou ipso facto a bez zvláštní úmluvy vůči každému jinému členu nebo státu, který vezme na sebe týž závazek ve všech nebo v některých druzích sporů právní povahy výše uvedených. Budiž poznamenáno, že čl. 13 Úmluvy nepraví, že všechny spory náležející do oněch čtyř skupin se hodí k řešení řízením rozhodčím nebo soudním, ani že řečené čtyři skupiny obsahují kompletní výčet sporů, které se hodí k řešení cestou právní. Totéž je třeba říci o čl. 36 statutu.
Co znamená vlastně tento článek? Znamená na př. že stát, který fakultativní klausuli čl. 36 přijme, se zavazuje, že předloží soudu všechny spory, jichž předmětem je výklad mezinárodní smlouvy, anebo jen takové z nich, které mají právní povahu? A jestliže jen ty poslední, na jakém podkladě? Všechno nasvědčuje tomu, že první výklad je správný. Adjektivum „právní“ (mimochodem budiž řečeno, že v čl. 13 Úmluvy není) je buď docela zbytečné, anebo plní zde zcela skromné poslání, implikujíc, že je mnoho jiných sporů právní povahy. Prakticky to znamená, že čl. 36 sám doznává, že rozdíl, který činí mezi spory povahy právní a neprávní, je docela nahodilý. Je-li tento výklad správný, může se pak tvrditi, že problém povahy nebo rozsahu náhrady povinné za porušení mezinárodního závazku je nezbytně povahy právní? Stát může přece žádati nejen peněžní náhradu, nýbrž předložiti požadavky obsahu čistě formálního (na př. uctění národní vlajky). Tak při sporu Spojených států s Mexikem v r. 1914 první žádaly, aby jim bylo dáno zadostiučinění pozdravením jejich vlajky. Tehdy státní tajemník Bryan psal Mexiku, že způsob, jak má býti vlajka americká pozdravena, nehodí se pro rokování před soudem, jakým je Haagský rozhodčí soud (Garner, American Foreign Policies, str. 149). Naproti tomu zase druhý stát může popírati své závazky nejen na podkladě právním, nýbrž s odvoláním se na ekvitu (na př. na nemožnost platiti).
Jestliže bylo úmyslem redaktorů Úmluvy a statutu vymeziti právní pole v mezinárodním životě, pak se musí říci, že se minuli se svým cílem. Neboť skupiny sporů, vypočítané v čl. 13 Úmluvy i čl. 36 statutu, se vzájemně nevylučují. Tak na př. výraz „jakákoliv otázka mezinárodního práva“ kryje všechny ostatní skupiny kromě sporů, jejichž předmětem je „existence jakékoliv skutečnosti, která, kdyby byla prokázána, zakládala by přestoupení některého mezinárodního závazku“. Zde existence skutečnosti sama o sobě by nebyla ještě otázkou mezinárodního práva. Otázka, zda skutečnost zakládá přestoupení mezinárodního práva, je naopak otázkou právní. A dále z čl. 36 statutu vyplývá, že činnost Dvoru není omezena na vyhlášení a aplikaci práva. Neboť Dvůr má právo i povinnost právními metodami zjistiti skutečnosti, z čehož vyplývá, že zde jest text příliš úzký. Proč by na př. právní metody měly býti aplikovány jen na zjištění skutečnosti, která, kdyby byla prokázána, by zakládala přestoupení mezinárodního závazku? Ve většině sporů skutečnosti jsou sporné a soud sám má povinnost je zjišťovati, když má aplikovati právo (Sir John Fischer Williams, The place of Law in the international affairs, str. 104).
Institut pro mezinárodní právo v r. 1922 navrhl státům, aby přijaly definici stanovící, 1. že pravidelně veškeré spory se hodí k rozhodčímu nebo soudnímu řízení; 2. kdyby žalovaná strana tvrdila, že se spor k soudnímu řízení nehodí, prejudiciální otázka, zda-li je to věc, hodící se k soudnímu řízení, má býti předložena Stálému dvoru (Annuaire de l’Institut de Droit International, 1922, str. 258). Institut patrně má za to, že jsou spory, které se k řízení soudnímu nehodí. Neřekl však, které to jsou resp. podle čeho se rozeznají.
Z toho, co předchází, plyne, že, i kdyby členové S-i n. přijali povinnou kompetenci Stálého dvora podle čl. 36 statutu, přes to by ještě zůstala celá řada čistě právních sporů, které by soudně vyřizovány nebyly. Kromě toho zůstala by bez úpravy různá seskupení zájmů, která mohou vésti k mezistátním sporům povahy politické. Tak 1. zájmy jednoho státu, právně nechráněné, mohou se dostati do sporu s právně nechráněnými zájmy státu druhého (na př. vystěhovalectví nebo obchod). Nebo 2. může dojíti ke konfliktu mezi Společnost národů.
domnělým právem jednoho státu a právem státu druhého (na př. když jeden stát žádá za změnu hranic a druhý se drží svého práva); to je spor, který může býti považován za spor politický nebo právní. Nebo 3. spor, o němž se předstírá, že je povahy právní, se projeví jako spor zájmový (tak tomu bude, nemá-li smlouva, na niž se jeden stát odvolává, dosti přesných kriterií). V takovém případě skrývá se za škraboškou práva spor politický.
Všeobecně řečeno, při sporech povahy právní jde o rozdíl v názorech na výklad anebo aplikaci existujícího práva, při sporech povahy politické o rozpor v názorech na vytvoření nové právní situace (Schindler, Acad. de Droit Int., Recueil des Cours, 1928, V., str. 270).
Různé spory povahy neprávní mají svůj původ v tom, že rozpětí mezi právem a zájmy je příliš veliké. Pole právní totiž kryje jen malou část pole zájmů národů v jejich vzájemných stycích. Je proto jasné, že takové spory nemohou býti odstraněny pouhou aplikací práva.
β) Forum pro spory právní podle čl. 13 Úmluvy. O foru pro rozhodování o sporech, na něž míří čl. 13, má jeho odst. 3. předpis velmi liberální. Strany mají volnost vznésti svůj spor na jakýkoliv mezinárodní rozhodčí nebo soudní tribunál. Tuto svobodu mohou ovšem omeziti zvláštní konvence. V každém případě je nutné, aby se strany dohodly o tom, že spor má býti řešen mezinárodní arbitráží nebo Stálým dvorem pro mezin. spravedlnost. Jestliže stát upírá sporu právní povahu nebo odmítá přijmouti fakultativní klausuli čl. 36 statutu Stálého dvoru, nevyhne se ještě svému závazku. Na žádost druhé strany může býti spor vznesen na Radu.
γ) Provádění rozhodčích a soudních nálezů. Stejně jako čl. 37, odst. 2. Haagské konvence o pokojném vyřizování mezinárodních sporů z r. 1907, čl. 13, odst. 4. Úmluvy ukládá členům S-i n. povinnost vykonati bona fide rozhodčí resp. soudní nálezy a neuchýliti se k válce proti členu, který se jim podvolí. Je litovati, že redaktoři Úmluvy se omezili na pouhé převzetí tohoto principu a že neučinili žádného opatření proti jeho možnému obcházení. Mělo býti zajisté pamatováno na případ, kdyby stát odepřel vykonati nález s odůvodněním, že rozhodčí soud nebo Stálý dvůr překročil v nálezu meze své kompetence.
Jestliže rozhodčí nebo soudní nález nebyl vykonán, přísluší Radě, aby navrhla opatření, jež mají zabezpečiti jeho účinnost. Úmluva těchto opatření nikterak neprecisuje. Ze souvislosti s čl. 16 Úmluvy se však podává, že členu Společnosti, který nálezu nevykoná, hrozí vyloučení ze Společnosti a že mimo to Rada může navrhnouti opatření další. Ve volbě jejich není Úmluvou nikterak omezena. Jisté meze jsou jí ovšem dány paktem Pařížským z r. 1928.
δ) Řízení před Radou resp. Shromážděním. Všechny spory právní, které nebyly předloženy řízení rozhodčímu nebo soudnímu a spory povahy politické, mají býti členy Společnosti předloženy Radě. To stanoví čl. 15 Úmluvy, který také má přesné předpisy o řízení před ní.
Kompetence Rady. K uplatnění čl. 15 se vyžaduje, aby byly splněny určité podmínky:
1. Spor mezi členy Společnosti musí býti takového rázu, že by mohl vésti k roztržce;
2. nesmí po právu patřiti do kompetence rozhodčího soudu nebo Stálého dvoru;
3. jedna ze stran musí o něm uvědomiti generálního sekretáře.
Ad. 1. Zkoumání otázky, zda tato podmínka je splněna, není lehké. Není zajisté v zájmu míru, aby státy svévolně dávaly svým nárokům povahu sporů ohrožujících mír, stejně jako není v zájmu míru doháněti státy k tomu, aby vyvolaly napětí, které by způsobilo roztržku. Na druhé straně neslouží se však míru ani tehdy, jestliže se trpí, aby jedna strana mohla popírati příslušnost Rady s odůvodněním, že neběží o spor, který by mohl vésti k roztržce. Když ve sporu řecko-italském r. 1923 Italie obsadila Korfu, zástupce italský Salandra popíral příslušnost Rady, tvrdě, že okupace ostrova nemá povahy nepřátelské, neboť prý Italii šlo toliko o to, aby si zajistila nárok na odškodnění, vyplývající z odpovědnosti Řecka za zavraždění italských důstojníků na řecké půdě. Ježto neexistuje žádné nebezpečí války, ba ani nebezpečí přerušení diplomatických styků, není žádného důvodu pro to, aby čl. 15 byl aplikován (srov. k tomu J. O. 1923, str. 1288). Kdyby these, hájená Salandrou, byla správná, znamenalo by to, že k uplatnění čl. 15 by bylo třeba předběžné dohody stran o stupni vážnosti sporu. To je něco, co by bylo v rozporu s duchem Úmluvy. Rada ustanovila výbor juristů, který jí měl podati posudek o otázce, Společnost národů.
je-li Rada povinna zkoumati předběžné otázky, zda v daném případě opravdu běží o spor, jenž by mohl vésti k roztržce. Výbor juristů odpověděl záporně, vysvětluje, že Rada si může, kdykoliv chce, učiniti úsudek o vážnosti sporů a podle toho své počínání zaříditi. Rada tento názor juristů vzala za svůj v březnu 1924 (J. O. 1923, str. 606, 1328; J. O. 1924, str. 524).
Ad. 2. Aby mohla Rada zasáhnouti, musí býti jasno, že spor nepodléhá řízení rozhodčímu nebo soudnímu. Tím, že předloží spor Radě, člen Společnosti nemůže zbaviti příslušnosti rozhodčí orgán nebo soud, jemuž byl spor dříve řádně předložen. Tato zásada byla rovněž schválena zmíněným výborem juristů (J. O. 1923, str. 1328; J. O. 1924, str. 524). V případě, kdy je ve smlouvě stranami uzavřené předepsáno pro řešení sporu řízení rozhodčí nebo soudní a přes to nebylo vůbec zahájeno, Rada se má prohlásiti za nepříslušnou, neboť zachování smlouvy povede k závaznému rozhodnutí, kdežto výsledek řízení před Radou je problematický. Ona totiž nemá práva závazně spory řešiti. To však nebrání Radě, aby se sporem zabývala na podkladě čl. 11 Úmluvy.
Ad. 3. Kdo má uvědomiti generálního tajemníka Společnosti o sporu? Francouzský text čl. 15 je nejasný, ježto z něho lze také dovozovati, že právo uvědomiti generálního sekretáře přísluší kterémukoliv členu Společnosti. Anglický text naproti tomu mluví jasně o straně na sporu zúčastněné. Je nutné, aby uvědomění generálního sekretáře o sporu obsahovalo určité informace o sporu samém. To však neznamená, že by jedna strana mohla závazně určiti povahu sporu a že by její oznámení mělo stejnou váhu, jako kompromis v řízení rozhodčím nebo soudním. Kompetence Rady není však založena dříve, než jí byl spor předložen. Mohlo by se tvrditi, že Rada zásadně nemá práva o své vůli záležitost jí předloženou rozšířiti. Tomu by tak bylo, kdyby odst. 4., čl. 15 nedával Radě práva navrhnouti řešení, jež doporučuje jako nejslušnější a nejpřiměřenější. Toto ustanovení však dává Radě tak širokou pravomoc, že může jíti daleko přes hranice sporu jí předloženého. Tak na př. ve sporu řecko-bulharském učinila doporučení nejen o odškodnění Bulharska, nýbrž i o opatřeních, jež by bylo provésti na hranicích, aby se podobné případy již neopakovaly (J. O. 1926, str. 172). Ve sporu čínsko-japonském šlo Shromáždění tak daleko, že ve svých doporučeních navrhovalo změny smluv týkajících se statutu Mandžuska. Otázka omezení pravomoci Rady se formálně postavila mimo to v r. 1923, ve sporu mezi Polskem a Litvou (J. O. 1923, str. 239, 490, 585/86), a Rada ji vyřešila ve smyslu rozsáhlé pravomoci.
Strany mohou uplatňovati proti kompetenci Rady jediné námitku odst. 8., čl. 15, t. j. že jde o spor, který se týká otázky, již mezinárodní právo přenechává výhradně jejich pravomoci. V tom případě má to Rada zjistiti ve zprávě, aniž by doporučila nějaké řešení. Toto ustanovení nebylo v návrhu Úmluvy ze 14. II. 1919. Za jednání o Úmluvu byl president Wilson upozorněn, že senát Spojených států neschválí Úmluvy, protože se obává, že Rada se bude vměšovati do vnitřních záležitostí Unie, a hlavně že se bude zabývati otázkami přistěhovalectví a celní politiky. Tato zpráva byla příčinou, že odst. 8. byl vsunut do konečného textu čl. 15. Senát Spojených států nebyl však sám, kdo choval takové obavy. Švýcarská delegace na konferenci neutrálů v Paříži 14. II. 1919 navrhovala k tehdejšímu čl. 18 dodatek: „S výhradou ustanovení této Úmluvy, suverenita států-členů zůstává nedotčena a Společnost nebude se zabývati vnitřními záležitostmi států.“
Byly tyto obavy odůvodněny? Jelikož Rada má na starosti především zachování míru, mohlo by se vskutku státi, že při řešení sporů by mohla opomenouti přísně respektovati existující právní normy, čímž by zájmy státu na sporu zúčastněného poškodila. Odst. 8., čl. 15, má tomu zabrániti. Připomíná klausuli v arbitrážních smlouvách, kterou byly z arbitráže vylučovány životní zájmy, samostatnost a čest smluvních stran. Bylo by však chybou ztotožňovati řečenou klausuli s odst. 8., čl. 15. Neboť zatím co pouhým odvoláním se na klausuli jedna smluvní strana mohla sama arbitráži zabrániti, v případě odst. 8., čl. 15, výhradní státní pravomoc musí býti založena právem mezinárodním a Rada ji musí výslovně uznati.
Ze samého odst. 8., čl. 15, je jasné, že excepce výhradní pravomoci se vztahuje jenom na řízení ve smyslu odst. 4. a nikoliv na řízení podle odst. 3. čl. 15.
Zjištění, zda otázka spadá do výhradní pravomoci strany či nikoliv, je krajně obtížné už proto, že mezi anglickým a francouzským zněním odst. 8. je neshoda. Dle textu francouzského jde o „question que Společnost národů.
le droit international laisse à la compétence exclusive de cette Partie“, což znamená, že stačí, aby úprava otázky nebyla podrobena mezinárodnímu právu, aby byla považována za otázku, která je přenechána výhradní pravomoci strany. Zde právo mezinárodní vystupuje v úloze pasivní. Naproti tomu podle textu anglického běží o „matter which, by international law, is solely within the domestic jurisdiction of that party“, což znamená, že výhradní pravomoc státu musí spočívati na positivním právu mezinárodním. Právo mezinárodní má zde roli aktivní. Ať je tomu však jakkoliv, pravomoc státu musí býti právem mezinárodním uznána jako výhradní. To znamená, že existuje pole reservované národnímu právu jednotlivých států. Kde jsou jeho hranice?
Wilson před zahraničním výborem senátu řekl, že mírová konference upustila od vypočtení záležitostí spadajících do výhradní státní pravomoci z obavy, aby některé nevynechala. Senát Spojených států v resoluci, odhlasované při rozpravě o Úmluvě, za takové označil tyto: „přistěhovalectví, práci, kabotáž, cla, obchod, potlačení obchodu ženami a dětmi, obchod opiem a všechny další vnitřní otázky“ (Rousseau: La compétence de la Société des Nations dans le règlement des conflits internationaux, str. 125, 168, 169). Toto vyjmenování je ovšem pouze demonstrativní a nikoli taxativní.
Vedle otázek, které patří do oboru práva mezinárodního a otázek, které spadají do oboru práva vnitrostátního, jsou otázky, které nejsou upraveny ani právem mezinárodním, ani právem vnitrostátním. To jsou otázky politické. Dále jsou otázky, které spadají do obou právních řádů. Scelle (Académie de Droit Intern., Recueil des Cours, 1933, IV., str. 418) praví, že reservované pole jednoduše neexistuje, neboť excepce nemá místa nejen, když jde o normy práva smluvního, nýbrž i tehdy, když jde o právo obyčejové nebo o povšechné zásady právní. Salvioli (Recueil des Cours, 1933, IV., str. 66) má za to, že výhradní pravomoc podle odst. 8., čl. 15, má smysl jen tehdy, když běží o právo, které nejen positivní právo státu přiznalo, nýbrž které zároveň odpovídá spravedlnosti. Jinak by prý nebylo žádného rozdílu mezi „pravomocí“ a „výhradní pravomocí“. Přívrženci dualistické koncepce práva jsou nuceni uznati, že existuje určitá „nedotčená zona“, oddělující právo státní od práva mezinárodního, kam toto dosud neproniklo (Politis: Problèmes des limitations de la souveraineté, str. 46). Tato koncepce je v rozporu s koncepcí monistickou, dle níž právo mezinárodní a právo státní tvoří jeden právní celek, v důsledku čehož „nedotčená zona“ už nevypadá jako poušť bez práva, nýbrž jako právní pole, které si může každý stát upraviti (Bruns: Völkerrecht als Rechtsordnung, str. 140). Mezi právní otázky, které jako takové, t. j. s výhradou zvláštních ustanovení státního práva, patří do výhradní státní pravomoci, ve všeobecnosti přísluší otázky, týkající se občanství, celní politiky, přistěhovalectví a otázky ústavní (Bruns: 1. c., str. 146). Ovšem tyto právní otázky přísluší do výhradní státní pravomoci jen potud, pokud jí nebyly odňaty zvláštními dohodami.
Dle Stálého dvoru pro mezin. spravedlnost státy svou pravomoc, která byla až dosud výhradní, omezily širokou pravomocí, kterou daly S-i n. Odst. 8., čl. 15, je ustanovení výjimečné a musí proto býti vykládán restriktivně. V důsledku toho ve sporu anglo-francouzském, týkajícím se francouzského nařízení o státním občanství v Tunisu, Stálý dvůr pro mezin. spravedlnost formuloval svůj názor na otázku takto: „Slova ‚výhradní pravomoc‘ mají, jak se zdá, na zřeteli spíše určité záležitosti (matières), které, ačkoliv se mohou těsně dotýkati zájmů více než jednoho státu, v zásadě nejsou právem mezinárodním upraveny. V těchto záležitostech každý stát je sám pánem svých rozhodnutí. Zda určitá věc patří do ‚výhradní státní pravomoci‘ státu či nikoliv, jest otázkou podstatně relativní: závisí to od vývoje mezinárodních vztahů. Na př. při dnešním stavu práva mezinárodního otázky, týkající se státního občanství, patří v zásadě podle mínění Dvoru do výhradní státní pravomoci. Může se ovšem státi, že v záležitosti, která není v zásadě právem mezinárodním upravena, může nicméně býti svoboda státu omezena závazky, které na sebe vzal vůči jiným státům.“ Tímto krajně restriktivním a k tomu ještě pružným výkladem Stálý dvůr omezil výhradní státní pravomoc na striktní minimum (Avis, No. 4, Publ. de la Cour, Série B, No. 4, str. 23—25).
V důsledku sporu italsko-řeckého v roce 1923 položila Rada výboru juristů otázku, zda-li námitka, obsažená v odst. 8., čl. 15, je jediná, která může býti vznesena proti Společnost národů.
pravomoci Rady zkoumati podstatu sporu. Výbor odpověděl kladně. Výhrady obsažené ve většině rozhodčích smluv nemohou býti podle jeho názoru používány stranami jako námitky proti pravomoci Rady. Přes to však výbor poznamenal, že Rada, stanovíc svůj postup v určitých případech, má bráti ohled na mezinárodní závazky, jako jsou smlouvy arbitrážní a dohody určitých oblastí, jež zabezpečují udržení míru (J. O., 1924, str. 524). Co to znamená? Nic jiného než to, že Rada nemůže stranám, které vzaly na sebe závazek předložiti spor řízení rozhodčímu, pomáhati, aby se od závazku osvobodily.
Zkoumání sporů Radou. Za účelem vyšetření a prozkoumání sporu Rada si volí metody a prostředky, jaké sama za dobré uzná. Dosud používala metody přímé i nepřímé. Přímou metodou rozumíme, když Rada vyšetřuje spornou věc svým zpravodajem. Úkolem jeho je prozkoumati věc, vyložiti stanoviska stran a navrhnouti příslušné řešení. Když jde o spor choulostivý, Rada jmenuje k tomu účelu výbor složený ze tří zpravodajů. Samo sebou se rozumí, že zpravodajům pomáhají úředníci sekretariátu, kteří tím, že se stále těmito věcmi zabývají jako specialisté, uplatňují silný vliv na veškeré práce.
Metody nepřímé, k nimž se dosud Rada uchylovala, jsou: jmenování vyšetřovacího výboru nebo výboru juristů, požádání Stálého dvoru pro mezin. spravedlnost o posudek. Rada jmenuje vyšetřovací výbor, když potřebuje zjistiti skutečnosti, aby si mohla utvořiti o sporu úsudek. Tento postup není nový, neboť je předvídán již v čl. 9 Haagské konvence o pokojném vyřizování mezinárodních sporů z r. 1899. Takový výbor Rada může jmenovati většinou hlasů (čl. 4, odst. 2., Úmluvy), ačkoliv v praksi souhlas svářících se stran je nezbytný, neboť bez spolupráce jejich vyšetřování by nedospělo cíle. Výbor právníků jmenuje Rada, když si přeje míti osvětlenou právní stránku sporu. Zde Rada spolupráce stran nepotřebuje a může tudíž takový výbor účelně jmenovati i bez souhlasu stran.
Konečně Rada si může vyžádati od Stálého dvora pro mezin. spravedlnost posudek. Toto právo je jí dáno třetí větou čl. 14 Úmluvy, takto znějící: „Bude (t. j. Stálý dvůr) též podávati posudky o sporech neb otázkách, jež naň vznese Rada nebo Shromáždění.“
Návrh Úmluvy ze 14. II. 1919 ještě neobsahoval zmínku o posudcích. Až v konečné redakci z 28. IV. se objevila poslední věta čl. 14 tak, jak je nyní v Úmluvě. Autory tohoto dodatku jsou Wilson a lord Cecil, kteří se již 18. III. dohodli na tom, aby Dvůr byl pověřen zkoumati otázky, které mu Shromáždění nebo Rada předloží (Miller: The Drafting of Covenant, II., str. 585). Miller tehdy upozornil plukovníka House-a na to, že senát Spojených států bude proti tomuto dodatku, jenž dává Radě a Shromáždění možnost, aby státům vnutily (v Radě totiž svářící se strany nehlasují) povinnou arbitráž (Miller, 1. c., I., str. 290). Když na schůzích mírové konference 20. a 21. III. neutrálové kritisovali příliš politickou povahu Rady při řešení mezinárodních sporů, lord Cecil, který schůzi předsedal, odpověděl, že po rozumu čl. 15 Rada nebude vždy sama spor zkoumati, neboť „bude moci spor předložiti orgánu rozhodčímu, za účelem dobrozdání“ (Kluyver: Documents on the League of Nations, str. 177). Konečně ve schůzi komise pro S. n. dne 24. III. 1919 francouzský delegát Larnaude navrhl tento text čl. 14:
„Výkonná Rada připraví plán Stálého dvora pro mezin. spravedlnost; tento Soudní dvůr bude nalézati:
a) o všech otázkách, jež Shromáždění delegátů nebo Výkonná Rada naň vznesou;
b) o všech otázkách týkajících se výkladu Úmluvy;
c) o všech sporech, jež, se souhlasem Soudního dvoru a Výkonné Rady, kterákoliv strana by chtěla naň vznésti.“
Odstavec sub a) byl stejný jako formule Wilson-lord Cecil z 18. III. 1919 a nevyvolal žádné námitky, a to proto, že se předpokládalo, že odpověď Soudního dvoru na otázku předloženou mu Radou nebo Shromážděním bude závazná teprve, když ji Rada neb Shromáždění schválí. Naproti tomu když delegace britská a italská se postavily proti odstavci sub b), namítajíce, že výklad Úmluvy má býti ponechán Radě samé, tento byl vypuštěn. Odstavec sub c) byl pozměněn tak, aby pro vznesení otázky na Soudní dvůr bylo třeba souhlasu obou stran. To je druhá věta čl. 14 Úmluvy (Miller: 1. c., I., str. 391; II., str. 515, 516; Florence Wilson: The origins of the League Covenant, str. 58, 59; Manley O. Hudson: Les avis consultatifs de la Cour permanente de Justice internationale, Acad. de Droit Int., Recueil des Cours, 1925, III., str. 351). Společnost národů.
Když pak mělo býti dáno konečné znění, odst. a) a odst. b) pozměněn v tom smyslu, že Stálý dvůr může souditi jen se souhlasem svářících se stran, ukázalo se, že zásadou — že nález Stálého dvoru, o nějž byl tento Radou požádán, nebude bez výslovného souhlasu Rady závazný — strany na sporu zúčastněné chráněny nejsou, vzhledem k tomu, že po rozumu odst. 6., čl. 15, hlasy těchto stran při hlasování v Radě se nepočítají. Proto na naléhání odborníků z delegace Spojených států amerických, redakční výbor ustanovení sub a) zmírnil v tom smyslu, že odpovědi Stálého dvoru dal jen povahu posudku.
Z toho, co předchází, jasně vysvítá, že činnosti Dvoru podle odst. a) byla dána konsultační povaha proto, že redaktoři čl. 14 předpokládali, že k žádosti o posudek nebude třeba souhlasu stran. Tato koncepce je v naprostém souladu s celou strukturou čl. 15 Úmluvy. Posudek Stálého dvoru musí přijíti před Radu, jejíž usnesení, i když je založeno na něm, má povahu doporučení, které pro strany není závazné, ani když bylo jednomyslně Radou přijato. Stejně jako ve věcech týkajících se jednacího řádu vůbec, Rada rozhoduje většinou hlasů členů na schůzi zastoupených o tom, aby byl požádán Stálý dvůr o posudek ve věcech jednacího řádu se týkajících (čl. 5, odst. 2., Úmluvy). To ovšem ještě neznamená, že Stálý dvůr pro mezin. spravedlnost je povinen žádosti vyhověti. Je sice pravda, že funkce dávati posudky je předvídána v čl. 14 Úmluvy. Avšak Stálý dvůr je na Radě a Shromáždění neodvislý. Nebyl totiž zřízen jednomyslným usnesením Shromáždění, nýbrž zvláštní smlouvou, kterou státy jeho statut přijaly. Proto také Stálý dvůr odepřel státi se pouhým právním poradcem Rady. Ve sporu o Východní Karelii zamítl žádost o posudek s odůvodněním, že „jsa dvorem spravedlnosti, Stálý dvůr nemůže se odchýliti od svých hlavních pravidel soudních ani tehdy, když běží o posudek“ (Avis No. 5, Publ. de la Cour, Série B, No. 5, str. 29). Proto se snažil ztotožniti své funkce poradní co nejvíce se svými funkcemi soudními. Změny, které ve svém vnitřním řádě provedl 31. VII. 1926 a 7. IX. 1927, jsou toho hmatatelnými důkazy. Toto ztotožňování má však dalekosáhlé důsledky, neboť se jím funkce poradní přibližuje k podstatě procesního řízení, vyžadujícího souhlas stran. Tento postup Stálého dvoru má ovšem vliv na rozhodování Rady o tom, aby využila svého práva a Dvůr o posudek požádala. Tak ve sporu maďarsko-rumunském ve věci optantů Rada upustila od konsultace Dvoru, když se bylo Rumunsko vyslovilo proti (J. O., 1928, str. 424). Posudek podaný Stálým dvorem není pro Radu závazný. Ta může, ale nemusí jej přijati. Ve skutečnosti však Rada vždycky posudek přijala. Posudkem nejsou však vázány ani strany již proto, že nejsou povinny přijmouti ani jednomyslné doporučení Rady. Pokud jde o posudky týkající se procedury, na jejichž vyžádání se usnáší Rada závazně většinou hlasů, máme za to, že strany jsou jimi vázány.
Když Rada zjistila veškeré potřebné skutečnosti umožňující jí, aby si o věci učinila úsudek, hledí potom spor urovnati. Že najíti řešení je někdy velice obtížné, je přirozené, neboť skutečnost sama, že se spor dostal před Radu, je důkazem, že se nedá řešiti na podkladě jasných a přesných pravidel, nýbrž že je formálně, věcně, citově a politicky složitý. Rada se musí snažiti najíti takový základ pro vyjednávání, který zaručuje každé straně maximum prospěchu a minimum obětí. Hledání takové base vyžaduje znalosti nejen zájmů stranami přiznaných, nýbrž i nepřiznaných. A potom jednotlivé skutečnosti třeba hodnotiti ne objektivně, nýbrž podle historického a citového vztahu, který k nim mají sporné strany.
Čl. 15 Úmluvy obsahuje směrnice určující prostředky, kterými se má Rada snažiti spor urovnati. První je řízení smiřovací, které je pokračováním klasického řízení zprostředkovacího, a o němž čl. 5 Haagské konvence z r. 1907 má ustanovení, „že funkce zprostředkovatele přestává ve chvíli, kdy buď jedna ze svářících se stran nebo zprostředkovatel zjistí, že prostředky pro smír, jím navržené, nebyly přijaty“. Tato první povinnost je Radě uložena v první větě odst. 3., čl. 15, znějící: „Rada se přičiní, aby bezpečně dosáhla urovnání sporu.“ To je řešení ideální, mající tu velikou výhodu před řešením rozhodčím a soudním, že nezanechává žádné hořkosti mezi stranami. Zde může zpravodaj prokázati neocenitelné služby, neboť on vyjednávání předsedá, organisuje a řídí je, tlumí nárazy a vyzdvihuje styčné body. Funkce zprostředkovací a smírčí tvoří podstatnou část atributů Rady. Je totožná s funkcí předvídanou čl. 11 Úmluvy. Rada je povinna zprostředkovati a smiřovati i tehdy, když strany zvláštní smlouvou Společnost národů.
pravomoc její rozšíří, jako to učinily Velká Britanie a Turecko, když v čl. 3 Lausanneské smlouvy pověřily Radu funkcí rozhodce, anebo když dle odst. 8., čl. 15 Rada zjistí, že se jedná o věc nikoliv povahy mezinárodní (srov. posudek Stálého dvora č. 12, Publ. de la Cour, Série B, No. 12, str. 28).
