Čís. 8213.


Matce nepřísluší v případě § 142 obč. zák. přednostní právo na děti. Pokud jest ponechati děti matce vzhledem na otcovy osobní poměry.
(Rozh. ze dne 11. srpna 1928, R I 409/28.)
Opatrovnický soud ponechal manželské děti ve výchově a výživě matky. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle § 142 obč. zák. má opatrovnický soud při rozvodu nebo rozluce rodičů, nestala-li se v tom směru dohoda mezi rodiči, ustanoviti, zda všecky nebo které děti mají býti svěřeny ve výchovu otce nebo matky. Při tom má soud zřetel vzíti na zvláštní poměry případu, na zájmy dětí, na povolání, osobní poměry a vlastnosti manželů a na příčiny rozvodu neb rozluky. Při tom nečiní zákon rozdílu mezi rodiči, nedává přednost ani otci ani matce, z čehož vidno, že při stejných podmínkách na obou stranách může soud každému z rodičů přiznati některé dítě. Klade-li rekursní soud váhu na ustanovení § 141 druhá věta obč. zák., podle něhož náleží matce, by ošetřovala dítě a střežila jeho zdraví, a vyvozuje-li z tohoto ustanovení právo matky, by za stejných podmínek na obou stranách dítě bylo svěřeno matce, dlužno na druhé straně poukázati na ustanovení § 147 obč. zák., podle něhož otci přináleží nad dětmi moc otcovská, podle kteréž mu přísluší právo říditi jejich vychování (§ 148 obč. zák.), správa jejich jmění (§ 149 obč. zák.) a spolupůsobení při podstupování závazku dětmi (§ 152 obč. zák.). Otec má právo i povinnost nezletilé děti před úřady a soudy zastupovati. Nepřísluší tudíž matce před otcem nijaké přednostní právo na děti, jak se rekursní soud z ustanovení § 141 obč. zák. snaží dovoditi. Nicméně dlužno schváliti rozhodnutí nižších soudů, podle nichž děti dlužno v tomto případě ponechati ve výživě a výchově matčině, ano jest zjištěno, že otec nemá vlastní domácnosti a svým povoláním jest nutkán dlíti často na obchodních cestách a tudíž neskýtá záruku, že by mohl na výchovu dětí dohlížeti tou měrou jako jejich matka, která trvale v jednom místě bydlí, o ně pečuje a, poněvadž má k ruce svoji matku K-ovou, jest způsobilou s její pomocí o ně spíše se starati a pečovati než otec, a i v ohledu náboženském, jsouc téhož náboženského vyznání jako děti, i o jejich mravní a náboženskou výchovu lépe starati se může než otec, kterýž jako přísný adventista uplatniti hledí názory náboženské, které neodpovídají předpisům římsko katolické církve, v nichž dosud jsou děti vychovávány. Pokud zejména zabraňoval dceři navštěvovati školu o sobotním dnu bez úředního svolení, ač to školské zákony nařizují nevyjímajíce při tom jinověrce z povinné školní návštěvy, porušil tím veřejný pořádek ve smyslu §§ 122 a 123 ústavní listiny a dlužno proto i v tom směru souhlasiti s názorem rekursního soudu. Ponechání dítek matce jest tím, co již uvedeno, dostatečně odůvodněno a netřeba proto zabývati se dalšími vývody dovolacího rekursu.
Citace:
č. 8213. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 50-51.