Čís. 14762.

Pojišťovací smlouva.
Byla-li podle pojišťovacích podmínek oprávněna každá strana k výpovědi po nastalé příhodě pojistné, pojistník jen tehdy, odepřela-li pojištěna odůvodněný nárok na odškodné nebo obmeškala-li se, může pojistník tohoto svého práva použíti jen pro pojistný poměr, v němž se tyto předpoklady výpovědi sběhly.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1935, Rv I 2246/35.)
Žalovaný uzavřel se žalující pojišťovnou dvě pojišťovací smlouvy, první proti škodám způsobeným požárem a výbuchem, druhou pak týkající se povinného ručení žalovaného. Obě smlouvy byly uzavřeny na dohu 10 roků od 14. května 1929 do 14. května 1939. Prémie byly vždy splatný 14. května. Podle pojišťovacích podmínek mohla každá ze stran vypověděti pojišťovací smlouvu po nastalé pojistné příhodě, pojistník však jen tehdy, odepřela-li pojišťovna odůvodněný nárok na odškodné nebo obmeškala-li se v té věci. Proti žalobě na zaplacení dlužných prémií z obou pojistek a to 3482 Kč a 700 Kč namítl žalovaný, že utrpěl škodu výbuchem parního kotle, že však pojišťovna mu nahradila, škodu pouze nepatrným obnosem, takže k ní ztratil důvěru a pojišťovací smlouvy vypověděl rekomandovaným dopisem. Prvý soud žalobu zamítl. Odvolací soud vyhověl žalobě, pokud šlo o požadovaný obnos 700 Kč (z pojistky proti povinnému ručení), jinak, t. j. pokud šlo o prémie z pojistky proti požáru, uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani rekursu.
Důvody:
Dovolatel vychází z právního názoru, že pojišťovna nesplnivši svoji povinnost ze smlouvy o pojištění požárním (živelním), vzbudila v žalovaném pojistníku vážné obavy, že (pojišťovna) nesplní svoji povinnost ani ohledně druhé pojistky, t. j. z povinného ručení, takže jest ztráta důvěry pojistníkovy plně odůvodněna. To pak podle jeho názoru mu dává právo na výpověď z obou pojistných smluv, neboť výpověď není ani všeobecnými pojišťovacími podmínkami (čl. 26 všeob. poj. podmínek o požár. pojištění) omezena na pojistku jednu. Názor tento má proti sobě doslov dotyčných ustanovení všeob. podmínek (čl. 26 odst. 2 o požár. pojištění, čl. 20 odst. 1 o povinném ručení). Je-li podle nich každá strana oprávněna k výpovědi po nastalé příhodě pojistné a pojistník jen tehdy, odepřela-li pojišťovna odůvodněný nárok na odškodné, nebo obmeškala-li se v té věci, je patrno, že oprávnění k výpovědi je takto poskytnuto jen pro ten pojistný poměr, v němž se tyto předpoklady výpovědi sběhly. Tomu nasvědčuje i další obsah oněch ustanovení všeobecných pojišťovacích podmínek, zejména o tom, od kdy se počítá lhůta k výpovědi. V ustanovení těch není nic, co by připouštělo jejich účinnost pro jiný pojišťovací poměr. Pro výpověď z pojištění povinného ručení nebylo proto smluvních předpokladů, výpověď neměla tedy — poněvadž ji pojišťovna nepřijala — jako jednostranný úkon pro tento pojistný poměr prvních účinků, jež s ní žalovaný spojuje. Právem proto má odvolací soud za to, že tato pojišťovací smlouva dále trvá, a posoudil tudíž věc po stránce právní správně, uznav, že je žalovaný povinen zaplatiti pojistné z tohoto pojištění. Ani rekurs není opodstatněn. Odvolací soud totiž nemá za bezpečně zjištěno, že sterilisační přístroj spadal pod živelní (požární) pojištění, poněvadž žalující strana tvrdila při posledním ústním jednání, že byl dodatkem k pojistné smlouvě z tohoto pojištění vyloučen, a tvrzení to nebylo učiněno předmětem jednání před soudem první stolice. Nařídil-li pak odvolací soud, zrušiv rozsudek prvého soudu, doplnění v tomto směru skutkového zjištění, nelze na tom dovolacímu soudu ničeho měniti, třebaže vyhražena pravomoc v zrušovacím usnesení odvolacího soudu. Předpoklad, z něhož rekurent vychází ve výtce nesprávného právního posouzení, jakoby šlo o jednostranné prohlášení pojišťovny, nepřijaté pojistníkem, kterým tedy nemohla pojišťovna vyloučiti z pojištění určitý předmět, nemá podkladu v dotyčném přednesu žalující strany, podle kterého se to stalo dodatkem k pojišťovací smlouvě, který má žalovaný v rukou, neboť tím se zřejmě dovolává ujednání dvoustranného.

Citace:

č. 14762. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 903-905.