Než svou akci započne, je Rada povinna zjistiti dříve právní stav věci? Když běží o aplikaci odst. 8., čl. 15, může býti nucena tak učiniti. Není však v zájmu S-i n., aby Rada v takovém případě žádala o posudek Stálý dvůr, neboť posudek, který vyzní ve prospěch strany dovolávající se výlučné státní pravomoci, přemění záporné právo podle odst. 8., čl. 15 Úmluvy na kladné subjektivní právo. Máme za to, že i v případech, kdy provádí řízení smírčí, má Rada právo zjistiti právní podstatu sporu, ale ovšem po zralé úvaze, že to vyřešení sporu prospěje.
Zdaří-li se Radě spor urovnati, uveřejní o věci zprávu, uzná-li to za vhodné. Co se však stane, když jedna ze svářících se stran přijaté urovnání nedodrží? Pokračuje starý spor nebo vzniká snad spor nový, který druhá strana může předložiti Radě dle čl. 15? Je-li smír považován za právně závazný, šlo by o nový spor ve smyslu čl. 12; je-li však smír nezávazný, řízení zahájené na základě čl. 15 jednoduše pokračuje.
Naproti tomu, když akce na podkladě odst. 3., čl. 15 selže, Rada to konstatuje a zahájí řízení na základě odst. 4., čl. 15. Jakmile se přesvědčila o nezdaru smírčí akce, pověří svého zpravodaje, aby připravil návrh zprávy, o němž v přítomnosti a za účasti svářících se stran Rada rokuje a hlasuje. Co se má dále díti, je předepsáno v odstavcích 4., 5. a 6., čl. 15 Úmluvy. Rada uveřejní zprávu, v níž uvede ve známost okolnosti sporu a řešení, které doporučuje jako nejslušnější a nejpřiměřenější ve věci (odst. 4., čl. 16). Každý člen Společnosti zastoupený v Radě může rovněž uveřejniti svůj výklad a své vlastní závěry (odst. 5., čl. 15). Tak je zpravena světová veřejnost o sporu, o pokusech Rady najíti jeho řešení a chování se stran k těmto pokusům. I s touto myšlenkou operovaly již smlouvy Bryanovy.
αα) Účinky zprávy jednomyslně usnesené Radou (odst. 6., čl. 15):
Byla-li zpráva Radou přijata jednomyslně — k hlasům zástupců svářících se stran se při tom nepřihlíží — nemají především členové S-i n. v žádném případě práva řešiti spor zbraní dříve, než uplynou tři měsíce (čl. 12 Úmluvy). Redaktorům Úmluvy šlo zde o získání času, aby se vášně uklidnily a aby svářící se strany se staly pod vlivem veřejného mínění přístupné rozumnému uvažování. Na význam tohoto odkladu nepřátelství bylo již ukázáno nahoře. Jednomyslně přijatou zprávu Rady nelze ztotožňovati s nálezem rozhodčím nebo soudním. Proto ve sporu o Irak, ačkoliv zpráva Rady byla přijata jednomyslně a podle posudku Stálého dvoru taková zpráva ve smyslu čl. 3 smlouvy Lausanneské znamenala opravdové rozhodnutí, předseda Rady Scialoja jejím jménem doporučoval stranám, aby se o věci přátelsky dohodly a učinily konec napětí vyvolanému sporem (J. O. 1926, str. 192). Stálý dvůr se vyslovil o povaze rozhodnutí Rady v tom smyslu, že podle čl. 15 Úmluvy „Rada se usnáší jen na doporučeních, která, i když jsou jednomyslná, spor závazně neřeší“ (Publ. de la Cour, Série B, No. 12, str. 27).
Podle odst. 6., čl. 15 vzniká jednomyslným přijetím zprávy Radou členům S-i n. závazek, neuchýliti se k válce proti žádné ze svářících se stran, která se přizpůsobí závěru zprávy. Tato myšlenka byla už v plánu lorda Phillimore-a a lorda Roberta Cecila. Obdobný předpis byl v čl. 5 druhého plánu Wilsonova (Miller: 1. c., II., str. 109, 110). Stejná zásada je obsažena v čl. 13 plánu Hurst-Miller. Přes to ustanovení, o něž jde, nedostalo se do Úmluvy bez obtíží. Na schůzi komise pro S. n. 7. II. 1919 navrhoval belgický delegát Hymans, aby zprávě, přijaté většinou členů Rady, byl dán stejný právní účinek, jaký je dán v odst. 6., čl. 15 zprávě jednomyslně usnesené. Pro jednomyslně přijatou zprávu navrhoval stejný právní účinek, jaký je předepsán pro nálezy rozhodčí nebo soudní v čl. 13 Úmluvy. Komise přijala 14. II. 1919 druhou část návrhu Hymansova, nikoliv však první. President Wilson po svém návratu ze Spojených států žádal, aby se komise vrátila k původnímu textu návrhu Hurst-Miller. Jeho vlivem se stalo, že komise odmítala poskytnouti Radě rozsáhlou pravomoc na poli politickém, a že proto nechtěla právně posilniti rozhodnutí Rady ve věcech, které dosud nepodléhaly úpravě mezinárodním právem. President Wilson pod tlakem washingtonského senátu byl ochoten připustiti, aby Radě byla dána pravomoc navrhovati opatření za účelem provedení nálezů rozhodčích a soudních, nikoliv však, Společnost národů.
aby stejná pravomoc jí byla přiznána, pokud jde o usnesení, kterým vyjádří své mínění o sporu jí předloženém. Zvláštní zmínky při tom zasluhuje, že ustanovení „nevykoná-li se rozhodnutí, navrhne Rada opatření, která by mu dodala účinnosti“, bylo do odst. 4., čl. 13, Úmluvy vsunuto za tím účelem, aby čl. 13 uveden byl v soulad se stejným ustanovením odst. 6., čl. 15, které však bylo na konec vynecháno. Tak nevyzpytatelně nahodilá jsou často ustanovení v multilaterálních mezinárodních smlouvách! (Miller: 1. c., II., str. 109, 110, 435, 436; I., str. 290—292 a 194.)
Jaké je postavení strany, která přijala řešení jednomyslně navržené Radou? I když takové rozhodnutí nemá téhož právního významu jako rozhodčí nebo soudní nález, člen Společnosti, který je přijme a je ochoten se mu podrobiti, dostává se přece do výhodného postavení. Předně není vystaven trestům podle čl. 16 Úmluvy. Schücking a Wehberg (1. c., str. 596) tvrdí, že v tomto případě Rada má právo i povinnost dopomoci členu Společnosti k výkonu jeho práva. To je jednak proti liteře, jednak proti duchu odst. 6., čl. 15. Podle tohoto ustanovení stát, jemuž bylo dáno za pravdu, jest legitimován po uplynutí lhůty tří měsíců předvídané v čl. 12 k tomu, aby uplatnil své právo vlastními prostředky.
Ve sporech o území, v nichž Rada jednomyslně uznala právo jedné strany na území, jsoucí v rukou protivníka této, staví se otázka, zda strana, jíž dala Rada za pravdu, nedostává se do konfliktu s čl. 10, jestliže svépomocně uplatňuje své právo.
Rozprava, kterou vyvolal kanadský návrh ve Shromáždění v r. 1920, aby čl. 10 byl jednoduše zrušen, dala vznik dvěma proudům: podle prvního čl. 10 je prý úhelným kamenem Úmluvy a odstranění jeho znamenalo by proto zničení celé soustavy S-i n.; podle druhého čl. 10 prý neukládá jiných povinností svým členům, než jsou ty, které vyplývají z jiných ustanovení Úmluvy, hlavně z čl. 16. Zvláštní komise, která byla pověřena, aby vypracovala o věci zprávu, měla za to, že, ačkoliv čl. 10 představuje základní zásadu Úmluvy, povinnosti jím založené úzce souvisí s povinnostmi vyjádřenými v čl. 16. Co se týče předmětu záruky čl. 10, komise řekla: „Buď se porušení stane, aniž by rušitel se byl podrobil řízení podle čl. 12, 13 a 15 Úmluvy, které členům předpisuje, aby své nároky předložili k prozkoumání příslušným institucím, v kterémžto případě je jasné, že se rušitel dopouští válečného činu proti závazkům předepsaným v oněch článcích, anebo se zmíněnému řízení dříve podrobil, a potom narazí na zásadu obsaženou v čl. 10 a zásadu odst. 8., čl. 15. Jestliže přes to bude chtíti násilím uplatniti své nároky, bude v rozporu s ustanovením odst. 4., čl. 13 a odst. 6., čl. 16“ (Bibliotheca Visseriana, I., Annexe C).
Podvýbor 1. komise druhého Shromáždění (1921) vypracoval zprávu, v níž zastával názor, že úkolem čl. 10 není zachovati navždy politickou organisaci a územní rozdělení, jaké byly vytvořeny mírovými smlouvami. Změny jejich mohou býti provedeny různými prostředky pokojnými, ba i válkou, když byly pokojné prostředky Úmluvou předepsané vyčerpány. Úmluva tuto možnost připouští (A. 1921, C. I., str. 191). Jelikož r. 1922 Kanada svůj návrh pozměnila v tom smyslu, že se spokojí s omezením povinnosti čl. 10, nebyla rozprava o této věci dokončena.
Otázka, má-li člen Společnosti právo válkou změniti územní rozdělení, když Rada sama neschválila jeho oprávněnost, zůstává otevřená. Kladná odpověď na ni by znamenala, že vnější útok, o němž je řeč v čl. 10 Úmluvy, by byl naprosto ztotožňován s nešetřením řízení předepsaného v čl. 12, 13 a 15 Úmluvy. Pak by ovšem postačilo, aby se stát, který by se chtěl zmocniti území svého souseda, dovolal Rady a po uplynutí tří měsíců by mohl vojensky vtrhnouti na území svého souseda (Komarnicki, La question de l’intégrité territoriale dans la Société des Nations et l’intégrité territoriale, Bibliotheca Visseriana, I., str. 105). Takový výklad čl. 10 by znamenal, že jeho ustanovení nemají pražádného významu a že jsou jen opakováním toho, co už je v jiných článcích Úmluvy.
Institut pro mezinárodní právo vykládal r. 1923 čl. 10 v tom smyslu, že členové Společnosti se zavazují, že napadenému členu poskytnou pomoci, aby zachoval nebo obnovil původní stav násilím ohrožený nebo zničený. Záruka čl. 10 se prý vztahuje nejen na provedený útok, nýbrž i na válku, která by nebyla v rozporu se závazky obsaženými v čl. 12, 13 a 15 Úmluvy. Proto prý čl. 10 není opakováním ustanovení čl. 16. (Fauchille, L’Institut de Droit International v Revue gén. de Droit int. publ., 1924, str. 372 a násl.) A přece ani tento výklad neříká, Společnost národů.
zda válka podniknutá za účelem provedení jednomyslného rozhodnutí Rady, je válka, která není v rozporu se závazky obsaženými v čl. 12, 13 a 15 Úmluvy.
Čl. 10 má za úkol zabrániti násilným anexím bez spravedlivého titulu. Jednomyslné rozhodnutí Rady ovšem nemůže dáti straně, které Rada dala za pravdu, právní titul; ale jednomyslné rozhodnutí může řečenému území odňati ochranu čl. 10 (Henri A. Rolin, L’oeuvre de révision du Pacte de la Société des Nations, Revue de droit int. et de législ. comp., 1922, str. 344/45. Jinak Wehberg, Annuaire de l’Institut de Droit International, 1923, str. 84; Schücking a Wehberg, 1. c., str. 462; Gralinski, Le règlement pacifique obligatoire des différends internationaux suivant le Pacte de la Société des Nations, str. 224). Je přece nemyslitelné, aby Rada, jednomyslně rozhodujíc, uznala právo jednoho státu na území, jsoucí v rukou státu jiného, a hned nato rozhodla, že uplatňování tohoto práva je v rozporu s čl. 10 Úmluvy.
Jaká je situace státu, který nepřijal zprávy jednomyslně schválené Radou? Tento stát nemůže sáhnouti k válce, aniž by se vystavil trestům předepsaným v čl. 16 Úmluvy. Takové je mínění Rady vyslovené ve sporu polsko-litevském, když Polsko řešení navrhované Radou přijalo. Viviani, předseda Rady, dne 3. II. 1923 prohlásil, že kdyby se Litva násilím opřela provedení rozhodnutí jednomyslně Radou odhlasovaných, čl. 16 Úmluvy by byl uplatněn (J. O. březen 1923, str. 239, Annexe B). Litva se proti tomuto výkladu postavila a tvrdila, že slova „členové Společnosti“, obsažená v odst. 6., čl. 15, se vztahují na členy jiné, než na svářící se strany. Výklad Rady naproti tomu vztahuje řečená slova na všechny členy Společnosti i se svářícími se stranami (J. O. červen 1923, str. 667 a násl.; Schücking a Wehberg, 1. c., str. 597).
Jaké je postavení členů S-i n., kteří nejsou stranami ve sporu? Mohou o své újmě jíti na pomoc státu, jehož nároky byly jednomyslným rozhodnutím Rady uznány? Právně čl. 12 zakazuje sáhnouti k válce dříve, než uplynou tři měsíce od rozhodnutí Rady. Jelikož se musí předpokládati, že řešení Rady je spravedlivé, není možno odepříti třetím státům právo jíti na pomoc státu, snažícímu se uplatniti spravedlnost (Hoijer, Le Pacte de la Société des Nations, str. 273).
Když obě svářící se strany řešení navrhované Radou zamítnou, zpráva Rady nemá žádné právní hodnoty. Obě strany jsou volné a mohou násilím vyřešiti spor po uplynutí tří měsíců předepsaných čl. 12 Úmluvy. Zde, jako všude, Rada se může na základě čl. 11 pokusiti, aby válce zabránila. Je ovšem jasné, že v tomto případě čl. 10 Úmluvy zachovává plnou svou účinnost a Rada má povinnost, aby bděla nad tím, aby nedošlo k žádnému porušení územní celistvosti a politické nezávislosti proto, že se její zprostředkovací akce nepodařila.
ββ) Účinek zprávy odhlasované Radou většinou hlasů. Když se nezdaří docíliti jednomyslného usnesení všech členů Rady — s výjimkou svářících se stran — členové Společnosti si vyhrazují právo jednati tak, jak uznají za nutné k zachování práva a spravedlnosti (odst. 7., čl. 15). Jisté je, že lhůtu tří měsíců předepsanou v čl. 12 Úmluvy nutno zachovávati, neboť předpis cit. odst. 7. nedělá žádného rozdílu mezi rozhodnutím jednomyslným a rozhodnutím většinovým.
Pokud jde o ostatní členy S-i n., Schücking a Wehberg soudí, že se mají chovati pasivně (1. c., str. 599; Gralinski, 1. c., str. 226). Tento výklad však je v rozporu s literou i duchem čl. 15.
Zbývá otázka, co je zde s čl. 10 Úmluvy? Henri A. Rolin (1. c., str. 346) tvrdí, že v tomto případě obě strany jsou volné a že čl. 10 nechrání žádné. Naproti tomu nám se zdá býti jasným, že čl. 10 zůstává v plné platnosti, dokud jeho neplatnost v daném případě nebyla výslovně konstatována.
Předložení sporů Shromáždění. Podle první věty odst. 9., čl. 15 Rada má možnost spor předložiti Shromáždění; podle druhé věty však tato možnost stává se povinností, když o to jedna ze svářících se stran požádá (Miller, 1. c., II., str. 401; II., str. 532/33). Rozhodnutí, jímž Rada sama spor předloží Shromáždění, nemůže býti považováno za věc týkající se procedury a musí tudíž býti učiněno jednomyslně. Praktický význam tohoto předpisu je nepatrný, vzhledem k druhému ustanovení odst. 9., které Radě ukládá povinnost předložiti spor Shromáždění, když o to požádá jedna ze stran. Třeba ovšem, aby strana svou žádost podala do 14 dnů od okamžiku, kdy spor byl předložen Radě. Lhůta čtrnáctidenní začíná dnem, kdy strana uvědomila Radu podle odst. 1., čl. 15.
Slovník veřejného práva českosl. 31 Společnost národů.
Pro řízení před Shromážděním platí, jak je ustanoveno v odst. 10., čl. 15, v zásadě předpisy čl. 12 a 15 o jednání a pravomoci Rady, až na jednu důležitou změnu, která se dostala do Úmluvy na návrh Venizelose: zpráva, podaná Shromážděním za jednomyslného souhlasu členů Rady a většiny ostatních členů Společnosti, má stejný účinek jako zpráva Rady přijatá jednomyslně. Svářící se strany i zde jsou z hlasování vyloučeny.
b) Spory členů S-i n. s nečleny a spory mezi nečleny. O sporech mezi členy S-i n. a nečleny obsahuje Úmluva zvláštní předpisy v čl. 17. Podle odst. 1., čl. 17, jestliže jedna nebo obě svářící se strany (jsou-li obě nečleny Společnosti) přijmou vyzvání Rady, aby se podrobily závazkům, které jsou uloženy členům Společnosti za účelem vyřízení sporu, platí pro spor předpisy čl. 12—16, až na změny, které by Rada za nutné uznala. Takové vyzvání není v rozporu s právem mezinárodním.
Podle odst. 2. Rada zahájí ihned šetření o okolnostech sporu. Ani toto není v rozporu s právem mezinárodním, neboť to žádné povinnosti nečlenům neukládá.
Odst. 3., čl. 17, pak předpisuje toto: „Jestliže vyzvaný stát odepře vzíti na sebe za účelem řešení sporu povinnosti člena Společnosti a sáhne k válce proti některému členu Společnosti, lze použíti proti němu předpisů čl. 16.“ Čl. 16 Úmluvy však obsahuje tresty proti členům Společnosti, kteří porušili smluvní závazek, jejž na sebe podepsáním Úmluvy vzali, t. j. proti členům, kteří sáhli k válce proti závazkům přijatým v čl. 12, 13 a 15. Nečleni Společnosti se ocitnou v této zvláštní situaci pouze v tom případě, když vyzvání Rady ve smyslu odst. 1., čl. 17, nepřijmou. Odst. 3., čl. 17, si S. n. osobila právo, které jí žádná mezinárodní právní norma nepřiznala.
Poslední odstavec čl. 17 zabývá se případem, kdy obě strany vyzvání Rady neuposlechnou. Tehdy Rada může učiniti všechna opatření a dáti jakékoliv pokyny způsobilé k tomu, aby se zabránilo nepřátelským činům a aby se dosáhlo vyřešení sporu. Co se týče opatření donucovacích, platí zde totéž, co jsme řekli o odstavci předcházejícím.
Je docela pochopitelné, že S. n. se snaží svou soustavu pro udržení míru rozšířiti i na nečleny. Její opatření však v takových případech jsou pro nečleny jenom fakultativní a tresty předepsané v čl. 17 jsou povahy čistě politické.
3. Členové S-i n. a válka.
A. Závazky Úmluvy týkající se války a mezinárodní právo. Před založením S-i n. otázka, co je válka, neměla valného bezprostředního významu pro státy. Pro státy jsoucí mimo spor válka existovala tenkrát, když svářící se strany, anebo aspoň jedna z nich, se rozhodly vzájemný zápas nazvati válkou, anebo když zápasící státy činy, dotýkajícími se práv ostatních států, prokázaly, že mají za to, že válka existuje. Zda mezi dvěma nepřátelskými státy vznikla válka, když vzájemně proti sobě použily násilí anebo když jeden proti druhému použil násilí, které se od činů válečných neliší, aniž by tento stav nazval válkou, to byla otázka akademická.
Úmluva radikálně změnila pojem války. Podle ní smluvní strany se zavazují, že v žádném případě nesáhnou k válce dříve, než uplynou tři měsíce od nálezu rozhodčího nebo soudního nebo zprávy Rady (čl. 12); že nesáhnou k válce proti kterémukoliv členu Společnosti, jenž se nálezům podvolí (čl. 13, odst. 4.); že nesáhnou k válce proti žádné svářící se straně, jež by se podvolila závěrům, k nimž zpráva dospěla (čl. 15, odst. 6.); že přeruší vztahy obchodní nebo finanční, že zakáží všechny styky mezi svými příslušníky a příslušníky státu, který porušil Úmluvu, a učiní eventuálně vojenská opatření proti státu, který by sáhnul k válce nedbaje závazku podle čl. 12, 13 nebo 15 (čl. 16, odst. 1.); že předpisů čl. 16 lze použíti proti nečlenovi, sáhne-li k válce proti některému členovi Společnosti (čl. 17, odst. 3.); konečně, že každá válka neb hrozba válkou dotýká se celé Společnosti (čl. 11).
Budiž připomenuto, že návrh Wilsonův z 20. I. 1919 obsahuje formuli „v žádném případě nesáhne k ozbrojené moci“, a dále „vyhlásí-li některá mocnost válku, zahájí-li nepřátelství anebo učiní-li kroky nepřátelské, aniž by sáhla k válce“ (Miller, 1. c., str. 100, 101). Angličané navrhovali formuli „nepůjde do války” (Miller, ibidem, str. 109).
Co vlastně je Úmluvou zakázáno? Je zakázáno tak hrubé počínání, jaké normálně charakterisuje válku, bez ohledu na úmysl, s nímž je čin vykonán? Nebo musí býti nepřátelský čin doprovázen resp. následován výslovným nebo implikovaným prohlášením, jedné nebo obou stran, že jejich poměr je poměr stran válčících? Může jedna strana stvořiti válečný stav, Společnost národů.
když strana napadená neklade odpor, anebo je pravdou lidové pořekadlo, které praví, že k pranici je třeba dvou?
Je samozřejmé, že všude, kde Úmluva mluví o „sáhnutí k válce“, čin, který zakazuje, je čin jednostranný. Úmluva jednoduše předpokládá, že je možné, aby jeden stát sáhnul k válce proti státu druhému. Jinak by také nebylo možno omeziti sankce proti jednomu státu, kdyby to, co je zakázáno, vyžadovalo společné akce obou stran. Je-li tento jednostranný čin vykonán za určitých okolností, způsobuje podle Úmluvy jisté právní účinky pro stát, který se ho dopustil. Chování se státu, proti kterému čin byl podniknut, nepadá zde vůbec na váhu.
Kdyby existence úmyslu států musila býti dokazována, aplikace čl. 16 byla by tím jistě velice ztížena, ne-li prakticky znemožněna. Podle čeho bylo by možno souditi na úmysl státu? Co to znamená „úmysl státu sáhnouti k válce“? Vésti válku v plném smyslu mezinárodního práva, anebo vykonati jen násilný čin, který v době míru nebyl dovolený?
Čin, který má za následek kolektivní donucení ve smyslu čl. 16, musí býti činem vědomým. Aby znamenal sáhnutí k válce ve smyslu čl. 12—17 Úmluvy, k tomu je však třeba, aby byl objektivně tak hrubé povahy, že by normálně mohl býti spáchán jen ve válce. Jinak by vlastně vyvolal válečný stav stát, který, jsa obětí násilí, by se mu postavil na odpor. Byla by to oběť, která by s právního hlediska sáhla k válce, kdežto původce násilí by jen přijal důsledky jednání svého protivníka. Kdyby zde byla ještě jakákoliv pochybnost, Úmluva ve svém úvodu nám dává cenné směrnice. Podle ní úkolem S-i n. je nejen napomáhati, nýbrž přímo zaručiti mír a bezpečnost (anglický text mluví o mezinárodním míru a bezpečnosti) mezi jiným i přijetím jistých závazků, že se neuchýlí k válce. Jestliže mír připouští výklad zdržení se formální války, bezpečnost je neslučitelná s takovým výkladem; ona totiž nepřipouští použití násilí, ani když se mu nedává jméno válka. S. n. nemůže zaručiti bezpečnost svým členům, jestliže jiným státům dovolí invasi na území, bombardování měst a jiné vojenské útoky. Všeobecně vzato v duchu Úmluvy je, zameziti, aby lidé nebyli zabíjeni při svévolných mezinárodních akcích ovšem s výjimkou případů, kdy Úmluva sama dovoluje a snad nařizuje sáhnouti k ozbrojené moci.
Přes to, že pojem války byl Úmluvou takto radikálně změněn, generální sekretář ve své zprávě, kterou předložil Radě a kterou tato v červnu 1927 bez poznámky rozeslala členům Společnosti, tvrdil, že s hlediska právního stav válečný mezi dvěma členy závisí od jejich úmyslu a nikoliv od povahy jejich činů. Proto prý jakkoliv drsné donucovací prostředky, které nemají za účel vytvořiti stav válečný, a které mocností, proti níž jsou použity, nejsou považovány za takové, aby stav válečný vyvolaly, nemohou právně vytvořiti válečný stav (J. O., 1927, str. 834 a násl.). Toto je klasická nauka předválečná, ale vyložené právní kacířství od založení S-i n.!
Jestliže před založením S-i n. pouze státy přímo na válce zúčastněné byly interesovány na tom, zda ve smyslu práva mezinárodního válka existovala, a nejvýše ještě jejich spojenci, které zajímalo, zda existoval casus foederis, od založení Společnosti je na této otázce životně interesován každý stát, ať člen, ať nečlen Společnosti. Pravíme „životně interesován“ jednak proto, že od ní závisejí práva a povinnosti členů vůči členům válku vedoucím, jednak proto, že od správného a přesného výkladu války závisí správná aplikace Úmluvy všeobecně a čl. 16 zvláště. Spor čínsko-japonský je zde pro nás ponaučením a výstrahou, neboť Rada i Shromáždění se dostaly na scestí a deformovaly smysl a zásady Úmluvy proto, že si neuvědomily, že tato pojem války, jak byl chápán před světovou válkou, od základu změnila.
Jestliže v mezinárodním právu předválečném neutralita byla výrazem práva a spravedlnosti, založení S-i n. zásadu neutrality nahradilo zásadou solidarity. Ustanovení Úmluvy, že Rada a Shromáždění nalézají o všech otázkách patřících do oboru působnosti S-i n. neb které se dotýkají světového míru (odst. 4., čl. 4 a odst. 3., čl. 3), že každý člen Společnosti má právo, přátelsky upozorniti Shromáždění nebo Radu na jakoukoliv okolnost, jež se dotýká mezinárodních vztahů a jež by mohla ve svých důsledcích zkaliti mír nebo dobrou shodu mezi národy (odst. 2., čl. 11), že Shromáždění může čas od času vyzvati členy Společnosti, aby znovu přezkoumali smlouvy, jež se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by se mohlo státi nebezpečím pro světový mír (čl. 19), že členové Společnosti mají povinnost šetřiti a hájiti územní celistvosti Společnost národů.
a nynější politické nezávislosti všech členů proti každému vnějšímu útoku (čl. 10), že každý spor, který by mohl vésti k roztržce, členové Společnosti předloží buď řízení rozhodčímu nebo soudnímu nebo Radě k přezkoumání a že v žádném případě nesáhnou k válce dříve, než uplynou tři měsíce od vydání nálezu rozhodčích nebo soudu nebo od zprávy Rady (čl. 12), že členové Společnosti nesáhnou k válce proti žádnému členu Společnosti, jenž se poctivě podvolí výrokům rozhodčím nebo soudním (odst. 4., čl. 13), že spory, které by mohly vésti k roztržce (nepodléhají-li řízení rozhodčímu nebo soudnímu), členové Společnosti předloží Radě (odst. 1., čl. 15), a konečně že členové Společnosti se státem-členem, který by sáhl k válce, nedbaje závazků podle čl. 12, 13 a 15, přeruší ihned všechny vztahy obchodní nebo finanční, že zakáží všechny styky mezi svými příslušníky a příslušníky státu, jenž porušil Úmluvu a že zastaví všechny finanční, obchodní neb osobní styky mezi příslušníky provinivšího se státu a příslušníky kteréhokoliv jiného státu, ať je členem Společnosti neb není (odst. 1., čl. 16) — toto vše jednoduše pochovává zásadu nestrannosti a zavádí do vztahů mezistátních zásadu novou, zásadu solidarity.
Proto president Wilson soudil, že zásada svobody moří nebude míti v budoucnosti žádného významu, neboť prý po založení S-i n. nebude už neutrálů, kteří by mohli svobody moře se domáhati (Harley: The League of Nations and the New International Law, New York 1921, str. 4). Tento názor presidenta Wilsona spočíval na předpokladu, že — vzhledem k bezpečnosti každého státu, která bude zaručena kolektivním zasahováním všech členů Společnosti — každý spor se bude dotýkati všech a tudíž v případě války zájmová neúčast (désintéressement) bude nemožná. Avšak důsledky, které z toho president Wilson vyvodil, byly mylné. Neboť i když Úmluva přijala v zásadě teorii mezinárodní solidarity a odvislosti v protivě k neutralitě a zájmové neúčasti z doby před světovou válkou, spočívajícím na zásadě suverenity, tuto novou zásadu jen částečně konkretně vybudovala. Myšlenka suverenity učinila mezinárodní solidaritě veliké ústupky. Šla tak daleko, že v Úmluvě akceptovala zásadu kolektivní odpovědnosti za udržení míru. Ale své místo solidaritě docela nepostoupila.
B. Války Úmluvou zakázané. Sankce čl. 16 Úmluvy. Nejen ve veřejnosti, nýbrž i v Ženevě samé se běžně tvrdí, že v Úmluvě zůstává mezera umožňující války. Je to názor nepřesný, který předpokládá, že Úmluva války zakázala. Ve skutečnosti však tato v zásadě právo na válku nezrušila. I po založení S-i n. válka podržela své místo v právu mezinárodním, ovšem kromě výjimek v Úmluvě výslovně stanovených.
Úmluva zakazuje tyto kategorie války: Válku započatou, aniž by byl spor — který by mohl vésti k roztržce — předložen buď řízení rozhodčímu nebo soudnímu nebo Radě (odst. 1., čl. 12); válku podniknutou státem, který přes to, že spor předložil řízení rozhodčímu nebo soudnímu nebo Radě, nevyčkal uplynutí tříměsíční lhůty Úmluvou předepsané (odst. 1., čl. 12); válku proti státu, který se podvolil nálezu rozhodčímu nebo soudnímu (odst. 4., čl. 13), nebo jednomyslné zprávě Rady (odst. 6., čl. 15), nebo zprávě Shromáždění, odhlasované podle odst. 10., čl. 15; válku vedenou proti členu Společnosti nečlenem, který odepřel vyhověti výzvě Rady (čl. 17, odst. 3.), anebo válku započatou nečlenem, který výzvu přijal, proti závazkům čl. 12, 13 a 15 (odst. 1., čl. 16, a odst. 1., čl. 17).
Kromě těchto čtyř kategorií zakázaných válek, spadajících pod právní systém čl. 12—17, čl. 10 Úmluvy zakazuje válku zvláštní povahy: nemluví ani o sporech, ani o řízení, nýbrž mluví o válce vzhledem k jejímu cíli. Dle čl. 10 je válka totiž zakázána jenom tehdy, běží-li při ní o útok mající za cíl porušení územní celistvosti nebo politické samostatnosti státu. Jelikož se dále čl. 16 na porušení závazku obsaženého v čl. 10 nevztahuje, budeme tuto válku zkoumati níže.
U zákazů čtyř výše uvedených kategorií válek, jde o případy nejméně nebezpečné: neboť v případech, na něž míří čl. 12, válka není zakázána, nýbrž jen odložena, v případě předvídaném v čl. 13 stát, který svůj spor předložil rozhodčímu nebo soudnímu řízení, již tím projevil úmysl se mu podrobiti, a konečně v případech zákazů podle čl. 15 stát, který svůj spor předložil Radě, již tím dokázal, že je ochoten jejímu rozhodnutí se podrobiti. Stejně nebude zostřována chuť k válce státu, který byl protivníkem proti své vůli před Radu přiveden a který v ní nenajde ani jednoho člena na svou obranu.
