Č. 10043.

Pojištění nemocenské: 1. Smlouva námezdní jako podklad pojistné povinnosti podle zák. č. 268/19 či smlouva nájemní? — 2. K pojmu zaměstnání příležitostného nebo vedlejšího?
(Nález ze dne 30. září 1932 č. 9936/30.)
Prejudikatura: ad 1. Boh. A 3224, 3250, 3634/24, ad 2. Boh A 4285/24, 5486/26, 7630/28.
Věc: Jaroslav R. v B. proti ministerstvu sociální péče o podpůrný náklad.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Rozhodnutím zsp-é v Praze z 18. srpna 1923 byl potvrzen výměr osp-é v Čáslavi ze 16. prosince 1922, jímž byl Jaroslav R. — st-1 — odsouzen pro přestupek § 31 nemoc, zák., spáchaný opožděným přihlášením Boženy F. k okr. nemoc, pokladně v Č., k peněžité pokutě 20 Kč, po případě k vězení na 48 hodin, a současně uznán povinným nahraditi jmenované pokladně podle § 32 nemoc. zák. veškeren podpůrný náklad, který pokladna vynaložila na léčení a podporu Boženy F., přihlášené opožděně a po onemocnění, a dále doplatiti podle § 33 nemoc. zák. pojistné příspěvky za dobu nepřihlášení.
Min. soc. péče nař. rozhodnutím nevyhovělo dalšímu odvolání Jaroslava R. a připojilo toto odůvodnění: »Dalším provedeným šetřením, zejména i prohlášením samého odvolatele bylo zjištěno, že odvolatel při přijímání F. a jeho manželky do bytu ujednal s nimi, že mu za tento byt musejí v roce 24 dní odpracovat a že mimo to musí F-ová, když o to požádá, kdykoli jiti k němu do práce. Rovněž souhlasnou výpovědí R. a F. bylo zjištěno, že mezi R. a F-ovou bylo výslovně umluveno, že F-ová musí u R. pracovati, kdykoli o to požádá a že nesmí nikdy odříci. Z těchto okolností dá se bezpečně usuzovati na to, že F-ová byla kdykoli povinna dáti svoji pracovní sílu k disposici odvolateli a že tudíž i po dobu, po kterou nebyla zaměstnána, byla vůči němu v pracovním poměru, na základě něhož podléhala pojistné povinnosti ve smyslu § 1 n. z. Ostatně i výslechem svědků ve věci vyslechnutých, zejména Antonie R., Aloisie Ch. a jiných bylo zjištěno, že u R. skutečně pracovala, jinam na práci nechodila a že pracovala vždycky, když toho bylo zapotřebí. Taktéž skutečnost, že pro odvolatele pracovala pravidelně a že tato práce byla jejím hlavním zaměstnáním, potvrzena výpovědi manžela F-ové, Jaroslava F. Ježto pak byla odvolatelem k nemocenské pokladně přihlášena teprve dne 22. srpna 1922 a podle vyjádření zdravotního oddělení zem. úřadu v Praze onemocněla ve smyslu nemoc. zák. dnem 4. dubna 1922 a od této doby byla nepřetržitě nemocna, byla přihlášena opožděně, neboť přede dnem 22. srpna 1922 byla dlouhou dobu v pracovním poměru u odvolatele, a po onemocnění, takže v daném případě jsou splněny předpoklady náhradní povinnosti zaměstnavatelovy dle § 32 nem. zák.«
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Jest mimo spor, že st-1 přihlásil Boženu F. k okr. nemoc, pokladně dne 22. srpna 1922 na dobu tří dnů, 22., 23. a 24. srpna. Nepopřeno jest zjištění úřadu, že jmenovaná onemocněla ve smyslu nemoc. zák. dne 4. dubna 1922 a byla od této doby nepřetržitě nemocna. Na sporu jest, byla-li Božena F. v době před 22. srpnem 1922 podrobena nemoc. pojištění podle § 1 zák. č. 268/19, podle něhož jsou pojištěny pro případ nemoci osoby, které vykonávají práce nebo služby na základě poměru pracovního, služebního nebo učňovského a nevykonávají jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně.
