NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 1256.

Vázanost soudu podle třetího odstavce § 42 j. n. předpokládá, že formelním a právoplatným usnesením v téže věci rozhodováno bylo o témže důvodu zmatečnosti.
Náhradní nárok proti státu za věci doličné dlužno uplatňovati na zemském soudě v Praze.
Ve sporech, přikázaných podle zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. zemskému soudu v Praze, vadí rozepři na jiném soudě absolutní nepříslušnost, nikoliv nepřípustnost pořadu práva.
(Rozh. ze dne 25. října 1921, R I 879/21.)
Žalobkyně předložila jako svědkyně k vyzvání soudu v lichevní trestní věci nové dámské polobotky, jež byly pak soudem zaslány soudu pro zkoušení cen obuvi v Praze, při dopravě se však ztratily. O žalobě na náhradu škody vznesené na erár u okresního soudu rozhodl soud prvé stolice věcně. Odvolací soud zrušil rozsudek i řízení jemu předchozí a odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva. Důvody: V § 1 j. n. vyslovena jest zásada, že soudům přísluší rozhodovati pouze o nárocích soukromoprávních. Výjimky z této zásady stanoveny a upraveny jsou zvláštními zákony. Z toho plyne, že, jde-li o nárok, opírající se o právo veřejné, soudům zpravidla rozhodovati nepřísluší, leč by šlo o nárok podle § 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. To platí též o nárocích z důvodu náhrady škody, poněvadž § 1338 obč. zák., jenž přikazuje takové spory řádným soudům, předpokládá, že uplatňovaný nárok zakládá se na právu soukromém, což v § 1 obč. zák. výslovně vytýká. Žalobkyně domáhá se na žalovaném eráru náhrady škody, vzniklé jí tím, že k vyzvání okresního soudu v K. předložila v trestní věci proti Františku B. pro přestupek předražovaní jako věci doličné své polobotky, které zaslány byly jmenovaným soudem pro zkoušení cen obuvi v Praze a za poštovní dopravy se ztratily, takže po skončeném trestním řízení jí vráceny býti nemohly, čímž utrpěla škodu v zažalované částce. Výzva okresního soudu v K. jako trestního soudu přestupkového opírala se o ustanovení §§ 143 odstavec druhý a 447 tr. ř. a žalobkyně byla podle nich povinna, polobotky soudu jako věci doličné předložiti, ježto jinak vydávala se v nebezpečenství peněžité pokuty, po případě vězení, kteréžto pořádkové tresty podle § 143 odstavec druhý tr. ř. stihnouti ji mohly. Nesprávně proto dovozuje první soudce, že učinila tak z vlastního jednostranného rozhodnutí, naopak stalo se tak k přímému vyzvání soudu. Z řečeného jest však zároveň zřejmo, že trestní soud nejednal v poměru smluvním, nýbrž u výkonu výsostných práv státu, totiž trestní právomoci. Otázku, zda stát jest povinen nahraditi škodu proto, že jeho orgánové způsobili někomu škodu vykonávajíce svůj úřad, lze však, až na shora dotčené výjimky, o něž tu nejde, řešiti jedině podle předpisů práva veřejného. Že nejde také v nárok ve smyslu ustanovení zákona ze dne 12. července 1872, čís. 112 ř. zák. (§ 600 c. ř. s.), bylo již dolíčeno ve zdejším usnesení ze dne 22. listopadu 1920. Poněvadž následkem zmíněné své výzvy okresní soud v K. nevstoupil k žalobkyní v poměr soukromoprávní, neplatí tu zásady práva soukromého. Šlo o poměr veřejnoprávní mezi státem jako celkem a žalobkyní jako jednotlivým občanem, vzniklý při výkonu výsostných práv státu a pro ty platí zvláštní zákony a předpisy, různící se od ustanovení, jež jsou rozhodná pro občanské právní věci ve smyslu § 1 j. n. Z toho, co bylo řečeno, plyne, že žalobkyně nemůže nárok svůj uplatňovati pořadem práva soukromého, jenž jest tu vyloučen. Na překážku tuto dlužno podle § 42 j. n. a § 240 c. ř. s. bráti zřetel v každém období rozepře z povinnosti úřední, i když žádnou stranou, jako v tomto případě, vytýkána nebyla. Ježto pak jest zmatkem ve smyslu § 477 čís. 6 c. ř. s., slušelo podle § 471 čís. 7 c. ř. s. o odvolání rozhodnouti již v zasedání neveřejném.
