Č. 916.

Úředníci státní: * Výrokem disciplinární komise dle § 113, odst. 2, resp. § 122, odst. 2 služ. pragm. učiněným, že v činu úředníku za vinu kladeném spatřovati jest nepořádek, není přednosta úřadu, když disciplinární komise sama pořádkový trest nevyslovivši jemu akta postoupila, v žádném směru vázán, nýbrž může samostatně zjišťovati a hodnotiti danou skutkovou podstatu jak ve směru subjektivním tak i ve směru objektivním.
(Nález ze dne 30. června 1921 č. 8315.)
Věc: O. T. v P. (adv. Dr. Lad. Klumpar z Prahy) proti vrchní disciplinární komisi při ministerstvu obchodu v Praze (zast. odb. předn. O. Dokoupilem) a ministru obchodu v Praze (zast. min. místotaj. Drem K. Čermákem) stran disciplinárního nálezu.
Výrok: Stížnost, pokud směřuje proti nálezu vrchní disciplinární komise při ministerstvu obchodu, se odmítá jako nepřípustná; pokud čelí proti nálezu ministra obchodu, zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Žalovaná vrchní disciplinární komise při ministerstvu obchodu usnesla se dle naříkaného rozhodnutí z — ve své schůzi konané dne — bez ústního projednání takto:
A. Řízení pro služební přečin se zastavuje (§ 122, odst. 2 služ. pragm.).
B. V činech kladených obviněnému disciplinárním zástupcem za vinu shledává se toliko nepořádek ve smyslu § 87 služ. pragm. a postupují se spisy přednostovi služebního úřadu ve smyslu § 113, odst. 2 služ. pragm.
Žalovaný ministr obchodu přihlížeje k tomuto usnesení a celkovému výsledku konaného vyšetřování uložil stěžovateli naříkaným rozhodnutím z — na základě §§ 87 a 91 služ. pragm. pořádkový trest výstrahy pro porušení úředních povinností, uložených mu jako přednostovi dodávkového oddělení ministerstva obchodu nařízením vešk. min. ze dne 3. dubna 1909 č. 61 ř. z. (dodávkový regulativ).
O stížnosti uplatňující nezákonnost obou naříkaných rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto:
Stížnost, jež obrací se proti usnesení vrchní disciplinární komise, nemůže potírati onen její výrok, kterým řízení pro služební přečin proti stěžovateli zahájené bylo zastaveno, nejen proto, že výrokem tímto nemohl se stěžovatel cítiti ve svých právech zkráceným, nýbrž i proto, že stěžovateli jako obviněnému nepřísluší práva přiznaná toliko disciplinárnímu zástupci t. j. právo žádati a navrhovati své vlastní disciplinární stíhání.
Předmětem náporu stížnosti, pokud směřuje proti vrchní disciplinární komisi, jest jen výrok druhý, jímž bylo vysloveno, že v činech kladených obviněnému disciplinárním zástupcem za vinu shledává se toliko nepořádek ve smyslu § 87 služ. pragm. a že se spisy postupují přednostovi služebního úřadu ve smyslu § 113, odst. 2 služ. pragm.
Stížnost míní, že tento výrok tvořil a tvořiti mohl jediný podklad, na kterém směl ministr jako přednosta úřadu stěžovateli uložiti pořádkový trest a poněvadž prý tento výrok pro nezákonné složení vrchní disciplinární komise jest zmatečným, jeví prý se i rozhodnutí ministra obchodu na této zmatečné basi spočívající nezákonným.
Vzhledem k této argumentaci stížnosti bylo nejvyššímu správnímu soudu především obírati se otázkou zásadní, zda a pokud podle zákona výkon pravomoci disciplinární pro nepořádek přednostovi úřadu propůjčené jest závislým na předchozím výroku disciplinární komise, které před tím skutkový děj byl dle § 112 služ. pragm. k eventuelnímu provedení řízení disciplinárního sdělen.
Služební pragmatika rozeznává pod pojmem »zodpovědnosti disciplinární« (srv. nadpis k § 87) dva druhy porušení služebních povinností a to: »nepořádek« a »služební přečin«. Řízení a tresty stanovené pro nepořádek stanoví §§ 90—92, kdežto následující předpisy (§§ 93 až 155) věnovány jsou úpravě disciplinárního práva, jak formelního, tak i materielního, pokud jde o služební přečiny.
