NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8417 —
Č. 8417.

Vojenské věci. — Řízení správní. — Řízení před nss-em: I. * Nárok na důchod předků podle § 63 zák. č. 76/22 nepředpokládá, že předek jest k výdělku úplně neschopen (lit. a); stačí i neschopnost částečná, způsobuje-li, že příjmy předka ze všech jeho příjmových pramenů nepřevyšují 4 000 Kč (lit. c), resp. částku uvedenou v odst. 2 cit. §u. — II. O zrušení rozhodnutí mno o důchodu předků po voj. gážistovi podle § 65 zák. č. 76/22 a o významu takovéhoto zrušení na projednání stížnosti podané k nss-u do rozhodnutí zrušeného.
(Nález ze dne 6. února 1930 č. 1842.)
Věc: Josef V. v T. proti ministerstvu národní obrany o důchod předků.
Výrok: Stížnost do rozhodnutí z 9. června 1927 odmítá se jako nepřípustná, stížnost do rozhodnutí z 31. října 1927 zamítá se jako bezdůvodná. Nař. rozhodnutí z 12. listopadu 1927 zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Na základě nál. Boh. A 5639/26 vykonal žal. úřad nová šetření o podmínkách st-lova nároku na důchod předků po jeho synovi, který padl r. 1918 jako poručík čsl. legii ve Francii, a přiznal mu na to rozhodnutím z 9. června 1927, naříkaným stížností prvou, — Č. 8417 —
důchod předků a sice od 1. března 1924. Po podání této stížnosti zrušilo mno rozhodnutím z 31. října 1927 své rozhodnutí z 9. června 1927 a dodalo, že vydá o věci rozhodnutí nové. St-1 vybídnut usnesením nss-u z 19. listopadu 1927, aby se vzhledem k tomu prohlásil po rozumu § 44 zák. o ss, pokládá-li stížnost svoji za bezpředmětnou, vyjádřil se podáním z 1. prosince 1927 záporně z důvodu, že mu nebylo ani tímto, ani novým, jemu zatím doručeným, meritorním výnosem z 12. listopadu 1927 vyhověno ve smyslu stížnosti. Proto bylo usnesením nss-u ze 7. prosince 1927 vysloveno, že řízení před nss nelze v tomto případě zastaviti dle § 44 zák. o ss.
Rozhodnutím z 12. listopadu 1927 přiznalo mno odvolávajíc se na ustanovení § 65 zák. č. 76/22 st-li týž důchod předků, od téhož dne 1. března 1924 jako ve svém rozhodnutí dřívějším, ale uvedlo dále, že st-1 sice neprokázal, že jest výdělečně úplně neschopen, jak § 63 lit. a) zák. č. 76/22 předpokládá, že tedy nároku na přiznání důchodu nemá, že se mu však přes to důchod předků přiznává a že se mu přiznává teprve od 1. března 1924 proto, poněvadž i neúplnou ztrátu výdělečné schopnosti (o 75%) prokázal teprve lék. vysvědčením z 9. února 1924 a — poněvadž tato 75% neschopnost trvala v téže výši také v roce 1926, — že nelze míti za to, že byla před únorem 1924 trvale vyšší než 75procentní, nehledě k tomu, že st-1 stupeň své výdělečné neschopnosti v době od 1. ledna 1920 do února 1924 ani neprokázal, resp. že lék. vysvědčením ze 17. srpna 1919 byl uznán výdělku neschopným jen 50%.
Druhá stížnost napadá dvě posléz cit. rozhodnutí. Nss uvážil o stížnostech toto:
Stížnost druhá namítá v prvé řadě, že žal. úřad nebyl oprávněn zrušiti dřívější svůj výnos z 9. června 1927, jak to učinil nař. rozhodnutím z 31. října 1927, když nevyhověl st-lově nároku úplně ve smyslu § 44 zák. o ss, nýbrž že byl povinen vyčkati rozhodnutí nss-u, že možnost zrušení takového by odporovala také ustanovení § 7 odst. 2 zák. o ss, který by mohl býti obcházen vydáním nového rozhodnutí, jež by vešlo v právní moc dříve, než nss vyslovil svůj právní názor o věci předcházející a že by úřad soustavným zrušováním rozhodnutí před nss naříkaných mohl straně znemožniti, aby se u nss-u dovolala kdy nápravy. Také vytýká stížnost, že k rozhodnutí tomuto došlo bez jakéhokoli spolupůsobení st-lova.
