Čís. 1086.
Opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky československé podle § 54 ústavní listiny ze dne 8. října 1920, čís. 586 sb. z. a n., o úpravě pachtovného z polních hospodářství a zemědělských pozemků a o obnově drobných zemědělských pachtů. Ustanovení § 2 (4) předpokládá, že podpachtovné ujednáno bylo teprve po 1. lednu 1918, a má místo nejen při podpachtu dobrovolném, nýbrž i při podpachtu vnuceném (§ 63 přídělového zák. ze dne 30. ledna 1920, čís. 81 sb. z. a n.). Lhostejno též, zda pachtýř, jenž není drobným pachtýřem, dal pozemky v drobný podpacht. Ustanovení to, doplněno tím, co patří tam z § 2 (1) a mlčky se v něm předpokládá, jeví se takto: »Při pozemcích, jež jsou v podpachtu, může, pokud na ně nelze užíti ustanovení tohoto opatření (t. j. pokud podpachtovné ujednáno teprve po 1. lednu 1918, takže není přípustno i je dle odstavce prvého zvýšiti), propachtovatel zvýšiti pachtovné, jež ujednáno bylo před 1. lednem 1918, pro pachtovní rok 1921 a zbývající smluvená pachtovní léta o 6 proc. rozdílu mezi předválečnou cenou propachtovaných nemovitostí a cenou ke dni 1. března 1919 zjištěnou podle zásad, daných v § 11 odst. čtvrtý zákona z 8. dubna 1920, čís. 309 sb. (příl. A), pokud pachtovné takto zvýšené po odečtení daní, přirážek a ostatních veřejných dávek, jež nese propachtovatel, jakož i nynější hodnoty všech vedlejších plnění, k nimž jest podle smlouvy zavázán (pachtovné ryzí), nepřekročí pachtovné, jež platí podpachtýř po srážce 15 proc.« Daně a přirážky odečítají se ze zvýšeného pachtovného jen k tomu cíli, by se seznalo, zda zbytek nepřekročuje nejvyšší přípustné meze zvýšení. Nepřekročuje-li jí, platí se celé zvýšené pachtovné bez srážky daní a přirážek, раk-li ji překročuje, platí se jen nejvyšší mez a srazí se pouze přebytek. Vzorcem pro výpočet, zda zvýšené pachtovné nepřekročuje nejvyšší meze, jest v případě, kde daně a přirážky nese vlastník, staré pachtovné, zvýšené o přirážku k pachtovnému dle tabulky A a zmenšené o daně a přirážky, v případě pak, kde daně a přirážky přesunuty jen na
pachtýře, staré pachtovné zvýšené o řečenou přirážku.
(Rozh. ze dne 7. června 1921, R 11 219/21.)
Propachtovatelka domáhala se pro rok 1921 a následující zvýšení pachtovného na pachtýři, jenž měl od ní spachtován celý dvůr, z něhož byl nucen část dáti v podpacht (dle zákona č. sb. 81/1920). Přirážku vypočítala propachtovatelka základním penízem 23 254 K, od toho odečetla 20 proc. za udržování budov 4 050 K 80 h, a ze zbytku 18 603 K 20 h odečetla dalších 25 proc., ježto šlo o majetek zabraný - 4 650 K 80 h, takže vskutku požadovala přirážku 13.952 K 40 h. Pachtýř proti tomu namítl jednak, že byl z nařízení pozemkového úřadu nucen část pozemku dáti do vnuceného podpachtu a že mu ještě není známo, kolik mu bude na podpachtovném zaplaceno, a vyhradil si v tomto směru uplatniti předpis § 2 (4) opatření č. sb. 586/20 pro případ, kdyby podpachtovné, jež mu bude zaplaceno, po odrážce 15 proc. a po odrážce daní i s přirážkami pro plochu danou v podpacht bylo nižší, než-li vypočítaná přirážka, jednakže dlužno prokázati, že staré pachtovné včetně vypočítané přirážky mez 6 proc. válečné hodnoty pozemků méně 25 proc. (pro zabrání) nepřekročilo. Okresní soud přiznal navrhovatelce požadované zvýšení to 13 952 K 40 h a vyhradil pachtýři odpočísti rozdíl dle zásad § 2 (4) opatření, kdyby pachtovné placené mu podpachtýři po odrážce 15 proc., nikoli však též po odrážce daní s přirážkami bylo nižší než čistých 90 K 60 h (dle výpočtu navrhovatelky) za 1 ha. Návrh