§ 19. Vliv veř. zájmu na přípravné řízení.

Přicházíme k další otázce, jak dalece vykonává veřejný zájem vliv na trestní řízení, hlavně na jeho stadium přípravné.
Každé řízení trestní je theoreticky vzato jakýmsi zlem. Ideální stav by byl, kdyby hned činu následoval rozsudek, kdyby po vyloženém činu byl pachatel hned postaven před soud a souzen.1
Tomuto požadavku vyhovují do jisté míry t. zv. »bezprostřední žaloby«. To budou zpravidla t. zv. »nepochybné« případy (viz shora), kdy čin je buď doznán a subsumpce jeho pod určitý trestní předpis nečiní žádných obtíží.
Pravidlem však jest, že bude třeba napřed vyhledávání. Budou to kromě případů, kdy z důvodů spíše formálních bude třeba předchozího řízení, ony případy, jež jsme nazvali shora pochybnými, u nichž bude tedy třeba zjistiti, byl-li vůbec zájem veřejný porušen, který zájem to byl a byl-li právě obviněný tím rušitelem.
Vznáší se sice theoreticky požadavek, aby přelíčení bylo hlavní částí trestního řízení a přípravné řízení, (vyhledávání, vyšetřování) omezeno jen na nejnutnější míru. Praxe však učí, že tento požadavek naráží na překážky téměř nepřekonatelné, na závady nikoli snad jen spíše formální (přetíženost senátů), nýbrž i ryze věcné, totiž nemožnost, aby st. z. dospěl k určitému rozhodnutí, pokud celý namnoze obsáhlý materiál nebyl zpracován а k rozhodnutí upraven.
Neníť účelem přípravného řízení vždy jen, aby připravilo přelíčení, nýbrž v první řadě aby učinilo toto po případě zbytečným. Ono slouží především potřebě (informaci) st. z. a dojde-li na konec přec jen k obžalobě a přelíčení, pak ovšem sebraný materiál důkazní zde již zůstane a tvoří podklad i pro přelíčení.
Jde totiž v řízení přípravném hlavně o to, aby se zjistilo, zakládala-li činnost obviněného určitý trestní čin a jaké zájmy tu spolurozhodují.
Je otázka, jak toho nejvhodněji docíliti.
V příčině té jsou v poslední době dva různé proudy: jeden dožadující se modifikovaného, moderně upraveného řízeni inkvisičního a druhý zavedení t. zv. řízení kontradiktorního s veřejností stran; tedy názory zcela extremní, ač oba nesou se za stejným cílem, prospěti zájmům obviněného. K tomu pojí se otázka, má-li vésti řízení st. z. sám (po případě za pomoci vyš. soudce jako pomocného orgánu), či má-li zůstati v příčině té při starém.
Na rozvoj otázek těchto měl nesporně značný vliv rozmach školy positivistické s jejími hesly o člověku degenerovaném, o nebezpečnosti zločincově pro společnost atd. Ježto hlavním úkolem tr. práva ve smyslu této theorie bylo by zjišťovati a odhadovati tuto nebezpečnost zločincovu, což je úloha velmi nesnadná a spletitá, bylo by těžiště trest. řízení ve stadiu přípravném, poněvadž krátká doba přelíčení pro to by nedostačila.
Tím ovšem obrácena důsledně pozornost k tr. řádu a uvažováno, lze-li úkolům těm dostáti v rámci nynějšího řízení přípravného (vyhledávání a vyšetřování).
V obráceném směru pohybuje se směr druhý. Vycházeje z platného práva hledí totiž přijíti na kloub nedostatkům a vadám dosavadního řízení jevícím se v nedokonalé ochraně zájmů obviněného, zejména vůči st. z. Shledávána je tu povážlivou převaha st. z. a činěn proto pokus práva ta obmeziti a současně práva obviněného různým způsobem rozšířiti na př. přiznáním rozsáhlého práva obhajovacího.2 Směr ten nabyl půdy zejména po vydání franc. zák. z 1897, jímž zavedena byla ve francouzském řízení přípravném veřejnost stran.
