Č. 5866.

Stavební právo: I. O účelu a právní povaze plánu polohy. — II. Plán polohy může obsahovati určení soukromých pozemků za park. — III. Vlastníci realit, o nichž se v plánu polohy opatření činí, nemají nároku na to, aby bylo před sděláním plánu polohy konáno komisionelní řízení za jejich účasti.
(Nález ze dne 15. září 1926 č. 18471).
Prejudikatura: Boh. 1492, 1700 adm. a j.
Věc: Valentin J. v T. proti zemskému správnímu výboru v Praze o plán polohy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Vyhláškou z 22. prosince 1923 vyložen byl po rozumu §§ 4 a 5 stav. ř. k veř. nahlédnutí na čtyři neděle nový plán polohy města T., v němž mimo jiné pozemek st-lův, ležící vedle jeho slévárny, v souvislosti se sousedním parkem pro dělnictvo továrny H-ovy, určuje se za park. Námitky st-lovy proti tomuto ustanovení plánu polohy, v nichž vytýkal, že projekt znemožňuje mu nutné rozšíření jeho továrny na zmíněný pozemek, byly nař. rozhodnutím zamítnuty a plán schválen. Žal. úřad shledává projektované řešení správným, poněvadž v sousedství pozemku st-lova nad kolonií dělnických domků firmy A. H. jest již založen vzrostlejší menší sad pro přilehlou dělnickou čtvrť, kromě toho jest na hořejším plateau navrženo velké hříště, takže projektované rozšíření sadů je z veř. ohledů vhodné a účelné. Rozšíření továrny st-lovy do sporného pozemku vzhledem k prudkému svahu jeho není proveditelno, st-lem obávané podstatné zhoršení osvětlení jeho továrny v případě osázení pozemku onoho nastati nemůže, a nevznikne tedy st-li navrženým řešením, které jest ostatně zájmem veřejným, žádná podstatná újma.
Stížnost, podaná do tohoto rozhodnutí, vytýká po stránce věcné především, že rozhodnutí zneuznává úplně účel a určení plánu polohy, který má sloužiti toliko ke grafickému znázornění a tím k evidenci trvajících stavebních poměrů místa, nikoli však stanoviti projekt pro budoucí stavební postup s hlediska zájmů veřejných. Nss nemohl této námitce dáti za pravdu. Stížnost ocitá se se svým stanoviskem v patrném rozporu se stav. řádem, který v § 2 stanoví, že do plánů polohy, jichž účel a obsah evidenční normován jest v § 1, vkresliti jest také veškeré regulování, které se právě provádí nebo které provésti v době nejblíže příští se zamýšlí, při čemž hleděti jest k poměrům místním a dokonale vyhověti potřebám zdravotnictví, bezpečné a snadné chůze a jízdy a požadavkům v příčině okrašlování. Má tedy plán polohy — jak jest uznáno konstantní judikaturou, nikoli teprve nss-u (srovn. Boh. 1492 adm.), nýbrž již býv. ss-u (srovn. zejména nálezy Budw. 5875 a 6034 A 08) vedle účelu evidenčního také ještě účel a obsah programový. V tomto druhém směru má podati co možná úplný program o tom, jak jest co do způsobu zastavění v budoucnosti postupovati, zejména jak má teritorium do plánu pojaté býti v budoucnosti regulováno. Kdežto v prvním směru jde toliko o osvědčení skutečných poměrů, jeví se v tomto druhém směru plán polohy již opatřením úřadu, obsahujícím směrnice pro příští postup jak úřadů stavebních, povolaných vyřizovati konkrétní projekty stavební, tak i majitelů pozemků do plánu zakreslených, kteří budou vykonávati svá subj. práva stavební.
V cit. nálezu zdejšího soudu, jakož i v četných nálezech pozdějších (srovn. na př. Boh. 1700 adm.) bylo také z § 2 stav. řádu dovozeno, že regul. plán není omezen jen na ony disposice, které jsou uvedeny v § 5 stav. ř., nýbrž že může obsahovati i jiné disposice, týkající se způsobu budoucího staveb. vybudování města, jimiž v mezích daných ustanoveními stav. řádu uplatňují se požadavky v § 2 stav. ř. vytýčené. Nelze po názoru nss pochybovati, že do tohoto širokého rámce spadá také ustanovení, kterým se z veř. ohledů v § 2 stav. řádu zdůrazněných, stanoví