NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 20 (1911) - § 109. obč. zák. K pojmu »velmi citelná, opětná sužování.«

Z ciziny

Nadává-li žena muži, není to důvodem k rozvodu.

Nejvyšší soudní dvůr ve Vídni učinil zásadní rozhodnutí, jež může býti osudným pro mnohého rakouského manžela. Účetní Edm. H. podal proti své manželce Anně žalobu na rozvod a to z těchto důvodů:
V době největší aprovisační nouze po válce seznámil se Edmund H. se svou pozdější ženou, selskou to dcerou, při shánění potravin po venkově, když chodíval pro aprovisaci k jejím rodičům. Zamiloval se do ní a záhy ji pojal za choť. V prvních letech bylo jejich manželství šťastné, žena byla k němu vlídná a laskavá, ale později se její chování k němu úplně změnilo. Navykla si tak hrubý a u ženy neslýchaný způsob řeči, že svého manžela jiným titulem nepoctila, než: „Hlupáku, osle, starý blbče, krávo, vole pitomý“ a podobnými „lichotkami“.
Manžel pochází z jemné městské rodiny a jest velmi nervosním, neboť za války na Piavě utrpěl nervový otřes následkem bubnové palby, jež se na jeho oddělení soustředila. Je pochopitelno, že věčné nadávky, jež si jeho žena oproti němu navykla, přivedly ho z míry a že „něžné“ ženušce důkladně řekl své mínění. Ale tím si zas neposloužil, neboť žena jeho výtkami byla uražena a od té doby ke svým starým nadávkám připojovala vždy ještě hrozby sebevraždou.
Konečně to došlo tak daleko, že muž nemohl po boku své ženy vůbec žíti a musil se odstěhovati ke svým rodičům. Nevida z nešťastného manželství jiného východiska, podal nyní manžel žalobu na rozvod z viny ženiny.
Před soudem obhajovala se manželka tím, že její nadávky, jež doznávala, nebyly myšleny ve zlém. Často prý sice měla důvod na svého muže se zlobiti, poněvadž on prý byl velice hrubým proti jejich děcku, ale jmény a přezdívkami, jež mu proto dávala, nic zlého nemyslila. Muž byl velmi nervosním již při jejich seznámení. Ostatně prý mu jeho městská pýcha a hrdost, kterou nyní uvádí proti ní jako proti málo vzdělané vesničance, docela nic nepřekážela v době nouze o potraviny, kdy se neostýchal od jejího otce přijímati potraviny a u nich bydliti.
Manžel připustil, že jeho žena ani za svobodna neužívala výrazů právě nejvybranějších, ale tehdy mu zněly jinak než teď. Nejvíce se ho však dotýká její věčné vyhrožování sebevraždou, v němž on spatřuje svou těžkou urážku; osoby, jež nejsou do jejich rodinných poměrů zasvěceny, jsou nuceny na základě jejích výhrůžek se domnívati, že on svým jednáním chce dohnati svou ženu k sebevraždě, čímž on cítí se na své cti dotčen.
Žaloba Edmunda H. byla ve všech instancích zamítnuta. On však se odvolal až k nejvyššímu soudu, který však nyní rozsudek nižší instance potvrdil a v odůvodnění uvedl:
Inkriminovaných výrazů používala paní Anna H. již před svatbou a poněvadž jí bylo tehdy již dvacet sedm let, nebylo lze očekávati, že se její povaha změní. Poukaz na rozdíl stavů jest nevhodným. Pokud žalobce potřeboval aprovisační podpory, byla mu žena vhod, nyní najednou jest mu příliš sprostou. Hrozby sebevraždou pronášela žena dle názoru soudu jen v rozčilení nad chováním mužovým. Ani ony nemohou býti uznány za důvod k rozvodu.
Nyní to tedy mužové v Rakousku mají pěkně na zadrmo. Manželky je mohou klidně nazývati osly, hlupáky a starými pitomci, neboť to všechno není pražádným důvodem k rozvodu. Snad je to tedy oprávněnou kritikou?
br.

Citace:

§ 109. obč. zák. K pojmu »velmi citelná, opětná sužování.«. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1911, svazek/ročník 20, číslo/sešit 8, s. 396-398.