Kdežto řízení ve věcech pořádkových spočívá na zásadě inkvisiční, neznajíc žalobce, nýbrž přenechávajíc orgánu trestajícímu, aby sám řízení zavedl, šetření provedl a výrok učinil, přijalo vlastní řízení disciplinární již více zásady obecného řízení trestního, spočívajíc na principu žalobním a přenechávajíc rozhodnutí zvláštním disciplinárním soudům, zvaným disciplinární komise, které jsou od chefa dotčeného úřadu rozdílny a ve výkonu pravomoci jim přikázané nezávisly.
Tato různost obou druhů řízeni pro porušení služebních povinností jeví se i v různé úpravě příslušnosti.
Služební přečiny náležejí vždycky a zásadně jen ke kompetenci disciplinárních komisí. Trestati pro nepořádky dáno jest v prvé řadě — a lze říci rovněž zásadně — přednostovi úřadu, u něhož jest obviněný ve službě, jakož i přednostovi každého úřadu nadřízeného (§ 91). Ale vedle toho poukázáno jest již v tomto předpisu na to, že právo uvaliti trest pro nepořádek má i disciplinární komise.
Kdy má, může a smí komise disciplinární toto právo vykonávati, v předpisu § 91 není blíže vysloveno; odpověď na tuto otázku hledati sluší v předpisech jiných, a to v §§ 113, odst. 2, 122, odst. 2 a 127. Z ustanovení těchto vyplývá, že disciplinární komise může se otázkou pouhého nepořádku zabývati jedině tenkráte, když jí bylo oznámení disciplinární k tomu cíli předloženo, aby autoritativně zkoumala, zda ve skutku inkriminovaném není shledati objektivní podstatu služebního přečinu. Není-li tohoto případu a nepředloží-li ve smyslu § 112 přednosta úřadu disciplinární oznámení disciplinární komisi, poněvadž sám ve skutku oznámeném neshledává více, než nepořádek, nemá disciplinární komise vůbec nižádné kompetence a nemůže tudíž výrokem svým vůbec zasáhnouti ve stíhání nebo trestání pouhého nepořádku. V případě tom zásadní a jediná kompetence přednosty úřadu přichází k plné platnosti. Byla-li však věc vznesena na disciplinární komisi, bud že přednosta úřadu oznámení disciplinární jí předložil, buď že ona sama předložení spisů disciplinárních si vyžádala, pak rozeznávati jest po zákonu případy dva. Shledala-li komise, zkoumajíc návrhy disciplinárního zástupce na podkladě spisů skončeného vyšetřování disciplinárního, že tu jest důvod pro odkázaní věci k ústnímu líčení (§ 122), pak přešel touto jakousi litis kontestací celý akt ve výlučnou pravomoc disciplinární komise. Tato má po provedeném ústním líčení celou skutkovou povahu činu obviněnému přičítaného jak ve směru objektivním, tak i subjektivním zjišťovati a hodnotiti a shledá-li jakoukoli vinu, i přiměřeným trestem stíhati.
Může tedy, jak § 127, odst. 2 výslovně vytýká, jen disciplinární komise sama, shledá-li v činu onom toliko nepořádek, odsouditi obviněného jen pro tento nepořádek, může však dojista v případě tomto obviněného vůbec veškerého obvinění sprostiti a tedy i uznati, že v jednání jeho nelze spatřovati ani nepořádku.
Předpis tento, který jest jen analogickým uplatněním zásady v § 262 tr. řádu uložené, má svůj patrný zákonodárný motiv ve snaze koncentrační, která z důvodu procesní ekonomie nechává rozhodovati onomu úřadu, který má celý procesní materiál pro otázku hlavní po ruce, i o otázkách vedlejších a podružných, třebas by v zásadě do jeho kompetence nepatřily.
Snaha tato, která se uplatňuje i v řízení trestním a zejména v řízení t. zv. adhesním plného uznání dochází, jest i v § 127 služ. pragm. do té míry uskutečněna, že disciplinární komise rozhoduje a rozhodovati musí o otázkách pouhých nepořádků, o kterých by jinak mohl rozhodovati sám přednosta dotčeného úřadu.
V tomto případě jest pak arciť vyloučena možnost přednosty dotčeného úřadu, použíti i svého vlastního disciplinárního práva. Bránit tomu všeobecně platná zásada: »ne bis in idem«.
Od tohoto případu jest však dobře rozeznávati případ, kde k ústnímu líčení disciplinárnímu nedojde, kdy tedy formelním usnesením odkazním nepřešla celá záležitost in toto na komisi disciplinární, nýbrž kde disciplinární komise buď ihned po prvním přezkoumání udání na ni vzneseného sezná, že nejde o přečin disciplinární (§ 113, odst. 2), nebo řízení přípravné sice provede, ale po jeho ukončení vidí, že tu není důvodu k ústnímu jednání pro přečin (§ 122, odst. 2), a kdy se tedy usnáší, aby řízení pro služební přečin bylo zastaveno.