Nss-u jest se proto zabývati nejprve otázkou, byl-li žal. úřad oprávněn své rozhodnutí z 9. června 1927 zrušiti, ačkoliv o stížnosti do něho podané nebylo ještě nss rozhodnuto, a nahraditi je meritorním rozhodnutím novým. Tuto otázku jest zodpověděti kladně, neboť tento postup žal. úřadu má oporu ve výslovném ustanovení § 65 zák. č. 76/22, dle něhož jest voj. správa oprávněna kdykoliv znovu prozkoumati podmínky důchodu a podle výsledku důchod znovu vyměřiti nebo zastaviti. Na toto ustanovení zákonné se také nař. rozhodnutí odvolává.
Praví-li zákon, že voj. správa jest ke změně svého rozhodnutí dřívějšího oprávněna kdykoliv, tedy ve stadiu jakémkoliv, jde z toho, že může své rozhodnutí dřívější změniti či zrušiti i dříve než bylo s jeho výkonem, totiž s výplatou důchodu započato, i nelze pak ani tvrditi, — Č. 8417 —
že by jí v tom bránila okolnost, že rozhodnutí dřívější jest naříkáno stížností nss-em dosud neprojednanou, anebo okolnost, že řízení o stížnosti oné nelze pro nedostatek uspokojení st-le zastaviti dle § 44 zák. o ss. Mluví-li konečně § 65 jen o podmínkách důchodu, aniž při tom omezuje voj. správu na skutkové podmínky či předpoklady důchodu, jest zjevno, že připouští změnu rozhodnutí dřívějšího i pro nově objevený nedostatek právních předpokladů nároku na důchod. Tato tendence stala se ostatně v právu požitkovém již pravidlem, — srov. ustanovení § 9 odst. 2 zák. č. 287/24, resp. § 26 odst. 2 zák. č. 288/24 a § 151 odst. 1 zák. č. 103/26. Konečně nelze vyčísti z ustanovení § 65 ani, že by voj. správa mohla své rozhodnutí dřívější změniti jen za spolupůsobení strany.
S právě uvedeným názorem, čerpaným z ustanovení § 65, není v rozporu ani usnesení nss-u ze 7. prosince 1927, jež se zabývalo pouze otázkou, lze-li řízení o stížnosti podané do rozhodnutí dřívějšího zastaviti podle § 44 zák. o ss., t. j. byl-li st-1 rozhodnutím novým uspokojen. — Jest ovšem pravda, že st-1 uspokojen ve smyslu cit. § 44 nebyl, leč vzhledem k výše uvedenému ustanovení § 65 zák. č. 76/22 nebylo třeba zabývati se námitkami, jež stížnost z tohoto důvodu (neuspokojení) čerpá.
Byl-li tedy žal. úřad oprávněn zrušiti své rozhodnutí dřívější a nahraditi je novým rozhodnutím meritorním, není stížnost do zrušujícího rozhodnutí z 31. října 1927 důvodná a bylo ji zamítnouti. Důsledkem toho jest stížnost do odvolaného a tedy již neexistujícího rozhodnutí dřívějšího z 9. června 1927 bezpředmětná i bylo ji vzhledem k § 2 zák. o ss jako nepřípustnou odmítnouti.
Jest se tedy nejvyššímu správnímu soudu zabývati pouze meritorním rozhodnutím novým z 12. listopadu 1927. — — — — —
Stížnost namítá, že ustanovení § 63 lit. a) zák. č. 76/22 neznamená, jako by bylo zapotřebí úplné a naprosté výdělečné neschopnosti, a dovozuje dále, že u st-le stačí i 50% neschopnost výdělku, která byla již před 1. lednem 1920 zjištěna a že proto měl býti st-li přiznán důchod již od 1. ledna 1920. Tuto námitku v její prvé části shledal nss důvodnou.
§ 63 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. přiznává v odst. 1 důchod předků rodičům voj. gážisty, jenž padl před nepřítelem a nezanechal ani vdovy ani sirotků: a) jsou-li rodičové neschopni výdělku, b) byli-li zemřelým podporováni, c) nemají-li příjmu převyšujícího 4 000 Kč ročně. V odst. 2. pak se praví: Je-li vyšší příjem předků, — tedy příjem 4 000 Kč ročně převyšující, — menší než součet 4 000 Kč a důchodu, který by jim jinak příslušel, jest jim přiznati důchod v částce, doplňující tento součet. — Dle znění zákona musí tedy býti splněny všecky tři podmínky pod a—c uvedené.
