NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 3978.

Obecní samospráva: * Není nezákonným, jestliže politický úřad podle § 102 česk. ob. zř. zastaví usnesení, jímž obecní zastupitelstvo »co nejostřeji se ohražuje« proti určitému zákonu usnesenému Národním shromážděním.
(Nález ze dne 3. října 1924 č. 16765.)
Věc: Městská obec K. proti ministerstvu vnitra (min. rada Dr. Ant. Tobíšek) o zastavení výkonu usnesení obecního zastupitelstva ohledně protestu proti zákonu o odkladu obecních voleb.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Městské zastupitelstvo v K. učinilo v zasedání z 15. září 1922 následující usnesení: V řádu volení do obcí podle zák. z 31. ledna 1919 č. 75 Sb. v § 10 je stanoveno, že první volby podle tohoto řádu provedené platí na dobu 3 let. Podle tohoto zákona bylo by úřední období nynějšího městského zastupitelstva uplynulo dnem 15. června 1922, a bylo by bývalo vypsati nové volby. V novém řádu volebním odkládají se tyto volby do r. 1923, proti čemuž městské zastupitelstvo co nejostřeji se ohrazuje, ježto voličstvo je tím olupováno o svá státoobčanská práva, a postup takový odporuje zásadám poctivé demokracie.
Výměrem z 3. listopadu 1922 osp v K. výkon tohoto usnesení v základě § 102 ob. zř. zakázala, poněvadž obec překročila jím meze své působnosti resp. nezachovala hranic volného projevu mínění, zaručeného § 117 úst. listiny, a dala ob. zast. zároveň výstrahu, že překročí-li znovu meze své působnosti nebo bude jednati proti platným předpisům, bude v základě § 106 obec. zříz. rozpuštěno.
Opatření toto bylo v cestě instanční nař. rozhodnutím potvrzeno.
Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí nss neshledal důvodnou.
Žal. úřad neupírá obci právo zaručené v § 117 úst. listiny, aby v mezích zákona a své působnosti projevovala své mínění, má však za to, že obec v daném případě tyto hranice překročila prohlásivši, že »co nejostřeji se ohražuje« proti novele k řádu volení do obcí, vydané zák. ze 14. července 1922 č. 253 Sb., čímž projevila formální odpor proti platnému zákonu.
Vzhledem k tomuto odůvodnění nař. rozhodnutí není třeba zabývati se vývody stížností, které z § 28 ob. zř. a § 117 úst. listiny dovozují, že obci nelze upírati právo zaujati kritické stanovisko k zákonu prodlužujícímu volební období obecních zastupitelstev. A rovněž není třeba — ježto předmětem zkoumání tohoto soudu je toliko rozhodnutí poslední správní stolice ve věci judikovavší — obírati se námitkami, které směřují nikoli proti důvodům uplatněným žal. úřadem, nýbrž proti odůvodnění stolic nižších, jehož ministerstvo nepřijalo, a sluší zkoumati toliko, zda — jak žal. úřad shledává — obec inhibovaným usnesením překročila meze přípustné kritiky a tím porušila zákon způsobem ospravedlňujícím inhibiční opatření politické správy. Otázku tu dlužno po názoru soudu zodpověděti kladně.
§ 117 úst. listiny nezaručuje volný projev mínění beze všeho omezení, nýbrž jenom v »mezích zákona« a u právnických osob nad to »v mezích jejich působnosti«. Obecní zastupitelstvo je sbor povolaný k tomu, aby vykonával veřejnou správu, pokud vložena je do působnosti obce, ať samostatné ať přenesené. Tato funkce ukládá mu povinnost, aby, pokud na něm jest, přispívalo k zachování a upevnění autority zákona. Tím není snad řečeno, že by obec. zastupitelstvo nesmělo zabývati se kriticky platnými zákony a s hlediska zájmů obce (§ 28 ob. zř.) upozorňovati nadřízené orgány správní na jich nedostatky a vady. Projevy takové musí však býti věcné. Není slučitelno s postavením ob. zast. jako článku ústrojí veř. správy v státě, která stojí pod zákonem, jestliže zastupitelstvo, vybočujíc z mezí věcné kritiky zákona, přechází na půdu politiky a »ohrázujíc se« proti určitému zákonodárnému aktu, staví se ostentativně proti legislativě státu. Tím vybočuje z mezí působnosti, které jsou mu vytýčeny povahou jeho jako orgánu správy veřejné, a vvbočení to odůvodňuje zakročení dozorčího orgánu dle §u 102 ob. zř.
Zbývá ještě námitka, že ustanovení právě citované dává dozorčímu úřadu oprávnění zakázati provedení toho kterého usnesení ob. zast., nikoli také usnesení ono zrušiti, a že tedy dozorčí zákrok dle § 102 není přípustný proti pouhým projevům, které usnesením jsou již také provedeny. V tom směru nss setrval však na stanovisku zaujatém již v nál. Boh. 1525 adm. a opírajícím se o usnesení odborného plena z 12. prosince 1921, že totiž zastavením výkonu usnesení ob. zast. v § 102 ob. zř. dlužno rozuměti kasaci závadného usnesení, která nezastavuje toliko výkon, nýbrž usnesení samo zrušuje, takže není tedy logického rozporu v tom, připustí-li se dozorčí zákrok dle § 102 ob. zř. i proti usnesení, které jest již vykonáno resp., které dalšího výkonu podle povahy své nepřipouští.
Pokud se týče pohrůžky rozpuštěním zastupitelstva, nelze po názoru nss-u spatřovati v ní, než upozornění, že státní správa, překročí-li obec. zast. znovu meze své působnosti nebo jinak poruší platné předpisy právní, použije svého oprávnění daného jí v § 106 ob. zř. Takové upozornění o sobě nezasahá ještě do právní sféry st-lčiny, nemá ještě žádných právních účinků na ni, právem proto žal. úřad rekurs, pokud směřoval proti oné pohrůžce, odmítl jako nepřípustný. Pokud pak stížnost brojí také proti výroku žal. úřadu, který týká se pohrůžky sesazením starosty města, nemohl se jí nss zabývati, poněvadž tento výrok učiněn byl k rekursu starosty města, nikoli k rekursu st-lky, která v adm. řízení proti této pohrůžce, dané starostovi a nikoliv obci, nebrojila.
Z uvedených důvodů bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 3978. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 517-519.