nezastavitelnost určitých pozemků. Vlastnictví k pozemku nedává majiteli ještě žádného subj. práva jej zastavěti. Výkon práva vlastnického jest dle § 364 o. z. o. přípustným jenom potud, pokud se tím nepřekročují meze stanovené v zákonech k zachování a podpoře obecného blaha, tedy — pokud se týče oprávnění stavěti meze stanovené stav. řádem. Stav. řád stojí však na stanovisku, že oprávnění stavěti pozemek nabývá vlastník pozemku teprve aktem stav. úřadu (§§ 6, 10, 18, 27 st. ř.), v mezích stav. řádu a se zřetelem na veř. zájmy jím chráněné. Předpisuje-li pak stav. řád, že k ochraně veř. zájmů stanoviti jest regulační plán a v něm vytýčiti směrnice pro budoucí stav. úpravu města, pak tvoří také tyto směrnice — pokud se drží v rámci stav. řádem vytýčeném — meze vlastnickému právu již dle § 364 o. z. o. inherentní, a majitel pozemku je tedy oprávněn využíti svého pozemku k zastavění jenom potud, pokud to připouští regulační plán. Nelze tedy o sobě shledávati nezákonného porušení práv st-lových v ustanovení plánu polohy, kterým se pozemek jeho vyhrazuje pro příští sad a tím prohlašuje za nezastavitelný.
Mohlo by se jednati toliko o to, je-li opatření to odůvodněno veř. zájmy, naznačenými v § 2 stav. řádu. Sporné ustanovení pojato bylo do regulačního plánu podle obsahu spisů docela nepochybně z veř. ohledů zdravotních, kterým stav. řád na různých místech, zejména také v § 2, zvláštní věnuje péči, a je tedy předpisem tohoto § kryto. — —
Pokud st-l namítá, že nař. ustanovení regulačního plánu těžce poškozuje jeho zájmy hmotné, sluší na to odpověděti, že § 2 stav. řádu hledí pouze na zájmy veřejné a nijak nedává na jevo, že by na újmu těchto veř. zájmů mělo se dostati ochrany interesům individuelním. Tyto zájmy mohly by snad ve formě nároků náhradních přijíti k platnosti, až by se jednalo o skutečné provedení sporného ustanovení plánu regulačního. Jiná jest ovšem otázka, je-li nastalá kolise mezi veř. požadavky a individuelními zájmy st-le řešena účelně; tato otázka není však otázkou právní, a vymyká se proto kognici nss-u (§ 2 zák. o ss). Zbývá ještě námitka, že řízení je vadné, poněvadž st-l nebyl přibrán k žádné komisi, při níž by mohl úřad o poměrech informovati, a že nebyl o námitkách jím vznesených slyšen znalec. Ani tato námitka není důvodná. Řízení, které dlužno zachovati při stanovení, resp. změně plánu regulačního, předpisují §§ 4 a 5 stav. řádu. Ze spisů je patrno a stížností není popřeno, že toto řízení skutečně také bylo provedeno. Nějakého zvláštního šetření, zejména nějakého řízení komisionelního, k němuž by bylo přibrati majitele pozemků plánem dotčených, zákon nezná. Také ingerence těchto interesentů omezuje se po zákonu jen na to, že k plánu polohy dle § 4 stav. ř. veřejně vyloženému mají právo podati svoje připomínky a námitky, jež mohou pak uplatňovati cestou rekursní. Jiných procesních práv nemají a nemohou zejména požadovati ani, aby o jejich námitkách konáno bylo zvláštní komisionelní šetření, ani aby o nich slyšeni byli znalci. Pokud by však st-l chtěl svou námitkou také všeobecně vytýkati, že úřad neopatřil si dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí, dlužno uvážiti, že momenty st-lem přípustným způsobem uplatňované, t. j. skutečnosti prokazující poškození jeho individuelních zájmů, dle toho, co svrchu řečeno, jsou irelevantní, takže nevyšetření jich nemůže zakládati podstatné vady řízení, okolnosti pak, z nichž by plynulo, že tu není veř. zájmu žádajícího nař. opatření, st-lem v adm. řízení uplatněny nebyly. Nss pak, posuzuje věc z povinnosti úřední, neshledal, že by žal. úřad byl své rozhodnutí založil na skutkové podstatě, nedostatečně zjištěné.

Citace:

č. 5866. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 273-275.