Držba.

A) Pojem, předmět, podmět a druhy.
I. Pojem.
Římské právo spatřuje držbu v panství nad věcí, při němž fysická možnost, libovolně s věcí nakládati a každého jiného z tohoto nakládání vyloučiti (naturalis possessio) spojena jest s vůlí ji míti za vlastní (animus possidendi). Vůle držitelská může býti různého způsobu. Může tu býti:
a) vůle, věc výhradně v každém směru pro sebe míti (rem sibi habendi), nebo
b) vůle, v určitém směru ji míti pro sebe, v ostatním pro jiného (nájemce, usufruktuář a j.) nebo
c) vůle, věc míti toliko pro osobu třetí. Jen v prvním případě, kde jest úmysl s věcí jako vlastní nakládati, lze mluviti o animu possidendi ve vlastním a přesném slova smyslu, jejž Savigny jako animus domini označuje. Jelikož tedy držbu toliko z těchto dvou momentů »skutečného panství nad věcí« a »vůle ji výhradně pro sebe míti« konstruovati lze, vyskytla se důležitá sporná otázka, zda jest pokládati držbu za ústav právní, za poměr právní, resp. za právo či výhradně jen za stav skutkový. Savigny jakož i Brinz pojímají podstatu držby jako faktum i právo zároveň, kdežto Banda, Windscheid, Bruns držbu toliko za pouhou skutečnosť pokládají. Jus possidendi pojímají nikoli jako právo, nýbrž jako souhrn výhod s držbou spojených. Becker, Hartman považují držbu za právo, poněvadž ochrana, nabytí a pozbytí její zákonem jest upraveno, slovo possessio pak má prý dvojí význam, jednak značí »pouhé faktické panství«, jednak právo držby s tímto spojené. Ihering definuje držbu jako zevnější stav, v němž věc vlastníku pravidelně slouží. Czyhlarz definuje držbu v tom smyslu, že bez ujmy své povahy skutkové jest poměrem prvním, jejž římské právo chrání, avšak že tato právní ochrana neposkytuje se každému skutkovému poměru osoby k věci, nýbrž jen tomu, který jest výsledkem osobní vůle směřující ku přivlastnění věci.
Občanský zákonník ustanovuje v §. 309, že ten, kdo věc má ve své moci (in seiner Macht oder Gewahrsam), sluje detentorem (Inhaber), a že detentor nějaké věci, který má vůli s ní jako vlastní nakládati, jest držitelem. Držba jest tedy i dle rakouského práva faktická moc nad věcí spojená s vůlí s ní jako vlastní nakládati. Jeví se tedy držba jako poměr skutkový, který důležitá práva zakládá a jejž tudíž jako právní poměr pozorovati dlužno, při čemž nesmí se přehlédnouti ustanovení § 308. o. o. z., který mluví o »právu držby« a právo držby řadí pod věcná práva k věcem (dingliche Sachenrechte). Z této zákonné normy nepochybně na jevo vychází, že zákonodárce držbu nechtěl zbaviti všech vlastností, jimiž právo se vyznačuje a při nejmenším zaujímá o. o. z. stanovisko, že držba, byť i jevila se skutkovým poměrem osoby k věci, ve mnohém ohledu jako právo a právní institut vystupuje a jako takové ochrany požívá, jaká povaze práva odpovídá.
Rozhodnutí nejvyššího soudního dvoru určují pojem držby a vůle držitelské následovně: Držitelem místností odevzdaných služebníkovi za účelem výkonu jeho práce zůstává pán služební (rozh. ze dne 28. prosince 1871 č. 15214 sb. Gl. U. č. 4379). Držitelem stavby jest stavebník, nikoli stavbuvedoucí (rozh. ze dne 18. července 1878 č. 8061, sb. Gl. U. č. 7073). Komisionář nestává se držitelem věci jemu svěřené (rozh. ze dne 31. srpna 1880 č. 9862, sb. Gl. U. č. 8780). Manžel jako správce domu (své manželky) není právním držitelem (rozh. ze dne 2. června 1874. č. 5008, sb. Gl. U. č. 5379); rovněž ne pachtýř pozemku (rozh. ze dne 16. ledna 1858 č. 960, sb. Gl. U. č. 511). Zástavce zůstává držitelem věci zastavené (rozh. ze dne 28. června 1883 č. 6551, sb. Gl. U. č 9502). Nájemce není držitelem, nýbrž detentorem ve jménu vlastníkově. Po zrušení nájemného poměru nepřísluší nájemci ani prozatímní ochrana v tomto poměru (rozh. ze dne 29. listopadu 1876 č. 13 376 časop. »G. Ztg.« 1877 č. 67). Když vlastník domu nájemníkovi dovolil štít vývěsní na domě umístiti, nedopouští se vlastník domu pozdějším odstraněním téhož rušení držby. (Rozh. ze dne 25. dubna 1871 č. 5065, časop. »Jur. Bl.« r. 1872.) Kdo kůlnu zavřel a domovníkovi zakázal, aby klíč jemu svěřený nikomu nevydával, musí dle §. 309. o. o. z. za držitele kůlny býti pokládán (rozh. ze dne 13. ledna 1874 č. 10., Gl. U. č. 5219).
II. Předmět držby.
Pokud vůle držitelská směřuje ku věci hmotné, mluví se o držbě věci (rei possessio) na rozdíl od držby práva, když vůle držitelská směřuje ku vykonávání jiného práva než práva vlastnického (juris quasi possessio). V tomto smyslu mluví § 311. o. o. z. o držbě věcí nehmotných. Předmětem držby práva mohou býti jak práva věcná (služebnosti etc.) tak i obligační, tato však jen potud, pokud dle své povahy opětovný výkon připouštějí j. práva nájemná, nárok na trvalé výživné, pensi etc. Vyloučena jest držba při těch právních poměrech, jež dle povahy své opětovného výkonu nedopouštějí, nýbrž jediným výkonem se vyčerpávají (právo na zaplacení kupní ceny, právo dědické). Sporno jest, zda zástavní právo může býti předmětem držby. K otázce té odpovídá většina spisovatelů kladně (tak též Unger a Exner: Tradition str. 47, rovněž rozh. nej v. s. dv. ze dne 26. března 1879 č. 3239, sb. Gl. U. č. 7387, poněvadž prý v detenci zástavy vykonávání práva spočívá); opáčně soudí Randa a Stubenrauch, kteří těžiště práva zástavního spatřují v dosažení uspokojení z věci zastavené, což dle §. 461 o. o. z. soudním prodejem zástavy se děje, kterýžto akt výkonu práva zástavního jen jednou může býti uskutečněn. Dle §. 311. o. o. z. mohou však jen takové (hmotné nebo nehmotné) věci býti vzaty v držbu, které jsou předmětem právního obchodu (práva majetková). Vyloučena jest tudíž držba těch věcí a práv, jež dle své povahy nebo positivní normou vyňaty jsou z právního obchodu (práva osobní, veřejný statek, jmění státní, zapovězené zbraně, erární, vojenské oděvy, cizozemské losy, mrtvoly lidské atd.) Při tom vzniká více důležitých sporných otázek:
1. K otázce, zda též neoddělené části věcí mohou býti v držení někoho jiného než držitele celku — se dle řím. práva všeobecně odpovídá záporné, kdežto v nynější době velice četně zastoupen jest názor, že možná jsou zvláštní práva držby částí takových složených věcí, při nichž spojení jest toliko volné, tak že zvláštní fysická existence částí těch dále trvá (tak Randa).
2. Dále jest sporno, zda držitel celku kromě toho a zároveň jest držitelem jednotlivých částí. K této otázce se obyčejně odpovídá záporně, při čemž poukazuje se na to, že ku př: vydržením složené věci právě jen celek a nikoli též části, jež později opět samostatnosti nabyly, se vydrží, kteréžto pravidlo však Windscheid a Wangerow v tom případě vylučují, kde celek a čásť v čas spojení témuž vlastníku náležely a tento též spojení předsevzal, kdežto Meischeider dokonce základní princip nesamostatnosti části popírá tvrdě, že držitel celku kromě toho též jednotlivé části v držení má, z čehož jen při vydržení zastavěné hmoty výjimku připouští.
3. Otázka, zda hromadné věci jako takové předmětem držby jsou či zda toliko držba jednotlivých věcí jest možná, rozhodnuta jest v římském právu záporně. Dle rakouského práva však nutno vzhledem ku § 427 o. o. z., jenž připouští právní odevzdání a přijetí věci hromadné znameními, k otázce této odpověděti kladně, poněvadž § 427 výslovně k tomu poukazuje, že držba věci hromadné se připouští; tento § totiž ustanovuje, že odevzdáním znameními příjemce uvádí se ve výhradnou možnost držby dotčené věci hromadné se uchopiti.
