Čís. 4315.

Ručení dráhy dle zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.
V tom, že pro zatarasení kolejí vyšinutým vlakem byli cestující nuceni mimo stanici přestupovati z vlaku do vlaku, dlužno spatřovati příhodu v dopravě. Pokud dlužno neopatrné vystupování cestujícího v takovém případě přičítati mu k vině.
(Rozh. ze dne 30. října 1924, Rv I 1013/24.)
Dne 3. července 1921 v Horním Dvořišti při jižním výjezdu z nádraží zatarasil vykolejovaný vlak trať na delší dobu, pročež dohodli se příslušní orgánové staničních úřadů v Horním Dvořišti a v Sumeravě na opatření, aby rychlíky pražský a linecký posunuty byly až k překážce, tak aby mohli cestující přestoupiti z jednoho rychlíku do druhého. Ze stojícího vlaku lineckého, v němž přijela žalobkyně, díti se musilo přestupování mimo stanici v místech, kde dolení stupátko vagonové bylo 41 cm nad hořejším okrajem štěrkového ložiska, jehož svah měl menší výšku než šířku. Štěrk byl po dešti kluzký, a žalobkyně nemohouc prý nohou z posledního stupátka dosáhnouti půdy, seskočila a se poranila. Žalobní nárok proti dráze o náhradu škody nebyl uznán procesním soudem prvé stolice co do důvodu po právu, odvolací soud rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jde především o to, zda a pokud jest tu příhoda v dopravě. Dle ustálené judikatury jest příhodou v dopravě dle §u 1 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák., rozuměti takovou dopravní událost, která se odchyluje od normálního, obvyklého, předpisy, potřebou a zkušeností upraveného způsobu provozu dopravy. Za takovou příhodu jest prohlásiti, jak správně dovozuje první soud, tento případ, kdy po zatarasení vjezdu vyšinutým vlakem provedeno bylo přestupování cestujících z jednoho vlaku do druhého mimo stanici na místě pro takové účely neupraveném, ježto i zavedení takového nouzového přestupování není normální způsob dopravy. Tomu svědčí ustanovení §u 172 předpisu pro službu dopravní čís. XIX., v němž se v bodě 2 o poruchách dopravy praví, že nesnadno napřed stanoviti pravidla, hodící se na všechny jednotlivé události. Jiná jest však otázka, zda jest tu příčinná souvislost mezi onou příhodou v dopravě a úrazem žalobkyně. V tomto směru přikloňuje se dovolací soud k názoru nižších stolic, že této příčinné souvislosti tu není, že úraz si zavinila žalobkyně sama. Žalobkyně dobře věděla, že vystupováno bude na místě, které není a nemohlo býti upraveno tak, jak je to při řádném nástupišti a vystupišti ve stanici. Znala i výškové poměry a vlhkost půdy, ježto již před tím sestoupila na pravou stranu. Žalobkyně před vystupováním na levé straně dle vlastní výpovědi viděla, že její manžel, před ní vystoupivši, po několika krocích na náspu klouznul. Měla tedy konkrétní zkušenost, po zastavení vlaku nabytou, zda a jak lze jí vzhledem k místním poměrům i vzhledem k jejím osobním poměrům (tělnatosti, menší postavě a šířce sukně) sestup provésti. Odhodlala-li se přes to vše i na druhé straně sestoupiti tak, že než dosáhla nohou půdy, musila i druhou nohu sundati se stupátka, tudíž v podstatě seskočiti, ohrozila sama svou bezpečnost a musí nésti důsledky toho. Pro domněnku, že situace byla taková, že nebylo k nějaké rozvaze času, není ve skutkových zjištěních podkladu. Vždyť žalobkyně dle vlastní výpovědi před svým sestupem sledovala manžela zrakem a viděla, jak vystoupil, jak učinil po štěrku několik kroků a pak na náspu klouznul a obě zavazadla za sebou táhl, obcházeje lidi na banketové cestičce stojící. Co se dělo v jiné části nádraží, nepřichází tu v úvahu, když před stupátkem, o něž jde, nebyl takový nával cestujících, který by žalobkyni při sestupu bránil. Vždyť žalobkyně sama vylučuje, že by byla těmito cestujícími někam vtlačena, a již ta pouhá okolnost, že před ní na pěšince 80 cm široké bylo tak volno, že umožněno její skutálení se dolů, svědčí o tom, že nebyla situace taková, při níž by byla odůvodněnou ztráta rozvahy. Z vylíčení žalobkyně též patrno, že příčinou jejího úrazu nebyla kluzkost nebo nakloněnost stupátka. Pro tvrzení dovolatelčino, že by byla bývala stržena proudem osob vystupujících, není opory ani v její výpovědi ani ve výpovědi svědka B. Pohnutka, proč žalobkyně vzala na se ono risiko, snad aby si vzhledem k velké frekvenci zajistila v pražském rychlíku místo k sedění, jest zcela nerozhodnou, a nelze přeplněnost vlaku přičítati k vině nebo spoluvině dráhy, ježto jednak chybí příčinná souvislost mezi přeplněností vlaků a úrazem žalobkyně, a ježto dráze předpisy pro službu dopravní není předepsáno, by při větším návalu cestujících zajistila všem místo k sedění, ale naopak těmto je volno, jízdu nenastoupiti a žádati vrácení jízdného a nebo počkati na příští vlak. Z uvedeného jest patrno, že není tu viny ani spoluviny dráhy na úraze a ani příčinné souvislosti mezi příhodou v dopravě a nehodou, a právem obě nižší stolice žalobu zamítly.

Citace:

č. 4315. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 532-534.