Ve spor ten spadá i otázka týkající se postavení st. z. jako strany procesní, o níž již bylo shora povšechně jednáno. Ti, kdož vidí v st. z. toliko stranu procesní, požadují, aby byl st. z. jako žalobce obmezen na výkony procesní a upírajíce mu možnost a způsobilost, aby mohl hájiti i zájmy obviněného, požadují, aby řízení vedl nestranný soudce vyšetřující, jemuž by obě strany podávaly toliko material průvodní vztažně vývodní3. Oproti tomu odpůrci jejich žádají, aby celé řízení přípravné vedl st. z., poukazujíce k tomu, že přípravné řízení slouží k informaci st. z. a že je tedy přirozeno, aby je také sám vedl, ať již sám či jiný orgán (vyš. soudce) pod jeho dozorem.
O historickém vývoji této otázky bylo již z části shora pojednáno.
K tomu dodává se ještě toto:
Dle §u 57 tr. ř. z r. 1850 měl st. z. bdíti nad tím, aby nikdo bez viny nebyl stihán a měl i k tomu hleděti, aby vyšetřování šlo před se zákonitou cestou.
Tím vyslovena byla tu zásada, že st. z. nemá státi na jednostranném stanovisku pouhého stihatele, nýbrž i přihlížeti k zájmům obviněného. Z toho je patrno, že dle platného tr. ř. ovládáno je stadium přípravného řízení celkem zásadou inkvisiční.
Trestní řád z r. 1853 v § 30 odst. a—k šel však ještě dále, uloživ st. z. dokonce, aby dbal všude nejen na zájmy veřejné bezpečnosti (offentliche Sicherheit), nýbrž i na zájem zákona (§ 30 d.), dále, aby proti nezákonitým rozhodnutím soudním podával opravné prostředky (§ 30 lit. c.) a aby pečoval během celého řízení o zachování zákona (§ 30 f).
Bylo již shora uvedeno, že těmito a jinými ustanoveními zaujal zde tr. ř. z r. 1853 stanovisko, jímž povýšil státního zást. z pouhého zástupce veřejného zájmu, tedy do jisté míry jednostranného oproti soukromým zájmům obviněného, na ochránce a strážce zákona — názor to, jenž v této své povšechnosti neodpovídá pravé povaze této instituce.
Toho si byli vědomi autoři našeho tr. ř. a vrátili se počínajíc osnovou IX. opětně k zásadě tr. ř. z r. 1850, jenže ve snaze provésti princip obžalovací do krajností, zašli poněkud daleko. Nemajíce totiž dosti ujasněnou představu, v čem spočívá hájení veřejného zájmu, odňali st. z. veškery takové úkoly, o nichž měli za to, že jsou v odporu s postavením jeho jako strany.
Tak škrtli v § 57 tr. ř. z r. 1850 obě shora zmíněné věty a nahradili druhou z nich větou: »hat geeignete Anträge zu stellen« a odňali st. z. právo podávati opravné prostředky i ve prospěch obviněného.
Tím však nedosáhli autoři zamýšleného účelu. I to co v jejich osnově zbylo, lze uvésti jako důkaz proti existenci jejich názoru.
Zůstalť § 3 tr. ř. se svou všeobecnou povinností pro st. z., aby přihlížel i k nevině obviněného. Věta §u 34 připojená: »Sie haben darauf zu sehen, dass alle zu Erforschung der Wahrheit dienlichen Mittel gehörigt benutzt werden« stanoví přec povinnost pro st. z. zjistiti pravdu materielní, tedy povinnost přihlížeti stejně k okolnostem i ke prospěchu obviněného mluvícím.
Ostatně osnova IX. byla posléz změněna tím, že bylo později opětně přiznáno st. z. právo, aby podával opravné prostředky i ve prospěch obviněného.
Patrno tedy ze shora uvedeného historického vylíčení, že náš tr. ř. přikazuje st. z. úkoly, jež sice zdánlivě jeho postavení jako procesní strany odporují, skutečně však jeho postavení jako zástupci veř. zájmu úplně odpovídají.
Z toho vyplývají důsledně tyto zásady:
I. I v řízení trestním dlužno přihlížeti k zvláštnostem veř. zájmu, zejm. jeho proměnlivosti.
Proměnlivost tato může nastati i během projednávání konkrétního činu trestního a bude tím větší, čím delší doba uplynula od spáchání trestního činu aneb čím dále se řízení již zahájené vleče. Změna názorů a zájmů lidské společnosti mohla by se státi i během konkrétního řízení velmi významnou.
