NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 20 (1911)

Praktické případy.

Příspěvek ku praxi § 163. ob. z. obč.

Kolem půlnoci z 10. na 11. února 1902 souložil A. s B. Tato porodila dne 10. srpna 1902 dítě, a A. byl žalován až v r. 1909 na uznání otcovství.
První soudce, drže se § 902. ob. z. obč., dle něhož 30 dnů za jeden měsíc počítati dlužno bez rozdílu, zda jsou měsíce dle kalendáře kratší neb delší, napočetl mezi souloží a porodem pouze 179 dní. Mimo to uvěřil žalovanému, že soulož stala se až po půlnoci a nikoliv, jak nemanž. matka tvrdila, ještě před půlnocí, takže i při počítání naturálním (na dny) obnáší kritická mezera časová v případě tomto rovněž jen 179 dní. Pročež žalobu zamítl. Soud odvolací, vyslechnuv znova nemanž. matku a žalovaného jako stranu, považoval za dokázáno, že soulož stala se ještě před půlnocí a napočítav mezi souloží a porodem dle kalendáře plných 180 dnů, čili plných 6 měsíců, žalovaného dle žaloby odsoudil. 1
Námitku žalovaného, že dítě nemohlo býti pouze šestiměsíční, nýbrž musilo býti již daleko vyvinutější, ježto by jináče nebylo na živě zůstalo, a že tudíž z toho důsledně vyplývá nemožnost, aby dítě žalovaným bylo splozeno, o čemž tento nabídl při odvolacím líčení důkaz znalci, soud odvolací neuznal za relevantní a důkazu toho nepřipustil, jelikož schází substrát vhodný k jeho provedení. Vyšetření dítěte, které dnes již jest 8 let staré, nepřineslo prý by totiž pro posouzení okolnosti, zda a v jaké míře dítě při narození bylo vyvinuto, nic podstatného a též jinak nedají se spolehlivě dnes zjistiti okolnosti, z nichž dalo by se souditi na stupeň vyvinutosti dítěte při narození. Dle učení vědy lékařské — praví se v důvodech dále — není ovšem, jak ze zkušenosti známo, dítě šestiměsíční zpravidla života schopno, není však vyloučena jeho schopnost života. Ostatně nejedná se v konkrétním případě o tuto otázku, nýbrž jedině o dobu souložení, která pro domněnku otcovství v § 163. ob. z. obč. uvedenou rozhodnou jest.
Dovolání žalovaného úspěchu nemělo.
V důvodech
rozhodnutí nejv. soudu ze dne 11. října 1910, č. j. Rv III. 227/10/1 se praví:
Dle § 163. ob. z. obč. předpokládá se o tom, o kom se prokáže, že s matkou dítěte obcoval v takovém čase, od kteréhož až do jejího slehnutí neprošlo méně šesti ani více desíti měsíců, že dítě zplodil a že tedy je jeho otcem.
Přichází tedy v úvahu doba, ležící mezi událostmi označenými v tomto místě zákona za maximální a minimální hranici, t. j. mezi souloží a porodem. Pouze dny v jednotlivém případě mezi souloží a porodem skutečně uplynulé dlužno čítati. Při tom nesluší započítával do této lhůty dne, od něhož a po kterém lhůta počíná běžeti; neboť všeobecná zásada, že oba tyto dny dlužno do lhůty započítávati, v zákoně se nevyskytuje a příčila by se též obecné mluvě (§ 6. ob. z. obč.). Ohledně zákonů a nařízení vyhlášených v z. ř. a ohledně zákonů procesních byl naopak výslovně prohlášen pravý opak; v tom nejen nespočívá výjimka zpravidla, nýbrž uznání jeho, vylučující každou pochybnost. Přihlížel-li tedy soud odvolací, vypočítávaje dobu kritickou, pouze ke dnům uplynuvším před narozením žalujícího dítěte až do dne jeho zplození, čítal-li dále, používaje zásady § 902. ob. z. obč., 30 dnů za jeden měsíc, vycházel z hořejších úvah, jež nelze pokládati za právně mylny. Odchylným od těchto názorů náhledům spisu odvolacího, jež označiti sluší za právně mylny, nelze přisvědčiti, tak že třeba upříti úspěchu dovolání žalovaného, podanému z dovolacího důvodu č. 4. § 503. c. ř. s.
