Č. 727.

Řízení před nejv. správ. soudem: Na § 18 slez. zem. zříz. založené usnesení zem. výboru slezského, kterým přiznal úředníkům a sluhům Podpůrného zemědělského komitétu pro Slezsko a jejich příslušníkům starobní zaopatřovací požitky ve smyslu a podle ustanovení, která toho času platila pro úředníky a sluhy zemské, není rozhodnutím neb opatřením správního úřadu po rozumu § 2 zák. o správ. s., nýbrž pouhým prohlášením strany.
(Nález ze dne 21. února 1921 č. 2218.)
Věc: Gustav M. v Opavě (adv. Dr. Frant. Wien-Claudi z Prahy) proti správní komisi pro Slezsko v Opavě (zast. zem. radou Palizou) stran zastavení odpočinkových požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro nepřípustnost.
Důvody: Usnesením ze dne 31. října 1918 č. 21197 vyhověl zemský výbor slezský žádosti presidia zemědělského podpůrného komitétu, současně i slezské zemědělsko-lesnické hospodářské společnosti a přiznal několika individuelně jmenovaným úředníkům a sluhům řečeného podpůrného komitétu a jejich příslušníkům s účinností ode dne 1. října 1918 starobní a zaopatřovací požitky ve smyslu a podle ustanovení, té doby pro zemské úředníky a zřízence ve Slezsku platných, přijav současně nabídku jmenovaného presidia, že pensijní fond 40000 K slezské zemědělsko-lesnické hospodářské společnosti bude jemu (zemskému výboru) odevzdán. Zároveň vyhradil si zemský výbor právo požadovati od všeobecného pensijního ústavu prémiové reservy připadající na zaměstnance, jimž takto zabezpečil pensijní zaopatření.
Ježto však zemská úřadovna pensijního ústavu v Opavě prohlásila, že úředníky ty nepropustí z dosavadní pojistné příslušnosti, a ministerstvo sociální péče výměrem ze dne 10. září 1919 neuznalo pensijní opatření úředníků těchto za náhradně pojištění ve smyslu §§ 64 a 66 zák. o všeobecném pojištění pensijním, usnesla se zemská správní komise dne 5. března 1920 č. 20783, usnesení zemského výboru z 31. října 1918 a všecka další usnesení na něm spočívající reasumovati a anulovati, o čemž bylo vynesením ze dne 2. dubna 1920 č. 20783 zpraveno presidium svrchu jmenovaného podpůrného komitétu.
Mezitím bylo však usnesením zemského výboru ze dne 6. června 1919 č. 10978 Gustavu M., úředníku podpůrného komitétu, na základě usnesení ze dne 31. října 1918 přiznáno výslužné.
Vynesením ze dne 17. června 1920 č. 15490 oznámila zemská správní komise Gustavu M. k jeho dotazu obsah svého usnesení z 5. března 1920 č. 20783 s podotknutím, že následkem reasumace a anulace svrchu dotčených usnesení zemského výboru zastavena byla výplata pensijních požitků Gustavu M. zatím již přikázaných.
Toto usnesení zemské správní komise, jakož i sdělené jím usnesení z 5. března 1920 č. 20783 naříká Gustav M. před tímto soudem. Stížnost namítá nezákonnost naříkaných výroků, poněvadž prý usnesení ze dne 31. října 1918 a 6. června 1919 nemají rázu administrativního, nýbrž jsou povahy soukromoprávní a žalovaný úřad svým vlastním úředním aktem nemůže zrušiti smlouvu, kterou sám uzavřel. Kdyby však řečená usnesení byla považována za administrativní rozhodnutí, nabyla prý jak formální tak i materielní právní moci, pročež nelze jich libovolně měniti neb rušiti opačným výrokem téhož správního úřadu. Stěžovatel nabyl prý z odvolaných usnesení právního nároku na pensi, jehož by mohl pozbýti jen dle ustanovení pensijního normálu pro úředníky zemské odsouzením trestním neb disciplinárním.
Maje rozhodovati o stížnosti této musil nejvyšší správní soud především položiti si otázku po své vlastní příslušnosti.
Předmětem kognice nejvyššího správního soudu jsou dle § 2 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 rozhodnutí neb opatření správních úřadů, tudíž správní akty, schopné právní moci. Výroky, které nemajíce povahy judikátních výroků jsou pouhým prohlášením strany, nepodléhají tedy přezkoumání nejvyšším správním soudem a to ani tehdy, byly-li vysloveny správním úřadem.
Bylo proto zkoumati, zdali naříkaný výnos zemské správní komise pro Slezsko náleží k judikátním, právní moci schopným aktům správním čili nic.
Naříkaným usnesením, jak z obsahu jeho, plyne, ustoupila zemská správní komise od předchozího usnesení zemského výboru ze dne 31. října 1918 č. 21977. Není tudíž usnesení toto aktem samostatným, nýbrž pouhým odvoláním dřívějšího, projevu volního. Je samozřejmo, že odvolání dřívějšího projevu vůle, prohlášené týmž právním subjektem a v téže působnosti, nemůže býti právním jednáním jiného druhu, než volní projev, který se odvolává. Jde tudíž o dva právnicky sourodé projevy volní.