4. Otázku, zda výkon práva retenčního jest držbou ve smyslu § 309, jest zodpověděti záporné, poněvadž ten, kdo věc nějakou na základě práva retenčního v moci má, nemá animum domini, nýbrž tím, že on vrácení věci odpírá, pouhá detence k místu přichází.
Z prakse nejv. dv. soud. spadají sem ještě tato rozhodnutí: Kostelní sedadla jsou předmětem právního obchodu a rovněž tedy držby (roz. ze dne 22. září 1875 č. 10280, sb. Gl. U. č. 5861.). Právo osoby najaté na služby ze smlouvy služební plynoucí není předmětem držby (roz. ze dne 5. srpna 1858 č. 8522, sb. Gl. U. č. 604); rovněž ne právo pána služebního (roz. ze dne 5. ledna 1858 č. 13 015, sb. Gl. U. č. 495). Předmětem držby a vydržení jsou jednotlivá poschodí domu (roz. ze dne 4. ledna 1878 č. 15 558, sb. Gl. U. č. 6776) ; jednotlivé byty v témž domě (roz. ze dne 2. června 1874 č. 5008, sb. Gl. U. č. 5379); též (exekuční) právo zástavní (roz. ze dne 5. srpna 1886 č. 9035, sb. Gl. U. 11 130); dále právo pohledávky (rozh ze dne 9. dubna 1879 č. 2143, sb. Gl. U. č. 7409); rovněž právo ze smlouvy služební na naturální byt (roz. ze dne 1. května 1866 č. 4011, sb. Gl. U. č. 2478). Držení práva ku vlastní věci jest nemožno (roz. ze dne 9. února 1886 č. 1548, sb. Gl. U. č. 10 926).
III. Podmět držby.
Subjektem držby může býti každý, kdo dle zákona má způsobilost držby nabyti (§ 310 o. o. z.). Vyloučeni jsou tudíž: 1. ti, již rozumu postrádají;
2. děti do 7 let. Tyto osoby (pod 1 a 2) mohou však skrze své zákonné zástupce držby nabývati.
3. Příslušníci řádů, kteří následkem slibu chudoby jsou nezpůsobilí nabývati vlastnictví, a tudíž ani držby nabyti, ani držiteli býti nemohou, konečně
4. vůbec osoby, které dle positivních zákonných předpisů nemají způsobilosti jmění míti, nebo z nabývání určitého jmění vyloučeny jsou.
IV. Druhy držby.
1. Držba pořádná a nepořádná: kdežto každého věcného práva (vlastnictví, práva zástavního, služebnosti etc.) nabyti lze toliko na základě platného titulu, t. j. důvodu právního positivním předpisem právním za způsobilý k nabytí uznaného (iusta causa, iustus titulus), lze držby nabyti vzhledem ku její faktické povaze též beze platného titulu ; neboť beze vší pochybnosti jest zloděj, který cizí věci se zmocnil a tím faktického panství nad ní nabyl, držitelem předmětu ukradeného, ačkoli nabytí držby nikterak nezakládá se na způsobilém právním důvodu. Přes to však má pro jisté právní důsledky, jež s držbou jsou spojeny, značnou důležitosť otázka, zda držba na platném titulu se zakládá čili nic, t. j. zdali držba jest pořádná (rechtmässiger Besitz, iusta possessio) či nepořádná (unrechtmässiger В., iniusta possessio). (§ 316 o. o. z.). Zvláště jest rozhodna tato kvalifikace držby při vydržení, jelikož tu se vždy žádá držba pořádná (§ 1460 o. o. z.) Nepořádná jest tedy držba, když držitel buď žádného titulu udati nemůže (zloděj, loupežník a j.) nebo když on toliko omylem v držbu cizí věci se dostal, tak na př. jeví se při omylném odevzdání nepravých parcel držba příjemcova nepořádnou (roz. ze dne 1. února 1883 č. 15320, sb. Gl. U. č. 288.). Též ten, kdo jen k detenci věci (zástavní věřitel, schovatel atd.) jest oprávněn, stává se držitelem nepořádným, jestliže pojal vůli, věc jako svou držeti (§ 318 o. o. z.).
2. Držba poctivá a nepoctivá.
a) Pojem: Držitel věci může buď z pravděpodobných důvodů věc, kterou v držení má, za svou pokládati, nebo ví resp. z okolí souditi musí, že věc někomu jinému náleží; v prvním případě jest držitelem poctivým (bonae fidei possessor), v druhém držitelem nepoctivým (malae fidei possessor) (§ 326 o. o. z.). Samo sebou se rozumí, že ku pojmu poctivé držby se nežádá, by věc držiteli skutečně náležela, nýbrž dostačí, když »pravděpodobné důvody« tuto domněnku ospravedlňují; tak zůstává ku př. kupec věci byť i ukradené, jenž nevěděl a z okolností souditi nemohl, že mu věc ukradená prodána nebo odevzdána byla, vždy poctivým držitelem této věci, ačkoli právní panství nad ní náleží osobě třetí. Pořádnost a poctivost držby nemusí se vždy stýkati, jak již z pojmů těchto druhů držby vyplývá; neboť, jestliže někdo ku př. následkem omylu se domnívá, že věc, již drží, jemu náleží, jest sice poctivým, nikoli však pořádným držitelem, poněvadž držba jeho nespočívá na platném právním důvodu. (§ 326 o. o. z.) »Omylem« jest však rozuměti omyl ve skutečnostech nebo neznalost zákonných předpisů, nikoli však omyl právní (§ 326 o. o. z. a roz. ze dne 30. června 1858 č. 6588, sb. 587). Též držba věcného práva nabytá zápisem ve knihy veřejné (knihovní držba) může za podmínek § 326 o. o. z. býti nepoctivá. (Roz. ze dne 8. ledna 1873 č. 12937, sb. 4850; ze dne 5. května 1868 č. 3156, sb. 556; ze dne 8. dubna 1856 č. 2981. sb. 184). Rovněž jest sám vydražitel nemovitosti v soudní dražbě prodané nepoctivým držitelem ohledně těch parcel, o nichž mu bylo známo, že pouze nedopatřením v odhadní protokol byly pojaty a nemůže se na týž odvolávati. (Roz. ze dne 13. října 1880 č. 8974, sb. 8137.)
Jelikož otázka poctivosti nebo nepoctivosti držby na bona resp. mala fides držitelově závisí, jest zřejmo, že poctivosť resp. nepoctivosť držby dle bona resp. mala fides osob právnickou osobu na venek zastupujících jest posuzovati. Tito však jsou pro případ své nepoctivosti osobně zavázáni k náhradě veškeré škody jak vlastníku věci, již osoba právnická v držení má, tak i poctivým členům právnické osoby (§ 337 o. o. z.). Sporna jest otázka, zda jest tu poctivá držba, když osobu právnickou zastupuje více osob fysických, z nichž některé bona, jiné mala fide jsou. Stubenrauch konstatuje, že většina mínění na tom se shodla, že poctivosť držby dle většiny zástupců jest posuzovati, čemuž zdá se nasvědčovati analogie §§ 833, 1011 , 1057 a 1190 o. o. z. a dějiny textování § 337, který "dle obsahu poradních protokolů měl ustanoviti, »že držbu obce jest posuzovati dle poctivosti nebo nepoctivosti většiny členů nebo zmocněnců jejím jménem jednajících«. Ohledně povinnosti ku náhradě škody tvrdí Stubenrauch, že jen nepoctiví zmocněnci mohou býti bráni v zodpovědnosť, nikoli tedy všichni zástupci, zejmena ne ti, kdož osobu právnickou sice zastupují, avšak ve příčině držby jednali bona fide.
b) Práva poctivého držitele.
Poctivému držiteli poskytují positivní předpisy právní rozsáhlá oprávnění co do užívání věci držené a nakládání s ní, kterážto oprávnění vůči každému, i vůči vlastníku ku platnosti přivésti může. Otázka poctivosti resp. nepoctivosti držby má velký význam v tom případě, když vlastník věci, kterou osoba třetí má v držení, vlastnickou žalobou (rei vindicatione) uznání svého práva vlastnického a vrácení věci žádá, poněvadž tu oprávnění poctivému držiteli příslušející, resp. povinnosti nepoctivému držiteli uložené jsou rozhodné pro nároky vlastníkovy:
α) Poctivý držitel může věci, již v držení má, beze vší zodpo- vědnosti libovolné užívati, ji pro sebe upotřebiti, zužívati i zničiti (§ 329 o. o z.).
β) Plody, jakmile od věci byly odděleny (fructus separati) náležejí poctivému držiteli, rovněž náležejí jemu všechny ostatní v době dražby dospělé, již vybrané užitky z věci (§ 330 o. o. z.).
