NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 7005.

Bytová péče. — Administrativní řízení: I. * Jest nezákonné, určí-li úřad na základě § 2, odst. 2. zák. č. 225/22 ve znění zák. č. 87/1923 majiteli domu za nuceného nájemníka dosavadního jeho nájemníka, jenž se v řízení o přípustnosti výpovědi z důvodu § 1, odst. 2. č. 6 zák. o ochraně nájemníků č. 48/1925 soudním smírem zavázal byt vykliditi. — II. Pro výrok úřadu polit., kterým se pověřuje měst. úřad provedením exekučního nastěhování nájemníka určeného podle § 2 zák. 225/22 a 87/23, neplatí obmezení instančního postupu v cit. předpisu stanovené.
(Nález ze dne 14. března 1927 č. 938).
Věc: Berta H. v Ž. proti okresní správě politické v Semilech stran určení nájemníka.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost, pokud st-lce jako nucený nájemník určen byl Stanislav H. a pro vady řízení, pokud provedením exekučního nastěhování určených nájemníků pověřen byl městský úřad v Ž.; jinak zamítá se stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: K oznámení měst. úřadu v Ž., že se v domě st-lky uvolnily dva byty, každý o jedné místnosti, uložila osp v Semilech výměrem ze 3. září 1926 st-lce na základě § 2 zák. č. 225/22 ve znění zák. č. 87/23, aby tyto byty do 14 dnů ode dne pravoplatnosti tohoto výměru pronajala. St-lka proti tomuto příkazu opravný prostředek nepodala a příkaz nabyl 13. září 1926 právní moci.
Přípisem z 19. října 1926 sdělil měst. úřad osp-é na její dotaz, že byty dosud pronajaty nebyly a navrhl, aby jeden z těchto bytů byl pronajat Stanislavu H., který bude z téhož domu na základě soudního usnesení v příštích dnech exekučně vyklizen. — Nař. výměrem určila osp na základe § 2 odst. 2. cit. zák. st-lce, jelikož příkazu k pronajmutí bytu v zákonné, do 28. září 1926 jdoucí lhůtě nevyhověla, jako nucené nájemníky jednak Stanislava H., jednak Josefa H. Zároveň podotkla osp, že pro případ, že by st-lka nechtěla označené jí nájemníky přijmouti, pověřuje se měst. úřad v Ž. provedením exekučního nastěhování obou nájemníků do přikázaných bytů.
Rozhoduje o stížnosti nss uvážil: — — — —
Stížnost brojí proti výroku žal. úřadu, že provedením exekučního nastěhování určených nájemníků po případě určuje se měst. úřad v Ž. — Výroku tomuto připojil žal. úřad poučení, že se z tohoto opatření nelze dle zákona o mimořádných opatřeních bytové péče odvolati. Nss shledal, že toto právní poučení jest mylné.
Výrok úřadu, že se provedením nuceného nastěhování nájemníků pověřuje případně měst. úřad, je obsahem svým exekučním opatřením, proti němuž podle § 15 cís. nař. z 20 dubna 1954 č. 96 ř. z. je přípustná stížnost k nadřízenému úřadu politickému a v dalším postupu instančním zpravidla k min. vnitra. Zák. č. 225/22 ve znění zák. č. 87/23 praví v § 2 odst. 3. předně, že z nálezu o určení nájemníka nelze se odvolati. V následující větě pak stanoví, že nález takový je vykonatelný soudní exekucí. Zákon omezuje se tedy jen na stanovení způsobu exekuce a nelze z ustanovení zákona o vyloučení opravného prostředku proti určení nájemníka, když zákon odchylného ustanovení neobsahuje, nikterak dovoditi, že chtěl omeziti postup instanční i při exekuci. Následkem toho mohl by, kdyby k exekučnímu výkonu nálezu byl politický úřad vůbec příslušný — kterouž otázkou ovšem nss se zde nezabýval —, přicházeti v úvahu toliko postup instanční, upravený cit. cís. nařízením a připouštějící stížnost až k min. vnitra.
Z toho jde, že věc, pokud jde o výrok ohledně exekučního nastěhování nájemníků, není dosud v postupu instančním vyřízena. Avšak st-lka podala přímo stížnost k nss, jsouc svedena nesprávným právním poučením; v tom spočívá podstatná vada.
Důvodnou shledal nss stížnost také, pokud st-lka brojí proti osobě určeného jí nájemníka Stanislava H. námitkou, že polit, úřad není oprávněn, vlastníku domu vnutiti nájemníka, který pro hrubé zacházení s vlastníkem domu byl z bytu v témž domě soudně vyklizen. — Ze správních spisů jde po této stránce, že nájemník H. se zavázal soudním smírem z 18. srpna 1925 pod exekucí, že byt dosud obývaný v domě st-lky vyklidí a že byl dne 23. října 1923 z bytu skutečně exekučně vystěhován. Žal. úřad nepopírá, že žádost majitelky domu o svolení k soudní výpovědi, při jejímž projednání došlo k onomu soudnímu smíru, byla opřena o důvod § 1 odst. 2. č. 6 zák. č. 48/25, totiž, že nájemník s majitelkou domu hrubě zacházel, vychází však z názoru, že úřad při výběru osob, jež určí jako nájemníky podle § 2 odst. 2. zák. č. 225/22 ve znění zák. č. 87/23, není nikterak omezen.
Avšak tato volnost úřadu, určiti nájemníka, nemůže jíti tak daleko a býti zneužívána k tomu, aby se vlastníku domu vnutil nájemník, jehož výpověď soud uzná za platnosti zák. oochr. náj. za důvodnou a proto svolí k jeho výpovědi. Případu takovému sluší na roven postaviti případ, že nájemník k takové žádosti vlastníka domu se soudním smírem zaváže k vyklizení bytu. Volnost úřadu je tedy zajisté omezena oněmi ustanoveními, kterými chrání zákon vlastníky domu, aby nemuseli trpěti jako nájemníky osoby, jimž se svolením soudu mohou z důvodů, v osobě nájemníka ležících, dáti výpověď. Postup správního úřadu, jakého v tomto případě použil, vedl by ve svých důsledcích k tomu, že by pravoplatný a vykonatelný výrok soudu, umožňující vlastníku domu docíliti vyklizení bytu byl frustrován, což zajisté není v intencích zákona o mimořádných opatřeních bytové péče.
Názor úřadu, že volnost jeho při určení nuceného nájemníka je naprosto neobmezena, odporuje tedy zákonu.

Citace:

č. 7005. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 690-692.