Čís. 4464.

Na zasílateli jest (§ 380 obch. zák.), by opatřil veškeré doklady dopravních výloh, by volil takového mezizasílatele, jenž může provésti dopravu co nejdříve a by zpravil svého komitenta o každé důležité překážce dopravy.
Vypočítání dopravného při plavbě na Dunaji.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1924, Rv I 1798/23).
Žalující zasílatelská firma obstarala pro žalované dopravu zboží z Titelu po Dunaji do Bratislavy. Žalobě o vyplacení výloh spojených s dopravou (dopravné, stojné, pojistné), oba nižší soudy vyhověly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Jádrem sporu jest, zda žalobkyně dbala při provedení dopravy zboží péče řádného obchodníka ve smyslu čl. 380 obch. zák. jmenovitě, zda jí lze přičísti k vině, že zboží, již v prvé polovici dubna 1920 naložené, bylo vypraveno z Titelu až v červenci 1920. Pokud jde o dopravné, zjistil procesní soud, že nebyly ujednány pevné sazby, naopak že bylo výslovně smluveno, že se dopravné vyúčtuje až v Bratislavě. Odvolací soud toto zjištění dle §u 498 c. ř. s. převzal. Nelze však sdíleti názor procesního soudu, jejž z tohoto zjištění odvozuje a jejž odvolací soud ne sice výslovně, avšak dle celé souvislosti vývodů napadeného rozsudku mlčky si osvojuje, že žalovaní přistoupili na onu výši dopravného, jak je žalobkyně po provedení dopravy vyúčtuje. To z onoho zjištění nikterak ještě nevyplývá a není také myslitelno, že by se obchodník beze všeho vzdal práva přezkumu jednotlivých položek teprve budoucího vyúčtování, zvláště za poměrů tak mimořádných, jak byly v tomto případě. Nestačilo tudíž, by žalobkyně předložila prostě účet, nýbrž bylo na ní, aby jej řádně doložila, zejména co do položek, jichž žalovaní neuznali. A tu co do dopravného není jasno, jak žalobkyně dospěla právě k položkám 100000 Kč, pokud se týče po slevě, 87000 Kč za 1 člun. Jest sice pravda, že Československý dunajský dopravní úřad tuto částku účtoval také žalobkyni s doložením, že pro tento transport platí ohledně vedlejších poplatků a jiných podmínek nařízení provozovacího řádu První dunajské paroplavební společnosti a lokálního tarifu pro dopravu zboží (část 1) z roku 1918 této společnosti i s doplňky a uveřejněními, neobsahuje-li uzávěrka zvláštního ustanovení, že však nezapočítává za dopravu tohoto zboží plné tarifní nákladné, nýbrž paušální dopravné za člun 100000 Kč (dopis ze dne 25. srpna 1920). V dopisu ze dne 9. listopadu 1922 uvádí však ředitelství československé státní dunajské plavby, že vzhledem k obtížím, se kterými v kritickém čase převzetí dopravy z Titelu bylo spojeno, nemohly býti z komerčních důvodů započteny sazby normální, nýbrž bylo pro tuto dopravu účtováno mimotarifní paušální dopravné. Srovnají-li se oba tyto dopisy, není dosti jasno, jak dalece bylo se od tarifu uchýleno, jmenovitě zda paušální dopravné bylo nižší, než sazby normální, jak by se zdálo dle prvého dopisu, či zda je převyšovalo, jak by se dalo souditi z druhého dopisu, a v čem záležely komerční důvody úchylku onu opodstatňující. Schází tedy číselný podklad výpočtu dopravného tak, jak by se vytvářilo při použití normálních sazeb s vedlejšími poplatky, by mohla býti posouzena přiměřenost účtovaného paušálního obnosu, a věcné odůvodnění případného rozdílu. Opatření těchto dokladů náleží zasílateli a bylo proto na žalobkyni, aby ve sporu vysvětlila a prokázala, (čl. 380 posl. věta obch. zák.), že dbala i této péče. Nutno dále vzíti zřetel k tvrzení žalovaných, o němž také byly, nabídnuty důkazy, že bylo možno použiti k odvlečení členů srbských remorkerů, ve spojení s tvrzením žalobní odpovědi, že žalovaní již za jednání s Adolfem Sch-em tohoto upozornili, že jugoslávská vláda zamýšlí vydati nové celní předpisy, které se budou zejména dotýkati také obchodů