V případech těchto zákon disciplinární komisi pouze přenechává (arg. slovo »může«, tedy nikoli musí), shledá-li, že tu jest jen nepořádek, aby se zachovala podle poukazu § 113, odst. 2, t. j., aby buď sama obviněného odsoudila k trestu pořádkovému nebo postoupila spisy k dalšímu příslušnému jednání přednostovi úřadu. Tu tedy zákon nenařizuje již onu koncentraci způsobem imperativním, jak tomu jest v případě § 127, nýbrž přenechává úvaze disciplinární komise, zda chce celou záležitost onu sama vyříditi či nikoli. Zákon stanově tuto fakultativní možnost, pozíral patrně na to, že různé případy budou vyžadovati různého postupu, že na př. tam, kde procesní materiál jest plně sebrán a k rozhodnutí zralý, nebylo by procesně hospodárné, odnímati poslední výrok onomu orgánu, jenž tento materiál opatřil a jej zhodnotiti jest schopen. Za to v případech jiných, kde skutková podstata ve směru objektivním již na první pohled ukazuje, že tu není přečinu disciplinárního a že tudíž k jednání před disciplinární komisí nedojde, snad bude procesuálně výhodnějším, další snad potřebná šetření o tom, je-li tu objektivně či subjektivně pouhý nepořádek, prováděti nikoli těžkopádnou disciplinární komisí, která jest začasto i od služebního místa a bydliště obviněného a svědků vzdálena, nýbrž přenechati věc přednostovi úřadu.
Proto zákon nenařizuje, nýbrž pouze dovoluje disciplinární komisi, aby v případech, kde to pokládá za účelné, sama shledaný nepořádek trestati, věc tuto ukončila, ve všech ostatních případech však přenechala rozhodnutí onomu orgánu, jenž jest k tomu po zákoně zásadně a v první řadě povolán, t. j. přednostovi úřadu.
Ze všech těchto úvah vyplývá, že zakročení disciplinární komise ve věcech nepořádku jest jen výjimkou z pravidla a že tudíž předpisy stanovící tuto kompetenci nejen jako normy kompetenční vůbec, nýbrž i pro tento svůj karakter, jako odchylka ze zásadní pravomoci přednosty úřadu, nesmí býti vykládány extensivně, nýbrž jen přesně dle svého znění.
Co však hlásá znění předpisů tu rozhodných, t. j. § 122, odst. 2 a 113, odst. 2? V normách těchto zmocňuje se disciplinární komise, jež nestíhá obviněného pro služební přečin, judikovati o shledaném nepořádku jen v jednom směru, t. j. odsouditi obviněného k pořádkovému trestu.
Zákon jí tu nezmocňuje tak, jak to v § 127 pro prvý případ učinil, i k závaznému výroku, jímž by obviněný byl i obvinění pouhého nepořádku sproštěn. Předpis § 112, odst. 2 dopouští disciplinární komisi usnésti se na zastavení řízení toliko pro služební přečin, nepraví však, že by směla zastaviti všechno další řízení, tedy i pokud by snad šlo o pouhý nepořádek. Z § 113, odst. 2 nedá se právo její k zastavení takovému nikterak vyčísti, ježto předpis tento mluví také jen o tom, co se má státi, když disciplinární komise v činu inkriminovaném nepořádek shledává, nikoli však, co musí nastati, když disciplinární komise vůbec ničeho neshledává. Že jen tento výklad zákona jest správným, vyplývá i z porovnání předpisu § 113, odst. 2 služ. pragm. s § 66, odst. 3 zák. o soudní organisaci, který nepochybně byl i při stylisaci předpisů §§ 122, odst. 2 a 113, odst. 2 služ. pragm. vzorem. V normě § 66, odst. 3 zák. o soudní org. dáno jest v obdobném případě disciplinární komisi vedle práva vysloveného v uvedených ustanoveních §§ 122, odst. 2, resp. 113, odst. 2 i moc usnésti se o tom, že tu vůbec není důvodu k uvalení nějakého trestu. O této moci se však § 113, odst. 2 služ. pragm. nezmiňuje, z čehož plyne, že zákon tuto moc v tomto případě komisi disciplinární propůjčiti nechtěl. Netrestá-li tedy disciplinární komise sama nepořádek, pak přestává vůbec výjimečná kompetence, jaká jest jí v §§ 113, odst. 2 a 122. odst. 2 při nepořádcích přikázána, a nastupuje v plné míře a s plnou platností kompetence přednosty úřadu.