Nejvyšší soud potvrdil usnesení odvolacího soudu s tím, že z něho vyloučil slova »pro nepřípustnost pořadu práva«.
Důvody:
Především dlužno řešiti otázku, zda byl rekursní soud po rozumu § 42 odstavec třetí j. n. pokud se týče §§ 499 a 416 odst. 2 c. ř. s. vázán na své rozhodnutí ze dne 22. listopadu 1920, jímž změněno usnesení prvé stolice ze dne 6. listopadu 1920, námitka věcné nepříslušnosti zamítnuta a soudu prvé stolice uloženo, by ve věci po zákonu jednal. Na tuto otázku jest odpověděti záporně. Soud vázán jest svým rozhodnutím jen tehdy, když rozhodnutí to jest již formelně právoplatným, stalo se v téže právní záležitosti a týká se téže otázky, totiž téhož důvodu zmatečnosti (viz Dr. Ott: »Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního«, díl I., str. 25 a Neumann: »Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen«, 1. díl, str. 133). Posléz řečené náležitosti však v tomto případě není, jelikož shora uvedené usnesení rekursního soudu ze dne 22. listopadu 1920 opíralo se o to, že nejedná se o nárok a žalobu syndikátní, jak se domníval první soudce, rozhodnutí, o něž nyní se jedná, opírá se však o to, že žalobou uplatňován jest nárok veřejnoprávní a nikoliv, jak první soud za to má, nárok soukromoprávní. Důvody dovolacího rekursu, jímž se stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení, jsou mylny, jak vychází na jevo z těchto úvah: Nesporno jest, že žalobkyně domáhá se na eráru náhrady škody, jež vznikla jí tím, že botek v ceně 350 Kč, jež na vyzvání okresního soudu v K. předložila jako věc doličnou tomuto soudu, by byly upotřebeny v trestním řízení, neobdržela zpět, proto že se ztratily za poštovní dopravy, byvše zaslány jmenovaným okresním soudem soudu pro zkoušení cen obuvi v Praze. Dle toho nelze pochybovati o tom, že jest uplatňován touto žalobou nárok veřejnoprávní, jak správně odůvodňuje i soud odvolací. (Srovnej k této otázce rozhodnutí Nejvyššího soudu čís. 172 úřední sbírky rozhodnutí ve věcech občanských.) Žalobkyně byla na základě 143 a 447 tr. ř. vyzvána, by botky předložila, byla povinna botky ty trestnímu soudu předložiti, poněvadž měly význam pro trestní vyšetřování. Při takových opatřeních nevystupuje stát proti jednotlivci jakožto rovnocenný právní subjekt, jednotlivci na roveň postavený, nýbrž ve své povaze jakožto státní celek, jakožto jednotlivým osobám nadřízená vrchnost, jejížto rozkazům nutno se podrobiti; jednáť se tu o vykonávání vysostního práva státu, jež směřuje k nutnému a účelnému provádění trestní pravomoci. Právní nárok, jejž dovozuje žalobce z tohoto výkonu státního výsostného práva, jest tudíž nárokem veřejnoprávním, o němž náleží rozhodovati v prvé stolici výlučně zemskému soudu v Praze (§ 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. а n.), jelikož tu není podmínek, vytčených v § 2 čís. 6 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 3 sb. z. a n. Z vylíčených úvah vyplývá, že rozsudek procesního soudu, rozhodnuvší ve věci samé, právem uznán byl za zmatečný, nikoliv však dle § 477 čís. 6 c. ř. s., jak za to má soud odvolací, nýbrž dle čís. 3 téhož § a to vzhledem na ustanovení § 1 zákona čís. 4 sb. z. a n. roku 1918, dle něhož o nárocích veřejnoprávních, tam naznačených rozhoduje jako prvá stolice jedině zemský soud v Praze s vyloučením jakéhokoliv soudu jiného (§ 104 odstavec druhý a třetí j. n.). Není tedy správným rozhodnutí soudu odvolacího, pokud odmítá žalobu pro nepřípustnost pořadu práva. Vždyť jest žalující straně ponecháno na vůli, domáhati se nároku na řádném soudě, ovšem ale může tímto soudem býti pouze zemský soud v Praze.

Citace:

č. 1256. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 730-732.