Č. 1696.

Policejní právo trestní (sčítání lidu): I. Není nezákonné, když úřad posuzuje soukromé sčítání lidu provedené krátce před úředním sčítáním jako čin způsobilý ohroziti správnost sčítání lidu podle § 4 zák. č. 256/20 a § 12 vl. nař. č. 592/20 sb. z. a n. — II. Úmyslností podle § 4 zák. č. 256/20 rozumí se vědomost o tom, že je tu příčinná souvislost mezi činem a mezi ohrožením sčítací akce.
(Nález ze dne 25. listopadu 1922 č. 17317.)
Prejudikatura: Boh. č. 1107, 1247 a 1366 adm.
Věc: Engelbert W. a Engelbert H. v H. proti zemské správě politické v Brně stran trestního nálezu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Vzhledem k doznání, že dne 13. února 1921, tedy 3 dny před úředním sčítáním lidu, roznášeli st-lé po domech v H. formuláře, které vydal německý výbor pro sčítání lidu za účelem přezkoumání úředního sčítání lidu zvláštními sčítáním Němců, položeným na den 16. února 1921 a které jsou opatřeny rubrikami jméno, povolání, pohlaví, data narození, domovská příslušnost, náboženství a národnost, a vzhledem k doznání, že tyto formuláře dávali od stran vyplniti nebo že je sami vyplňovali, byli trestním nálezem okresní politické správy ve Šternberků ze dne — oba st-lé odsouzeni pro přestupek § 12 vl. nař. ze dne 30. října 1920 č. 592 sb. z. a n., spáchaný rušením úředního sčítání lidu tím, že dne 13. února 1921 uspořádali sčítání soukromé, čímž byla správnost a úplnost úředního sčítání ohrožena a sice Engelbert W. k peněžité pokutě 5000 K a vedle toho k vězení na 5 dny a Engelbert H. k peněžité pokutě 3000 K a mimo to k vězení na 3 dny. Nař. rozhodnutím zamítla zemská správa politická v Brně odvolání st-lů, poněvadž konaným šetřením a doznáním jest prokázáno, že W. i H. krátce před úředním sčítáním lidu provedli v H. soukromé sčítání, zorganisované za účelem přezkoumání úředního sčítání a zjištění, kdo se z občanů h-ckých hlásí k národnosti české; dopustili se tudíž jednání, které vzhledem k nastávajícímu úřednímu sčítání vzneslo zmatek mezi obyvatelstvo a porušilo i ohrozilo správnost úředního sčítání lidu, spočívajícího na zásadě zachování úředního tajemství a zjištění objektivní pravdy.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Ze znění nař. rozhodnutí jest patrno, že žal. úřad vycházel ze stanoviska, že již provedení soukromého sčítání lidu, t. j. sčítání jinými osobami než orgány podle zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 256 sb. z. a n. k tomu povolanými v době krátce před úředním sčítáním lidu, jest samo o sobě aktem, který je způsobilý, aby přivodil účinky, které má na mysli § 4 cit. zák., totiž aby ohrozil správnost sčítání lidu, takže se jednání takové, stalo-li se úmyslně, jeví trestným dle § 4 zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 256 sb. z. a n., resp. § 12 cit. nař.
Nss vyložil již ve svém nálezu ze dne 23. března 1922 č. 3615 (Boh. č. 1247 adm.), na jehož odůvodnění se dle § 44 jedn. ř. poukazuje, že čin, jaký se tu st-lům za vinu klade, vykazuje po stránce objektivní všecky podmínky deliktu trestného dle § 4 cit. zákona.
Vycházeje v tomto případě ze zásady právě uvedené, musil nss shledati stížnost bezdůvodnou.
Namítá-li stížnost, že objektivní skutková podstata trestného činu nebyla zjištěna, stačí poukázati na to, že skutečnost, že st-lé provedli soukromou sčítací akci krátce před úředním sčítáním lidu, byla jimi doznána a že, jak právě řečeno, objektivní skutkovou podstatu tvoří již tato skutečnost sama.
Důvodnou není také námitka, že st-lům nebyl prokázán úmysl ohroziti správnrst úředního sčítání lidu. Nss vyslovil v nálezu ze dne 10. ledna 1922 č. 248, Boh. č. 1107 adm., co do subjektivní stránky skutkové povahy řečeného trestního činu, že úmyslností ve smyslu téhož § 4 jest rozuměti vědomost o tom, že jest tu příčinná souvislost mezi činěni a mezi ohrožením sčítací akce. Na tomto názoru trvá nss i nyní. V daném případu jest příčinná souvislost mezi jednáním st-lů a ohrožením úřední akce sčítací dána, neboť sčítací akce st-lů byla podle nadpisu formulářů jimi použitých určena k přezkoumání úředního sčítání a tato souvislost jakož i vědomost toho, že krátce po akci st-li provedené bude následovati úřední sčítání lidu, — což st-lům' bylo známo, — stačí dle vývodů svrchu citovaných nálezů, aby charakterisovala úmyslnost, jež dle zákona odůvodňuje trestnost jejich činu.
Stížnost namítá dále, že žal. úřad sám vidí účel sčítací akce st-lů v přezkoumání úředního sčítání a že není nijak doloženo jeho tvrzení, že jednání st-lů vzneslo zmatek mezi obyvatelstvo.
Právě proto, že žal. úřad zjistil ze znění soukromých sčítacích archů, že toto sčítání bylo organisováno za účelem, přezkoumání úředního sčítání a že bylo dle doznání st-lů provedeno krátce před ním, mohl dle výše řečeného právem dospěti k závěru, že jednání takové vzneslo zmatek mezi obyvatelstvo, totiž že bylo způsobilé působiti na osoby, jichž národnost byla soukremě zjišťována, v tom směru, že by osoby tyto, majíce za to, že jsou vázány svým udáním učiněným při soukromém sčítání, udaly při úředním sčítání svou národnost nesprávně, a že tedy bylo jednání to způsobilé ohroziti správnost úředního sčítání.
Ježto dle svrchu uvedeného již doznání a zjištění toto samo o sobě stačí, ano jednání takové involvuje skutkovou podstatu trestného činu dle § 4 cit. zákona, jeví se bezvýznamnou i další námitka, že st-lum nebyl prokázán ani jediný případ působení na strany v tom směru, aby učinily při úředním sčítání udání nesprávná. Neboť že by se byli st-lé dopustili těchto specielních činů, které § 12 cit. nařízení příkladem uvádí, jež zejména, ale ovšem nikoli výhradně lze charakterisovati jako delikty proti předpisu § 4 cit. zákona — to rozhodnutí v odpor brané netvrdí.
Konečně namítá stížnost, že trestní nález spočívá pouze na doznání st-lů, kdežto nař. rozhodnutí mluví o konaném šetření, které však nijak neoznačuje a jehož výsledek nebyl st-lům oznámen, a že nahlédnutí do spisů nebylo zástupci st-lů dovoleno.
I tato námitka je bezdůvodná, neboť opis trestního rejstříku, obsahujícího veškeré výsledky konaného šetření, st-lé, jak ze spisů jde, obdrželi a v odvolacím řízení nebylo již žádného dalšího šetření konáno, tak že šetření, o němž se II. instance zmiňuje, bylo stranám v opise onom sděleno. Byli-li však st-lé právem uznáni vinnými již na podkladu doznaných skutečností a na podkladu formulářů u nich nalezených, není podstatnou vadou řízení, nebyl-li jim označen nebo sdělen i ostatní obsah trestních spisů ani nebylo-li jim povoleno do něho nahlédnouti.
Bylo tudíž zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1696. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 474-476.