NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 740.

Spolkový zákon z r. 1852. O státním dohledu na spolky dle tohoto zákona. Právní věta jako u č. 420.
(Nález ze dne 1. března 1921 č. 2483.)
Věc: Kolínská továrna na kávové náhražky, kupecký podnik akc. v Praze (adv. Dr. Arnošt Urban z Prahy) proti ministerstvu vnitra stran výkonu státního práva dozorčího.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud se týká dozorčího rozkazu o vydání jmenovacích dekretů všem úředníkům společnosti, zrušuje se pro nezákonnost. Jinak zamítá se stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: Ve schůzi správní rady žalující akciové společnosti, konané dne 21. srpna 1912, byl zmocněn předseda správní rady, aby po dohodě s ředitelstvem přijal nové úředníky, vyměřil jim služné a upravil služné dosavadním úředníkům.
V podání ze dne 30. července 1915 oznámila akciová společnost úřadu pro vyměřování poplatků v Praze, že o schůzích ředitelstva, v nichž se jednalo o ustanovení úředníků, nejsou vedeny protokoly, že úředníci písemných dekretů nedostávají a že společnost neuzavírá ani s řediteli ani s úředníky písemní služební smlouvy.
Rozhodnutím místodržitelství v Praze ze dne 6. prosince 1916 č. 280081 následkem sdělení, které o tomto postupu učinil úřad pro vyměřování poplatků v Praze, bylo vysloveno, že tento způsob jmenování úředníků odporuje výslovnému ustanovení § 23 stanov, dle něhož ustanovuje a propouští úředníky a služebníky společnosti správní rada. Dle odstavce 4 téhož §u děje se ustanovování úředníků jmenovacími dekrety. § 23 stanov pak nařizuje, že o schůzích správní rady sepisují se protokoly o předmětu jednání a o usneseních. Podle uvedených statutárních ustanovení uloženo bylo akciové společnosti, aby usnesení ze dne 21. srpna 1912 ihned zrušila a všechny protokoly o provedeném jmenování úředníků a služebníků společnosti předložila, aby úředníkům vydány byly jmenovací dekrety ve smyslu § 23, odst. 4 stanov a podotknuto, že uvedená ustanovení stanov třeba i na dále přesně zachovávati.
Rozhodnutím ministerstva vnitra ze dne 14. května 1919 čís. 4008 nebylo stížnosti společnosti vyhověno, ježto dle stavu věci v usnesení správní rady z 21. srpna 1912 a v tom, že jmenovací dekrety úředníkům vydány nebyly, spatřovati dlužno nezachováváni stanov. Stanovy státní správou schválené jsou lex specialis, norma závazná jak pro společnost tak i státní správu, a to v prvé řadě. Teprve v druhé řadě, pokud stanovy totiž neustanovují nic jiného, platí zákon. Dle §u 24, odst. 5 stanov může správní rada přenésti část své funkce na výslovně označený orgán — výkonný výbor —, přenesení to jest přípustné jen potud, pokud týká se bezprostřední správy obchodu nebo bezprostředního vyřizování běžných záležitostí. Správní rada usnesením z 21. srpna 1912 přenesla však právo jmenování úředníků atd. nikoliv na výkonný výbor, nýbrž pouze na svého předsedu, nelze tudíž usnesení to opříti o § 24, odst. 5 stanov. Ustanovování a propouštění úředníků a sluhů společnosti a stanovení jejich příjmů nelze počítati k bezprostřední správě obchodů nebo k bezprostřednímu vyřizování běžných záležitostí, uváží-li se, že úkony ty mají dalekosáhlý vliv na technickou i finanční situaci společnosti. Ustanovení čl. 234 a čl. 47 obch. zák. vztahují se toliko na provozování obchodů společnosti zmocněnci neb úředníky společnosti. Odvoláváni na ustanovení tato jest vzhledem k §u 24, odst. 5 nemístné. Usnesení správní rady z 21. srpna 1912 příčí se tudíž §u 23, odst. 3 a §u 24, odst. 5 stanov.