Tuto svoji příslušnost čerpá přednosta úřadu ze samého předpisu zákona a nikoli ze zmocnění nebo delegace disciplinární komise. Jeho pravomoc zasahuje a obsahuje všechno to, co mu přísluší v případě, kdy se vůbec disciplinární věcí komise disciplinární neobírala, poněvadž již od počátku bylo patrno, že jde o pouhý nepořádek.
Není tedy vůbec přednosta úřadu nikdy, tedy ani tehdy, když mu věc přijde k samostatnému rozhodnutí ať proto, že mu disciplinární komise akta výslovně postoupila, ať proto, že se mu spisy vrátí, ježto disciplinární komise vůbec ničeho neshledala, náhledem komise disciplinární ani ve směru objektivním, ani v subjektivním vázán, a může dojista, i když komise shledává, že tu jest jen nepořádek, dospěti k osvobozujícímu výroku, buď že nehledá viny nebo i že jinak kvalifikuje skutek zjištěný, tak jako s druhé strany může, i když komise, ať z jakýchkoli důvodů, vůbec se nevyslovila anebo i kdyby výslovně řekla, že v činu ničeho neshledává, sám pro nepořádek odsouditi a tudíž čin samostatně kvalifikovati.
Ze všech těchto zásadných úvah však plyne pro případ sporný tento důsledek:
Disciplinární komise, která měla hodnotiti čin, z něhož byl stěžovatel obviňován, neshledala v něm služební přečin a zastavila tudíž dle § 122, odst. 2 řízení disciplinární jí příslušející a netrestala sama nepořádek v činu tom shledaný.
Tím však přestala naprosto veškerá její další pravomoc, jednati a rozhodovati v této disciplinární záležitosti. Věc tím přešla v pravomoc chefa úřadu, proti jehož zakročení by se mohl stěžovatel logicky brániti toliko tvrzením, že v činu za vinu mu kladeném není možno spatřovati objektivně pouhý nepořádek, nýbrž že jest kvalifikovati jako služební přečin.
Tvrzení toto — jak jest přirozeno — stížnost neobsahuje a vzhledem k tomu, že, jak již shora uvedeno, návrh na disciplinární stíhání nemůže činiti sám obviněný úředník, ani obsahovati nemůže. Je-li však nesporno, že jde o pouhý nepořádek, z kterého obviněný ani disciplinární komisí po ústním líčení dle § 127 nebyl sproštěn, ani pro který nebyl dle § 122, odst. 2, resp. 113, odst. 2 bez ústního líčení trestem pořádkovým stížen, pak mohl a musel chef úřadu ze své vlastní moci bez ohledu na náhled disciplinární komise zkoumati a rozhodnouti, zda tu jest nepořádek či nikoli, a zda tedy jest pořádkový trest uložiti čili nic.
Pro postup jeho byl předchozí výrok disciplinární komise právně beze všeho právního významu a jak následující tomu nález ministra ve svém obsahu a znění vykazuje, byla tato právní bezvýznamnost předchozí kvalifikace činu stěžovatelova, provedená disciplinární komisí, ministrem obchodu vykonávajícím jako chef úřadu svoji vlastní pravomoc disciplinární i fakticky plně dokumentována tím, že ministr obchodu ve svém nálezu sám výsledky šetření hodnotil, o skutku i jeho karakteru se vyslovil a sám dle své úvahy trest stanovil. Je-li však tomu tak, pak nebylo a nemohlo býti výrokem disciplinární komise, jež označila čin stěžovatelův za nepořádek, ani pro stěžovatele nějaké právo založeno, ani právo jeho zkráceno a není tudíž podmínky stanovené v § 2 zák. o správ. soudě, na kterou jest dovolání se pomoci tohoto tribunálu vázáno.
Nebylo-li však ani přímo, ani nepřímo výrokem tímto v právní posici stěžovatelovu zasaženo, jest lhostejno, zda výrok tento může býti pokládán za výrok řádně a platně učiněný či za výrok zmatečný, a jest důsledkem toho stížnost, pokud čelí proti onomu výroku disciplinární komise, odmítnouti jako nepřípustnou.
Ježto však jest tím, jakož i vývody hořejšími vyvráceno tvrzení, že onen výrok disciplinární komise byl jediným podkladem kompetence ministra obchodu, stíhajícího čin stěžovatelův jako nepořádek, jsou i všechny dedukce z této prvé premissy ve stížnosti činěné nesprávný.
Poněvadž však stížnost potírá rozhodnutí ministra obchodu jen z důvodu jeho domnělé závislosti na onom výroku disciplinární komise, této závislosti tu však ani právně ani fakticky nebylo, je stížnost v této části bezdůvodnou.

Citace:

č. 916. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 688-693.