Čís. 9154.

Žalobu podle § 39 čís. 5 ex. ř. nesměřující k prohlášení exekuce za nepřípustnou, nýbrž žádající přímo zrušení exekuce, jest odmítnouti pro nepřípustnost pořadu práva.
(Rozh. ze dne 5. září 1929, Rv I 1455/28.)
Proti povolení exekuce vyklizením domáhal se dlužník doslova tohoto výroku: I. Nárok žalovaného dopisem doporučeným ze dne 26. listopadu 1926 sdělené mimosoudní výpovědi zanikl. II. Povolení exekuce okresním soudem v L. ze dne 30. května 1927 se zrušuje. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud vyhověl odvolání proti odstavci II. napadeného rozsudku a tento změnil v tomto bodě tak, že uznal právem: Povolení exekuce okresního soudu v L. ze dne 30. května 1927 se zrušuje. Co do odstavce I. se odvolání nevyhovuje a napadený rozsudek potvrzuje.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalovaného takto: Rozsudky obou nižších soudů pokud se týkají té části žalobní prosby, jež se domáhá zrušení povolení exekuce, se zrušují jako zmatečné a žalobní návrh, aby povolení exekuce okresním soudem v L. ze dne 30. května 1927 bylo zrušeno, se odmítá. Důvody:
Žalobce tvrdil v žalobě, že žalovaný po mimosoudní výpovědi z bytu ho ujistil dne 19. května 1927, že mu nikdy nevypoví, a že se tím vzdal nároku na vyklizení bytu — měl-li jaký — nebo při nejmenším se vzdal vedení exekuce. Navrhl, by bylo uznáno právem, že nárok žalovaného z mimosoudní výpovědi zanikl, po případě, že povolení exekuce okresním soudem v L. ze dne 30. května 1927 se zrušuje. Tvrdil tudíž, že nárok žalovaného na vyklizení bytu vzdáním jednou pro vždy zanikl, nikoli že žalovaný se vzdal práva zavésti exekuci buď vůbec, nebo pro určitou dobu. Jde o žalobu oposiční podle § 35 ex. ř., ne o žalobu uplatňující odpor proti povolení exekuce podle § 36 ex. ř., jak míní žalobce. Výsledek tohoto sporu by byl ostatně stejný, jak při této, tak při oné žalobě, jak bude dále dovoženo. Každá žaloba musí obsahovati určitou žádost (§ 226 c. ř. s.) a žalobní žádost — má-li míti úspěch — musí odpovídati v žalobě tvrzeným skutkovým okolnostem. Žalobě podle § 35 ex. ř. (stejně jako žalobě podle § 36 ex. ř.) odpovídá žalobní žádost, by námitkám bylo vyhověno a exekuce uznána za nepřípustnou, nebo žalobní žádost podstatně stejného obsahu. V tomto případě odpovídala žalobě žalobní žádost, že nárok z výpovědi zanikl. Druhá žádost, označená v žalobě za eventuelní, by exekuce byla zrušena, nebyla žalobní žádostí, nýbrž návrhem v exekučním řízení, který arci mohl býti spojen se žalobou (§ 39, třetí odstavec ex. ř.), ale nebyl potřebný proto, že po pravomoci rozsudku, kterým by námitkám bylo vyhověno, by musela býti exekuce zrušena i bez návrhu (§ 35 čtvrtý odstavec). Sama o sobě nemohla tato část žádosti býti předmětem rozhodování procesního soudu a mohl o ní v této exekuci rozhodnouti jenom soud, který ji povolil. Formálně správná část žalobní žádosti byla rozsudky nižších soudů zamítnuta. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný a praví v něm, že jej napadá v celém rozsahu, než z jeho obsahu jest zřejmo, že tomu tak není a že jej napadá jenom v té části, kterou v jeho neprospěch bylo uznáno právem, že se exekuce zrušuje. V druhé části nebyl ani oprávněn rozsudkový výrok napadnouti proto, že vyzněl v jeho prospěch. Žalobce nepodal dovolání. Je tedy v tomto výroku rozsudek právoplatný. Žalovaný napadá tu část rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo odvolání žalobcovu vyhověno, z dovolacích důvodů § 503 čís. 1, 2, 3 a 4 c. ř. s. Zmatečnost a nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud vyhověl odvolání z důvodu § 39 čís. 5 ex. ř. Tím prý překročil žalobní žádost. Výtka zmatečnosti není odůvodněna proto, že překročení žalobní žádosti soudem není vůbec zmatečnosti ve smyslu § 477 c. ř. s. Za to jest rozsudek odvolacího soudu stižen zmatečnosti podle § 477 čís. 6 c. ř. s. proto, že odvolací soud rozhodl svým změňovacím výrokem, že se exekuce zrušuje, o návrhu, o kterém může býti rozhodnuto jenom v exekučním řízení a který proto nepatří na pořad práva. K této zmatečnosti jest nutno přihlížeti z úřední moci (§§ 478, 494 a 513 c. ř. s.) a proto muselo býti dovolání vyhověno a rozsudek v tomto bodě zrušen a tato domnělá žalobní žádost odmítnuta. Ale ovšem žalobce neuplatňuje nepřípustnost exekuce pouze z důvodu § 35 ex. ř., nýbrž také proto, že poměr nájemní, o nějž jde, podléhá ochraně nájemníků,, že tedy výpověď mohla platně dána býti jen se svalením soudu, a že proto, když dána bez svolení toho (vůbec mimosoudně), netvoří platný exekuční titul a že tudíž exekuce jest nepřípustnou též podle § 39 čís. 5 ex. ř., kamž spadají všechny případy nepřípustnosti exekuce nevytčené v §§ 35—37 ex. ř. Než i v tomto bodě trpí žalobní žádání toutéž vadou, že nesměřuje k prohlášení exekuce za nepřípustnou, nýbrž žádá přímo zrušení exekuce, což v duchu plenárního usnesení ze dne 21. června 1929, čís. 1483/28 čís. sb. 9048 jest zajisté i zde tak pochybené jako v případech §§ 35—37 ex. ř. Tím se staly bezpředmětnými všecky ostatní vývody dovolání a nebylo o nich rozhodováno.

Citace:

č. 9154. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 198-200.