Knihopis.

Österreichische Zeitschrift für öffentliches Recht. První ročník, 1. a 2. sešit, 1914, Manzovo knihkupectví, Vídeň.
Iniciativou soukromého docenta university vídeňské Dr. H. Kelsena, jenž svými pracemi v poměrně krátké době vyšinul se do prvních řad učenců rakouských, počal vycházeti ve Vídni široce založený časopis právnický, jehož hlavním úkolem jest, aby vyplnil zahanbující mezeru, kterou u srovnání s publikačními prostředky (na př. Německé říše) vykazovala rakouská věda práva veřejného. Pohlížíme-li totiž na bohatost časopisů vycházejících v Německu a majících za úkol výhradné pěstění zmíněného oboru právního, pak zajisté musela zarazit okolnost, že jsme dosud v Rakousku neměli ani jediného podobného orgánu. Neboť odborné časopisy, které u nás vycházejí a mají mimo jiné také za úkol pěstění práva ústavního a správního, již dávno specialisovaly se pro jiné obory (hlavně — 178 —
práva trestního a civilního). To platí na př. o Grünhutově časopise a pro naše české poměry o Právníku, v nichž civilistická stránka daleko více jest akcentována, než publicistická. A na druhé straně opět ony rakouské časopisy, které sice ex professo zabývají se veřejným právem (v obj. sm.) — jako Österreichische Zeitschrift für Verwaltung a u nás Správní Obzor — obraly si pouze jednu část tohoto oboru (právo správní). Následkem těchto neutěšených poměrů bylo, že rakouští spisovatelé odkázáni byli často se svými pracemi na pohostinství říšsko-německých odborných časopisů, které, jsouce samy vrchovatě zásobeny materiálem domácím, jen ztěží a po dlouhých intervalech požadované pohostinství poskytovati mohly. Proto zajisté s upřímnou radostí a s povděkem vítati budou naši domácí odborníci, seskupení kol jmenovaných časopisů, vznik tak monumentálního podniku a vděčiti budou tomu, jehož iniciativou se tak stalo. Že jde skutečně o monumentální podnik, o tom přesvědčí nás první obsáhlé dvojčíslo nového časopisu, začátkem tohoto roku vyšlé. Za vydavatele získáni přední učenci vídeňské fakulty právnické. Jsou to čtyři ordináři práva ústavního a správního, církevního a mezinárodního, dvorní rada prof. Dr. Edm. Bernatzik, Jeho Exc. ministr kultu a vyučování Dr. Max šl. Hussarek, dvorní rada prof. Dr. Jindřich Lammasch a dvorní rada prof. Dr. Adolf Menzel. Redakci vede soukr. docent Dr. Kelsen, jejž podporuje zvláštní redakční sbor, sestávající z mladších učitelských sil právnické fakulty vídeňské.
Již vnější úprava nového časopisu, který bude vycházeti šestkrát do roka, ukazuje jeho všestrannost. Neboť nejen theorii, nýbrž i praktickým potřebám jest věnován. Rozpadáť se obsah jeho na tři části, z nichž první věnována jest pojednáním vědeckým, druhá přináší z péra osvědčených odborníků stálé přehledy a vědeckou kritiku judikatury soudů říšského a správního, třetí konečně systematické referáty o literatuře a to nejen rakousko-německé, nýbrž i jinojazyčné, hlavně české a polské. (Stálý referát o české literatuře převzal na požádání redakce pisatel těchto řádků.)
Z obsahu prvního dvojčísla, jež čítá 260 stránek, dlužno uvésti na prvém místě Teznerův článek »System der obrigkeitlichen Verwaltungsakte, dargestellt auf Grund der Praxis des österreichischen Verwaltungsgerichtshofes«, v němž obrací se proti nové nauce o jednotnosti všeho práva, hlásané Kelsenem a mnou, připouštěje sice, že logickými argumenty nelze ji vyvrátit, tvrdě však, že theorie dvoudílnosti práva ve veřejné a soukromé praxi jest pro poznávání práva positivního tak důležitou, že přes doznanou její nelogičnost musí ji věda právní i na dále hájit. Teznerův článek vhodně doplňuje práce Schenkova, senátního presidenta správního dvoru soudního: »Die Abgrenzung des öffentlichen und privaten Rechtes«, ve které autor dospívá k závěru, že obvyklé — 179 —
rozlišování nemá pro praksi žádného významu (str. 113). Křiklavý rozpor mezi oběma autory, z nichž jeden žádá na vědě oběť zhola nemožnou (t. j. vzdáti se logiky) ve prospěch theorie, kterou druhý prohlašuje za bezvýznamnou, jest tím zajímavější, uvážíme-li, že oba jsou praktikové, působící u téhož soudu. (K thematu srovnej můj referát o Kelsenově práci »Zur Lehre vom öffentlichen Rechtsgeschäfte« a Hoelzlovy poznámky »Právo soukromé a veřejné« v předešlém ročníku Právníka, kterýžto autor jest dosud ze všech českých spisovatelů jediným, jenž k nové nauce zaujal zásadní stanovisko.) Dále přináší dvojčíslo tyto články: Menzel »Eine realistische Staatstheorie«, Seidler »Die Kompetenz des Reichsrates zur gesetzlichen Regelung des Thronfolgerechtes«, a Köstler »Modernes Kirchenrecht«. Vítáme co nejsrdečněji nový literární podnik a přejeme mu, aby vůdčí úkol, který mu v oboru rakouské theorie veřejného práva přirozeně připadá, ve prospěch vědy domácí zdárně konal. Prof. Dr. Frant. Weyr.
