Čís. 1332.

K zániku substitučního závazku na prospěch fiduciářova potomstva nestačí pouhá pravděpodobnost, že fiduciář nebude míti potomstva.
(Rozh. ze dne 6. prosince 1921, R II 275/21.)
Zůstavitel zanechal žadatelce nemovitosti s tím, že se jich má po její smrti dostati jejímu potomstvu. Chtějíc za živa prodati nemovitosti, domáhala se dědička na soudě výmazu substitučního závazku, tvrdíc, že pro svou chorobu sotva kdy bude míti potomstvo. Opatrovník dosud nezrozeného potomstva se k žádosti připojil. Oba nižší soudy žádost zamítly, rekursní soud z těchto důvodů: Soudce nemůže dáti svolení k úplnému výmazu substitučního práva, nebo k jeho pozměně, pokud zde nejsou důvody zániku fidcikomisární substituce § 615 obč. zák. Dle tohoto ustanovení by bylo možno svoliti k této změně jen tehdy, kdyby případ, pro který substituce jest zřízena, zcela určitě již nastati nemohl. Тоho však stěžovatelka neprokázala, neboť dokazuje jen pravděpodobnost, že se vzhledem k své nemoci nevdá a potomstva míti nebude. Na druhé straně nelze však vyloučiti pravděpodobnost provdání a zrození potomstva manželského pro ten případ, že se ze své choroby vyléčí, k čemuž právě zrušení substituce má sloužiti. Jest jisto, že substituti mají právo, se svého dědictví vzdáti dle §§ 1444, 551, 632 obč. zák., avšak vzdání takového zde vůbec není. Neboť opatrovník dosud nezrozeného potomstva sice dal souhlas k výmazu substitučního práva, ale z opatrnosti podotýká, že osobního ručení za to nepřejímá. Netroufá si tedy ani bezpodmínečně práva toho se vzdáti. Jak by pak mohl soudce, přihlížeje k §§ 216, 233, 270, 274, 282 obč. zák., dáti svolení k prohlášení znějícímu očividně v neprospěch dosud nenarozeného opatrovance. Dlužno přisvědčiti stěžovatelce, že ve smyslu § 914 obč. zák. rozhoduje vůle zůstavitelova. Jest však poukázati k tomu, že zůstavitel měl možnost substituci tu učiniti odvislou od podmínky, že dědička se stane neobmezenou dědičkou, upadne-li do peněžní tísně, bude-li potřebovati peněz k léčení své choroby. Jelikož však zůstavitel takové podmínky neustanovil, dlužno míti za to, že dle § 613 obč. zák. přiřkl fiduciářce jen právo vlastnické obmezené na právo poživatele, a nemůže tedy ani klausule rebus sic stantibus na tom ničeho měniti. Ustanovení § 612 obč. zák., na které se stěžovatelka odvolává, nemá zde místa, neboť dle jasného znění tohoto ustanovení zaniká fidcikomisární substituce ohledně nemovitostí nabytím nemovité pozůstalosti prvým substitutem, který současně se zůstavitelem nežil. Když tedy substitut, po smrti zůstavitele zplozený nebo zrozený, nemovitého jmění jako dědic nabude, nabývá volného disposičního neomezeného práva a substituce zaniká. Žadatelka žila však současně se zůstavitelem a zanikla by substituce teprve tenkráte, až by nemovitost přešla na substituty po smrti zůstavitelově zrozené nebo zplozené.
Nejvyšší soud nevyhověl mimořádnému dovolacímu rekursu, neshledav podmínek § 16 nesp. říz.

Citace:

Čís. 1332. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 860-861.