NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4261.

Živnostenské právo. — Policie tržní: O právu obce vydávati tržní řády a o přípustném obsahu řádů takových.
(Nález ze dne 23. prosince 1924 č. 8315.) Věc: Bohuš R. a Cyril N. v Praze (adv. Dr. Václ. Tomsa z Prahy) proti zemské správě politické v Praze (rada zsp-é Dr. R. Taške — za zúč. masnou pokladnu — adv. Dr. Ot. Krouský z Prahy) stran přestoupení tržního řádu a zaplacení skonta masné pokladně.
Výrok: Nař. rozhodnutí č. . . ., pokud jím potvrzeno bylo, že st-l Bohuš R. jest povinen, aby zaplatil masné pokladně skonto z trhových cen přijatých bez zprostředkování masné pokladny, zrušuje se pro vady řízení; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná. Útraty se nepřisuzují.
Důvody: Zsp v Praze schválila výnosem z 18. listopadu 1921 na základě § 70 živn. řádu, aby § 37 tržního řádu pro hlavní město Prahu byl změněn v ten smysl, že trhové ceny při všech prodejích v tržnici masa ujednaných musí býti spláceny, vypláceny a vyrovnávány jedině u masné pokladny ústředního pražského trhu dobytčího.
Dalším výnosem z 23. ledna 1922 schválila zsp v základě téhož ustanovení živn. řádu a dle § 9 zák. z 6. srpna 1909 č. 177 ř. z. pravidla dobytčí a masné pokladny v Praze, společnosti s r. o., jichž bod 4 rovněž stanoví, že jediné masná pokladna je oprávněna, aby platy za zboží (živý dobytek, maso a tuky) zprostředkovala a že každý na trhu zúčastněný jest vázán na její zprostředkování.
Dle bodu 14 oněch pravidel jest dále masná pokladna oprávněna k úhradě svých výloh a jako odměnu za sprostředkování platů vybírati a súčtovati z prodejní ceny zboží skonto, které činí při veškerém živém dobytku 0,5% a při mase a tuku 1%. Skonto ve stejné výši vybírá též, sprostředkovala-li sama obchod tržní. Komitentu ovšem v tomto případě předepíše k tíži též obvyklé výlohy komisonářské.
Schválení změn tržního řádu a pravidel dobytčí a masné pokladny bylo vyhláškou spojených politických úřadů prvé stolice v Praze z 1. května 1922 uvedeno v známost.
V říjnu 1922 oznámila dobytčí a masná pokladna magistrátu hl. města Prahy, že st-lé prodávali zboží výhradně jen těm kupcům, kteří se zavázali, že nebudou platiti trhovou cenu u masné pokladny, a žádali, aby st-lé byli trestáni pro přestupek tržního řádu a pravidel masné pokladny a aby jim bylo uloženo nahraditi masné pokladně ušlé skonto.
St-lé, byvše o věci slyšeni, doznali, že si dali zaplatiti za zboží bez sprostředkování masné pokladny, popírali však, že by se tím dopustili nějakého přestupku, poněvadž jednali dle usnesení živn. společenstva.
Nálezem z 26. října 1922 odsoudil magistrát hl. m. Prahy st-le Bohuše R. dle § 21 tržního řádu pro přestupek § 37 tržního řádu pro hl. město Prahu a bodu 4 a 14 pravidel pro dobytčí a masnou pokladnu, jež považovati jest za součást tržního řádu, k pokutě 200 K ve prospěch chudinského fondu obce pražské a v případě nedobytnosti pokuty do vězení na 14 dnů. Skutkovou podstatu trestního činu shledal úřad v tom, že st-l dne 10. a 11. října 1922 při provozování obchodu s masem v tržnici nedal ujednané ceny trhové spláceti, vypláceti a vyrovnávati u dobytčí a masné pokladny dle cit. předpisů k tomu povolané. K výpovědi st-le poznamenal magistrát, že okolnost, že se společenstvo velkořezníků usneslo na tom, aby předpisy o povinné masné pokladně nebyly respektovány, nemůže nijak býti uváděna na omluvu uvedeného přestupku, poněvadž usnesení společenstva nemůže rušiti platné předpisy tržní. Zároveň uznal magistrát st-le povinným, aby ušlé skonto masné pokladně do 14 dnů nahradil.
