Č. 10062.

Zaměstnanci veřejní. — školství: * Celkovou osmiletou asistentskou službou ve smyslu předpisu § 89 odst. (3) plat. zák. č. 103/26 jest rozuměti skutečnou službu asistentskou, t. j. dobu skutečně odslouženou ve služebním poměru asistentském.
(Nález ze dne 10. října 1932 č. 20196/30.)
Prejudikatura: Srv. Boh. A 8331/30.
Věc: Ing. Dr. Bronislav J. v P. proti ministerstvu školství a národní osvěty o požitky. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-1 byl ustanoven asistentem, později konstruktérem při ústavu úvodu do strojního inženýrství a strojnického rýsování, později při ústavu strojů pro odbor elektrotechnický na vys. škole technické v Praze, a to počínajíc dnem 1. května 1923 na dva roky. Výnosem ze 3. března 1925 započetla zsp v Praze st-li podle zák. č. 222/20 ke dni 1. května 1923 vojenskou službu v době světové války a v čsl. vojsku konanou, celkem 4 roky 4 měsíce 14 dní. Se zřetelem k této započítatelné vojenské službě byl st-1 ke dni 1. května 1923 zařazen do třetího stupně požitků vysokoškolských asistentů (2. dvouletý přídavek) a ke dni 17. prosince 1924 do čtvrtého stupně těchto požitků (3. dvouletý přídavek).
Při převodu do platů podle zák. č. 103/26 obdržel st-1 dekretem zsp-é z 24. července 1926 remuneraci čtvrtou 16200 Kč s příslušným činovným, načež dekretem z 29. prosince 1926 byla přiznána st-li dnem 1. ledna 1927 remunerace pátá ročních 19800 Kč. Dalším dekretem ze 3. května 1927 vyslovila zsp v Praze, že přezkoumavši st-lovu služební dobu jako asistenta, ustanoveného podle § 1 min. nař. z 1. ledna 1897 č. 9 ř. z., shledala, že jeho služební poměr započal dnem 1. května 1923, a že jeho skutečná služební doba asistentská do konce prosince 1926 činí pouze 3 roky 8 měsíců. Nenáleží proto st-li remunerace ročních 19800 Kč, přiznaná ke dni 1. ledna 1927 výměrem z 29. prosince 1926. V důsledku toho ruší se podle ustanovení odst. 7. § 151 plat. zák. tento dekret v celku. Výměr z 24. července 1926 platí nadále, i pokud se týče přiznaných jím služebních příjmů.
Odvolání st-lovo z 18. května 1927, v němž se st-1 domáhal toho, aby pro stanovení remunerace byl vzat zřetel též k započítané službě v rozsahu 4 r. 4 měs. 14 dní, vyřídila zsp v Praze jako námitky a zamítla je výnosem z 18. června 1927.
Další odvolání st-lovo zamítlo min. škol. nař. výnosem v podstatě z důvodu, že podle výslovného ustanovení § 89 odst. 3 plat. zák. obdrží remuneraci podle odst. 3 § 91 plat. zák. při splnění ostatních podmínek pouze asistenti, kteří vykazují osmiletí skutečné služby asistentské, z čehož jasně plyne, že při přiznání remunerace podle § 91 odst. 3 plat. zák. přichází v úvahu pouze skutečná doba v poměru asistentském ztrávená a doba započtená z jakéhokoliv titulu pro toto zvýšení remunerace tedy významu nemá.
Ve stížnosti podané na toto rozhodnutí k nss namítá st-1, že v § 89 odst. 3 plat. zák. je řeč o celkové osmileté službě asistentské, nikoli, jak se uvádí v rozhodnutí ministerském, o osmileté skutečné službě asistentské. Zákon tedy neměl zde na mysli skutečnou službu asistentskou rozhodnou pro zvýšení remunerace podle § 91 odst. 3 téhož zák., neboť jinak by zajisté bylo to v zákoně výslovně uvedeno, jak se stalo v § 182 odst. 2 a v § 123 odst. 2 plat. zák. Zákonodárce jistě nechtěl, aby kategorie vysokoškolských asistentů při započtení voj. služby do postupu oproti ostatním kategoriím státních zaměstnanců byla v postupu poškozena. Při stanovisku žal. úřadu bylo by započtení vojenské služby vlastně ilusorním.