Jelikož Úmluva v těchto případech válku zakazuje a členové Společnosti se Společnost národů.
svobodně zavázali, že v těchto případech za žádných okolností k válce nesáhnou, aby tuto svou vůli zdůraznili, vzali věc napadeného státu za svou tím, že v odst. 1. čl. 16 přijali závazek, že takovou válku budou považovati za válečný čin proti všem členům Společnosti. To znamená, že v takovém případě útočící stát dává možnost všem ostatním členům S-i n., aby proti němu provedli taková opatření, k nimž by byli oprávněni sáhnouti, kdyby jim byl vyhlásil válku. Tyto státy nemají ale povinnosti okamžitě použíti své branné moci proti členu porušujícímu Úmluvu, nýbrž podle litery a ducha čl. 16 jsou povinny provésti proti němu ihned hospodářskou blokádu. Hospodářská opatření podle čl. 16 jsou trojího druhu: členové jsou povinni přerušiti s takovým členem všechny obchodní nebo finanční vztahy (odst. 1., čl. 16); mají povinnost zakázati všechny osobní styky mezi svými příslušníky a příslušníky státu, jenž porušil Úmluvu (odst. 1., čl. 16); konečně mají povinnost zastaviti všechny finanční, obchodní neb osobní styky mezi příslušníky provinivšího se státu a příslušníky ostatních států, ať jsou členy Společnosti či nikoliv (odst. 1., čl. 16). Aby taková blokáda byla účinná, členové se zavazují, že si vzájemně poskytnou pomoc při provádění hospodářských a finančních opatření, jež by bylo ve smyslu čl. 16 učiniti, aby snížili na minimum ztráty a závady, jež by z nich vyplynuly. Rovněž si vzájemně poskytnou pomoc, aby odolali zvláštním opatřením, jež by proti některému z nich učinil stát porušivší Úmluvu (odst. 3., čl. 16).
Kdyby tato hospodářská blokáda nevedla ke kýženému cíli a zejména kdyby blokovaná mocnost odpověděla ozbrojenou mocí, Rada doporučí jednotlivým vládám bezprostředně zúčastněným stav vojenských, námořních nebo leteckých sil, jimiž mají přispěti k vytvoření branné moci určené k tomu, aby bylo vynuceno provedení rozhodnutí Společnosti (odst. 2., čl. 16). V tomto případě členové učiní nutná opatření, aby usnadnili průchod svým územím vojenským silám kteréhokoliv člena Společnosti, jenž se účastní společné akce, aby byla zjednána platnost závazkům z Úmluvy plynoucím (odst. 3., čl. 16).
Podle litery čl. 16 hospodářská opatření jsou imperativní, kdežto opatření vojenská stojí v pozadí a to dosti neurčitě. Duch čl. 16 vyžaduje však použití vojenské moci, kdyby hospodářská opatření vyvolala ozbrojený odpor.
Jak se bude rozhodovati o aplikaci čl. 16? Jeho aplikace není automatická. Čl. 16 stanoví, že hospodářské tresty mají se aplikovati, „. . . sáhne-li některý člen Společnosti k válce, nedbaje závazků stanovených v čl. 12, 13 nebo 15 . . .“ Aby tresty mohly býti aplikovány, musí býti nejdříve zjištěno, že došlo k činu, který je sáhnutím k válce, a že takové sáhnutí k válce je porušením závazku založeného Úmluvou.
Způsobuje-li zjištění toho, zda bylo sáhnuto k válce, obtíže, vyvolává je i objasnění otázky, zda takové sáhnutí k válce bylo porušením závazků čl. 12, 13 a 15. Tak na př. se mohou mínění poctivě rozcházeti o tom, nepřekročila-li zpráva Rady jednomyslně odhlasovaná na základě čl. 15 — arciť s vyloučením svářících se stran — meze pravomoci, kterou čl. 15 Radě dává. Anebo o tom, zda se Rada nevmísila do věcí, které odst. 8., čl. 15 ponechává výhradní pravomoci státu.
Komu přísluší pravomoc zjišťovati tyto skutečnosti? Zpráva Tittoniho, schválená Radou dne 3. VIII. 1920, praví, že Společnost musí nejdříve v zásadě rozhodnouti, že sáhne k aplikaci čl. 16. Zpráva lorda Cecila, schválená Shromážděním dne 10. XII. 1920, tvrdí, že neexistuje mechanismus, který by měl úkol jasně určiti fakta, svědčící o tom, že stát sáhnul k válce proti předpisům Úmluvy. Ve zprávě mezinárodní komise blokády z 28. VIII. 1921 čteme, že vzhledem k různému posuzování fakt anebo zjišťování jejich pořadí je nutno, aby Rada rozhodla, že Úmluva byla porušena, tím spíše, že podle mínění komise jednání členů Společnosti v důsledku čl. 16 Úmluvy vyžaduje jednomyslnost. V raportě Schanzerově, schváleném Shromážděním v září 1921, se praví, že každý člen má konstatovati pro sebe, že Úmluva byla porušena, jelikož prý čl. 16 nepřiznává žádnému orgánu Společnosti pravomoci, rozhodnouti tuto věc závazně pro všechny členy. Přes to však tvrdí, že i když není povolána rozhodovati o tom, že Úmluva byla porušena, Rada má přece jen povinnost vysloviti svůj názor.
Generální sekretář vypracoval o věci objemnou zprávu. V ní je výslovně řečeno, že vychází z předpokladu, že je uznána zásada, dle které čl. 16 nemůže býti aplikován bez předcházejícího doporučení Rady (J. O. 1927, str. 766, 834 a násl.). Tento nešťastný Společnost národů.
názor, podepřený autoritou Rady, která v červnu r. 1922 předložila zprávu všem členům Společnosti, aniž by byla zamítla mylnou a krajně nebezpečnou teorii generálního sekretáře, napáchal mnoho zla, a kdyby byl býval uplatňován ve sporu italsko-habešském v r. 1935, byl by se stal pro soustavu trestů čl. 16 přímo osudný.
Jelikož zjišťování toho, zda nastala povinnost uplatniti tresty čl. 16, přináleží každému členu Společnosti, a to individuálně, šlo v tomto sporu o to, přivésti v soulad na jedné straně svobodu států ve věci konstatování porušení Úmluvy a na druhé straně zřejmou potřebu dohody ohledně skutečnosti, že Úmluva byla porušena. Zde bylo veliké nebezpečí, že se celá soustava trestů shroutí. Toto osudné úskalí podařilo se obeplouti tím, že členové Rady nebyli vyzváni ani aby rozhodovali, ani aby zjistili fakta a jejich pořadí, ani aby zhodnotili jejich smysl a vyvodili z nich právní důsledky, ale prostě aby uznali anebo popřeli samozřejmé skutečnosti stranami přiznané, z nichž pak bez dalšího vyplývá smluvní povinnost aplikovati tresty obsažené v čl. 16 Úmluvy. To je smysl formule „ipso facto“.
Aby opatření členů byla účinná, bylo nutno jejich individuální akce koordinovati. Za tím účelem členové Společnosti, s vyloučením stran na sporu súčastněných, založili dne 11. X. 1935 Koordinační výbor (Comité de Coordination 46). Co se týče hospodářských trestů, Výbor se řídil třemi hlavními zásadami: aby byly účinné, co nejméně vexatorní pro civilní obyvatelstvo provinivšího se státu a konečně rovnoměrně tíživé pro členy tresty uplatňující.
Jaká je tu přesně povinnost každého člena S-i n.? Znění čl. 16 je jasné a přesné. A přece není myslitelno, aby státy v různých částech světa a v různém postavení politickém, zeměpisném a hospodářském se chovaly k provinivšímu se státu stejně od chvíle, kdy se přesvědčily, že mají povinnost jednati. Přerušení obchodních a finančních vztahů a přerušení všech osobních styků může býti pro jeden stát pouhou formalitou, ale pro druhý věcí životního zájmu. Čl. 16 v odst. 3. sám to uznává a proto ukládá členům S-i n. povinnost, aby se vzájemně podporovali při provádění hospodářských a finančních opatření, aby tak sníženy byly na minimum ztráty a závady, jež by z nich vyplynuly. Jenže organisování této vzájemné podpory je nesmírně obtížné. Proto je nutné postupovati opatrně.
Dalším krokem by mělo býti přerušení diplomatických styků. Potom zákaz vývozu surovin, nezbytně potřebných k vedení moderní války atd.
Co se týče trestů vojenských, Rada jen doporučuje, ale nerozkazuje. Členové jsou volni přijmouti doporučení či nikoliv. V r. 1927 Shromáždění doporučilo jednotlivým státům, aby vyhověly výzvě Rady a sdělily jí — aniž by tím prejudikovaly svým povinnostem na základě Úmluvy — jaká opatření by byly ochotny učiniti, aby podepřely rozhodnutí nebo doporučení Rady pro případ, že by došlo v určité oblasti k nějakému konfliktu. Memorandum Rutgersovo činí na problém narážky (J. O. 1928, str. 671). Ve své zprávě jako zpravodaj třetí komise Shromáždění r. 1928 Politis napsal, že Rutgers a jiní členové výboru pro arbitráž a bezpečnost měli za to, že není radno podporovati přípravy pro vojenské tresty, neboť prý by mohly překážeti pěstování vzájemné důvěry mezi státy. Naproti tomu jiné státy projevily mínění, že příprava vojenských trestů představuje doplněk záruk bezpečnosti. Výbor pro arbitráž a bezpečnost a 3. komise Shromáždění r. 1928 omezily se na konstatování různosti názorů, aniž by byly zaujaly stanovisko (A. 1928, P. str. 114).
Je docela možné, že aplikace čl. 16 Úmluvy bude omezena na určité oblasti, které mají na sporu nejpřímější zájem. Takový výklad je v souhlase s Rutgersovou zprávou a kolektivní notou, kterou adresovaly Německu zástupci Francie, Velké Britanie, Italie, Belgie, Československa, Polska u příležitosti podpisu Lokarnských smluv (16. X. 1925).
Otázka, zda účast na trestech Společnosti je slučitelná s právy a povinnostmi neutrality, je otázka velice důležitá. Členové přijetím předpisů Úmluvy přijali změny v právu o neutralitě, a nemohou si tudíž stěžovati, jestliže jiný člen při aplikaci trestů povinnostem, plynoucím jinak z neutrality, nedostojí (Borel: La neutralité de la Suisse au sein de la Société des Nations, 1920, str. 170). Totéž platí v případě, když účast člena na trestech je neslučitelná s dodržováním jiných závazků, jako jsou obchodní smlouvy, říční, poštovní a železniční konvence. Členové nemají již povinnosti býti nestranní. Úmluva jim přímo ukládá povinnost, aby s válčícími stranami nakládali stranicky dle spravedlivosti jejich Společnost národů.
věci pravidly Úmluvy určené. Členové, kteří neberou na trestech účasti, jsou sice neutrální, ale sami se nemohou dožadovati práv neutrality proti členům, kteří tresty jménem Společnosti uplatňují.
Z hlediska nečlenů je však otázka ještě nepoměrně složitější. Pro státy mimo Společnost stojící dle běžné teorie Společnosti je válka válkou, neboť ony nepřijaly rozdílu mezi válkou zakázanou a válkou trpěnou. Proto mají právo postaviti se proti trestům, jakmile se jejich práv dotknou. Proto členové Společnosti mohou se vůči nim domáhati práv a povinností neutrálů, až když činy ukáží, že na ně mají nárok. A dále, aby se vyhnuli nepříjemnostem a sporům s nečleny ve věcech, které by se mohly dotknouti jejich práv, členové musí se omeziti na opatření povahy pokojné.
Jde zde tudíž o výklad odst. 1., čl. 16, dle kterého „sáhne-li některý člen Společnosti k válce, nedbaje závazků podle čl. 12, 13 a 15, má se ipso facto za to, jakoby se dopustil činu válečného proti všem ostatním členům Společnosti“. Znamená to, že provinění se proti závazkům cit. článků Úmluvy vytvoří automaticky stav válečný mezi provinivším se členem a ostatními členy Společnosti? Na tuto otázku odpovídá se obecně záporně (Oppenheim: International Law, 4. vyd., 1926, II., str. 107, 470; Revue gén. de droit int. publ., 2e série, III., str. 367). Podle plánu Smutsova provinění se proti Úmluvě znamenalo ipso facto válku proti všem ostatním členům (čl. 19). Druhý plán presidenta Wilsona (čl. 6) praví, že proviněním se proti Úmluvě je dotyčný člen „ipso facto ve válce“. Miller namítal, že válka automaticky vzniklá, byla by ve Spojených státech neústavní, neboť podle jejich ústavy jen kongres má právo vyhlásiti válku (Miller, 1. c., II., str. 80). Proto už v třetím plánu presidenta Wilsona byla formule „jakoby se dopustil činu válečného“. Změny Úmluvy odhlasované v r. 1921, ale dosud neratifikované, obsahují zásadu, že unilaterální čin provinivšího se státu nemůže stvořiti válečný stav, nýbrž dává jen ostatním členům Společnosti možnost, aby přikročili k válečným činům nebo vyhlásili válečný stav státu, který se proti Úmluvě provinil (J. O. 1921, Suppl. No. 6, str. 24). Konečně kdyby provinění se proti Úmluvě samo o sobě vytvořilo válečný stav, bylo by vyzývání členů Společnosti, aby přerušili styky se státem, který se provinil, docela zbytečné. Válečný stav předpokládá, že byly přerušeny diplomatické, obchodní a finanční styky mezi válčícími mocnostmi.
Z předcházejícího výkladu odst. 1., čl. 16, který má za účel chrániti členy Společnosti proti unilaterálním činům provinivšího se státu, ti, kteří lpí více na liteře než na idei práva, vyvodili důsledky ve prospěch zachování předválečného režimu neutrality v oněch případech, kdy člen Společnosti sáhne „k válečným činům“ proti provinivšímu se státu, aniž by mu byl formálně válku vyhlásil. Při šetření staré nauky o válce a neutralitě soustava trestů je nesmírně zeslabena a její praktické uplatnění neobyčejně ztíženo.
Za těchto okolností poměr trestů k právnímu režimu neutrality je velice složitý. Jelikož neutralita v mezinárodním právu představovala zájem čistě vojenský, může se zdáti, že člen Společnosti může spolupracovati na aplikaci hospodářských trestů a při tom zůstávati věren povinnostem vyplývajícím z neutrality. Tomu však tak není.
První závazek založený čl. 16 vyžaduje přerušení všech vztahů obchodních neb finančních s provinilým členem. Na těchto opatřeních člen může bráti plnou účast, aniž by tím porušil povinnosti státu neutrálního. Právo mezinárodní totiž neukládá neutrálům povinnosti, aby udržovali finanční a hospodářské vztahy s válčícím státem (Borel, 1. c., str. 166).
Předmětem druhého závazku čl. 16 je zákaz všech styků mezi příslušníky státu aplikujícího tresty a příslušníky státu, který se proti Úmluvě provinil. Kdyby na př. porušilo Úmluvu Rakousko a kdyby Čsl. republika zakázala styk mezi příslušníky svými a příslušníky rakouskými, a to i s těmi, kteří jsou na její půdě trvale usazeni— čehož by bylo prakticky dosaženo jen, kdyby je vypověděla nebo internovala — to by s neutralitou slučitelné nebylo. Proto Shromáždění v r. 1921 odhlasovalo změnu čl. 16, nahražující slovo „příslušník“ slovem
„obyvatel“. Změna však dosud ratifikována nebyla (J. O., 1921, Suppl. No. 6, str. 14).
Třetí závazek záleží v povinnosti zastaviti všechny finanční, obchodní neb osobní styky mezi příslušníky provinivšího se státu a příslušníky států ostatních, ať již jsou členy Společnosti, či nikoliv. I tu odhlasovalo Shromáždění r. 1921 stejnou změnu a ačkoliv ani tento dodatek Společnost národů.
nebyl ratifikován, všeobecná tendence je vykládati slovo „příslušník“ jako „obyvatel“ (habitant). Účelem tohoto zákazu je zameziti, aby příslušníci ostatních států nezmařili snahu isolovati protivníka zákazem dovozu zbraní nebo blokádou na suchu neb na moři.
Redaktoři Úmluvy měli zde na mysli bezohlednou blokádu, jakou spojenci provedli proti centrálním mocnostem v r. 1918. Snad při tom přezírali, že to čtyři roky spojencům trvalo, než ji účinně organisovali. Jisto je, že to je opatření nejvážnější a jelikož námořní blokádu není možno prováděti bez používání násilí, narazí se při něm lehce na práva nečlenů Společnosti. Proto nutno pečlivě rozeznávati blokádu válečnou a blokádu mírovou. Zabavení lodí státu, který není válčící stranou, je považováno za porušení práva neutrálů volně obchodovati (Lawrence: The Society of Nations, str. 352, 353). Mírová blokáda je tak odkázána na opatření, která by na normální život států-nečlenů Společnosti nenarážela, čímž vzniká nebezpečí, že nebude proti státu-provinilci účinná. Aby byla účinná, musili by členové provinilce od nečlenů docela isolovati. I kdyby členové vyhlásili válku státu provinivšímu se, vystavili by se nebezpečí, že se dostanou do války s nečleny na př. se Spojenými státy. Proto námořní blokáda takové povahy je s neutralitou neslučitelná. A to je veliká slabina S-i n.
Taková je nauka S-i n. o povinnostech členů, uplatňujících tresty, vůči nečlenům. Tato nauka je výrazem úcty k zbytkům minulosti, úcty, které si tato ani nezasluhuje. Budiž pamatováno na to, že jde o 59 států, které se dobrovolně zavázaly chovati se určitým způsobem, spolupracovati podle určitých pravidel a v určitých případech vůbec k válce nesáhnouti. Tomuto účelu jakož i prostředkům k jeho dosažení všechny národy vzdávají formálně chválu. Je-li pravda, že členové nemají práva diktovati nečlenům, jak si mají počínati, stejně je pravda, že nečlenové nemají žádného práva 59 státům brániti ve sledování kolektivních cílů, k nimž se všechny tyto státy formálně hlásí. A potom, jelikož účelem neutrality bylo válce se vyhnouti, nečlen má zájem na tom, aby válka podporováním nebyla rozšiřována. Jestliže tudíž nečlenové mají volnost zúčastniti se represivní akce či nikoliv, je jisto, že jejich neutralita nemůže již býti tím, čím byla dříve, neboť válka, jsouc v daném případě 59 státům zakázána, nemá již téže povahy, jakou měla dříve.
Spojené státy americké tento faktický stav uznaly a v lednu 1936 zákonnou předlohou, zvanou Neutrality Act, snažily se mu přizpůsobiti se. Aby nebyly proti své vůli do války zataženy, cítí potřebu na jedné straně zříci se některých práv vyplývajících ze zásady svobody moře a na druhé straně zbytečně nepřekážeti 59 členům S-i n., když tito úctu k dobrovolně přijatým pravidlům Úmluvy opatřeními čl. 16 vynucují.
Čtvrtý závazek čl. 16 jeví se v tom, že členové Společnosti mají povinnost si poskytnouti vzájemnou pomoc při provádění hospodářských a finančních opatření tak, aby snížili na minimum ztráty a závady, jež by z těchto opatření vyplynuly. Rovněž si poskytnou vzájemně pomoc, aby odolali zvláštním opatřením, jež by proti některému z nich učinil stát porušivší Úmluvu. Toto je potřebný korektiv nerovnosti risika. Kdyby šlo o blokádu válečnou, vzájemná pomoc by nebyla v souladě s neutralitou. Závisí to tudíž od povahy hospodářských a finančních opatření, jako v případech předcházejících.
Bylo již naznačeno, že tresty vojenské jsou na řadě jako poslední opatření. Jsou dobrovolné. Ačkoliv doporučení Rady nejsou závazná, přece jen mají velikou mravní váhu. Proto jest litovati, že doporučení, které musí Rada odhlasovati, vyžaduje jednomyslnosti, počítaje v to i svářící se strany. Je ovšem přirozené, že stát, porušivší Úmluvu, nikdy sám proti sobě doporučení neodhlasuje.
Budiž konečně poznamenáno, že sáhnutí k válce proti závazkům čl. 12, 13 a 15 Úmluvy je pokládáno za válečný čin proti všem členům Společnosti, v důsledku čehož tito mají právo použíti jakéhokoliv válečného opatření proti provinivšímu se státu, neodvisle od opatření předepsaných v čl. 16.
Odst. 3., čl. 16, ukládá členům Společnosti závazek, že učiní nutná opatření, aby usnadnili průchod svým územím vojenským silám kteréhokoliv člena Společnosti, jenž se účastní společné akce, aby byla zjednána platnost závazkům z Úmluvy plynoucím. Jestliže v době války stát neutrální dovolí průchod svým územím válečným silám jedné z válčících mocností, dopouští se podle mezinárodního práva vážného provinění proti neutralitě. Členové S-i n. nemohou se však tohoto práva platně dovolávati, neboť k takovému opatření Společnost národů.
dali obecně souhlas, když přijali Úmluvu.
Situace je docela jiná, jde-li o nečleny, kteří Úmluvou vázáni nejsou. Zde je nutno každý případ zkoumati zvláště.
Čl. 16 ukládá členům S-i n. právní povinnost, účastniti se aplikace hospodářských trestů. Tato opatření jsou povinná a mají býti uplatněna automaticky. Je nutno zdůrazniti, že jde o povinnost individuální. Proto, je-li pochybné, který ze států se provinil proti Úmluvě, anebo který sáhnul dříve k válce, a není-li některý člen s to se rozhodnouti, na které straně je právo, čl. 16 nedává žádného prostředku, jímž by se dalo právo zjistiti. Takový stát může zůstati neutrální.
Neutralita v lůně S-i n. ovšem neexistuje, když je územní celistvost nebo politická samostatnost jejího člena ohrožena; všichni členové jsou povinni napadenému poskytnouti pomoc, aby svou územní celistvost a politickou samostatnost uhájil.
C. Války trpěné. Kromě válek, které jsou výslovně zakázány, jsou války, které Úmluvou sice zakázány nejsou, ale o nichž také není možno říci, že jsou oprávněny. To jsou války ve smyslu odst. 7. a 8., čl. 15 a válka vedená po uplynutí šesti měsíců ode dne, kdy spor byl na Radu vznesen, aniž by tato byla pořídila svou zprávu ve smyslu čl. 15 Úmluvy (čl. 12).
Ustanovení čl. 15, odst. 7. a 8., znějí:
„V případě, kdy se Radě nepodaří, aby její zpráva byla přijata všemi členy s výjimkou zástupců každé svářící se strany, členové Společnosti si vyhrazují právo jednati tak, jak uznají za nutné k zachování práva a spravedlnosti.
Tvrdí-li jedna ze stran a uzná-li Rada, že spor se týká otázky, kterou mezinárodní právo přenechává výhradně její pravomoci, zjistí to Rada ve zprávě, aniž by však doporučila nějaké řešení.“
V odst. 7., čl. 15, Úmluva války nezakazuje, nýbrž ponechává svým členům, aby sami jednali tak, jak uznají za nutné k uhájení práva a spravedlnosti. Při tom předpokládá, že si budou počínati podle spravedlnosti. Zde se objevuje historický pojem spravedlivé války na rozdíl od války nespravedlivé.
Aby se stát dostal do války, nikoli sice legitimní, ale přece jen trpěné, musí nastoupiti cestu, kterou mu otvírá čl. 12. Sáhnouti k válce vůbec mu není dovoleno, když spor nebyl předložen řízení rozhodčímu anebo soudnímu, anebo Radě. Když však k jednomu z těchto řízení sáhl, stát najde více než jednu cestu k válce trpěné. V odst. 7., čl. 15, je totiž hlavní věcí nejednomyslnost v Radě, která otevírá státu mnohé cesty. Dle tohoto systému stát, který chce válku, může se k ní docela bezpečně dostati. Je třeba, aby vznesl spor na Radu. Dnem, kdy se tak stane, začíná šestiměsíční lhůta podle čl. 12 Úmluvy. Dále musí vyčkati zprávy Rady. Najde-li aspoň jednoho ochránce v Radě, což není ovšem těžké, zpráva Rady mu v cestě státi nebude. Po uplynutí tří měsíců od zprávy Rady je válka podle odst. 7., čl. 15 možná. To jest cesta docela bezpečná, kterou se stát může dostati k válce, byť nespravedlivé a neoprávněné. Neboť v tomto případě Úmluva válku trpí.
Politicky ovšem je cesta obtížnější, než se zdá. Zde volnost je jen právní a nikoliv politická a praktická. Důkazem toho jsou spory čínsko-japonský a bolivijsko-paraguayský. Je-li pravda, že rozhodnutí Rady nemá právního účinku, není-li jednomyslné, nedá se přes to lehce odstraniti, ani podceňovati. Tím spíše arciť, je-li jednomyslné a snaží-li se Rada udržeti mír. Tehdy může rozhodnutí Rady učiniti velice obtížným válečné dobrodružství.
Je tedy patrno, že mezera, která v Úmluvě, pokud jde o válku, zůstala, ohrožuje jen systém právní a nikoliv účinnost systému Úmluvy, majícího za účel válce zabrániti. Neboť, co je jednoduché právně, není ještě jednoduché v praksi, kde kromě právních překážek je nutné přihlížeti k překážkám politickým, jinak řečeno ku všeobecnému politickému a diplomatickému nátlaku.
Zůstává však skutečnost, že po uplynutí tří měsíců od zprávy Rady strany mohou spor násilím rozřešiti, aniž by své závazky plynoucí z Úmluvy porušily. Taková válka pro ostatní státy — členy či nečleny S-i n. — ponechává instituci neutrality v zásadě v platnosti. Platí pro ně stejný režim neutrality jako před Úmluvou. Přes to, co se týče členů, nastala zde změna. Úmluva zavedla zde novou zásadu, podle které válka nemůže býti již členy považována za výlučnou záležitost válčících stran. Proto neutralita již není pro členy absolutní, jako byla dříve. Každá válka, která se aspoň nepřímo dotýká některého z členů mimo spor stojících, dává Společnosti příležitost, aby na základě čl. 11 učinila potřebná opatření k obnovení Společnost národů.
míru. Dále člen Společnosti — aniž by mu to mohlo býti po právu vyčítáno — může v zájmu celku representovaného Společností upustiti od nestrannosti. Konečně vedla-li by válka k porušení územní celistvosti anebo politické samostatnosti člena, ostatní členové jsou povinni zasáhnouti a vymáhati šetření závazku čl. 10 Úmluvy. V čl. 10 se totiž členové zřekli práva zůstati za takové války neutrální.
Jestliže války trpěné odst. 7., čl. 15, jsou nebezpečné, možnosti podle odst. 8., čl. 15, jsou pro mír ještě nebezpečnější. Výklad tohoto odstavce zavdal podnět k vážným sporům (Ray, 1. c., str. 490 a násl.).
Viděli jsme vážný rozdíl v názorech, pokud šlo o otázky, které mezinárodní právo nechává výhradní pravomoci států, a jakou metodou mají býti zjištěny. Co však nás zde zajímá, je otázka, jaké je postavení sporu, když Rada zjistila to, o čem mluví odst. 8., čl. 15. Mají strany potom ještě volnost sáhnouti ke zbrani, anebo se musí strana, která spor Radě předložila, jednoduše spokojiti zjištěním Rady, jako konečným výsledkem, aniž by měla právo sáhnouti k válce? V tomto případě Úmluva sama výslovně válku nezakazuje (Gralinski, Le Règlement pacifique, str. 238; Herrmann Heller, Die Souveränität, 1927, str. 158; Politis, Acad. de Droit int., Recueil des Cours, 1925, I., str. 59; Philipse, Le Rôle du Conseil, str. 192; Hoijer, Le Pacte, str. 296; Ito v Revue politique et parlementaire, 1930, str. 29).
Schücking hájí zde názor opačný (1. c., str. 589). Odůvodňuje jej tvrzením, že nemá-li S. n. jako taková práva vměšovati se do vnitřních záležitostí jednoho státu, tím spíše nemají takového práva její členové individuálně. Wehberg (Die Ächtung des Krieges, str. 13) sám tento zákaz války odvozuje ze zásadní myšlenky, obsažené v čl. 12, který předpokládá, že každý spor, který by nebyl vyřešen řízením rozhodčím nebo soudním, má býti předložen Radě. Pro něho tato zásada ve svých důsledcích znamená, že Úmluva nejen každé sáhnutí k válce zakazuje, nýbrž že podle ní každý spor najde své povinné řešení. Je to názor, který se snažil uplatniti, když se v r. 1929 jednalo ve S-i n. o uvedení v soulad paktu Briand-Kellogg s Úmluvou. Podrobněji Wehberg tvrdí, že předpis čl. 12 může býti považován za splněný jen tehdy, když se Rada zabývá sporem nejen formálně (odst. 8., čl. 15), nýbrž i věcně a když měla příležitost a možnost řešení navrhnouti. Co se však týče odst. 8., čl. 15, ten Radě vůbec zakazuje podstatou sporu se zabývati. Tato argumentace je výkonem, za který by se Erasmus jistě nestyděl, ale i kdyby měla pro sebe autoritu Erasmovu a i když je docela duchaplná, přece jen je pouhý sofismus, neboť zjištění Rady na podkladě odst. 8., čl. 15, je něco více, než rozhodnutí o otázce procedury: stranám se potom vůbec nemůže vyčítati, že svůj spor Radě nepředložily. Nelze pouštěti se zřetele dále, že zákaz války podle čl. 12 postihuje jen válku, ke které došlo, aniž by tříměsíční lhůta byla zachována. Redslob zase za docela jiným účelem hledá zákaz války v čl. 15 samém. Tvrdí, že v jeho odst. 6. je řečeno, že válka nebude vedena proti straně, která by se závěrům Rady podvolila. Proto podle něho (Théorie de la Société des Nations, str. 85), sahá-li k válce stát, který přijal rozhodnutí Rady, nečiní nic jiného, než že své chování přizpůsobuje závěrům zprávy a tudíž prý zasluhuje, aby se mu ve věci, která zvítězila, na celé čáře pomáhalo. Tato argumentace Redslobova si prostě plete odst. 6. a odst. 8., čl. 15, mezi nimiž Úmluva sama činí výslovný rozdíl. V případě odst. 6. Rada navrhuje řešení nejspravedlivější a nejpřiměřenější. Dospěla-li k tomu Rada, znamená to, že veškeré aspekty sporu přezkoumala. Naproti tomu v případě odst. 8., čl. 15 přezkoumala jen právní stránku otázky a nedoporučuje žádného řešení. Proto aplikace ustanovení odst. 6. na případ odst. 8., čl. 15 je v rozporu i s duchem i s literou Úmluvy.
Je systém Úmluvy nedůsledný, když nezakazuje války v případě, kdy dojde k zjištění Rady podle odst. 8., čl. 15? Podle systému Úmluvy konečný zákaz sáhnutí k válce se rovná rozhodnutí sporu v jeho celém rozsahu, právě tak, jako je jím rozhodčí nebo soudní nález nebo jednomyslně schválená zpráva Rady. V případě odst. 8., čl. 15 nedošlo k rozhodnutí, neboť jedna ze stran se jednoduše zakopala do nedobytných právních zákopů a odepřela Radě právo zkoumati otázku v celém jejím rozsahu. Nechtěla připustiti úplné zkoumání otázky, jak je Úmluva předvídá v jiných případech. Za těchto okolností ať tvrdí Redslob cokoliv, taková strana nemá práva na podporu Společnosti proti útočníkovi. Společnost národů.
