NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Čís. 10925.

Není zmatečností podle § 477 čís. 4 c. ř. s., že po skončeném jednání bylo přijato na soud prohlášení matky a poručníka nemanželského dítěte, žalujícího o zjištění nemanželského otcovství, že neuznávají krevní zkoušku, a žalovanému nemanželskému otci nebyla dána možnost, by se s tímto prohlášením zabýval.
Odvolací řízení jest vadné podle § 503 čís. 2 c. ř. s., nevzal-li odvolací soud za prokázáno nic, co by otřáslo věrohodností svědkyně, nemanželské matky, ač odmítla krevní zkoušku. Prohlášení zástupce chudých žalujícího nemanželského dítěte, že nesouhlasí s provedením tohoto důkazu, není tu rozhodné.
I poručníkův odpor proti provedení důkazu krevní zkouškou jest uvážiti jako kteroukoliv jinou přednesenou skutečnost a jest v rozsudku vysloviti, jaký význam mu soud přikládá pro rozhodnutí.
(Rozh. ze dne 22. července 1931, Rv I 1730/30.)
Žalobě o uznání nemanželského otcovství a o placení výživného bylo oběma nižšími soudy vyhověno.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by o ní znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolání opřené o důvody § 503 čís. 1, 2, 3, 4 c. ř. s. není opodstatněno, pokud uplatňuje první z těchto důvodů. Z vývodů jeho jest patrno, že uplatňuje zmatečnost ve smyslu § 477 čís. 4 c. ř. s., majíc za to, že tím, že po skončeném jednání bylo přijato na soud prohlášení matky a poručníka, v němž tito uvádějí, že zkoušku krevní neuznávají, byla žalovanému odňata možnost, se procesně zabývati s tímto prohlášením. Než tím ani netvrdí, že byla žalovanému vzata možnost jednati před soudem, a není tu tedy uplatňované zmatečností. Nelze však dovolání odepříti úspěch, pokud uplatňuje důvod druhý v tom směru, že odvolací soud nebere za prokázáno nic, co by otřáslo věrohodností svědkyně, nemanželské matky, ač právě odmítnutí krevní zkoušky jest závažné pro posouzení její věrohodnosti, a že odvolací soud měl okolnost tu hodnotiti jako důkaz ve prospěch dovolatelův. Prohlášení zástupce chudých, že nesouhlasí s provedením tohoto důkazu, nemohlo býti rozhodující, poněvadž v té příčině záleží na souhlasu žalovaného, matky dítěte a poručníka jako jeho zákonitého zástupce. Avšak odvolací soud mohl přihlížeti ke zmíněnému prohlášení matky a poručníka, poněvadž nešlo o skutkový přednes, nýbrž jen o vyjádření, jsoucí předpokladem pro otázku provedení onoho důkazu. Bylo povinností odvolacího soudu, by podle § 272 c. ř. s. pečlivě přihlédl k výsledkům veškerého jednání a nenechal nepovšimnutým nic, co by mohlo přispěti k úplnému vysvětlení a důkladnému posouzení věci. To platí zejména o skutečnosti, že matka a poručník dítěte odepřeli souhlas nutný k provedení důkazu, jímž mohla býti vyvrácena domněnka § 163 obč. zák., opřená jen o výpověď matky jako svědkyně. Odvolací soud shodně s prvním soudem považoval výpověď tu za věrohodnou, nezkoumav a nehodnotiv podle uvedeného místa zákonného, zda a jaký vliv má na její věrohodnost odepření souhlasu k provedení krevní zkoušky, jsa s to, by si případným dotazováním po důvodech ji k tomu vedoucích a posouzením jejich významu zjednal důležitý podklad pro úvahu o spolehlivosti této svědkyně. Stejně měl býti uvážen i poručníkův odpor jako kterákoli jiná přednesená skutečnost a mělo býti v rozsudku vysloveno, jaký význam pro rozhodnutí mu soud přikládá (srov. rozh. čís. 8931, 10371 sb. n. s.).

Citace:

Čís. 10925. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 52-53.