NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Čís. 13919.

Obchodní pomocníci (zákon ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.).
Nepřihlášení k pensijnímu pojištění není zadržením platu nebo jiných naturálních požitků zaměstnance (§ 26 čís. 2 zák. o obch. pom.).
Nastaly-li mezi stranami rozpory o tom, zda zaměstnanec podléhá povinnému pojištění, nelze v tom, že zaměstnavatel povinnost tu neuznal a odmítl přihlásiti zaměstnance k pensijnímu pojištění, spatřovati ani jiný důležitý důvod ve smyslu § 26 zák. o obch. pom.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1934, Rv I 1890/34.)
Žalobce byl obchodním pomocníkem u žalované firmy až do 5. října 1932, kdy ze služby vystoupil. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované zaplacení mzdy za dobu do konce roku 1932 a spatřoval důvod k vystoupení ze služebního poměru v tom, že ho žalovaná firma nepřihlásila k pensijnímu pojištění a že se zdráhala v tom směru vyhověti přání žalobcovu. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Žalovaná firma byla sice povinna přihlásiti žalobce k pensijnímu pojištění podle § 5 zák. čís. 26/1929 sb. z. a n., ježto žalobce byl obchodním pomocníkem. Poněvadž však podle § 5 cit. zák. byl i žalobce oprávněn přihlásiti se u pensijního ústavu, to, že se nestala přihláška včas, nemá pro žalobce podle § 12 cit. zák. škodlivé následky a podle § 72 zák. nedoplatky pojistných příspěvků jest vymáhati na zaměstnavateli, nelze v tom, že se žalovaná zdráhala přihlásiti žalobce k pensijnímu pojištění, spatřovati zkrácení smluvené mzdy žalobcovy ve smyslu § 26 čís. 2 zák. o obch. pom. Žalobce opustil proto službu bezdůvodně a nemá nárok na zaplacení mzdy za výpovědní lhůtu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Co je »piatem«, jest uvedeno v §§ 8 až 16 zák. z 16. ledna 1910 čís. 20 ř. zák. a z toho je zřejmo, že nepřihlášení k pensijnímu pojištění nelze na roveň postaviti zadržení platu nebo jiných naturálních požitků zaměstnance (§ 26 čís. 2 první a druhá alternativa). Nejde ani o porušení jiného podstatného ustanovení smlouvy (třetí předpoklad druhého odstavce § 26 zák. o obch. pomocnících), neboť ze smlouvy neplyne, že žalovaná firma smluvně uznala žalobce za povinného pensijním pojištěním. Ostatně povinnost přihlásiti zaměstnance k tomuto pojištění, jsou-li podmínky splněny, jest povinností veřejnoprávní zákonem stanovenou a nikoli smluvní povinností. Nastaly-li mezi stranami rozpory o tom, zda žalobce podléhá povinnému pensijnímu pojištění, nelze v tom, že žalovaná povinnost tuto neuznala a odmítla žalobce přihlásiti k pensijnímu pojištění, spatřovati ani jiný důležitý důvod podle § 26 zákona čís. 20/1910 ř. zák., neboť jednak šlo o sporný výklad zákonných předpisů, jednak nebyla tím žalobci odňata výhoda tohoto sociálního pojištění, neboť žalobci tím nebylo zabráněno, by se sám podle § 5 odst. (3) zák. čís. 26/29 sb. z. a n. nepřihlásil u pensijního ústavu, a tak nedocílil řešení sporné otázky příslušným úřadem po vykonaném šetření, po případě instanční cestou. Kdyby pak úřad uznal, že žalobce byl pojištěním povinný, nemohlo by žalobci býti ani na újmu, že nebyl včas přihlášen žalovanou jako jeho zaměstnavatelkou (§§ 12 a 72 zákona čís. 26/1929 sb. z. a n.). Jinak stačí odkázati ke správným důvodům odvolacího soudu.

Citace:

č. 6629. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 921-923.