Je na př. jisto, že jiný zájem vzbuzuje vražda dnes spáchaná než tatáž až po letech stíhaná, lichva spáchaná v době nouze (války) a oznámená a stíhaná teprve v době blahobytu, neb obráceně, neb dlouhotrvající, vleklé řízení, na jehož výsledku posléz žádný neb nepatrný zájem zbývá. Tímto ohledem na veřejný zájem lze si vysvětliti řadu opatření v trestním právu (promlčení, časová působnost nových zákonů atd.) Poněvadž pak intensita stíhání řídí se dle zájmů doby, kdy byl čin trestní spáchán, jeví se rychlost řízení jedním z hlavních požadavků veř. zájmu a dlužno zásadně přimlouvati se za takové instituce řízení, zejména přípravného, které tomuto požadavku hoví.4.
I. Obviněný, jako veřejné ochrany účastný člen lidské společností má pro sebe praesumpci neviny5.
Budiž opětně na tomto místě poukázáno k tomu, že lidská společnost založená na podkladě ethickém sleduje zásadně cíl ochrany všech svých členů, pokud tito svým sobectvím proti jejím společným zájmům namířeným neukázali se nehodnými této ochrany. Tato zásadní ochrana vyžaduje, aby se pohlíželo na ně tak dlouho jako na bezvadné členy lidské společnosti, pokud opak toho nebyl dokázán.6 Tato ochrana je zásadní a ustupuje jen výminečně tam, kde porušeny byly zájmy veřejné.
St. z. jako zástupce veř. zájmu, tedy všech členů lidské společnosti, je tedy povinen přihlížeti k tomuto zásadnímu požadavku ochrany obviněného. To nejen neodporuje jeho postavení jako zástupce veř. zájmu, nýbrž naopak je logickým důsledkem jeho.
Tím se vysvětluje, že i jako strana procesní je nejen oprávněn, ale i povinen přihlížeti během trest. řízení ke všem takovým soukr. zájmům obvin., jež lze sloučiti se zájmem veř. Zájmem veř. je sice, aby žádný pachatel neunikl stíhání a trestu, zároveň však také, aby nebyl stíhán a trestán nevinný člen lidské společnosti. Sbíháť se tu soukr. zájem nevinného se zájmem veřejným.
Je tedy zjištění pravdy materielní nutným postulátem tr. řízení, z povahy veř. zájmu vznikajícím.
Jak již uvedeno, zaujal i náš tr. ř. přes prvotní jinaké úmysly jeho tvůrců, kteří nechtěli st. z. přiznati takovéto povahy, toto jedině správné stanovisko.
III. Není tedy žádné závady proti tomu, aby přípravné řízení vedl st. z. sám. Řízení povede pak dle zásad, jež jsou směrodatny pro jinaké jeho rozhodování.7
O tom bylo již shora mluveno. Na tomto místě dlužno jen vytknouti důsledky toho pro řízení samo se jevící.
I tu lze rozeznávati:
a) případy nepochybné. V těchto ovšem zpravidla k přípr. řízení nedojde, nýbrž k podání obžaloby. Dojde-li přec k řízení, nemůže v žádném případě, tedy ani vede-li řízení to st. z. sám, vzniknouti pro obviněného nějaká škoda, neboť trestní skutek jeho je zjištěn a jedná se jen o otázky formálního rázu, na př. nemožnost volati svědky k přelíčení a pod., které se zájmu obviněného přímo nedotýkají. Zde je materielní pravda sama sebou na jisto postavena.
b) případy pochybné. Jak již uvedeno, bude tu moci st. z. zaujmouti vzhledem k veř. zájmu stanovisko buď mírnější neb přísnější. V předcházející kapitole bylo doloženo, že lze mírnější pojetí a hájení prospěchu obviněného se strany st. z. zásadně připustiti, zejm. tehdy, je-li v zájmu veřejném, aby v tomto pochybném konkrétním případě vedlo se řízení mírně a shovívavě vůči obviněnému. Tento ohled bude se jeviti v podáváni návrhů k exkulpaci obviněného sloužících (na př. návrhy na zjištění duševního stavu neb jiných zřetele hodných osobních poměrů obviněného, znalecké odhady patrně přemrštěného ocenění věcí, různé odborné posudky, zjišťování předchozího života obviněného, jeho hmotné, rodinné poměry atd.). Mnoho námětů k zjišťování osobních poměrů obviněného podává i škola sociologická, současné názory společenské, nynější stav zájmů státních atd.