Nss nemohl tomuto stanovisku stížnosti přisvědčiti. V § 89 odst. (2) plat. zák., který je zařazen v dílu 3. A tohoto zák., jednajícím o vysokoškolských asistentech (inkl. konstruktérů), se stanoví, že asistent se ustanovuje zpravidla na 2 roky. Ustanovení může býti obnoveno vždy nejdéle na dva roky, a to po čtyřleté asistentské službě se schválením min. škol.... V odst. (3) se praví, že po celkové osmileté asistentské službě může býti za stejných podmínek se schválením min. škol. znovu ustanoven asistent, který dosáhl práva čisti na vysoké škole (venia legendi), nebo asistent, který požádal o habilitaci, a to zpravidla vždy na 3 roky. Jinak může býti asistent po celkové osmileté službě znovu ustanoven jen, vykazuje-li vědeckou nebo praktickou činnost. V odst. (3) § 91 téhož zák. se stanoví, že asistentům uvedeným v § 89 odst. (3) náleží remunerace 19800.— Kč a činovné......
Ze souvislosti cit. ustanovení odst. (2) a (3) § 89 plat. zák. plyne, že, mluví-li se v odst. (3) o »celkové« osmileté služební době asistentské, rozumí se tím služba ztrávená ve služebním poměru asistentském, k níž se dospěje součtem jednotlivých dvouletých období, na něž je asistent ustanovován, a činí-li takto sečtená jednotlivá služební doba »celkovou« služební dobu osmiletou, nastává možnost opětovného ustanoveni na další 3 roky jen za přísnějších podmínek stanovených v odst. (3). Jen asistentům, kteří byli opět ustanoveni, vykázavše náležitosti v § 89 odst. (3) plat. zák. předepsané, přísluší nárok na remuneraci podle ustanovení § 91 odst. (3) cit. zák.
Že vznik nároku na remuneraci podle ustanovení § 91 odst. (3) plat. zák. předpokládá dobu osmi roků, odslouženou jako asistent, plyne i z úvahy, že ani při převodu do platů podle zák. č. 103/26 nemůže asistent dosáhnouti remunerace podle § 91 odst. (3) jinak, než měl-li již ke dni 1. ledna 1926 odsloužených 8 roků jako asistent (srov. Boh. A 8331/30). Bylo by zajisté nesrovnalostí, pro niž by nebylo možno nalézti věcný důvod, kdyby asistenti, kteří již ke dni 1. ledna 1926 vykazovali započtenou služební dobu osmiletou, neměli nároku na remuneraci podle § 91 odst. (3) plat. zák. již od tohoto dne, nýbrž teprve ode dne, kdy odslouží osm let v poměru asistentském, naproti tomu však kdyby ti asistenti, kteří služební doby v této délce (včetně doby započtené, ztrávené v poměru jiném), dosáhli teprve později, zmíněnému předpokladu odsloužené osmileté doby v poměru asistentském vyhověti nemusili.
Námitka stížnosti, že při stanovisku žal. úřadu stalo by se dřívější započtení voj. služby do služební doby vysokoškolských asistentů vůbec ilusorním, není důvodná, neboť zápočet ten má význam při převodu do platů podle § 182 odst. (2) plat.zák. u asistentů, kteří neměli ještě ke dni 1. ledna 1926 odsloužených 8 let ve služebním poměru asistentském, naproti tomu ovšem pro nabytí remunerace podle § 91 odst. (3) plat. zák. je resultát zápočtu podle zák. č. 222/20 důsledkem positivního předpisu platového zákona vyloučen.
Nelze tudíž shledati, že žal. úřad nesprávně vyložil zákon, rozuměl-li »celkovou« osmiletou asistentskou službou ve smyslu předpisu § 89 odst. (3) plat. zák. skutečnou službu asistentskou, t. j. dobu, skutečně odslouženou ve služebním poměru asistentském, a zamítl-li nárok st-lův na remuneraci podle § 91 odst. (3) plat. zák. proto, že st-1 služební doby asistentské v této délce nevykazuje.

Citace:

č. 10062. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 374-377.