Dr. Jan Muk: Po stopách národního vědomí české šlechty pobělohorské. — Praha, 1931, Politický klub Národní demokracie, ss. 159 in-m. 8. (Bílé knihy, 6.) Kč 27. — Mukova práce podává soustavný přehled o národním smýšlení české šlechty po Bílé hoře. Její autor pečlivě sebral vše, co bylo možno dohledati v literatuře i v pramenech jednak vydaných a jednak i nevydaných z některých archivů, které mu byly snadněji přístupny (Slavatové, Martinicové, Černínové, Lobkovicové, Valdštejnové a Kinští), a z těch úlomků se mu podařilo stmeliti pestrou mosaiku významné části historie národnostní otázky. Sleduje ji až po Marii Terezii a postihuje tím úsek málo zpracovaný. Nejvíce si jest však vážiti na Mukově práci toho, že dovedl se zříci lákavých detailů a že pátrá po jednotící linii. Nejprve probírá základnu, jak se vytvořila pro další dobu již před Bílou horou (kap. I.) na to se zajímá o vlastní katastrofu, (II.), pak líčí čes. šlechtu za doby Leopoldovy (III.) a konečně nastiňuje, jak se ponenáhlu objevovaly známky lepšího příštího (IV).Je samozřejmé, že M. přináší leccos, co nás zajímá se stanoviska právního. Tak především jde o jazykovou otázku, jak se jeví v úřadování po Obnoveném zřízení a hlavně na zemských sněmích. Shodně zastává stanovisko s J. B. Novákem (v Pekařově sborníku), že už od doby předbělohorské vede se tu boj za právo češtiny a když padne po Bílé hoře opora politická, upadá čeština jako jazyk jednací úplně, takže z ní zbývá jen několik formalistních frásí. S tím souvisí i Obnovené zřízení, jež se však dotýká i otázky stavovské přímo. M. registruje pokusy o jeho reformu, ke které nikdy ovšem nedošlo. Vedle těchto věcí, o nichž nelze se ve vymezeném referátu více rozhovořiti, sluší však přičísti k dobru autorovi, že si povšiml i hospodářských poměrů a stanovisek tehdejší čes. šlechty, zvi. v problémech finančních a pak poměrech obyvatelstva vůbec. Jeho práce se uceluje v přehled, který úměrně se věnuje jednotlivým složkám. K tomu přispěl nemálo i výstižný úvod doc. Dr. Stloukala, který závěry shrnuje a vyslovuje celkovou charakteristiku: »česká šlechta se vyřadila sama z národa vlastní vinou.« Právě proto s našeho hlediska sama se odsoudila a není si přáti jejího návratu. Práce Mukova to dosvědčuje jasně a v tom tkví její podstatný význam. Proto rušivě působí, že její autor, který projevil nepochybnou dovednost syntetickou, nedovede prokázati dosti ohledu k českému jazyku, který přepisuje z archivních pramenů nevhodným způsobem paleografickým, zachovávaje všechny zpřežky, což by snad bylo možno prominouti u nějakého amatéra, nikoliv však u historika (srov. na př. str. 67, 68, 92, 98, 99, 127 a j.). Ča.