γ) Naproti tomu má nepoctivý držitel vydati vlastníku nejen všechen prospěch držbou cizí věci nabytý, tedy zvláště vybrané plody a ostatní užitky, nýbrž musí nahraditi jemu též ty užitky, jichž byl by týž nabyl, kdyby byl měl věc ve svém držení, jakož i škodu, kterou tento pozbytím držby utrpěl. Ručí tedy i za náhodu, která by věc u vlastníka nebyla stihla.
δ) Nabyl-li držitel držby věci činem trestným, musí vlastníku nahraditi cenu zvláštní obliby (pretium affectionis) (§§ 1331 a 335 o. o. z. dle roz. ze dne 14. června 1879 č. 11 179, časop. »Jur. Bl« r. 1879 č. 39 má nepoctivý kupec ukradených věcí vlastníku nahraditi též náklad vynaložený na jich vyhledání).
ε) Učinil-li poctivý držitel na věc nějaký náklad, jest pro otázku náhrady výloh jemu nákladem tím vzešlých rozhodno, k jakému účelu náklad tento sloužil. Jde-li o náklad nutný ku dalšímu udržení substance věci (impensae necessariae) nebo náklad užitečný ku rozmnožení stávajících užitků (impensae utiles), přísluší poctivému držiteli náhrada tohoto nákladu v ceně, jakou dotyčný náklad v době vrácení věci vlastníku má; tato náhrada nemá však převyšovati skutečné výlohy držitelem učiněné (§ 331 o. o. z.). Byl-li náklad učiněn jen ke zvýšení pohodlí nebo k okrase (impensae voluptuariae), přísluší poctivému držiteli náhrada tohoto nákladu jen tehdy a jen potud, pokud věc tím na obecné ceně získala. Nechce-li se držitel s touto náhradou spokojiti, má právo vše, čím věc na svůj náklad ozdobil nebo příjemnější učinil, opět odejmouti (jus tollendi), avšak jen potud, pokud lze to učiniti bez poškození podstaty věci (§ 332 o. o. z.).
ζ) Poctivý držitel, jenž vlastníku věc vydati jest povinen, nemá však nároku na případnou náhradu ceny, kterou on svému předchůdci za přenechání věci byl zaplatil; převedl-li však na se bona fide cizí věc, které by byl vlastník jinak zpět neobdržel, jest oprávněn žádati přiměřenou náhradu užitku, který tím vlastníku vzešel (§ 333 o. o. z.).
Nastává nyní otázka, zda poctivý držitel jest povinen vlastníku věc vydati bez ohledu na eventuální vzájemné nároky uvedené pod β a γ, či zdali jest oprávněn věc až do zapravení svých nároků vzájemných zadržeti t. j. jinými slovy zdali mu přísluší právo retenční (ius retentionis) ku věci pro vzájemné pohledávky proti vlastníku jemu vzešlé. Dle positivních ustanovení o. o. z. nelze ani poctivému držiteli právo takové přiznati. Týž má dle zákona toliko právo vzájemné své pohledávky buď samostatnou žalobou na vlastníku vymáhati, nebo může, je-li věc movitá, za šetření zákonných podmínek tuto k soudu složiti, nebo, jde-li o věc nemovitou, za sekvestraci její žádati (§ 293 s. ř.; § 471 o. o. z.).
c) Právní postavení držitele oproti vlastníku.
I tu má podstatný vliv okolnosť, zda držitel jest poctivým či nepoctivým. Avšak i držba sama o sobě poctivá, stává se okamžikem dodání žaloby vlastnické nepoctivou, byl-li držitel později soudním výrokem k vydání věci odsouzen (§ 338 o. o. z.). Toto zákonné ustanovení jest jen důsledkem processuální zásady, že účinky rozsudku jest vztahovati vždy k době početí sporu, a že tudíž při takové žalobě vlastnické žalobce má obdržeti vše, co by měl, kdyby v době podání žaloby byl uspokojen. Jest tedy držitel věci povinen vydati všechny plody a užitky, jež od okamžiku dodání žaloby vytěžil nebo dle okolností žalobce vytěžiti mohl. On ručí od tohoto okamžiku za každé zaviněné poškození věci (omnis culpa) ; za náhodu však, jež by věc u vlastníka nebyla stihla, ručí jen potud, pokud spor vyvolal svévolným nevydáním věci (§ 338 o. o. z.).
Jsou však případy, že žaloba vlastnická proti poctivému držiteli movité věci vůbec místa nemá, a že dřívější vlastník věci musí poctivému držiteli ustoupiti, a to, jestliže poctivý držitel movitou věc koupil ve veřejné dražbě nebo od živnostníka k obchodu s těmito věcmi oprávněného nebo vůbec od toho, komu ji vlastník sám k užívání, ve schování nebo v jakémkoli jiném úmyslu svěřil. Ve všech těchto případech nabývá poctivý držitel vlastnictví věci té sám a dřívější vlastník naproti němu se svými nároky vlastnickými podlehne (§ 367 o. o. z.).
Otázka poctivosti resp. nepoctivosti držitele má však veliký význam nejen co do nároků vlastníkových, nýbrž i co do vydržení, při němž musí držba po celou zákonem vyměřenou dobu býti poctivá (§ 1460 o. o. z.).
V ohledu processuálním jest konečně poznamenati, že v pochybnosti platí domněnka poctivosti držby (§ 328), a že tedy důkaz nepoctivosti ve sporu vlastnickém musí vždy žalobce (vlastník) provésti. Uložení hlavní přísahy ve příčině obmyslnosti se však nepřipouští (roz. ze dne 17. června 1869 č. 4326). Žalobce musí v takovém případě nepoctivosť (malam fidem) žalovaného dokázati. Rovněž musí ve případě vydržení provésti důkaz nepoctivosti vždy odpůrce toho, kdo na vydržení se odvolává (§ 1477 o. o. z. »die gegen ihn erwiesene Unredlichkeit des Besitzes« ; roz. ze dne 31. července 1862 č. 4982, sb. 1546).
Nepoctivému držiteli přísluší náhrada nákladu na věc učiněného jen v tom objemu jako jednateli bez příkazu (viz čl. Jednatelství bez příkazu). (Dle roz. ze dne 11. května 1871 č. 5252, sb. 4167 mají býti též nepoctivému držiteli pole útraty setby nahrazeny.) Upotřebil-li konečně nepoctivý držitel věc úplně pro sebe, jest vlastník oprávněn žádati věc buď in natura nebo, není-li to již možno, náhradu ceny, jakou věc v době upotřebení měla (§ 1041 o. o. z.).
3. Držba pravá a nepravá.
Zmocní-li se kdo držby věci násilím (vi), nebo lstí nebo prosbou v držbu tajně (clam) se vloudí nebo konečně, jestliže to, co jemu z ochoty a ne s úmyslem trvale se zavázati bylo povoleno (precario), v trvalé právo přeměniti se snaží, jest držba taková nepravou, v opačném případě pak pravou (§ 345 o. o. z.). Držba nepravá jest vždy nepořádnou.
Při vydržení žádá se též, aby držba byla pravou (§ 1460 o. o. z.), tak že ku př. ten, komu ku jeho žádosti z ochoty bylo dovoleno jezditi po nějaké cestě, nemůže se nikterak odvolávati na takové prekaristické vykonávání práva jízdy. Rovněž musí odpůrce toho, kdo na vydržení se odvolává, dokázati nepořádnosť i nepravosť držby (roz. ze dne 31. červce. 1862, č. 4982).
4. Držba odvozená (svěřená, nepravidelná, nevlastní) a původní. Podstatný znak odvozené držby spočívá v tom, že není při ní vůle věc míti jako vlastní, poněvadž držitel vlastnictví jiných osob na věci uznává, jimiž mu držba byla přenechána. Naše právo odvozené držby nezná. (Viz Randa, Držba.)
