Č. 634

Zabírání budov pro účely školské: I. * Úřad (funkcionář) rozhodující o nuceném nájmu místností pro školu zřízenou podle zákona z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. musí si Již před vydáním svého rozhodnutí zjednati dostatečný podklad pro zodpovědění otázky, nebude-li záborem ohroženo vlastní bydlení neb vlastní živnost strany v úvahu přicházející. Není tudíž přípustno vysloviti nucený nájem pod podmínkou, že jiný podřízený úřad zjistí, že vlastní bydlení neb vlastní živnost strany není tím ohrožena. — II. * Zásada slyšení stran musí býti zachována i v řízení o záboru budovy neb místností pro školy obecné zřízené podle zákona z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n.
(Nález ze dne 22. prosince 1920 č. 12182.)
Věc: Karel a Apolena Lunklerovi ve Vratěníně (adv. Dr. L. Krieg z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (za zúčastněnou stranu zemi Moravu jménem české školy ve Vratěníně adv. Dr. Jar. Budínský z Brna) o zabrání místností pro účely školské. Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Ministerstvo školství a národní osvěty zřídilo výnosem ze dne 13. září 1919 č. 41902 ve Vratěníně jednotřídní veřejnou školu s českým jazykem vyučovacím dle § 5 zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. Při šetření konaném na místě samém okresní správou politickou v Mor. Budějovicích bylo zjištěno, že lze tuto školu vhodně umístiti jedině v hospodářském stavení č. 56 ve Vratěníně, kterážto budova i s pozemky tomuto statku patřícími náleží, jak později zjištěno bylo, Karlu Dunklerovi a jeho matce Apoleně Dunklerové.
Když zemský výbor moravský vyslovil souhlas s tím, aby opatřeny byly místnosti pro zmíněnou školu zabráním ve smyslu § 7 zákona z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n., sdělilo ministerstvo školství a národní osvěty výnosem ze dne 16. února 1920 č. 5910 předsedovi zemské školní rady v Brně, že zabírá v dohodě s ministerstvem vnitra za účelem zabezpečení umístění nově zřízené školy české ve Vratěníně dle § 7, odst. 3 cit. zákona pro zemský výbor v Brně za roční nájemné, o jehož výši bude pojednáno mezi zúčastněnými stranami, v novém domě č. 56 ve Vratěníně následující místnosti v domě tom dne 17. října jsoucí: 3 pokoje do ulice s předsíní k nim vedoucí a jeden pokoj směrem do dvora.
Zároveň uložilo ministerstvo školství předsedovi zemské školní rady, aby vzhledem k tomu, že z předložených spisů není se vší určitostí zjevno, zda majitelé domu č. 56 ve Vratěníně nebo jeden z nich nebyli by svrchu zmíněným zabráním místností ve vlastním bydlení nebo ve vlastní živnosti ohroženi (odst. 1, § 7 cit. zákona), ihned před vyrozuměním stran o tomto rozhodnutí zjistil způsobem každou pochybnost vylučujícím, zda vlastníci domu nebo jeden z nich ani ve svém bydlení ani ve vlastní živnosti nejsou nijak ohroženi. Kdyby snad dle výsledku provedeného šetření bylo ohrožení takové zjištěno, mělo býti od intimace zmíněného rozhodnutí zatím upuštěno a ve věci ihned podána zpráva, v případě opačném však rozhodnutí ihned vlastníkům domu č. 56 ve Vratěníně a zemskému výboru v Brně sděleno.
Předseda zemské školní rady pověřil pak vynesením ze dne 22. února 1920 předsedu české okresní školní rady v Mor. Budějovicích, aby okolnosti v cit. min. výnosu blíže označené zjistil a o výsledku provedeného šetření ihned zprávu podal. Když došla předsedovi zemské školní rady zpráva o provedených šetřeních, intimoval naříkané rozhodnutí a podal o tom zprávu ministerstvu školství a národní osvěty, které toto opatření výnosy ze dne 26. března a 9. dubna 1920 dodatečně schválilo. Stížnost čelící proti rozhodnutí ministerstva školství a národní osvěty ze dne 16. února 1920 č. 5910 namítá v podstatě, že zabráním místností pro českou školu ve Vratěníně bude ohroženo nejenom vlastní bydlení Karla Dunklera, nýbrž i hospodářský podnik obou stěžovatelův. Ke stížnosti Karla Dunklera připojuje se matka jeho Apolena jako spolumajitelka domu a statku, ač jí naříkané rozhodnutí vůbec doručeno nebylo.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na těchto úvahách:
Zákonem ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. bylo zmocněno ministerstvo školství a národní osvěty, aby z důvodů závažných mohlo zříditi obecné školy veřejné i pro menší počet žactva než jest stanoveno v § 1 tohoto zákona. O takovou školu ve sporném případě jde. Aby se zabezpečilo umístění škol zřízených dle zákona ze dne 3. dubna 1919, jakož i bydlení jejich správců a učitelů, má stát i země právo získati místnosti pro školu i pro bydlení buď vyvlastněním staveniště pro budoucí budovu školní, nebo vyvlastněním již postavené budovy, jakož i získati místnosti k umístění školy a jejich učitelů za přiměřenou náhradu nájemného.
