Čís. 9070.

Služební požitky zaměstnanců československých státních drah.
Přednostenský přídavek jest vedlejším, nestálým požitkem poskytovaným jen na dobu individuálního služebního použití k určité službě, a jest vždy odvolatelnými. Totéž platí o přídavku za opotřebení stejnokroje.
(Rozh. ze dne 27. června 1929, Rv I 1451/28.)
Žalobce, správce železniční stanice v L., domáhal se na československém státu zaplacení přednostenského přídavku a přídavku za opotřebení stejnokroje. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Především jest přihlédnouti k právní povaze nároku vymáhaného žalobou. Pro posouzení této otázky jsou rozhodnými předpisy §§ 40, 67 a 68 služebního řádu a §§ 28 a 33 požitkového regulativu. Z těchto předpisů plyne, že žalobcem uplatňovaný nárok není zaručeným právem žalobcovým ve smyslu ustanovení §§ 40 sl. řádu, nýbrž že jde o vedlejší požitky jakožto odměny za individuelní výkony a za zvláštní použití jakož i o náhradu za nucené používání a opotřebení stejnokroje. Vyplácení těchto přídavků bylo tedy vázáno na skutečný výkon dopravní služby a bylo kdykoliv odvolatelné. Jest proto úplně nerozhodné, kdy žalobce byl na místo správce v L. jmenován, a nemůže z toho, že se jmenování to, jak jest mezi stranami nesporné, stalo již dne 30. září 1922, pro stanovisko žalobcovo nic býti vyvozováno. Proto veškeré vývody odvolatelovy ve směru tom jsou právně úplně bezvýznamné. A poněvadž žalobce sám doznává, že při skutečném nastoupení služby v L. až dne 13. února 1923 byl vyrozuměn, že mu přídavky ony vypláceny nebudou a poněvadž i výnosem ředitelství státních drah bylo vyplácení požitků těch pro správce stanice L. odvoláno, jest podle názoru odvolacího soudu již z toho důvodu nárok žalobcův úplně bezdůvodným, bez ohledu na to, zda konal žalobce jako správce stanice L. službu dopravní čili nic. Výtka, že prvý soud nezhodnotil plně výnos ředitelství státních drah ze dne 12. května 1924, poukázav na výnos téhož ředitelství ze dne 11. února 1923, čís. 155-V-23, ač právě výnos ten byl oním výnosem zrušen, jest bezdůvodná. Ve výnosu ze dne 11. února 1923 bylo výslovně uvedeno, že řečené přídavky nemají býti správci stanice v L. vypláceny, kdežto ve výnosu ze dne 12. května 1924 klade se důraz na to, že těm správcům stanic, kterým se dosud přídavky vyplácejí, mají se vypláceti i na dále až do dalšího rozhodnutí min. železnic. Z tohoto výnosu nemůže žalobce vyvozovati nárok na vyplacení přídavků, an se výnos ten jeho vůbec netýká, jelikož mu ony požitky nebyly vypláceny. Neměl-li tedy žalobce na vyplácení přídavku nárok ze zákona platového a nebyly-li mu přídavky ty zaručeny při nastoupení služby v L., nýbrž byl-li dokonce výslovně upozorněn, že mu nebudou vypláceny a dodatečně na tomto stavu ke změně nedošlo, posoudil prvý soud jak po stránce skutkové tak i právní věc zcela správně, zamítnuv žalobu. Z okolnosti žalobcem tvrzené, že mu bylo při předávání stanice L. vrch. revidentem H-em slíbeno, že mu bude paušál vrácen, nemůže žalobce, i kdyby to byla pravda, nic pro oprávněnost žalobního nároku vyvozovati, ježto by tu šlo o projev soukromého názoru onoho úředníka, nikoliv o závazné prohlášení úřadu, a při posuzování otázky, zda žalobci příslušejí přídavky, jest soukromý názor úplně nerozhodný. Avšak i otázku, jež by se mohla naskytnouti, zda žalobce měl nárok na přídavky podle stavu, jak se vyvinul, konal-li vůbec práce, za něž byly přídavky vypláceny, jest zodpověděti záporně. I když žalobce konal některé práce, jak tvrdí, které jest posuzovati za úkony spadající do dopravní služby, nelze z toho usuzovati, že konal službu dopravní ve smyslu §§ 33 požit. regulativu, an