Žal. úřad tuto otázku zodpověděl kladně. Usoudil, že předpoklady tohoto předpisu jsou splněny tím, že mezi st-lem a Boženou F. byla uzavřena služební smlouva, podle které F. byla povinna kdykoli dáti svoji pracovní sílu st-li k disposici, že skutečně pro st-le pracovala a to pravidelně a tato práce byla jejím hlavním zaměstnáním. — Stížnost především namítá, že podle zjištění žal. úřadu, jak je uvedeno v důvodech rozhodnutí, nejde vůbec o poměr pracovní, nýbrž o poměr nájemní, při kterém úplata za byt měla býti konána nikoliv penězi, nýbrž prací. Avšak i kdyby bylo lze přistoupiti na názor úřadu, že byla ujednána smlouva pracovní, nebyla prý to smlouva o určitém konání služeb v předem určené době, nýbrž pouhá úmluva o budoucí smlouvě, resp. smlouva o pracovní pohotovosti, totiž že st-1 vyzve F-ovou, aby k němu šla do práce, a ona bude povinna do práce jíti. Takováto úmluva nemůže podle názoru stížnosti založiti pojistnou povinnost, pokud práce nebyly skutečně vykonány. Stížnost dovozuje, že názor žal. úřadu, že již tím, že F-ová byla povinna dáti svoji pracovní sílu st-li k disposici, byla i po dobu, po kterou nebyla zaměstnána, vůči st-li v pracovním poměru, podléhajícím nemoc, pojištění, odporuje zákonu. — Stížnosti nelze přisvědčiti.
Podle nepopřeného zjištění žal. úřadu st-1, přijímaje v roce 1919 manžele F. do bytu, s nimi ujednal, že mu za tento byt musejí v roce 24 dní odpracovat a že mimo to musí F-ová, když o to požádá, kdykoli jiti k němu do práce. Že by z těchto zjištění bylo zřejmo, že jde o smlouvu nájemní, nemohl nss shledati. Činže nemusí sice náležeti výhradně v penězích (arg. § 1092 o. z. o. »nájemné a pachtovné zapravuje se jako kupní cena, nebyla-li učiněna jiná úmluva«). Bylo-li jako úplata za užívání bytu umluveno poskytování služeb, jde o smlouvu nájemní pouze tenkráte, je-li získání a poskytnuli bytu převládajícím důvodem sjednání smlouvy, jde však o smlouvu námezdní, je-li převládajícím důvodem jejího sjednání získání síly pracovní (srov. Vážný č. 6585/26, 7400/27).
Účelem a vlastní podstatou vzniku smluvního poměru mezi stranami bylo — jak ze spisů nepochybně plyne — na straně st-lově získati pracovní sílu, na straně F-ové získati úplatu nabytím bytu. Že by zejména st-li bylo šlo o získání nájemníka pro zmíněný byt, nebylo jím nikdy tvrzeno, naopak plyne nepochybně ze spisů, že mu šlo o získání pracovníků pro hospodářství. Tak uvedl na příklad v protokole z 13. října 1922: »F-ovou s jejím manželem vzal jsem v roce 1919 do bytu s podmínkou, budu li potřebovati, že u mne budou pracovati... F-ová jest u mne na bytě zdarma, začež musí pracovati, kdy jest třeba, obdrží ode mne ještě živobytí...«, dále uvedl v žalobě, kterou podal společně se svou manželkou proti Jaroslavu F. na vystěhování z domu u okr. soudu v Č. »Žalovaný konal žalobcům hospodářské práce, i dali mu vzhledem k tomu k bydlení svůj dům bez peněžité úplaty.« Bylo proto přisvědčiti žal. úřadu, že jde o smlouvu služební, při které mzda byla ujednána v naturaliích, t. j. v poskytování bytu, případně i stravy. Takovéto ujednání mzdy má i nemoc, zákon na mysli v § 7a).
