Č. 2337.

Veřejní zaměstnanci. — Administrativní řízení
(Podkarpatská Rus): I. * Není právního nároku vdovy po býv. obec. notáři, aby jí na zaopatřovací požitky z dřívějšího služebního poměru manželova byla vyplácena záloha na účet cizího státu. - II. Ve kterých věcech je rozhodnutí hlavního finančního řiditelství v Užhorodě konečné?
(Nález ze dne 8. května 1923 č. 78291)1.
Věc: Serena B. v Berehově proti hlavnímu finančnímu ředitelství v Užhorodě o zastavení výplaty záloh na vdovskou pensi.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím zem. finanční správy pro Podkarpatskou Rus z 15. července 1921 zamítnuta byla žádost st-lčina, aby její pense vodvská převzata byla čsl. státem. Zamítnutí žádosti této stalo se z důvodů, že šetřením bylo zjištěno, že poslední služební místo zemřelého manžela st-lčina Jana B., obecního to notáře, bylo v Tisza-Szálka mimo území čsl. republiky a že st-lka neprokázala svou nynější příslušnost. Zároveň povolila zem. fin. správa st-lce ve smyslu výnosu min. financí z 21. května 1919 č. 25.539, aby jí i nadále vypláceny byly 60% zálohy na její zaopatřovací požitky a to na účet Maďarska.
Rozhodnutí toto stalo se pravoplatným, poněvadž st-lka nepodavši odvolání, žádostí ze dne 13. srpna žádala pouze, aby požitky zaopatřovací vypláceny byly v plném obnosu a ne pouze 60%.
I tato žádost st-lčina byla pravoplatně zamítnuta zem. finanční
správou Podkarpatské Rusi a sice rozhodnutím ze 17. října 1921.
Nař. rozhodnutím zastavilo hlavní fin. ředitelství v Užhorodě další poskytování zálohy ve výši 60% z nominále zaopatřovacích požitků st-lčiných na účet Maďarska, poněvadž konaným šetřením bylo zjištěno, že st-lka je státní příslušnicí Maďarska — příslušná domovským
právem do obce Tisza Szálku a i poslední místo zemřelého manžela jejího bylo mimo území čsl. republiky.
O stížnosti napadající toto rozhodnutí jako nezákonné uvážil nss toto:
V první radě bylo se soudu zabývati výtkou v odvodním spise žal. úřadem uplatňovanou, že nař. rozhodnutí není konečné, neboť strana měla možnost odvolati se k min. financí.
Nss nesdílí náhled žal. úřadu v tomto směru projevený — neboť dle § 1 zákona ze dne 9. února 1922 č. 59 Sb., kterým zřízeno bylo
hlavní finanční ředitelství, povolán jest tento úřad, aby rozhodoval o všech věcech týkajících se státní finanční správy, pokud nejsou vyhrazeny min. financí.
Poněvadž Sbírka zákonů a nařízení neobsahuje ohledně výplaty vdovských pensí podobnou výhradu ve prospěch min. financí a žal. úřad ani netvrdí, že výhrada taková byla stanovena — dlužno míti za to, že rozhodnutí nař. je konečné.
Pokud ministerstvo příslušnost svou zakládá na § 2 cit. zák., netvrdí
ani, že úkon, o který jde, nenáleží v obor působnosti finančního referátu civilní správy a že příslušnost ta nepřešla na hlavní finanční řiditelství.
St-lka uplatňuje v podstatě výtky:
1) že manžel její narodil se na území nynější čsl. republiky a nabyl příslušnost tamže,
2) že příslušnost st-lčina do čsl. republiky byla uznána,
3) že manžel st-lčin přispíval do pensijního fondu, který byl a je na území nynější čsl. republiky.
Nss neshledal stížnost důvodnou, opíraje se o následovní úvahy:
Není sporu o tom, že žádost st-lčina, aby zaopatřovací požitky převzaty byly čsl. státem, byla pravoplatně zamítnuta; z toho důvodu nemůže se nss zabývati nyní výtkami, kterými st-lka nárok svůj na zaopatřovací požitky vůči čsl. státu provádí.
Požívala tedy st-lka od čsl. státu pouze zálohy na zaopatřovací požitky — příslušící jí vůči jinému státu a může v důsledku toho, že nechala výše uvedené rozhodnutí vejíti v moc práva, v daném případě býti na sporu pouze otázka — je—li zákonný předpis, který by zavazoval čsl. republiku, aby vyplácela zálohy podobného druhu. Stížnost to ani netvrdí a dovolává se jediné, že nárok tento jí přísluší, poněvadž manžel její byl čsl. příslušníkem — ona sama že má rovněž příslušnost zdejší a že manžel její přispíval do fondu pensijního nalézajícího se na území čsl státu.
Jak z výše uvedených úvah vychází, jde však v daném případě pouze o přezkoumání výroku úřadu, že zastavují se zálohy vyplácené na účet cizího státu a zajisté nelze míti za to, že by okolnosti v námitkách stížnosti uvedené měniti mohly na právu čsl. státu odmítnouti další výplatu záloh těchto, když není positivního předpisu zákona, který by zavazoval čsl. stát k podobnému poskytování záloh.
Když však není zákonitého předpisu k výplatě záloh na zaopatřovací požitky na účet cizího státu poskytovaných, nelze právem tvrditi, že by zastavením výplaty záloh těch porušeno bylo subjektivní právo st-lčino vůči čsl. státu, a byla proto stížnost zamítnuta jako bezdůvodná.

Stejně nález z téhož dne č. 7830.

Citace:

č. 2337. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 10-12.