Dle § 7, odst. 2 věty druhé tohoto zákona jest každý vlastník reality povinen místnosti své pro tyto účely propučiti, není-li tím ohroženo jeho vlastní bydlení nebo jeho vlastní živnost. Není tedy možno umístiti školu dle předpisu § 7 cit. zákona, když nebylo způsobem procesuálně bezvadným před vydáním rozhodnutí zjištěno, že zamýšleným opatřením nebude ohroženo vlastní bydlení nebo vlastní živnost strany v úvahu přicházející.
Zevrubného a svědomitého vyšetření této okolnosti jest, když jde o použití předpisu § 7 cit. zákona, tím více zapotřebí, poněvadž toto mimořádné opatření zasahuje podstatně do soukromých práv vlastníka budovy a omezuje volné nakládání vlastníka s jeho nemovitým majetkem.
Zjištění takové může býti jenom tehdy uznáno za bezvadné a spolehlivé, když se opírá o výsledky jednání a šetření konaného za součinnosti vlastníka budovy neb jeho zplnomocněného zástupce, ježto jen ten, do jehož práv má býti zasaženo a o jehož bydlení neb živnost jde, může úřad na všechny důležité okolnosti v úvahu přicházející upozorniti a námitky proti zamýšlenému zabrání přednésti.
Třeba že tedy není v zákoně ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. výslovně předepsáno slyšení stran, vychází z toho, co právě uvedeno, jakož i ze všeobecných zásad, které platí pro řízení administrativní, požadavek, aby straně o jejíž právo jde, byla poskytnuta alespoň příležitost, aby mohla zaujmouti stanovisko vůči skutečnostem zjištěným v administrativním šetření a nabídnouti důkazy o okolnostech, které po jejím zdání pro skutkové zjištění a právní posouzení věci jsou důležitý.
Poněvadž jde v daném případě o školu zřízenou dle § 5 cit. zákona, o jejímž umístění rozhoduje ministerstvo školství a národní osvěty v první a poslední instanci, mohlo dle zásad svrchu vytčených ministerstvo toto vydati své rozhodnutí jenom tehdy, když by bylo za účasti obou spolumajitelů reality č. 56 ve Vratěníně zjistilo, že umístěním školy v tomto domě nebude ohroženo ani jejich vlastní bydlení, ani provozování jejich hospodářského podniku.
Žalovaný úřad však pro takový závěr nijakého skutkového podkladu neměl a poněvadž si toho byl též, jak ze spisů nesporně jest zřejmo, vědom, učinil intimaci naříkaného rozhodnutí stranám závislou od výsledků šetření, jehož provedením pověřil současně s vydáním svého rozhodnutí předsedu zemské školní rady, uloživ mu, aby »před vyrozuměním stran o tomto rozhodnutí zjistil způsobem každou pochybnost vylučujícím, zda vlastníci domu neb jeden z nich ani ve svém bydlení ani ve vlastní živnosti nejsou nijak ohroženi.«
Tímto příkazem přenesl však žalovaný úřad rozhodnutí ve věci samé úplně na jmenovaného funkcionáře, neboť tím jej zmocnil, aby zcela dle vlastního uvážení vyvodil ze skutkového zjištění potřebný závěr, jsou-li zákonné podmínky pro použití § 7 dány čili nic. K tomuto přenesení kompetence nebyl však žalovaný úřad po zákonu oprávněn, neboť zákon z 3. dubna 1919 výslovně přikazuje, že přísluší rozhodovati o nájmu ve příčině škol dle § 5 cit. zákona zřízených ministerstvu školství a platí tedy i v tomto případě neporušitelná a absolutní zásada o nezcizitelnosti kompetence.
Žalovanému úřadu mohl sice sloužiti za podklad rozhodnutí výsledek šetření provedeného úřadem jemu podřízeným, leč vyvoditi z výsledků šetření zákonný závěr mohl jenom onen úřad, který jest po zákonu k rozhodnutí ve věci samé povolán, a žádný úřad jiný.
Poněvadž tedy v daném případě rozhodl o základní podmínce záboru předseda zemské školní rady a nikoliv ministerstvo školství jako úřad jedině k tomu oprávněný, třeba se na venek jevilo naříkané rozhodnutí býti rozhodnutím úřadu kompetentního, jest rozhodnutí toto již z toho důvodu podstatně vadným.
Leč ani předseda zemské školní rady nezjistil, jak toho bylo dle úvah svrchu uvedených nezbytně zapotřebí, za účasti vlastníků zabrané budovy, zdali nebudou záborem ohroženi ve vlastním bydlení neb ve vlastní živnosti, a spokojil se toliko zprávou vyžádanou od předsedy okresní školní rady.
Poněvadž z celého spisu nelze seznati, že byli spolumajitelé domu č. 56 ve Vratěníně vůbec úředně o tom zpraveni, že úřady zavedly řízení za účelem zabrání této budovy dle § 7 cit. zákona, a že byli k řízení tomu jako strany přibráni a slyšeni a byla jim dána příležitost, aby zaujali stanovisko k údajům zprávy předsedy okresní školní rady, která jest jediným podkladem pro intimaci naříkaného rozhodnutí, nemohl by nejvyšší správní soud zákonitost naříkaného rozhodnutí přezkoumati po stránce věcné ani kdyby nebylo závady v předu uvedené, v čemž spočívá další podstatný nedostatek řízení.
Musilo býti tedy naříkané rozhodnutí dle § 6, odst. 2 zákona o správ. soudě zrušeno.

Citace:

č. 634. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 797-800.