Č. 952.

Učitelstvo: I. * Učitelé obecných a měšťanských škol nemají dle čl. 2. paritního zákona z 23. května 1919 č. 274 sb. z. a n. nárok na vydání průkazky na zlevněnou jízdu pro státní zaměstnance. — II. Podstata výhody zlevněných jízdenek na drahách pro stát. úředníky.
(Nález ze dne 24. září 1921 č. 11.644.)
Věc: Mořic W. v J. L. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu železnic v Praze (zast. odb. radou Drem Fr. Mazelem) o vydání průkazky na zlevněnou jízdu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádost stěžovatelova, aby mu jako definitivnímu nadučiteli vystavena byla průkazka na zlevněnou jízdu vlaky, byla pořadem instanci zamítnuta s odůvodněním, že průkazka taková přísluší jen skutečným státním úředníkům, učitelům však ani zákonem ze dne 23. května 1919 č. 274 sb. z. a n. karakter skutečných státních úředníků přiznán nebyl.
O stížnosti podané proti rozhodnutí ministerstva železnic uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Především bylo se obírati námitkou nepříslušnosti tohoto soudu, kterou vznesl zástupce žalovaného úřadu při veřejném ústním líčení, a kterou formuloval v ten smysl, že nejde o úřední rozhodnutí ve smyslu § 2 zák. o správ. soudě, nýbrž o pouhé prohlášení strany, poněvadž k rozhodování o tom, zda stěžovateli nárok na vydání zmíněné průkazky přísluší či nikoli, bylo by povoláno ministerstvo vyučování a národní osvěty.
Námitku tu neshledal nejvyšší správní soud důvodnou.
Žalovaný úřad prohlašuje sám v naříkaném rozhodnutí, že nemůže vyhověti rekursu stěžovatelovu, a jeví se tedy již po stránce formelní naříkaný výrok rozhodnutím ve smyslu § 2 zák. o správ. soudě a nikoli pouhým prohlášením strany. Je jím však i po stránce materielní. Organisační statut pro státní správu železniční zavedený vyhláškou ze dne 19. ledna 1896 č. 16 ř. z., stanoví v § 5 pod č. 14, že ministerstvu železnic přísluší věcné rozhodování stran výkladu tarifu, stanoví dále v § 6 pod č. 24, že přísluší mu povolování všech slev jízdného, pokud není povolování to zvláštními předpisy ponecháno úřadům nižším. Z předpisů těch je patrno jednak, že šlo o rozhodnutí, jednak že žalovaný úřad byl k vydání rozhodnutí toho příslušným, kdyžtě v daném případě šlo a jde o rozhodnutí sporné otázky, zda stěžovateli sleva jízdného přísluší čili nic, a stěžovatel nárok svůj na slevu tu opírá o určitý zákonný předpis.
Stížnost namítá ve věci samé, že naříkaným rozhodnutím porušen byl zákon ze dne 23. května 1919 č. 274 sb. z. a n. a to čl. II.. z něhož dle názoru stížnosti vyplývá, že učitelé a tedy i stěžovatel mají nárok na vydání zmíněné průkazky. Článek II. citovaného zákona přiznává učitelům v mezích tohoto zákona služební příjmy rovné oněm, které náležejí úředníkům souhlasného předběžného vzdělání v příslušných hodnostních třídách a skupinách a vykládá pojem služebních příjmů v ten smysl, že služebními příjmy rozumějí se veškeré platy a požitky služební, mimořádná nadlepšování k nim a výhody, které příslušejí státním úředníkům podle platných zákonů a nařízení k nim se odnášejících. Nestanoví tedy tento zákon přímo, že by učitelům nárok na průkazku na zlevněnou jízdu příslušel. Nemůže však býti pochybnosti o tom, že taková průkazka je výhodou, poněvadž majitel její nabývá nároku na zlevněnou jízdu. Aby však stěžovatel právem na základě ustanovení čl. II. cit. zákona mohl tvrditi, že má jako učitel nárok na vydání průkazky té a že tedy odmítnutím nároku jeho byl porušen zákon, musela by tato výhoda příslušeti státním úředníkům na základě zákonů a nařízení, t. j. museli by státní úředníci vůbec na průkazku tu míti právní nárok, spočívající na některém zákonu neb nařízení. V tom směru sdílí pak nejvyšší správní soud stanovisko hájené žalovaným úřadem ve spise odvodním, že ani státní úředníci takového nároku na základě platných zákonů neb nařízení nemají.