pachtýřky, by pro stanovení přirážky platilo jako nejvyšší mez ono pachtovné, které podpachtýřům jest zaplatiti po odrážce 15 proc. a po odrážce daní s přirážkami, zamítl a zůstavil pachtýřce nastoupiti v tomto směru pořad práva. Důvody: Pachtýřce nelze odvolávati se na předpis § 2 (4), opatření, ježto předpis ten vztahuje se pouze na pachty nebo podpachty, při nichž pachtovné bylo smluveno před 1. lednem 1918 nikoli však na nucené pachty z roku 1919 nebo 1920. Okolnost, pachtýřkou tvrzená, že bude poškozena, protože jí bylo nucenými podpachty odebráno 31 ha 18 a, z nichž musí platiti dle smlouvy i veškeré daně a veřejné dávky, možno vzíti v úvahu i pouze v řízení sporném dle zásad občanského zákonníka a nikoliv v případě tomto. Neboť úpravu pachtovného řešiti jest cestou nespornou pouze za předpokladu smluv pachtovních a podpachtovních s ustanovením pachtovného před 1. lednem 1918, čemuž v tomto případě tak není. Rekursní soud povolil zvýšení pachtovného pro pachtovní rok 1921 a pro zbývající pachtovní léta úhrnnou přirážkou 13 952 K 40 h s tím, že při pozemcích, daných do vnuceného podpachtu, nejvyšší mez pro pacht s přirážkou tvoří pachtovné, jež odpůrkyni platí podpachtýři po odrážce 15 proc. a veškerých daní s přirážkami Důvody: Mezi stranami je sporným stanovisko, jaký výklad přísluší ustanovení odstavce čtvrtého § 2 opatření Stálého výboru Národního shromáždění ze dne 8. října 1920, čís. 56 sb. z. a n. a jakým způsobem dlužno upraviti pachtovné z půdy, kteráž byla ve smyslu § 61 přídělového zákona ze dne 30. ledna 1920, čís. 81 sb. z. a n. dána ve vnucený pacht. Rekursní soud v zásadě sdílí původní názor stěžovatelky ze případy vnuceného pachtu sluší zařaditi pod ustanovení § 3 opatření.
Tento předpis praví, že ustanovení § 2 o možnosti zvýšení pachtovného a o způsobu vypočtení přirážky netýká se půdy zabrané dle zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. а n., jež je v pachtu osob, které ji samy neb za pomoci členů své rodiny obdělávají a kteří spolu s osobami, s nimiž ve společné domácnosti žijícími, nemají vlastní a pachtované půdy zemědělské dohromady více než 8 ha, ani půdy zajištěné drobným pachtýřům dle zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. Vnucené pachtýře zajisté pak dlužno počítati do téže kategorie drobných zemědělců. Dle § 63 přídělového zákona ze dne 30. ledna 1920, čís. 81 sb. z. a n. může zabraná půda ještě před převzetím a skutečným přídělem v místech, kde je toho nutná potřeba, dána býti pozemkovým úřadem za současného stanovení podmínek, tedy i způsobem vnuceným do pachtu osobám, v § 1 čís. 1 jmenovaným, totiž takovým, jimž zabraná půda může býti přidělena, tedy malým zemědělcům, domkářum, drobným živnostníkům a pod., v rozsahu stačícím k samostatné obživě hospodáře a jeho rodiny, na které hospodář se svojí rodinou muže hospodařiti bez stálé cizí pomoci (§ 2), ve formě t. zv. soběstačných rolnických nedílů (§ 15) v nejvyšší výměře 6—10 ha (§ 16). Z toho viděti, že se jedná o týž druh t. zv. drobných lidí, proti nimž zvýšení pachtovného dle § 2 opatření není přípustno. Zákon ovšem je potud neúplný a nejasný, že měl, jelikož již tehdy existence vnucených pachtýřu byla starším zákonem zavedena a upravena, způsobem zcela určitým je mezi výjimkami v § 3 cit. opatř. jmenovati, avšak pojem vnucených pachtýřů je celkem totožným s oněmi drobnými zemědělci, kteréž § 3 za všech okolností chrání před zvýšením pachtovného nebo podpachtovného. Není-li přípustno zvýšení proti těmto osobám, pak zajisté nemůže ani propachtovatel