Proč nepřipuštěn důkaz žalovaným proti zákonné domněnce § 163. ob. z. obč. teprve v řízení odvolacím, tudíž opožděně (§ 482. odst. 2. c. ř. s.) nabízený, praví se v důvodech naříkaného rozsudku zcela případně, tak že možno k tomu poukázati. Z toho plyne, že odmítnutí tohoto důkazu nezakládá vady řízení dle č. 2. § 503. c. ř. s. i je opřené o to dovolání bezdůvodno.
Pozn. zasílatele. Nad tímto rozhodnutím právník musí se zamysliti.
Především není správno, že nebyl důkaz znalci v II. stolici připuštěn i z příčiny té, že nebyl nabídnut již v prvé stolici, neboť dle §§ 351., 183. č. 4. a 363. odst. 2. c. ř. s. lze důkaz ten připustiti i z moci úřední a to i v II. stolici, právě tak jako důkaz výslechem stran. Žalovaný tvrdil již v I. stolici, že dítě muselo býti donešené, ježto by jinak nebylo života schopno, a že jest proto vyloučeno, že by bylo jím zplozeno bývalo. V soudním lékařství, kteréž jest právníkům povinným předmětem, učí se, že schopnost plodu k životu počíná teprve od dokonaného 7. měsíce po početí, takže mohla v tomto konkrétním případě, kde přišlo dítko na svět za necelých 6 měsíců, žaloba zamítnuta býti i bez slyšení znalců. Nepovažoval-li však soud odvolací onu lékařskou thesi za notorickou, měl na každý pád důkaz znalecký i bez jeho výslovného nabídnutí provésti, to tím více, jelikož žalovaný v první stolici advokátem zastoupen nebyl, tudíž opomenutí nabídnutí toho bylo vlastně opomenutím manudukujícího soudce. Ještě povážlivějším na rozsudku tom jest však to, že se soud postavil v nápadný odpor s vědou lékařskou, že desavouoval veškery učebnice a autority z oboru gynaekologie, ba přímo dekretoval zrušení zákona přírodního.
Neboť ve vědě lékařské platí za nade vši pochybnost povýšené dogma, že plod šestiměsíční naprosto žíti nemůže, 2 soudcové obou stolic, uznavše žalovaného otcem, eo ipso však uznali, že plod takový života jest schopen. Vždyť dle rozsudku toho bylo by dítě dne 10. února 1902 zplozené a dne 10. února 1902 narozené dítětem navlas šestiměsíčním, a dítě to žije dosud, žije již 9. rok!
Zašly tudíž obě vyšší stolice daleko přes dosah domněnky § 163. ob. z. obč. Neboť § ten stanoví pouze otcovství a otce má ovšem i plod šestiměsíční; avšak :§ ten nezmiňuje se o schopnosti plodu k životu a nelze tudíž z domněnky otcovství usuzovati též na schopnost plodu k životu. Tou se zákonodárce jistě zabývati nechtěl, pročež i soudové mají otázku tuto přenechati vědě lékařské. Judikatura i nejv. soudu ustálila se konečně na tom, že proti domněnce § 163. ob. z. obč. jest přípustným protidůkaz ze zralosti dítěte. Tento protidůkaz, že jest dítě více neb méně zralým, než by dle data soulože mělo býti, není zajisté tak spolehlivým, jako důkaz z absolutní neschopnosti plodu k životu, kterýž opírá se o neodchylný, vědou lékařskou s apodiktickou jistotou vyzkoumaný zákon přírody. Ten se sice tímto rozsudkem nepozmění, ale víra ve spravedlnost též nepovznese. Boubela.

Ohledně tohoto počítání viz rozh nejv s. Gl. U. č. 352, 2137 a 11701, pak Krainz § 142. pozn. 31.
Dle vědy lékařské nejsou děti před dokonaným 30. týdnem, tudíž 210. dnem těhotenství zrozené vůbec a naprosto života schopny, zmírajíce zpravidla hned, v řídkých případech za nedlouho po porodu. Ba i z dětí po dokonaném 30 týdnu zrozených jen menší část na živu zůstává a i to jen při velmi minutiosní péči a ošetřování umělém, o jakém u chudého lidu na venkově nemůže býti ani řeči. Pozorováno bylo sice i na plodech ke konci 6 měsíce lunárního (2t týdnů) narozených, že někdy i pohyby dýchací činily, plody takové nezůstávají však na živu, poněvadž jest vývoj ústředí dýchacího a svalů dýchacích, jakož i chrupavek průdušnicových příliš nedokonalý, takže se výdatné dýchání dostaviti nemůže.

Citace:

Příspěvek ku praxi § 163. ob. z. obč.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1911, svazek/ročník 20, číslo/sešit 1, s. 37-40.