NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9672.

Učitelstvo: I. * Vzdání učitele veřejné školy národní školské služby nestalo se ani před působností vl. nař. č. 162/28 právně účinným pouhým podáním prohlášení toho. — II. Moravské zemské zákony o právních svazcích učitelstva veř. škol národních neznají dovolené s čekatelným a institut ten nebyl zaveden ani zákonem č. 274/19; avšak výrok zšr-y, kterým přes to byl učitel dán na dovolenou s čekatelným, není zmatečným, je tudíž schopen právní moci. (Nález ze dne 12. února 1932 č. 1915.)
Prejudikatura: ad II. Boh. A 2166/23, 2502/23.
Věc: Anna K. v Š. proti ministerstvu školství a národní osvěty o dobu zániku služebního poměru učitelského a doplatek požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud odepřelo poukázati požitky související s dovolenou s čekatelným od 1. ledna 1923 počínajíc, zrušuje se pro nezákonnost, jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem z 20. července 1922 přeložila zšr v Brně stěžující si učitelku ženských prací ručních, pro niž nebylo té doby místa, podle zmocnění přiznaného výnosem min. škol. z 10. února 1921 na dovolenou po rozumu čl. II odst. 4. zák. č. 274/19 a §§ 73 a 74 zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (dovolená s čekatelným), a to ode dne 1. srpna 1922. Zároveň zšr nařídila, aby dnem 1. srpna 1922 počínajíc bylo st-lce poukázáno jen čekatelné. Tento výnos byl doručen st-lce dne 5. srpna 1922.
Výnosem ošv-u Brno—venkov ze 4. listopadu 1922 byla st-lka prozatímně přikázána k službě na obecných školách v K. a Č. Podáním z 2. prosince 1922, došlým k řečenému ošv dne 30. prosince 1922, předložila st-lka prohlášení dtto 2. prosince 1922, že se vzdává služby, a žádala za poukaz čekatelného za měsíc prosinec 1922. Prohlášení to znělo: »Podepsaná potvrzuje svým podpisem, že nemůže pro chorobu nohou nastoupiti službu na obecných školách v K. i Č. a že jsouc nucena upustiti od dalšího upotřebení ve službě školské, vzdává se služby.« Na toto podání poukázala zšr výnosem ze 16. ledna 1923 berní úřad v Ivančicích, aby služební příjmy st-lky, jež se vzdala školní služby, zastavil koncem prosince 1922, o čemž ošv pro německé školy v Brně byl uvědomen s podotčením, že se zároveň béře na vědomí st-lčino prohlášení z 28. prosince 1922, že vystupuje ze školní služby.
Za průběhu dalšího řízení došlo v pořadu instančním při projednávání st-lčina odvolání ve věci čekatelného ode dne 1. září 1922 k rozhodnutí min. škol. ze 17. října 1925, v němž — nepříznivý st-lce — výnos zšr-y byl v určité části zrušen jakožto zákonem neodůvodněný z důvodu, že »výnos zšr-y z 20. července 1922, jímž byla st-lka dána na dovolenou s čekatelným, nabyl moci práva a nemůže býti jednostranným aktem úředním ani změněn ani zrušen«.
Podáním z 10. října 1928 žádala st-lka, aby jí do dne 31. srpna 1922 byly vyplaceny plné služební požitky, poněvadž jí dekret, jímž byla přeložena na dovolenou s čekatelným, byl doručen teprve po dni 1. srpna 1922. Dále v tomtéž podání st-lka zažádala za výplatu požitků spojených s dovolenou s čekatelným ode dne 1. září 1922 počínajíc až do dne kdy bude přeložena na dočasný odpočinek.
Výnosem z 31. ledna 1929 nevyhověla zšr žádosti, aby st-lce za měsíc srpen 1922 byly vyplaceny plné služební požitky, poněvadž výnos z 20. července 1922, jímž byla dána st-lka na dovolenou s čekatelným ode dne 1. srpna 1922, jakož i výnos z 8. ledna 1926, jímž nebylo vyhověno její žádosti z 15. dubna 1923 za poukaz plných služebních požitků v době ode dne 1. srpna do dne 31. prosince 1922, nabyly moci práva. Min. škol. prý též ve výnosu ze 17. října 1925 vyslovilo, že byla st-lka výnosem zšr-y z 20. července 1922 dána na dovolenou s čekatelným ode dne 1. srpna 1922. Rovněž nebylo vyhověno st-lčině žádosti za poukaz (resp. nový poukaz) požitků souvisejících s dovolenou s čekatelným ode dne 1. září 1922 až do dne, kdy bude st-lka přeložena na dočasný odpočinek, a to z důvodu, že pokud jsou požadovány požitky ode dne 1. ledna 1923, nemá na ně st-lka nároku, ježto se prohlášením z 28. prosince 1922 vzdala školní služby, kteréžto prohlášení bylo vzato na vědomí výnosem ze 16. ledna 1923.