5. Knihovní (tabularní) držba a fysická neboli naturální držba.
Držba knihovní jest tu tehdy, když věc nebo právo na jméno toho, kdo je drží, v knihách veřejných jsou zapsány. Ve všech ostatních případech mluví se o držbě fysické neboli naturální. Sporna jest otázka, má-li se při nemovitých věcech fysická držba pokládati za držbu právní ve smyslu § 309. o. o. z. či za pouhou detenci. Popírá se, že obč. zák. vůbec uznává fysickou držbu na objektech, které jsou předmětem knih pozemkových a tvrdí se, že držba tabularní vůbec držbou není, že jen fysická držba jest držbou pravou a konečně poukazuje se k tomu, že pojem držba tabularní jest zcela jiné povahy než pojem držby přirozené, poněvadž nabytí a pozbytí její jest zvláštními předpisy upraveno a poněvadž právní účinky obou jsou naprosto rozdílné. Naproti tomu podotýká Stubenrauch, že tabulární držbu nelze pokládati za druh držby fysické, nýbrž spíše přímo za protivu její; o tom, že držba tabularní dle rakouského práva jest též držbou skutečnou, vyslovuje se prý zákon sám (§ 321.) zcela zřetelné, zápis v knihy veřejné pak nahrazuje prý pomocí fikce tímto právním ústavem vytvořené držbu fysickou. (Srv. Stubenrauch: Sachenrechte, II. díl str. 433.) K tomu ještě dlužno připomenouti, že dv. d. ze dne 13. listopadu 1812, č. 1013 výslovně mluví o fysické držbě nemovitých statků, dále že dv. d. ze dne 11. října 1821, č. 1809, potom cís. nař. ze dne 27. října 1849 č. 12 ř. z. § 5. o naturální držbě nemovitostí se zmiňuje.
6. Spoludržba (compossessio).
Spoludržba jest právní držba věci nedělené, jež více osobám společně (pro indiviso) přísluší, tak že každá z nich má na držbě určitý podíl. Při tom každá jen společně s ostatními nad věcí vládnouti může, sama tedy jen částí faktické moci vykonává; podíl každého jednotlivého spoludržitele musí býti však určitý a jemu znám. Obč. zák. připomíná spoludržbu jen v marginální rubrice § 327. Není pochybnosti, že za týchž podmínek jako spoluvlastnictví i spoludržba věci se připouští. Ostatně jedná 16. hlava obč. zák. o »společenství vlastnictví a jiných práv věcných.« Ježto pak § 308. o. o. z. počítá k věcným právům též právo držby, platí všechna ustanovení o společenství vlastnictví též pro společenství držby, tedy také pro spoludržbu.
B) Nabytí držby.
I. Pojem. Jsou-li oba momenty, moc (panství nad věcí) a vůle vlastnická, jež ku podstatě držby náležejí, v téže osobě spojeny, jsou tu základní podmínky nabytí držby. Nabytí držby jest tedy akt, jímž skutkové panství nad věcí s vůlí nad ní jako nad vlastní vládnouti, k místu přichází. Jest tedy potřebí ku nabytí držby výslovného projevu vůle, z něhož vychází na jevo, že oba tyto momenty v konkrétním případě v jedné a téže osobě spojeny jsou. Pro právní existenci držby jest mimo to nezbytnou podmínkou ještě způsobilost předmětu a osoby; neboť nabytí držby věci z právního obchodu vyloučené, ačkoli fysicky možné, právem se neuznává (§ 311. o. o. z. argum. a contr.); rovněž neuznává se nabytí držby věci o sobě k držbě způsobilé osobou v § 310. o. o. z. za nezpůsobilou označenou. Naproti tomu není podstatnou podmínkou držby titul, t. j. právní důvod ku nabytí způsobilý. Takový titul povyšuje držbu na pořádnou a ku vydržení způsobilou, a má tudíž existence platného titulu význam jen pro vydržení vlastnictví. Hlavní formy titulů pořádné držby vypočítává § 317. o. o. z., jenž shledává titul při věcech pána nemajících ve vrozené volnosti činů lidských, jimiž práva jiných osob se neruší, při ostatních věcech ve vůli předešlého držitele nebo výroku soudcově nebo konečně v zákoně, jimiž někomu právo k držbě se uděluje. Ostatně propůjčuje platný titul, jak § 320 o. o. z. sám praví, jen právo k držbě věci, nikoli držbu samu. Ku nabytí držby jest tedy potřebí, aby tu byla vůle vlastnická spojená s mocí nad věcí, a by tato vůle byla projevena. Takovýto projev vůle ku nabytí držby směřující sluje čin uchopovací (apprehense).
II. Způsoby nabytí držby.
Apprehense ku nabytí držby směřující může býti buď bezprostředná nebo prostředečná, podle toho, jde-li o věc (resp. právo) pána nemající neb o věc, jež někomu náleží (§ 314 o. o. z.). Bezprostředná apprehense jest dle své povahy možná jen jako čin jednostranný; prostředečné uchopení držby naproti tomu může se státi buď jednostranným aktem nabyvatelovým (okupací), nebo na základě dvoustranného právního jednání, odevzdáním (tradicí) a předpokládá tedy na straně příjemcově úmysl držby
nabyti, na straně posavadního držitele a pak souhlas ku převodu držby. Z toho plynou tyto způsoby nabytí držby:
1. Jednostranné uchopení držby. Toto může býti dvojí povahy: buď jest možno při věcech pána nemajících, nebo sice při takových, jež někdo jiný drží, avšak bez nebo proti vůli vlastníka (na př. krádež, loupež).
Čin uchopovací může se jeviti (bezprostředně nebo prostředečně) :
a) Při hmotných movitých věcech v takovém jednání, které již samo o sobě faktickou vládu nad věcí zakládá, tedy zvláště ve fysickém uchopení, odstranění, uschování a pod., i v pouhé přítomnosti u věci. Sem náleží též vykopání pokladu. Držby zvěře nenabývá se pouhým poraněním, aniž usmrcením jejím, nýbrž teprve jejím uchopením resp. přítomností okupantovou.
b) Při hmotných nemovitých věcech záleží apprehense v takových činech, jež sice samy o sobě vládu nad věcí vždy bezprostředně nezakládají, avšak způsobem všeobecně zjevným ji naznačují, tak jmenovitě vstoupení na pozemek, omezení jeho, vztýčení plotu, označení, zdělání a pod. (§ 312 o. o. z.) Tím, rovněž jako ve případech v odst. a) vytčených, nabývá se vůbec držby jen v té míře, pokud věc byla uchopena, na ni vstoupeno, jí použito, pokud byla označena nebo ve schování vzata (§ 315 o. o. z.). Držby stromů nabývá se okopáváním, řezáním větví a sbíráním listí, nikoli pouhým hlídáním (roz. ze dne 14. ledna 1879 č. 338, sb. 7284).
Vykonáváním církevního pohřbívání farářem nabývá církev držby hřbitova (roz. ze dne 17. srpna 1882 č. 9382, sb. 9801). Držba nemovité věci v knihách zapsané kvalifikuje se vkladem knihovním na držbu pořádnou (§ 321 o. o. z.); nelze však takovou intabulaci pokládati za samostatný způsob nabývací, poněvadž pořádnost’ není nikterak nezbytným požadavkem držby.
c) Držby věcí nehmotných nebo práv nabývá se užíváním jich (corpus) ve vlastním jméně (animus), (§ 312 o. o. z. poslední věta). Toto užívání t. j. faktická možnosť obsah nějakého práva ve vlastním jméně vykonávati, musí nejméně jedním výkonem býti osvědčena. Výkon tento může býti různého druhu.
α) Jestliže někdo na jiném něco jakožto splnění dluhu žádá a tento jemu skutečně plní (§ 313 o. o. z. 1. věta) t. zv. práva přisvědčοvací, ku př. reální břemena, výměnek a j. Pouhé faktické užití věci nezakládá ještě držby práva (roz. ze dne 23. června 1875, č. 5576, sb. 5771); ovšem ale souhlas vlastníkův mlčky učiněný (roz. ze dne 6. listopadu 1877 č. 12398, sb. 6626), je-li vykonávání držby každému zřejmým (roz. ze dne 16. dubna 1867, č. 2921, sb. 2778).
β) Jestliže někdo věci jinému náležející k svému užitku upotřebí, t. zv. práva odpírací (§ 313, 2. věta). Při tom se předpokládá úmysl toto právo pro sebe jako právo ve vlastním jméně vykonávati. Slova zákona »mit dessen Gestattung« (s jeho svolením) vztahují se jen specielně na pravé nabytí dražby. Dovolení z ochoty nestačí (roz. ze dne 7. srpna 1879 č. 8160, sb. 7555; ze dne 22. srpna 1872 č. 8352, sb. 4691, ze dne 25. dubna 1871, č. 5065, sb. 4138; ze dne 10. ledna 1868 č. 11539, sb. 2969 a j.).
γ) Jestliže na cizí zákaz někdo to, k čemu jinak by byl oprávněn, učiniti opomene (§ 313, 3. věta), t z v. práva zapovídací, na př. servitus altius non tollendi. Lhostejno jest, zda toto opominutí zakládá se ve příčinách ryze faktických či právních (na př. ve smlouvě); potřeba jest jen, aby opomenutí stalo se ku zákazu někoho jiného. Prostá okolnost však, že někdo ku př. dům svůj nezvýšil, nezakládá pro souseda ještě nabytí držby servitutis altius non tollendi.
d) Proti vůli posavadního držitele nabývá se držby odnětím věci z jeho moci ; to děje se při movitých věcech vzdálením věci z dosahu jeho moci, při nemovitostech zahnáním nebo neopuštěním vlastníka (dejekcí).
