NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2101.

Skutková podstata zločinu §u 87 tr. zák. nevyžaduje, by úmysl pachatelův směřoval přímo ku přivodění nebezpečí; stačí, je-li si pachatel vědom možnosti vzniku nebezpečí a přes to úmyslně předsebéře čin s nebezpečím spojený.
Jde o pokus zločinu veřejného násilí podle §§ů 8, 87 tr. zák., připravil-li si pachatel za demonstrací kámen, nepoužil ho však proti policii, protože byl pozorován.
Pro pojem »jednání ke skutečnému vykonání zločinu« (§ 8 tr. zák.) se nepředpokládá, že činnost pachatelova nepřipouští jiného výkladu než závěr, vykonati určitý zločin (způsobiti určitý výsledek).
Jde o pokus, nikoliv jednání přípravné, projevuje-li se v zevním dění poznatelným způsobem úmysl pachatelův přivoditi výsledek, jehož úmyslné přivodění zákon tresce jako zločin. (Rozh. ze dne 24. září 1925, Zm I 296/25.).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 2. března 1925, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedokonaného veřejného násilí podle §§ů 8, 87 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Neodůvodněna jest o čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. opřená námitka zmateční stížnosti, že skutková podstata zločinu §§ů 8, 87 tr. zák. není naplněna po stránce subjektivní, jelikož není v rozsudku zjištěno, že stěžovatel přímo rozvážil a zamýšlel přivoditi nebezpečí rázu, v §u 85 písm. b) tr. zák. naznačeného. Podle stálé judikatury zrušovacího soudu nevyžaduje se pro skutkovou podstatu §u 87 tr. zák., by úmysl pachatelův směřoval přímo ku přivodění nebezpečí; stačí, je-li si pachatel vědom možnosti vzniku nebezpečí a předsebéře-li přes to úmyslně čin, s nebezpečím spojený. Odsuzující výrok je tudíž v rozhodovacích důvodech prvé stolice opodstatněn způsobem, správnému výkladu zákona vyhovujícím, i po stránce subjektivní, kdyžtě jest v nich zjištěno, že nebezpečí ve směrech, před tím v rozsudku naznačených, to jest pro policejní stráž a osoby, v davu se nalézající, a pro cizí majetek musel si býti a byl sobě plně vědom každý z přítomných a jednajících osob.
Stížnost namítá podle čís. 9 písm. b) (správně 9 písm. a) §u 281 tr. ř., že jde ve zjištěném skutku pouze o beztrestné jednání přípravné, nikoliv o pokus podle §u 8 tr. zák.; okolnost, že stěžovatel měl v kapse kámen, není prý jednáním, umožňujícím jediný a spolehlivý závěr na zlý úmysl, rozsudkem u stěžovatele předpokládaný, nýbrž připouští několikerý výklad; i kdyby byl prý oprávněn závěr na onen úmysl, stěžovatel prý od něho ustoupil. Než tyto námitky jsou pochybeny, nehledíc ani k tomu, že prvá námitka nehodnotí celek skutkových zjištění, vztahujících se k otázce, je-li tu pokus, či přípravné jednání, nýbrž toliko část těchto zjištění. Pro pojem »jednání vedoucího ku skutečnému vykonání zločinu« (§ 8 tr. zák.) se nepředpokládá, že činnost zlomyslníkova nepřipouští jiného výkladu, než právě závěr na jeho úmysl, vykonati určitý zločin, způsobiti určitý trestný výsledek. Zevní zlý čin, převyšující pouhé myšlenky a vnitřní předsevzetí, podle §u 11 tr. zák. beztrestné, (jednání vedoucí ku skutečnému vykonání zločinu) jest tu, projevuje-li se v tom, co se zjevně děje, poznatelným způsobem úmysl pachatelův, přivoditi výsledek, jehož úmyslné způsobení zákon tresce jako zločin. Zlý úmysl stěžovatele použiti kamene zlomyslně proti policejní stráži, po případě ku poškození cizího majetku za okolností, za kterých bylo by použitím kamene přivoděno nebezpečí rázu v §u 85 písm. b) tr. zák. vytčeného, došel zřejmého, pro pozorovatele poznatelného výrazu tím, že se stěžovatel — jak rozsudek zjišťuje — za okolností tam vylíčených opatřil kamenem právě v době, kdy kolem přijížděl oddíl jízdní policie, učinil jím pohyb rukou do zadu, jakoby jím chtěl hodit, a šel, ohlédnuv se, s kamenem v ruce několik kroků za jízdní policií, načež strčil kámen do kapsy a popošel — sledován civilními strážníky — až na dolejší konec náměstí, kde byl zadržen. Takový čin vedoucí k vykonání zločinu jest ovšem trestným pokusem jen, nebyl-li zločin dokonán z příčin mimo vůli pachatelovu. Než o dobrovolný ústup v této trestní věci nejde. Rozhodovací důvody prvé stolice zjišťují, že skutek, stěžovatelem zamýšlený a podnikaný, nebyl dokonán jen pro jeho zatčení, tedy z příčiny na jeho vůli nezávislé, poukazujíce k tomu, že stěžovatel kámen neodhodil a měl ho u sebe v kapse až do zatčení, a přihlížejíce patrně k výpovědi svědka Josefa V-y, že stěžovatel nehodil kamenem po stráži, protože pozoroval svědka a dva policejní agenty u svědka stojící, jakož i k mimosoudnímu doznání stěžovatele, že zvedl kámen, by jím hodil po jízdní policii, že šel kus cesty za policisty a že byl na Můstku zadržen dříve než mohl hoditi kamenem, který si dal do kapsy.

Citace:

Úmrtí.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1932, svazek/ročník 13, číslo/sešit 6, s. 206-206.