Tyto opportunní, ve prospěch obviněného učiněné návrhy st. z. během líčení uspokojí zajisté každého. Pak ale odpadá důvod, proč by nemohlo býti i v tomto případě svěřeno st. z. vedení př. řízení.
Předmětem námitek mohl by býti jen případ opačný, když by totiž st. z. v takovém pochybném případě rozhodl se z důvodů veř. zájmu vésti řízení přísněji á činil také návrhy v tomto smyslu. Tu ovšem bude řízení zdánlivě jednostranné, v neprospěch obviněného zakročené. Leč s tím dlužno se již spřáteliti u vědomí, že risiko takové je u každého pochybného případu, že veřejný zájem přísnosti takové v konkrétním případě vyžaduje, dále že ani zde nejedná st. z. proti zákonu, nýbrž toliko přísněji pochybný zákon si vykládá a že konečně přijde tento pochybný případ před soud, který bez ohledu na názor st. z. utvoří si o věci svůj nestranný úsudek, při němž bude přihlížeti i k zájmům obviněného.8
Ostatně zjistiti materielní pravdu je začasto tvrdým oříškem, kterého ani soudci nepodaří se někdy rozlousknouti, ač má k tomu daleko účinnější prostředky než st. z. v řízení přípravném a nutno tedy spřáteliti se s jistou přípustnou chybou, spočívající v nedostatečnosti lidských prostředků k zjištění absolutní pravdy.
Jsme u jediného slabého místa instituce st. z., proti němuž se tolik brojí. Tyto případy, dosti ojedinělé, se nad míru zveličuji, generalisují a vytýká se st. z. zaujatost a nemožnost, aby vedl řízení sám. Přehlíží se převážná většina jiných případů, při nichž pracuje st. z., ať již sám či ve spojení s vyš. soudcem, i k prospěchu obviněného a že chyby, jež se tu snad vzhledem k obviněnému vyskytnou, nejsou v žádném poměru s prospěchy, jež jiným obviněným z činnosti st. z. vznikají. Ostatně újma ta vyvážena je prospěchem veřejným.
Soudíme proto, že ani tento výminečný případ nemůže býti překážkou, proč by nemohlo býti celé přípravné řízení svěřeno do rukou st. z.9
Dle uher. tr. ř. přísluší st. z., aby vedl t. zv. stopování (§ 83 tr. ř.)
V případě tak zv. urychleného trest. řízení (min. nař. z 17/6. 1915 č. 9550 a č. 41900/1917) dokonce nemá vyšetřování vůbec místa a nahrazeno je stopováním, které vede st. zást. Témuž pak přísluší tu veškerá práva jako vyšetř. soudci, zejména tedy právo na osobní výslech obviněného a svědků, uvalení vazby atd.
IV. Osobní styk st. z. s obviněným je tu velmi účelný. St. z. mějž právo, kdykoliv to pokládá za nutné, osobně jednati s obviněným, zejm. prve než učiní nějaké závažné pro tohoto rozhodnutí. Totéž právo měl by míti stejně i obviněný.
Opatření toto, zdánlivě jednoduché, je s to, aby vdechlo i v nynější naše řízení přípravné zcela jiný život a ulomilo hrot celé řadě námitek proti převážně inkvisičnímu rázu přípr. vyhledávání.10
Je jisto, že neviděný, neznámý nositel jisté autority potkává se zpravidla s předsudky a nedůvěrou, které rázem zmizí, dána-li odpůrci možnost, aby se s ním dohovořil, své námitky mu přednesl a různé nedorozumění objasnil.
Setkává-li se činnost rozhodujícího soudce s menšími námitkami, lze příčinu toho kromě té okolnosti, že soudí dle zákona, tedy i s obzvláštním přihlížením k zájmu soukromému, spatřovati i v tom, že může obžalovaný s ním osobně jednati. Též i st. z. budě ve výhodě, neboť osobní dojem a výslech vyváží mnohdy celé archy psaných protokolů soudních.11
Tímto zařízením odpadla by úvaha, lze-li odporučiti, aby proti jednotlivým opatřením st. z. bylo možno podati stížnost na vyšší úřady.12
Ovšem tuto možnost domluviti se s odpůrcem dlužno omeziti na nejnižší míru, na př. jen na způsob slyšení dle § 220 tr. ř. předsedou porotního soudu.