kompensačních, a že proto žádali, aby zboží bylo ihned po naložení odesláno, k čemuž se Sch. výslovně zavázal. Ukázala-li by se tato tvrzení pravdivými, bylo na žalobkyni, by prokázala (čl. 380 poslední věta obch. zák.), jak se vzhledem k tomuto upozornění zachovala. Bylo by tedy vhodnými dotázkami (§ 182 c. ř. s.) k tomu působiti, by žalobkyně uvedla, co zařídila, aby byly čluny v čas vypraveny, jmenovitě zda se u Dunajské paroplavby ujistila, může-li člun neprodleně vypraviti. Zjištění tato jsou důležitá, neboť, kdyby byla žalobkyně zvěděla, že má dunajská paroplavba nejbližší remorker k disposici až v květnu, měla si, chtěla-li přes to použíti tohoto lodníka, vyžádati souhlas žalovaných (čl. 361 a 387 obch. zák.). Neučinivši toho a volivši lodníka, o němž věděla, že členy nemůže odeslati ihned, pochybila ve volbě, a stihly by ji následky čl. 380 obch. zák. Bylo by tedy po případě i zjistiti, zda a oč se snad zvýšilo dopravné tím, že nebylo s odvlečením člunů započato ihned po jejich naložení. Nelze ovšem přehlédnouti, že dle tvrzení žalující strany a dle poznámky v dopisu ze dne 13. září 1920 a ze dne 9. listopadu 1922 žalovaný Josef Č. při jednání o slevu dopravného byl přítomen a s konečným vyúčtováním souhlasil. K této okolnosti nevzaly nižší soudy vůbec zřetele, ač by mohla míti pro otázku, zda jsou žalovaní povinni zapraviti účtované dopravné po případě rozhodující význam. K otázce oprávněnosti zaúčtování stojného nutno rozlišovati tato období: 1. Od naložení členů až do doby, kdy čluny nemohly býti vypraveny jen z důvodů provozních, tedy pro nedostatek remorkerů. To bylo dle dopisu Československého Dunajského dopravního úřadu ze dne 31. srpna 1920 nepochybně při člunu čís. 431 od 3. do 26. dubna a od 3. do 5. srpna 1920, při člunu čís. 67169 od 16. do 26. dubna a od 3. do 5. srpna 1920, za kterou dobu stojné započteno nebylo. 2. Období od zavedení cla tedy od 27. dubna 1920. Žalobkyně převzala dopravu obou člunů a bylo její povinností, by ji provedla s péčí řádného obchodníka (čl. 380). Péče tato vyžadovala, by komitenta zpravila o každé důležité překážce, o níž měla za to, že ji sama odstraniti nemůže, nebo že k jejímu odstranění není povinna. Takovouto překážkou byl nedostatek vyčlení, nařízeného teprve po odevzdání zboží k dopravě. Ačkoliv v tomto případě bylo clo uvaleno na zboží již 27. dubna 1920, sdělil Sch. teprve dopisem ze dne 7. května 1920, čís. 10 pokud se týče telegramem ze dne 14. května, že zboží jest vyclíti 20 dináry za 100 kg, načež žalovaní složili u žalobkyně k úhradě cla 47300 Kč. Nemůže býti pochybnosti, že bylo věcí zástupce žalobkyně Sch-a, by měl zavedení cla, zvláště byl-li na ně upozorněn, v stálé patrnosti a žalované v čas a správně dle úřední vyhlášky informoval. Opomenutí po teto stránce nemohlo by jíti na vrub žalovaných a nezavinili by tito stojné, pokud spadá do doby od 27. dubna 1920 do dne, kdy teprve o clu byli zpraveni, pak ode dne, kdy složili oněch 47300 Kč, který nebyl přesně zjištěn, až do dne, kdy omyl Sch-ův byl vysvětlen a, žalovaní celou potřebnou částku k úhradě cla nesložili. Pokud ovšem i v tomto období trvala ještě překážka, záležející v nedostatku remorkerů, bylo by i zde přihlížeti k jejím účinkům, v rámci úvah svrchu vytčených. Také v otázce stojného nutno však poukázati k tomu, co bylo uvedeno při dopravném co do udanlivého uznání jeho výše žalovaným Josefem Č-em. Poněvadž okolnosti výše zmíněné, jež na rozhodnutí sporu mohly by míti podstatný vliv, nebyly jednak úplně, jednak vůbec vzaty na přetřes, jest řízení neúplným a bylo proto dle §u 510 c. ř. s. rozsudky obou nižších soudů zrušiti a věc odkázati soudu procesnímu, aby doplně řízení, znovu rozhodl.

Citace:

č. 4464. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 763-765.