Čís. 8918.

Dědici kupce jednotlivce jsou oprávněni vésti podnik dále pod dosavadní firmou s dodatkem, vyznačujícím nástupnictví, neb bez něho, pokud ostatní dědicové k tomu svolí, to i tehdy, provozují-li závod nadále jako společníci. Dodatek, vyznačující společnost, není tu přípustný. Jest přípustné, by z více dědiců převzali závod a vedli jej pod dosavadní firmou i jen někteří.
(Rozh. ze dne 27. dubna 1929, R I 200/29.)
Otakar a Karel T-ovi jako dědici po Františku T-ovi žádali o zápis firmy »Františka T-а dědicové, továrna na kartonáže a papírové zboží v T.« Rejstříkový soud žádost zamítl. Důvody: Není vykázáno, že firma podle § 1 zákona ze dne 13. října 1928, čís. 183 sb. z. a n. tohoto času podléhá všeobecné dani výdělkové nebo zvláštní dani výdělkové, jichž základem by byl ryzí výtěžek nejméně 50 000 Kč. Podle čl. 22 obch. zák. může sice dědic obchod pod dosavadní firmou s dodatkem nebo bez dodatku poměr nástupnický naznačující dále vésti, když k tomu svolí výslovně ostatní dědicové, a v souzeném případě jest prokázáno toto svolení ostatních dědiců a dále platebním příkazem berní správy ze dne 26. července 1926 a ze dne 31. března 1927 je prokázáno, že František T., otec žadatelů a zůstavitel byl tehdy kupcem plného práva, i když firma jeho v obchodním rejstříku zapsána nebyla, takže není vyloučeno užívati této staré firmy. Než o zápis žádají dva z dědiců, Otakar a Karel T-ovi, jakožto spoluvlastníci továrny. Obchodní zákon však nezná spoluvlastnictví při firmě kupce jednotlivce a rovněž ne u tak zvané firmy staré. A kdyby Otakar a Karel T. založili veřejnou obchodní společnost, musí firma podle čl. 17 obch. zák. obsahovati buď jména všech společníků nebo alespoň jednoho z nich s dodatkem společnost naznačujícím. To však firma neobsahuje, nýbrž obsahuje pouze firmu dosavadní, a to kupce jednotlivce s dodatkem nástupnickým, nevyhovuje tedy předpisům čl. 17 obch. zák. a bylo proto žádost zamítnouti. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Ke správným stavu věci i zákonu hovícím důvodům napadeného usnesení, které i soud rekursní sdílí a na něž se stěžovatelé odkazují, dodává se jen ještě toto. Zvolené znění firmy »Frant. T-а dědicové továrna na kartonáže a papírové zboží v Ž.« bylo by oprávněné, kdyby veškeří dědicové Františka T-а byli společníky utvořivší se veřejné obchodní společnosti. Tomu však tak není, neboť jen Otakar a Karel T. žádají o zápis této firmy. Následkem toho však zvolená firma nehoví zásadě pravdivosti ovládající firemní rejstřík obchodní a právem proto prvý soud tuto firmu pozastavil a poukazuje k tomu, že, když založili Otakar a Karel T. veřejnou obchodní společnost, musí firma její odpovídati předpisu čl. 17 obch. zák.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a vrátil věc rejstříkovému soudu, by, nepřihlížeje k zamítacím důvodům, o opovědi znovu rozhodl.
Důvody:
Otakar a Karel T-ovi jako dědicové Františka T-а, domáhají se zápisu firmy »Františka T-а dědicové, továrna na kartonáže a papírové zboží v 2.« a také v jazyce německém do obchodního rejstříku jako staré firmy zůstavitele Františka T-а, pod kterou hodlají jako společníci dále provozovati tovární podnik. František T. byl v době, svého úmrtí kupcem plného práva, ježto mu byla vyměřena výdělková daň ve výši podmiňující protokolaci ve smyslu § 7 uvoz. zák.
obch. zák. (platební rozkaz berní správy v S. ze dne 26. července 1926 pro léta 1920 až 1925). Jest prokázáno, že celá pozůstalost po Františku T-ovi, zejména i »továrna«, byla odevzdána manželce Karolíně T-ové a dětem zůstavitelovým Miroslavu, Františku, Otakaru, Jaroslavu, Marii a Karlu T-ovým, z nichž vdova Karolina a děti Miroslav, František, Jaroslava, Marie převedly své podíly na opovídatele Otakara a Karla T-ovy. Nabyli tudíž opovídatele závodu Františka T-а jednak dědictvím, jednak smlouvou a byli by ve smyslu čl. 22 obch. zák. oprávněni vésti podnik dále pod dosavadní firmou s dodatkem vyznačujícím nástupnictví nebo bez něho, pokud by ostatní dědicové k tomu výslovně svolili, a to tehdy, provozují-li závod nadále jako společníci. Ustanovení čl. 17 obch. zák. není tedy na závadu, neboť předpis čl. 22 jest výjimkou z obecné zásady a nerozeznává. Dodatek vyznačující společnost nebyl by v tomto případě ani přípustný, poněvadž stará firma může býti změněna jen potud, pokud jde o vyjádření nástupnictví (čl. 22 obch. zák.). Že jest přípustné, by z více dědiců převzali závod a jej vedli pod dosavadní firmou jen někteří, plyne již z předpisu čl. 22 obch. zák., který mluví také o svolení »případných spoludědiců«, což jest zřejmě míněno pro případ, že závod převzali jen někteří dědicové, neboť při nabytí jeho osobou třetí bylo by třeba svolení všech dědiců. Svolení spoludědiců jest v souzeném případě prokázáno prohlášením ze dne 31. října 1926. Otázkou, zda by bylo k zápisu třeba dalšího průkazu, že opovídatele platí toho času daň ve výši stanovené zákonem ze dne 13. října 1928, čís. 183 sb. z. a n., netřeba se zabývati, poněvadž podle platebního rozkazu ze dne 15. října 1928 byla podniku daň dle této základny skutečně vyměřena. Právní názor nižších soudů, který vedl k zamítnutí opovědi, tedy neobstojí. Nižší soudy však nezjistily, zda František T. vedl svůj závod pod firmou, o jejíž protokolaci jde, neboť, má-li býti převzata stará firma, musila již býti také utvořena. A jen tuto firmu jako firmu starou možno vésti dále. (čl. 22 obch. zák.). Mimo to nebylo zjištěno, zda podnik Františka T-а byl v době jeho úmrtí skutečně podnikem továrním a zda tedy případně zvolené znění firmy bylo a ještě toho času jest pravdivé. Konečně jest dbáti toho, by označení sídla závodu pojaté do firmy shodovalo se i v německém znění firmy s úředním názvem podle statistického lexika. Bylo proto usnesení nižších soudů zrušiti a věc vrátiti soudu rejstříkovému, aby čeho třeba, dále zařídil a o opovědi znovu rozhodl.

Citace:

č. 8918. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 598-600.