V. Řízení trestní nemůže míti rázu kontradiktorního;13 je spíše analogické řízení nespornému (správnímu).
Bylo již řečeno, že úloha obvin. v řízení přípravném je prostě passivní. St. z. musí mu dokazovati vinu. Pokud st. z. v pochybných případech jedná i ve prospěch obviněného, nesou se dokonce oba za stejným cílem. St. z. má proto zjistiti pro svou potřebu, je-li nutno odevzdati daný případ k rozhodnutí soudu. Tomu nebude vždy obviněný odpírati, ba mnohdy bude si sám přáti, aby byla před soudem postavena jeho nevina na jevo.
Jeť přípravné řízení jakýmisi provizoriem, o němž obviněný sám ví, že nemůže býti dobře nestranné.
Řízení to upomíná značně na řízení před soudcem nesporným14 a před úřady správními. I tam ve volné, jaksi inkvisitorské formě přihlíží soudce (úřad) sám z vlastního podnětu neb na popud zvlášt zřízeného orgánu veř. zájmu15, aby se případ pokud možno objasnil, veř. zájem zdůraznil, pochybností odstranily a teprve když by se shledalo, že rozpor tu trvá, aby poukázány byly strany na soudce rozhodujícího.16
Též úkoly, jež moderní školy sociologické kladou na tr. př. řízení jsou takové, že neliší se příliš od úkolů soudce nesporného, tak na př. zjišťování nebezpečnosti pachatele. Budeť tu třeba rozsáhlého vyšetřování osobnosti zločincovy se strany vyš. orgánu způsobem, dle něhož zjišťuje dnes nesporný soudce osobní poměry svých poručenců. Obviněný bude tu spíše objektem nežli stranou procesní.17
Jak se zdá, postupuje moderní vývoj alespoň v některých oborech práva trestního v tomto směru. Tak zejm. na poli t. zv. péče o mládež (Jugendfürsorge) lze pozorovati již zřejmý příklon k těmto zásadám.
Zde dokonce i zevně, co do organisace soudu má nastati povážlivé smísení soudců trestních s vrchnoporučenskými18 a patrno, že zásady, jimiž se řídí soudce vrchnoporučenský, nezůstanou bez vlivu na zásady trestního řízení ve věcech těchto.19
Ale i v jiném směru ztrácejí trestní soudy svou ryzost. Míním tím nebezpečné vnikání prvků správních do soudů trestních. Tak zv. »zabezpečující opatření« (die sichernden Massnahmen) dle nové osnovy tr. zák. nejsou dle své povahy ničím jiným nežli opatřením správním, které pro svou důležitost bylo přikázáno soudům.
Též nový tr. řád vojenský vrací se opět v podstatě k řízení inkvisičnímu a vedení přípr. řízení se strany st. ž. je tu pravidlem.
Nový italský tr. řád platný od 1/1.1914 ovládán je týmiž zásadami.20
Ze zjevů těch lze souditi, že stálé vzrůstající veř. zájem ve všech oborech právních jeví jakousi tendenci asimilační ve vývoji tr. řízení, totiž snahu přizpůsobiti toto jiným řízením, v nichž se jedná rovněž o veř. zájem.21
Tím sáhlo by zákonodárství, alespoň u nás, v rouše moderním ke starým našim institucím a bylo by to opětně potvrzením známého rčení, že není vždy zaostalé, co je zastaralé.

Löffler, G. Z. 1903 str. 163: »Zločin a trest mají za sebou následovati jako blesk a hrom«. Srv. i urychlené řízení dle § 261—284 uhers. tr. ř. v případě doznání neb přistižení pachatele při činu a „urychlené řízení“ dle min. nař. z 17.10.1915.
Srv. čl. Katzův »Die Reform des Rechtesder formellen Verteidigung im Strafprozesse (G. Z. 1911 str 337), kde žádána rovnost práv obhájce s právy st. z.
Prušák, Právník 1899 str. 689 a 725
srv. § 30 odst. f tr. z z 1853: St. z. má během celého řízení trestního pečovati o zabránění každého průtahu. — Dle osn. něm. tr. z. může st. z. navrhnouti zavedení t. zv. „rychlého řízení“, byl-li obviněný při činu přistižen neb stíhán a dopaden a soudci předveden neb přiznal-li se zatykačem stíhaný a dopadený. Návrh musí býti učiněn do 3 dnů a hlavní líčení vykoná se následující všední den; v případě odůvodněných námitek obžal. odkáže se případ řízení řádnému. Podobné návrhy jsou činěny i u nás. Poněkud dalekosáhlý je návrh, aby mohl vyšetřující soudce v případech doznaných vynésti hned sám rozsudek. — Srv. i urychlené řízení dle § 281—284 uhers. tr. ř.