Poněvadž jde o válku právně přípustnou, neutralita je zde nejen možná, nýbrž docela oprávněná.
D. Války legitimní. Sem patří společná akce na podkladě odst. 4., čl. 13 a odst. 2., čl. 16. Kdyby všechny státy byly členy Společnosti, byli bychom oprávněni nazývati války Úmluvou předepsané jinak, než válkami. Oppenheim (International Law, II., str. 134) ovšem praví, že válka je válkou, i když má posvěcení S-i n. Otázka má svou důležitost proto, že běží o to, zda se válečné právo vztahuje na války vedené na základě čl. 13 a 16 Úmluvy. Aplikace práva válečného nikdy nezávisela od toho, zda je válka spravedlivá či ne. Jsou sice autoři, kteří tvrdí, že válečné právo se nevztahuje na provádění ustanovení Úmluvy (Schücking: Compte-rendu de la 14e Conférence Internationale, Lausanne 1927, str. 466; Politis: Documents de la Commission préparatoire, Série 8, str. 91; Boye: Am. Journ. of Int. Law., 24, 1930, str. 769). Avšak toto učení sotva obstojí před kritikou. Pravidla válečného práva platí bez ohledu na to, jak je akce proti útoku pojmenována anebo jde-li o opatření mezinárodní policie ku provedení rozhodnutí či nikoliv (Rapport du Comité pour l’amendement du Pacte de la Société des Nations en vue de le mettre d’accord avec le Pacte de Paris, 1930). Dne 29. IV. 1928 Kellogg prohlásil před American Law Association ve Washingtonu, že zřeknutí se války není v rozporu s Úmluvou, neboť prý válka, mající za účel plnění jejích předpisů, není nikdy povinná. Toto tvrzení Kelloggovo je v přímém rozporu s čl. 10, odst. 4., čl. 13 a odst. 2., čl. 16. Pařížský pakt zakazuje válku jen jako nástroj nacionální politiky. Válečné opatření proti státu, který by byl porušil Úmluvu (čl. 16), je kryto tím, že se tento stát, sáhnuv k válce, připravil o výhody Paktu pařížského. V případech odst. 4., čl. 13 a odst. 2., čl. 16 individuální sáhnutí k válce členů S-i n. je přípustné i mimo doporučení Rady. V případě nepodvolení se nálezu (odst. 4., čl. 13) člen, v jehož prospěch byl nález vynesen, jest oprávněn po třech měsících sáhnouti k zbrani, aby svoje právo uplatnil. Stejná je situace v případě jednomyslného doporučení Rady (odst. 6., čl. 15) pro členy, kteří se závěrům jejím podvolí, proti členu, který se jim nepodvolí. V těchto dvou případech sáhnutí k zbrani není zakázáno (Baker: Geneva Protocol, str. 28). S opačným názorem přišli Schücking a Wehberg (Die Satzung des Völkerbundes, 3. vyd., str. 532).
Nutno zde míti arciť na mysli, že hospodářské tresty individuální jsou nejen přípustné, nýbrž Úmluvou přímo uložené, kdežto vojenské tresty vyžadují předcházejícího doporučení Rady, doporučení, které ovšem není pro členy závazné. Individuální povinnost členů (na rozdíl od práva) uplatňovati tresty vojenské neodvisle od doporučení Rady, překročovala by hranice čl. 16 s výjimkou povinnosti předepsané v odst. 3., čl. 16.
E. Války povahy pochybné. Pro každou soustavu, sledující cíl zabrániti válkám, nejnebezpečnější jsou války pochybné. Vzpomeňme si jen na rozdíl mezi válkami spravedlivými a nespravedlivými, rozdíl, mající za účel zakázání válek nespravedlivých a zajištění vlády míru a spravedlnosti. Nemožnost zjistiti, na které straně je spravedlnost a na které nikoliv, docela zdiskreditovala tuto nauku. Zkušenost ukazuje, že rozlišování mezi válkami vede k tomu, že jsou všechny vyhlašovány za pochybné. Je přirozeno, že ve smlouvách se o pochybných válkách nemluví. V teoretických úvahách je také možno se jim vyhnouti. V praksi však lidský důvtip rozdíly zastíní a tak jednoduše vymaže. Tak na př. v Úmluvě samé činí se rozdíl mezi stranou, která se nálezu podvolila, a stranou, která se mu nepodvolila. V praksi však existuje mnoho možností věc nesprávně posuzovati. Potom dosah nálezu lze poměrně lehce kontestovati; lehce se dá tvrditi, že takový a takový čin není s ním v rozporu. Dále právoplatnost nálezu může býti učiněna pochybnou námitkou, že jím rozhodčí soud nebo Stálý dvůr překročil meze své kompetence (Ray: Commentaire, str. 421; Borel: Acad. de Droit int., Rec. des Cours, 1929, II., str. 580). Otázka příslušnosti mezinárodních tribunálů skrývá vrozené nebezpečí, oslabující praktickou hodnotu jejich nálezů.
Konečně jest to zejména válka obranná, která zavdává příčinu k mnohým pochybnostem. Dějiny národů svědčí, že všechny války byly prohlašovány jednou stranou za války obranné. Obrana je protiklad útoku, t. j. odpor proti útoku. Určení pojmu obranné války vyžaduje určení útoku, útoku nevyvolaného, sáhnutí k válce, které opravňuje válku obrannou. Nejpohodlnější by bylo, kdyby bylo možno sestaviti seznam činů, které by bylo považovati za útok. Pak by mohl býti nejsnáze Společnost národů.
zjištěn útočník. Taková listina událostí nebo situací, která by se dala mechanicky na život aplikovati, bohužel neexistuje.
Abychom mohli říci, která ze stran má býti považována za útočníka, musili bychom nejdříve zjistiti skutečnosti. To je samo již často krajně obtížné. Zjištěné skutečnosti nutno potom hodnotiti. V řetězu událostí nutno určiti, kterou z nich jest považovati za útok anebo sáhnutí k válce.
Všeobecně se má za to, že to musí býti čin kvalifikovaný, t. j. čin válečný. Shotwell (War as an instrument, str. 209) má za to, že útok je činem politickým a nikoliv činem vojenským. Je to prý čin jednostranný, který však, jako takový, ještě stav válečný nestvoří. Hoijer (Le Pacte, str. 305), Brouckère (Documents de la Commission préparatoire. Série 3, str. 100) a Raelstad (Revue de Droit International, 1931, VII., str. 557) tvrdí, že čin útočný sám o sobě nemůže býti považován za sáhnutí k válce jedné strany. Tento čin se liší od činů jiných jemu podobných (na př. represálií) svou tendencí a účelem. Dle Verdrosse (Acad. de Droit int., Recueil des Cours, 1928, V., str. 93) útok nemá za účel uplatnění omezeného nátlaku, nýbrž nátlak takový, aby protivník byl neschopen vzdorovati. Tento rozdíl je uznán ve zprávě komitétu právníků, jmenovaného pro zkoumání případu Korfu.
Z toho, co hájí Shotwell, Hoijer, Brouckère a Raelstad by vyplývalo, že zjištění, zda určitý čin představuje porušení závazku nesáhnutí k válce, závisí od toho, jak se napadený stát chová. Jinak řečeno: aby válka vznikla, je nutno, aby protivník výzvu přijal, aby proti útoku postavil odpor, t. j. obranu. Tato koncepce byla odůvodněna, když na válce měly zájem jenom strany samy. Tomu tak není a nemůže býti, když jde o práva a povinnosti všech členů Společnosti nebo když jde o práva a povinnosti signatářů Lokarnských smluv. Není prostě možno přijati zásadu, že odpor učinil z násilí útok nebo válku. To by ideově znamenalo při nejmenším, že odpor je konstitutivní součást pojmu útoku nebo války — není-li ovšem příčinou vzniku toho, co nazývá se útokem nebo válkou. Dále takový pojem by favorisoval fait accompli silného proti slabému, neboť pod záminkou, že nejde o útok nebo válku, mohl by silný slabého zničiti a S. n. by konstatovala toto pohodlné překřtění násilí.
Než i tak zůstává mnoho těžkých problémů k vyřešení. Je zakázána t. zv. mírová blokáda? Je zakázán vojenský nátlak, jdoucí až po bombardování a okupaci? Jsou přípustná vojenská opatření toho druhu, jaká na př. podnikly Spojené státy ve Veracruz v r. 1914 a později v Haiti a Nicarague? A co případ obsazení Korfu r. 1923?
Dosud nebylo možno přesně určiti, co je to útok, jaké má znaky a jak zjistiti odpovědnost stran. Formulovati předem absolutní a ztrnulá kriteria pro útočníka tak, aby mohly vésti k praktickým cílům, je těžko v dnešním stavu mezinárodní organisace (Memorandum sur l’article 11 et 16, str. 113; Documents de la Commission préparatoire, Série 6, str. 146). Z různých studií této otázce věnovaných, jako na př. studie Stálé konsultativní komise S-i n. a dočasné smíšené komise z doby příprav smlouvy o vzájemné pomoci, dají se vybrati prvky, které pomohou v daném případě útočníka zjistiti.
Ženevský protokol určil presumpci útoku v těchto případech s výhradou opačného jednomyslného rozhodnutí Rady: Nepřijetí řízení rozhodčího neb nepodvolení se řešení, ku kterému dospěla Rada; porušení dočasných opatření předepsaných Radou, majících za účel zabrániti válečným přípravám po dobu pokojného řízení; nešetření rozhodnutí uznávajícího, že spor se týká otázky, která patří výlučně do pravomoci protivníka, a to i v případě, kdy by dotyčný stát opomenul nebo odepřel napřed předložiti otázku Radě nebo Shromáždění. Dále protokol vyhlásil za útočníka stát, který by byl odepřel nebo porušil příměří podepsané Radou. Ve své řeči v dolní sněmovně anglické dne 24. XI. 1927 (Documents de la Commission préparatoire, Série 6, str. 176) sir Austen Chamberlain zmínil se o pokusu protokolu definovati útok a vyslovil se proti definici, pravě, že by mohla míti za následek, že by Anglie byla nucena považovati za útočníka stát nevinný a za oběť stát, který ve skutečnosti válku vyvolal, ale který obratným manévrem dostal protivníka do situace odpovídající kriteriím, jež by označovala útok. Sir Austen tvrdil dále, že definice mohla by býti léčkou pro nevinného a cenným poučením pro vinníka. Dne 15. III. 1928 se k tomuto názoru připojil Kellogg v řeči pronesené v New-Yorku (Wheeler-Bennett: The Renonciation, str. 90). Společnost národů.
Na druhé straně se však obranná válka přehání. Obrana se neomezuje na hájení státního území proti vojenským útokům, ať již započatým nebo bezprostředně hrozícím, ale za obranu se považuje i ochrana státních občanů v cizině, jejich jmění, obrana svobody plavby a obrana zneuznaných a porušených práv. Kellogg (Congressional Record, 70th Congress, 2nd Session, str. 1280) tvrdí, že „legitimní obrana kryje veškeré území a kolonie a veškerá práva a dává právo použíti prostředků k odstranění nebezpečí ohrožujícího Spojené státy“. Anglická nota z 19. V. 1928 (Lyssen: Le Pacte Kellogg, str. 46) vztahuje právo sebeobrany na neurčité sféry politického vlivu a hospodářských zájmů (oblast Suezského kanálu, Gibraltaru, atd.). Aplikována na Francii, legitimní obrana kryla by Středozemní moře, na Italii moře Jaderské atd. Toto je koncepce obrany odpovídající sice středověkému pojmu války spravedlivé a nespravedlivé, avšak jsoucí v rozporu s dnešní Úmluvou. I ten nejširší pojem obranné války předpokládá existující útok, který činí obrannou válku bezprostředně nutnou, a to jen pro případ, když žádný jiný obranný prostředek obrany nezbývá (Colombes: Transactions of the Grotius Society, 14, str. 95).
Ve S-i n. takový případ se lehce nenaskytne, nehledí-li se k přímému vojenskému útoku proti státnímu území. Stát, který je obětí vážného bezpráví, může se odvolati k Radě podle čl. 12 nebo 15 a když se mu nedostane zadostiučinění, může se uchýliti k válce po vypršení příslušné lhůty za podmínky arciť, že se Rada jednomyslně proti němu nevyjádří. Avšak text Úmluvy nepřipouští širokého výkladu pojmu obranné války. Úmluva totiž výslovně obranné války nedovoluje. V čl. 16 jen naznačuje člena, který Úmluvu poruší, slovy: „Sáhne-li některý člen Společnosti k válce, nedbaje závazků podle čl. 12, 13 neb 15 . . .“ K válce sáhne ten, kdo nedbaje uvedených závazků, vykoná určité činy. Nejsou-li tyto činy takové, aby tvořily skutkovou podstatu sáhnutí k válce, potom stát, který by sáhl k zbrani, aby se jim opřel, musil by býti považován za stát, který k válce sáhl, a nemohl by uplatňovati námitku legitimní obrany. Proto Úmluva vyžaduje restriktivní výklad pojmu útoku, kterému odpovídá pojem obrany. Dosud nebyla nalezena žádná definice, která by se quasiautomaticky dala aplikovati a bohužel nikdy se nenajde. Kdyby se však našla, národy by použily veškeré své diplomatické schopnosti a svého důvtipu, aby svého protivníka dostaly do situace útočníka.
Dojde-li někdy k aplikaci čl. 16, můžeme býti jisti, že stát rušící Úmluvu bude předstírati sebeobranu stejně, jako ji válčící státy vždycky předstíraly. Členové Společnosti budou hledati každý sám pro sebe útočníka a je vůbec otázka, zda půjdou na pomoc opravdové oběti.
Řekne-li se tudíž, že sebeobrana je Úmluvou dovolena, je tím problém jen nastolen, ne však ještě vyřešen.
Jestliže strana, která se nepodvolila nálezu rozhodčímu nebo soudnímu, nebo rozhodnutí Rady, sáhne k válce proti státu, který spor vyhrál, poruší tak Úmluvu a následují tresty. Omezí-li se však stát, který spor prohrál, na pasivní resistenci, strana, jež spor vyhrála — po uplynutí tříměsíční lhůty předepsané v čl. 12 — může pro sebe vymáhati spravedlnost sama. Proto válka zde zůstává možností. Kdyby k ní došlo, státy, stojící mimo spor, jsou podrobeny režimu neutrality v jejím původním obsahu a rozsahu. V takovémto případě totiž ostatní členové Společnosti mají právo zůstati neutrální. Mají také povinnost zachovati neutralitu?
Jsou autoři, kteří tvrdí, že takovou povinnost mají. Aby na válce mohli bráti účast, mají prý jednak vystoupiti jako strany a to ve chvíli, kdy byl spor Radě předložen, neboť prý jen tak budou ve stejné situaci jako strana, která vyhrála; jednak věc opětovně Radě předložiti, s povinností zachovati tříměsíční lhůtu předepsanou čl. 12. Tato these předpokládá, že mezi třetím státem a státem, který se proti Úmluvě provinil, je spor ve smyslu čl. 12. Kdyby tomu tak bylo, třetí státy by měly omezenou povinnost zůstati neutrálními. Avšak to je these neudržitelná. Mezi třetím státem a státem Úmluvu porušivším spor ve smyslu čl. 12 vůbec neexistuje a proto není příčiny, aby třetí stát věc znovu Radě předkládal. Třetí státy mohou zasáhnouti, aniž by porušily Úmluvu. Třetí státy nemají povinnosti zůstati neutrální (Schücking a Wehberg, 1. c., str. 597; Gonsiorowski, 1. c., II., str. 38).
Ačkoliv je taková válka dovolená, nesmí překročiti hranice stanovené v čl. 10. Kdyby však případ byl sporný a kdyby stát útočící byl v právu podle doporučení Radou schváleného, je docela možné, že by čl. 10 hráze netvořil. Společnost národů.
4. Akce S-i n. podle čl. 11 Úmluvy. Vyhlášením zásady v odst. 1., čl. 11, Úmluvy, že každá válka nebo hrozba válkou se dotýká celé Společnosti a že její povinností je učiniti opatření vhodná k tomu, aby byl mír mezi národy účinně ochráněn, měl býti v tomto oboru učiněn konec libovolnému počínání si států. Tato myšlenka byla vyjádřena již v plánu House-ově (Miller, 1. c., I., str. 14). Wilsonův plán myšlenku rozvedl a vyhradil smluvním stranám právo na zákrok (Miller, I., str. 16, 17). Zkušenosti však učily, že individuální zákrok často vedl k zneužívání tohoto práva spíše ve prospěch zájmů osobních, než ve prospěch souladu mezi národy. Proto právo intervence bylo vyhraženo celé Společnosti jako takové, na rozdíl od individuálních intervencí z doby před r. 1914.
Autoři si ovšem brzy uvědomili, že pro zabezpečení míru nestačí, aby se Společnost zabývala případy jen krajně vážnými, neboť války vznikají často z menších sporů, které poskytují nejen záminku, nýbrž i příležitost, aby vznikly. Z toho vznikl odst. 2., čl. 11.
Odst. 1. nestanoví, jakým způsobem se dostane věc před Radu, když jde o válku nebo o hrozbu válkou. Praví se v něm jen: „. . . V takovém případě generální tajemník svolá ihned Radu na žádost kteréhokoliv člena Společnosti.“ V méně důležitém odst. 2. je však stanoveno, že každý člen Společnosti má právo, aby přátelsky upozornil Shromáždění nebo Radu na jakoukoliv okolnost, jež se dotýká mezinárodních vztahů a jež by mohla ve svých důsledcích zkaliti mír nebo dobrou shodu mezi národy, na níž mír závisí. Pro nepatrný zájem delegací na mírové konferenci nebyl čl. 11 precisován.
Tato neurčitost způsobila zmatek v aplikaci čl. 11 v prvních letech Společnosti. Tak na př. v červenci 1920 se Turecko, které nebylo tehdy členem Společnosti, dovolalo Rady ve sporu s Francií. Tato vzala žádost na vědomí, ale sporem se nezabývala, neboť tehdy ještě mír mezi Francií a Tureckem nebyl uzavřen a proto prý S. n. nemohla zakročiti (J. O. 1920, str. 342). Když v r. 1921 Maďarsko se dovolalo Rady proti Malé Dohodě, generální sekretariát jeho žádost ani nevzal na vědomí s odůvodněním, že Rada se na základě čl. 11 věcí zabývati nemohla, jelikož Maďarsko nebylo členem Společnosti (J. O. 1922, str. 132).
Tento článek nebyl v prvých letech vůbec ceněn, neboť o S-i n., její povaze a jejích možnostech převládaly naprosto mylné představy. Jen články, které slibovaly všechno nebo přibližně všechno, byly v oblibě: 10, 15 a 16.
Byl to teprve spor řecko-bulharský v r. 1925, který ukázal možnosti a užitečnost čl. 11. Dále byla to nutnost zkoumati otázku odzbrojení. Zkoumání její si vynutilo, aby byla prostudována otázka bezpečnosti. Když se národy mají zříci části své vlastní, individuální obrany, musí věděti, jakou kolektivní obranu mají ve S-i n. Toto vedlo v r. 1922 Shromáždění k odhlasování pověstné resoluce XIV., vyhlásivší zásadu, že všeobecné odzbrojení musí býti úměrné zárukám bezpečnosti. Tato resoluce stala se základem smlouvy o vzájemné pomoci z r. 1923. Ženevský protokol z r. 1924 přinesl třetí problém, t. j. arbitráž, čímž byla trojice úplná: vyřešení otázky arbitráže a bezpečnosti mělo umožniti odzbrojení.
Byla to zpráva pana de Brouckère, schválená výborem Rady 15. III. 1927, v níž byla vyslovena zásada, že lépe je nemoci předejíti, než ji léčiti, která dala čl. 11 jeho význam. Při té příležitosti Scialoja prohlásil, že Rada má právo formulovati jen pravidla povahy teoretické a nikoli vydávati normy závazné pro budoucnost (J. O. 1927, str. 133). Avšak takové formule i když nemají závaznou právní povahu, mají přece svůj praktický význam. Zde se srazily dvě koncepce: na jedné straně koncepce národů, hledajících ochranu své samostatnosti a svého území, které se snažily zásady čl. 10 a 16 Úmluvy upevniti, a na druhé straně koncepce národů, které nejen nechtěly ochranu samostatnosti států posilniti, nýbrž se snažily z Úmluvy ukovati účinný prostředek, jehož pomocí by dosáhly toho, čeho se dříve docilovalo válkou.
Tak německá delegace tvrdila, že pilířem míru je čl. 11, mající prý za účel nejen vypuknutí války zabrániti, nýbrž veškeré spory vyřešiti způsobem pokojným. Čl. 16 prý vychází z předpokladu, že válka už existuje, a proto sleduje cíl aplikací trestů válku zastaviti. Německá delegace mínila, že připravováním se na válku proti válce, se válce nikdo nevyhne (Documents de la Commission prép., Série 6, 1928, str. 178). To je argumentace docela správná, která ale předpokládá, že samostatnost státu je zabezpečena. Kdyby samostatnost státu zabezpečena Společnost národů.
nebyla, these, že S. n. má poslání vypuknutí války zabrániti a pro každý spor najíti pokojné řešení, by vedla k tomu, že by silné státy vyvolávaly spory s malými a Společnost by pomáhala silnému, aby malý povolil, neboť jen tak by silný dal pokoj. To je premie na vyvolávání sporů a pokojný nástroj na pohlcování malých velikými.
Všeobecně řečeno pod čl. 11 spadají všechny spory a okolnosti, jež se dotýkají mezinárodních vztahů, neboť se týkají míru a mají proto na nich zájem všichni členové Společnosti. Tento článek je provedením všeobecné zásady, obsažené v odst. 3., čl. 3, resp. v odst. 5., čl. 4 Úmluvy: „Shromáždění (Rada) nalézá o všech otázkách, které spadají do oboru působnosti Společnosti, nebo které se dotýkají světového míru.“ Jsou spory různé povahy: jedny mohou býti vážné a býti hrozbou války anebo mohou válku vyvolati, jiné, méně důležité, mohou zkaliti dobrou shodu a také skončiti válkou.
O kompetenci Rady zabývati se žádostí byl vysloven názor, že jedna strana může vznesením námitky nekompetence Radě zabrániti, aby se sporem zabývala. Tento názor byl uplatňován ve sporu o válečné lodi mezi Finskem a Anglií a ve sporu o náhradu škod válečných, požadovanou Švýcarskem na Anglii, Francii, Italii a Německu. Osuský (Československo) na 86. zasedání Rady tvrdil, že Rada sama rozhoduje o své kompetenci a není-li sice žádným obchodním soudem, aby se zabývala finančními anebo obchodními reklamacemi, sama skutečnost, že jde o finanční anebo hospodářskou reklamaci, není ještě důvodem pro to, aby se sporem nezabývala. Jelikož Rada na základě čl. 11 má poslání bdíti nad mírem a dobrou shodou mezi národy, má právo a povinnost zabývati se spory povahy politické, které jsou s to ohroziti mír. Ale Rada by učinila chybu, kdyby své dobré služby neposkytla i ve sporech, které takové povahy nejsou, když obě strany si toho přejí a když je vyhlídka na úspěch konciliace.
Jelikož čl. 11 je nejasný, je spor o to, zda se může Rada zabývati sporem, když ji o to formálně jeden člen Společnosti nepožádal. Gramatický výklad by vyžadoval žádost jednoho člena; to je právní doktrina přijatá ve zprávě Rutgersově (Doc. Série 5, 1928, str. 147—151). Sibert (Revue générale de Droit intern. public, 1927, str. 582) na př. tvrdí, že zasedá-li Rada na základě čl. 11, odst. 1, má úplnou volnost. Je ovšem nesporné, že Rada má právo věcí se zabývati bez formálního předložení jedním z členů Společnosti na základě odst. 4., čl. 4.
V začátcích Společnosti Rada nejen se sama nechápala sporů, nýbrž odpírala se jimi zabývati, když o to žádal nečlen Společnosti (Maďarsko: J. O. 1922, str. 132). Ve sporu Panama-Costa Rica r. 1921 a Bolivie-Paraguay r. 1928 Rada zasáhla, aniž by byla bývala o to jednou nebo druhou stranou nebo jiným členem Společnosti požádána. Nutno však připomenouti, že když spor vznikl, Rada zasedala a tudíž generální sekretář nebyl nucen ji svolati.
Ve svém dosahu čl. 11 zaplňuje mezeru, která v Úmluvě ve věci válek zůstala. Přes to, že neobsahuje žádného formálního zákazu uchýlení se k válce, je poslední hráz míru. Čl. 11 nečiní žádného rozdílu mezi válkami dovolenými a nedovolenými. Může býti aplikován, i když řízení podle čl. 15 bylo již provedeno, bez ohledu na to, zda Rada dospěla k jednomyslné zprávě, která jednou stranou nebyla přijata, anebo zda spor se týká otázky, kterou mezinárodní právo přenechává výhradně pravomoci jedné strany. Konečně nutno zdůrazniti, že čl. 11 celá S. n., jako taková, béře na sebe závazek kolektivní.
Čl. 11 je nesporně článek eminentně politický a nikoliv právní (Documents, Série 6, 1928, str. 146). Jednajíc na jeho základě, Rada není nucena držeti se přísně práva. Strany vznášející svoji žádost na Radu s odvoláním se na ustanovení čl. 11 Úmluvy to dobře vědí a jelikož hlavní povinností Rady je zachovati mír, může se státi ochrana porušeného práva věcí podružnou. Ačkoliv Rada má tu velikou volnost, přece se nemůže postaviti proti právu. Může jednati praeter ius, ale nikdy ne contra ius (Kurz, Article 11 du Pacte, str. 57). Může-li sice jednati na okraji přísného práva a dosíci řešení extrajurisdikčního, nemůže si nicméně dovoliti vnucovati řešení proti právu, t. j. řešení antijurisdikční (Scelle, La réforme agraire roumaine, vol. II., str. 318). Ano, nejde o to, aby bylo docíleno pohodlného řešení politického, nýbrž aby se dospělo k řešení sledujícímu udržení míru mezi národy.
Je-li spor Radě řádně předložen, staví se otázka, jaký bude míti výsledek zkoumání Radou a jaký bude dosah jejího rozhodnutí. Společnost národů.
Čl. 11 v odst. 1. praví, že jest povinností Společnosti učiniti opatření k účinnému zachování míru. To je řeč pevná, pevnější než v čl. 10, kde se mluví jen o „uvážení a vyslovení se o prostředcích“, pevnější než v čl. 13, odst. 4., kde Rada „navrhne opatření“, než v čl. 15 a 16, kde je řeč jen o „doporučení“ a než v čl. 19, kde Společnost může „vyzvati“. Svedla Schückinga a Wehberga k závěru, že Rada má zde právo nejen činiti návrhy, nýbrž vydávati rozhodnutí (1. c., str. 469). Tento výklad je v naprostém rozporu s výkladem zprávy p. de Brouckère (Documents, Série 3, 1927, str. 67) a se zprávou Politisovou (srov. A. 1924, C. I., str. 126). Rada nemůže zde vydávati rozhodnutí bez souhlasu stran, neboť kdyby to učinila, dostala by se na př. do rozporu s ustanovením čl. 15, odst. 6. Kromě toho je nemyslitelné, aby — když v případech, kde je pevné řízení předepsáno, Rada nemůže svou zprávu stranám vnutiti — rozhodnutí její na podkladě čl. 11 měla závaznou povahu.
Co potom znamenají slova, že Rada má povinnost „učiniti náležitá opatření“? Aby měla smysl, nemohou se vztahovati na povahu oněch opatření, nýbrž na povinnost Rady opatření učiniti, na rozdíl od individuálních zásahů jednotlivých vlád. Nutno míti na mysli, že úkolem čl. 11 není řešiti spory, nýbrž zachovati mír: čl. 11 tudíž neurčuje řízení pro řešení sporů, nýbrž jen metodu pro zachování míru. A přece dává Radě příležitost, aby dosáhla konečné úpravy sporu a aby se zabývala otázkou revise smluv. Tak na př. když v důsledku okupace Klajpedy Litvou Konference velvyslanců předložila věc Radě s odvoláním se na čl. 11, Rada dala vypracovati statut, který po přijetí obou stran stal se zákonem Klajpedy (J. O. 1924, str. 514). Dále ve sporu řecko-bulharském v r. 1925 Rada zastavila nepřátelství a na konec vyřídila spor, ovšem se souhlasem obou stran. Konečně ve sporu čínsko-japonském zpráva odhlasovaná Radou dávala Japonsku více, než co po právu mělo na základě mezinárodních smluv před vypuknutím sporu.
Ve smyslu odst. 1., čl. 5 Úmluvy, není-li určeno výslovně jinak, usnesení Rady nebo Shromáždění vyžaduje jednomyslného souhlasu všech členů na schůzi zastoupených. Ve věcech týkajících se procedury Rada rozhoduje většinou členů na schůzi zastoupených. Jelikož na podkladě čl. 11 Rada nemůže vynášeti rozhodnutí, byl činěn pokus, aby usnesením na základě tohoto článku byla dána povaha věcí, týkajících se procedury, s odůvodněním, že jde o opatření dosahu přísně dočasného (Philipse: Le Rôle du Conseil, str. 56). Tento pokus odmítají Schücking a Wehberg (1. c., I., str. 517).
Ve smyslu odst. 4., čl. 6 každý člen, jenž není zastoupen v Radě, má právo zasedati jako člen Rady „kdykoliv se projednávají otázky dotýkající se zvláště jeho zájmů“. Ray (1. c., str. 385, 386) tvrdí, že i nečlenové S-i n. mají právo býti pozváni, když se jich otázka zvláště dotýká. To je docela přirozené, neboť zde Rada vystupuje ve funkci smírčího. Nemůže totiž smiřovati, když strany nejsou přítomny.
Aby Rada nebyla ve své funkci rušena nutností souhlasu stran, našli se teoretikové, kteří chtěli princip jednomyslnosti obejíti přizvukováním zásadě, že nikdo nemůže býti soudcem ve svém vlastním sporu (Fisher Williams: The League of Nations and unanimity, Amer. Journ. of Int. Law, 1925, str. 483). A vskutku Stálý dvůr tuto teorii uplatnil v případě Mossulu, který řešil jako rozhodčí na základě Lausanneské smlouvy. Schücking a Wehberg se snaží zásadu rozšířiti i na případy spadající pod čl. 11 (1. c., str. 514). To je v rozporu nejen se zásadou, nýbrž i s povahou čl. 11. A přes to v Ženevě je stálá snaha vyhnouti se zásadě jednomyslnosti, takže se říká, že se vůbec nejedná o rozhodnutí, nýbrž o kolektivní radu. Takovéto řešení umožňuje Radě uplatniti na strany vedle nátlaku mravního a veřejného mínění též nátlak politický. Této metody bylo použito ve sporu maďarsko-rumunském v r. 1927 a později ve sporu čínsko-japonském.