Z tohoto výroku se st-lka odvolala. Toto odvolání zamítlo min. škol. nař. výnosem z důvodů výnosu jím napadeného. Pokud odvolatelka popírala, že výrok o její dovolené s čekatelným nabyl právní moci již dne 1. srpna 1922, poukázalo min. k tomu, že pravoplatným výnosem zšr-y z 20. července 1922 bylo st-lce poukázáno čekatelné výslovně ode dne 1. srpna 1922. K námitce, že prohlášení st-lky z 28. prosince 1922, jímž se vzdala služby, mohlo nabýti platnosti teprv, když bylo zšr-ou vzato na vědomí, podotklo min., že tehdy platné předpisy toho nevyžadovaly, aby resignace na službu musila býti úřadem přijata, a mohla st-lka, jsouc na dovolené s čekatelným, jednostranným prohlášením kdykoli vzdáti se služby.
O stížnosti uvážil nss toto:
Na sporu jsou dvě otázky, a to 1) měla-li st-lka nárok na plné služební požitky za měsíc srpen 1922 a 2) patřily-li jí požitky spojené s dovolenou s čekatelným od 1. ledna 1923. Žal. úřad zodpověděl obě otázky záporně. Prvou v podstatě v úvaze, že st-lka byla v měsíci srpnu 1922 již pravoplatně na dovolené s čekatelným, druhou pak proto, že se vzdala prohlášením z 28. prosince 1922 školské služby a tím pozbyla nároku na jakékoli požitky. Zániku nároku toho nevadí po názoru žal. úřadu ani skutečnost, že vzdání vzala na vědomí zšr teprve výnosem ze 16. ledna 1923.
Stížnost spatřuje nezákonnost, pokud jde o otázku nároku na plné služební požitky, v tom, že žal. úřad je odepřel, ačkoli výnos zšr-y z 20. července 1922 o dání na dovolenou s čekatelným byl st-lce doručen až v srpnu 1922 a nemohl proto býti proti ní účinným již od 1. srpna 1922. Úřad měl prý rozhodnouti, zda zastavení aktivních požitků, které bylo sděleno st-lce po 1. srpnu 1922, mohlo míti právní účinek i za dobu, která předcházela doručení dotčeného výnosu. Ostatně může se prý právní moc jmenovaného výnosu zšr-y týkati jen opatření v něm vysloveného, t. j. dání na dovolenou s čekatelným, ostatní obsah výnosu má prý povahu jen pokladniční poukázky a není schopen právní moci. Nss neuznal stanovisko stížnosti důvodným.
Jak patrno z obsahu správních spisů, bylo st-lce sděleno výnosem zšr-y z 20. července 1922 ve znění intimátu něm. ošv-u pro Brno-venkov z 31. července 1922. že ji dává zšr na základě zmocnění, daného výnosem min. školství z 10. února 1921, po rozumu čl. II. odst. 4. zák. 274/19 a §§ 73 a 74 zák. č. 15/1914 ř. z. dnem 1. srpna 1922 na dovolenou s čekatelným, ježto pro ni není té doby volného místa; současné uvedeno, na jaké požitky má po dobu dovolené nárok. Tímto výnosem, který byl podle obsahu správních spisů st-lce doručen dne 5. srpna 1922, byla tedy st-lka dána na dovolenou s čekatelným dnem 1. srpna 1922. Výnos ten nebyl st-lkou vzat v odpor a vešel proto v právní moc. Vytvořil právní situaci toho obsahu, že st-lka měla od 1. srpna 1922 nárok toliko na čekatelné Odepřel-li proto žal. úřad st-lce nárok na plné služební požitky za měsíc srpen 1922 s poukazem na to, že výnos, jímž byla st-lka dána na dovolenou s čekatelným ode dne 1. srpna 1922, nabyl moci práva, neporušil zákona a je opačné tvrzení stížnosti myslné. Na tom nemůže nic změniti ani skutečnost, že ve výnosu min. škol. ze 17. října 1925 nebylo vysloveno, že st-lka byla dána na dovolenou s čekatelným dnem 1. srpna 1922, neboť skutečnost ta je pro posouzení zákonnosti nař. rozhodnutí nerozhodná, uváží-li se, že nař. výrok je opřen o pravoplatnost aktu zšr-y o dání st-lky na dovolenou s čekatelným dnem 1. srpna 1922. Byl-li však v aktu tom obsažen autoritativní výrok o počátku účinnosti dání st-lky na dovolenou s čekatelným, byl tím způsobem právní moci schopným určen i počátek, od kdy má st-lka nárok jen na čekané a kdy zaniká nárok její na plné služné. Jsou proto i ostatní vývody stížnosti, konstruující povahu pokladniční poukázky a vytýkající, že úřad měl rozhodovati o účinnosti aktu o dání na dovolenou, resp. o požitcích, liché.