Nálezem z téhož dne odsoudil magistrát pro stejný přestupek a k témuž trestu také st-le Cyrila N. a k jeho výpovědi při výslechu podotknul, že usnesení společenstva velkořezníků jest nepřípustnou svémocnou akcí směřující proti platným předpisům, kterou nemohou býti měněny tržní předpisy, a že stížnosti proti masné pokladně nutno uplatňovati cestou vyhrazenou tržním řádem nebo předpisy jinými.
Z těchto nálezů podali oba st-lé odvolání k zsp-é, jež rekursy jejich zamítla a sice rekurs Bohuše R. výnosem ze 17. ledna 1923 a rekurs Cyrila N. výnosem z 27. ledna 1923, při čemž podotkla, že skutková povaha přestupku st-lům za vinu kladeného byla zjištěna vlastním doznáním jejich a u Cyrila N. také konaným šetřením. K vývodům odvolání Bohuše R. poznamenala zsp, že zřízení dobytčí a masné pokladny bylo schváleno příslušnými ministerstvy a jest tudíž pokladnu tu pokládati za tržní instituci, kterou každý, kdo chce pražský trh navštěvovati, musí respektovati, nehledě k tomu, že její zřízení bylo řádně vyhlášeno. Rozhodnutí svá prohlásila zsp za konečná ve smyslu § 3 min. nař. z 31. března 1860 č. 31 ř. z.
Ve vyřízení rekursu Cyrila N. podotkl úřad, že o návrhu strany, aby vyhláška spojených úřadů první stolice v Praze z 1. května 1922 byla zrušena, nevidí se mu učiniti nějaké opatření, a vyhradil st-li proti této části rozhodnutí odvolání k min. obchodu, jež také st-l podal, jež však dle spisů dosud není vyřízeno.
Po doručení rozhodnutí zsp-é oznámil Bohuš R., že z nálezu není patrno, zda a pokud podléhá dalšímu opravnému prostředku výrok úřadu o náhradě skonta masné pokladně, a žádal ve smyslu § 3, odst. 4 zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z., aby vada ta byla odstraněna.
K žádosti té vyrozuměla zsp st-le, že poučení o opravných prostředcích v rozhodnutí obsažené týká se též povinnosti st-le k zapravení skonta masné pokladně, ježto tento výrok tvoří integrující část trestu.
Oba st-lé podali pak proti rozhodnutím zsp-é o jich rekursech stížnost k nss, o níž soud uvážil takto:
Rozhodnutí o vině a trestu st-lů jsou vzhledem k tomu, že jimi byl potvrzen odsuzující nález stolice prvé podle § 3 min. nař. z 31. ledna 1860 č. 31 ř. z., konečná a tudíž naříkatelná dle § 5 zák. o ss stížností k nss. Naproti tomu však výrok o povinnosti Bohuše R. k zaplacení skonta masné pokladně není konečným vyřešením této věci v cestě administrativní, a podléhá ještě přezkoumání třetí stolicí úřadů správních.
Úřad domnívaje se, že výrok o povinnosti k zaplacení skonta jest součástí trestního nálezu, a že jest podroben stejnému omezení instančního postupu jako nález trestní, vyloučil ve svém poučení o opravných prostředcích přípustnost dalšího odvolání také proti této části svého rozhodnutí. Dle názoru nss učinil tak neprávem. Třeba rozhodnutí ono spojeno bylo s trestním nálezem v jediný výměr správního úřadu, přece obsahem svým není součástí výroku o trestu a nelze proto v příčině tohoto rozhodnutí omezovati postup instanční dle předpisů platných pro adm. řízení trestní.
Poněvadž st-l Bohuš R. i ohledně povinnosti k zaplacení zmíněného skonta si stěžuje, musila by stížnost jeho v tomto bodě, ježto věc nebyla dosud řešena poslední přípustnou instancí správní, odmítnuta býti jako nepřípustná, kdyby tu nebylo, že st-l jen na základě vadného poučení právního, jehož se mu od úřadu dostalo, obrátil se i proti této části rozhodnutí stížností na nss, místo aby se domáhal nápravy v další cestě instanční.