St-1 dále nikdy netvrdil, že s F-vými vyjednal, že služební smlouvu s nimi uzavře až později, jak tomu je při úmluvě budoucí smlouvy, o níž jedná § 936 o. z. o., nýbrž jak žal. úřad zjistil a zůstalo nepopřeno, st-1 ujednal veškeré body smlouvy služební podle § 1151 o. z. o., a to tak, že poskytnutí bytu i závazek F-ových býti pohotově k službám st-lovým nastal bezodkladně a současně. Pak nemůže býti řeči o tom, že jde o pouhé pactum de contrahendo. Smlouva služební toho nevyžaduje, aby byla smluvena doba pracovní podle kalendáře, stačí, když termín prací je umluven způsobem jasným, pochybnost vylučujícím, tedy i tak, že F-ová jest povinna konati práce, kdykoli bude vyzvána.
Stížnosti nelze dáti za pravdu ani, pokud míní, že nemoc, zákon váže vznik pojistné povinnosti na skutečné započetí práce.
Podle § 13 č. 1 odst 2 nemoc. zák. vzniká členství u okr. nemoc, pokladny dnem, kdy zaměstnanec do zaměstnání vstoupí. Pod pojmem vstupu do zaměstnání vyrozuměla se vždy fysická pohotovost dělníkova k výkonu smluvené činnosti a vzetí této pohotovosti zaměstnavatelem na vědomí. Tak byl vykládán pojem ten jak v nálezech ss-u (Budw. A 8238), tak i v nálezech nss-u Boh. A 3224/24, 3250/24, 3634/24 a j. Bylo pak zejména v nálezech poslednějších zdůrazněno, že vznik pojistného poměru se sice nepojí již k uzavření smlouvy pracovní (služební) vzhledem k možnosti, že pracovní smlouvou jest ujednáno nastoupení práce na dobu pozdější, že však vzniká pojistný poměr vstupem do zaměstnání, resp. oním dnem, kdy zaměstnanec aspoň dává svou pracovní schopnost zaměstnavateli k disposici a tento jí může disponovati.
V daném případě byla tu taková smluvní pohotovost F-ové již od okamžiku nastěhování se do domku st-lova, stala se tedy již tímto okamžikem F-ová povinně pojištěnou dle § 1 nemoc. zák. a nikoliv teprve okamžikem, kdy došlo k realisaci pracovního závazku, kdy jí skutečně práce byla přikázána a ona práci skutečně konala. Pak ovšem je nerozhodno, že, resp. kdy F-ová u st-le před 4. dubnem 1922 skutečně pracovala a nerozhodno je také, že st-l F-ovou přihlásil k pojištění až 22. srpna 1922 proto, poněvadž ji vyzval, aby toho dne do práce nastoupila. Není pak ani vadou řízení, když žal. úřad k tomuto přednesu zvláště nepřihlédl a nekonal-li o něm šetření.
Nss nemohl proto shledati, že by žal. úřad byl porušil zákon nebo se dopustil podstatné vady řízení, když uznal, že v kritické době Božena F. konala práce nebo služby na základě poměru pracovního nebo služebního, jak předpokládá cit. § 1 nem. zák.
Jiná jest ovšem otázka, zda zaměstnání, o které tu jde, ač jsou dány právě uvedené předpoklady pojistného poměru (t. j. uzavření smlouvy služební a vstup do zaměstnání), není snad vyloučeno z pojištění, poněvadž bylo zaměstnáním vedlejším nebo příležitostným.
V odvolání po této stránce st-1 namítal, že hlavním zaměstnáním F-ové bylo síťkování, jež provozovala celoročně, a že mimo to třeba bráti v úvahu, že živitelem rodiny byl muž, který pracoval trvale jednak u zedníků nebo v cukrovaru, práce u st-le konané po 24 dnů v roce nelze prý považovati za nějaké zaměstnání hlavní. V řízení pak ještě tvrdil, že v roce 1922 zaměstnával F-ovou pouze dva dny. Žal. úřad provedl po této stránce obsáhlé šetření a na jeho základě usoudil, že F-ová pro st-le pracovala pravidelně a že tato práce byla jejím hlavním zaměstnáním.