domáhati se zvýšení pachtovného proti pachtýři. Proto s přesného hlediska zákona byl by vlastně neodůvodněn návrh propachtovatelky na zvýšení pachtovného proti pachtýřce ohledně oné plochy 31 ha 18 a, kteráž jí byla za účelem vnucených pachtů odňata. Předpis odstavce čtvrtého § 2 opatření bylo by proto dle tohoto náhledu rekursního soudu lze použíti pouze na případy dobrovolného podpachtu a to také ještě z těchto důvodů: Podmínky vnuceného pachtu (podpachtu) vůbec a tedy zvláště i ohledně činže se určují úřadem závazně pro obě strany (odstavec čtvrtý § 63 příd. zák.), při dobrovolném podpachtu, vznikl-li před 1. lednem 1918, může pachtýř dle § 2 odstavec prvý až třetí zažádati o zvýšení podpachtovní činže, stejně jako proti němu může propachtovatel přirážku si vymoci. Vznikl-li podpacht po té době, bylo to výhradně v možnosti pachtýře, aby si podpachtovní činži určil ve výši, přiměřené poměrům nové doby. Již z toho viděti podstatný rozdíl mezi podpachty vnucenými a jinými a nebylo by správným připustiti zvýšení pachtovného propachtovateli proti pachtýři dle § 2 odstavec prvý a druhý, kdyby pachtýři nebylo možno hojiti se způsobem stejným na podpachtýři. Avšak pachtýřka v tomto případě jak v řízení před prvým soudcem, tak i nadále ve stížnosti postavila se, jak tvrdí, na stanovisko, navrhovatelce příznivější, nemajíc ničeho proti tomu, aby také z těchto polí přirážka byla vybírána, takže obě strany souhlasně kladou na roveň pacht vnucený pachtu dobrovolnému a vedou pouze spor o to, má-li platiti při stanovení této přirážky jako nejvyšší mez dle odstavce čtvrtého § 2 opatření podpachtovné po srážce 15 proc., jak tvrdí navrhovatelka, či, zda kromě toho se mají též odpočítati daně s přirážkami, jak tomu chce odpůrkyně. Rekursní soud nemůže proto při tomto čistě dispositivním stanovisku stran uplatniti svůj zásadní názor a dlužno jemu toliko řešiti otázku, kteráž pouze ještě mezi stranami je spornou. Regulativ pro nejvyšší možně zvýšení pachtovného je stanoven v odstavci prvém § 2 opatření, kterýmž má býti ryzí pachtovné, nepřekročující 6 proc. ceny nemovitosti ke dni l. března 1919. Tyto výpočty přirážek a nejvyšší meze jsou obsaženy v obojí přílohové tabulce. Při pozemcích, jež jsou v podpachtu, stanoven je tento regulativ v poměru mezi pachtýřcm a propachtovatclem v odstavci čtvrtém § 2 způsobem i odchylným a to z příčin snadno pochopitelných. Nejvyšší mezí pro přirážku propachtovatelovu nemůže býti nějaké absolutní měřítko, jak je tomu v případě předešlém, neboť máme zde dvojí poměr: propachtovatele k pachtýři a pachtýře k podpachtýří. Tu může býti jen podpachtovné tímto měřítkem, neboť přirozeně nesmí propachtovatel žádati i se zvýšením více, než pachtýř sám dostává, což by se jinak snadno mohlo státi, na př. když by pachtýř brzy po 1. lednu 1918 v důvěře v posavadní své
nízké pachtovné byl pachtované pozemky přiměřeně nízko dal zcela neb z části v podpacht, nebo v případě již zmíněných vnucených podpachtů. Názor prvého soudce na tuto věc nezdá se býti ujasněn a bez rozporu. Vc svém rozhodnutí praví, že zůstává pachtýřce vyhrazeno odpočísti diferenci dle zásad § 2 odstavec čtvrtý stanovenou, kdyby pachtovné, placené jí podpachtýří po odrážce 15 proc., nikoliv však též po srážce daní u přirážek, bylo nižší, než čistých 90 K 60 h za 1 ha, kdežto v důvodech rozhodnutí praví, že pachtýřce nepřísluší odvolávati se na předpis § 2 odstavec čtvrtý, jenž se vztahuje pouze na pachty nebo podpachty před 1. lednem 1918, nikoliv na vnucené pachty z roku 1919 neb 1920. Předně