Mluví se tu o neporušitelnosti t. zv. negativního statusu, t. j. sféry jedincovy, jež je vymknuta moci státu (Jellinek, System der Subjektiven öffentl Rechte). Grohmann 1. c. (G. Z. 1918 str. 489) v příčině té praví: „Mluví tedy domněnka pro svobodu individua“. — Dle Liszta je trest zlo, které zločinec utrpí, zlo to je poruchou jinak právem chráněných zájmů pachatelových. Höffding 1. с. str. 441: Nesmí se ani na okamžik zapomenouti, že zločinec je člen společnosti. Stát chce individium učiniti způsobilým, aby mohl ve společnosti žíti.
Nebylo tomu vždy. Dle průvodního řízení trestního nepříslušel důkaz viny žalobci, nýbrž obžalovaný musil svou nevinu dokázati a v jeho neprospěch platily různé praesumpce viny. Srv. Bernardus Papiensis: dolus semper praesumitur in maficiis (Prušák 1. c. 84).
Způsobilost takovou upírá st. z. Prušák, Právník 1899 str. 737, poukazuje i na názor Glasrův na sjezdu něm. právníků vyslovený. — Srv. Zucker, Několik slov... Právník 1901 str. 189, jenž vyslovuje naději, že v brzku bude celé řízení přípravné svěřeno st. zast. V témž smyslu vyslovuje se týž i v Právníku 1902 str. 117 a ve spisu Ueber einige Reformen 1902 — Dlе voj. tr. řádu může vojenský zástupce vésti i trestní vyšetřování. — Dle něm. tr. ř. vede vyšetřování trestních případů, jež se udály v sídle sborových soudů a v okolí, skoro výhradně st. zast., jenž vyslýchá svědky a obviněného, slyší znalce atd. (Zucker, Právník 1902 1 c. str, 121). — Kallab, Právník 1903 1. c. str. 729 hájí zevrubně zhora vytčený názor, vyvraceje duchaplně všechny námitky proti této zásadě pronášené. — Osn. něm. tr. ř. ponechává vedení přípravného řízení vyšetřujícímu soudci.
Zásadní výnos Glasrův z 25. 11. č 14956 praví, že povaha úkolu st. z. přináší sebou, že nesmí své zakročení činiti závislým od úplné jistoty viny. Kallab ve svém článku v Právníku z 1903 str. 771 dovozuje, že není třeba, aby vyšetřování bylo nestranné a tvrdí, že dokonce ani nesmí míti soud před sebou vylíčení děje, jež by mělo na sobě pečeť nestrannosti.
V stejném smyslu vyslovuje se i zkušený praktik st. zást. Amschel v článku „Das Problem der Staatsanwaltschaft“ v G. Z. 1905 str. 1971, v němž poukazuje na zbytečnost instituce přípr. vyšetřování a navrhuje, aby úkony vyšetřovací byly spojeny s kriminální policii a se st. zást. a slibuje si od toho zdokonalení přípravného řízeni ve smyslu Grossova vyšetřujícího soudce. — Srv. důkladný článek Kallabův v pozn. 320 uvedený. — V podstatě jsou tu možny dva systémy, t. zv. skotský, dle něhož veškerou činnost v přípravném řízení vede st. zást. sám, který vyslýchá svědky, koná místní ohledání, nařizuje zatčení atd. Druhý systém, mírnější, žádá, aby byla práce rozdělena mezi soudce a stát. zást., při čemž by stát zást. konal veškeru činnost, jež by přímo nezasahovala do právní sfery obviněného (domovní prohlídky, zatčeni atd.) Srv. Přednášku Feiglovu v G. Z. 1907 str. 20. — Dle voj. tr. ř. děje se vyhledáváni zpravidla voj. zastupitelstvím, tedy soudním důstojníkem nebo voj. zástupcem a jen výminečně vyšetřujícím soudcem. — Dle uhers. tr. ř. (§ 83) vede st. z. vyhledávání policií (obec. úřady, notáři) a na soudy může činiti jen dožádáni v příčině jednotlivých vyhledávacích aktů.
