Č. 3432.

Obecní úředníci: I. Vůli obecního zastupitelstva, projevující se v jmenovacím aktu obecního úředníka, jest posuzovati podle toho, jak vůle ta na venek byla projevena, nikoliv podle úmyslu na jevo nedaného. — II. Nevypsání veřejného konkursu nečiní provedené jmenování obecního úředníka neplatným.
(Nález ze dne 1. dubna 1924 č. 5527).
Věc: Jan B. v P. (adv. Dr. Viktor Říha z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o udělení definitivy.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: K žádosti stěžujícího si Jana B., gymnasijního maturanta a studujícího druhého ročníku horní akademie v Příbrami, ustanovila jej městská rada podle dekretu z 21. srpna 1915 prozatímně výpomocným písařem v městské plynárně s denním platem 2 K 20 h bez jakéhokoli závazku pro budoucnost. Po čtyřleté službě zažádal st-l za jmenování definitivním v dosavadním působišti a s příjmy rovnajícími se jeho příjmům dosavadním, načež dodán mu byl dekret ze 17. října 1919, podle něhož udělilo mu obecní zastupitelstvo v zasedání konaném dne 15. října 1919 »definitivum« s dodatkem, že jmenovaný bude v případě potřeby i v jiném oboru obecní správy použit. Když se osobní odbor dne 23. dubna 1920 usnesl, aby obecní zřízeenc Jan B. »jako výpomocná síla« byl přeložen do podacího protokolu městského úřadu, městská rada v sezení z 29. dubna 1920 usnesla se na umístění jeho v presidiální kanceláři, což mu bylo ústně sděleno. Později k jeho žádosti, aby mu byla udělena vlastnost definitivního úředníka, jmenovalo ho podle dekretu z 2. srpna 1920 ob. zast. ve schůzi z 31. července 1920 výpomocným účetním úředníkem s platností ode dne 1. května 1920, přidělujíc jej službou do presidiální kanceláře s připamatováním, že jmenování toto jest prozatímní, poněvadž na uvedené místo nebyl vypsán konkurs. Jakožto služební požitek přikazuje se jmenovanému služné a příbytečné 10. třídy 2. stupně dosavadního systému hodnostních tříd úředníků státních podle zák. z 23. července 1919 č. 443 Sb., kdežto drahotní a nákupní přídavky stanoveny mu budou ve společném poukazu, týkajícím se všech obecních úředníků, podle zák. z 15 dubna 1920 č. 312 Sb. Když st-l dne 9. března 1921 zažádal, aby místo, které zastává, bylo mu uděleno definitivně, městská rada v zasedání svém z 21. dubna 1921 usnesla se odsunouti st-lovu žádost až do té doby, kdy bude rozhodnuto definitivně o obsazení místa městského tajemníka, ježto tento odklad jest nutný z důvodu, že místo, které st-l dosud výpomocně zastupuje, není dosud systemisováno. Když st-l dne 10. ledna 1922 svou žádost za přiznání definitivy opětoval, byla usnesením ob. zast. z 23. února 1922 zamítnuta, ježto místo není systemisováno a v rozpočtu příjmů a vydání na rok 1922 není pro systemisaci místa tohoto úhrady.
Osk v P. nál. z 24. března 1922 vyhovujíc st-lovu rekurou zrušila usnesení ob. zast. z 23. února 1922, ježto odporuje § 8 zák. č. 443/1919, podle něhož prozatímní ustanovení úředníka nesmí trvati déle jednoho roku. ...
K dalšímu rekursu města P. žal. úřad nálezem z 24. listopadu 1920, proti němuž směřuje stížnost, zrušil rozhodnutí osk jakožto nezákonné, poněvadž jde tu o místo výpomocného zaměstnance na čas, na kteréhož se ustanovení zák. č. 443/1919 zák. podle výslovného předpisu § 44 nevztahují.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost namítá, že žal. úřad neprávem, považuje st-le toliko za výpomocnou sílu, t. j. smluvního zaměstnance ustanoveného in conereto pro výpomocné zastávání účetních prací druhu úřednického, — nikoliv za úředníka — pokládal ho podle § 44 zák. č. 443/1919 za vyloučena z výhody prvého odstavce § 8 cit. zák., poskytující úředníku prozatímně ustanovenému nárok na ustanovení definitivní.