Ve své zprávě o čl. 11 de Brouckère se vyslovil pro sankce, pravě, že výraz „učiniti náležitá opatření k účinnému zachování míru“ dovoluje Radě každé opatření proti neposlušnému státu s vyloučením války v technickém slova smyslu (J. O., 1927, str. 833). Vyslovil se tudíž pro tresty hospodářské i finanční a jiné, jako přerušení diplomatických styků, letecké nebo námořní demonstrace a také mírovou blokádu. Názor de Brouckèrův je v úplném rozporu s literou a duchem čl. 11, neboť je-li k rozhodnutí zapotřebí jednomyslnosti, hlas stran v ni počítaje, jak by bylo možno uplatniti proti nim tresty bez jejich souhlasu? Kdyby měl de Brouckère pravdu, vedlo by to ke zvláštní kontradikci: Rada, Společnost národů.
která nemá práva stranám své návrhy vnutiti, měla by právo v případě jejich nepřijetí vyvoditi důsledky, které jsou možné, jen kdyby návrhy byly přijaty. Jediný konkretní případ, který se před Radou projednával, byl spor optantský. Sir Austen Chamberlain, jako zpravodaj, nadhodil otázku trestů, ale Rada ho nenásledovala (J. O., 1927, str. 137, 138). Cenný příspěvek tvoří resoluce Rady ze 17. IV. 1935, vyjadřující zásadu, že unilaterální vypovězení závazků týkajících se bezpečnosti národů a udržení míru, má vyvolati se strany členů vhodná opatření (C. 85e Session P. V. 2. 1.). 13členný výbor, pověřený úkolem vypracovati návrh na hospodářská a finanční opatření, své práce r. 1935 přerušil, aniž by byl dospěl k formulování definitivních návrhů.
VII. Mezinárodní zákonodárství ve Společnosti národů.
1. Čl. 19 Úmluvy. Ačkoliv Úmluva výslovně chrání suverenitu států, obsahuje ustanovení, které uznává, že existuje dosud nerozřešený problém: provádění změn v mezinárodních vztazích a v mezinárodní organisaci. Ve státech zabezpečují soudy aplikací zákonů udržování právního řádu, avšak netvoří nových právních norem. Pro tento úkol existují zákonodárné sbory. Úmluva nestanoví ničeho podobného o zákonodárné funkci Společnosti, má však přece ustanovení čl. 19, které sice problému neřeší, ale jeho existenci uznává. Je to poprvé, co se tak stalo v mezinárodním aktu povahy kolektivní.
Z jakých ideových proudů se zrodily zásady vyjádřené v čl. 19? Byly to hlavně dva. Prvním bylo sebeurčovací právo národů, které se stalo politickým heslem porobených národů žijících na území bývalého Rakousko-Uherska a Německa a v jehož jménu tyto žádaly právo buď založiti si svou samostatnou národní existenci, nebo připojiti se k bratrskému národu v sousedním státě. Druhý ideový proud má svůj původ ve způsobu a politických okolnostech, jež provázely stavbu Panamského průplavu. Je v dobré paměti, že když vyjednávání o stavbu Panamského průplavu ztroskotalo proto, že Kolumbie nechtěla za tím účelem postoupiti Spojeným státům potřebné územní pásmo, republikánský president Theodore Roosevelt jednoduše zorganisoval na území Kolumbie povstání, založil Panamskou republiku a uznal ji jako samostatný stát. Demokraté postup presidenta Roosevelta přísně odsuzovali. Plukovník House navrhoval proto, aby napříště v případech dalekosáhlého zájmu mezinárodní pospolitosti, S. n. mohla provésti pokojně a po právu, co učinil president Theodore Roosevelt násilně. Toto bude nutno míti na zřeteli, když budeme vykládati čl. 19 a hledati jeho správné místo v soustavě a poslání S-i n.
Zásady čl. 19 obsaženy byly nejdříve v 20. článku plánu plukovníka House-a. V průvodním dopise, jímž svůj plán presidentu Wilsonovi předával, plukovník House vysvětloval, že je dobře myslitelné, že v budoucnosti Kanada nebo Chihuaha, Coahuila a jižní Kalifornie budou chtíti, se souhlasem svých mateřských zemí, se stát součástí Spojených států. Aby S. n. nebyla tomu na překážku, plukovník House chtěl učiniti tímto ustanovením územní záruku čl. 10 pružnou.
Čl. 20 plánu plukovníka House-a nemluví o revisi smluv, nýbrž o „územních změnách“. V poslední jeho větě je řečeno, že „smluvní strany uznávají . . ., že mír světa představuje vyšší zájem a důležitost, nežli otázky hranic“. Ve svém prvním plánu president Wilson, mluvě o územních přesunech, jež se stanou žádoucí v důsledku změn nastalých v dnešních národnostních poměrech a aspiracích, doplnil text plukovníka House-a slovy „nebo v dnešních sociálních a politických vztazích“. Dále president Wilson House-ovu myšlenku posilnil touto formulí: „Smluvní strany bezpodmínečně přijímají zásadu, že mír světa představuje vyšší zájem, nežli kterákoliv právní nebo politická otázka hranice“. Tato věta byla také v druhém a třetím plánu presidenta Wilsona, kdežto jeho čtvrtý plán (který se vůbec nedostal na přetřes) neobsahoval myšlenky článku. Také Cecilův plán této myšlenky neobsahoval. Britský plán ze dne 20. I. 1919 převzal americkou myšlenku a vyjádřil ji takto: „Kdyby se v budoucnosti ukázalo, že hranice některého státu článkem prvním zaručené (záruka územní celistvosti čl. 10), již nejsou v souladu s potřebami přítomného stavu věcí, Společnost o věci uváží a může interesovaným stranám doporučiti změny, jaké za dobré uzná. Kdyby takové doporučení nebylo dotyčnými stranami přijato, členové by přestali býti vůči nim povinni hájiti je proti vnějším útokům“ (Miller, 1. c., II., str. 107). Britský text mluví již o „změně hranic“, ale jen ve všeobecnosti, a nepraví, že jde jen o hranice stanovené smlouvami z r. 1919. Dne 21. I. lord Cecil
Slovník veřejného práva českosl. 32 Společnost národů.
byl pro zmínku o změnách, aniž by se zvláště mluvilo o hranicích.
Plán Cecil-Miller (čl. 3) z 27. I. 1919 obsahuje jednak myšlenku záruky, jednak myšlenku změny, ale omezuje již změnu na úpravu mírových smluv z. r. 1919. Miller měl za to, že ustanovení o změnách vztahující se jenom na územní úpravu mírových smluv z r. 1919, jednoduše uzákoní iredentistickou agitaci na celém evropském východě a žádal tudíž, aby byla přijata právě opačná zásada. Jelikož však vedení hranic podle národnostních a sociálních poměrů je nemožné, navrhoval zavedení ochrany menšin (Miller, 1. c., II., str. 71). A když při redakci plánu Hurst-Miller Hurst navrhl, aby ustanovení o změnách bylo škrtnuto, Miller návrh okamžitě přijal. Proto plán Hurst-Miller, který byl 3. II. 1919 komisí vzat za základ rozpravy, ustanovení o změnách vůbec neobsahoval a zůstalo v něm jenom ustanovení o územní celistvosti jako čl. 7.
V rozpravě dne 5. II., když komise zkoumala čl. 7 plánu Miller-Hurst (zaručení územní celistvosti), lord Cecil navrhl, jako čl. 23, dodatek o periodické revisi mezinárodních smluv, tohoto znění: „Sbor delegátů učiní opatření pro periodickou revisi smluv, které by byly upadly v zapomenutí (staly se obsoletní) a mezinárodních poměrů, jejichž trvání by ohrožovalo mír.“ Rozprava v komisi dne 6. II. 1919 o čl. 10 však vedla přímo k tomu, že ustanovení o změnách bylo znovu nastoleno. Dr. Kramář tvrdil, že kdyby se Shromáždění stalo soudcem nad všemi mezinárodními smlouvami, znamenalo by to, že má pravomoc mezinárodního parlamentu. Přes to dne 7. II. 1919 lord Cecil navrhl znění: „Shromáždění bude míti povinnost bdíti nad periodickou revisí smluv, které se staly obsoletní (francouzsky: en désuétude), a mezinárodních poměrů, jichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“
V dopise adresovaném plukovníku House-ovi ze dne 9. I. 1919, Miller trval na tom, aby bylo docela jasně řečeno, že Shromáždění má jen právo činiti návrhy na revisi smluv. Dále dne 11. II. 1919 Miller upozorňoval presidenta Wilsona, že kdyby Shromáždění mohlo činiti něco více než doporučovati, ustanovení to by bylo z hlediska konstituce Spojených států neústavní. V rozpravě lord Cecil poznamenal, že dle jeho textu Shromáždění může se usnášeti jen jednomyslně, na což mu Miller odpověděl, že tím věc není ještě vyřešena, neboť dle ústav různých zemí územní změny vyžadují souhlasu zákonodárných sborů. V důsledku této výměny názorů ve schůzi 11. II. 1919 na návrh presidenta Wilsona přijato bylo toto znění: „Delegáti mají právo čas od času vyzvati členy Společnosti, aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelné a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by se mohlo státi nebezpečným pro světový mír“ (Miller, I., str. 203).
Ve francouzském znění bylo: „jejichž aplikace by se byla stala nemožnou“ („traités dont l’application serait devenue impossible“) (Miller, 1. c., II., str. 457 a 466).
Lord Cecil byl dne 16. II. jednoduše pro škrtnutí územní záruky a když delegace kanadská a australská namítaly, že čl. 10 by je mohl zatáhnouti do evropské války a žádaly, aby z čl. 10 škrtnuto bylo slovo „hájiti“, lord Cecil chtěl povinnost obsaženou v tomto článku zeslabiti tím, že 18. III. navrhl, aby učiněna v něm byla výslovně zmínka o čl. 19. Kdyby se to bylo stalo, čl. 19 by byl dostal výslovně povahu ustanovení majícího za účel měniti hranice. Tento návrh nejen nebyl přijat, nýbrž i ze samého čl. 19 byla nakonec odstraněna zmínka o územní revisi. Tím se konečný text přiblížil původní vedoucí myšlence presidenta Wilsona a plukovníka House-a. V definitivním znění je text čl. 19 tento: „Shromáždění může čas od času vyzvati členy Společnosti, aby znovu přezkoumali mezinárodní smlouvy, které se staly nepoužitelné, a mezinárodní poměry, jejichž udržení by mohlo ohroziti světový mír.”
Z této stručné historické připomínky je vidno, že redaktoři ustanovení o změnách se potáceli mezi dvěma velice vzdálenými ideami. Na jedné straně bylo to sebeurčovací právo národů, spolu se zásadou, že nároky mezinárodní pospolitosti stojí nad individuálními právy států, zásadou, kterou ve sporech o panamské pásmo president Theodore Roosevelt formuloval takto: „Vlastnictví území obdařeného tak velikými možnostmi, jako má úžina zemská (isthmus), nese s sebou povinnosti k celému lidstvu“ (sir John Fischer Williams, International change and international peace, str. 20). Na druhé straně pak byla snaha Velké Britanie omeziti zásadu změny na územní úpravu, učiněnou na mírové konferenci r. 1919. Z průběhu jednání o text jsme viděli, Společnost národů.
jak se britská delegace snažila z původní myšlenky presidenta Wilsona učiniti nástroj na revisi smluv na pařížské mírové konferenci uzavřených. Myšlenka, jak ji president Wilson chápal, se britské delegaci nelíbila, proto také ji Cecil Hurst ve společném plánu Miller-Hurst jednoduše škrtl. Když pak lord Cecil chtěl z ní učiniti nástroj na revisi mírových smluv, president Wilson, dávaje Millerovi za pravdu v tom, že takové ustanovení by jen organisovalo a uzákonilo iredentu, ve svém čtvrtém pláně je prostě vynechal. Když je konečně přijal, bylo redigováno tak, že se silně přiblížilo původní jeho myšlence. Jaký definitivní smysl myšlenka ta dostala, to musíme hledati ve všeobecných cílech a duchu, v němž byla S. n. založena.
Vedle spravedlnosti jako základu vztahů mezi národy a uznání předpisů mezinárodního práva jako závazných norem pro jednání vlád, autoři Úmluvy uznali za nutné v úvodu výslovně ještě uvésti, že jest třeba „dbáti spravedlnosti a svědomitě zachovávati všechny smluvní závazky ve vzájemných vztazích mezi organisovanými národy.“ Vedle spravedlnosti a práva je výslovně řeč o mezinárodních smlouvách. Ve svém důležitém memorandu o „oboru působnosti“ S-i n. britská vláda hájila stanovisko, že řečené dvě zásady předposledního odstavce úvodu nutno čísti spojeně a nikoliv odděleně; jinými slovy, že vláda spravedlnosti nesmí býti chápána odděleně od šetření smluv (A. 1926, C. I., str. 43).
Podle těchto všeobecných směrnic účelem Společnosti není udržovati a uzákoniti iredentu, stejně jako jím není státi se nástrojem národních programů jednotlivých států. Hlubokým smyslem čl. 19 je uspokojiti veliké lidové hnutí, jež existovalo mezi národy Rakousko-Uherska za světové války. Na tom měla zájem celá mezinárodní pospolitost. Tu nešlo jen o opravu hranic, nýbrž o osud celých národů. Proto příklad Kanady plukovníkem Housem uvedený má zde hluboký smysl.
Vedle tohoto zájmu je zde ještě jiný veliký zájem, o který S. n. má povinnost se starati. Viděli jsme případ Panamského průplavu: to je věc celé mezinárodní pospolitosti. Podobné případy se mohou naskytnouti i v budoucnosti: Gibraltar, Suezský průplav, dopravní cesty vůbec, suroviny atd.
Co má dále čl. 19 na mysli, vidíme z otázky ochrany menšin, mandátů a zachování samostatnosti Rakouska.
Různí vykladači Úmluvy se pozastavovali nad tím, že tak důležitá funkce nebyla svěřena Radě, nýbrž Shromáždění, které prý je příliš početné, než aby mohlo v oboru změn učiniti něco užitečného. Proti tomu jest uvésti, že změny v zájmech mezinárodní pospolitosti může provésti jenom orgán, který ji vskutku představuje. Skutečnost, že funkce je svěřena Shromáždění, dokazuje, že v čl. 19 nešlo o žádné lokální a nacionální zájmy, nýbrž o zájmy povahy všeobecné. Článek potvrzuje solidaritu všeobecných zájmů států, která je opravňuje intervenovati, když se jedná o zájmy všeobecné a nikoliv jen o zájem toho anebo onoho státu.
Jen jednou byl učiněn přímý pokus aplikovati čl. 19. Když v r. 1921 Bolivie žádala, aby její mírová smlouva s Chilí z 20. X. 1904 byla změněna (v r. 1920 rep. Peru sice předložila Shromáždění žádost, aby její mírová smlouva s Chilí z 20. X. 1883 byla změněna, ale svou žádost později vzala zpět: A. 1921, P. str. 45, 580). Výbor juristů (Scialoja, Urrutia a Peralta) vypracoval pro Shromáždění posudek, v němž bylo řečeno: Žádost Bolivie, aby Shromáždění bolivijsko-chilskou mírovou smlouvu změnilo, je nepřijatelná, neboť Shromáždění samo nemá pravomoci smlouvy měniti; Úmluva, ačkoliv prohlašuje nutnost svědomitého zachovávání všech smluvních závazků ve vzájemných vztazích mezi národy, dává ve svém čl. 19 Shromáždění možnost, aby vyzvalo (v angličtině „advise“, t. j. raditi) členy Společnosti, aby znovu přezkoumali smlouvy, upravující určité mezinárodní poměry; k takové výzvě může dojíti jen v případech, kdy se smlouvy staly nepoužitelné, t. j. když stav věcí, který existoval v době, kdy byly uzavřeny, se později tak radikálně změnil, ať hmotně, ať mravně, že aplikace smluv leží mimo rozumné možnosti, anebo v případech, kdyby existovaly mezinárodní poměry, jejichž další trvání by se mohlo státi nebezpečné pro světový mír (A. 1921, P. str. 466).
Nepřímo učiněny byly pokusy Čínou, jednou v r. 1925 a podruhé v r. 1929 za tím účelem, aby v případě prvním zásadní resolucí a v případě druhém zkoumáním procedury pro aplikaci čl. 19 vytvořen byl precedent pro změnu smluv (A. 1925, P. str. 90; A. 1929, P. str. 21).
Co znamená v čl. 19 výraz „nepoužitelné“? Ve francouzštině „inapplicable“ znamená, že smlouvy není možno použíti k tomu Společnost národů.
účelu, k jakému byla sdělána; naproti tomu v angličtině „inapplicable“ znamená totéž, co ve francouzštině, avšak zároveň i to, že smlouva je pro použití nevhodná. Dle našeho chápání vzniku myšlenky samé, jakož i celého ducha Úmluvy, smlouva nepoužitelná je smlouva, mezi níž a poměry, na které má býti aplikována, je tak veliký nesoulad, že smlouva v důsledku toho vyšla z užívání, že je pro praktické účely mrtvá. Její existence však je důkazem, že strany mají zájem na tom, aby věci, jichž se smlouva týká, byly mezi nimi smluvně upraveny. Proto ustanovení o smlouvách, „jež se staly nepoužitelné“, se vztahuje jen na ty smlouvy, které ještě nebyly provedeny, t. j. smlouvy, ukládající povinnost, která ještě nebyla splněna, na př. platiti reparace, dodávati uhlí atd. Znovu může býti přezkoumáno jen něco, co je, nikoliv však to, co bylo, ale už není. Poněvadž převod území a obyvatelstva je něco, co se stalo a co v běhu již není, nemůže podléhati opětnému přezkoumání, neboť i kdyby nové přezkoumání mohlo vésti k zrušení původního ustanovení smlouvy, toto zrušení by ještě neznamenalo nový převod území a obyvatelstva.
Co se týče mezinárodních poměrů, francouzský text mluví o „nouvel examen“, který se vztahuje stejně na mezinárodní smlouvy, jako na mezinárodní poměry, kdežto text anglický mluvě o smlouvách, používá slova „reconsideration“, ale mluvě o mezinárodních poměrech používá slova „consideration“. Mezinárodní poměry, o nichž je zde řeč, nejsou jen vztahy mezi dvěma národy, nýbrž určitý stav, na němž několik národů má přímý zájem. Ustanovení čl. 19 jednoduše staví v zásadě zájem veřejný, zájem pospolitosti, nad zájem soukromý, nad zájem jednotlivce. Zde je čl. 19 věren poslání S-i n., která se snaží odstraniti válku nejen řízením pro řešení sporů, nýbrž i odstraňováním příčin, vězících v určitých mezinárodních situacích a podporováním zájmů mezinárodní pospolitosti.
Shromáždění „vyzývá“, ve francouzském textu je slovo „inviter“ a v anglickém „advise“. I když nemůže samo prováděti změny, jeho „výzva“ znamená odsouzení existujícího stavu věci. A poněvadž Shromáždění nemůže říci, že dnešní stav je špatný, aniž by uvedlo důvody, taková výzva nepřímo naznačuje, jaký má býti stav nový. To je positivní stránka čl. 19.
Tím je zároveň zodpověděna otázka, zda aplikace čl. 19 vyžaduje jednomyslnosti. Budiž připomenuto, že se tvrdilo, že dle prakse Společnosti vyžaduje se jednomyslnost jen pro opravdové rozhodnutí a jelikož prý „výzva“, („advise“ a „invitation“) jest jen doporučení, většina hlasů prý stačí. Rozborem pojmu „výzvy“ jsme ukázali, že takový výklad je nepřípustný.
Řízení na podkladě čl. 19 má povahu odvolání se na veřejné mínění. Jestliže však výzva — i když je jednomyslná — žádné právní povinnosti neukládá, požadavek změny, kladený všemi členy Společnosti, má a bude míti takový význam, že žádný stát si nebude moci dovoliti lehkomyslně jej zavrhnouti. V mezinárodním životě ostrakismus solidárně uplatněný je hrozná zbraň.
2. Soudní zákonodárství. Vedle čl. 19 vyjadřuje zásadu, že žádná úprava není na věky nedotknutelná, t. zv. klausule „rebus sic stantibus“.
Tato klausule obsahuje dva prvky: první rozkladný a druhý, který je užitečná zásada všeobecného práva. Bylo to viděti v soudním řízení ve věci svobodných pásem před Stálým dvorem pro mezin. spravedlnost (Publ. de la Cour, Séries A/B No. 46, str. 155, 156). Francie se této zásady dovolávala a tvrdila, že od uzavření smlouvy z r. 1815, která svobodné zony stvořila, staly se tak podstatné změny, že Dvůr je oprávněn vyhlásiti, že smlouva zanikla. Stálý dvůr se arci nevyjádřil, „do jaké míry může tato teorie býti považována za pravidlo práva mezinárodního a za jakých okolností a jakými metodami může se jí dáti průchod, kdyby byla uznána, ani o otázce, zda-li by platila na smlouvy, jimiž se tvoří práva taková, jaká obdrželo Švýcarsko smlouvami z r. 1815“ (str. 158). Švýcarsko totiž tvrdilo, že práva tato, mající povahu mezinárodních služebností, nemohou býti touto doktrínou dotčena. Ačkoliv Stálý dvůr uznal, že od r. 1815 ve svobodných pásmech se staly veliké změny a to následkem technického pokroku dopravy a požadavků zásobování Ženevy potravinami, měl přece jen za to, že tyto změny neměly pražádných vztahů k poměrům zejména povahy zeměpisné, které smluvní strany měly na mysli v r. 1815, když smlouvu uzavíraly. Stálý dvůr neřekl, do jaké míry je ochoten uznati tuto klausuli za pravidlo právní. Že ji předem neodmítá, je však patrno z toho, že zkoumal podmínky, které se změnily. Pro to svědčí také jeho úvaha o tom, že změna Společnost národů.
podmínek, jakkoliv důležitá, nemůže míti vlivu na trvání smlouvy, když se nevztahuje na podmínky, které měly strany na mysli a které je k uzavření smlouvy přiměly. Dle tohoto výkladu doktrina o klausuli rebus sic stantibus jako právní doktrina má pole omezené: státní suverenitu na jedné straně a mezinárodní anarchii na straně druhé. V tom spočívá význam výroku Stálého dvoru.
Jisté však je, že od sporu o švýcarské svobodné zony, klausule „rebus sic stantibus“ dostává právní význam, jakého dosud neměla. Je to pramen, z něhož vyvěrati budou nové právní zásady a důsledky v mezinárodních stycích.
V posudku č. 12 o výkladu smlouvy Lausanneské Stálý dvůr měl se vysloviti o tom, zda spor Radě předložený, ne na základě čl. 15 Úmluvy, nýbrž na základě smlouvy stranami uzavřené, může Rada řešiti bez souhlasu obou stran. V praksi to znamenalo, zda Rada může určiti hranice Iraku bez souhlasu Anglie a Turecka. Kdyby byla směrodatnou jen litera Úmluvy, odpověď by byla nutně záporná, neboť čl. 5 je nad slunce jasný. Přes to Stálý dvůr nebral ohled na literu Úmluvy a měl za to, že čl. 5 „nemá zvláště na zřeteli případ opravdového sporu, který byl Radě předložen“ (Publ. de la Cour, Série B, No. 12, str. 31). Ve skutečnosti však litera čl. 5 má nepochybně na zřeteli všechny případy spadající pod Úmluvu. Tento kousek soudního zákonodárství provedl Stálý dvůr s odvoláním se na zásadu, že nikdo nemůže býti soudcem ve svém vlastním sporu (viz kritiku soudu: Verzijl: Zeitschrift für Völkerrecht, 1924/25). Ve smlouvě Lausanneské nebylo vůbec ničeho, co by bylo výslovně Stálý dvůr oprávnilo, aby se od litery Úmluvy odchýlil. Smlouva o věci mlčela a Radě jen svěřila poslání, aby hranice určila.
Co tento posudek znamená? Neznamená, že by Rada měla právo rozhodnouti podstatu sporu mezi členy bez jejich souhlasu. Odst. 6. a 7. čl. 15 mluví jen o doporučeních. Na základě čl. 15 Rada nerozhoduje o podstatě sporu. Proto zde nejde o zásadu, že nikdo nesmí býti soudcem ve svém vlastním sporu. Ve věcech doporučení se o soudce vůbec nejedná. Totéž platí o čl. 11. (Viz případ university Petra Pazmanyiho, Publ. de la Cour, Séries A/B, No. 61, str. 243.) Ale zásada Stálým dvorem stanovená plně platí, když Rada má vykládati Úmluvu anebo když má učiniti opatření v důsledku výkladu Úmluvy Stálým dvorem. Posudek Stálého dvoru ukazuje, že ustanovení čl. 10, 11, 13 a 16 nemusí býti vykládána tak, že by připravovala Úmluvu o její povahu právního nástroje.
Toto rozhodnutí Stálého dvoru má dalekosáhlý význam. Má za účel zaručiti, aby účel Úmluvy byl vyplněn. Je-li Úmluva dokumentem právním, musí býti vykládána tak, aby byla účinná. V takovém případě soudní zákonodárství není změnou práva, nýbrž jeho vyplněním.
Toto rozhodnutí může míti dalekosáhlý vliv na aplikaci Rýnského paktu. Dle názoru běžně zastávaného, rozhodování Rady při aplikaci Rýnského paktu vyžaduje jednomyslnosti — strany ve sporu v to nepočítaje. Proto mohl sir John Simon v poslanecké sněmovně britské v listopadu 1933 prohlásiti, že každé rozhodnutí Rady ve věci aplikace Rýnského paktu vyžaduje souhlasu Anglie. My máme za to, že posudek č. 12 otevírá zde nové možnosti. Je docela možné, že Stálý dvůr, kdyby byl pověřen, aby se o věci vyjádřil nebo přímo vynesl rozsudek, by z hlasování v Radě vyloučil nejen strany na sporu přímo zúčastněné, nýbrž i Anglii a Italii, o jejichž práva a povinnosti při rozhodování Radou podle Rýnského paktu přímo jde.
V posudku č. 15 setkal se Stálý dvůr s otázkou, zda smlouvy mezinárodní mohou poskytovati práva přímo jednotlivcům vzhledem k tomu, že v právu mezinárodním jen státy jsou subjekty práva, anebo zda v každém případě jednotlivci jsou nuceni domáhati se svého práva prostřednictvím státu. Polsko totiž tvrdilo, že dohoda mezi Polskem a Gdanskem, která mezi jiným upravila podmínky převzatých gdanských železničních úředníků, neudělila žádného práva dotyčným úředníkům a že tudíž Polsko je odpovědno jenom svobodnému státu gdanskému. Je ovšem jasno, že toto je orthodoxní právo mezinárodní, dle něhož jen státy jsou subjekty práva mezinárodního. A přes to Stálý dvůr se vyslovil, že všechno závisí od úmyslu stran. Tím momentem uznal, že existuje přímý vztah mezi jednotlivcem a právem mezinárodním. Stálý dvůr se sice definitivně nevyslovil o otázce subjektu práva mezinárodního, ale jasně naznačil, že půdu starého práva mezinárodního opouští.
Ve sporu o svobodné zony Švýcarsko tvrdilo, že podle smlouvy z r. 1815 Francii Společnost národů.
bylo zakázáno nejen ukládati cla na zboží, ale že jí byla uložena zároveň povinnost neukládati žádných daní a poplatků. Tohoto stanoviska Stálý dvůr nepřijal. Podle Stálého dvoru francouzské daňové zákonodárství platí ve svobodné zoně právě tak, jako na ostatním území francouzském. Stálý dvůr však učinil výhradu ve věci zneužívání práva (Publ. de la Cour, Séries A, No. 24, str. 12). Dle této výhrady neexistuje žádné právo, které by nemohlo býti státu upřeno s odůvodněním, že ho zmíněný stát zneužil.
Zákonodárná činnost Stálého dvoru se uplatňuje ještě v otázce povahy formální a v soudním řízení. Když se přesvědčil, že strany si přejí, aby rozhodl, Stálý dvůr se nezastavuje před žádným nedostatkem rázu formálního nebo nedostatkem procedury. Ačkoliv hájí názor, že jeho příslušnost je určena výslovnou vůlí stran, tuto vůli odvozuje nejen ze smlouvy, nýbrž i z činů a slov zástupců stran (Publ. de la Cour, Série A, No. 15, str. 24; Série A, No. 7, str. 18; Série A, No. 24, str. 14; Série A, No. 11, str. 16; Série A/B, No. 49, str. 311, 349). Budiž zde výslovně připomenuto, že ústní prohlášení zahraničního ministra norského ve sporu o východní Gronsko považováno bylo Stálým dvorem za závazek státu (Publ. de la Cour, Séries A/B, No. 53, str. 71).
Z dosavadních posudků a nálezů Stálého dvoru je zřejmo, že tento se snaží dáti právu mezinárodnímu plnou účinnost. Řídí se v tom dvěma zásadami; dáti platnost úmyslu stran a zásadě, že smlouvy musí býti účinné. Stálý dvůr totiž nebude pomáhati stranám, aby svým závazkům unikly. Naopak všeobecnou tendencí jeho je zajistiti účinnost mezinárodních závazků. Když se tato tendence bude konkretně po nějakou dobu uplatňovati, přijde chvíle, kdy se postaví otázka, do jaké míry je Stálý dvůr příslušný, na základě smluv zakládajících povinnou jurisdikci a hlavně na základě fakultativní klausule čl. 36 svého statutu, rozhodovati o závazcích nesahati v určitých případech k válce, a o povinnosti předkládati spory smírnému řízení.
Z toho, co předchází, jasně vyplývá, že Stálý dvůr se pustil na cesty, které mohou vésti k pronikavým změnám ve vztazích mezinárodních a postupně k základním změnám v povaze závazků, které dosud Úmluva jen v zásadách formulovala.
VIII. Správa mezinárodních zájmů.
1. Mandáty. První formuloval teorii o mandátech generál Smuts. Tato nauka nebyla obsažena ani v programu „American League to enforce Peace“, ani v čtrnácti bodech presidenta Wilsona. President Wilson přijal myšlenky generála Smutse celkem za své. Kdežto tento navrhoval, aby systém mandátů byl aplikován na bývalé území Rakousko-Uherska, Ruska a Turecka, president Wilson ve svém návrhu vynechal Rusko, za to však rozšířil systém na bývalé německé kolonie. Po přezkoumání věci president Wilson, generál Smuts a lord Cecil si uvědomili, že aplikovati mandátový systém na území bývalého Rakousko-Uherska bylo by nemožné, neboť Československo, Jugoslavie, Rumunsko a Polsko se už zařídily jako samostatné státy. Proto poukaz na Rakousko-Uhersko byl z programu vyňat a systém byl omezen na německé kolonie a na bývalé území turecké, zahrnující Armenii, Kurdistan, Syrii, Mezopotamii, Palestinu a Arabii (Miller, 1. c., I., str. 101, 102). Tento celý program nebyl proveden, když se ukázalo, že Spojené státy nepřevezmou mandátu nad Armenií.
Je jistě pozoruhodné, že místo předpisů závazné povahy prvních šest odstavců čl. 22 Úmluvy, věnovaného tomuto problému, vyslovuje jen programatické zásady. První zásadou je, že blaho a rozvoj národních kmenů, dosud neschopných, aby si samy vládly za zvláště obtížných poměrů dnešního světa, jsou posvátným posláním civilisace a že proto musí býti pojaty do Úmluvy záruky, zabezpečující splnění tohoto poslání. Druhou zásadou je, že nejlepší způsob praktického uskutečnění této zásady jest svěřiti poručenství nad těmito národními kmeny státům pokročilým a že tito toto poručenství budou vykonávati jako mandatáři Společnosti. Třetí zásadou je, že ráz mandátů musí býti rozličný podle stupně vývoje národního kmene. Potom jdou tři zásady označující různost rázu mandátů a zmínka o tom, na které území se systém vztahuje. Na prvním místě je řeč o určitých společenských celcích, jež kdysi náležely k říši Otomanské. Tyto mají býti prozatímně uznány jako nezávislé státy a rada a pomoc mandatářova budou státi po boku jejich správě do té doby, než budou s to, aby se samy spravovaly. Na druhém místě je řeč o jiných národních kmenech, zvláště středoafrických. Tam Společnost národů.
mandatář bude odpovědný za správu území za podmínek, jež budou zaručovati svobodu svědomí a vyznání, veřejný pořádek a dobré mravy a jež zabrání nepřístojnostem, jako jsou obchod otroky, obchod zbraněmi a alkoholem, dále zřizování pevností neb vojenských či námořních základen, a posléze zabezpečí všem členům stejné podmínky směny a obchodu. Konečně je zde řeč o územích v Jihozápadní Africe a některých ostrovech jižního Tichého oceánu, jež pro různé okolnosti mohou nejlépe býti spravovány podle zákonů mandatářových jako nerozlučná součást jeho území, ale s výhradou stejných záruk, jako v případě kmenů středoafrických, v zájmu domorodého obyvatelstva.