Formu jmenování a propouštění úředníků a vyměřování jejich služebních požitků určují §§ 24 a 25 stanov. Vydávání dekretů jmenovacích úředníkům jest dle §u 24, odst. 4 stanov obligatorní a nikoliv fakultativní, obmezené na případy potřeby. Povinností úředníka jest, by se třetím osobám, s nimiž v zastoupení společnosti jedná, kdykoliv a kdekoliv legitimoval, by třetí osoba obsah jeho plné moci mohla poznati. Z toho důvodu dlužno úředníku vydati jmenovací dekret ihned při jmenování. Společnost i v tomto směru, že úředníkům ihned při jmenování dekrety nevydává, překročila § 23, odst. 4 stanov.
Postupem vylíčeným poškozuje společnost zájem veřejný, zkracuje totiž finanční erár o poplatky ze služebních smluv, což by se nestalo, kdyby jmenování úředníků a stanovení jich požitků dalo se přesně dle stanov, usnesením správní rady, o němž sepsati jest dle §u 25 stanov protokol, a kdyby dle §u 23, odst. 4 stanov vydány byly úředníkům jmenovací dekrety.
Ve stížnosti se vytýká:
1. že ministerstvo vnitra překročilo meze, v nichž se státní správou vykonává státní dozor podle platných zákonných předpisů. Dozor na akciové společnosti vykonává se dle §u 56 akc. reg., pokud jest nutno v zájmu veřejném. Jmenování úředníků jest interní záležitostí společnosti. Pokud úředníci vystupují jako obchodní zmocněnci, platí ustanovení obchodního zákona, zejména čl. 231 a 234 obch. zák. a zápisy v obchodním rejstříku. Předpisy těmi jsou zájmy veřejné dostatečně chráněny. Zakročení se stalo na popud úřadu pro vyměřování poplatků, jenž chce docíliti, aby jmenování úředníků pováděno bylo ve formě, která by zakládala povinnost k placení poplatků. Společnost však při jmenování tom řídí se praxí četných jiných společností, prováděnou v mezích zákona. Zájem fiskální není. zájmem veřejným.
2. Stanovy neobsahují imperativního předpisu o formě, v jaké jmenování úředníků jest prováděti. Dle čl. 5, 47 a 234 obch. zákona jest správní rada oprávněna přenášeti své funkce na osoby třetí a není obmezena ve volbě osob, k tomu účelu určených. V tom směru neobsahují §§ 23 a 24 stanov žádného obmezení. Není předepsáno, že by jmenování úředníka musilo se státi ve schůzi správní rady, o které dle § 25 sepsati jest protokol. § 23 stanov vymezuje působnost správní rady. Obor působnosti správní rady při rozsáhlosti podniku stěžující si společnosti, ku kterému náleží 6 továren v Čechách, 3 na Moravě, 1 v Krajině a 1 v Haliči, jest neobyčejně objemný. Postup zachovávaný při jmenování úředníků zmenšuje působnost správní rady po stránce obchodní o záležitosti rázu podřízenějšího. § 23, odst. 4 jedná o písemném zmocnění úředníků, nikoliv o dekretech jmenovacích. Obligatorní vystavování dekretů se zde nepředpisuje. 3. Zákonu odporující jest zejména nařízení, aby veškerá jmenování, jež byla na základě usnesení správní rady ze dne 21. srpna 1912 provedena, byla opakována. Celá řada úředníků a sluhů ze služeb společnosti opět vystoupila. Protimyslné tedy jest prováděti znova jmenování osob, jež ve službách společnosti již nejsou.
Navrhuje se zrušení naříkaného rozhodnutí pro nezákonnost.
Nejvyšší správní soud rozhoduje o jednotlivých bodech stížnosti řídil se těmito úvahami:
ad 1. Nejvyšší správní soud neuznal námitku tuto důvodnou a setrval při svém názoru vysloveném v nálezu ze dne 21. května 1920 č. 4482 (Boh. č. 420).