Stížnost po této stránce namítá, že výpovědi R. a Ch., na něž úřad poukazuje, toho obsahu, že F-ová jinam na práci nechodila a pracovala vždy, když toho bylo zapotřebí, nedostačují, poněvadž ani z těchto výpovědí, ani z výpovědi Jaroslava F. není zřejmo, kdy a po jakou dobu u st-le pracovala, a zda není správným tvrzení st-lovo, že hlavním zaměstnáním jejím byla práce na vlasových síťkách a práce ve vlastní domácnosti, a že u st-le pracovala jen příležitostně.
Námitka tato, jak je vybudována a jak zapadá v přednes st-lův během řízení, připouští jen ten výklad, že stížnost trvá na tom, že zaměstnání F-ové u st-le bylo vyloučeno z povinného pojištění proto, že nebylo jejím zaměstnáním hlavním, že tedy bylo zaměstnáním vedlejším. Užila-li stížnost výrazu »příležitostné« zaměstnání, jde tu zřejmě jen o nepřesné vyjádření, ježto protikladem zaměstnání hlavního není zaměstnání příležitostné, nýbrž jen zaměstnání vedlejší, neboť i hlavní zaměstnání osoby pracující může býti v poměru k určitému zaměstnavateli zaměstnáním příležitostným (Boh. A 7630/28).
Vedlejším pak je zaměstnání tenkráte, když v porovnání s jinou činnosti nebo životním postavením té které osoby s hlediska hospodářského a sociálního jest povahy podřadné (Boh. A 4285/24, 5486/26).
Shora uvedeným zjištěním žal. úřad popřel, že by v daném případě byla dána kriteria zaměstnání vedlejšího. Přezkoumávaje toto zjištění v mezích § 6 odst. 2 zák. o ss, nemohl nss uznati, že nemá opory ve spisech, jak stížnost vytýká.
Žal. úřad své zjištění založil především na udáních manžela zemřelé Boženy F-ové, Jaroslava F., jenž, byv opětovně slyšen jak politickým úřadem tak četnictvem, vypověděl, že Božena F-ová pracovala u st-le od měsíce září 1919 do srpna 1922 při všech hospodářských i domácích pracích, že pracovala pouze u st-le, jinak do práce nechodila, vlasové síťky pletla až do roku 1921, však jen občas v zimních měsících, že vedení domácnosti nebylo jejím hlavním zaměstnáním, ježto domácnost vedla jen ráno, nežli šla do práce, a večer, když přišla z práce, neboť rodina F-ova jedla u st-le, že v posledních šesti nedělích před přijetím do nemocnice, t. j. před 23. srpnem 1922, u st-le pracovala 30 dnů. Uznal-li žal. úřad na podkladě této výpovědi, že shora uvedené znaky zaměstnání vedlejšího při pracovním poměru F-ové u st-le dány nejsou, nemohl nss shledati, že by úsudek ten byl v rozporu se spisy nebo snad nelogický, uváží-li se, že výpověď Jaroslava F. došla potvrzení ve výpovědech dalších svědků. Tak potvrdili faktoři František M. a Josef H., prvý, že F-ové odkoupil v roce 1922 několik málo tuctů vlasových sítěk, jež pracovala ve volných chvílích, a to tucet asi za 8 Kč, druhý, že pro něho pletla síťky jen v zimě 1920/1921. Svědkyně Marie R. uvedla, že F-ová ve žních pracovala u st-le pravidelně, po žních také, jinam do práce nechodila, protože tam měla tolik práce, že ji ani zastati nemohla. V podstatě shodně vypověděly i svědkyně Aloisie Ch. a Antonie R., viděly F-ovou na polích při práci pravidelně a vědí, že jen ve volných chvílích síťkovala.
Za tohoto stavu věci nemohl nss uznati shora uvedenou námitku stížnosti za důvodnou; stejně bezdůvodná jest námitka, že žal. úřad neprovedl st-lem vedené důkazy. Neboť podle spisů konal žal. úřad obšírné šetření o všech námitkách st-lových, pro spor relevantních, a stížnost opomenula uvésti, které závažné důkazy úřad neprovedl.

Citace:

č. 10043. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 332-336.