Čl. 22 ve svých třech posledních odstavcích obsahuje tři závazky: mandatář má podávati Radě výroční zprávu; rozsah pravomoci, dozoru neb správy bude výslovně Radou vymezen, kdyby se dříve členové Společnosti o tom nedohodli mezi sebou; bude ustanovena stálá komise, aby přijímala a zkoumala výroční zprávy mandatářů a aby podávala Radě své posudky o otázkách týkajících se výkonu mandátů.
Tento článek je neúplný, je-li posuzován bez čl. 118 a 119 smlouvy Versailleské, v nichž je stanoveno, že mandatáři pro bývalé německé kolonie budou vybráni dohodou mezi čelnými spojenými a sdruženými mocnostmi, a bez čl. 16 smlouvy Lausanneské, kde je stanoveno, že osud území, jichž se Turecko ve smlouvě zřeklo, bude určen interesovanými mocnostmi.
Čelné spojené a sdružené mocnosti rozdělily mandáty na tyto skupiny: skupinu A, která obsahuje území býv. Otomanské říše, t. j. Palestinu, Irak (Mezopotamii), Syrii a Libanon, Armenii; skupinu B, obsahující Německou východní Afriku, Togo a Kamerun; posléze skupinu C, zahrnující Německou jihozápadní Afriku, Nauru, Něm. Samou a ostatní něm. kolonie v Tichém oceánu.
Mandáty A rozdělily čelné spojené a sdružené mocnosti takto: Velká Britanie dostala Palestinu a Mezopotamii, Francie Syrii a Libanon, Armenie nebyla přidělena nikomu a když byla v r. 1923 uzavřena Lausanneská smlouva, byla provedena oprava hranic ve prospěch Turecka, takže se Armenie zase stala součástí Turecka. Mandáty B a C rozdělily čelné spojené a sdružené mocnosti takto: Belgie dostala část Německé východní Afriky, Velká Britanie zbytek Německé východní Afriky, jednu čtvrtinu Toga, část Kamerunu a Nauru, Australie bývalé německé kolonie jižně od rovníku, s výjimkou Nauru a německé Samoy, Nový Zéland německou Samou, Jižní Afrika Německou jihozápadní Afriku, Francie tři čtvrtiny Toga a většinu Kamerunu a Japonsko bývalé německé ostrovy v Tichém oceánu na sever od rovníku. Mandát nad Irakem byl zrušen r. 1934.
Aby právní předpis čl. 22 byl proveden. Rada stanovila tuto proceduru: čelné spojené a sdružené mocnosti sdělí Radě rozdělení mandátů, které tato vezme na vědomí a oznámí určené mocnosti, že je jí svěřen mandát.
Jak vidno, Rada není příslušná, aby mandáty udělovala. Když v r. 1921 Spojené státy americké protestovaly proti udělení mandátu nad ostrovem Yaf Japonsku, Rada jim odpověděla, že rozdělení mandátů je věcí Nejvyšší rady spojených a sdružených mocností a nikoliv Rady S-i n., která je pouze pověřena správou mandatárních území (J. O., 1921, str. 143).
Teorie mandátů zajímá mezinárodní právo ze dvou důvodů: dotýká se zásady státní suverenity a zásady rovnoprávnosti člověka.
Teorie, že stát není odpovědný nikomu za své činy, je zde formálně zneuznána zásadou o poručenství, dle které stát jako poručník je odpovědný za to, jak nakládá s částí svého obyvatelstva, jiné vrchnosti. To znamená, že zde existuje něco, co pro některé lidské záležitosti stojí výše, než sám stát. Komu zde náleží suverenita? Národním kmenům pod mandátem, mandatáři, čelným spojeným a sdruženým mocnostem anebo S-i n.? V případech mandátů A, kde mandatář poskytuje společenskému celku jen radu a pomoc, může se říci, že suverenita náleží společenskému celku, jehož záležitosti jsou jinak spravovány jeho vlastními lidmi. V případech mandátů B, kde správa není v rukou domácích sborů, nýbrž v rukou úředníků států-mandatářů, jakož i v případech mandátů C, kde správa je stejná nebo přibližně stejná, jako v mandatářově zemi, suverenita může docela dobře náležeti mandatáři. Tento pojem není nikterak v rozporu s anglosaskou zásadou o poručenství (trustu), podle níž poručník má právní titul na věc spravovanou ve prospěch někoho jiného.
Nauka o mandátech dotýká se také zásady rovnoprávnosti člověka. Je v dobré paměti, že v XVIII. stol. byla prohlášena Společnost národů.
zásada, že všichni lidé se rodí svobodni a rovni, zásada to, jejímž jménem třináct kolonií severoamerických povstalo proti Anglii a francouzský národ porážel monarchii. Odst. 1. čl. 22 mluví však o národních kmenech dosud neschopných, aby si samy vládly za zvláště obtížných poměrů dnešního světa. Na této zásadě je vybudován systém poručenství nebo-li mandátů svěřených státům pokročilým. Z růzností stavu národních kmenů je odvozen rozdíl v právu. Tento rozdíl v právním postavení je zmírněn zásadou o poručenství, neboť v čl. 22 Úmluvy je výslovně řečeno, že blaho a rozvoj společenských celků podřízených poručenství, jsou posvátným posláním civilisace.
2. Ochrana menšin. V druhém svém pláně (dodat. bod 6.) president Wilson navrhoval, aby S. n. žádala od nových států jako podmínku pro jejich uznání záruku, že s příslušníky rasové neb národnostní menšiny budou po právu a ve skutečnosti zacházeti stejně jako s příslušníky většiny. Právní poradce Miller upozornil presidenta Wilsona, že pravidlo zde vyjádřené jde příliš daleko, neboť prý není dobře možno poskytnouti všem rasovým menšinám právo používati v úředním styku svého jazyka. Proto navrhoval, aby myšlenka byla přizpůsobena speciálním poměrům, na které má býti aplikována. Dále navrhoval, aby aplikace dotyčné zásady byla rozšířena i na některé starší státy. Tyto myšlenky byly vyjádřeny v čl. 19 plánu Miller-Hurst, který byl vzat komisí pro S. n. za podklad rozpravy. Podle něho se všichni členové Společnosti zavazovali, že „žádným zákonem ani nezakáží, ani se nebudou vměšovati do svobodného vyznávání víry, a že nebudou činiti rozdílu ani po právu, ani ve skutečnosti, mezi obyvateli pro jejich náboženské vyznání, víru nebo přesvědčení, když je vykonávají tak, že se neprotiví veřejnému pořádku a mravům“ (Miller, 1. c., II., str. 237). Japonská delegace navrhla důležitý dodatek, dle kterého — jelikož rovnoprávnost národů je základní zásadou S-i n. — její členové se zavazují, že se všemi příslušníky států členů Společnosti na jejich území bydlícími zacházeti budou stejně a spravedlivě, nečiníce mezi nimi pro jejich rasu neb národnost rozdílu ani po právu, ani ve skutečnosti. Kdežto návrh presidenta Wilsona týkal se poměru státu k jeho vlastním příslušníkům, návrh japonský měl na zřeteli úpravu vztahů států k osobám, které nejsou jejich příslušníky. Japonský návrh sledoval uplatnění zásady rovnoprávnosti národů. Tím byla nastolena jmenovitě otázka japonského přistěhovatelství do Spojených států. Proto dotyčná všeobecná zásada byla z Úmluvy vůbec vypuštěna a uzavřeny byly zvláštní smlouvy na ochranu menšin, mezi čelnými spojeneckými a sdruženými mocnostmi a cesionářskými státy a stejná ochrana vtělena byla do mírových smluv Saint-Germainské, Trianonské, Neuillyské a Sèvreské. (Viz heslo „Menšiny“.)
IX. Podpora mezinárodní spolupráce.
Úmluva se nespokojila jen s negativní představou míru. Vedle snahy organisovati mír a bezpečnost postavila účinnou podporu mezinárodní spolupráce. Nebyla to arciť myšlenka nová. Již před válkou byly učiněny úspěšné pokusy na tomto poli. Světová poštovní unie a Telegrafní unie jsou příklady praktických řešení konkretních problémů.
1. Mezinárodní organisace práce. V čl. 23 a) členové Společnosti se zavazují, že „se vynasnaží zabezpečiti a zachovávati slušné a lidské podmínky pracovní pro muže, ženy a děti na vlastním území i v zemích, s nimiž jsou v obchodních a průmyslových stycích, a k tomu cíli zřizovati a udržovati potřebné mezinárodní organisace“. Toto ustanovení je výsledkem hlavně dvou vlivů. Předně to byly dělnické organisace, zejména americká federace dělnická, které šířily myšlenku, že mírová konference by se měla zabývati dělnickou otázkou. Když zasedala mírová konference, sešel se v Bernu mezinárodní kongres dělnických organisací a odhlasoval chartu práce, v níž stálo, že je nezbytné vytvořiti mezinárodní systém zákonodárství práce a že S. n. je povolána, aby tuto reformu provedla. Dále na redakci Úmluvy měla vliv bolševická revoluce v Rusku se svými politickými, sociálními a hospodářskými důsledky. Proto ještě před Bernským dělnickým kongresem mírová konference jmenovala zvláštní komisi, která by se problémem zabývala. Její práce vedla k tomu, že do čl. 23 Úmluvy vložena byla jen všeobecná zásada o organisování pracovních podmínek, pro jejíž praktickou realisaci byla utvořena Mezinárodní organisace práce. (Viz heslo „Pracovní právo“.)
V čl. 23 b) se členové S-i n. zavázali, že zajistí slušné nakládání s domorodým obyvatelstvem v územích, která spravují.
2. Hospodářská a finanční organisace. Ve světle poválečných hospodářských a Společnost národů.
finančních starostí překvapuje, že Úmluva se zmiňuje o těchto otázkách jen velice skromně. V čl. 23 e), se členové zavazují, že učiní nutná opatření, aby zabezpečili „slušné nakládání s obchodem provozovaným kterýmkoliv členem Společnosti“. Mimo to čl. 22 má zmínku o stejných podmínkách směny a obchodu v mandátových územích.
Finanční situace poválečná byla tak kritická, že v únoru 1920 Rada svolala na měsíc září do Bruselu finanční konferenci, jíž se zúčastnilo třicet devět států. Konference odhlasovala klasické zásady o rovnováze rozpočtů, inflaci, zlaté měně a mezinárodním obchodu, nerušeném různými kontrolními opatřeními. Mimo to odhlasovala plán na mezinárodní úvěry, pojmenovaný „Ter Meulen“ podle jeho holandského původce.
Navazujíc na Bruselskou konferenci, Rada zřídila Poradní hospodářský a finanční komitét, který se později stal trvalým, byl však rozdělen na dva komitéty: hospodářský a finanční. Tyto komitéty vypracovaly mezi jiným návrhy předpisů pro zamezení dvojího zdanění a pro zjednodušení celních formalit. Kromě toho připravily svolání dvou světových hospodářských konferencí: Ženevské v květnu 1927 a Londýnské v r. 1933.
Vedle těchto velikých pokusů, které však nevedly k cíli, S. n. se zabývala konkretními problémy: ruskými, řeckými a německými uprchlíky a finanční rekonstrukcí Rakouska, Maďarska a Bulharska.
3. Komunikace a transit. Doprava je základem života národa, jak se v moderní době vyvinul. Dobrá doprava nemůže však býti organisována bez náležité mezinárodní koordinace a spolupráce. Proto v čl. 23 e) Úmluvy členové Společnosti se zavazují, že „učiní nutná opatření, aby zabezpečili jistotu a zachovávání svobody styku a průvozu, jakož i slušné nakládání s obchodem provozovaným kterýmkoliv členem Společnosti“. Zřízena byla odborná komise pro komunikaci a transit, která má k disposici technický sekretariát. Tato organisace vypracovala celou řadu mezinárodních konvencí upravujících dopravu a průvoz.
4. Činnost sociální a humánní. V čl. 23 c) členové „pověřují Společnost obecným dohledem nad úmluvami o obchodu ženami a dětmi”. Toto znění svědčí o tom, že už před válkou se národy touto otázkou zabývaly. Byly svolány dvě mezinárodní konference v r. 1904 a 1910. První organisovala sbírání materiálu o tomto nelidském obchodu, druhá přijala konvenci, v níž se signatáři zavázali k zavedení uniformního zákonodárství pro jeho potlačení. S. n. toto potírání obchodu ženami a dětmi intensivně organisuje a provádí.
V čl. 23 c) se také pověřují členové S. n. obecným dohledem nad úmluvami o obchodu opiem a jinými škodlivými látkami. V r. 1906 čínská vláda projevila úmysl potlačiti do deseti let ve svých hranicích tento obchod. To vedlo k svolání konference do Haagu v r. 1912, kde byla přijata konvence o kontrole a distribuci nejen opia, nýbrž i kokainu a morfia. Pro účinné potírání obchodu těmito drogami S. n. zřídila Poradní komisi opiovou a Ženevská konvence o opiu z r. 1925 zřídila Stálý ústřední výbor opiový. Čl. 23 d) postavil pod obecnou kontrolu S-i n. obchod zbraněmi a střelivem se zeměmi, kde je nutná v obecném zájmu.
Zde budiž poznamenáno, že Shromáždění v r. 1922 začalo se zajímati o obchod s otroky, o němž je řeč v čl. 22 Úmluvy.
Mimo to v čl. 23 f) členové Společnosti se zavazují, že „se vynasnaží učiniti mezinárodní opatření, aby se mohlo nemocem předejíti a proti nim bylo bojováno“. Na základě jeho Společnost zřídila zdravotnickou organisaci pod vedením zdravotnického výboru, za spolupráce znalců a dopisujících členů. Činnost této organisace je velice rozsáhlá a pronikavě zasahuje ve všech končinách světa do účinného organisování obrany proti nemocem a jejich potírání. To je boj, v němž se lidstvo cítí solidární.
V čl. 25 se členové Společnosti zavazují, že budou povzbuzovati a podporovati zřizování a spolupráci národních dobrovolných organisací Červeného kříže. Tento předpis vznikl z myšlenky, aby Červený kříž vyvinoval blahodárnou činnost v době míru právě tak, jako se uplatňuje v době války. V r. 1928 zřízena byla pod záštitou Společnosti Mezinárodní unie pro pomoc.
5. Duševní spolupráce. Tento přehled by nebyl úplný, kdybychom se nezmínili o organisaci pro duševní spolupráci. Ve S-i n. samé existuje Komise pro duševní spolupráci s náležitým sekretariátem. Odděleně jako autonomní organisace existuje v Paříži Mezinárodní ústav pro duševní spolupráci. Podle smlouvy, sjednané mezi vládou francouzskou, která ústav založila, a Radou, správní rada jeho se skládá z členů Komise pro duševní spolupráci. Je to začátek mezinárodní spolupráce na poli, kde tato je Společnost národů.
nejužitečnější pro mír, nejnaléhavější, ale i nejobtížnější.
6. Dozor nad mezinárodními orgány. Čl. 24 obsahuje zásadu, že S. n. se má státi střediskem mezinárodního života. Všechny mezinárodní kanceláře, které byly zřízeny dřívějšími kolektivními smlouvami (s výhradou souhlasu smluvních stran) anebo které zřízeny budou, stejně jako mezinárodní komise budou postaveny pod pravomoc S-i n. O tom, zda se tak stane, rozhoduje Rada, která může pojmouti do nákladů na sekretariát i náklad na tyto mezinárodní organismy. Pod pravomoc Společnosti byly postaveny zejména Mezinárodní ústav pro duševní spolupráci, Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva, Mezinárodní ústav pro výchovné filmy. Ve všech věcech mezinárodního zájmu, které jsou upraveny obecnými úmluvami, nepodléhají však kontrole komisí nebo mezinárodních kanceláří, má sekretariát povinnost, jestliže je o to stranami požádán a jestliže Rada dá své svolení, shromažďovati a udíleti všechny užitečné informace a poskytovati nutnou nebo žádoucí pomoc.
X. Úmluva Společnosti národů a jiné závazky členů.
Aby závazky založené Úmluvou měly právní význam a byly účinné, je nutno jednak, aby členové S-i n. uznali, že Úmluva ruší všechny závazky neb dohody uzavřené mezi nimi, které by se nesrovnávaly s jejími předpisy, jednak, aby se zavázali, že napříště neuzavrou podobných smluv. Takové je ustanovení čl. 20, odst. 1. Úmluvy.
Zde mohou přijíti v úvahu čtyři případy: dřívější závazky mezi členy; budoucí závazky mezi členy; budoucí závazky mezi členy a nečleny a posléze dřívější závazky mezi členy a nečleny. Co se týče prvních tří, je samozřejmé, že podepsáním Úmluvy členové se vzájemně osvobodili od závazků nesrovnávajících se s ní, jako je přirozené, že se zavazují, že napříště podobných smluv neuzavrou ani mezi sebou, ani se státy-nečleny S-i n. Co se však týče dřívějších závazků mezi členy a nečleny, člen se nemůže unilaterálně od svého závazku osvoboditi. Proto je v odst. 2., čl. 20 ustanovení, že v takovém případě je povinností člena bez odkladu podniknouti kroky, aby se z těchto závazků vymanil.
O tom, kdo má rozhodovati, zda závazek neb dohoda se srovnává s předpisy Úmluvy či nikoliv, čl. 20 mlčí. Dá se bezpečně očekávati, že Stálý dvůr nebo rozhodčí soudy budou míti příležitost v konkretních sporech tyto otázky posouditi a vyjádřiti se.
Úmluva prohlašuje v čl. 21, že mezinárodní závazky, jako smlouvy o rozhodčích, a dohody určitých oblastí, jako doktrina Monroeova, které zabezpečují zachování míru, nepokládají se za neslučitelné s kterýmkoliv jejím ustanovením. Ustanovení o nauce Monroeově dostalo se do Úmluvy na žádost presidenta Wilsona, kterému představitelé senátu Spojených států naznačili, že tento sbor Úmluvy neschválí, nebude-li v ní výslovně řečeno, že nauka Monroeova zůstává nedotčena (Miller, 1. c., I., str. 419; II., str. 369). Bohužel, ústupek neměl úspěchu, neboť senát, jak známo, Úmluvu schváliti odepřel. Čl. 21 je redigován tak, že je násilný jak ve slovech, tak i v myšlenkách. Ke všemu ještě znění textu francouzského dává jiný smysl, než znění anglické. Francouzský text je redigován jako dodatek k čl. 20. Naproti tomu v textu anglickém jakákoliv souvislost s čl. 20 mizí. Francouzský text je redigován jako obrana Úmluvy proti případnému rozporu s Monroeovou naukou, kdežto text anglický je redigován jako ochrana Monroeovy nauky proti Úmluvě. Dále text anglický uvádí smlouvy o rozhodčích a dohody určitých oblastí jako příklady mezinárodních závazků, kdežto text francouzský uvádí nejdříve mezinárodní závazky, jichž příkladem jsou smlouvy o rozhodčích, a potom dohody určitých oblastí, jichž příkladem je nauka Monroeova. A konečně text anglický mluví o nauce Monroeově vzhledem k jejímu cíli, text francouzský má na mysli spíše výsledek než cíl. Zmínka o rozhodčích smlouvách je zde docela zbytečná, neboť zvláštní ustanovení o řízení rozhodčím v odst. 1., čl. 12 a odst. 3., čl. 13 dostatečně potvrzují jejich platnost.
Co je to „dohoda určitých oblastí“? Dohoda mezi státy ležícími v určité oblasti. Lord Cecil řekl, že jde o dohody, jako je dohoda existující mezi arabskými kmeny, podle které dotyčné kmeny jednají s vnějším světem jediné prostřednictvím Velké Britanie (Miller, 1. c., II., str. 372). Tato odpověď prozrazuje, že pod pláštěm případu prvního skrývá se případ poslední. Čl. 21 mluví o dohodách určitých oblastí a jako příklad uvádí Monroeovu nauku, ačkoliv je naprosto jasné, že to není ani žádná dohoda, ani žádná nauka práva mezinárodního, Společnost národů.
nýbrž jen zásada zahraniční politiky Spojených států amerických.
Naproti tomu Malá Dohoda je „dohoda určité oblasti“ ve smyslu čl. 21. Je to dohoda mezi třemi státy ležícími v určité oblasti, která zabezpečuje udržení míru svědomitým zachováváním všech smluvních závazků, jak to úvod Úmluvy výslovně stanoví. Proto Československo navrhovalo k čl. 21 dodatek, který by byl S-i n. umožnil pomocí regionálních dohod organisovati provádění závazků předepsaných v Úmluvě. Shromáždění však mělo za to, že pro takový dodatek není ještě doba, a spokojilo se s odhlasováním resoluce jednohlasně přijaté, prohlašující, že čl. 21, tak jak je, nebrání tomu, aby myšlenky obsažené v návrhu československém byly uplatňovány. Při té příležitosti Shromáždění výslovně konstatovalo, že dohody mezi členy S-i n., mající za účel precisovati nebo doplniti závazky o udržení míru, nebo o mezinárodní spolupráci, o jakých je řeč v Úmluvě, jsou povahy takové, že mohou přispěti k praktickému pokroku Společnosti (J. O. 1921, str. 252; A. 1921, C. I., str. 22, 107, 144, 188). To je základ veškerých regionálních dohod jak o neútočení, tak o konsultování, tak o vzájemné pomoci.
XI. Právní povaha Společnosti národů.
Zpravidla byly dosud jen státy považovány za osoby mezinárodního práva. S. n. však žije a je osobou mezinárodního práva, aniž by byla státem. S. n. není ani státem spolkovým. Když francouzský delegát Larnaude navrhl, aby byla pojmenována „Union“, president Wilson návrh zamítl s odůvodněním, že tento výraz implikuje více než je to, čím S. n. může býti (Schücking a Wehberg, 1. c., 3. vyd., str. 25). President Wilson si zde jistě vzpomněl, že severoamerická unie v letech 60. min. stol. se zbraní v ruce dotvrdila, že byl-li vstup do ní volný, odchod z ní je zakázán. S. n. není tím méně nějaký nadstát ani ve smyslu velikosti, ani ve smyslu nadřízenosti. Ale není ani konfederací států, neboť skutečnost, že má v mezinárodním životě práva a povinnosti, jí ještě takové povahy nedává. Konfederace jsou obyčejně spojení, zakládaná za určitými cíly — za cíly hájení národních zájmů v poměru k státům jiným. Konfederace zpravidla absorbují celou zahraniční činnost svých členů. To se však nemůže říci o S-i n. V moderních konfederacích jsou těžko myslitelné donucovací prostředky proti členům. S. n. takové prostředky má. Konfederace zpravidla nejsou dosti jednotné, aby mohly spravovati území jiné, zatím co S. n. byla fideikomisním držitelem území Saarského (čl. 49 smlouvy Versailleské).
Barandon (Das Kriegsverhütungsrecht des Völkerbundes, 1933, str. 40) nazval S. n. nadstátním organismem, jehož členové mohou a za určitých okolností musí používati. Nicméně definice Barandonova nesmí býti chápána ve smyslu, jakoby státy tomuto organismu byly podřízeny. S. n. stojí mimo státy.
Základním principem S-i n. je, že nemůže svým členům ukládati žádné nové právní povinnosti. Její členové podržují suverenitu. Jsou i v lůně Společnosti vázáni jen tím, k čemu dají svobodně souhlas. Členové mají právo vystoupiti ze Společnosti za 2 roky po předchozím oznámení (čl. 1, odst. 3., Úmluvy). Ať tento předpis znamená cokoliv, právo na vystoupení neomezuje. Vystupující stát sám je soudcem svého činu. Samostatnost členů na venek zajišťuje formálně dále předpis odst. 1., čl. 5 Úmluvy. Jelikož všichni členové mají právo na schůzích Shromáždění býti zastoupeni (čl. 3) a jelikož každý člen Společnosti, který není zastoupen v Radě, v ní zasedá jako člen, kdykoliv se projednávají otázky dotýkající se zvláště jeho zájmů (odst. 5., čl. 4), je patrno, že všeobecným pravidlem je, že má-li rozhodnutí ve věci se jej dotýkající stát vázati, musí dáti k němu napřed souhlas nebo musí patřičnému orgánu dáti pověření, aby jeho jménem rozhodoval. Je třeba říci, že ve skutečnosti stát, který je sám v menšině, je pod mravním a politickým tlakem, který není bez účinku. Potvrzením státní suverenity je i nahoře vyložený předpis odst. 8. čl. 15 a výhrada týkající se Monroeovy doktriny.
Povaha a cíl S-i n. je universální, t. j. ona chce zahrnovati v sobě celý civilisovaný svět. A přece původní úmysl redaktorů Úmluvy byl v rozporu s tímto účelem. Redaktoři prohlásili jednak za zakládající členy jen signatáře mírových smluv s vyloučením Německa a jeho spojenců. Jednak v čl. 1 výslovně ustanovili, že „každý ze států, dominií a kolonií, jež si svobodně vládnou, může se státi členem Společnosti, bude-li jeho přijetí usneseno dvoutřetinovou většinou Shromáždění“. Bylo Společnost národů.
již ukázáno, že státy, které si svobodně vládnou, rozuměl president Wilson státy demokratické. Byl přesvědčen, že po světové válce se bude celý civilisovaný svět politicky organisovati na podkladě demokracie. Poválečný vývoj mu však nedal za pravdu. Nedemokraticky ovládané národy se ze S-i n. vzdalují nebo se v ní necítí doma a nepomáhají k jejímu rozkvětu. Bylo by ovšem omylem domnívati se, že demokracie už proto, že jsou demokracie, jsou rozumné a mírumilovné, a že jen nedemokratické národy jsou útočné. Tak Spojené státy za doby svého trvání dokázaly, že jsou schopné imperialistických činů právě tak, jako státy despotické. Tytéž Spojené státy ukázaly, že přes svoji demokracii nejsou ochotné spolupracovati na organisaci míru. I když se zdá, že myšlence universality S-i n. se přechodně nedaří, nelze říci, že by byla již mrtva.
XII. Problém změn a doplnění Úmluvy.
1. Čl. 26 Úmluvy. Ve schůzi komise pro S. n. 11. II. 1919 lord Cecil navrhl tato ustanovení pro změny v Úmluvě: „Ústava a funkce Společnosti mohou býti změněny jednomyslným rozhodnutím Rady se souhlasem většiny Shromáždění.“ Kdyby byl býval tento návrh přijat, byl by dal S-i n. v základě jinou povahu, než jaké se jí na konec dostalo. Cecilův text totiž dával většině členů právo odhlasovati nové normy závazné pro celou S. n. Tím by se byla S. n. stala opravdovým nejvyšším zákonodárným sborem mezinárodního společenství. Americký poradce Miller tvrdil, že s hlediska Spojených států takové ustanovení je neústavní, neboť prý smlouvu schválenou senátem Spojených států může právoplatně změniti zase jen senát. Stanovisko Millerovo zvítězilo. Jelikož však jeden stát nemůže druhému vnutiti normu bez jeho souhlasu a jelikož se všeobecně soudilo, že S. n. musí míti možnost svá pravidla změniti, byla přijata zásada, že menšina nemůže většině zabrániti, aby v Úmluvě provedla změny, jaké za dobré uzná. Stane-li se tak, každý člen bude míti právo odmítnouti takovou změnu. Čl. 26 Úmluvy v konečné redakci zní: „Změny této Úmluvy nabudou účinnosti, jakmile budou ratifikovány těmi členy Společnosti, jejichž zástupcové tvoří Radu, a většinou těch členů, z jejichž zástupců se skládá Shromáždění.
Každý člen Společnosti je volný nepřijmouti změn Úmluvy, v kterémžto případě přestává býti členem Společnosti.“
Shromáždění odhlasovalo v r. 1921 dodatek k čl. 26, stanovící, že Shromáždění může odhlasovati změny většinou tříčtvrtinovou — počítaje v to všechny členy Rady na schůzi zastoupené. Jestliže do dvaceti dvou měsíců po odhlasování změny Shromážděním nezíská změna potřebného počtu ratifikací, jednoduše padá. Tento dodatek k čl. 26 vůbec nevstoupil v platnost (J. O., 1922, str. 26).
Je však rozhodně pozoruhodné, že — ačkoliv bylo učiněno mnoho pokusů zlepšiti a zdokonaliti Úmluvu — nestalo se tak prostřednictvím čl. 26 k tomu účelu do Úmluvy vtěleného, nýbrž uzavřením zvláštních mezinárodních smluv. Nové a zvláštní smlouvy, jsou-li sjednávány prostřednictvím S-i n., vyžadují nejen schválení delegátů přítomných na Shromáždění, nýbrž i ratifikace jednotlivých států. Je-li již obtížné docíliti takové ratifikace, neméně obtížné je věděti, co vlastně státy ratifikovaly, neboť vlády a parlamenty často ratifikují s výhradami. Takové výhrady někdy se dotýkají celé podstaty věci, anebo často jsou vyjadřovány tak nejasně, že není možno bezpečně zjistiti jejich dosah.
Aby byla rozšířena Úmluva a zvětšeno pole činnosti a autority S. n., byly učiněny vedle fakultativní klausule čl. 36 statutu Stálého dvoru pro mezin. spravedlnost tyto veliké pokusy: sjednání smlouvy asistenční z r. 1923; Ženevského protokolu z r. 1924; uzavření smluv Lokarnských r. 1925; Paktu Briand-Kellogg r. 1928; přijetí generálního aktu za Shromáždění v r. 1928 a r. 1935 náběh k Východnímu paktu.
2. Návrh smlouvy o vzájemné pomoci. V r. 1923 učinilo Shromáždění vážný pokus organisovati vzájemnou pomoc. Rozpravy o výkladu čl. 10 a 16 Úmluvy a návrhy na jejich změnu ukázaly praktickou jejich nedostatečnost, neboť jestliže tyto články formulovaly zásadu kolektivního donucování proti rušiteli závazků Úmluvy, této zásady pro praktické účely neorganisovaly. Proto byl vypracován návrh smlouvy, mající za účel usnadniti „aplikaci čl. 10 Úmluvy Společnosti a snížení zbrojení“. Smlouva o vzájemné pomoci spočívala na zásadě, že porušení čl. 10 Úmluvy samo o sobě tvoří casus foederis, bez zvláštního individuálního vyjadřování se členů, z čehož následuje povinnost vojenské pomoci. Aby se v praksi tyto zásady zmírnily, Společnost národů.
bylo stanoveno, že jejich aplikace může býti organisována regionálními dohodami. Návrh smlouvy nebyl přijat mnohými státy s odůvodněním, že systém v ní obsažený, favorisující regionální dohody, je na škodu organisaci všeobecného míru.