obě strany shodně staví na základě svého disposičního práva, jak již řečeno, vnucené pachty na roveň pachtům jiným, za druhé nelze najednom místě předpisu čtvrtého odstavce § 2 použíti, na jiném ho vylučovati a konečně nemůže býti sporu o tom, že, když hlavní pacht pochází z doby před 1. lednem 1918 a podpacht z doby pozdější, může propachtovatel přirážek k pachtovnému se domáhati, poněvadž pachtýři bylo možno, jak také již pověděno, v pozdější době, kdy všeobecně již panovalo ono známé stoupnutí cen pachtovních, domoci se hned při uzavření smlouvy podpachtovní přiměřeně vyšší činže. Nesprávným bylo také, že prvý soudce odkázal pachtýřku na pořad práva s návrhem, aby pro stanovení přirážky platilo jako nejvyšší mez ono pachtovné, které podpachtýři jí zaplatí po srážce 15 proc. a daní s přirážkami. Řízení dle uvedeného opatření Stálého výboru se provádí dle zásad řízení nesporného (§ 6), a může proto soudce odkázati stranu na pořad žaloby jen pro
sporné skutečnosti, tvořící podklad rozhodnutí. Konečně je i v tom pochybeno, že podpachtovné není maximálním mezníkem pro čistou přirážku, t. j. v tomto případě vypočtených 90 K 60 h za 1 ha, jak k tomu slovně znění odstavce čtvrtého § 2 svádí, nýbrž zajisté přirozené a dle obdoby příl. В) k odstavci prvému a druhému § 2 pro pachtovné spolu s přirážkou. Zde však se jedná pouze o sporný výklad zákona, za jakých podmínek má platiti podpachtovné jako nejvyšší mez zvýšení dle odstavce čtvrtého § 2. A tu rekursní soud se přidává úplně k názoru stížnosti, že ku zvýšení pachtovného lze svoliti jen, pokud čistá podpachtovní činže po srážce daní a 15 proc. na to stačí. Opatření Stálého výboru na tomto místě ovšem mluví pouze o srážce 15 proc. Avšak přirozený, rozumný a spravedlivý výklad smyslu a tendence celého tohoto předpisu musí napraviti nedokonalost koncepce jeho, kteráž zajisté je tu patrna. V odstavci prvém a druhém § 2 se při výpočtu maximální přirážky odpočítávají daně jež platí propachtovatel, tak aby jen čisté pachtovné po zvýšení činilo nejvýše 6 proc. zúročení ceny nemovitosti. V jakém poměru k tomu аle spravedlnosti vůbec byl by výklad odstavce čtvrtého, že při pozemcích v podpachtu činiti může zvýšení pachtovného až tolik, kolik činí podpachtovné minus 15 proc. bez ohledu na to, kolik daní a jiných dávek platí pachtýř. Správně uvádí stížnost jako příklad, že v daném případě činí
pachtovné ze dvora i se žádanou přirážkou okrouhle 193 K po ha, daň s přirážkami sama však činí 250 —300 K. Při tom uvážiti dlužno, že činže ze vnucených podpachtů snad není ještě určena, a, kdyby byla známa a značně vyšší než pachtovné, jak tomu přirozeně u podpachtu obyčejně bývá, takže by i po srážce zmíněných 15 proc. bylo ještě rovno zvýšenému pachtovnému neb dokonce sahalo nad ně, pak vždy ještě byl by pachtýř ve značné škodě, kdyby si nesměl kromě toho daně odpočísti. Číselný výpočet tudíž jasně vyvrací názor navrhovatelky a prvého soudce. Zákon tu má na mysli zajisté jen ten pravidelný případ, že pachtýř daně neplatí, pak by ovšem při projeveném opačném názoru ku škodě nepřišel. Když
však v tomto případě je nesporno, že pachtýřka platí daně s přirážkami též z pozemků, daných ve vnucený podpacht, nutno při určení podpachtovného jako maximálního regulativu připustiti odpočtení těch všech daní, jež pachtýřka platí, a mimo to oněch 15 proc., jež zákon míní jako paušál na různou režii, risiko i částečný zisk pachtýře při podpachtu. Nejvyšší soud zrušil usnesení nižších soudů a uložil prvému soudu, by, doplně řízení, dále ve věci jednal.
