Č. 8064

Horní právo: O účasti závodních a revírních rad při vydávání pracovních a služebních řádů.
(Nález ze dne 26. června 1929 č. 12717.)
Věc: Revírní rada pro obvody báňských revírních úřadů v Mostě, Teplicích a Chomutově a závodní rady dolů Quido 1, 2, 3 v D. J., jakož i Eduard S. v K. a Max St. v H. (adv. Dr. Otmar Schmidinger z Mostu) proti báňskému hejtmanství v Praze (vlád. rada Ing. Dr. Leop. Gadringer) o úpravu pracovní doby.
Výrok: Stížnost Eduarda S. a Maxe St., pokud ji podali vlastním jménem, odmítá se pro nepřípustnost. Stížnosti revírní rady pro obvody báňských revírních úřadů v Mostě, Teplicích a Chomutově a závodní rady dolů Quido 1, 2, 3 v D.,zamítají se pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 28. září 1925 schválil báňský revírní úřad v M. přes protest závodní rady dolu Quido 1—3 v D., náležejícího Severočeské společnosti pro dobývání uhlí v M., touto podnikatelkou ohlášenou změnu v dosavadním rozvržení směn na jmenovaném dole. Odvolání, jež z výměru toho podala jmenovaná záv. rada, jakož i »stížnost«, již do něho podala revírní rada v M., zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím a to odvolání záv. rady z důvodů věcných, stížnost pak revírní rady pro nedostatek legitimace, současně však také z důvodů věcných.
Pojednávaje o stížnostech do rozhodnutí tohoto podaných musil nss nejprve zamítnouti jako nepřípustnou stížnost Eduarda S. a Maxe St., pokud ji podávají ve vlastním jméně, neboť tito st-lé v řízení správním jako strany nevystupovali. Stížnost revírní rady proti výroku prvé stolice, jímž přes protest záv. rady byla zaměstnavatelem proponovaná změna v rozvržení směn schválena, byla nař. rozhodnutím zamítnuta předem proto, poněvadž rev. rada nebyla zúčastněna na řízení v prvé stolici a chybí jí tudíž legitimace k podání instanční stížnosti. Ale současně vyslovil žal. úřad, že nešlo o změnu jednotného pracovního řádu, platného pro celý revír, nýbrž jen o změnu časově obmezenou a jen pro několik dolů téhož podnikatele platnou. Tím tedy žal. úřad — byť ne formálně bezvadně — přece jen dosti zřetelně vyslovil, že schválená změna pracovního řádu jam Quido 1-3 nedotýká se právní sféry revírní rady, poněvadž ingerence revírní rady podle § 19 odst. 1 bodu 3 zák. č. 144/20 vztahuje se jen na jednotný pracovní řád, daný pro celý revír. Stížnost tento právní názor potírá a jest tedy na sporu výklad cit. ustanovení § 19 odst. 1 bodu 3 zák. č. 144/20.
Nss sice neshledal výklad, který žal. úřad dává tomuto ustanovení, zcela správným. Nemohl však ani stížnosti dáti úplně za pravdu. Podle § 19 odst. 1 bodu 3 cit. zák. je úkolem revírní rady spolupůsobiti při vydání jednotného pracovního řádu pro celý revír; vydávati nebo měniti služební nebo pracovní řády je dovoleno jen po souhlase rev. rady. Obě tato ustanovení jsou v organické spojitosti. Rev. rada jest jakožto legální zástupce kolektivních zájmů dělnických zaměstnanců všech hornických závodů celého revíru povolána spolupůsobiti při vydání jednotného prac. řádu pro všechny tyto závody. Ať je obsah tohoto působení jakýkoliv, ať má revírní rada funkci kompaciscenta v ujednání tohoto jednotného pracovního řádu nebo snad funkci pouhého orgánu poradního, revírní pracovní řád vydává se za její účasti. Tato její účast — která již podle prvé věty cit. odstavce vztahuje se jak na prvý revírní pracovní řád, tak na všecky další jeho modifikace — pozbyla by významu, kdyby majitelé jednotlivých závodů, vydávajíce podle § 200 ob. zák. hor. řády služební, mohli se od jednotného řádu revírního odchylovati. Proto a jen proto