2. Uchopení držby na základě dvoustranného právního jednání (tradice). Tato uskutečňuje se odevzdáním, resp. přijetím věci nebo práva, při čemž musí býti projevena souhlasná vůle obou stran směřující ku nabytí držby příjemcem. Tímto oboustranným projevem však určuje se zároveň objem nabytí a nepodléhá stanovení objemu toho žádnému takovému omezení, jakému podléhá nabytí při jednostranné apprehensi. Při jednostranné apprehensi může totiž držba sahati jen potud, pokud sahá fysická moc nad věcí, poněvadž objem vůle a moci držitelovy jen dle
činu uchopovacího posuzován a určen býti může. Zakládá tedy bezprostřední nebo prostředečné uchopení držbu jen v tom objemu, v jakém věc skutečně, byla uchopena, užita, označena, nebo ve schování vzata a pod., kdežto při nabytí držby tradicí objem vůle a moci nabyvatelovy z oboustranné souhlasné vůle jasně na jevo vychází, poněvadž hranice objemu držby oboustranným poměrem smluvním podrobně určeny jsou. Odpadá tudíž nutnost hmotného převzetí každé části předmětu, jehož držba se převádí, a nabyvatel obdrží vše, co posavadní držitel měl a zřejmě na něho převedl.
Formy tradice jsou:
a) Hmotné odevzdání movitých věcí z ruky do ruky (§ 426 o. o. z.). Fysické uchopení rukou se tu však nutně nežádá, stačí též prostá přítomnosť při věci. Ano dle Randy stačí ku př. též složení věci v bytě nepřítomného nabyvatele. Totéž platí i o odevzdání nemovitostí t. zv. traditio longa manu. Převedení (fysické) držby uskutečňuje se tu na základě oboustranné souhlasné vůle takovými činy a zjevnými znameními (§ 315), z nichž uchopení samo a objem nabytí patrny jsou ku př. přítomností na nemovitosti, odevzdáním klíčů od domu a p. Tak při odevzdání statku není třeba ku prokázání držby důkazu o předsevzetí činu držebního na každé parcele resp. na každé části parcely (roz. ze dne 6. října 1881, č. 9007, sb. 8517 a j.). Uchopení držby vztahuje se na veškeré příslušenství domu (roz. ze dne 3. července 1866, č. 6146, sb. 6146). Odevzdáním pozemku přechází též držba části, na níž posavadní vlastník měl stavební kámen složený (roz. ze dne 4. července 1865 č. 5419, sb. 2217). Zápis v knihy veřejné propůjčuje nabyvateli nad to ještě tak zv. tabulární držbu, jíž však povaha pravé držby s mnohých stran se upírá.
b) Odevzdání znameními t. zv. symbolická tradice. § 427 o. o. z. připouští ji při nabytí vlastnictví ku takovým movitým věcem, jež dle povahy své hmotného odevzdání nedopouštějí, jako při pohledávkách, zboží nákladním, při skladišti nebo jiné věci hromadné; spočívá pak v tom, že vlastník odevzdává příjemci listiny vlastnictví prokazující nebo nástroje, jimiž příjemce může se ujmouti výhradné držby věci, nebo konečně v tom, že se věc opatří takovým znamením, z něhož každý zřejmě poznati může, že věc někomu jinému byla přenechána. Dle Savignyho příčí se symbolická tradice (znameními) povaze držby a také pramenům jest prý cizí, avšak rakouské právo ji beze vší pochybnosti připouští; naproti tomu tvrdí Randa, že jen odevzdání listin vlastnictví dosvědčujících jest případem tradice symbolické, kdežto ostatní případy že jest pokládati za skutečné materielní činy uchopovací. Tradice symbolická se nepřipouští při nemovitostech (roz. ze dne 28. července 1876 č. 3543, sb. 6213). Zboží ve veřejných skladištích nabývá se odevzdáním skladního listu (min nař. ze dne 19. června 1866, č. 86 ř. z., §§ 10. a 15.). Také obchodní zákonník připouští symbolickou tradici odevzdáním konossementu (čl. 302 a 303 obch. z.)
c) Prohlášení (§ 428 o. o. z.). Prohlášením odevzdává se věc, jestliže zcizitel způsobem prokazatelným vůli svou projeví,
α) že věc na dále jménem příjemcovým držeti chce (t. zv. constitutum possessorium, ku př. prodavač béře od kupce prodanou věc v nájem). Věci u zástavního věřitele se nalézající mohou pouhým prohlášením zástavcovým osobě třetí odevzdány býti (roz. ze dne 28. června 1883 č. 6551 sb. 9502). Při constitutum possessorium záleží podstatný moment ve změně animi possidendi v animus repraesentandi. Exner tvrdí, že právo držby přechází nikoli již mocí jednoduché shody vůle, nýbrž jen tenkráte, když tu jest nejen právní důvod pro převedení věci na nového nabyvatele, nýbrž i pro vzdání se detence ve prospěch posavadního držitele. Náhled tento, jejž Randa právem popírá, nelze pro rakouské právo hájiti, poněvadž § 428 o. o. z. žádá, by prohlášení projeveno bylo »auf eine erweisliche Art«, což též roz. ze dne 8. listopadu 1864, sb. č. 4581 potvrzuje konstatujíc, že samo zapečetění a označení balíku jako vlastnictví osoby třetí constitutum possessorium obsahuje.
β) Nebo, že příjemce věci, jenž posud věc ve své moci měl bez práva věcného, příště na základě věcného práva držeti má (traditio brevi manu), jestliže ku př. pronajímatel předmět najatý nájemci prodá a pod.
3. Držby lze nabyti i zástupcem. Při dobrovolném zastoupení jest zapotřebí:
a) vůle zastoupeného k nabytí držby směřující (animus possidendi),
b) vůle zástupcovy nabyti držby pro zastoupeného,
c) a uchopovacího činu zástupcova.
Tu tedy se předpokládá, že zastoupený udělil zástupci příkaz, aby věc v držbu vzal; zastoupený nabývá pak držby, jakmile zástupce čin uchopovací předsevzal; postačí i příkaz ke správě jmění, jelikož tu pak platí zákonná domněnka, že správce jest zmocněn též ku vzetí věci v držbu pro přikazovatele (§ 1029 o. o. z.); jen k úplatnému převzetí věci jest třeba zvláštní plné moci (§ 1008.). Brinz však namítá, že všeobecný příkaz ke správě jmění nestačí k nabývání držby pro přikazatele, poněvadž prý animus domini tu nebyl určitě projeven. Proti této argumentaci se však právem namítá, že v takovém případě utilitatis causa se připouští zastoupení i ve příčině animu. Při nutném (zákonném) zastoupení jest osoba držbu nabývající zastupována i co se týká animi possidendi. Tak tomu jest při dětech (do 7 let) a při osobách na duchu chorých (§ 310 o. o. z.).
C) Ochrana držby.
I. Pojem.
Nejdůležitějším právním účinkem držby jest ochrana její, kterouž jí zákon poskytuje. V římském právu sloužila k tomu účelu interdikta poses- sorní, jimiž chránila se držba jako taková, bez ohledu na vlastnictví, a při nichž rozhodoval jen skutkový poměr. Interdikta tato sloužila buď k ochraně, rušené držby, tedy k jejímu udržení nebo k opětnému nabytí držby ztracené. Ona jsou interdicta retinendae, tato recuperandae possessionis. Interdictum uti possidetis chránilo držbu nemovitých věcí, interdictum utrubi držbu věcí movitých. Prvnější zakazující každou násilnou změnu přítomného stavu držebního mělo místa při rušení držby a ve sporu o tom, kdo jest držitelem nemovitosti. Poslednějšího mohla užiti jen ta strana sporná, jež během posledního roku počítajíc od doby, kdy bylo interdictum redditum, věc déle v držení měla než strana druhá. Obě interdikta však předpokládají, že žalobce nenabyl držby vi, clam nebo precario od odpůrce. Interdicta recuperandae possessionis (interdictum de vi a interdictum de precario) měla za účel opětné nabytí držby ztracené.
Dle rakouského práva poskytuje zákon ochrany držbě každé, ať jest povahy jakékoli (§ 339. o. o. z.), tedy i držiteli nepořádnému, nepoctivému a nepravému.