Důvody:
Usnesení nižších stolic bylo už z té příčiny zrušiti, protože po rozumu § 5 odstavec prvý, § 4 odstavec prvý opatření Stálého výboru Nár. shrom. ze dne 8. října 1920, čís. 586 sb. z. a n. soud rozhodnouti musí o výši požadované přirážky, musí ji tedy ciferně určiti — s konečnou platností, tak aby o cifře té žádného sporu více býti nemohlo, čemuž však usnesení nižších stolic nevyhovují, vyslovujíce jen zásadu, podle které dle jejich mínění výpočet provésti jest, a ponechávajíce takto příštím sporům dvéře do kořán otevřené, to tím více, když nejde snad pouze o matematický výpočet, nýbrž dlužno zjistiti především jeho základy, na nichž dle zákona spočívati má, tak zejména výši podpachtovného a po případě i výši daní a přirážek, jež podpachtýři platí, což jest zjištění skutkové, které nemožno zůstaviti stranám, nýbrž musí je učiniti soud po náležitém vyšetření věci. Ale nejen to, nýbrž i samy zásady, jež nižší stolice pro výpočet vytyčují, neodpovídají po názoru Nejvyššího soudu předpisům zákona, t. j. cit. opatření, odporujíce jak jeho úmyslu a cílům, tak výpočetní methodě, v něm předepsané. Bezesporno jest, že z pozemků dvora, o nějž jde, nalézá se 31 ha 18 a ve vnuceném podpachtu po rozumu § 63 zák. přídělového ze dne 30. ledna 1920, čís. 81 sb., takže podpacht tento datuje teprv z doby po 1. lednu 1918 a spor točí se toliko o zvýšení pachtovného z těchto pozemků. Sporny jsou tyto dvě otázky: 1. Zdali nárok na zvýšení pachtovného má místo i u těchto pozemků, ve vnuceném podpachtu se nalézajících, čili nic, t. j. zdali předpis § 2 odstavec čtvrtý cit. opatření, dle něhož při pozemcích, jež jsou v podpachtu, platí — pokud na ně nelze užíti ustanovení tohoto opatření, t. j. pokud podpachtovné ujednáno teprve po 1. lednu 1918 (§ 2 odstavec prvý) — v poměru mezi pachtýřem a propachtovatelem jako nejvyšší mez pro přirážku k pachtovnému podpachtovné po srážce 15 proc., má místo i při řečeném vnuceném podpachtu či toliko při podpachtu dobrovolném, a pakli i přivnuceném, tedy dále 2. zdali mimo uvedených 15 proc. srážeti možno také daně a přirážky, o nichž předpis ten (§ 2 odstavec čtvrtý) nemluví.
Ad 1. Rekursní soud přijímá tu náhled pachtýřky, že předpis § 2 odstavec čtvrtý se na řečený vnucený podpacht nevztahuje a že tedy pachtovné z pozemků v něm se nalézajících vůbec zvyšovati nelze, ale má za to, že když pachtýřka se zvýšení podrobuje, nemůže tento svůj názor uplatniti a musí rozhodnouti otázku ad 2. Při tom však přehlédl, že pachtýřka výslovně prohlašuje, že podvoluje-li se zvýšení dobrovolně, může toto býti stanoveno jen v té výši, ve které je dobrovolně přijímá, a když ona je přijímá jen po srážce daní a přirážek, nelze přes to jíti. V tom má pachtýřka pravdu, neboť pak by to byl od ní dar a dar ten nelze proti její vůli zvyšovati. Vlastnice může tedy srážce daní a přirážek odpírati jen, pakli se obě otázky, tedy už otázka ad 1., v jejím smyslu zodpovědí a dlužno tedy i tuto otázku řešiti. Pachtýřka a s ní rekursní soud míní, že celý § 2 a tudíž i jeho odstavec čtvrtý, o nějž jde, vysazen jest pro
