Č. 9314.

Horní právo. — Vyvlastnění: * Budovy, zřízené bez povolení, nepožívají ochrany podle §§ 17 lit. a) a 99 o. h. z.
(Nález ze dne 10. června 1931 č. 6982).
Prejudikatura: Boh. A 6095/26.
Věc: Firma Theresia-Tiefbaugewerkschaft v M. (adv. Dr. Max Kassowitz z Teplic-Šanova) proti zemskému úřadu v Praze o vyvlastnění pozemku k účelům hornickým.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem ze 13. května 1923 uznala osp v Mostě v dohodě s revírním báňským úřadem tamtéž podle § 102 o. h. z., že Karel W. v M. je povinen ze své parcely č. kat přenechati část ve výměře 46378 m2 stěžující si společnosti k účelu provozu jejích hor; námitku vlastníka pozemku, že na pozemku tom stojí 7 voj. baráků, zamítla osp poukazem na to, že baráky tyto byly zřízeny bez stavebního povolení.
K odvolání, jež z výměru toho podal vlastník pozemku a v němž namítal, že existence zmíněných 7 baráků vylučuje podle §§ 17 lit. a) a 99 o. h. z. vyvlastnění staveniště, na němž baráky ty stojí, včetně pásma 38 m kolem objektů těch, a v němž dovozoval, že nejde o stavby nekonsentované, ježto byly za války zřízeny voj. správou na základě zák. ze 16. října 1914 č. 284 ř. z., zrušil žal. úřad rozhodnutím, vydaným v dohodě s báňským hejtmanem v Praze, výměr 1. stolice pro vady řízení a poukázal okr. úřad, aby po doplnění řízení o žádosti st-lčině znovu rozhodl. Toto své rozhodnutí odůvodnil takto: Již v zápisu z 30. října 1922 o místním ohledání pozemku, o který jde, se zjišťuje, že na části pozemku jest vystavěno 7 voj. baráků, pocházejících ještě z doby válečné. K objektům, jichž vlastnictví zákon chrániti chce, sluší čítati všecky objekty, postavené v mezích dolových měr, a to i tehdy, byly-li zřízeny bez vrchnostenského stavebního povolení (Budw. 33/77, 6284/91, A 8432/11), a podnikatel má právo zvěděti, kde se podle okolnosti případu musí zdržeti svého práva na vytěžení příslušné části ložiska. Nss musil si v prvé řadě ujasniti dosah nař. rozhodnutí a to jednak proto, aby mohl posouditi vlastní svoji kompetenci k jeho přezkoumání, jednak i vzhledem k námitce stížnosti, že rozhodnutí to, pokud se týče jeho odůvodnění, je nejasné. Formálně oddělený enunciát nař. rozhodnutí obsahuje ovšem jen výrok, že se výměr 1. stolice zrušuje pro vady řízení a věc odkazuje k novému projednání úřadu nižší stolice podle stavu v době podání žádosti. Podle obsahu tohoto enunciátu nebyla by tedy věc dosud v adm. cestě vyřízena a bránil by předpis § 5 zák. o ss, aby se nss věcí tou zabýval. Leč z odůvodnění, jež žal. úřad k tomuto enunciátu připojil, je zcela jasno — a v tom nelze přisvědčiti vývodům stížnosti, — že tu žal. úřad rozhodl již sám také jednu a to základní spornou otázku, to jest, že podle §§ 17 a 99 o. h. z. jsou z hornického vyvlastnění vyjmuty stavební objekty postavené v mezích dolových měr i tehdy, byly-li zřízeny bez vrchnostenského povolení. Je sice pravda, že v dalším odůvodnění tanula asi žal. úřadu na mysli policejní ochrana povrchových objektů podle §§ 220 a násl. o. h. z., z toho však lze vyčisti pouze názor žal. úřadu, že vyloučení povrchových objektů z vyvlastnění má podle hor. zák. stejný rozsah jako policejní ochrana jich proti účinkům dolování. Není však možno z toho souditi, že žal. úřad zaměnil předmětnou spornou otázku o hranicích vyvlastňovacího práva hornického s otázkou horněpolicejní ochrany, a že jen tuto poslednější učinil předmětem svého rozhodování.
Na sporu je jediné otázka, zda podle § 99 o. h. z. jsou z vyvlastnění vyňaty také takové objekty, t. j. budovy — o jaké v daném případě ne- sporně šlo — k jichž zřízení podle platných předpisů bylo třeba stavebního povolení, i když byly zřízeny bez takovéhoto stav. povolení. Na otázku tuto předpis § 99 o. h. z. sám odpovědi nedává, nýbrž odkazuje na § 17 o. h. z. v ten smysl, že z práva požadovati postoupení pozemků k účelům horním vylučují se ona místa, kde kutání závisí na zvláštním povolení majitele pozemku nebo správního úřadu.
