Č. 636.

Zabírání budov: I. Netrvala-li strana v řízení dle § 1 zák. z 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. na tom, aby se současně rozhodlo i a jejím nároku na příděl místností náhradních, nemůže v samostatném řízení přídělovém dle § 2 cit. zák. uplatňovati již námitky podávající se jen z cit. § 1. — II. * Jest zásadně přípustno, aby ústavu, jehož budova byla dle zák. ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. zabrána, byly přikázány náhradní místnosti v různých obcích. Úřad přidělující není však oprávněn, aby — přiděluje ústavu místnosti z různých obcích — nařídil při tom takové rozdělení ústavu, jež zasahuje do jeho vnitřní organisace.
(Nález ze dne 23. prosince 1920 č. 12447.)
Věc: Pražský ústav pro hluchoněmé na Smíchově (adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací v Praze (zast. odbor, radou Drem AI. Starým) stran přidělení místností v zámku v Dolní Lukavici a v Lovosicích jako náhradních objektů za zabrané místnosti ústavní.
Výrok: Naříkaná rozhodnutí, pokud se vztahují na přidělení místností zabraných v zámku Lovosickém a v Dolní Lukavici jako náhradních objektů k umístění »Pražského ústavu pro hluchoněmé« na Smíchově, zrušují se pro nezákonnost.
Důvody: Když byla pravoplatně zabrána budova Pražského ústavu pro hluchoněmé na Smíchově pro umístění státního úřadu statistického v Praze, nařídila zemská správa politická v Praze, hledajíc náhradní objekt pro zmíněný ústav, místní šetření jednak v budově zámku v Lovosicích, jednak v zámku v Dolní Lukavici za účelem zjištění podmínek a vhodnosti zabrání jich podle zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. Na to pak zabrala zemská správa politická v Praze rozhodnutím ze dne 7. července 1920 č. 189066 10 místností v druhém poschodí v zámku v Lovosicích, jež byly při místním šetření shledány volnými, k umístění dětí německé národnosti z ústavu hluchoněmých na Smíchově, jakož i k umístění dozorčího personálu, a dále rozhodnutím ze dne 7. července 1920 č. 196588 četné místnosti v přízemí, pak v prvním a druhém patře v zámku v Dolní Lukavici k umístění českých dětí z Pražského ústavu pro hluchoněmé na Smíchově. Tyto místnosti v obou zámcích přiděleny byly jmenovanému ústavu v náhradu za zabranou budovu ústavní na Smíchově.
Odvoláním proti těmto rozhodnutím zemské správy politické podaným jak se strany vlastníků zámků, pokud šlo o zabrání samé, tak i Pražským ústavem pro hluchoněmé na Smíchově, pokud šlo o přidělení zabraných místností tomuto ústavu v náhradu za zabranou jeho budovu ústavní, nebylo ministerstvem veřejných prací naříkanými rozhodnutími vyhověno. V odůvodnění rozhodnutí těch, pokud se vztahují na odvolání stěžujícího si Pražského ústavu pro hluchoněmé na Smíchově stran přidělení zmíněných náhradních místností, uvádí se v podstatě souhlasně, že v náhradních budovách může ústav pro hluchoněmé na Smíchově bez poškození účelu, jemuž sloužila původní budova (§ 2 zákona) a bez poškození účelu ústavu býti umístěn, neboť ústav může dle vyjádření zástupců ministerstva zdravotnictví zcela dobře bez újmy své působnosti a svého účelu trvati i na venkově, což dokazuje dobrá existence jiných ústavů stejného druhu tamtéž. Odborné léčení chovanců je zabezpečeno vzhledem k tomu, že ministerstvo veřejného zdravotnictví projevilo ochotu honorovati zvláštní lékaře v případě, že by pro ústav hluchoněmých musil býti ustanoven zvláštní odborník pro ušní choroby, takže ani v tomto směru není účel ústavu poškozen. Jelikož pak dle ustanovení § 4, odst. 5 cit. zákona veškeré hospodářské újmy zabráním původní budovy ústavu a přesídlením jeho vzniklé, pokud budou prokázány, budou zemskou správou politickou nahrazeny, neutrpí ústav ani hmotné újmy. Podpory ústavu udílené nejsou v žádné přímé souvislosti s jeho umístěním, nýbrž jsou podmíněny jeho humáním účelem, jehož se zabrání nikterak nedotýká. Co se týče umístění chovanců české národnosti v Dolní Lukavici a německých dítek v Lovosicích, nelze prý v tom spatřovati trvalé rozdělení ústavu na český a německý, které by musilo míti v zápětí rozdělení jmění ústavu, učebných pomůcek a t. d.. poněvadž jednak opatření to je prozatímní, obmezené na dobu zabrání ústavní budovy na Smíchově, jednak má část ústavu umístěná v Lovosicích býti zřízena jako odbočka ústavu Litoměřického pro hluchoněmé a má dle ujednání s ministerstvem sociální péče též ústavem pro hluchoněmé v Litoměřicích býti spravována a vedena, čímž prosperita této části ústavu je nesporně zaručena. Výchova chovanců německé národnosti umístěných v Lovosicích nikterak neutrpí, takže lze vzhledem ke znaleckým prohlášením důvodně míti za to, že pro tuto část chovanců získán byl v zabraných místnostech náhradní objekt účelu ústavu plně vyhovující. Okolnost, že přeložením ústavu na venek stíženo bude kruhům pedagogickým specielní studium výchovy hluchoněmých, netýká se ústavu samého a nezakládá pro něj důvod ke stížnosti.