vnucené podpachty z platnosti předpisem § 3., avšak tomu nelze přisvědčiti. Pravíť § 3. že ustanovení § 2 netýká se půdy zabrané zákonem záborovým (§§ 2 a 3 zák. ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n.), je-li v pachtu pachtýřů. kteří ji sami obdělávají, nemajíce vší půdy více než 8 ha, tedy pachtýřů t. zv. drobných. Zákon tedy výslovně mluví o pachtu a pachtýřích (drobných), nikoli ale o podpachtu a podpachtýřích, i chybuje tedy rekursní soud, když bez dalšího uvažování pojímá předpis tak, jako by v tom nebylo rozdílu, a vztahuje jej i na náš vnucený podpacht. Rozdíl jest veliký a důležitý. Kdyby vlastnice měla pozemky rozpachtovány přímo mezi drobné pachtýře, pak by se předpis na ten případ vztahoval a ona by nemohla pachtovné nijak zvýšiti ať by už to byli drobní pachtýři dobrovolní anebo vnucení, a ať by pacht datoval z doby před 1. lednem 1918 nebo z doby po něm (jen z této doby může datovati pacht vnucený, ježto byl připuštěn teprv zákonem přídělovým z 30. ledna 1920), neboť zákon přeje drobným pachtýřům, a tak nejen nemá místo § 2 odstavec prvý mezi vlastníkem a drobným pachtýřem, ale ani § 2 odstavec čtvrtý nemá místo, když drobný pachtýř pozemek přepustí drobnému podpachtýři. Ale v daném případě má se věc jinak: Tu vlastnice propachtovala velkopachtýřce. akciovému cukrovaru, a to celý dvůr, a jako zákon přeje drobným pachtýřům, tak zase béře v ochranu vlastníka proti velkopachtýři, vůbec proti pachtýři nedrobnému, a jest tato ochranou právě úmyslem a účelem našeho Opatření: má důvod svůj v tom, že pachtýř měl při stále stoupající drahotě zemědělských výrobků výdělek nepoměrně vysoký, ale vlastníku platil poměrné jen nepatrné pachtovným, tato nesrovnalost, tato křivda na vlastníku má tedy býti pro budoucnost odklizena a napravena. Při názoru rekursního soudu, jenž předpis § 2 odstavec čtvrtý vylučuje i při velkopachtýři, pakli dal pozemky ve vnucený drobný podpacht, by se však tato křivda kuntinuovala, a to se příčí úmyslu zákona i citu spravedlnosti, jenž zákon diktoval. Na tom nic nemění, že je to podpacht vnucený po rozumu § 63 cit. zák. i přídělového. Tento předpis jest, jak materiálie blíže rozvádějí, dán za tím účelem, aby tam, kde je mezi lidem hlad po zemědělské půdě, bylo tímto zatímním přídělem půdy (v pacht neb v podpacht místo ve vlastních) zabráněno veřejným nepokojům a nedočkavé mysle upokojeny. Má i pak dle tohoto předpisu půda býti dána na příkaz pozemkového úřadu do pachtu pokud se týče podpachtu za běžných podmínek pachtovních, to rozumí se předem za běžné nyní pachtovní ceny (odstavec prvý), sice pakli tohoto příkazu nebude uposlechnuto, určí pozemkový úřad pachtovní podmínky sám závazně pro obě strany (odstavec čtvrtý). Je samozřejmo, že i pozemkový úřad určí podmínky v té krajině běžné, tedy zejména také pachtovné v běžné nyní výši. Takte tedy velkopachtýřka (cukrovar) brala by podpachtovné, přiměřené nynější době a jejim druhotním poměrům, sama však platila by nadále nepatrné pachtovné i úvodní, poměrům nynějším neodpovídající a křivda by se kontinuovala. Proto tedy nelze vylučovati z předpisu § 2 odstavec čtvrtý cit. opatření ani podpacht vnucený, nejen proto, že ani předpis ten sám nerozeznává mezi podpachtem dobrovolným a vnuceným, ale zvláště proto, že jsou tu dutklivé důvody, které lišiti přímo zabraňují, čili zákonodárný důvod předpisu dopadá jak při dobrovolném, tak při nuceném podpachtu stejně. Arci podpachtýř, je-li skutečně drobný, t. j. nemá, vší pudy, pachtované i vlastní, více než 8 ha (takovými nemusí býti nutně pachtýři pokud v týče podpachtýři dle § 63 příděl. zák. vnucení, neboť § 1 čís. 1 a § 2 téhož zákona tohoto omezení na 8 ha při svých drobných lidech neznají), tím, jak řečeno, dotčen není a býti nesmí. Jemu se nesmí podpachtovatné zvýšiti, i kdyby jeho nynější výše datovala z doby před 1. lednem 1918 nýbrž podpachtovné, které skutečně platí, jest toliko basí pro výpočet
přirážky uložené zákonem velkopachtýři dle § 2 odstavec čtvrtý cit. opatření. Tak otázka ad 1. zodpověděna ve smyslu kladném, ve prospěch vlastnice.