byl z ní výslovně sproštěn a služba ta přenesena má jiné orgány, jakž bylo prvním soudem bezvadně zjištěno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání snaží se mylně z předpisu § 33 požitkového regulativu dovoditi, že jím byl přednostům výkonné dopravní služby přiznán zvláštní služební přídavek (přednostenský) neodvolatelně a bezpodmínečně. Při tom však přezírá, že dovolávaný § 33 požit. reg. neupravuje vůbec povahu tohoto přídavku, nýbrž určuje jen jeho výši. Právní povahu tohoto přídavku posuzuje správně napadený rozsudek podle ustanovení § 68 služebního řádu pro zaměstnance čsl. stát. drah, z něhož ve spojitosti s § 67 služ. řádu lze zcela zřetelně poznati, že přednostenský přídavek je t. zv. vedlejším, nestálým požitkem (srv. § 43 (2) služ. ř.), který cituje § 67 služ. řádu a § 44 služ. ř., přiznaný určitým železničním zaměstnancům vedle stálých, zaručených (§ 40 (3) služ. ř.) služebních požitků a že přednostenský přídavek jako přídavek věcný jest ve skutečnosti odměnou za zvláštní použití ve službě, kterážto odměna se podle § 68 služ. ř. poskytuje jen na dobu individuálního služebního použití k určité službě a jest vždy odvolatelná. Právě tato odvolatelnost přídavku, služebním řádem výslovně stanovená, vylučuje žalobcem tvrzený bezpodmínečný a neodvolatelný nárok na tento přídavek. Že se žalobce nepodrobil předpisům služebního řádu, ve sporu ani netvrdil a musí tudíž i důsledky jeho předpisů trpěti. Vše to, co uvedeno o t. zv. přednostenském přídavku platí obdobně i o druhém přídavku, žalobou vymáhaném, za opotřebení stejnokroje (§ 28 požit. reg.), který jest závislým na předepsané povinnosti nositi stejnokroj při výkonu služebním (§ 30 služ. ř. a výnos min. železnic ze dne 18. června 1921, čís. 15096). Odvolala-li tedy železniční správa výnosem ředitelství státních drah Praha-jih ze dne 11. února 1923 oba přídavky pro správce stanice v L., což žalobci bylo oznámeno i při nastoupení služebního místa v L., jednala v mezích § 68 služ. ř. jí vyhražených práv. Bylo však též zjištěno, že novou zjednodušenou úpravou dopravní služby na místních drahách byla omezena i služba správce stanice v L. v podstatě na službu komerční, administrativní a účetní ve smyslu čl. XVII třetí odstavec předpisů min. železnic pro zjednodušenou výpravu vlaků, který stanoví, že staniční personál obstarává samostatně jen věci komerční a administrativní, s kteroužto službou není ani spojena povinnost k nošení stejnokroje. Měla tedy železniční správa pro své opatření i podstatný důvod věcný. Jest proto nerozhodno, zda žalobce i po převzetí služby správce stanice v L. konal některé služební úkony, které podle dovolacích vývodů bylo by lze povýšiti na výkon dopravní služby ve smyslu předpisů čl. 1 druhý odstavec dílu I všeob. ustanovení o službě dopravní, když železniční správa použila svého práva v § 68 (1) služ. ř. jí vyhraženého k jednostrannému odvolání obou sporných přídavků, aniž byla povinna odvolání jich zvláště odůvodniti. Posuzuje-li se souzená věc s tohoto právního hlediska, nemá pro řešení sporu podstatného významu, zda některé služební úkony žalobcem označené měly povahu služby dopravní. S tohoto právního hlediska nebyla důležitou ani okolnost, že žalobce byl sice ustanoven správcem stanice v L. již 30. září 1922, an ve skutečnosti službu tuto nastoupil až 15. února 1923 a byl o odvolání obou přídavků vyrozuměn. Oprávnění železniční správy k jednostrannému odvolání zmíněných přídavků nevylučovalo ovšem nikterak, že by nemohly později býti přiznány žalobci. Napadený rozsudek jest po právní stránce bezvadný.

Citace:

č. 9070. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 28-31.