Po názoru nss-u jest stížnost důvodná, neboť pro uvedený úsudek žal., úřadu, že by byl s-l dekretem z 2. srpna 1920 po usnesení ob. zast. jmenován býval jen smluvním zaměstnancem takového druhu, jak nař. rozhodnutí naznačuje rčením, výpomocným zaměstnancem na čas, není ve spisech podkladu. Ježto zmíněný dekret dosazuje st-le výslovně za provisorního výpomocného účetního úředníka, snaží se nař. rozhodnutí podle podkládaného obecní representaci domnělého úmyslu vykládati jasnou disposici jmenovacího aktu způsobem od doslovného znění zřejmě odchylným (srovnej znění § 44 nyní směrodatného zák. č. 443/1919, pokud přesně rozeznává zaměstnance úřednické kvality od zaměstnanců ve kvalitě výpomocných sil nebo zřízenců).
Avšak jmenovací akt jest projevem vůle příštího zaměstnavatele a obsah projevu vůle posuzovati sluší nikoli podle nedaného na jevo úmyslu strany, nýbrž podle toho, jak se projev na venek representuje (srov. předpisy §§ů 861, 914 a 6 o. z. o.). Na venek pak jeví se konkrétní projev zastupitelstva zřejmě jakožto dosazení st-le za prozatímního úředníka, zejména přihlíží-li se k tomu, že zcela odlišně od znění dekretu z 2. srpna 1920 v dřívějších jmenovacích dekretech, když chtěla ho obec dosaditi jen za výpomocnou sílu, uvádí se, ze ustanovuje se st-l »prozatímně výpomocným písařem«, resp., že v této vlastnosti přiznává se mu definitivum, později, že jakožto »výpomocná síla« překládá se na jiné služební místo v obci, až teprv poprvé v dosazovacím aktu z 2. srpna 1920 užito bylo výslovného označení »úředník« a přiznány st-li i požitky úřednické podle obdoby státních úředníků se zřetelem k jich platovým třídám, stupňům, s odvoláním na zák. č. 443/1919 a na zák. č. 312/1920.
Při tom sluší přihlédnouti i k tomu, že dekret z 2. srpna 1920 byl příznivým vyřízením st-lovy žádosti, pokud se tato výslovně domáhala zlepšení služební kvality st-lovy po té stránce, aby mu byla místo dosavadní vlastnosti síly výpomocné přiznána vlastnost úředníka. Nelze tudíž pochybovati ani o úmyslu zastupitelského sboru, dosaditi úředníka, a to provisorního, při čemž okolnost, že nebyl předem proveden veřejný konkurs (2. odst. § 7 zák. č. 443/1919), nesvědčí o jiné vůli ob. zast. Opomenutí, provésti veřejný konkurs jest sice porušením zákonem předepsané formality, nečiní však provedené jmenování úředníka neplatným, když zákon tuto sankci nevyslovuje. Také nelze právem přehlédnouti ani to, že zák. 443/1919 (§ 8) jediné ohledně úředníků rozlišuje charakter definitivní a charakter prozatímní, takže označení obsažené v dekretu, charakterisující služební postavení st-lovo jakožto prozatímně, může míti význam, jen pokud jde o jeho úřednickou kvalitu.
Znění usnesení ob. zast. a dekretu jmenovacího neposkytuje žádné opory pro úsudek, že st-l byl ustanoven toliko smluvní sílou výpomocnou ve smyslu § 44 cit. zák., naopak připouštějí jen závěr, že vůle ob. zast. směřovala k tomu, ustanoviti st-le prozatímně na místo úřednické spojené se služebními požitky, jaké přísluší úředníku příslušné kategorie dle zák. č. 443/19.
Když tedy úřad přes to vše usoudil, že st-l byl jmenován jakožto smluvní síla, toliko s přídělem prací druhu úřednického, vyložil po stránce právní nesprávně obsah ustanovovacího dekretu, a jest proto jeho výrok, že st-l ve kvalitě pouhé výpomocné síly vylučuje se podle § 44 zák. 443/1919 z výhody § 8 tohoto zák., aby slouže v charakteru prozatímního zaměstnance déle jednoho roku, dosáhl trvalého ustanovení, v rozporu se zákonem, pročež slušelo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3432. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 934-936.