je vydání jednotlivých prac. řádů závodních vázáno na souhlas rev. rady, nebo jen takto jest její účast na tvoření jednotného revírního pracov. řádu zabezpečena. Druhá věta cit. odstavce má tedy na zřeteli případ, že jednotný pracovní řád revírní byl vskutku vydán. Naproti tomu nelze ze žádného ustanovení zákona vyvoditi, že rev. radě přísluší ingerence na závodní řádý pracovní, které vydávají majitelé horních podniků podle § 200 ob. hor. zák., nemajíce před sebou jednotného prac. řádu revírního. Jen pokud tedy je vydán jednotný prac. řád revírní, může nastati potřeba souhlasu rev. rady k vydání nebo změnám prac. řádů závodních. Pokud však rev. řádu není, nedá se ingerence rev. rady na prac. řády jednotlivých závodů žádným ustanovením zákona odůvodniti. Opačný právní názor nedal by se ostatně srovnati se základní myšlenkou instituce rev. rady, která podle svého poslání má hájiti kolektivní zájmy souhrnu všeho osazenstva všech závodů v revíru, zejména nelze radě revírní, pokud zákon výslovně nestanoví jinak — přiznati nad to ingerenci na jednotlivé závody a uvaliti bez zákonného podkladu na majitele jednotlivých závodů obmezení, která nepostihují všechny závody v revíru stejnoměrně.
V případě dnešního sporu nebyla zamýšlená změna v rozvržení pracovních směn usnesena majiteli všech závodů v revíru, nýbrž jen majitelem závodu jednoho. Nešlo tedy formálně o změnu jednotného řádu revírního, nýbrž změna pracovních směn provedena byla ve formě zavedení nebo změny zvláštního pracovního řádu závodního. Pro revír m-cký byl arci vydán jednotný služební řád revírní z 19. listopadu 1912, jehož dosavadní platnost se žádné strany popřena nebyla. Na tom nic nemění, že byl vydán pro tři revíry, ani že byl vydán nikoliv na základě zák. č. 144/20, nýbrž již na základě zák. o hornických společenstvech č. 156/1896. Neboť tento služební řád je podle své podstaty a svého účelu úplně shodný s jednotným pracovním řádem podle § 19 odst. 1 bodu 3 zák. č. 144/20. jdeť o jednotný řád pracovní pro celý revír. Hledíc ke genetické souvislosti zák. č. 144/20 s příslušnými ustanoveními zák. č. 156/1896 sluší zajisté za to míti, že zásadně vztahují se předpisy § 19 odst. 1 bodu 3 zák. č. 144/20 i na služební řád vydaný podle zákona posléze cit., t. j. že změny tohoto řádu služebního jsou vázány na souhlas revírní rady.
Avšak vázanost tato, i když se zásadně připustí, mohla by nastati jen potud, pokud vskutku jde o odchylky od řečeného řádu služebního. Podle § 26 tohoto služ. řádu oznamuje se počátek a ukončení směny jakož i doba odpočinku vyhláškou, schválenou horním úřadem. Tato vyhláška tvoří dodatek služ. řádu. Z ustanovení tohoto je viděti, že počátek a ukončení směny, jakož i doba odpočinku nebyly tímto revírním řádem samým stanoveny. Rev. řád služební naopak odkázal rozvržení směn a ustanovení doby odpočinku na obvyklou cestu, která pro vydávání služ. řádů je v § 200 hor. zák. předepsána.
Zavedl-li tedy majitel závodu změnu v rozvržení směn a v délce pracovních přestávek, neznamená tato jeho disposice změnu jednotného prac. řádu pro celý revír, zůstávajíc úplně v mezích dosavadního řádu služebního. Byl proto majitel závodu podle § 26 služeb. řádu a § 200 hor. zák. oprávněn změnu tuto provésti prostou vyhláškou, schválenou horním úřadem, aniž měl k tomu zapotřebí předchozího souhlasu rev. rady. Bylo tedy žal. úřadu — byť z jiných důvodů — dáti za pravdu potud, že vydáním sporného dodatku k služ. řádu bez souhlasu rev. rady nebyla rev. rada ve svých právech nijak dotčena, a bylo proto stížnost její zamítnouti jako bezdůvodnou.