Zákon ze dne 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služební pragmatika) jednaje v oddílu III. o právech úředníků, neustanovuje ničeho o tom, že by úředníkům státním příslušel nárok na zlevněnou jízdu, po případě na vydání průkazky na jízdu tu. Také zákony a nařízení železniční nemají ustanovení, z nichž by nárok takový mohl býti dovozován. V té příčině přicházely v době vydání naříkaného rozhodnutí v úvahu cís. nař. ze dne 16. listopadu 1851 č. 1 ř. z. z r. 1852, koncesní zákon železniční ze dne 14. září 1854 č. 238 ř. z. a nařízení ze dne 11. listopadu 1909 č. 172 ř. z., ale žádná z norem těchto nestanoví, že by státním úředníkům nárok na zlevněnou jízdu resp. průkazku příslušel. Ani tarify, jež povinny jsou železnice dle citovaných norem sestavovati a z nichž patrná jsou všechna pro přepravní smlouvu rozhodná ustanovení, ceny přepravní a poplatky, neobsahují ustanovení, dle něhož by státním úředníkům příslušel zmíněný nárok.
Nelze ovšem popírati a odvodní spis žalovaného úřadu výslovně to připouští, že státní úředníci používají určitých slev a že se jim průkazky na zlevněné jízdy vydávají. Leč výhody ty a vydávání průkazek těch jsou pouhé výhody a slevy mimotarifní.
Předpisy, na základě kterých upraveno je vydávání průkazek na zlevněnou jízdu státním úředníkům, upraveny jsou ve výnosu ministerstva železnic čís. 32452/III. ex 1920. Při ústním líčení zastupoval zástupce stěžovatelův právní názor, že výnos ten je nařízením ve smyslu čl. II. paritního zákona a dovozoval, že proto stěžovateli přísluší nárok na vydání průkazky. Dle názoru nejvyššího správního soudu nelze však výnos ten považovati za nařízení, jaké citovaný článek II. paritního zákona měl na mysli. I zástupce stěžovatelův nemohl tvrditi a také netvrdil, že by výnos onen zakládal se na usnesení vlády a že by byl býval publikován ve sbírce zákonů a nařízení a nelze ho již proto považovati za nařízení v tom smyslu, v jakém se v zákonodárství slova nařízení užívá. Třebaže v době vydání paritního zákona nebyla ještě v účinnosti ústavní listina (zákon z 29. února 1920 č. 121 sb. z. a n.) a nedalo se proto použíti při výkladu slova nařízení ústavní listiny, platily přece již tehdy zákon ze dne 13. listopadu 1918 č. 37 sb. z. a n., který v § 14 ve znění změněném zákonem ze dne 23. května 1919 č. 271 sb. z. a n. vyslovil, že moc nařizovací přísluší vládě a zákon ze dne 13. března 1919 č. 139 sb. z. a n., stanovící v § 2 pod lit. c), že nařízení vydaná ústředními úřady státními, pokud obsahují obecně závazná pravidla právní neb pokud zákon nařizuje vyhlášení jich, zařazují se do sbírky zákonů a nařízení.
Onen výnos ministerstva železnic č. 32452III., nebyv ani usnesen vládou ani publikován ve sbírce zákonů a nařízení, nemůže tedy právem býti považován za nařízení ve smyslu, v němž vždy zákony bývá posuzován, a nelze proto právem tvrditi, že by státní úředníci vzhledem na tento výnos mohli opírati nárok na výhody zlevněné jízdy o zákon neb nařízení. Nelze je proto považovati za výhody, o kterých jedná čl. II. zákona ze dne 23. května 1919 č. 274 sb. z. a n. a nelze proto z ustanovení toho vyvozovati nárok stěžovatelův na vystavení oné průkazky.
Na tom nemění ničeho, že důvodová zpráva k zákonu posléz citovanému mezi výhodami, jež zákonem tím učitelům měly býti přiznány, uvádí také výhodu slevy jízdného. Znění článku II. cit. zák. je jasné a zákonodárce, vycházeje z mylného předpokladu, že státním úředníkům je zaručen zákonem neb nařízeními nárok na slevu jízdného, domníval se, že tím i učitelům zákonný nárok na slevu tu vznikne. Pro tento omyl nedosáhla ovšem norma čl. II. cit. zákona cíle, jehož dosíci bylo úmyslem zákonodárce. Leč to zaviněno mylným předpokladem o právním nároku státních úředníků na zlevněnou jízdu a nelze se přes jasné znění čl. II. cit. zákona přenésti. — — — — — — — — — — — — — — — —

Citace:

č. 952. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 778-780.