Sammlung der nach gepflogener mündlicher Verhandlung geschopften Erkenntnisse des k. k. Reichsgerichtes. Založil dr. Ant. Hye, sv. p. z Gluneku, pokračuje dr. Karel Hugelmann. XV. díl, 2. sešit, roč. 1911 (č. 1818 až 1911). Vídeň 1914. C. k. dvorní a státní knihtiskárna; 510 str., cena 5 K. — Měli jsme již opětně příležitost zmíniti se pochvalně o této sbírce. Předložený nám právě svazek obsahuje judikáty z roku 1911. Způsob uspořádání a vypravení jest nezměněn; připojen je rejstřík chronologický. Z bohatého obsahu vyjímáme zvláště tyto sentence:
Č. 1822, 1823. Státní úředník, který po svém místním přeložení konati musí službu dále na starém místě služebním až do sproštění, nenabývá tím o sobě ještě nároku na substituční útraty (nál. z 10 I 11, č. 578 a 579 ex 1910).
Č. 1839. Nárok pensionovaného státního úředníka proti c. k. eráru na náhradu výloh, spojených s nabytím a udržováním patentu ve státním zájmu, přísluší před řádné soudy (nál. z 13 I 11, č. 596 ai 1910).
Č. 1844 a) Negativní konflikt kompetenční mezi soudem a úřadem správním jest tu jen tehdy, je-li tento neb onen k rozhodnutí dotyčné záležitosti příslušným, ale nikoliv, není-li příslušným žádný z nich. b) Říšský soud může nějakou záležitost odkázati na soud neb správní úřad, ale nemůže za příslušná k rozhodnutí označiti úřad, který nenáleží k žádné z oněch kategorií, c) Orgány c. k. četnictva jsou státními úředníky, kteří pro služební úkony nemohou býti nikdy žalovány u civilních soudů (nál. 3 IV 11, č. 103).
Č. 1845. Súčtování mezi pachtýřem masné daně a poplatníkem o výši daňového nedoplatku nečiní ještě daňový dluh dluhem soukromoprávním; vymáhání děje se proto exekucí politickou (nál. 4 IV 11, č. 104). — 180 —
Č. 1852. a) Útraty dostavení se k výslechu a k hl. přelíčení jsou důsledkem obvinění, vzneseného proti někomu a nikoliv následkem odsouzení, jež napotom v dalším průběhu nastane, b) Útraty trestního řízení, jež odsouzený musel zahájiti proti osobě třetí, aby pak vymohl na jeho základě obnovu řízení nevlastní věci trestní a své dodatečné osvobození, jsou újmou majetkovou, způsobenou neospravedlněným odsouzením; jest z ní práv stát, nelze-li jí vydobýti od vlastního dlužníka (7 IV 11, č. 114).
Č. 1853. Nebyl-li při obnově trestního řízení původně odsouzený osvobozen, nýbrž odsouzen pro trestní čin méně těžký, není dán podklad pro nárok na odškodné za neospravedlněné odsouzení (7 IV 11, č. 115.).
Č. 1866. Byl-li soudce na substituci za paušální diéty jmenován do vyšší třídy na jiné místo, byl však zatím ponechán na substituci se zastavením diét, a nereagoval-li proti tomuto zastavení, vzdal se tím diét (6 VI 11, č. 305).
Č. 1867. Úředník povýšený neb přesazený na jiné místo, nabývá tohoto pravidelně teprve nastoupením a sproštěním služby dřívější (nemá nároku na substitučně) (6 VII 11, č. 306).
Č. 1884. a) O zavedení vyvlastňovacího řízení zakroč ten, kdo jinému vlastnictví nucené chce odejmouti, a nikoliv ten, kdo ve svém vlastnictví jest ohrožen. — b) Nárok na náhradu škody toho, jemuž byl odňat pozemek k účelům stavebním, příp. silničním bez vyvlastňovacího nálezu, spadá z pravidla pod soudní příslušnost. — c) Přisouzení útrat jest při rozhodování říšského soudu o kompetenčních konfliktech vyloučeno (17 X II. č. 489).
Č. 1886. Převzetí prací pro obec jejím členem, které nebylo uloženo usnesením obecního výboru, nýbrž stalo se k vyzvání představeného obce za odměnu, zakládá námezdní smlouvu a v případě sporu soudní příslušnost (18 X 11, č. 493). Skřipský.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Knihopis. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, číslo/sešit 4, s. 201-204.