V daném případu jde o to, je-li pod lit. a) vysloveno jako požadavek zákona, aby byl předek neschopen výdělku docela, či stačí-li i jen neschopnost částečná a jaká. Zákon nemluví tu o úplné neschopnosti k výdělku, ani nestanoví určité procento neschopnosti té jako předpoklad nároku. Z toho sluší usuzovati, že stačí i neschopnost částečná. — Č. 8417 —
Pak zbývá ještě řešiti otázku, s jakou částečnou neschopností se zákon v § 65 spokojuje, a tu jest přihlédnouti k ustanovení lit. c) a k 2. odstavci § 63. Z ustanovení těch se podává, že není-li neschopnost výdělku na závadu tomu, aby předek i přes neschopnost tu vydělal 4 000 Kč ročně, po případě, — má-li příjem z jiného pramene plynoucí a 4 000 Kč nedosahující, — aspoň tolik, kolik se mu nedostává na těchto 4 000 Kč, resp. na částku v § 63 odst. 2 uvedenou, anebo má-li jen z jiného než výdělečného pramene příjem částku tu přesahující, pak nároku na důchod pro nedostatek předpokladu lit. c) nemá, třeba by byl výdělku neschopen.
Proto usuzuje nss, že výdělečná neschopnost předka nemusí býti úplná, nýbrž že stačí neschopnost taková, která mu brání, aby — nemá-li jiných příjmů než ze svého výdělku — nevydělal ani 4 000 Kč ročně, resp. částku v 2. odstavci § 63 uvedenou a má-li i příjmy jiné, aby celkový příjem jeho spolu s nimi částky té nepřesahoval.
Tomuto výkladu, že ustanovení § 63 lit. a) nemá na mysli naprostou výdělečnou neschopnost, svědčí také úvaha, že důchod předků jest — jak správně uvádí stížnost — vyměřen částkou nepatrnou, totiž jednou třetinou důchodu vdovského, který činí dle §§ 38 a 40 2/3 výslužného manželova, ale nejméně 40% a nejvýše 50% pens. základny při minimu ročních 1 500 Kč u gážistů v hodn. třídách zařáděných, — že tedy nelze pokládati důchod předků za zaopatření, nýbrž jen za pouhou podporu, resp. za náhradu podpory, ke které by byl zemřelý syn dle § 154 o. z. o. povinován.
Poněvadž žal. úřad odpírá st-li právní nárok na důchod předků jen proto, že vycházel z opačného a nesprávného názoru, že ustanovení § 63 lit. a) zák. č. 76/22 značí naprostou výdělečnou neschopnost, bylo nař. rozhodnutí z 12. listopadu 1927 zrušiti dle § 7 zák. o ss.
Věcí žal. úřadu bude tedy, aby, když použil ustanovení § 65 zák. č. 76/22, — který na rozdíl od ustanovení vl. nař. č. 186/23 k § 63 zák., ukládajícího průvodní břemeno žadateli, opravňuje voj. správu změniti rozhodnutí dřívější, když byla prozkoumala podmínky důchodu, — z povinnosti úřední vyšetřil ciferně jednak příjem, který od 1. ledna 1920 měl a má st-1 z hospodářství (jenž dle spisů částky 4 000 Kč nedosahuje), či z pramene jiného, jednak příjem z jeho výdělečné činnosti za dobu od 1. ledna 1920 dále, jehož docílení v době té dovoloval st-li jeho zdrav. stav s ohledem na jeho stáří — neboť k tomu, aby výdělečná činnost ve smyslu § 63 lit. a) byla odhadována procenty, neskýtá, jak již bylo řečeno, ani toto ustanovení, ani vl. nař. č. 186/23 opory — a aby dle toho stanovil den, od kterého případný nárok na důchod předků st-li přísluší, t. j. den, kdy celkový příjem ze všech příjmových pramenů st-lových nepřesahoval 4 000 Kč, resp. částky vypočtené dle 2. odstavce § 63 cit. zák. Teprve když by bylo tímto způsobem zjištěno, že výdělečná neschopnost st-lova nedosahovala před 1. březnem 1924 shora uvedených hranic, určených v § 63 lit. a) ve spojitosti s lit. c), bylo by lze st-li nárok na důchod v době od 1. ledna 1920 do 1. března 1924 odepříti a jen tehdy, nedosahovala-li jí ani po 1. březnu 1924, bylo by lze k přiznání st-lova důchodu — Č. 8418 —
od tohoto dne ponechati dodatek, že se tak děje mimo rámec zákona, jak to činí nař. rozhodnutí, které nárok zákonný i po tomto dni popírá.

Citace:

č. 8417. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 356-360.