II. Právní prostředky k ochraně držby.
Obecný občanský zákonník uvádí několik případů, v nichž držba se chrání:
1. jestliže někdo v držbě nějaké věci nebo práva jest zkracován, nebo
2. jestliže držby věci nebo práva bezprávně byl zbaven, nebo
3. přišla-li by pomoc soudní příliš pozdě ke včasnému poskytnuti ochrany držiteli a konečně
4. ve případě § 372. o. o. z., kdež za určitých zákonných podmínek, držitel vlastníku na roveň se staví.
K č. 1. V tomto případě poskytuje zákon právní prostředek k ochraně rušené držby (remedium retinendae possessionis), totiž žalobu pro rušení držby, kterouž rušený držitel soudně žádati může za zákaz dalšího vsahání v jeho držbu, uvedení ve dřívější stav a za náhradu způsobené škody.
a) Předmětem žaloby pro rušení držby může býti věc nebo právo, jež se v držbě žalobcově nalézá a vůbec dle zákonných ustanovení předmětem držby býti může. Jest tudíž žaloba pro rušení držby nepřípustná « při užívání veřejného statku (silnice) (rozh. ze dne 26. března 1885, č. 3034 a 3178, časop. »Jur. Blätter« r. 1885 č. 15; rozh. ze dne 2. prosince 1884 č. 13 653, sb. 10 281; ze dne 31. ledna 1882 č. 746, sb. 8858; ze dne 7. června 1871 č. 6760, sb. 4192; ze dne 12. května 1886 č. 5712, ze dne 10. března 1874 č. 2102, sb. 5291); rovněž také žaloba při opatřeních administrativních a obecních policejních, zvláště při opatřeních obecního představeného při vykonávání silniční policie (rozh. ze dne 25. září 1888, časop. »Ger. Z.« r. 1888 č. 51). Rušení držby opatřením obecního úřadu náleží v příslušnosť soudní, ač nestalo-li se následkem moci policejní jemu příslušející (uložení cizí mrtvoly v rodinné hrobce) (rozh. ze dne 14. září 1886 sb. »Gl. U.« č. 11 161). O sporných nárocích náhradních ve sporu držebním nemůže býti rozhodnuto (rozh. ze dne 29. března 1870, č. 3130, sb. 3766); rovněž nemůže býti vyřízena in possessorio otázka ohledně překročení plné moci (rozh. ze dne 14. ledna 1868 č. 198, sb. 2971). Mandatář nemůže mandanta pro bránění ve vykonávání plné moci žalobou pro rušení držby stíhati (rozh. ze dne 5. srpna 1858 č. 8522, sb. 604.)
b) Rušení držby může se státi toliko skutečným činem; tím nelze však rozuměti jenom skutkové vsahání v cizí držbu; též pouhý zákaz úkonů držebních může se oproti právní držbě jeviti jako rušení držby (rozh. ze dne 29. listopadu 1881 č. 12 986 sb. 9771; ze dne 9. prosince 1885 č. 13 766 časop. »Ger. Halle« r. 1886 č. 35). Rovněž může výkon práva býti rušen urážkami (rozh. ze dne 7. února 1872 č. 1116, sb. 4472). Zvláště musí se každý stavebník řízením vyzývacím ve smyslu §. 72. s. ř. chrániti před tím, aby nebyl sousedy žalobou stíhán pro rušení držby způsobené prováděním stavby, a aby mu pokračování ve stavbě až do soudního rozhodnutí nebylo zakázáno (§§ 340—342 o. o. z.).
c) Žaloba pro rušení držby předpokládá svémocné rušení, jehož tu není při výkonu soudního nálezu nebo exekučního zájmu (rozh. ze dne 10. ledna 1871 č. 250, sb. 400); avšak žalobu pro rušení držby vznésti lze i tenkráte, když výkonem soudně povoleného uvedení v držbu nějaké věci jest rušena v posavadní pokojné držbě osoba třetí, jíž výrok soudcův se netýká (rozh. ze dne 29. října 1872 č. 11 273, Rep. nál. č. 24). Ve případě zmocnění úřadem správním není žádného rušení držby (rozh. ze dne 8. května 1883 č. 4794, sb. 9426). Žaloba pro rušení užívání veřejného statku (silnice) se nepřipouští (rozh. ze dne 26. března 1885 č. 3034 a 3178).
d) Žalobcem jest rušený držitel. Stubenrauch tvrdí, že právní prostředek §. 339 o. o. z. nepřísluší pouhému detentoru, že zákon oba výrazy »Inhaber« a »Besitzer« tam, kde mluví o ochraně držby, přesně odlišuje (§§ 339, 345, 346, 347, 851 o. o. z.) a že opačný náhled ke zjevným nedůslednostem, ano přímo ku porušení práva vede. Tato otázka jest však ohledné possessorii summarissimi sporná. Ullmann tvrdí, že summární ochrany požívá poslední faktický stav držební, nikoli však detence vyjímajíc případ, kde detentor jest držitelem práva (usufruktuář, pachtýř) a jako takový ochrany žádá. Praksis poskytuje žalobu pro rušení držby též sekvestrovi a to nejen proti třetím osobám, nýbrž i proti samotnému exekutovi (rozh. ze dne 2. března 1880 č. 1913 sb. 8726).
c) Žalovaným jest rušitel.
α) Právem poznamenává Stubenrauch, že žaloba tato směřovati musí proti skutečnému rušiteli t. j. proti tomu, od něhož s úspěchem uvedení věci ve dřívější stav žádati lze, a proti němuž rozsudek vynesený účinku dojiti může; nelze tudíž žalovati toliko ty osoby, které (j. ku př. dělníci) jen z nařízení někoho jiného jednají, od něhož rušení skutečně vychází. S tím úplně souhlasí rozh. ze dne 4. července 1854 č. 6917, sb. »Gl. U.« č. 26 a ze dne 9. ledna 1878 č. 15743, sb. 6790; rovněž rozh. ze dne 19. dubna 1855 č. 3365, sb. 81.
β) Žaloba pro rušení držby má tudíž směřovati také proti tomu, v jehož zájmu sluhové nebo osoby domácí, byť i beze zvláštního příkazu, rušební čin předsevzali (roz. ze dne 16. prosince 1884 č. 14034, sb. 10303; ze dne 18. září 1883 č. 10980, sb. 9567; ze dne 30. října 1877 č. 12930, sb. 6603; ze dne 8. května 1877 č. 5682, sb. 6474; ze dne 30. května 1865 č. 4368, sb. 2190; ze dne 19. července 1882 č. 8310, sb. 9062; ze dne 25. října 1864 č. 8083).
γ) Touto žalobou může býti žalován též spoludržitel, užívá-li společné věci svémocně výhradně pro sebe, zejména, když posavadní způsob spoluužívání zmařil (§ 833 o. o. z.). (Viz Randovu Držbu.)
δ) Naproti tomu jest vyloučena žaloba pro rušení držby proti tomu, kdo jednal bona fide, tedy bez úmyslu rušiti cizí držbu (roz. ze dne 29. října 1884, č. 12282, časop. »Ger. H.« 1885 č. 17; ze dne 8. května 1883 č. 4794, sb. 9426; ze dne 24. srpna 1880, č. 9971, sb. 8072; ze dne 21. prosince 1871 č. 12589, sb. 4375; ze dne 12. prosince 1871 č. 14778, sb. 4357 a j.; roz. ze dne 16. května 1882 č. 5406 sb. 9791; ze dne 12. listopadu 1878, č. 12399, sb. 7776) nebo bez úmyslu držbu si osobovati (roz. ze dne 8. ledna 1884, č. 14839, sb. 9831; ze dne 21. listopadu 1871, č. 14104, sb. 4331; ze dne 10. července 1866 č. 5767, sb. 2542; ze dne 20. listopadu 1855 č. 11480, sb. 985).