Zbývá ještě jen zkoumati stížnost záv. rady. Pokud tato st-lka vytýká jako nezákonnost, že báň. rev. úřad změnu majitelem dolu ohlášenou neměl schvalovati, dokud zde nebylo souhlasu rev. rady, je námitka tato vyřízena již tím, co bylo řečeno o stížnosti rev. rady m-cké.
Další nezákonnost spatřuje záv. rada v tom, že báň. rev. úřad schválil tuto změnu, aniž bylo o ní dosaženo dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, jak předpisuje § 3 bod 1 zák. č. 91/18 o smihodinné době pracovní. Nss dospěl k názoru, že ani toto ustanovení v daném případě schvalovacímu aktu báň. úřadu nestálo v cestě. I když se připustí, že předpis tento — stejně jako některá jiná ustanovení zák. č. 91/18 —platí také pro podniky hornické, dlužno přihlédnouti ke zvláštnímu jeho znění. Praví se tu doslovně: »Rozděliti pracovní dobu a to jak denní tak týdenní, jakož i stanoviti pevné přestávky ponechává se dohodě zaměstnavatelů a zaměstnanců. Z výrazu »ponechává se« plyne, že otázkou rozdělení prac. doby a stanovení prac. přestávek — mimo vymezení minima těchto přestávek, upraveného v odst. 2. téhož § — zákon tento zabývati se nechtěl, nýbrž že chtěl ponechati v tomto směru právní stav, jaký tu byl před jeho vydáním. Že takto jest pojímati shora cit. zákonné ustanovení, neplyne však jen z výrazu »ponechává se«, nýbrž podává se i z té okolnosti, že ani tento zákon ani zákon č. 144/20 nemá ustanovení o tom, jak dohody shora zmíněné má býti docíleno, zejména nezmocňuje ani záv. ani rev. radu dohodu tuto za zaměstnance závodu a jejich jménem uzavírati, ani nemá žádného předpisu o tom, co se má stati, jestliže zaměstnanci se zaměstnavatelem, se nedohodnou. Podle právního stavu platného před účinností zák. č. 91/18 bylo zajisté možno, že rozdělení prac. doby a stanovení přestávek upravilo se pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Pro živn. podniky bylo to výslovně stanoveno v § 72 živn. řádu; pro hornické podniky nebylo sice takového výslovného ustanovení, avšak platily tu všeobecné předpisy o. z. o. (§ 2 ob. hor. zák.).
Bylo však také možno — a bylo pravidlem —, že pracovní smlouva mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem neobsahovala podrobností, zejména neupravovala rozdělení prac. doby a prac. přestávek. Tento bezesmluvný stav měl pak za následek, že ohledně takovýchto úprav prac. poměrů platila zákonná ustanovení o prac. řádě (zvaném v zákonech horních řádem služebním), tedy ustanovení § 88 lit. a) živn. řádu a § 200 ob. zák. hor. Podle těchto předpisů vydával pracovní řád majitel závodu sám a nebyl vázán na předchozí souhlas zaměstnanců. Jen při vydávání jednotného služ. řádu pro všechny doly náležející k hornímu společenstvu dle § 9 odst. 3 lit. d) zák. č. 156/96 ř. z. bylo třeba vyslechnutí dělnické skupiny společenstva; než v případě dnešního sporu nešlo ani o takovýto jednotný řád služební, ani jeho změnu, jak již svrchu bylo vyloženo. Poněvadž pracovní, resp. služební řád pro závody hornické podle § 200 lit. d) ob. hor. zák. má obsahovati ustanovení o době a trvání práce, a poněvadž v daném případě nebylo během celého řízení správního, ba ani v řízení před nss tvrzeno, že rozdělení pracovní doby a stanovení pracovních přestávek na dole Quido 1—3 bylo již upraveno pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, nemohlo ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 91/18 státi majiteli tohoto dolu v cestě, aby spornou změnu zavedl bez předchozího souhlasu zaměstnanectva, a nebyl tedy nedostatek tohoto souhlasu ani báň. rev. úřadu překážkou, pro kterou by mohl schválení této změny odepříti —

Citace:

Č. 8064. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 31-34.