3. Ženevský protokol. Význam Ženevského protokolu z r. 1924 spočívá jednak v tom, že války přípustné podle Úmluvy chtěl zakázati, jednak v tom, že chtěl organisovati systém kolektivních sankcí proti provinivšímu se státu. Tento systém vyžaduje zjištění vinníka nebo určení útočníka. Byl to Ženevský protokol, který tuto otázku poprvé úředně a formálně nastolil.
Podle Ženevského protokolu útočná válka jest mezinárodní zločin. To jest výraz, kterého Úmluva nezná. Protokol měl za účel zabezpečiti „potlačení mezinárodních zločinů“. Proto stát, který by sáhl k válce proti předpisům Úmluvy nebo Protokolu, byl vyhlášen za útočníka. Tak porušení předpisů o demilitarisovaných zonách znamenalo tolik, jako sáhnutí k válce. V případě, kdy by došlo k útoku a nemohla-li se Rada sjednotiti na jednomyslném rozhodnutí, předpokládalo se, že útočníkem je stát, který odepřel předložiti svůj spor smírnému řešení předepsanému v čl. 13 a 15 Úmluvy a rozšířenému Protokolem, stát který se nepodrobil nálezu rozhodčímu nebo soudnímu resp. jednomyslnému rozhodnutí Rady nebo který se nepodrobil jednomyslné zprávě Rady, rozhodčímu nebo soudnímu nálezu konstatujícímu, že spor se týká věci domácí, kterou právo mezinárodní ponechává výhradní pravomoci dotyčných států. Přes to však v tomto posledním případě, spadajícím pod ustanovení odst. 8. čl. 15 Úmluvy, stát je presumovaným útočníkem jen tehdy, když spor předběžně nepředložil Radě nebo Shromáždění podle čl. 11 Úmluvy. Dále se předpokládalo, že stát je útočníkem, když porušil t. zv. předběžné opatření Rady určené pro dobu řízení, stanoveného v čl. 7 Protokolu.
I kdyby byli redaktoři Protokolu použili těch nejmoudřejších a nejopatrnějších slov, nesmíme zapomínati při posuzování jeho, že slova nutno aplikovati na skutečnosti. Při této aplikaci však se najdou případy, při kterých se lidé docela poctiví mohou rozcházeti v názorech. Už rychlé a bezpečné zjišťování skutečností v případech, z nichž vznikají spory mezi státy, je velice obtížné. A potom mezinárodní život má neustále co činiti se zlou lidskou vůlí, lží a špatnými úmysly. V takovémto labyrintě zjišťovati skutečnosti je i pro nejpoctivější lidi obtížné. Na př. i zdánlivě jednoduchá věc, jako je otázka, který stát první překročil svou ozbrojenou mocí hranice, může býti ve skutečnosti velice sporná. I když fakta sama jsou jasná, docela poctiví pozorovatelé mohou se rozcházeti v názoru, zda mohou býti popsána slovy, jichž text smlouvy užívá. T. zv. automatické zjištění útočníka, jinak řečeno definice útočníka, bez použití lidského úsudku vztahujícího se k faktům, je marná snaha. Žádné technické výrazy nezmění skutečnosti, že musí býti ponecháno posouzení někoho, nejen to, zda některá fakta opravdu existují, nýbrž existují-li, i to, zda jsou kryta výrazy užitými ve smlouvě.
Další pozoruhodností Protokolu je, že zavedl odvolání k rozhodčím v případě, kdy Rada nedocílila jednomyslnosti ve smyslu čl. 15, odst. 6. V případě, kdy by Rada nerozhodla, rozhodčí, kteří měli konečně ve věci stanoviti, měli býti jmenováni stranami. Měli o sporu rozhodovati ne na základě platného práva, jako soudcové, nýbrž měli pravomoc dalekosáhlejší: měli býti nejen vykonavateli spravedlnosti, nýbrž i tvůrci míru. Bylo však stanoveno, že povinná arbitráž se nevztahuje na územní otázky. Dále Protokol vyloučil otázky spadající do výhradní pravomoci jednotlivých států podle odst. 8. čl. 15. Rozhodčí byli tímto ustanovením Úmluvy vázáni, ačkoliv byli povinni vyžádati si od Stálého dvoru posudek o platnosti námitky podle cit. ustanovení Úmluvy. Kromě toho sáhnutí k válce proti nálezu rozhodčích bylo zakázáno a rozhodčí měli povinnost nález vydati.
Ženevský protokol šel jednak příliš daleko, jednak ne dosti daleko. Příliš daleko, když za dnešního stavu zakázal státům každé sáhnutí k válce, posílaje je před právo, které však dosud závazně upravuje jen malou část vztahů mezinárodních. Ne dosti daleko, když válku docela zakázal, při tom však neučinil nutných opatření pro změnu a tvoření norem, jaké potřeby života a klidného spolužití národů vyžadují.
I kdyby byl býval přijat a ratifikován, neznamenalo to ještě, že by byl vstoupil v platnost. Zapomíná se totiž, že podmínkou jeho vstoupení v platnost bylo, že bude přijat a v platnost uveden všeobecný plán o odzbrojení. Konečně budiž poznamenáno, že v r. 1924 Německo ve S-i n. nebylo Společnost národů.
a je jisté, že by Ženevský protokol nebylo nikdy přijalo.
4. Lokarnské smlouvy. Byly uzavřeny v r. 1925, rok po Ženevském protokolu. I jejich účelem bylo dáti více bezpečnosti, nežli dává Úmluva, bezprostředním sousedům Německa a Německu samému. Měly vstoupiti v platnost až po vstoupení Německa do S-i n., což se stalo již následujícího roku.
Lokarnský systém se skládá z těchto složek:
a) Z bilaterálních arbitrážních smluv mezi Německem na jedné straně a Francií, Belgií, Polskem a Československem na straně druhé. Tyto smlouvy jsou v podstatě stejného znění až na to, že smlouvy s Polskem a Československem významně připomínají, že „mezinárodní soudy jsou povinny šetřiti práv založených smlouvami nebo vyplývajících z mezinárodního práva“ a že „práva státu mohou býti měněna jen s jeho souhlasem“. Arbitrážní smlouvy belgicko-německé a franko-německé těchto ustanovení neobsahují.
Arbitrážní smlouvy spočívají na zásadě lišení sporů právních a politických. Výše jsme již ukázali na různé nedostatky tohoto dělení. V těchto smlouvách se upouští od vypočítání případů, jež se hodí či nehodí k řešení řízením rozhodčím nebo soudním, a sahá se k subjektivnímu kriteriu. Smluvní strany se zavazují, že všechny spory „při nichž by strany byly ve sporu o nějakém právním nároku. . . budou předloženy k rozhodnutí buď rozhodčímu soudu nebo Stálému dvoru. . .“ Ostatní otázky budou předloženy Stálé smírčí komisi.
Dle tohoto subjektivního měřítka povaha sporu závisí od názoru stran ve sporu. Jde-li jim pouze o to, aby existující právo bylo aplikováno, je spor právní: strany hledají své právo, t. j. hledají to, co jim dává právo dnes platné. V takovém případě je příslušný rozhodčí soud nebo Stálý dvůr. Když však jedna strana bude žádati něco, co jí mezinárodní právo nepřiznává, když bude chtíti něco, co vyžaduje změnu jeho, může věc přednésti Stálé smírčí komisi.
Budiž zde poznamenáno, že již rozhodčí smlouvy švýcarsko-německá z r. 1921 a švýcarsko-italská z r. 1924 obsahují ustanovení pro řešení všech sporů buďto arbitráží (metoda povahy právní) nebo smírčí komisí, nepraví však, které spory mají býti řešeny metodou právní a které jinak (Survey of International Affairs, 1924, str. 68).
Od Ženevského protokolu z r. 1924 se liší Lokarnské arbitrážní smlouvy v tom, že ponechávají poslední slovo v politických sporech Radě.
b) Do Lokarnského systému patří dále tři garanční smlouvy. Jedna, zvaná Rýnský pakt, týká se západních hranic Německa, a je podepsána Francií, Belgií a Německem jako hlavními smluvními stranami, a Anglií a Italií jako ručiteli. V ní je dána záruka právě tak Německu jako Francii a Belgii. Dvě bilaterální smlouvy mezi Francií na jedné straně a Polskem a Československem na straně druhé, zakládají závazky smluvních stran ve věci poskytování pomoci a podpory pro případ, že by byly předmětem nevyvolaného útoku se strany Německa.
Rýnský pakt. V čl. 1 strany se zavazují, že zachovají územní status quo německo-francouzský a německo-belgický, dále že neporuší hranice určené Versailleskou smlouvou a konečně, že budou šetřiti ustanovení čl. 42 a 43 smlouvy Versailleské (demilitarisování rýnského pásma).
V odst. 1., čl. 2 Belgie a Německo a Francie a Německo se navzájem zavazují, že nepodniknou ani s jedné, ani s druhé strany žádného útoku nebo vpádu, a že ani jedna, ani druhá strana se neuchýlí k válce.
V čl. 3 se zavazují, že všechny neshody, které by se mezi nimi snad vyskytly, podrobí smírnému vyřízení.
Není porušením těchto závazků, jde-li 1. o obranu proti útoku nebo vpádu, nebo o obranu proti zjevnému porušení předpisů uvedených čl. 42 a 43, má-li takové porušení povahu nevyvolaného útoku a je-li nutný bezodkladný zásah v důsledku shromažďování branných sil v demilitarisovaném pásmu; 2. jde-li o akci, kterou se provádí čl. 16 Úmluvy; 3. jde-li o akci podniknutou podle rozhodnutí Shromáždění nebo Rady nebo takovou, kterou se provádí čl. 15, odst. 7. Úmluvy, jestliže v tomto posledním případě tato akce je namířena proti státu, který první podnikl útok (čl. 2, odst. 2.).
Pokud jde o „nutnou obranu, flagrantní porušení ustanovení o demilitarisovaném pásmu nebo flagrantní útok a násilí“, byl u nás vysloven názor, že Velká Britanie a Italie nejen mají napadené straně jíti na pomoc, nýbrž že jejich válečné zakročení není vázáno na žádné předchozí rozhodnutí Společnost národů.
Rady (ministr Dr. Beneš, Zahr. politika, 1925, str. 1327). Naproti tomu zahraniční ministr anglický, sir John Simon, definoval garancii své země takto (Parliamentary Debates, House of Commons, Vol. 281, No 135, 7 November 1933): Když Rada zjistila, že byl porušen závazek o nepodniknutí útoku nebo vpádu, nebo války, obsažený v čl. 2 Rýnského Paktu, Anglie má povinnost napadené straně jíti ihned na pomoc. Jelikož Anglie zasedá v Radě, může se toto státi jediné s jejím souhlasem. Když Rada zjistí, že ustanovení čl. 42 a 43 smlouvy Versailleské bylo porušeno, Anglie má povinnost ihned jíti Belgii neb Francii na pomoc. Poněvadž Anglie zasedá v Radě, je k tomu třeba jejího souhlasu. Kdyby šlo o zjevné nedodržení výše uvedených závazků, t. j. kdyby se něco stalo tak spěšně, že by nebylo možno Radu svolati, Anglie by byla povinna ihned jíti napadené straně na pomoc, když ovšem sama usoudí, že dotyčné porušení tvoří nevyvolaný útok a že je třeba bezodkladné pomoci. V té věci je Anglie jediným soudcem. Kdyby Belgie, Francie nebo Německo odepřely předložiti spor smírnému řízení nebo kdyby se nepodrobily nálezu rozhodčích nebo Dvoru, je Anglie povinna podvoliti se každému návrhu Rady. Zde zase je třeba souhlasu Anglie — člena Rady.
Podle formulace sira Johna Simona signatáři Paktu mohou jednati, aniž by Rada byla rozhodla, jen v případě nemožnosti svolání Rady. To znamená, že kdyby Rada zasedala právě v tu chvíli, kdy se takové zjevné nedodržení výše uvedených závazků stane, sporem by se zabývala. Aby závazky podle Rýnského paktu mohly býti splněny, Rada by musila jednomyslně konstatovati (s vyloučením hlasů svářících se stran), že Rýnský pakt byl porušen.
Garanční smlouvy francouzsko-československá a francouzsko-polská. Je třeba upozorniti, že tato formulace anglického zahraničního ministra má dalekosáhlý přímý vliv na účinnost garanční smlouvy francouzsko-československé.
Existují dva případy, v nichž Československo bude potřebovati pomoci Francie: 1. Německo vpadne na území Čsl. republiky přes to, že s ní podepsalo arbitrážní smlouvu, anebo, odmítajíc se podvoliti rozhodčímu nebo soudnímu nálezu resp. jednomyslné zprávě Rady, napadne Československo, které se těmto rozhodnutím podrobilo. Zde by následovaly tresty čl. 16 Úmluvy. Vojenská pomoc podle Úmluvy je ovšem jen fakultativní. Naproti tomu v garanční smlouvě francouzsko-československé se Francie zavázala, že půjde Československu na pomoc bezodkladně. 2. V případě nejednomyslnosti v Radě při řešení sporu jsou státy volné. Kdyby Československo bylo Německem napadeno, aniž by bylo vyprovokováno, Francie je povinna mu jíti na pomoc.
Tvrdilo se, že pomoc Francie je automatická, t. j. že pouze ona a Československo jsou povolány posouditi, zda nastal casus foederis, t. j. zda je dán shora vyložený případ čl. 15, odst. 7. a čl. 16 Úmluvy, a že nejsou povinny vyčkati v tomto směru výsledku žádného řízení. Tento výklad by byl docela správný, kdyby se útočící stát poctivě k svému útoku přiznal. Bohužel však dějiny nás učí, že státy vždycky tvrdí, že šly do války v sebeobraně. Mimo to je krajně obtížné kvalifikovati útočný čin a tudíž bezpečně dokázati, že se jedná o útok. A i když se podaří opatřiti důkazy, že čin je útokem, zbývá útočníku ještě možnost tvrditi, že útok byl vyprovokován.
Kdyby šlo jen o práva a povinnosti Československa a Francie, bylo by možno tvrditi, že tyto státy jsou jediné povolány, aby řekly, zda jisté skutečnosti existují a zda mají smlouvou předepsaný dosah, na př. zda jde o sebeobranu. Avšak zde běží také o práva a povinnosti Anglie a Italie, vyplývající z Rýnského paktu, a není myslitelné, že by tyto svěřily Československu a Francii samým, aby samostatně o těchto jejich právech a povinnostech rozhodovaly. Podle výkladu Simonova to znamená, že v případech, kdy by Francie podle Úmluvy měla plné právo jíti bez dalšího Československu na pomoc, podle Rýnského paktu takového práva nemá. Rýnský pakt dal Anglii a Italii právo posouditi, zda je Francie k takovému kroku oprávněna. Aby vznikla garanční povinnost Anglie podle Rýnského paktu, musí dle Simona Rada jednomyslně rozhodnouti. To znamená zároveň, že právo Francie vznikne teprve rozhodnutím Rady. Poskytnutím pomoci Československu před rozhodnutím Rady, vydává se Francie v nebezpečí, že tento krok vůbec schválen nebude a když schválen nebude, že Anglie a Italie ji budou považovati za rušitele Rýnského paktu.
Je docela možné, že na výklad Lokarnských smluv bude míti vliv posudek Stálého dvoru č. 12, který je prodchnut zásadou, Společnost národů.
že účel právního závazku má býti vyplněn.
Podobná právní situace je vytvořena garanční smlouvou francouzsko-polskou.
Lokarnské smlouvy jsou v platnosti a nebyly dotčeny vystoupením Německa ze S-i n. v říjnu 1935. Otázka je, zda tímto vystoupením byla změněna jeho práva a povinnosti. Mezinárodní právní řád stojí na zásadě „pacta sunt servanda“, která nepřipouští, aby se stát jednostranně mohl zbaviti závazků, jež na sebe vzal uzavřením mezinárodní smlouvy. Úmluva však dává svým členům právo ze S-i. n. vystoupiti. Jelikož mechanismus Úmluvy tvoří součást Lokarnských smluv, je jasno, že jím jest Německo vázáno i po svém vystoupení ze Společnosti.
Přes to 7. III. 1936 Německo, tvrdíc, že smlouva francouzsko-sovětská z 2. V. 1935 je neslučitelná s Lokarnskými smlouvami, vypovědělo Rýnský pakt a obsadilo svým vojskem demilitarisované pásmo. Rýnský pakt neobsahuje žádného ustanovení, které by takovou výpověď dovolovalo nebo ospravedlňovalo. Po rozumu jeho čl. 8 jen Rada, usnášejíc se nejméně dvoutřetinovou většinou hlasů, může smlouvu zrušiti. Domnívalo-li se Německo, že má důvod k stížnosti, mohlo věc předložiti buď Stálému dvoru, nebo arbitráži, nebo konciliační komisi (rozhodčí smlouva francouzsko-německá ze 16. X. 1925, čl. 1. a 2.).
Jestliže pro výpověď právně žádný solidní podklad neexistuje, politicky je tato nevysvětlitelná, neboť dne 23. V. 1935, t. j. 21 dní po podepsání smlouvy francouzsko-sovětské, říšský kancléř Hitler prohlásil v říšském sněmu, že bude plniti povinnosti z Lokarna, ačkoliv toto bylo podepsáno jeho předchůdci. Co se týče Belgie, Německo vůči ní zrušilo Rýnský pakt, aniž by se bylo mohlo čehokoliv dovolávati, neboť Belgie žádné smlouvy o vzájemné pomoci se Sověty neuzavřela.
Co se týče práv a povinností garantovaných států, budiž připomenuto, že Francie a Belgie ve smyslu odst. 1., čl. 4, Rýnského paktu vznesly otázku na Radu tvrdíce, že Německo Rýnský pakt vypovědělo a svým vojskem demilitarisované pásmo obsadilo. Vyskytl se názor, že Francie a Belgie měly právo na odvetu v sebeobraně. Tento názor spočívá na poznání správné zásady, z níž však je činěn chybný závěr. Nedodržení závazků o demilitarisovaném pásmu (čl. 42 a 43 Versailleské smlouvy) je totiž v Rýnském paktu ztotožněno s útokem nebo vpádem; ostatním smluvním mocnostem se ukládá povinnost poskytnouti bezodkladně svou pomoc oné straně, proti níž takové nedodržení bylo namířeno, jakmile tato mocnost se mohla přesvědčiti, že porušení má povahu nevyvolaného útoku a že v důsledku „shromažďování branných sil v demilitarisovaném pásmu je nutný bezodkladný zásah“. Naproti tomu co se týče strany, proti níž takový závadný skutek byl namířen, ta má podle čl. 2 právo na odvetu nebo legitimní obranu jen tehdy, když nedodržení čl. 42 nebo 43 má: a) povahu nevyvolaného útoku, b) je-li vzhledem k shromažďování branných sil v demilitarisovaném pásmu nutný bezodkladný zásah. Z toho vyplývá, že kdyby Francie a Belgie byly sáhly okamžitě k odvetě, byly by se vystavily nejen risiku, že by jim garantující státy nebyly šly na pomoc, nýbrž i že by Rada po rozumu odst. 3., čl. 4, byla zjistila, že bezodkladný zásah nebyl nutný a že tudíž Francie a Belgie bez příčiny vyvolaly nepřátelství.
Další bod zasluhující pozornosti je prohlášení anglického zahraničního ministra Edena v poslanecké sněmovně dne 9. III. 1936, v němž tvrdil, že povinnost Anglie poskytnouti Francii a Belgii pomoc je dána jenom v případě útoku nebo vpádu. Jestliže ti, kteří tvrdili, že v důsledku usazení se německého vojska v demilitarisovaném pásmu Francie a Belgie měly právo sáhnouti okamžitě k odvetě, šli příliš daleko ve svém závěru ohledně ztotožňování demilitarisovaného pásma s útokem a vpádem, Eden zase nešel dosti daleko, neboť odst. 2., čl. 4, Rýnského paktu ukládá signatářům Rýnského paktu povinnost poskytnouti bezodkladně podporu, když Rada zjistila, že čl. 42 nebo 43 nebyl dodržen.
Co se týče funkce Rady, tato ve smyslu odst. 2., čl. 4, má zjistiti, že se stalo nedodržení čl. 43, a to ve smyslu čl. 2 Rýnského paktu. Budiž zdůrazněno, že jde-li zde o Radu, kterou Úmluva zřídila a organisovala, funkce její je dána nikoliv Úmluvou, nýbrž zvláštním projevem vůle signatářů Rýnského paktu. Je to proto výraz jejich vůle, který určuje jak povahu, tak i rozsah pravomoci Rady.
V Rýnském paktu jsou státy garantující a státy garantované. Jejich práva a povinnosti nejsou stejné. Tvrdí se, že garantující státy jsou rozhodčí, což je právně názor docela mylný. Jestliže při zjišťování, zda-li Společnost národů.
se stal útok nebo vpád nebo nedodržení čl. 42 neb 43, garantující státy hlasují, činí tak jako členové Rady a nikoliv jako smluvní strany Rýnského paktu. Aby Rada mohla lehce porušení Rýnského paktu zjistiti, dává jí tento poměrně jednoduchá kriteria: útok nebo vpád nebo nedodržení čl. 42 neb 43 Versailleské smlouvy.
Dne 19. III. 1936 Rada zjistila, že Německo nedodrželo čl. 43 tím, že do demilitarisovaného pásma vyslalo a usadilo vojsko. Proti hlasoval jediné zástupce Německa, jehož hlas však nebyl k jednomyslnosti nutný, jako nebyl nutný hlas Francie a Belgie jako států garantovaných. Zjištění bylo jednoduché proto, že 7. III. 1936 Hitler oznámil v říšském sněmu oficielně, že usadil v demilitarisovaném pásmu vojsko.
Povinnosti předepsané v odst. 2., čl. 4, jdou dále než čl. 13 a odst. 6., čl. 15, Úmluvy. V případě rozsudku totiž (čl. 13 Úmluvy), nebyl-li vykonán, Rada navrhne opatření, která by mu dodala účinnosti. V odst. 6., čl. 15, není řeči o tom, že by S. n. dopomohla svému členu k výkonu jeho práva, ačkoliv je zřejmé, že po uplynutí lhůty 3 měsíců, předepsaných v čl. 12, člen Společnosti je oprávněn uplatniti své právo vlastními prostředky. Naproti tomu odst. 2., čl. 4, předepisuje garantujícím státům povinnost poskytnouti bezodkladnou podporu k výkonu práva.
Dle našeho názoru tímto zjištěním Rady rozdíl mezi právy a povinnostmi garantujících a garantovaných mocností zmizel. Nebyli-li garanti rozhodčími před zjištěním ze dne 19. III. 1936, tím méně jsou jimi po něm. To je svrchovaně důležité pro druhou funkci Rady, o níž je řeč v odst. 3., čl. 4, Rýnského paktu, funkci, která by se mohla státi aktuální, kdyby stav takto vytvořený vedl k nepřátelství. Již v důsledku zjištění porušení čl. 43 Versailleské smlouvy garantující státy „se zavazují poskytnouti v takovém případě bezodkladnou podporu oné mocnosti, proti níž byl inkriminovaný čin namířen“. Ačkoliv ještě zde o nepřátelství neběží, přes to garantující státy se zavázaly poskytnouti Francii a Belgii bezodkladně podporu. Za jakým účelem? Aby právo bylo šetřeno a uhájeno. Zřejmou vadou odst. 2., čl. 4, je, že jím povaha a rozsah podpory, jíž garanti jsou povinni, nebyly vyjádřeny.
Kdyby při uplatňování takto zjištěných práv garantovaných států a povinností států garantujících došlo k nepřátelství, má Rada podle odst. 3., čl. 4, vydati doporučení a smluvní strany se zavazují, že budou jednati shodně s ním. Jaký bude v tomto případě úkol garantujících států? Jako nebyly rozhodčími při zjišťování porušení Rýnského paktu, tak nemohou jimi býti v této další fási, neboť k poskytnutí podpory jsou již právně povinni. Budiž zde připomenuto, že princip jednomyslnosti, předepsaný v čl. 5 Úmluvy, má za účel chrániti státy proti tomu, aby jim nebyly ukládány povinnosti bez jejich souhlasu. Zde o žádnou novou povinnost již nejde a proto z hlasování Rady o doporučeních mají býti vyloučeny nejen státy garantované, nýbrž i garantující. Kdyby tomu tak nebylo, mohly by garantující státy při hlasování o doporučeních zrušiti právní i praktické důsledky zjištění porušení Rýnského paktu, ku kterému samy dobrovolně přispěly. Toto je právně nepřípustné již proto, že státy uzavírají smlouvy nikoliv s úmyslem, aby byly mrtvé, nýbrž aby byly účinné.
Doporučení, o němž mluví odst. 3., čl. 4, Rýnského paktu platí jen pro signatáře Rýnského paktu. Co se týká členů S-i n., těm ze zjištění Rady, že čl. 43 Versailleské smlouvy byl porušen, neplyne předběžně žádná další jiná povinnost než ta, která je obsažena v čl. 11 Úmluvy. Je sice pravda, že při odsouzení německého zbrojení, odporujícího ustanovením Versailleské smlouvy, Rada S-i n. dne 17. IV. 1935 odhlasovala resoluci, v níž byla vyjádřena zásada, že napříště, kdyby došlo k jednostrannému zrušení mezinárodního závazku, členové S-i n. by měli učiniti hospodářská a finanční opatření, aby závazek byl dodržen. Bohužel však výbor, který byl Radou jmenován, aby této zásadě dal praktický výraz, po několikatýdenních poradách se rozešel, aniž by byl dospěl k praktickým výsledkům.
Kdyby otázka vypovězení Rýnského paktu byla předložena Stálému dvoru v Haagu a tento vynesl rozsudek ve prospěch jeho zachování a kdyby potom došlo k nepřátelství mezi Německem a ostatními signatáři Rýnského paktu, mohly by členům S-i n. vzniknouti nové povinnosti v důsledku aplikace čl. 17 Úmluvy.
5. Pakt Briand-Kellogg. Tři roky po smlouvách Lokarnských, r. 1928, byl podepsán Pakt Briand-Kellogg. Je nejkratší a nejjednodušší nástroj, který je určen, aby zabránil válce. Ve svém rozsahu je universální. Jen čtyři státy ho nepodepsaly.
Slovník veřejného práva českosl. 33 Společnost národů.
Neodvolává se na Úmluvu a formálně netvoří žádného dodatku k ní. Vyjadřuje jen všeobecnou zásadu, o níž je těžko tvrditi, že by byla normou, a ponechává signatárním státům, aby se nejen o aplikaci zásady, nýbrž i o precisaci její samy postaraly.
Zásada je vyjádřena ve dvou článcích. Smluvní strany odsuzují válku jako prostředek k řešení mezinárodních neshod a zříkají se jí jako nástroje národní politiky ve svých vztazích (čl. 1). Uznávají, že úprava nebo řešení všech neshod nebo sporů, ať budou jakékoliv povahy nebo původu, k nimž by mohlo dojíti mezi nimi, nemá se nikdy díti jinak, než pokojnými prostředky (čl. 2). Těmto jednoduchým zásadám předchází úvod, v němž je řečeno, že nedodržení těchto zásad zbaví stát výhod smlouvy a tak se naznačuje možnost vývoje donucovacích prostředků. Je-li pravda, že pro členy S-i n. Pakt Briand-Kellogg ucpává mezeru v Úmluvě tím, že činí každou válku útočnou nezákonnou, neukládá jim žádné přesné metody, kterou mají býti řečené zásady uplatněny. Proto se nedá o Paktu Briand-Kelloggově říci více, než to, že implicite obsahuje zásadu, že v případě porušení závazků (neb hrozby porušení) se signatáři společně poradí. Tomu, kdo by to popíral, může se říci alespoň tolik, že něco podobného diktuje zdravý rozum. Stimson, státní tajemník americký, dne 9. VIII. 1932 před radou Foreign Relations v New Yorku řekl, že společná porada pro případ hrozby porušení Paktu Briand-Kellogg je nevyhnutelná. Opírání se o sílu veřejného světového mínění předpokládá rozpravu a poradu mezi signatáři.
6. Generální akt z 26. IX. 1928. Veliký pokus Ženevského protokolu byl opakován v r. 1928 Generálním aktem o pokojném vyřizování mezinárodních sporů. Akt je založen na zásadě, že v každém případě je lépe docíliti závazného urovnání mezinárodních neshod, než je nechati nevyřešené. Situace dnešního světa je však taková, že spory nemohou býti řešeny jinak, než na základě existujících práv. To jest vedoucí myšlenka Generálního aktu a proto poslední slovo má soud.
Generální akt je dlouhý a komplikovaný dokument. Uznává rozdíl mezi spory právními a spory politickými, přijímaje za definici právních sporů formuli smluv Lokarnských. Dále pro spory politické stanoví metodu smírčí, avšak stanoví také, že tam, kde smír selhal, rozhoduje právo. Ve sporech právních nálezy jsou přirozeně konečné; smírčí komise a rozhodčí soudy jsou zvláště stanoveny buď pro všechny spory mezi jednotlivými státy, anebo ad hoc pro zvláštní věci sporu se týkající.
Generální akt, ačkoliv byl vypracován v Ženevě a schválen Shromážděním, neodvolává se na Úmluvu, stejně jako Pakt Briand-Kellogg. Byl redigován tak, aby mohl býti přijat i nečleny Společnosti. Proto nemá ani formy dodatku k Úmluvě, ani není začleněn do řízení jí předvídaného. Proto není dosti jasné, jaký účinek bude míti jeho přijetí na povinnosti členů vyplývající ze samé Úmluvy. Je sice pravda, že v předmluvě k resoluci, v níž Shromáždění přijetí Generálního aktu doporučuje, je výslovně řečeno, že závazky aktu nemohou býti vykládány tak, aby hatily činnost Společnosti nesoucí se za udržením míru všeobecně, anebo zvláště ve smyslu čl. 15 a 17. Nicméně tento zvláštní systém pro urovnání mezinárodních sporů, ať právních, ať politických, musí míti za následek zmenšení činnosti Rady. Zdá se, že toto zmenšování pole činnosti Rady je politikou pochybnou.
7. Smlouvy o vzájemné pomoci: francouzsko-sovětská a československo-sovětská. Tyto smlouvy z 2. resp. 16. V. 1935 mají za účel posíliti účinnost předpisů Úmluvy a otevříti cestu snahám o organisaci bezpečnosti ve Východní Evropě. Tento cíl smluvních stran je jasně vysloven v jejich úvodu.
V čl. 1 se smluvní strany zavazují, pro případ, že by byly předmětem hrozby nebo nebezpečí útoku se strany některého evropského státu, že přikročí bez odkladu k úradě o opatřeních, aby byla zachována ustanovení čl. 10 Úmluvy. Čl. 2 obsahuje závazek smluvních stran, že si bez odkladu vzájemně poskytnou pomoc a podporu v případě nevyprovokovaného útoku se strany některého evropského státu za podmínek předvídaných v čl. 15, odst. 7., Úmluvy. To znamená, že v případě, kdy by Rada nedospěla k jednomyslnému usnesení o zprávě a kdy členové S-i n. jsou oprávněni jednati tak, jak za nutné k zachování práva a spravedlnosti uznají, mají smluvní strany nárok na vzájemnou pomoc jen tehdy, když byly samy napadeny a nikoliv když samy sáhly k svépomoci, aby si vydobyly spravedlnosti. Tento závazek je dále omezen ustanovením č. I. podpisového protokolu jen na případy útoků provedených na vlastní území jedné nebo druhé Společnost národů.
smluvní strany. Podpisový protokol ke smlouvě francouzsko-sovětské v č. IV a podpisový protokol ke smlouvě československo-sovětské v č. II dále stanoví, že závazek o vzájemné pomoci platí jen v mezích původně zamýšlené tripartitní smlouvy o vzájemné pomoci mezi Francií, Německem a SSSR. Návrh této smlouvy předvídal vzájemný závazek pomoci té smluvní straně, která by byla předmětem útoku se strany některé z ostatních smluvních stran. Podle č. II protokolu ke smlouvě československo-sovětské mají smluvní strany právo na vzájemnou pomoc ve všech případech jen tehdy, když oběti útoku poskytne pomoc Francie. Poněvadž Československo již má smlouvu o vzájemné pomoci s tímto státem, znamená tato podmínka, že SSSR bude míti právní nárok na pomoc Československa jen, když smlouva francouzsko-sovětská o vzájemné pomoci vstoupí v platnost, a i poté jen tehdy, když Francie sama sovětskému Rusku pomoc poskytne.