K č. 2. Ve případě bezprávného zbavení držby, buďže někdo držby násilím se zmocní, nebo lstí nebo prosbou v držbu tajně se vloudí nebo to, co z úslužnosti a bez úmyslu trvale se zavázati jemu bylo dovoleno, v trvalé právo změniti se snaží, může na takovém nepravém držiteli žalobou pro rušení držby jak na vrácení v předešlý stav, tak i náhrada škody býti žádána. Žaloba tato nemá místa, nabyl-li někdo detence věci s vůlí posavadního držitele, byť i následkem lsti nebo vyhrožování. Lhostejno jest, zda zbavení držby stalo se násilně či tajně, zda byla způsobena škoda či nic. Naproti tomu jest žaloba tato vyloučena, nebylo-li tu úmyslu rušiti držbu a byl-li rušitel bona fide. Dle rozh. ze dne 24. ledna 1883. Rep. nál. soud. 2 č. 45 vylučuje nevědomosť a omyl žalobu pro rušení držby. Soudce má ve případě zbavení držby vyšetřiti toliko poslední faktický stav držební a nemá nikterak pouštěti se snad ve vyhledávání nějakého silnějšího práva žalovaného. Připouští se však obrana žalovaného, že žalobce nabyl držby od něho samého nepravým způsobem (exceptio vitiosae possessionis ab adversario). Případné právo silnější může žalovaný jen řádnou cestou právní, t. j. petitorní žalobou ku platnosti přivésti. Nemůže-li však soudce hned rozhodnouti, kdo jest pravým držitelem, buď že se jeví býti nutným delší projednávání (více stání) nebo předsevzetí důkazu ku vyšetření tohoto stavu, má za tím účelem, aby zabráněno bylo násilnostem, aneb aby odvrácena byla škoda nenahraditelná, sporná věc ku žádosti žalobcově býti vzata buď v soudní uschování nebo svěřena osobě třetí až do rozhodnutí sporu držebního (§ 347 o. o. z.). Někdy může nastati též přikázání věci té straně sporné, která dle uvážení soudcova má větší nárok na soudní ochranu, nebo která odpůrci jistotu poskytne (§ 10 odst. 2. cís. nař. ze dne 27. října 1849 č. 12 ř. z.).
K č. 3. Držitel má též právo užiti k ochraně své držby proti násilnému rušení násilí v tom případě, když soudní pomoc by přišla pozdě (§ 344 o. o. z.). Stubenrauch označuje tento případ jako sebeochranu nebo nutnou obranu, jež dle § 2 lit. g tr. z. se připouští tenkráte, když z povahy osoby, doby, místa a způsobu útoku nebo z jiných okolností důvodně jest za to míti, že pachatel užil jen nutné obrany, aby bezprávný útok na své jmění odvrátil; Stubenrauch poznamenává dále, že užití násilí muselo se státi in continenti t. j. aniž nastoupila skutečnosti, ze které by se mohlo souditi, že držitel nechtěl své držby vlastním násilím udržeti; rovněž nemůže držitel věc, jež mu byla odcizena a již u osoby třetí nalezl, této svémocně ji odňati, nýbrž nezbývá mu v tomto i v onom případě nic jiného než dovolati se soudní pomoci.
K č. 4. Řádná žaloba držební, possessorium ordinarium (actio Publiciana). Římským právem poskytovala se na základě praetorského ediktu (vydaného Publiciem) tomu, kdo byť i neměl (quiritského) vlastnictví věci, mohl se vykázati držbou ku vydržení způsobilou, pomocí fikce dokonaného vydržení utilis rei vindicatio t. j. žaloba k opětnému nabytí držby před dokončením vydržení ztracené. Tato žaloba měla působnost žaloby vlastnické, příslušela však netoliko vlastníku, nýbrž i pouhému držiteli, pokud držba jeho byla způsobilá ku vydržení. Napodobuje tento římsko-právní ústav poskytuje též občanský zákonník (§ 372 o. o. z.) tomu, kdo »nemůže provésti důkaz o nabytí vlastnictví věci jemu zadržované, avšak prokázal platný titul a pravý způsob, jimiž držby nabyli (tedy pouhému držiteli) žalobu proti držiteli, »který nemůže se vykázati žádným anebo toliko slabším titulem své držby« s tím výsledkem, že takový žalobce oproti žalovanému pokládá se »za pravého vlastníka«. Tato žaloba držební přísluší tedy tomu, kdo měl pořádnou, poctivou a pravou, tedy ku vydržení způsobilou držbu věci a ji ztratil, kdo však může silnější titul držební prokázati než žalovaný, neboť při rovných titulech přísluší žalovanému· následkem držby přednosť (§ 379 o. o. z.). Těmito požadavky liší se tato žaloba od žaloby uvedené pod č. 1 a 2, kterouž každá držba, ať jest povahy jakékoli, se chrání, zvláště tedy se liší od possessorium summarissimum. Žalovaný musí tedy, drží-li věc způsobem nepořádným nebo nepoctivým — proti nepravému držiteli stačí žaloba pro vypuzení z držby § 346 o. o. z. — nemůže-li vykázati se žádným nebo jen nedostatečným předchůdcem, nebo nabyl-li věci bezplatně, žalobci ustoupiti (§ 373). Této žaloby může ostatně užiti též skutečný vlastník, chce-li si důkaz vlastnictví usnadniti. Účinek žaloby jest ten, že žalovaný musí věc spornou žalobci vydati. D) Zánik držby.
I. Všeobecné podmínky zániku držby. Pokud oba živly tvořící podstatu držby, totiž faktická moc a vůle vlastnická v jedné a téže osobě jsou spojeny, potud držba trvá. Odpadnutím buď tělesného nebo duševního momentu nebo obou zároveň zaniká přirozeně držba ve příčině dotyčné osoby. S hlediska přísně logického by držba musila pominouti vůbec již při každém byť i pomíjejícím přerušení poměru moci nebo vůle; avšak za tím účelem, aby tak důležitému ústavu právnímu, jako jest držba, byl poskytnut základ pevnější a proti nahodilým otřesením bezpečnější, žádá positivní právo ku zániku držby trvalého odpadnutí jednoho nebo obou živlů držebních a nastoupení stavu posavadní držbě odporujícího. Obecný obč. zák. jde však v některých směrech ještě dále. Kdežto totiž dle římského práva držba zaniká pozbytím držitelovy způsobilosti ku jmění, dopouští § 352 o. o. z. při nastoupení nezpůsobilosti držitelovy nabytí držby nové a další trvání držby již nabyté. Ano tento favor retinendae possessionis rozšiřuje se, byť i jen pomocí fikce, dokonce na držitele zemřelého pro dobu trvání hereditatis jacentis (§ 547 o. o. z.). Z toho vysvítá jasně směr právního upravení jmenovitě snaha po upevnění toho. právního ústavu.
II. Zvláštní způsoby zániku držby.
1. Držba zaniká, odpadnou-li všeobecné podmínky nabytí držby, jmenovitě pomine-li způsobilost věci (§ 311 o. o. z.) nebo osoby (§ 310 o. o. z.). Tak stává se zvláště:
a) byla-li věc v držbu vzatá vyloučena z právního obchodu, ku př. expropriací k účelům veřejným, pokud nelze s těmito soukromou držbu srovnati (Randa). Dle Pachmanna zaniká držba tehdy, byla-li věc odňata soukromému právu; srv. též § 878 o. o. z. (»co jest předmětem obchodu« - »was im Verkehre steht«), dále § 880 (»obchodu odňaty« — »dem Verkehre entzogen«); b) je-li určitým osobám způsobilosť ku nabývání jistých práv zvláštním zákonným předpisem odňata. Stubenrauch sem počítá vstoupení v takový duchovní řád, se kterým jest spojen slib chudoby (dv. d. ze dne 28. října 1772, 21. a 24. května 1774 a j.), což však Randa popírá poukazuje k tomu, že nastupující nezpůsobilost? ku nabytí držby neruší držby již nabyté a že v tomto případě držba se vykonává opatrovníkem, tedy zástupcem. Zásadně a dle své povahy držba měla by zaniknouti vůbec nastoupením nezpůsobilosti ku nabytí držby, avšak z důvodů užitečnosti a favore retinendae possessionis ustanovuje § 352 o. o. z., že pozdější nezpůsobilost držby nabyti nemá v zápětí zánik držby již nabyté, leč by tak v jednotlivém případě zvláštní zákonnou normou výslovně bylo stanoveno.
2. Držba zaniká vyloučením možnosti fysické vlády (corpore) t. j. jestliže se stane výkon faktické moci trvale nemožným. Pouhá okamžitá nemožnosť s věcí libovolně nakládati, ku př. pro příhody živelní, nepřítomnost, založení věci atd., držbu ještě nezrušuje, s druhé strany však nestačí k udržení držby pouhá »naděje« v opětné nalezení věci, jak by se dle nedokonalého textování § 349 a § 352 (1. věta) o. o. z. zdáti mohlo, poněvadž pro corpus při držbě jest rozhodnou nikoli subjektivní domněnka posavadního držitele ohledně moci nad věcí, nýbrž objektivní možnosť moc tuto vykonávati. Držba zaniká tedy:
a) při hmotných věcech:
α) úplnou fysickou zkázou věci. Při zkáze částečné může držba ohledně zbylých částí dále trvati;
β) ztrátou věci nebo tím, že věc dostane se mimo dosah moci držitelovy na místo tomuto trvale nepřístupné nebo do stavu takového, že výkon faktické moci jest nemožným. Také věci ukradené a zlodějem na místě všeobecně přístupném zanechané jeví se jako »ztracené« ve smyslu § 349 o. o. z. (roz. ze dne 19. května 1857 č. 4697 sb. 356). Při krotkých a ochočených zvířatech zaniká držba nikoli již pravidelným jich vzdálením, nýbrž teprve tehdy, pomine li u nich zvyk ku návratu (srv. § 384 o. o. z.). Že by bylo lze pouhou vůlí samou v držbě ztracené věci se udržeti (držení mentální), nechce ani § 352 o. o. z. vysloviti, poněvadž toto místo zákona právě ještě předpokládá možnosť (»Hoffnung«) fysického působení a tedy existenci obou momentů držby;
γ) přejde-li věc v držbu cizí(§ 349 o. o. z.), poněvadž compossessio in solidum je vyloučena. Lhostejno jest, jakým způsobem a zda vůbec také skutečně třetí osoba držby nabyla. V cizí držbu věc přichází s vůlí, bez vůle neb i proti vůli posavadního držitele (tradice, krádež, loupež). V prvém případě zaniká držba též animo.
