Čís. 5102.

S hlediska § 9 (3) zák. o ochraně cti nezáleží na tom, že soukromý obžalobce odepřel zadostiučinění přijmouti.
(Rozh. ze dne 11. října 1934, Zm I 1088/33.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 27. října 1933, jímž byl uznán vinným přečinem pomluvy podle § 2 zákona o ochraně cti čís. 108/33 sb. z. a n., jakož i odvolání obžalovaného z neupuštění od uložení trestu.
Z důvodů:
Odvolání z neupuštění od uložení trestu ve smyslu § 9 odst. 3 zák. čís. 108/33 sb. z. a n. bylo pro nedostatek zákonných předpokladů zamítnouti, ježto obžalovaný při roku dne 17. února 1930 soukromému obžalobci zadostiučinění sice nabízel, ale nedal, při čemž s hlediska ustanovení § 9 odst. 3 cit. zák. nezáleží na tom, že soukromý obžalobce odepřel zadostiučinění přijmouti; byloť ustanovení, podle něhož soud může upustiti od uložení trestu i tehdy, když obviněný nejpozději před začátkem hlavního přelíčení nabídl uraženému přiměřené zadostiučinění, avšak odpůrce je odepřel přijmouti, sice v § 7 odst. 3 vládní osnovy k zákonu o ochraně cti obsaženo, avšak pak podle zprávy ústavně-právního výboru (tisk. 2268 str. 29) vypuštěno (viz také Hrabánek-Milota, právo tiskové str. 227). Za těchto okolností netřeba se ještě zabývati otázkou přiměřenosti nabízeného zadostiučinění.

Citace:

Nesprávnosti při projednávání pozůstalosti. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1925, svazek/ročník 7, číslo/sešit 5., s. 48-48.