Pro tuto vadu bylo nař. rozhodnutí č. . . ., pokud jím uložena byla st-li Bohuši R. povinnost k zaplacení skonta z tržních cen přijatých bez sprostředkování masné pokladny, zrušiti dle § 6 zák. o ss.
Ve věci trestní doznávají oba st-lé, že přijali tržní ceny za prodané zboží bez sprostředkování masné pokladny, popírají však trestnost tohoto jednání uvádějíce, že ustanovení tržního řádu, pro jichž přestoupení byli trestáni, nemají moci závazné, ježto nejsou kryta zákonem. Mimo to namítají, že skutková podstata jim za vinu kladená, ač-li vůbec jest trestnou, nezakládá přestupek § 37 všeob. tržního řádu pro hl. m. Prahu, nýbrž přestupek § 13 tržního řádu pro ústřední trh dobytčí v Praze-Holešovicích, ježto domněle trestní čin stal se na tomto trhu.
K této poslední námitce sluší poznamenati, že úřad prvé stolice trestal proto oba st-le pro přestupek § 37 všeob. tržního řádu, poněvadž vycházel ze skutkového zjištění, že trestní čin stal se v tržnici masa v Holešovicích, pro niž platí cit. ustanovení všeob. tržního řádu (§§ 33—46).
Proti tomuto skutkovému zjištění a právnímu posouzení st-lé v řízení správním ničeho nenamítali, zejména nevytýkali, že trestní čin stal se na ústředním trhu dobytčím, a že aplikace § 37 všeob. řádu na tento případ jest nepřípustná; následkem toho nemohou teprve v řízení před nss-em správnost onoho zjištění popírati a uvedenou námitku vznášeti (§§ 5 a 6 zák. o ss). Bylo proto tuto námitku jejich odmítnouti jako nepřípustnou, aniž bylo třeba uvažovati, pokud by použití normy § 37 všeob. tržního řádu na přestupek spáchaný na trhu dobytčím mělo skutečně za následek zrušení nař. rozhodnutí pro nezákonnost.
V ostatním jest na sporu pouze otázka právní, zda ustanovení § 37 všeob. tržního řádu pro hl. m. Prahu a §§ 4 a 14 pravidel pro masnou pokladnu jsou platnými a tudíž závaznými normami právními, pokud ustanovují, že prodavači a kupující na trhu nesmějí bez zprostředkování masné pokladny vyplatiti resp. přijmouti tržní cenu za prodané zboží.
Poněvadž uvedené předpisy prohlašují se za součást tržního řádu, možno je uznati za platné a tudíž závazné jedině tehdy, jestliže nepřekročují meze, jež jsou dány nařizovací mocí úřadů adm. při upravování tržních poměrů zvláštními tržními řády.
Zákonným podkladem této moci jest, pokud nejde o trhy dobytčí, ustanovení § 70 živn. řádu, jímž uloženo obci oprávnění k odbývání trhů, aby v rámci předchozích předpisů živn. řádu vydala se schválením pol. úřadu zem. tržní řád, vyhovující místním potřebám a obsahující též tarif tržních poplatků spolu s ustanovením, pokud povoluje se na trhu výčep nápojů a podávání pokrmů. Které jiné ještě předpisy kromě sazby tržních poplatků a ustanovení o přípustnosti výčepu nápojů a podávání pokrmů na trhu má a smí tržní řád obsahovati, cit. § 70 živn. řádu zvlášť neuvádí, nýbrž pouze povšechně stanoví, že nařízení v něm obsažená mají odpovídati místní potřebě a musí souhlasiti s předchozími ustanoveními živn. řádu.
Tomu nelze rozuměti tak, že by ustanovení tržních řádů musila se omezovati jen na bližší provedení předpisů živn. řádu o obchodu tržním, nýbrž, jak ze samotného pojmu »tržní řád« plyne, mají obsah těchto řádů tvořiti vůbec pravidla, jichž účelem jest úprava tržních poměrů, aby buď zamezeny byly určité závady, které by se mohly na trhu řádem tržním neregulovaném vyskytnouti, neb aby přímo napomáháno bylo dosažení cílů, pro které se trh koná.