Pokud jde o otázku nároku na čekatelné v měsíci lednu 1923, popřel žal. úřad nárok ten v podstatě v úvaze, že se st-lka vzdala služby dnem 28. prosince 1922 a že proto vzhledem k tomu, že v době té platné předpisy nevyžadovaly, aby resignace byla přijata úřadem školským, sluší tento den pokládati za den rozvázání služebního poměru st-lčina. Stížnost naproti tomu vytýká, že je mylným předpoklad, z kterého žal. úřad vychází, ježto prý se vzdání st-lčino stalo z důvodů zdravotních a týkalo se jen místa tehdy st-lce nabídnutého. Zůstala prý proto st-lka ve stavu dovolené s čekatelným dále až do doby, kdy bylo provedeno pensionování její ve smyslu §§ 64 a 65 služ. pragm. Ani této námitce nemohl nss dáti za pravdu.
Jak patrno ze spisů správních, prohlásila st-lka v podání z 28. prosince 1922, že potvrzuje vlastnoručním podpisem, že nemůže pro chorobu nohou nastoupiti místo na školách v K. a Č. (prov. přikázání službou podle výnosu ošv-u Brno—venkov ze 4. listopadu 1922) a že, ježto musí se vzdáti dalšího použití ve službě školské, služby se vzdává. Z prohlášení toho je patrno, že v něm jednak st-lka odůvodňovala zdravotními motivy nemožnost nastoupiti službu na uvedených školách, jednak že prohlásila zcela všeobecně, že se vzdává školské služby. Je proto námitka stížnosti, tvrdící opak, proti spisům a proto bezpodstatná.
Jinak má se věc, pokud stížnost se snaží dovoditi, že st-lčino vzdání potřebovalo ke své právní účinnosti schválení školských úřadů. V tom směru má stížnost za to, že nebylo předpisu, který by dovoloval, aby pensionovaná osoba učitelská se vzdala služby, t. i. opětného použití ve školské službě, a že proto ani osoba učitelská na dovolené s čekatelným, která je podle § 74 posl. odst. zák. č. 15/1914 ř. z. na roveň postavena osobě na dočasném odpočinku, nemůže se vzdáti služby školské jednostranně, naopak, že vzdání může nabýti účinnosti teprve vzetím na vědomí, resp. schválením školského úřadu. Je sice pravda, že argumentace stížnosti, pokud operuje srovnáním osoby učitelské na dovolené s čekatelným se zaměstnancem daným na dočasný odpočinek, nedopadá, ježto, jak nss v ustálené judikatuře vyslovil (Boh. A 2166/23, 2502/23), mor. zem. zákony o právních svazcích učitelstva neznají dovolené s čekatelným — a nebyl institut ten vztažen na učitelstvo veř. škol národních ani čl. II. odst. 4. zák. č. 274/19.
Přes to musil nss uznati stížnost důvodnou, pokud je v předeslané výtce obsažen názor, že ke vzdání služby učitelské nestačil ani v kritické době toliko projev dotčeného učitele, nýbrž že bylo k tomu třeba svolení, resp. vzetí na vědomí úřady školskými. Již § 128 řádu škol. a vyuč. nař. č. 159/1905 ř. z. stanovil, že žádosti za zproštění od školní služby z příčiny dobrovolného vzdání služby jest zpravidla nejméně 3 měsíce před žádanou lhůtou zprošťovací podati u školní správy, která je předloží okr. úřadu školnímu, a že učitel nesmí v žádném případě dříve opustiti školní službu, než je této služby řádně zproštěn. Paragraf 60 mor. zem. zák. č. 18/1870 o právních svazcích učitelstva určuje dále, že služba školní smí se následkem dobrovolného odřeknutí služby . . . . bez zvláštního povolení zšr-y toliko koncem školního roku opustiti. A § 2 odst. 4 zák. č. 274/19 praví, že při jinakém rozvázání služebního poměru (než při úmrtí) zastaví se platy poslední dnem měsíce, ve kterém učitel z tohoto poměru skutečně vystoupil a dekretem byl zproštěn. Ustanovení tato platí vzhledem k § 3 zák. č. 66/1900 z. z. mor. o úpravě práv. poměrů učitelek ženských ručních prací a čl. II. 3. odst. zák. č. 274/19 také o učitelkách ženských ručních prací na Mor. Z předpisů těch vysvítá, že i v době, kdy se st-lka vzdala služby učitelské, nenastalo vzdání zpravidla jen pouhým projevem osoby učitelské, nýbrž že k právní účinnosti jeho bylo třeba souhlasného projevu úřadů školských.
Nemá proto pravdu žal. úřad, má-li za to, že st-lka, která prohlásila podáním z 28. prosince 1922, tedy koncem kalendářního roku své vzdání, již pouhým projevem tím mohla se jednostranně vzdáti služby, a odepřel-li z toho důvodu výplatu čekatelného za měsíc leden. Veden tímto nesprávným právním názorem nezjistil žal. úřad, kdy vzdáni st-lčino bylo vzato na vědomí a stalo se tak vůči st-lce účinným. Zůstala proto skutková podstata sporu, pokud jde o výplatu čekatelného po 1. lednu 1923, neúplnou v důsledku nesprávného právního názoru a slušelo nař. rozhodnutí, pokud odepřelo poukázati služební požitky související s dovolenou s čekatelným od 1. ledna 1923, zrušiti podle § 7 o ss.

Citace:

č. 9672. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 384-388.