NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 2

Čís. 3704.

Trestní sankce čl. 4 a 5 polského zákona ze dne 15. ledna 1920, čís. 26 Dz. U. Rj. P. týká se pouze zákazu mechanického přepočítávání rakousko-uherských korun na polské marky v jiném poměru než 70:100, neobsahuje však zákazu plnění v Kč.
Okolnost, že po postupu pohledávky polským příslušníkem na tuzemce byl vydán zákaz výplaty pohledávky ve měně tuzemské, požadované postupníkem, nelze namítati postupníku.
Kupní cenu za zboží, dodané z místa, druhdy v mocnářství rakousko-uherském, nyní v republice Polské, jež byla splatna v době před měnovou rozlukou, jest zaplatiti v Kč.
(Rozh. ze dne 9. dubna 1924, Rv I 1489/23.)
Vilém S., obchodník v Bílsku, dodal v roce 1918 žalované pražské firmě zboží za 48 333 K rak. uh. (splatno a žalovatelno v Bílsku) a postoupil pohledávku kupní ceny žalobci, tuzemskému obchodníku. Žalobě na zaplacení kupní ceny v Kč bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu dovolacími důvody čís. 2 a 4 §u 503 c. ř. s., ale neprávem. Jako neúplnost odvolacího řízení po rozumu §u 503 čís. 2 c. ř. s. vytýká, že odvolací soud nezjistil doslovu zákona polské republiky ze dne 15. ledna 1920, čís. 26 Dz. U. Rj. P., zejména článků 4 a 5 tohoto zákona, z kterých prý vyplývá, že žalobcův právní předchůdce (postupitel) Vilém S. nesměl by pod trestní sankci žádati splnění sporné pohledávky, splatné v Polsku (v Bílsku) jinak, než v nekolkovaných korunách rakousko-uherských nebo v polských markách, že požadované plnění v korunách československých bylo by tedy pro postupitele zakázané a dokonce trestné, a proto i žalobce jako postupník nemůže se ho prý domáhati. Žalovaná v odvolacím spise uvedla ve prospěch svého stanoviska obsah onoho zákona v českém překladu a musí tudíž snášeti, by ho také proti ní bylo použito. Dle něho jest zapovězeno »požadovati při platech, které příslušejí v korunách a konány jsou v polských markách, jiný poměr přepočítací, než 70 polských marek za 100 korun (rakousko-uherských), nebo nechtíti přijati placení v polských markách; — podléhá ten, kdo proti zákazu tohoto zákona jedná nebo jednati se pokusí, trestu vězení a pokutě; — a jsou neplatnými smlouvy, ujednané proti předpisům tohoto zákona«. Než z těchto ustanovení neplyne závěr, jejž činí žalovaná, totiž že, kdyby žalobcův postupitel Vilém S. měl proti žalované, příslušnici Československé republiky, podle tuzemských zákonů nárok na koruny československé, nesměl by uplatniti tento nárok a musil by se spokojiti s nabízenými mu polskými markami. Trestní sankce oněch článků polského zákona ze dne 15. ledna 1920 má na zřeteli pouze zákaz mechanického přepočítávání starých rakousko-uher. korun na polské marky v jiném poměru než 70:100, zejména zákaz přepočítávání v poměru 85:100 (předválečný poměr rakousko-uherské koruny k německé marce) a důsledkem toho i odmítnutí platů v polských markách, nabízených na základě zákonem stanoveného kursu přepočítacího (srv. plenární rozhodnutí polského nejvyššího soudu ve Varšavě o úhradě pohledávek v bývalých rakousko-uherských korunách, sdělené ve věstníku čsl. ministerstva spravedlnosti čís. 11—12/1923 str. 182 čís. 180 sd.). Ostatně by onen polský zákon měnový, i kdyby dopouštěl výklad, o nějž se žalovaný pokouší, v tomto případě neměl právního významu. Žalovaná může ovšem žalobci jako postupníku namítati to, co by mohla namítati postupiteli Vilému S-ovi, ale příslušné námitky