Rozhoduje o stížnostech Pražským ústavem pro hluchoněmé na Smíchově do zmíněných dvou rozhodnutí ministerstva veřejných prací podaných, které jsou úplně souhlasné, uvážil nejvyšší správní soud toto:
Předmětem obou stížností jsou výroky ministerstva veřejných prací ze dne 9. srpna 1920, potvrzující dvě rozhodnutí zemské správy politické ze dne 7. července 1920, jimiž bylo vysloveno, že se místnosti zabrané v zámku Lovosickém a v zámku v Dolní Lukavici přidělují Pražskému ústavu pro hluchoněmé na Smíchově v náhradu za budovu ústavní, zabranou již dříve pravoplatně k umístění státního úřadu statistického.
Tím byly ovšem přesně vytčeny také meze, ve kterých se mohou pohybovati obrany stěžujícího si ústavu. Tu pak namítá stěžovatel především, že naříkaná rozhodnutí porušila zásadu vyslovenou v § 1 zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n., dle něhož prý se připouští přesídlení dosavadních uživatelů budov dle tohoto zákona zabraných do objektů náhradních jen tehdy, když se přesídlení to může uskutečniti bez nenahraditelné hospodářské újmy nebo poškození účelu ústavu, jemuž tyto až dosud sloužily. Námitku tuto nelze však uznati za správnou. Neboť § 1 cit. zákona nejedná o podmínkách pro přesídlení uživatelů zabraných budov, nýbrž stanoví toliko podmínky pro zabrání budov k účelům veřejným (event. i obytným), jakož i k přesídlení uživatelů budov zabraných dle tohoto zákona.
Nenahraditelná hospodářská újma resp. poškození účelu ústavního, o kterém se v paragrafu tom mluví, je tedy pouze překážkou zabrání budovy proti dosavadnímu uživateli jejímu (soukromníku neb ústavu), není však předmětem úvahy, jde-li jen o to, zda místnosti zabrané hodí se pro účely ústavu, který se má do nich přestěhovati ze svých rovněž zabraných místností. Tím, že stěžovatel se spokojil s výrokem žalovaného úřadu ze dne 17. června 1919 čís. 26520/XXIV o zabrání své ústavní budovy na Smíchově, v němž i otázka eventuelní možnosti umístění ústavu na venkově byla rozřešena, aniž se domáhal současného rozhodnutí o objektu náhradním, vzdal se bezpodmínečně všech obran, které se opírají o tvrzení, že by zabráním tím a důsledkem jeho nutným přesídlením ústavu, a to po případě i na venek, byla mu způsobena nenahraditelná újma hospodářská nebo že by byl poškozen účel ústavu, kterému budova zabraná až dosud sloužila; jinými slovy: z pravoplatného nálezu zabíracího o budově ústavní plyne nutný závěr, že ústav lze zásadně bez nenahraditelné hospodářské újmy resp. bez poškození účelu jeho umístiti v budovách jiných, třeba v jiném místě, a není tedy přípustno, aby závěr ten byl opětně nyní potírán ve sporu o přidělení náhradních místností.