Ad 2. Nelze souhlasiti s pachtýřkou a rekursním soudem, jako by se tu byl stal zákonu lapsus, že omylem na daně nevzpomněl. On má na mysli daně v odstavci prvém a zase až v odstavci pátém (dále též v § 1 a v odstavci čtvrtém mezi nimi položeném, byl by na ně zapoměl? Tu nelze uznati za možné neb pravděpodobné, neřku-li jisté. Zákon v odstavci
čtvrtém § 2 o daních nemluví, protože otázku jich vyřídil již v odstavci prvém. Kardinální vadou v pojetí pachtýřky a rekursního soudu je, že předpis odstavce čtvrtého pojímají jako sám v sobě uzavřený a úplně samostatný, kdežto jest to jen modifikace předpisu odstavce prvého pro případ podpachtu, v němž podpachtovné nyní placené ujednáno teprve po 1. lednu 1918, a sice modifikace potud, že se tu určuje jiná nejvyšší mez pro přirážku k pachtovnému. V odstavci prvém totiž je tou mezí 6 proc. ceny propachtované nemovitosti ke dni 1. března 1919, pro pozemky v příl. В již vypočítaných (pro náš případ je to dle této příl. В obnos 352 K při 1 h), v odstavci čtvrtém však je jí podpachtovné po srážce 15 proc. V ostatním se ani tu ani na obsahu odstavce prvého nezměnilo. Dosadíme-li tedy do našeho sporného odstavce čtvrtého vše to, co tam z odstavce prvého patří a mlčky se v něm předpokládá, bude zníti takto: »Při pozemcích, jež jsou v podpachtu, může«, pokud na ně nelze užíti ustanovení tohoto opatření« (t. j. pokud podpachtovné ujednáno teprv po 1. lednu 1918, takže není přípustno i je dle odstavce prvého zvýšiti), propachtovatel zvýšiti pachtovné, jež ujednáno bylo před 1. lednem 1918, pro pachtovní rok 1921 a zbývající smluvená pachtovní léta o 6 proc. rozdílu mezi předválečnou cenou propachtovaných nemovitostí i cenou ke dni 1. březnu 1919 zjištěnou podle zásad, daných v § 11 odstavec čtvrtý zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. (příl. A), pokud pachtovné takto zvýšené po odečtení daní, přirážek a ostatních veřejných dávek, jež nese propachtovatel, jakož i nynější hodnoty všech vedlejších plnění, k nimž jest podle smlouvy zavázán (pachtovné ryzí), nepřekročí« nyní přijde ta jediná změna — »pachtovné, jež platí podpachtýř po srážce 15 proc.« — věta to, jež tu nastupuje místo věty odstavce prvého (nepřekročí) 6 proc. ceny těchto nemovitosti ke dni 1. března 1919 (příl. B)«. Tu tedy otázka daní a přirážek už vyřízena, a běží už jen o výklad věty »po odečtení daní, přirážek a ostatních veřejných dávek, jež nese propachtovatel«. Známo totiž, že podle zákona nese daně vlastník, tedy propachtovatel, že však smlouvou často se placení jich přesunuje na pachtýře, a o tom případě zákon nemluví, neudávaje, zda se odpočítávají čili nic. Ale tato mezera je jen zdánlivá, ve skutečnosti jest zde i tento případ rozhodnut. Mějme na mysli zákonnou povinnost vlastníka k placení daní — o plnění, jež mu smlouvou uložena jsou, mluví další věta, které se smlouvou ani zbaviti nemůže, neboť zůstává vždy vůči státu, bernímu eráru, v původním zákonném ručení, a erár nemá ani právního titulu, aby je přímo na pachtýři požadoval a vymáhal, může se tedy vždy držeti jen vlastníka, jenž tedy také, nezaplatí-li je pachtýř, sám je zaplatiti musí a jen hojiti na pachtýři se může. V tomto smyslu nese daně a přirážky tedy vždy propachtovatel. Takto tedy daně srážejí se vždy, ale, jak ze smyslu zákona a jeho konstrukce výpočtu plyne, děje se to ve prospěch vlastníka; neboť nesrážejí se, aby se přirážka k pachtovnému snížila, nýbrž naopak aby se zamezilo snížení. Srážejíť se, aby se zjistilo, nepřekročí-li
zvýšené pachtovné nejvyšší mez; nesráží-li se z něho tedy daně a přirážky, překročí ono tuto nejvyšší mez dříve a snáze a musí tedy býti indukováno až na tuto mez; pakliže však se z něho napřed daně a přirážky srazí, překročí tu nejvyšší mez tíže, a nepřekročí-li, nebude tedy redukováno. Dlužno dobře si uvědomiti, že daně a přirážky neodčítají se z pachtovného zvýšeného k tomu cíli, aby se toto již tímto odečtením snížilo a pachtýř platil jen zbytek, nýbrž pouze k tomu cíli, aby se seznalo, zdali zbytek nepřekročuje onu nejvyšší mez; nepřekročuje-li ji tedy, platí se celé zvýšené pachtovné (beze srážky daní a přirážek), překročuje-li však, platí se jen ta nejvyšší mez a pouze plus se sráží.