Dle tohoto názoru je státní správa podle spolkového patentu ze dne 26. listopadu 1852 č. 253 ř. z. zmocněna, bdíti nad zachováváním stanov spolkových a dohlíží tudíž k tomu, zda činnost spolku pohybuje se v mezích stanov, při čemž jest lhostejno, jaká pohnutka ke konkrétnímu dozorčímu zakročení vedla, zejména zda příčinou zakročení byly zájmy fiskální a jedná-li se o vnější či o interní stránku určité činnosti spolkové.
ad 2 a 3. Zde jde o zodpovědění otázky, zda překročeny byly stanovy tím, že správní rada zmocnila předsedu svého, aby po dohodě s ředitelstvem přijal nové úředníky, vyměřil jim služné a upravil služné dosavadním úředníkům.
Stížnost tvrdí, že správní rada jest oprávněna jednotlivé své funkce na osoby třetí přenášeti a opírá tento úsudek ustanovením čl. 231 obch. zákona, dle něhož obmezení působnosti správní rady stanovami daná na poměr ku třetím osobám nemají vlivu.
Než nezáleží na účinku právních jednání správní rady na venek, nýbrž jde jen o to, zda správní rada dle stanov byla oprávněna jmenování úředníků přenésti na svého předsedu. Působnost správní rady vymezena jest ve stanovách v § 23. Tento stanoví, že správní radě přísluší řízení všech záležitostí, které nejsou vyhrazeny valné hromadě, načež vyznačuje způsobem všeobecným funkce přikázané správní radě. Mezi těmito úkony uvádí se specielně: »Zejména ustanovuje a propouští správní rada úředníky a služebníky společnosti, ustanovuje jejich služné, tantiémy, remunerace a jiné požitky«. Tedy specielním předpisem vyhrazeno jest jmenování úředníků správní radě. Stanovy neobsahují ustanovení, že by správní rada úkon tento přenésti mohla na osobu třetí vůbec, jmenovitě na svého předsedu. Přesunula-li tudíž správní rada jmenování úředníků na svého předsedu, pak jest to v rozporu se stanovami a jest tím dán důvod pro dozorčí zakročení. Když úřad v důsledku toho stěžující si společnosti nařídil, aby usnesení z 21. srpna 1912 ihned zrušila a protokoly o jmenování úředníků a služebníků společnosti předložila, jednal v mezích dozorčí moci. Dozorčí moc, jak v citovaném již nálezu ze dne 21. května 1920 čís. 4482 vyvoděno jest, obsahuje totiž právo naříditi všecka opatření, jichž jest třeba, aby činnost spolku stanovám odporující uvedena byla v soulad s předpisy stanov.
Příkazem k předložení protokolů o jmenování úředníků a služebníků bylo správní radě uloženo, aby jmenovací akty provedené předsedou učinila předmětem svého usnesení. Jest tedy věcí správní rady, aby učinila o předmětu tomto usnesení, v němž zaujme také stanovisko k opatřením předsedovým. Předložení protokolů slouží pak jen k tomu, aby se úřad, vykonávaje své právo dozorčí, mohl přesvědčiti, zda jeho rozkazu bylo vyhověno.
Pokud však jde o příkaz na vydání jmenovacích dekretů úředníkům, nelze povinnost společnosti k tomuto úkonu dovoditi ani z původního znění §u 23 stanov (»Úředníci společnosti jsou legitimováni dotyčnými jmenovacími dekrety«), tím méně pak z nového znění dotčeného předpisu stanov, jak schváleno bylo výnosem ministerstva vnitra ve Vídni ze dne 19. srpna 1918 č. 4544, dle něhož »úředníci společnosti legitimují se písemným zmocněním, jež dle potřeby v každém jednotlivém případě vydá jim zvlášť správní rada«.
V nevydání dekretů jmenovacích nemohl tedy nejvyšší správní soud nalézti poklesek proti stanovám spolkovým, setrvav v té příčině při náhledu vysloveném již ve zmíněném nálezu ze dne 21. května 1920 čís. 4482, na který se i v tomto směru odkazuje.
Příkazem v tomto směru vydaným uložil tedy úřad společnosti úkon, k němuž tato podle stanov povinna není, vybočil tím tudíž z mezí příslušící mu moci dozorčí, čímž dopustil se porušení zákona.
Vývody těmito jest výrok shora uvedený odůvodněn.

Citace:

č. 740. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 279-282.