může opírati jen o skutečnosti, nastavší do postupu, neboť po postupu rozhoduje již jen poměr postoupeného dlužníka k postupníkovi. V době podání žaloby — 29. srpna 1919 — byla zažalovaná pohledávka již přešla z vlastnictví Viléma S-a do vlastnictví žalobce. Zmíněný polský zákon měnový nabyl však podle přednesu žalované platnosti teprve dne 24. ledna 1920, kdy pohledávka nepříslušela již S-ovi. I kdyby tímto zákonem byl vysloven býval zákaz, tvrzený žalovanou, který by byl jinak mohl působiti jen proti postupiteli Vilému S-ovi, byla by to skutečnost, nastavší teprve po postupu, jež tedy postupníkovi nemůže již býti namítána. Nelze tudíž spatřovati vadu odvolacího řízeni v tom, že nebyl úředně zjištěn doslov onoho polského zákona. Neobstojí však ani výtka nesprávného posouzení právního (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Dovolatelka vychází z předpokladu, že odvolací soud způsobem procesuálně nepřípustným přisoudil žalobci požadovaný peníz z důvodu náhrady škody, ač z toho důvodu nebylo žalováno, žalobce naopak požadoval plnění trhové smlouvy a tohoto právního důvodu ve sporném řízení nezměnil. Než předpoklad ten jest mylný a s ním padají též důsledky z něho odvozené. Odvolací soud bez odporu zjistil, že pohledávka, o niž jde, byla splatná již v červenci 1918. Žalovaná byla tudíž povinna, zaplatiti svému smluvníku Vilému S-ovi kupní cenu v době, kdy rakousko-uherské koruny byly zákonným platidlem jak na území nynější republiky Československé, tak i v Bílsku, patřícím nyní k republice Polské. Neučinivši tak, měla od července 1918 ve své moci hodnotu 48 333 K 50 h, náležející po právu nikoliv jí, nýbrž Vilému S-ovi. Tato hodnota 48 333 K 50 h přeměnila se v rukou žalované po provedení měnové rozluky v Československé republice v hodnotu 48 333 Kč 50 h, neboť rakousko-uherské korunové bankovky byly okolkovány na koruny československé, kovové mince dosavadní měny staly se kovovými mincemi nové měny československé, vklady, učiněné v rakousko-uherských korunách, byly uznány za vklady korun československých, a zboží, mající dotud určitou cenu korun rakousko-uherských, podrželo touž cenu v korunách československých. Z majetku žalované v korunách československých nutno tedy po tuzemské změně měnové vyloučiti část v hodnotě 48 333 Kč 50 h, která jest v pravdě majetkem Viléma S-a, pokud se týče žalobce a představuje dlužný nedoplatek kupní ceny za zboží, dodané žalované firmě v roce 1918. Odvolací soud, uznav, že jest žalovaná povinna, zaplatiti žalobci 48 333 Kč 50 h, neodsoudil ji tedy k placení z důvodu náhrady škody, třebaže nepřiléhavě uvedl §§ 1295, 1333 a 1334 obč. zák., nýbrž v pravdě uložil pouze žalované, by, plníc smlouvu, vydala žalobci hodnotu, rovnající se dlužnému nedoplatku kupní ceny. S toho právního hlediska jsou jednak bezpodstatnými vývody dovolacího spisu, jimiž žalovaná doličuje, že by byl žalobce musil prokázati škodu a důkazu takového neprovedl, jakož i poukaz k tomu, že dle §u 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. jen ty závazky, znějící na koruny rakousko-uherské měny, které jsou splatny v oblasti Československého státu, platí se v korunách československých, jednak není třeba vyvraceti mylný ovšem názor žalobcův, že Bílsko není splništěm závazku žalované a že také v Bílsku nabyla platnosti ustanovení zmíněného zákona ze dne 10. dubna 1919.

Citace:

č. 3704. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 519-521.