Živn. řád z r. 1859 převzal odvěkou instituci trhu tak, jak ji nalezl, podrobiv ji jen v některých směrech reglementaci. Předpisy V. hlavy zřejmě navazují na dosavadní stav, nechtějí jej nahraditi něčím novým, nýbrž jen podříditi určitým zásadám, které jsou vytknuty zejména v § 68, zaručujícím všem návštěvníkům trhů rovné právo, a v § 69, vylučujícím zatížení obchodu tržního jinými dávkami, než které jsou ekvivalentem za výdaje spojené se zařízením a konáním trhu. Dosavadním zvyklostem přiznává se v § 67, odst. I a v § 68, odst. 2 výslovně rozhodující význam i na dále.
Dokladem, možno říci autentickým, že takový byl úmysl zákonodárce, jest důvodová zpráva k cís. patentu z 20. prosince 1859 č. 227 ř. z., která konstatuje výslovně (zvláštní část, k V. hlavě, 10. odst.), že úpravou tržního obchodu, jak byla pojata do osnovy, na dosavadních zařízeních nic podstatného měniti se nemá, že úmyslem jest sloučiti je toliko v pevnou a stručnou normu, jež obsahuje asi vše, co ze všeob. stanoviska o tomto obchodu lze stanoviti, jinak že se ponechává jednotlivým tržním řádům, aby podřízená ustanovení uvedly v soulad s místními poměry.
Jestliže tedy živn. řád ponechal úpravu trhů v mezích § 70 tržním řádům, aniž sám obsah řádů, jež podle tohoto předpisu měly býti vydány, positivně vymezil, nelze míti za to, že by byl chtěl nějak zužovati kompetenci obcí, které jim ve příčině trhů podle tehdejšího nazírání resp. podle positivních norem tehdy platných náležela. Kompetence obcí v tomto oboru správy měla základ v § 119 prov. obecního zákona ze 17. března 1849 č. 170 ř. z., pokud pak jde o město Prahu v § 81 obecního řádu pražského ze 27. dubna 1850 č. 85 z. z., kteréž normy obcím přikázaly výkon tržní policie. Co rozuměla ona doba tržní policií, zračí se jasně v různých projevech státní správy, která se zřetelem k nové úpravě veřejné správy uznala za vhodné orgány své poučiti o pravém významu a rozsahu úkolů jim svěřených a zabezpečiti takto řádné provádění jich.
Výnosem ministra vnitra z 12. února 1850 č. 25712 (z. z. pro Čechy č. 51 z r. 1850) vydáno bylo zvláštní poučení o prov. obecním zákoně, kteréž — jak praví úvodní věta — mělo býti pravidlem jak obcím tak i politickým úřadům. Poučení to vyslovuje zásadu, že vykonávání místní policie záleží hlavně v užívání všech prostředků opatrnosti, aby se odstraňovalo všechno, cokoliv by životu, zdraví, majetnosti, bezpečnosti a blahobytu obyvatelův obcí mohlo býti nebezpečné nebo škodné; co do vykonávání policie tržební že jest pak hlavně hleděti na to, by se zkažená, zdraví škodlivá jídla, jako maso z nemocného dobytka, nezralé ovoce a j. neprodávala, by nevyhnutelných potrav v dostatečné zásobě bylo, by všechna zkracování a všeliké podvody byly zamezovány a sazby zachovávány.
Obdobným způsobem označuje instrukce pro politické úřady, vydaná min. vnitra z 24. dubna 1850 č. 2132 (č. 103 z. z. česk.), za úkol policie tržní hlavní péči o to, aby se neprodávaly potravy zkažené nebo které by jinak na zdraví škoditi mohly, aby se potravy, kterých k živobytí nevyhnutelně jest potřebí, v dostatečném množství na prodej přinášely (zásobování), aby se podvody i jiné zákonům odporné šidby a nepořádky obchodu ve věcech k jídlu, v nápojích, v palivu a ve věcech k osvětlení a p. zamezily a dané sazby, aby se zachovávaly.
