NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2947.

Živnostenské právo: I.*Živnost truhlářskou a živnost natěračskou nelze považovati za živnosti příbuzné ve smyslu § 14 c) živn. řádu. — II. Úsudek úřadu o otázce příbuznosti živností jest součástkou skutkové podstaty nař. rozhodnutí.
(Nález ze dne 3. prosince 1923 č. 16 239.)
Věc: Ignác H. v N. E. proti ministerstvu obchodu o dispens od průkazu způsobilosti k nastoupení živnosti natěračské.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zrušilo min. obchodu za příčinou stížnosti jednoty mistrů lakýrnických, natěračských a malířů písma v Praze z moci úřední na základě § 146 č. 4 ž. ř. rozhodnutí zsp-é v Praze z 27.
Bohuslav, Nálezy správní. V. 138 ledna 1922, kterým byla st-li na základě 1. odst. § 14 c) ž. ř. udělena dispens od průkazu způsobilosti za příčinou nastoupení a samostatného provozování živnosti natěračské.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Stížnost především vytýká, že nař. rozhodnutí vůbec nevzalo zření k cís. nař. ze 7. prosince 1915 č. 364 ř. z., kterým byla vydána z podnětu války výjimečná ustanovení o úlevách při nastoupení a dalším provozování živností. Výtka tato není důvodnou, neboť st-l se výslovně domáhal dispense od předložení průkazu způsobilosti za účelem nastoupeni živnosti natěračské a současného provozování její se živností truhlářskou, tvrdě ve své žádosti, že tyto živnosti jsou příbuzné. Z toho je patrno, že se domáhal dispense podle ustanovení § 14 c) ž. ř. a nikoli podle § 3 cit. cís. nařízení. To dále potvrzuje i okolnost, že nepředložil při své žádosti ani dokumenty, jichž při žádosti za udělení dispense na základě onoho cís. nař. podle jeho §§ 3 a 9 bylo třeba. Proto také zsp rozhodla ve smyslu žádosti st-lovy a udělila mu dispens výslovně na základě 1 odst. § 14 c) ž. ř. Následkem toho mohl žal. úřad přezkoumávati zákonitost udělené dispense pouze s hlediska zákonitého předpisu, o nějž se rozhodnutí opírá, a nikoli s hlediska norem jiných, na nichž rozhodnutí není založeno.
Ve věci samé jest na sporu otázka, zda živnost truhlářská, kterou st-l provozuje, jest ve smyslu 1. odst. § 14 c) ž. ř. příbuzná se živností natěračskou, kterou st-l zamýšlí provozovati současně se živností truhlářskou. Žal. úřad zrušil udělenou dispens pro nezákonnost, poněvadž nejde o živnosti příbuzné a není tu tedy zákonitého předpokladu pro udělení dispense na základě cit. zákonitého ustanovení. Stížnost uvádí, že zákon nevytkl žádných kriterií pro posouzení otázky příbuznosti živností a poukazuje na to, že dle dosavadní judikatury sluší za »příbuzné« považovati takové živnosti, při nichž jde o podobné zaměstnání a účely, tedy když živnosti, o něž jde, sledují podobné účely a když též zaměstnání jest podobné.
Tomuto názoru dlužno přisvědčiti. Posouditi otázku, je-li živnost truhlářská ve smyslu § 14 c) ž. ř. příbuzná s živností natěračskou, jest volné hodnocení skutkových okolností ve správním řízení zjištěných a závěr z toho vyplývající jest součástí skutkové podstaty. Nss jsa vázán skutkovou podstatou, na níž žal. úřad své rozhodnutí založil, nemůže otázku tu přezkoumávati po stránce věcné, nýbrž musí se omeziti na zkoumání, není-li výrok o tom v rozporu s nějakým předpisem zákonným a netrpí-li provedené řízení některou z podstatných vad v 2. odst. § 6 zák. o ss vytčených. Stížnost v tom směru se snaží dovoditi příbuznost obou živností poukazem na to, že truhlářské výrobky až na nepatrné výjimky vyžadují nátěru a že truhlář jako výrobce jest oprávněn provésti také natěračskou práci potřebnou k úplnému zhotovení výrobku truhlářského. St-l tu má zřejmě na mysli ustanovení 1. odst. § 37 ž. ř., dle něhož každý živnostník má právo spojiti veškeré práce, jichž jest třeba, aby úplně zhotovil výrobky své. Účelem tohoto ustanovení jest umožniti majiteli výrobní živnosti, aby provedl na výrobku, jehož výroba náleží do rozsahu jeho živnostenského oprávnění, též všechny práce jiných živností, bez nichž by výrobek buď nebylo lze úplně dohotoviti neb dle zvyklostí té které doby zákazníku dodati neb na trh dáti. Mohou to býti práce nejrůznějších živností, neboť zákon neobsahuje v této příčině žádného dalšího omezení a právě proto nelze z tohoto privilegia, při němž otázka příbuznosti živnosti nepadá na váhu, ničeho dovoditi pro posouzení, jsou-li ty které živnosti příbuzné.
A tvrdí-li stížnost, že truhlář má a musí míti způsobilost k provozování živnosti natěračské, poněvadž téměř všechny své výrobky natírá, a usuzuje-li z toho, že není odborného důvodu, proč by truhlář měl býti omezen na natírání svých vlastních výrobků, stačí poukázati na to, že se od truhláře právě vzhledem k ustanovení § 37 ž. ř. průkaz této způsobilosti nepožaduje, že však k nastoupení a samostatnému provozování živnosti natěračské jako živnosti řemeslné se vyhledává tento formální průkaz, jak je předepsán v § 14 a násl. ž. ř.
Z těchto důvodů nelze uznati, že by úsudek žal. úřadu o tom, že živnost truhlářská a natěračská nejsou příbuzny, odporoval zákonu.
Vad řízení pak stížnost nevytýká a soud jich také neshledal. Mělť žal. úřad pro svůj závěr, že tyto živnosti příbuzny nejsou, podklad v dobrozdání obchodní a průmyslové komory v Čes. Budějovicích.
Když však živnost truhlářská a natěračská nejsou příbuzny, pak ovšem nebylo tu zákonitého předpokladu pro udělení dispense a nelze říci, že by nař. rozhodnutí, kterým pro nedostatek takovéhoto předpokladu bylo rozhodnutí zemské politické správy dle § 146, č. 4 ž. ř. zrušeno, odporovalo zákonu.

Citace:

č. 2947. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1127-1129.