Podpisový protokol ke smlouvě francouzsko-sovětské obsahuje v č. II předpis o tom, že ustanovení této smlouvy se nevztahují na případy, kdy by se Francie vystavila sankcím mezinárodní povahy. Proto má Francie povinnost poskytnouti pomoc SSSR jen potud, pokud jí to Rýnský pakt dovoluje, t. j. jen v případě, kdy SSSR bude v sebeobraně. Skutečnosti, zda Německo první provedlo útok a zda se SSSR jen brání, podléhají výhradně posouzení Francie, která se arciť musí starati o to, zda Anglie a Italie, jako garanti Rýnského paktu, jsou s ní stejného názoru o existenci jmenovaných skutečností a jejich právních důsledcích.
V čl. 3, odst. 1., obou smluv se smluvní strany zavazují, že si vzájemně poskytnou bez odkladu pomoc a podporu podle čl. 16 Úmluvy v případě, že by se jedna z nich stala předmětem nevyprovokovaného útoku se strany některého evropského státu, provedeného v rozporu se závazky čl. 12, 13 nebo 15 Úmluvy. V odst. 2., čl. 3, se pak stipuluje, že tento závazek berou na sebe smluvní strany pro případ, že by byly předmětem útoku se strany některého evropského státu za podmínek, předvídaných v čl. 17, odst. 1. a 3., Úmluvy. Tento předpis stal se nutným, když Německo přestalo býti členem S-i n.
K čemu se zde Francie a Československo zavazují sovětskému Rusku pro případ jeho napadení? O tom se stanoví pod č. I podpisových protokolů, že z čl. 3 vyplývá pro každou ze smluvních stran závazek, aby poskytla druhé straně pomoc, vyhovujíc bez odkladu doporučením Rady S-i n., jakmile je vydá podle čl. 16 Úmluvy. Strany se zároveň zavazují, že budou shodně postupovati za tím účelem, aby Rada vydala tato doporučení tak rychle, jak si toho okolnosti vyžádají, a že v případě, nevydá-li Rada z jakéhokoliv důvodu žádného doporučení anebo nedospěje-li k jednomyslnému usnesení, závazek pomoci bude přes to proveden. Jak vidno, poskytnutí pomoci není automatické: je podřízeno aplikaci Rýnského paktu, při níž nejen Francie, ale i garanti mají si zjistiti, zda byl proveden nevyvolaný útok. Když Rada doporučení vydá, je Francie povinna jim vyhověti a otázka, kdo provedl útok dřív, se již neklade. Nevydá-li však Rada doporučení nebo nedospěje-li k jednomyslnému usnesení, musí si Francie zjednati jistotu, zda garanti Rýnského paktu události posuzují stejně, neboť jinak by její zákrok mohl znamenati porušení Rýnského paktu se všemi právními důsledky. Československo je, jak již výše bylo naznačeno, povinno poskytnouti SSSR pomoc jen tehdy, když ji tomuto poskytne Francie. Vzájemné povinnosti SSSR, poskytnouti pomoc Československu a Francii, jest posuzovati výhradně podle Úmluvy.
Podle čl. 4 smlouvy československo-sovětské, bude-li jedna ze smluvních stran napadena jedním nebo několika třetími státy za podmínek nedávajících podkladu k poskytnutí pomoci a podpory podle této smlouvy, má druhá strana povinnost neposkytnouti útočníkovi nebo útočníkům přímo ani nepřímo pomoci ani podpory. Každá ze stran prohlašuje, že není vázána žádnou dohodou o pomoci, která by byla v rozporu s tímto závazkem. Podobně i protokol ke smlouvě francouzsko-sovětské (č. IV) odvolává se na francouzsko-sovětský Pakt o neútočení z 29. XI. 1932, v němž se smluvní strany zavázaly, že neposkytnou přímo ani nepřímo podpory třetímu útočníku. Tento závazek se vztahuje na ty evropské útočníky, na něž shora zmíněná tripartitní smlouva nemyslila.
Čl. 4 smlouvy francouzsko-sovětské a čl. 5 smlouvy československo-sovětské konstatují, že závazky z těchto smluv vyplývající jsou ve shodě se závazky smluvních stran jakožto členů S-i n., a proto ničemu z těchto smluv nebude dáván výklad, který by omezoval poslání S-i n., pokud jde o vhodná opatření k účinnému zabezpečení světového míru, nebo který by omezoval Společnost národů.
závazky, vyplývající pro smluvní strany z Úmluvy. Jak je ustanoveno v podpisových protokolech k oběma smlouvám (č. III), mají býti tyto smlouvy o vzájemné pomoci jen jakýmsi úvodem k uzavření Východního paktu, který je má nahraditi. Smlouva francouzsko-sovětská nabyla účinnosti 27. III. 1936 (franc. Journal Officiel, No. 66 ex 1936) a smlouva československo-sovětská 8. VI. 1935 (č. 195/1935 Sb.).
XIII. Závěr.
Předcházející rozbor Úmluvy nám osvětlil veškeré právní a organisační nedostatky S-i n. Kdyby řešení problému míru spočívalo v lepším, logičtějším a soustavnějším vyjádření myšlenek ve formě norem schopných aplikace, nebylo by těžké napsati lepší a dokonalejší Úmluvu. Stačilo by uložiti státům, že veškeré otázky, při nichž by strany byly ve sporu o nějakém právním nároku, jsou povinny předložiti buď Stálému dvoru, buď rozhodčímu řízení, a ostatní otázky Radě nebo Shromáždění resp. nějakému novému sboru s poměrným zastoupením států, který by rozhodoval kvalifikovanou většinou hlasů. Co by pak bylo lehčí, než redigovati předpisy o povinných sankcích, jež by bylo provésti proti rušiteli Úmluvy, sankcích počínajících přerušením diplomatických styků, a jdoucích přes embargo, zákaz dovozu zbraní, válečného materiálu, látek potřebných k výrobě zbraní a surovin až k úplnému hospodářskému a finančnímu bojkotu, přes přerušení poštovních, telegrafních a telefonních styků až k suspensi veškerých práv založených mezinárodními smlouvami a ke koncertovaným vojenským opatřením?
Bohužel všichni národové nemají stejné představy ani o tom, co je lepší a dokonalejší, ani o účelu S-i n. vůbec. Tak na př. po oznámení Německa, že vystupuje ze S-i n., Mussolini dal nebo dovolil hlásati reformu Společnosti v tom smyslu, aby byla Úmluva odpoutána od mírových smluv, čl. 19 aby byl posilněn, kompetence Shromáždění omezena a aby byla zřízena Nejvyšší rada sestávající jen z velmocí.
Takováto různost názorů je možná proto, že existují docela mylné představy o poslání S-i n. Jedni si myslí, že S. n. je k tomu, aby členům zabezpečila jejich nabytá práva proti nespokojencům. Druzí se zase domnívají, že je to pohodlný prostředek získati pokojným způsobem to, co se dříve dobývalo zbraní. Jedni mluví o vyrovnávání národních protiv, o odstraňování ostří národních zájmů, o tlumení toho, co národy dělí a vyzdvihování toho, co je spojuje. Druzí zase o uspokojování jedněch na úkor druhých.
Tyto názory stojí docela mimo problém, který je S. n. povolána řešiti.
Patnáctiletá zkušenost ukazuje, že každý pokus o zlepšení a zdokonalení Úmluvy skončil tím, že její ustanovení byla jen zeslabena. To je důkaz, že Úmluva, jak byla redigována v r. 1919, obsahuje maximum vůle pro spolupráci, jíž jsou národy v dnešní době schopné. Může nám to býti líto, ale je tomu tak. Proto krásné pokusy, jako Ženevský protokol z r. 1924, nám užitečně připomínají, že při stavbě lodi architekt nesmí zapomenouti na vodu, po níž má loď plouti. Voda dnešního lidstva je příliš mělká pro loď tak imposantní tonáže, jako je Ženevský protokol, a sotva stačí pro menší koráb S-i n.
Proto hlásání toho, že S. n. vyřeší veškeré problémy lidstva, je neodpovědné, jako byla ilusorní představa, že již svým založením od základu změní duše a srdce národů. Křesťanství na tomto úkolu pracovalo deset až devatenáct století a přece jich od základu nezměnilo.
Co zde pravíme svědčí o tom, že problém je nepoměrně větší, než by se zdálo. Zabraňovati válce, vyhýbati se válce — to je něco jen negativního, i když to vyžaduje positivních činů národů. Válka však je pouze symptomem neutěšeného stavu lidstva a nikoliv příčinou. Svými kořeny vězí hluboko v životě národů a v jejich mezinárodní organisaci. Proto ji odstraníme, jen když odstraníme hlavní zla lidského života, zla, jež neznají hranic: zlo nemocí tělesných, mravních a duchovních, zlo chudoby, zlo ujařmení.
Technika a moderní pokrok v dopravě způsobily, že na místě styků omezených na vlády a na hrstku obyvatel, vznikly opravdu styky mezi národy: proto běžný denní život jednotlivce a jeho povolání vyžaduje právní ochrany na poli mezinárodním právě tak, jako na poli národním. Dnes život, blaho a štěstí každého z nás závisí nejen od toho, co se děje v naší vlastní zemi, nýbrž i od toho, co se děje v zemích ostatních.
Je samozřejmé, že národy jsou ve svém domě pány, ale to jim ještě nedává právo, aby svým chováním a jednáním sahaly na holý život a na blaho občanů jiných států. Nejde tudíž o to, potlačiti vlastenecké city, Společnost národů.
nebo organisovati zájmy jednoho státu proti zájmům státu druhého. Jde o vytvoření a organisování nového, citového, ideového, intelektuálního a zájmového domova všech, v němž by se každý, bez ohledu na svou státní příslušnost, cítil doma. Pro tvoření těchto nových hodnot Úmluva obsahuje některé normy. Odst. 3. čl. 3, odst. 4. čl. 4, čl. 10, 11, 15, 16 a 19 obsahují zásadu, že mezinárodní společenský celek má určitá práva vůči jednotlivým členům. Válka se týká všech! Ano, ale také bída, tělesné, mravní a duchovní otroctví se týká všech!
Tuto zásadu národy v Úmluvě již přijaly, ale dosud si nedaly prostředků, aby mohla býti v praksi aplikována. Vedle ní daly si jen několik zásad a norem. Proto se musí s nimi nesmírně šetrně nakládati, aby se jejich životaschopnost nezeslabovala. Proto je nutné je při každé příležitosti živiti a posilňovati. S největší rozhodností musí se odsouditi t. zv. politické nakládání s těmito velikými zásadami a cennými normami, neboť to znamená svévolné nakládání s nimi, nešetření jich, ničení jich.
Jelikož státy nechtějí dáti Společnosti potřebných prostředků, aby přizpůsobila mezinárodní vztahy novým a naléhavým potřebám nejen národů jako takových, nýbrž i jednotlivců samých, spása spočívá v trvání instituce. Již svojí existencí S. n. se Stálou organisací práce a Stálým dvorem pro mezinárodní spravedlnost tiše, téměř nepozorovaně, ale nezadržitelně mění od základu mezinárodní život. Přes veškeré obtíže denní práce Společnosti upevňuje a posiluje princip mezinárodní solidarity. Aniž by si toho byli lidé a národové vědomi, mění se právní vztahy mezi národy. Pozvolna rodí se nový, slibný mezinárodní život, jehož červánky již vidíme, ale jehož ovoce požívati budeme jen tehdy, když budeme vyzbrojeni velikou trpělivostí a vytrvalostí v denní tvořivé práci.
Literatura.
Systematická díla (monografie a komentáře): W. Schücking a H. Wehberg: „Die Satzung des Völkerbundes“, 2. vyd., Berlin 1924, 3. vyd., I. sv., 1931; Jean Ray: „Commentaire du Pacte de la Société des Nations“, Paris 1930, et Suppléments 1931, 1932, 1933; J. M. Jeppes et Pereira da Silva: „Commentaire du Pacte de la Société des Nations et des Statuts de l’Union Panaméricaine“, Paris 1934; A. J. Toynbee: „Survey of International Affairs“, London; J. W. Wheeler-Bennett: „Documents on International Affairs“; C. K. Webster and Sydney Herbert: „The League of Nations in Theory and Practice“, London 1933; Olof Hoijer: „Le Pacte de la Société des Nations“, Paris 1926; Niemeyer, Rühland und Spiropoulos: „Der Völkerbund, Verfassung und Funktion“, 1926; Robert Redslob: „Théorie de la Société des Nations“, Paris 1927; George Scello: „Le Pacte des Nations et sa liaison avec le Traité de Paix“, Paris 1919; Ellis Howard: „The origin, structure and working of the League of Nations“, London 1928; Nicolas Politis: „La Justice Internationale“, Paris 1924; Týž: „Les Nouvelles tendances du droit international“, Paris 1927; Carl Schmitt: „Die Kernfrage des Völkerbundes“, Berlin 1926; Fischer Williams: „Some Aspects of the Covenant of the League of Nations“, London 1934. Řadu studií lze nalézti v „Recueil des Cours“, vydávaném Akademií mezinárodního práva v Haagu. Také ve všech novějších systematických spisech o mezinárodním právu jsou kapitoly věnované Společnosti národů. U nás v Hobzově spisu „Úvod do mezinárodního práva mírového“, Praha 1933-35.
Dějiny: Sir G. Butler and S. Maccoby: „The Development of International Law“, London 1928; A. C. F. Beales: „The History of Peace, a Short account of the organized Movements for International Peace“, London 1931; Sir E. Satow: „A Guide to Diplomatic Practice“, 1932; C. K. Webster: „The European Alliance 1815—1822“, Calcutta 1929; Ch. Dupuis: „Le Principe d’Equilibre et le Concert Européen“, Paris 1909.
Vliv války: P. Munch: „Les origines et l’œuvre de la Société des Nations“, 2 sv., Copenhague 1923—1924; L. S. Woolf: „International Government“, London 1916.
Redakce Úmluvy: Zápis komise pro Společnost národů (Mírová konference); D. H. Miller: „The Drafting of the Covenant“, 2 sv., New York 1928; A. W. V. Temperley: „A History of the Peace Conference of Paris“, 6 sv., London 1920 až 1924; Ray Stannard Baker: „Woodrow Wilson and the World Settlement“, 3 sv., London; Seymour: „The Intimate Papers of Colonel House“, 4 sv., London 1928—1929; Léon Bourgeois: „Le Pacte de 1919“, Paris 1919; Henry Frowde: „History of the Peace Conference of Paris“, London 1920; Marburg: „Development of the League of Nations Idea“, 1932; Georges Scelle: „L’élaboration du Pacte“, Copenhage 1923; P. J. Baker: „The Making of the Covenant from the British point of view“, Copenhague 1924; Robert Lansing: „The peace negotiations“, New York 1921; Tardieu: „La Paix“, Paris 1919.
Členství: Lilian M. Friedlander: „The Admission of States to the League of Nations“, 1928.
Shromáždění: B. Gering: „The Assembly and the League of Nations“ (Geneva 1930); Felix Morley: „Society of Nations“; René Cassin: „L’Assemblée de la Société des Nations“ (Cours à l’Institut des Hautes Etudes Internationales), Genève 1933.
Rada: The Report of the Committee on the Composition of the Council (C. 299, M. 139, 1926); Společnost národů.
Survey of International Affairs (1926); Georges Scelle: „La réforme du Conseil de la Société des Nations“ (R. G. D. I. P., 1927, str. 769); týž: „Une crise de la Société des Nations“, Paris 1927.
Sekretariát: Rapports du „Comité des Treize“ (Documents A. 16, 1930, a 8, 1931, X); Felix Morley: „Society of Nations“; Judith Jackson and Stephen King-Hall: „The League Year-Book“, London 1932.
Stálý dvůr pro mezin. spravedlnost: A. P. Fachiri: „The Permanent Court of International Justice“, London 1925; Lindsey: „The International Court“, New York 1931; Manley O. Hudson: „The Permanent Court of International Justice“, New York 1934.
Odzbrojení: Baker: „Disarmament . . . .“, London 1926; Van Bernstorff: „Der Stand der Abrüstungsfrage“ (Europäische Gespräche, Aug. 1929); De Brouckère: „Les Travaux de la Société des Nations en matière de désarmement“ (Académie de droit international: Recueil des Cours, 1928-V); Garner: „Le Désarmement devant la Société des Nations“; J. W. Wheeler-Bennett: „The Disarmament deadlock“, London 1934; Denys P. Myers: „World Disarmament“ (World Peace Foundation, 1932); J. W. Wheeler-Bennett: „Disarmament and Security since Locarno“, London 1932; S. de Madariaga: „Disarmament“, London 1929.
Bezpečnost: Norman Davis: „The necessity of the League of Nations“ v knize Munch: „Les origines et l’œuvre de la Société des Nations“, Copenhague 1923; Henri Cabot Lodge: „The Senate and the League of Nations“, New York 1925; Eagleton: „The attemps to define agression“ (International Conciliation, 1930, No. 264); Korénitch: „L’Article 10 du Pacte de la Société des Nations“, Paris 1931; Mirkovitch: „Des rapports entre l’article 10 et l’article 21 du Pacte de la Société des Nations“, Paris 1932; Henri Rolin: „L’Article 10“ v knize Munch: „Les Origines . . .“, Copenhague 1923; Sibert: „Les Conventions de Londres du 3 Juillet 1933“ (R. G. D. D. I. P., Paris 1933); Kulski: „Le problème de la sécurité d’après le Pacte de la Société des Nations“; Schmitt: „Die Kernfrage des Völkerbundes“; Unden: „La Guerre d’agression“ (R. D. I. L. C., 1931, str. 262); Baack: „Der Inhalt des modernen Völkerrechts und der Ursprung des Artikels 10 der Völkerbundssatzung“; Steinlen: „Der Begriff des nicht herausgeforderten Angriffs“ (Frankfurter Abhandlungen zum Kriegsverhütungsrecht, Heft 5); Charles Rousseau: „Les travaux du Comité d’Arbitrage et de sécurité et l’interprétation du Pacte de la Société des Nations“ (R. G. D. I. P. 1928, str. 377); Henri A. Rolin: „L’Arbitrage et le Comité de sécurité de la Société des Nations“ (R. D. I. L. C., 1927, str. 583); Memorandum on the signature of the Optional clause (Documents parlementaires No 12, 1929, London); Dokumenty S-i n.: Documents préparatoires, Séries V., VI., VII. a IX., C. A. S. 10, 1928; Olof Hoijer: „La Sécurité internationale et ses modes de réalisation“, Paris 1930; Waheed Raafat: „Le problème de la Sécurité internationale“, Paris 1930.
Revise smluv: Fischer Williams: „Treaty revision and the future of the League of Nations“; Georges Scelle: „De la clause rebus sic stantibus“ Paris 1912; Radoïkovitch: „La révision des traités et le Pacte de la Société des Nations“, Paris 1930; Mac Nair: „La terminaison et la dissolution des traités“ (Recueil 1928); De la nonrévision des traités de paix (Livre rouge chilien); A. Goellner: „La révision des traités sous le régime de la Société des Nations“, 1927; Garner: „The doctrine of rebus sic stantibus and the termination of treaties“ (Am. J. I. L., 1927); Ch. Dupuis: „Consultation pour le Gouvernement chilien“ (Livre rouge); Boierly: „Some considerations on the obsolescence of treaties“ (Grotius Society, 1926); Fischer Williams: „The League of Nations and unanimity“ (American Journal of International Law, 1925); týž: „The permanence of treaties“ (A. J. I. J., 1928); L. A. Woolsay: „The unilateral termination of treaties“ (Am. J. I. L., 1926).
Smírné řešení sporů: Wehberg: „Die Schiedsverträge europäischer Mächte von 1920 bis 1930“; Kraus: „Internationale Schiedssprechung“; Habicht: „Post-war treaties for the pacific settlement of international disputes“; Dokumenty S-i n.: „L’Etude Méthodique“, C. 653, M. 216, 1927; C. 165, M. 50, 1928, IX.
Řešení sporů a bezpečnost: Bruce Williams: „State Security and the League of Nations“ (Baltimore 1927); J. L. Brierly: „Matters of Domestic Jurisdiction“ (British Year Book of International Law, 1925); The General Act of Geneva 1928, 1930; Fischer Williams: „International Change and International Peace“, London 1932; P. J. Baker: „The Geneva Protocol“, London 1925; D. H. Miller: „The Geneva Protocol“, New York 1925; Ch. de Visscher: „L’interprétation du Pacte au lendemain du conflit italo-grec“ (R. D. I. L. C., 1924, str. 213—220); Jean Hostie: „Différends justiciables et non justiciables“ (R. D. I. L. C., 1928, str. 263); Titus Komarnicki: „La question de l’intégrité territoriale dans la Société des Nations“, Paris 1923; Charles Rousseau: „La Compétence de la Société des Nations dans le règlement des conflits internationaux“, Paris 1927; A. A. H. Struycken: „La Société des Nations et l’intégrité territoriale“ (Bibliotheca Visseriana, I.).
Preventivní opatření: Dokumenty S-i n.: „Memorandum Rutgers“, No. 125, 126, 137—139, 151—153); Norbert Kurz: „L’Article 11 du Pacte“, Paris 1933; Convell-Evans: „The League Council in Action“, Oxford 1929; Josef Kunz: „Die intrasystematische Stellung des Articles XI. des Völkerbundpaktes“, Leipzig 1931; A. H. Philipse: „Le Rôle du Conseil dans le règlement pacifique des différends internationaux“ (La Haye 1929); Rousseau: „La Compétence“; Wertheimer: „The League of Nations and the prevention of war“; Guggenheim: „Les mesures provisoires de procédure internationale“; Mandelstam: „Conciliation internationale“; Gallus: „La mise en harmonie du Pacte de la Société des Nations avec le Pacte de Paris“, Paris 1930; Společnost národů.
Miroslav Gonsiorowski: „La Société des Nations et le Problème de la Paix“, Paris 1927; Paul Guggenheim: „Der Völkerbund in seiner politischen und rechtlichen Wirklichkeit“, Leipzig 1932; A. H. Philipse: „Le rôle du Conseil de la Société des Nations dans le règlement pacifique des différends internationaux“, La Haye 1929; Dokumenty S-i n.: „Memorandum Rutgers“, No. 130; Richard Binter: „Das Verhältnis von Vermittelung und Schiedsgerichtsbarkeit, Articles 11 bis 13, 15“ (Frankfurter Abhandlungen, Leipzig 1929); Strisower: „Intervention“, Wörterbuch des Völkerrechtes und der Diplomatie; Dietrich Schindler: „Die Verbindlichkeit des Beschlusses des Völkerbundes“, Zürich 1927; Paul Barandon: „Le système juridique de la Société des Nations pour la prévention de la guerre“, Paris 1933.
Konciliace: Mandelstam: „La Conciliation Internationale d’après le Pacte et la Jurisprudence du Conseil de la Société des Nations“, Acad. de Droit. int., Rec. des Cours, 1926-IV.; Binder: „Das Verhältnis von Vermittlung und Schiedsgerichtsbarkeit nach dem Völkerbundspakt“ (Frankfurter Abhandlungen, Heft 11); Efremoff: „Eine wünschenswerte Entwicklung des Vergleichsverfahrens“, Zeitschrift für Völkerrecht, 1930; P. M. Brown: „La Conciliation internationale“; Ruegger: „Le fonctionnement pratique des commissions de conciliation“ (R. D. J. L. C., 1929); Kuhn: „The conciliatory powers of the world Court“ (American Journal of Int. Law, 1930); A. Van Deth: „Etude sur l’interprétation de l’alinéa 8 de l’Article 15 du Pacte“, Amsterdam 1928; Rundstein: „Le fondement du droit international“ (R. D. I. L. C., 1931); De Visscher: „Justice et Médiation internationales“ (R. D. I. L. C., 1928); Brierly: „Matters of domestic jurisdiction“; Baty: „Domestic jurisdiction“ (R. D. I. L. C., 1929, str. 44).
Suverenita: Nicolas Politis: „Le Problème des limitations de la souveraineté“, Acad. de Droit int., Rec. des Cours, 1925, I.; D. Hunter Miller: „Sovereignty and Neutrality“ (International Conciliation, 1926); Pierre Mariotte: „Les limites actuelles de la compétence de la Société des Nations“, Paris 1926; W. Sukiennicki: „La souveraineté des Etats en Droit International moderne“, Paris 1927; Georges T. Éles: „Le principe de l’unanimité“, Paris 1935; Richez: „The unanimity rule and the League of Nations“, 1933.
Úmluva a válka: Fischer Williams: „The Covenant of the League of Nations and War“ (Cambridge Law Journal, vol. V., 1933); Brierly: „International Law and Resort to Armed Force“ (Cambridge Law Journal, 1933, sv. IV.); Quincy Wright: „When does War exist“ (American Journal of International Law, XXVI., 1932).
Neutralita: Nicolas Politis: „La neutralité et la Paix“, Paris 1933; G. Gidel: „Droit et devoirs des nations“, Acad. de Droit int., Recueil des Cours, 1925-V; Hammarskjöld: „La Neutralité en général“, Bibliotheca Visseriana III; J. B. Whitton: „La neutralité et la Société des Nations“, Acad. de Droit int., Recueil des Cours, 1927-II; A. Rolin: „La crise de la neutralité“, Bruxelles 1924; Michailides: „La Neutralité et la Société des Nations“, Paris 1933; E. M. Borchard: „The arms embargo and Neutrality“ (American Journal of International Law, 1933); Quincy Wright: „The future of Neutrality“ (International Conciliation, 1928); Brierly: „International law and resort to armed force“ (Cambridge Law Journal, 1932); Joachim Haase: „Wandlung des Neutralitätsbegriffes“ (Frankfurter Abhandlungen, Leipzig 1932); Butler and Maccoby: „The development of international law“; Josef L. Kunz: „Kriegsrecht und Neutralitätsrecht“, Wien 1935.
Pakt Briand-Kellogg: Materialien zum Kriegsächtungspakt, Berlin 1929; Le Call: „Le Pacte de Paris“; A. Lyssen: „Le Pacte Kellogg“; D. A. Miller: „The Peace Pact of Paris“; S. T. Shotwell: „The Pact of Paris“; H. Wehberg: „Die Ächtung des Krieges“; Hassmann: „Der Kellogg-Pakt und seine Vorbehalte“, Brückenau 1930; Morrison: „The Outlawry of War“, Chicago 1927; Nicolas Politis: „L’accord des deux Pactes“, R. D. I. L. C., 1931.
Ženevský protokol: Dokumenty S-i n.: Rapport Général présenté à l’Assemblée au nom des première et troisième Commission par MM. Politis et Beneš (J. O. Actes V., Assemblée, str. 483 a násl.); Baker: „The Geneva Protocol“; Cassin: „La cinquième Assemblée de la Société des Nations et le Protocole de Genève“; Erich: „Le Protocole de Genève“; Miller: „The Geneva Protocol“; Wehberg: „Das Genfer Protokoll“.
Lokarno: Cassin: „Les Accords de Locarno et la Société des Nations“; Rauchberg: „Die Verträge von Locarno“; Strupp: „Die Verträge von Locarno“; Wehberg: „Der Sicherheitspakt“.
Generální akt z roku 1928: Dokumenty S-i n.: Documents préparatoires, Série VII; J. O. Suppl. spécial No. 63, str. 20 a násl.; Muuls: „L’Article 28 de l’Acte Général d’Arbitrage“ (R. D. I. L. C., 1930, No. 3); Quincy Wright: „The General Act“ (American Journ. of Int. Law, 1930); Wehberg: „Der Weltschiedsvertrag der Generalakte“ (Völkerbund, 1929); Bastid: „Rapport de la Commission des Affaires Etrangères“ (Journal Officiel, 1930); Borel: „L’Acte Général de Genève“ (Acad. de Droit int., Recueil des Cours, 1929); Gallus: „L’Acte Général a-t-il une réelle utilité?“ (Revue de droit international, VIII.).
Finanční vzájemná pomoc: Dokumenty S-i n.: J. O. Supplément Spécial, No. 83, str. 24; Hoijer: „La Sécurité internationale“; Keynes: „The Draft Convention of Financial Assistance“ (Nation, 8 mars 1930); Rolin-Jaequemyns: „L’Assistance financière contre la guerre“ (Académie Diplomatique internationale, Séances et Travaux, 1929); Unden: „Finanzielle Unterstützung eines angegriffenen Staates“ (Friedenswarte, Mai 1930).
Finanční a hospodářské otázky: Sir Arthur Salter: „Recovery“, London 1932; Dokumenty S-i n.: The Course and Phases of the World Economic Depression (A. 22, 1931, II. a); World Economic Survey, 1931—1932; Final Report of the World Economic Conference (C. E. 1. 44, 1927); The Financial Reconstruction of Austria (C. 568, M. 232, 1926, II); The Financial Reconstruction of Hungary (C. 583, M. 221, 1926, II).
Mezinárodní organisace práce: Dokumenty Mezinárodní organisace práce: „The International Labour Organisation“, 1931.
Transit: Slavko Raïkovitch: „Le régime international des voies ferrées et la Société des Nations“, Paris 1925.
Sociální a humanitní činnost: J. P. Gavit: „Opium“, New York 1927; Michel Liais: „La Question des stupéfiants manufacturés et l’œuvre de la Société des Nations“, Paris 1928; W. W. Willoughby: „Opium as an International Problem“, Baltimore 1925; Justin Zender: „La Question de l’Opium“, Genève 1929; H. Wilson Harriz: „Human Merchandise“, London 1928; Lady Simon: „Slavery“, London 1929; C. H. Hutt: „International Hygiene“, London 1927; Freda White: „Mandates“, London 1926; E. van Maanen-Helmer: „The Mandate System“, London 1929; D. F. W. van Rees: „Les mandats internationaux“, Paris 1927—1928; Quincy Wright: „Mandates under the League of Nations“, Chicago 1930.
Duševní spolupráce: Margarete Rothbarth: „Geistige Zusammenarbeit im Rahmen des Völkerbundes“, Münster 1931; H. Galabert: „La Commission de Coopération intellectuelle de la Société des Nations“, Toulouse 1933; Prof. Zimmern: „Learning and Leadership“, Oxford 1928.
Změna Úmluvy: Henri A. Rolin: „Révision du pacte de la Société des Nations“ (R. D. I. L. C., 3e Série, III.).
Reforma Společnosti národů: Wehberg: „Der Kampf um die Reform des Völkerbundes 1920—1934“, Genf 1934; F. N. Keen: „A better League of Nations“, London 1934.
„Memorandum sur l’art. 11 et 16“ a memorandum Rutgersovo tvoří součást publikace „Documents de la Commission préparatoire de la Conférence du Désarmement“, Genève 1930.
Štefan Osuský.

Citace:

Společnost národů. Slovník veřejného práva Československého, svazek IV. S až T. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1938, s. 453-532.