Z toho plyne, že bylo-li původní usnesení vrchnostenským aktem úřadu správního, jest výrok, kterýmž usnesení bylo odvoláno, téže povahy. Má-li však první usnesení povahu pouhého prohlášení strany, jest i usnesení druhé takovým prohlášením.
Otázka, kterou jest řešiti, vrcholí tedy v tom, jak sluší právnicky hodnotiti usnesení prvé. Usnesení toto praví, že úředníkům a sluhům podpůrného zemědělského komitétu pro Slezsko a jich příslušníkům přiznávají se zemským výborem slezským starobní a zaopatřovací požitky, a to ve smyslu a podle ustanovení, která toho času platila pro zemské úředníky a sluhy. Usnesení to bylo vydáno k žádosti presidia podpůrného komitétu a bylo také zemským výborem již tomuto komitétu oznámeno. Jak ze spisů patrno, založil zemský výbor své usnesení na kompetenční normě § 18 slez. zem. zřízení, jímž prohlášena byla za záležitosti zemské veškerá nařízení, týkající se zemědělství. Ježto v daném případě o nějakém nařízení vůbec nedá se mluviti, lze poukaz na citovaný předpis zemského zřízení, hledí-li se k obsahu usnesení ze dne 31. října 1918, vykládati jen v ten smysl, že zemský výbor, snímaje s podpůrného komitétu jeho závazky vůči jeho úředníkům a sluhům, chtěl takto nepřímo podporovati zájmy zemědělství.
Nepochybně jde však z toho na jevo, že zemský výbor neměl v úmyslu uděliti úředníkům a sluhům podpůrného komitétu postavení (status) úředníků zemských, neboť jinak nebyl by se zajisté dovolal § 18 zem. zříz., nýbrž § 25 zem. zříz., kterýž jedná o úřednících zemských. Zcela důsledně byl o usnesení zemského výboru zpraven pouze žadatel, totiž podpůrný komitét, nikoli též jeho úředníci.
Usnesení zemského výboru ze dne 31. října 1918 jest tedy dle svého obsahu dobrovolný slib určitých hmotných výhod, daný podpůrnému komitétu, ovšem také ve prospěch úředníků a služebníků tohoto komitétu. Nepadá na váhu, zdali tento volní projev zemského výboru je projev jednostranný, adresátem pouze přijatý, či jde-li snad o projev vůle smluvní, poněvadž ani tak ani onak nemůže jíti o rozhodnutí neb opatření úřadu správního, nýbrž o pouhé prohlášení strany, neboť marně bychom hledali kompetenční normu, která by zemský výbor povolávala, aby činil projevy popsaného obsahu s účinkem judikátním.
Bylo již svrchu vyloženo, že odvolání projevu, o který jde, nemůže náležeti jiné kategorii právních jednání, než odvolaný projev sám. Sluší proto i usnesení, kterým zemský výbor své předchozí usnesení odvolal, právnicky hodnotiti jako pouhé prohlášení strany.
Ježto však nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší zkoumati prohlášení stran, chybí zde základní předpoklad pro judikování tohoto soudu.
Lhostejno jest ovšem také, zdali řečený projev vůle jest pokládati za projev povahy veřejnoprávní čili soukromoprávní. Neboť dle § 2, bod 6 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. rozhoduje nejvyšší správní soud o nárocích proti zemím jen tehdy, když o nárocích takových rozhodli správní úřadové pořadem instancí v mezích své příslušnosti a když nejvyššímu správnímu soudu jest jen zkoumati rozhodnutí posléze zmíněná. Ustanovení § 2, bod 6 cit. zákona předpokládá tedy vždycky judikátní výrok úřadu správního. Výroku takového však, jak svrchu dokázáno, zde není.
Pro otázku kompetence tohoto soudu nemá významu, že dotčený výrok zemské správní komise béře v odpor nikoliv podpůrné komité, nýbrž jeho úředník. Neboť právní poměr mezi stěžovatelem a zemí slezskou kotví jedině ve slibu, který země dala podpůrnému komitétu, po případě v ujednání, jež mezi nimi bylo uzavřeno.
Přímý právní poměr mezi zemí slezskou a stěžovatelem ze slibu zemského výboru daného podpůrnému komitétu vůbec vzniknouti nemohl. Leč i kdyby byl stěžovateli vzešel proti zemi z ujednání mezi zemským výborem a podpůrným komitétem nárok samostatný, jest i tento nárok pouhým výronem z právního poměru mezi zemí a podpůrným komitétem založeného, neboť nedošlo k žádnému právnímu aktu. který by byl právní poměr stěžovatelův k zemi přetvořil v služební poměr veřejnoprávní a zjednal jemu status úředníka zemského, v kterémžto případě by arci výrok zemské správní komise o nárocích ze služebního poměru mohl míti povahu rozhodnutí neb opatření před tímto soudem naříkatelného.
Ježto tedy naříkané usnesení, obsahující odvolání prvotního usnesení, nemůže ani vůči stěžovateli býti hodnoceno jinak, než jako pouhé prohlášení strany, které přezkoumání nejvyšším správním soudem podrobeno není, musil soud tento prohlásiti se nepříslušným, pročež slušelo stížnost odmítnouti pro nepřípustnost.

Citace:

Č. 727. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 248-251.