Prušák, Právník 1899 str. 705, který ovšem žádá vůbec přítomnost st. zást. i obhájce při výslechu obviněného i svědků.
Srv. Rosenblatt, Bulletin. VIII. 270.
Tato stížnost, kterou navrhoval již Dr. Mühlfeld při poradě o osnově tr. ř. odporuje povaze st. zást. jako jednotného nedílného organismu. Dále se přihlíží, že stížnosti proti opatřením, vzešlým z volného uvážení jsou zásadně nepřípustné (srv. zákon o správním soudu) a že zřízení instanční ohrozilo by pružnost tohoto úřadu veř. zájmu.
Srv. pojednání Kallabovo v Právníku 1903 str. 693, 729, 765. Též uherský řád trestní z 22. 12. 1896 v § 125 nepřijal této zásady, připouští však stejně jako náš vojenský tr. řád odchylku, jedná-li se o výslech svědka (znalce), jenž nebude se moci k hl. líčeni dostaviti. Zato však předchází řízeni o námitkách proti spisu obžalovacímu řízeni kontradiktorní. — XXIX. sjezd něm. vyslovil se pro částečnou veřejnost stran. Srv. i poradu v příčině té na 11. sjezdu rak. advokátů (G. Z. 1908 str. 341).
Srv. i zák. z 20 3. 1919 č. 143 sb. z. a n., dle něhož přísežné výslechy svědecké u příležitosti prováděni nařízení dle zák. z 25. 2. 1919 č. 84 sb. z.a n. mají býti prováděny dle pravidel řízeni nesporného.
zejm. fín. prokuratury, na př. v řízení o prohlášení za mrtva
na př. řízení nájemní, náhrada za vazbu atd.
Je tedy pochopitelno, že se v nejnovější době ozývají opět hlasy přimlouvající se za obnovení inkvisičniho řízení, tak Bornhak (Zur Reform des Strafprozesses Z. f. d. gees. Strafrechtw. str. 64), který navrhuje, aby soudce vyšetřující po skončení vyšetřování vynesl rozsudek přivzav k tomu dva jiné soudce. V tom směru pohybují se i nejnovější snahy čelící k zjednodušení řízení tr. a požadující na př., aby vyšetřující soudce vynesl rozsudek ve věcech doznaných.
Nař. min. sprav. z 21. 10. 1918 ustanoveny zvláštní senáty v příčině mladistvých a u venkovských soudů spojeny opatrovnické úřady s trestním soudem.
Nejdále snad v ohledu tom pokročil uherský zákon o soudech mladistvých (z. čl. VII. z r. 1914). Zákon ten je zajímavou ukázkou, jak moderní doba stále víc a více spatřuje v provinilci toliko objekt řízení trestního, jenž se stanoviska veřejného zájmu musí býti podroben zvláštnímu řízení. Srv. o tom můj spis ,,Trestní soudnictví na Slovensku.“
Týž zdůrazňuje úřední postavení st. z. a potlačuje jeho postavení jako strany. Minist. správa praví, že tu není rozporu zájmového, ježto stát nemá prý zájem na odsuzujícím nálezu, nýbrž na tom, aby byl spravedlivý a tento zájem státní neodporuje prý zájmu obžalovaného. Názor ten blíží se značné názoru Lisztovu (Právník 1902 str. 33), který tvrdí, že trestní řízení dle své povahy není žádným procesem.
Bylo by si zejména přáti, aby byl navázán styk úřadů trestní péče s úřady sociální péče neb úřady správními. Nelze proto jen tak zhola zamítati (Dr. Hoegl G. Z. 1905 str. 219) myšlénku Amschlovu v G. Z. z 1905 str. 191 v příčině zřízení samostatného ministerstva pro veřejnou bezpečnost (minister public), jemuž by byla přikázána gen. prokuratura, státní zastupit., kriminální policie, dozor nad četnictvem, úkony soudců vyšetřujících a vězeňství. Odporučovalo by se pojati do něho i úřady bezpečnostní (policejní) a některé úkony ministerstva pro sociální péči. V případě takovém pracovala by si represse s praevencí do rukou, zajisté že k nemalému prospěchu celé spol. Náběhy k tomu dějí se v poslední době stále pozoruhodnější, tak osnovy o trestní péči o mládež, institut zabezpečujících opatření atd.

Citace:

Těsnopisecké listy. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1936, svazek/ročník 18, číslo/sešit 8, s. 91-91.