Místní hranice práva kutéřova jest tedy zároveň místní hranicí hornického práva vyvlastňovacího. Sluší proto odpověď na spornou otázku hledati v ustanoveních § 17 ob. hor. zák., kde místní hranice práva kutéřova jsou vytčeny. Podle lit. a) a d) tohoto předpisu zákonného nesmí se beze svolení vlastníka pozemku kutati uvnitř obytných, hospodářských nebo jiných budov, jakož i ve vzdálenosti menší než 38 m kolem tohoto majetku. Text zákona mluví prostě o budovách, aniž blíže rozeznává. Zejména nerozeznává mezí stavbami, jež potřebují konsensu stavebně-policejního, a zařízeními, jež konsensu takového nepotřebují. Nerozeznává také mezi stavbami, jež byly zřízeny s předepsaným konsensem stavebním, a stavbami, jež byly zřízeny bez předepsaného konsensu, tedy protiprávně, a jež protiprávně existují. Nicméně nelze za to míti, že pro otázku vyjmutí povrchové půdy z hornického práva vyvlastňovacího je lhostejno, zdali budova, kterou zákon proti hornickému vyvlastnění chrání, byla zřízena po právu či protiprávně. Horní zákon chce v § 99 ve spojení s § 17 vytýčiti hranici, po kterou musí vlastnictví povrchu ustoupiti vyvlastňovacímu nároku horníkovu. V § 98 je sice vyslovena zásada, že vlastník pozemku jest povinen přenechati podnikateli hor za náhradu pozemky k provozování hor potřebné, a provozování hor je zde zcela všeobecně kvalifikováno jako věc obecného dobra ve smyslu § 365 o. z. o., v čemž obráží se ono hodnocení hornictví s hlediska národohospodářského, které tvůrce platného horního zákona ovládalo. Horní zákon však přece jen ze zásady této stanoví v §§ 17 a 99 výjimky, nechtěje šmahem obětovati zájmům hornictví všeliké zájmy jiné. Výjimky tyto diktovány jsou jednak určitými zájmy veřejnými (§ 17 odst. 2), jež vedly k vyjmutí veř. silnic, železnic a pod., jednak slušným ohledem na určité zájmy vlastníka povrchu, jak nss blíže vyložil v nál. Boh. A 6095/26. Byla tedy mezi oběma kolidujícími zájmovými sférami, t. j. mezi vyvlastňovacím právem hornickým s jedné strany a pozemkovým vlastnictvím s druhé strany vytčena hranice. Hranice tato je však zřejmě myšlena jako hranice právní. Má-li však býti hranicí právní, nemůže býti ponecháno libovůli vlastníka pozemku, aby ji svémocně posunoval na újmu vyvlastňovacího práva hornického, jež podle nazírání doby, v horním zákoně vyjádřeného, je ve službách zájmu veřejného. Vyjímá-li pak zákon z hornického vyvlastnění budovy, a je-li podle předpisů právních zřízení budovy jen tehdy oprávněným používáním pozemkového vlastnictví, byla-li budova zřízena s úředním povolením, bude zákonná hranice mezi právem horníkovým a právem majitele pozemku jen tehdy hranicí právní, bude-li její posunutí ve prospěch vlastníka pozemku bezprávným aktem znemožněno. Bezprávným aktem je však podle předpisů stav. řádů, zejména § 128 čes. ř. stav., zřízení budovy bez předepsaného konsensu stavebně-policejního, jež podle těchže předpisů tvoří dokonce skutkovou podstatu deliktu správního. Nedalo by se srovnati s intencí zákona, vytknouti právní hranici mezi oběma dotčenými sférami, kdyby byly i protiprávní a dokonce deliktivní disposice majitele pozemku uznány za přípustný prostředek, jímž zamýšlená hranice právní může býti svémocně změněna.
Veden těmito úvahami nemohl nss uznati, že pro otázku exempce budovy z hornického práva vyvlastňovacího je právně bezvýznamno, zdali budova, jejíž majitel zákonné exempce se domáhá, zřízena byla bez předepsaného stavebně-policejního konsensu; naopak musil nss dospěti k názoru, že ochrana, kterou zákon budovám proti hornickému vyvlastnění poskytuje, vztahuje se jen na budovy zřízené s předepsaným konsensem stavebním. Potvrzení názoru tohoto nalezl nss i v principu obsaženém v § 106 ob. hor. zák., podle něhož v obdobném vztahu mezi majitelem hor a majitelem povrchu, respektují se jen stavy právní, a podle něhož majitel hor je zodpověděn majiteli povrchu jen za poškození oněch budov v měrách dolových, po propůjčení jich zřízených, které zřízeny byly s předepsaným povolením stavebním a že odpovědnost tato se nevztahuje na budovy zřízené bez tohoto povolení.
Je tedy nař. rozhodnutí, jež je založeno na názoru opačném, v rozporu se zákonem.

Citace:

č. 9314. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 971-973.