Odčítání děje se tedy ve prospěch vlastníka. Ale dlužno ještě zvláště vyložiti případ, kdy vlastník smlouvou přesunul placení daní a přirážek na pachtýře. Protože vlastník podle zákona daně a přirážky nese, zůstává vše jako shora, až na to, že když pachtýř je podle zákona nenese, avšak smlouvou se mu uloží, což ovšem platí jen pro poměr mezi smluvníky není to nic jiného, než že se o ně — o obnos daní a přirážek — zvýšilo pachtovné, t. j. pachtovné efektivní představuje pachtovné nominilní plus daní a přirážek, zrovna tak, jako když prodatel v kupní smlouvě přesune dávku z majetku neb z přírůstku majetku na kupce, neboť i tu musí si kupec obnos dávky přiraziti ke kupní ceně. Rozumí pak se, že za základ výpočtu musí se v takovém případě vzíti efektivní pachtovné, obsahující v sobě i převalené na pachtýře daně i přirážky, k tomu se připočte přirážka k pachtovnému dle tabulky A, to činí dohromady »zvýšené pachtovné«, z toho se dle předpisu zase odečtou daně a přirážky »jež nese propachtovatel«, tedy tytéž daně a přirážky na pachtýře převalené a napřed do efektivního pachtovného připočtené, a zkoumá se, nepřekročuje-li zbytek nejvyšší mez. To je nezkrácený pochod. Ale když tytéž daně a přirážky jednou se připočítávají a pak zase odpočítávají,
tedy zkrácený pochod bude, když je vůbec vypustíme, jako by jich nebylo, a tento zkrácený pochod volil zákon řka, že se odpočítávají jen daně a přirážky, »jež nese propachtovatel«, pojímáme-li tuto větu ve smyslu jako »jež platí skutečně propachtovatel«. To odpovídá úplně pojmu pachtovného ryzího, na něž zákon důraz klade. Nese-li dle smlouvy daně a přirážky pachtýř, tedy je zákom neodpočítavá, protože by je byl napřed musil
připočítat, a to nečiní, nýbrž bere za základ pachtovné nominální. Je-li Ps pachtovné staré, d daně a přirážky, p přirážka k pachtovnému dle tabulky A, tedy obdržíme pak tyto vzorce pro výpočet, zda zvýšené pachtovné nepřekročuje nejvyšší mez; a) když daně a přirážky nese vlastník: Ps + p + d, b) když daně a přirážky jsou přesunuty na pachtýře: Ps + d + p — d, což ale je rovno zkrácenému Ps + p. O odčítání daní může býti řeči vůbec jen, pokud jde o otázku, zda zvýšené pachtovné překročuje nejvyšší mez odstavce prvého, pokud se týče odstavce druhého, naprosto však nelze je odčítati od nejvyšší meze, jak se toho domáhá pachtýřka. Stěžovatel má tedy pravdu. Dlužno to však provésti ciferně. Netřeba sice znáti obnos daní, když zůstávají ad b) mimo zřetel, ale dlužno znáti ciferně nejvyšší mez, t. j. podpachtovné ohledně oněch 31 ha 18 a, jež jsou ve vnuceném podpachtu, což však nebylo vyšetřeno. Rozumí se, že раk-li podpachtýři platí i daně, je nejvyšší mez podpachtovné efektivní, t. j. nominelní plus daní a přirážek.