Č. 775.

Zabírání bytů: * Pro jednání a usnášení obecní bytové komise (§ 22 zák. z 30. října 1919 5. 592 sb. z. a n.) platí ustanovení § 5 novely k obecnímu zřízení ze dne 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n.
(Nález ze dne 21. března 1921 č. 3030.)
Věc: Josef K. v Horách Matky Boží proti okresní správě politické v Sušici o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Bytová komise ve Velharticích usnesla se ve schůzi konané dne 14. června 1920 zabrati v domě stěžovatelově byt o třech pokojích a kuchyni.
V odporu uvedl stěžovatel, že na rozhodování zúčastněni byli Aug. B. a K. R., z nichž prvnější na zabraný byt reflektuje a bydlí u K. R., který posavadního bytu B-ova potřebuje pro sebe; žádal pak, aby rozhodnutí, při němž působili tito dva interesovaní členové bytové komise, bylo proto zrušeno. Ve věci samé uvedl pak stěžovatel, že v domě jeho není bytu o třech pokojích, nýbrž pouze byt o 2 pokojích a skladiště. Skladiště užívá pro svůj obchod, jednoho pokoje potřebuje za kancelář. Druhý pokoj a kuchyň je ochoten obci postoupiti, ale převezme-li ho 1. srpnem 1920 a bude-li od toho dne platiti činži.
Žalovaný úřad, opíraje se o zprávu podanou obcí Velharticemi, zamítl odpor naříkaným rozhodnutím s tímto odůvodněním:
Zabrání usneseno bylo jednohlasně, takže hlasy Aug. B-a a K. R-a neměly rozhodujícího vlivu. Místnost stěžovatelem jako skladiště označená je místností obytnou a věci tam uložené lze uložiti jinde. Chce-li stěžovatel užívati jedné obytné místnosti za kancelář, není k tomu bez svolení bytové komise oprávněn. Ostatně byla obec oprávněna zabrání vysloviti, poněvadž stěžovatel se do Velhartic nastěhoval bez svolení obce dle zákona ze dne 1. dubna 1919 č. 181 sb. z. a n.
O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí na nejvyšší správní soud, vytýkající naříkanému rozhodnutí nezákonnost, poněvadž již účastenství osob podjatých při usnášení bytové komise zakládá zmatečnost usnesení toho a poněvadž obytné místnosti zabírají se pro poštovní úřad, tedy nikoli k účelům obývacím, vady řízení pak proto, že stěžovatel nebyl slyšen, uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Naříkané rozhodnutí opakujíc obsah zabíracího výměru prvé stolice udává sice, že bytová komise zabrala byt stěžovatelův pro účely poštovního úřadu a k ubytování poštmistra, avšak podle znění výměru tohoto úřad prvé stolice vyslovil pouze, že byt onen zabírá. Žalovaný úřad nemohl tedy rozhodovati a také nerozhodl o ničem jiném, než o otázce, stalo-li se zabrání ono po právu či nikoli. Zmíněná nesprávná reprodukce obsahu zabíracího výnosu prvé stolice není výrokem judikátním, nýbrž pouhou poznámkou, opírající se o zprávu obecního úřadu, že obec hodlá zabraný byt pronajmouti poštmistru B—ovi. Poznámkou tou není nikterak prejudikováno rozhodnutí příslušného úřadu I. stolice (§ 13 zákona z 30. října 1919 č. 592 sb. zák. a nař.) o otázce tímto úřadem dosud neřešené, komu zabraný byt má se pronajati. Nemohl tudíž stěžovatel poznámkou onou ve svých právech býti zkrácen a jsou proto vývody stížnosti v tomto směru bezpředmětný.
Pokud zabrání samého se týká, namítal stěžovatel již v odporu, že při rozhodování v prvé stolici zúčastnily se dvě osoby, dle názoru jeho podjaté. Námitku tu zamítl žalovaný úřad s odůvodněním, že hlasy jejich vzhledem k jednohlasnému usnesení bytové komise neměly na rozhodnutí vlivu. Z toho nelze vyvozovati, jak činí to stížnost, že žalovaný úřad tím doznává, že Aug. B. a K. R. skutečně podjati byli, nýbrž žalovaný úřad otázku jich podjatosti vůbec nezkoumal, maje za to, že vzhledem k jednohlasnému usnesení bytové komise a proto, že hlasy jejich neměly vlivu rozhodného, otázka ta vůbec nemusela býti zkoumána. Tím postavil se však žalovaný úřad na stanovisko, že účastenství osob podjatých na rozhodování zakládá zmatečnost a tedy nezákonnost rozhodnutí toho jen tehdy, je-li zřejmo, že rozhodnutí to stalo se usnesením jen hlasy podjatých osob. Toto stanovisko je však právně mylné. Bytová komise, která rozhodovala v I. stolici, ustanovena byla dle § 22 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. Zákon ze dne 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n. ustanovuje v § 5, že jednání a usnesení zastupitelstva, rady a komisí nesmí býti přítomen aniž se ho zúčastniti člen dotčeného sboru, jde-li o zvláštní osobní ať soukromý neb veřejný zájem jeho samého neb osob jemu blízkých, tam blíže uvedených. Dle této zásady je tedy již účastenství podjaté osoby při jednání a rozhodování obecního zastupitelstva, obecní rady a obecních komisí, tudíž i bytové komise zapovězeno a je příčinou zmatečnosti a nevyhledává se, aby osoba ta hlasem svým ono rozhodnutí způsobila (arg. slova »nesmí býti přítomen«). Žalovaný úřad, vycházeje z mylného právního názoru opomenul vyšetřiti a vysloviti se o tom, zda Aug. B. a K. R. byli stěžovatelem právem označeni za podjaté, k čemuž byl vzhledem ku vznesené námitce povinen, poněvadž i pouhá jejich přítomnost a účastenství při jednání a usnesení bytové komise zakládala by zmatečnost jednání, nehledě k tomu, zda hlasování jejich mělo vliv na i rozhodnutí komise či nikoli.
Poněvadž pak otázka, zda není celé řízení pro účastenství Aug. B-a a K. F-a při rozhodování úřadu I. stolice zmatečným, zodpověděna byla žalovaným úřadem záporně pouze pro nesprávný právní názor žalovaného úřadu, bylo naříkané rozhodnutí, jemuž ostatně stížnost právem vytýká také, že spočívá na vadném řízení, protože nebylo před zabráním se stěžovatelem provedeno jednání a nebyl veden předepsaný § 11 cit. zák. zápis, zrušeno dle § 7 zák. o správním soudě.

Citace:

č. 775. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 371-373.