Tyto úřední projevy jsou velmi výmluvným dokladem, že v době, kdy vydán byl živn. řád z r. 1859 — a V. hlava jednající o tržním obchodu v §§ 62—70 pozdějšími novelami vůbec měněna nebyla a platí v onom znění, jak je obsahoval cís. patent z 20. prosince 1859 — bylo uznáváno za podstatný úkol tržní policie starati se o dodatečné zásobování obyvatelstva potravinami.
Jestliže však živn. řád — jak bylo vyloženo — materielní obsah tržní policie, jak v době jeho vydání byla pojímána, zřejmě měniti, obzvláště zužovati nechtěl, a jeho příslušné předpisy platí ve znění z r. 1859 dosud a ani cit. předpis obecního řádu Pražského změny nedoznal, nelze dospěti k jinému závěru, než že obec Pražská byla po vydání živn. řádu právě tak jak před tím oprávněna při výkonu oné pravomoci, která jí byla obecním řádem Pražským přiznána, pod jménem »tržní policie« činiti také opatření za tím účelem, aby trhem zajištěno bylo dostatečné zásobování obyvatelstva potravinami, a že toto oprávnění obce Pražské zůstalo nedotčeno až do doby přítomné. Přísluší-li však obci oprávnění takové — není ani zásadní překážky, aby opatření naznačené povahy byla pojata do tržních řádů, jež obec se schválením úřadu politického vydává.
Podle správních spisů byla to právě snaha, napomáhati tomu, aby se potraviny, kterých k živobytí nevyhnutelně jest zapotřebí, v dostatečném množství na trh dovážely, která byla pohnutkou obci Pražské, že se usnesla na změně § 37 tržního řádu, již dnešní stížnost označuje za nezákonnou. V žádosti podané na místodržitelství dne 23. dubna 1914 označila obec města Prahy za důvod pro zřízení Masné pokladny a tudíž i za důvod jak pro závazné vyplácení trhových cen u všech prodejů v tržnici masa ujednaných u řečené pokladny, tak pro výhradné poskytování úvěru živnostníkům při tržním obchodu s masem, zvětšení přitažlivosti Pražského trhu a jako prostředek k tomuto cíli co možná největší jistotu odbytu soustředěním veškerého peněžního ruchu u Masné pokladny, jež hotově vyplácí trhové ceny prodavačům a poskytuje řezníkům, uzenářům a ev. i jiným osobám osobní úvěr a jež může obci vybírati a odváděti poplatky tržní a jiné dávky jateční.
Nelze-li obci zásadně upříti oprávnění, aby v rámci tržní policie činila opatření na povznesení obesílání trhu, a tím i na zlepšení zásobování obyvatelstva, mohlo by proti opatření na tomto základě vydanému s úspěchem býti před tímto soudem namítáno jen, že opatření to podle podstaty věci jest zcela zřejmě vůbec nezpůsobilé, aby napomáhalo vytčenému účelu, nebo že zcela zřejmě lze téhož efektu dojíti i prostředkem jiným, postižené méně zatěžujícím, anebo snad i že oběť postiženým ukládaná jest v zřejmém naprostém nepoměru k účinnosti opatření.
Naproti tomu jest zcela nerozhodné, zda opatření takové bylo nutné, v daném případě zda před vydáním § 37 tržního řádu v nynějším znění vyskytovaly se nějaké konkretní zjevné závady, t. j. zda a do jaké míry nesoustředěnost peněžního ruchu na trhu pražském měla do té doby fakticky v zápětí nedostatečnou přitažlivost trhu a proto i nedostatečné zásobování trhu masem a po případě i zkracování kupujících. Nejen potřeba nápravy objevivších se závad, nýbrž i snaha dosavadní výkonnost trhu zlepšiti sama o sobě by opravňovala obec k příslušnému opatření.