Ve zmíněném pasivním chování stěžovatelově nutno spatřovati také souhlas jeho, aby otázka náhradních místností byla řešena separátně. Jediný pramen obrany může proto stěžovateli poskytovati pouze § 2 cit. zákona, neboť nejde — jak řečeno — v nynějším stadiu sporu o to, zda je po právu výrok, že se Pražský ústav pro hluchoněmé na Smíchově má ze svých dosavadních místností na Smíchově přestěhovati jinam, třebas i do jiného místa, nýbrž jedině o to, zda přidělené místnosti vyhovují — pokud možno — účelům, kterým sloužily místnosti smíchovské.
Ve směru tom uplatňuje stížnost, že tomu tak není, a to proto, že přidělené místnosti nestačí pro přesídlení celého ústavu, nýbrž mohou pojmouti každá jen část tohoto ústavu, jak naříkané výnosy samy určují. Důsledkem toho bylo prý by však roztětí dosavadního jednotného ústavu na dvě části, jež by umístěny byly daleko od sebe, jedna v Lovosicích, druhá v Dolní Lukavici, což by mělo v zápětí naprostou poruchu ústrojí ústavního, ano i ohrožení jeho existence, když by byla znemožněna dosavadní, účelům ústavu a jeho statutu odpovídající jednotná správa jmění a jednotný aparát pedagogický. K výroku o tom došlo prý bez slyšení vrchního ředitelství ústavu jako orgánu zodpovědného za správu a vedení ústavu, takže provedené řízení je neúplné. Po této stránce jest míti na mysli toto: Funkce úřadů povolaných k provádění zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. vyčerpává se, pokud jde o opatření náhradních místností za objekt zabraný, podle § 2 v tom, aby přidělily, třebas v jiném místě, místnosti, které by — pokud možno — hověly účelům, kterým sloužily místnosti zabrané. Široké znění této normy (slova § 2: »pokud možno«) nedává pochybovati o tom, že zákon nevylučuje možnosti, aby v náhradu za zabranou budovu přiděleny byly místnosti nalézající se odděleně v témž místě nebo na různých místech. Podmínkou ovšem je, aby takovým přikázáním náhradních místností nebyl mařen účel, který byl sledován v místnostech zabraných. Zda podmínce té je vyhověno, třeba zkoumati a vyšetřiti v každém specielním případě zvláště podle konkrétních okolností toho kterého případu. Meze, které jsou úřadu při přídělu náhradních místností citovanou normou vytčeny, byly však žalovaným úřadem překročeny. Rozhodnutí zemské politické správy přikazuje v enunciátě místnosti Lovosického zámku pro ústavní děti německé národnosti, místnosti v zámku v Dolní Lukavici pak — to je patrno z jeho odůvodnění — pro děti české národnosti. Stanovisko zemské správy politické zaujal i v naříkaných rozhodrutích žalovaný úřad. Přikázav pro děti německé národnosti místnosti Lovosického zámku a pro děti české národnosti zámek v Dolní Lukavici, rozhodl, že české děti mají býti odděleně vychovávány v Dolní Lukavici, kdežto německé děti odkazuje do Lovosic pod vedení Litoměřického ústavu, takže dosavadní společná výchova dětí odpadá. Tím zasáhl žalovaný úřad do organisace ústavu a mění ji; k tomu však s hlediska § 2 zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. — jen o tuto normu opírá žalovaný úřad svoje disposice se zabranými místnostmi v zámku Lovosickém a Dolnolukavickém pro ústav — vzhledem na svou kompetenci, any ústavy pro hluchoněmé děti se vymykají oboru působnosti ministerstva veřejných prací (zákon ze dne 27. července 1918 č. 277 ř. z. a ze dne 2. listopadu 1918 č. 2 sb. z. a n., a obor působnosti ministerstva veřejného zdravotnictví, vyhlášený 8. srpna 1918 č. 297, ř. z., VI., odst. 9) oprávněn není.
Pro tento rozpor s předpisem § 2 leg. cit. slušelo naříkaná rozhodnutí zrušiti dle § 7 zákona o správním soudě potud, pokud se týkají přidělení zabraných místností v Lovosicích a Dolní Lukavici, aniž bylo s procesního hlediska nutným obírati se ostatními námitkami stížností.
Zabrání zámku v Dolní Lukavici samo, nejsouc bráno v odpor, není předmětem sporu.
O zabrání části zámku v Lovosicích vydán byl současně nález samostatný.

Citace:

č. 636. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 802-806.