Čís. 2127.

Napotomní absolutní nemožností plnění pomíjí smluvní závazek bez ohledu na to, zda-li nemožnost plnění nastala náhodou či zaviněním a zda-li nastala v době před splatností smluvního závazku či po tom.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1922, R I 1425/22).
Žalobě o dodání chmele sklizně roku 1919, vznesené v roce 1922, procesní soud prvé stolice vyhověl, vyvrátiv námitku žalovaného, že plnění jest nemožným, poněvadž chmele ze sklizně roku 1919 již vůbec není nebo jest úplně bezcenný, tím, že prý se žalovaný na to nemůže vymlouvati a musí nésti následky svého prodlení. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvé stolice a uložil mu, by, vyčkaje právomoci, řízení doplnil a znovu rozhodl. Důvody: Žaluje se o dodání chmele sklizně roku 1919. není-li takového chmele, jest plnění nemožným, poněvadž nelze jej opatřiti, k plnění nemožnému nelze však nikoho odsouditi. Dle § 878 obč. zák. jest smlouva o takové plnění neplatnou, a dle § 1447 téhož zákona pomíjí smluvní závazek napotomní nemožností plnění. Tyto předpisy platí i v tomto případě, neboť obchodní zákon nemá po této stránce odchylného ustanovení. V § 1447 obč. zák. praví se sice, že »nahodilý« zánik věci ruší smluvní závazek, leč má tu na mysli i závazek k náhradě škody, neboť uvádí i »závazek nahraditi cenu« a proto mluví o »náhodě« na rozdíl od »zavinění« po rozumu §§ 1311, 1295, 1296 a j. obč. zák. Přes to však plyne z tohoto předpisu, že i »nenahodilým« zánikem a »nenahodilou« nemožností plnění závazek pomíjí, poněvadž praví, že při náhodě pomíjí »dokonce i« závazek k náhradě. Ostatně jest to logickým důsledkem i § 878, poněvadž něco nemožného nelze splniti. Nijak nevadí, že jde o závazek již dříve v době, kdy bylo splnění možno, splatný, poněvadž podle týchž zásad není možno odsouditi někoho k něčemu nemožnému a dodati chmel sklizně roku 1919 bylo by absolutně nemožným, kdyby ho nebylo, jak žalovaný tvrdí.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Soud odvolací správně uvedl a náležitě odůvodnil, že nemožností splnění — míněna je zde nemožnost absolutní — nastalou po uzavření smlouvy, pomíjí závazek smluvní bez ohledu na to, zda-li nemožnost splnění nastala náhodou či zaviněním, a zdali nastala v době před splatností smluvního nároku či po jeho splatnosti. To vysvítá zřejmě ze zákonných ustanovení, obsažených v usnesení soudu odvolacího, byť i nebylo to v nich uvedeno výslovně. Stěžovatel se domnívá, že právní mínění soudu odvolacího nemá opory v zákoně, poněvadž dotyčná zásada o pominuti závazku není v něm projevena výslovně, ale toto jeho mínění jest mylné, nedbajíc ustanovení § 6 obč. zák. o právu a povinnosti soudu, vykládati zákonné předpisy. Stěžovateli ovšem správně tvrdí, že ustanovení § 878 obč. zák. v tomto sporu nelze užíti, ale tím není pro jeho stížnost ničeho získáno; soud odvolací nezaložil své usnesení na § 878, nýbrž na § 1447 obč. zák. a uvedl § 878 jen vzhledem na vnitřní souvislost obou těchto zákonných předpisů. Soud odvolací užil §§ 1295, 1296 a 1311 obč. zák. pouze k naznačení rozdílu mezi zaviněním a náhodou, nevyslovil však, že tyto §§, jak v rekurse jest uvedeno, ustanovují následky nenahodilého zmaření věci, ani neřešil otázku, zdali tyto §§ týkají se případu, když povinný sám znemožnil si splnění závazku, kteráž otázka jest v tomto sporu vůbec nerozhodná. Okolnost, že povinnost splnění smluvního závazku a povinnost náhrady škody nevylučují se vždy navzájem, nemění ničeho na právním stanovisku soudu odvolacího. Žalovaný namítal před procesním soudem, že nemůže dodati chmel podle žalobní žádosti, poněvadž chmel, jejž původně měl, později prodal a odevzdal osobám třetím a chmele sklizně roku 1919 vůbec již není. O tomto přednesu žalovaného nebylo v první stolici při ústním přelíčení jednáno a důkazy o skutkových okolnostech v tomto směru nebyly vůbec připuštěny, což jest podstatnou vadou řízení, neboť, jest-li námitka žalovaného, shora uvedená, správná, nelze žalovaného vzhledem na hořejší právní úvahu odsouditi k dodání chmele sklizně roku 1919, jak žalobce žádá. Soud odvolací tedy podle § 496 c. ř. s. právem vyhověl odvolání žalovaného, zrušil rozsudek prvého soudu a nařídil vhodné doplnění řízení procesního.

Citace:

č. 2127. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1250-1251.