Úkolem nss není také, aby zkoumal, je-li a do jaké míry jest opatření, o něž jde, účelné a prospěšné, neboť mu náleží jen přezkoumávati zákonnost a formální správnost nař. rozhodnutí. Že by však sporné ustanovení zjevně bylo naprosto nezpůsobilé přispěti k tomu, aby Pražský trh masný byl hojněji obesílán a bylo o zásobování obyvatelstva bezpečněji a vydatněji postaráno, nss nalézti nemohl; neboť nelze tvrditi, že by se příčil obecné zkušenosti nebo byl evidentně nelogický úsudek, že ochota k návštěvě trhu bude podněcována jak u osob dodávajících na trh dobytek a maso, tak i kupujících vědomím, že dodavatelé — prodají-li dovezené zboží — obdrží u Masné pokladny smluvenou cenu vyplacenou hotově a že se oběma stranám dostane listiny prokazující hodnověrně modality uzavřeného obchodu, u živnostníků na trhu se zásobujících mimo to i vědomím, že se jim v případě potřeby dostane od Masné pokladny úvěru, jehož veškeré modality jsou jim již předem známy.
Rovněž ani z podstaty věci nevyplývá a ostatně ani stížnost netvrdí, že by zjevně bylo možno stejného výsledku dojíti nějakým konkretním způsobem jiným, který by zúčastněné kruhy méně omezoval, než předpis § 37 tržního řádu. Také nemohl soud shledati, že by toto omezení, ač velmi citelně zasahující do volnosti obchodní, svým rázem nebo svojí intensitou bylo nesrovnatelné s podstatou trhu a tržního obchodu.
Při těchto úvahách nemohl soud nechati mimo zřetel ani skutečnost, že zcela obdobnému omezení jsou podrobeny i jiné trhy stejné povahy zejména i v státech jiných a to již od mnohých let.
Z předcházejících výkladů vyplývá nutný závěr, že obec Pražská, pojavši do § 37 tržního řádu sporné ustanovení, nepřekročila meze oprávnění, jež jí v oboru »tržní policie« přísluší jednak podle živn. řádu, jednak podle obecního řádu Pražského z r. 1850.
Má-li však ustanovení to oporu v platném právu, nelze důvodně proti němu namítati, že odporuje § 108 ústavní listiny, neboť ústava sama zaručuje v odstavci 1. tohoto paragrafu jen právo vykonávati výdělkovou činnost v mezích všeob. právních ustanovení a v odst. 2. výslovně připouští omezení práva toho v zájmu veřejném na základě zákona. Také normy upravující »tržní policii« jsou všeobecnými právními ustanoveními a nejsou tudíž opatření v rámci této tržní policie vydaná, i když volnost obchodu skutečně omezují, s ústavou v rozporu.
Pokud však stížnost v souvislosti s poslední námitkou a i zvláště namítá, že provedené změny všeob. tržního řádu pro hlavní město Prahu, týkající se výše vybíraných poplatků, zejména výše skonta vybíraného za sprostředkování platů za zboží na trhu prodané, odporují závazným předpisům §§ 69 a 70 živn. řádu, nemá nss možnosti námitkou tou se zabývati, a odmítá ji jako nepřípustnou podle § 5, odst. 2 zák. o ss, poněvadž otázka, je-li vybírání poplatků ve stanovené výši odůvodněno, v cestě adm. nebyla konečně vyřízena. Z téhož důvodu nelze se nss-u zabývati oněmi vývody, které se vztahují na činnost Masné pokladny jako poskytovatelky úvěru, zprostředkovatelky obchodů a výběrčí tržních poplatků, neboť nař. rozhodnutími byli st-lé uznáni vinnými přestupkem § 37 častěji cit. tržního řádu, jehož skutkovou podstatu spatřoval žal. úřad v tom, že st-lé při provozování obchodu s masem v tržnici nedali ujednané ceny trhové spláceti, vypláceti a vyrovnávati u dobytčí a masné pokladny podle tržního řádu k tomu povolané, a na sporu byla, i nař. rozhodnutím vyřízení došla jedině otázka, zdali ono ustanovení tržního řádu jest se zákonem ve shodě a tudíž i pro st-le závazné.
Poněvadž pak k otázce té jest podle hořejších vývodů odpověděti kladně, nemohl soud shledati porušení zákona v tom, že žal. úřad trestní nálezy opírající se o § 37 trž. ř. potvrdil.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4261. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1082-1089.