Č. 729.

Administrativní řízení: * Rozhodl-li úřad o stížnosti do vlastního rozhodnutí jako instance odvolací, překročil meze své příslušnosti.
(Nález ze dne 23. února 1921 č. 1193.)
Věc: Ústřední bratrská pokladna pro severozápadní Čechy v Mostě proti ministerstvu veřejných prací v Praze (zast. vrch. báň. radou Drem. Fr. Kňourkem — za zúčastněnou stranu Jana H., adv. Dr. Rud. Rábí z Prahy) stran přikázání sporu Jana H. o provisi rozhodčímu soudu pražské bratrské pokladny. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výnosem ze dne 15. listopadu 1919 č. 5251 nařídilo ministerstvo veřejných prací báňskému hejtmanství v Praze, aby delegovalo pražský rozhodčí soud bratrských pokladen ve sporu Jana H. proti stěžující si nyní bratrské pokladně v Mostě na udělení zaopatřovacího platu, ježto v důsledku prohlédnutí příslušných spisů sporu toho se týkajících a při té příležitosti zjištěných podstatných závad a okolností jest delegování jiného rozhodčího soudu bratrských pokladen dle § 20 zák. o bratrských pokladnách a obnova řízení odůvodněna.
Příkazu tomuto vyhovělo báňské hejtmanství v Praze výměrem ze dne 3. prosince 1919 č. 12955.
Stěžovatelka podala pak jednak stížnost k nejvyššímu správnímu soudu směřující proti uvedenému výnosu ministerskému, jednak rekurs proti onomu výměru báňského hejtmanství k ministerstvu veřejných prací.
Ke stížnosti zrušil nejvyšší správní soud nálezem ze dne 2. září 1920 č. 7943 (Boh. č. 500) onen ministerský výnos a to pro vady řízení, pokud jím bylo nařízeno nové jednání, a pro nezákonnost, pokud jím byla nařízena delegace.
O rekursu do onoho výměru báňského hejtmanství podaném rozhodl pak žalovaný úřad výrokem ze dne 10. května 1920 č. 17551 takto:
»Stížnost proti výnosu báňského hejtmanství recte proti zdejšímu výnosu ze dne 15. listopadu 1919 č. 5251 se z důvodů výnosu v odpor vzatého zamítá.
»Z důvodů vedoucích ke zdejšímu delegování pražského rozhodčího soudu dle § 20 zákona o bratrských pokladnách ve spojení s § 35 min. nař. ze dne 11. září 1889 č. 149 ř. z. uvésti sluší takřka naprostý nedostatek nezbytného průvodního řízení, protokolování, záměnu různých žalobců pokud se týče sporů atd.
»Tato stížnost jeví se dále bezpředmětnou vzhledem na stížnost jmenované pokladny proti zdejšímu totožnému výnosu ze dne 15. listopadu 1919 č. 5251 u nejvyššího správního soudu podanou.
»S řízením u delegovaného rozhodčího soudu bratrských pokladen v Praze ve věci H-ově proti uvedené bratrské pokladně budiž sečkáno až do pravoplatného rozhodnutí stížnosti této pokladny u nejvyššího správního soudu.«
Ve stížnosti nyní do tohoto rozhodnutí podané uvádí stěžovatelka totéž, co ve své původní stížnosti, o níž svrchu uvedeným nálezem nejvyššího správního soudu č. 7943/20 bylo rozhodnuto, vytýká vadnost řízení a nezákonnost rozhodnutí z týchž důvodů, jako tehdy, dovozuje, že nedostatků v rozhodnutí nyní naříkaném uvedených tu není a že by ani opatření žalovaným úřadem učiněného neodůvodňovaly a navrhuje zrušení pro nezákonnost, případně pro vadnost řízení.
V odvodním spise hájí žalovaný úřad své stanovisko při vydání onoho výnosu ze dne 15. listopadu 1919 č. 5251. Žalovaný úřad byv otázán, jaké opatření učinil vzhledem k nálezu nejvyššího správního soudu ze dne 2. září 1920 č. 7943, sdělil, že z důvodů formálních nebylo možno učiniti vzhledem k nálezu tomu žádných opatření, dokud nebude projednána druhá stížnost, o níž se právě nyní jedná.
Nejvyšší správní soud vyslovil již ve svém nálezu ze dne 2. září 1920 č. 7943, že výnos báňského hejtmanství ze dne 3. prosince 1919 č. 12955 není opatřením tohoto úřadu, nýbrž že obsahuje pouze intimaci opatření ministerstvem samým učiněného a že tudíž jde o výrok žalovaného úřadu jako první a zároveň poslední instance.
To uznává ostatně žalovaný úřad sám, jak patrno z naříkaného rozhodnutí, v němž opětovně mluví o »zdejším« výnosu. Činnost žalovaného úřadu jako vyšší instance — a jako taková žalovaný úřad v daném případě vystoupil — předpokládá, že byl jeho přezkoumání předložen samostatný výrok úřadu instance nižší, proti němuž strana dovolává se právě ochrany u instance úřadu tomu nadřízené. Nastává tudíž kompetence této vyšší instance teprve tehdy, je-li tu samostatný výrok úřadu nižšího, t. j. výrok, který se jeví emanací vlastní judikující činnosti tohoto úřadu. Není-li tu takového samostatného výroku nižšího úřadu, nýbrž jde-li o výrok, jenž je pouhou intimací opatření úřadu vyššího, pak nelze mluviti o rekursu strany, o právním prostředku, jímž by se dovolávala úřadu instančně vyššího na ochranu svých práv úřadem nižším domněle porušených. Vždyť ve skutečnosti právě onen vyšší úřad to byl, jenž opatření to vyslovil jako instance první a zároveň jediná, tak že tu vůbec není dána možnost, aby úřad takto dovolaný rozvinul svou činnost v mezích kompetence přiznané mu právním řádem, jako orgánu tvořícímu vyšší článek řetězu instančního.
Žalovanému úřadu, jenž byl si vědom, že jde o výkon jeho vlastní vůle, že jde o jeho výnos, jak v naříkaném rozhodnutí opětovně přiznává, náleželo tudíž naložiti s právním prostředkem stranou podaným v souhlase se skutečným stavem tak, že by odmítl prostředek ten jako stížnost podaný pro nepřípustnost. Nesměl však zaujmouti vůči straně i svému vlastnímu rozhodnutí postavení vyšší instance, jež náleželo by mu pouze tehdy, kdyby strana dovolávala se jeho pomoci proti opatření úřadu podřízeného. Učinil-li tak a pokusil-li se dáti svému výroku ještě autoritativní sankci nálezu instance rekursní, jest jeho výrok zmatečný, ježto nebylo tu základu pro činnost vyšší instance předpokládaného, a jest nezákonný, poněvadž úřad překročil meze příslušnosti právním řádem mu přiznané, pročež bylo výrok ten po rozumu § 7 zákona o správním soudě zrušiti, aniž mohl nejvyšší správní soud přistoupiti k meritornímu řešení věci, neboť je tu res judicata, věc v meritu pravoplatně rozsouzená uvedeným svrchu nálezem nejvyššího správního soudu, jejíž opětné přezkoumání je tudíž zásadně vyloučeno.

Citace:

Č. 729. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 252-254.