δ) Držba nemovitých věcí zaniká nehledíc ku tradici —, jestliže držitel násilím nebo vyhrožováním z pozemku byl vypuzen (odehnán) (dejekce) nebo na něm v zajetí jest držen, nebo jestliže se někdo tajně v držbu jeho vloudí. Při tom nenastupuje ztráta držby jako v římském právu teprve tehdy, když posavadní držitel o tom vědomosti nabyl a s tím se spokojil (§ 349 a contr. § 351 o. o. z.). Při bezprostředním obnovení držby se pokládá za to, že držba vůbec ztracena nebyla, poněvadž nezdařený útok a obranu proti němu jest pojímati jako jeden čin (Randa).
b) Držba práv zaniká
α) úplnou zkázou věci, na kterou se věcné (§ 525 o. o. z.) neb osobní (§ 1447 o. o. z.) právo vztahuje. Změna věci, která nečiní výkon služebnosti úplně nemožným, nemá zánik držby za následek (roz. ze dne 3. prosince 1878 č. 13375 sb. 7235). Držba užívacího práva hraniční zdi trvá dále i po sboření a opětném vystavení této (roz. ze dne 7. ledna 1863 č. 8025 sb. 1626);
ß) spojením (confusio) oprávnění a povinnosti v téže osobě končí držba práva, ku př. zaniká držba služebnosti spojením služebného a panujícího pozemku (roz. ze dne 23. února 1871 č. 10117 sb. 4066);
γ) při t. zv. přisvědčovacích právech držba pomíjí, jestliže druhá strana prohlásí, že to, co posud plnila, na dále plniti nechce (§ 351, 1. věta o. o. z.) ku př. odepření výměnku;
δ) při odpíracích právech, jestliže zavázaný výkon práva se strany jiného více netrpí (§ 351, 2. věta o. o. z.), ku př. odepření práva pastvy;
ε) př. t. zv. zapovídacích právech, jestliže zavázaný zákazu (správněji »příkazu«) něčeho opomenouti, více nedbá (§ 351, 3. věta o. o. z.), ku př. počne-li svůj dům zvyšovati. Definitivní zánik držby práva nastupuje však v přípapech γ—ε jen pod podmínkou, že držitel se s tím spokojí a nepodá žalobu, aby si držbu zachoval nebo, neužije-li přiměřeného násilí vzájemného. Jestliže se však držitel práva zákazu odpůrcovu nepodrobí, trvá držba dále (roz. ze dne 7. října 1868 č. 9035 sb. 3135); i zamítnutá žaloba pro rušení držby stačí po případě k udržení držby (rozh. ze dne 27. srpna 1878 č. 8854 sb. 7120). Pouhým neužíváním práva držba vyjímajíc případy promlčení v zákoně stanovené nezaniká.
ζ) V zásadě měla by i držba práva zanikati teprve buď vzdáním se nebo nemožností výkonu a nikoli vůbec promlčením samým a to tím spíše, poněvadž nezáleží na pořádnosti nebo nepořádnosti držby práva. Avšak v souhlase s názorem, že držba náleží ku věcným právům, vyslovuje § 351 o. o. z. v negativní formě positivní ustanovení, že držba práva zaniká promlčením ve případech v zákoně vytčených, jinými slovy nevykonáváním práva po dobu, jejímž uplynutím se právo samo promlčuje. K odvrácení ztráty držby promlčením stačí však i jediný výkon v celé době promlčecí. Viz čl. »Promlčení«.
3. Držba zaniká trvalým zničením vůle věcí jako vlastní nakládati (animo). Vůli držební nelze však nikterak pokládati za zničenou pro pomíjející nedostatek tohoto vědomí (ku př. spánek, mdlobu atd.), a to již proto nikoli, že nepřetržité vědomí určité vůle jest psychologickou nemožností (Randa). Vůle držební trvale zaniká:
a) dobrovolným úplným opuštěním (derelikcí) věci (nebo vzdáním se práva) držitelem k činům а k vůli způsobilým tedy následkem vůle, která zjevně odporuje posavadní vůli držitelské. Nelze tedy ku př. pouhé vzdálení se nebo nepřítomnosť držitele, odhození věcí na útěku, prostě pokládati za derelikci. Vůbec neplatí domněnka, že by někdo svého vlastnictví se chtěl vzdáti (§ 388 o. o. z.) a musí tudíž úmysl derelikční býti zřejmě patrný. Že držba věci při dlouhém neužívání následkem domnělé derelikce konkludentními činy, totiž vzdáni se vůle držitelské, nezaniká, právem se popírá. O ztrátě držby práva promlčením viz výše. Vzdálení se s úmyslem navrátiti se, nemá v zápětí pozbytí držby bytu (roz. ze dne 27. července 1870 č. 8732 sb. 3837).
b) Tradicí, neboť tato předpokládá souhlasnou vůli obou stran směřující ku nabytí držby příjemcem tedy také vůli tradentovu ku pozbytí držby směřující. Držba zaniká tu zároveň i corpore. Při tom naskytá se otázka, zda tradent pozbývá držby již svým projevem zcizovacím či teprve uchopením se držby příjemcem. Se stanoviska čistě vědeckého jest zastávati náhled první, kdežto druhý zase odvolává se na povahu držby jako právního poměru. Zvláštní případ pozbytí držby tradicí tvoří t. z v. constitutum possessorium, při kterémž animus domini se zrušuje animo repraesentandi.
с) Smrtí držitelovou přirozeně zaniká i vůle držitelská. Nicméně § 547 o. o. z. nechává držbu zůstavitelovu i po smrti tohoto dále trvati, neboť »na pozůstalosť pohlíží tak, jako kdyby ještě zemřelým byla držena«. Ve skutečnosti jeví se jako podmět držby před odevzdáním pozůstalosti hereditas jacens, po odevzdání pak dědic.
4. Tabulární držba t. j. držba práv a nemovitostí, které jsou předmětem zápisu do knih veřejných, zaniká, jestliže tyto byly z desk zemských, knih městských nebo pozemkových vymazány nebo zapsány na jméno někoho jiného (§ 350 o. o. z ). Fysická neboli naturální držba nemusí ovšem zároveň zaniknouti (ku př. při zápisu na základě nepravé listiny) a mohlo by se tedy státi, že by k téže věci příslušela držba dvěma různým osobám totiž jedné držba tabulární, druhé držba naturální. O účincích takové konkurence srv. čl. »Knihy pozemkové«.
5. Držba vykonávaná zástupcem zaniká vůbec jen takovými skutečnostmi, jež mohou způsobiti zánik držby i tenkráte, když zastoupený sám držbu bezprostředně vykonává, neboť zpravidla zprostředkuje zástupce při dobrovolném zastoupení toliko vykonávání faktické moci a nestává se tedy změnou, jež nastala v osobě zástupcově, ještě nemožným vykonávání fysické vlády zastoupeným samým. Jestliže tedy zástupce detence se vzdá, věc opustí, jestliže zemře, nebo jinak stane se k vůli nezpůsobilým, není tím samým vyloučena ještě možnosť vykonávání fysické moci zastoupeným. Naproti tomu zaniká ovšem držba zastoupeného, jestliže věc u zástupce zanikne, se ztratí nebo jestliže zástupce z držby věci byl vypuzen, poněvadž v těchto případech ani zastoupený sám již držbu vykonávati nemůže. Při zákonném zastoupení zaniká však držba již vzdáním se zákonného zástupce, poněvadž vůle zástupcova (ovšem v mezích zákona) platí za vůli zastoupeného. Podstatně jiné povahy jest pozbytí držby, jestliže zástupce na dále držeti chce věc nikoli pro zastoupeného, nýbrž pro sebe, ku př. při osvojení držby, zpronevěře zástupcově; neboť v tomto případě pozbývá zastoupení držby pro nastalou nemožnosť faktické vlády nad věcí.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Vražda loupežná. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 508-508.