NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 4871.

Zdravotnictví. — Obecní zaměstnanci: * Zvěrolékaři dipl. ve službách hlavního města Prahy pověření dozorem na ústředních jatkách a dobytčím trhu nejsou osvobozeni z povinného členství ve zvěrolékařských komorách.
(Nález ze dne 5. září 1925 č. 16356).
Věc: Čeněk Č. a spol. v Praze (adv. Dr. Arn. Jozífko z Prahy) proti ministerstvu zemědělství (min. rada Václ. Maňhal) o členství ve zvěrolékařské komoře.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ohledně st-lů bylo v pořadí instančním uznáno, že jsou povinnými členy zvěrolékařské komory v Praze, při čemž nař. rozhodnutí vychází ze skutkové podstaty, že st-lé jsou diplomovaní zvěrolékaři, ustanovení ve službách hlav. města Prahy, že jim proto náleží zvěrolékařská prohlídka dobytka živého a zabitého masa v ústředních jatkách a v trhu dobytčím, a že jsou za svoje úkony také placeni.
Stížnost namítá proti tomu jako vadu řízení, že nebylo zjištěno služební postavení st-lů ve službách hl. m. Prahy a rozsah jejich činnosti, zejména že mimo svoji činnost úřední nejsou oprávněni provozovati praksi zvěrolékařskou, a že jsou na roven postaveni zvěrolékařům státním.
Ve věci samé má stížnost za to, že na st-le platí ustanovení § 3 zák. o zvěrolékařských komorách z 20. února 1920 č. 133 Sb., poněvadž nejsou oprávněni vykonávati praksi zvěrolékařskou, byvše hl. m. Prahou přijati do služeb za podmínky, že praksi zvěrolékařskou vykonávati nebudou, a že postup do vyšších hodnostních tříd jest vázán tím, že praksi tu nebudou vykonávati. Dále tvrdí st-lé, že o nich platí vše, co platí o zvěrolékařích ve službě státní, poněvadž jsou veřejnými úředníky úřadu, který vykonává v první stolici funkce úřadu státního.
Nss založil rozhodnutí na těchto úvahách:
Zákon o zřízení zvěrolékařských komor stanoví, že všichni zvěrolékaři, oprávnění provozovati praksi zvěrolékařskou s výjimkou v § 22 stanovenou — pokud se výslovně nevzdají výkonu prakse — jsou členy zvěrolékařské komory.
St-lé sami doznávají, že zásadně jsou oprávněni provozovati zvěrolékařskou praxi, neboť sami tvrdí, že jsou diplomovanými zvěrolékaři; dle dekretu dv. kanc. z 1. března 1833 pak jest každý na tuzemském ústavu promovaný zvěrolékař oprávněn se kdekoliv na území státním usaditi a umění své provozovati. Tato okolnost a tím předpoklad povinného členství zvěrolékařské komory není tedy sporný.
Rovněž není na sporu okolnost, zda se st-lé výkonu prakse zvěrolékařské výslovně vzdali, neboť nař. rozhodnutí tuto okolnost vůbec pokládá za lhostejnou, vycházejíc ze skutečnosti, že st-lé praksi tu jako úředníci obce skutečně provozují.
Zákon o zvěrolékařských komorách nevymezuje pojem prakse — nečiní tak ani jiný zákon, dlužno proto pojem ten stanoviti dle obsahu, jaký má v obecné mluvě. Dle toho rozuměti jest praksi upotřebení určitých vědomostí a prostředků vědou získaných (theorie) k docílení určitých výsledků, ve skutečnosti tedy u zvěrolékařství zajisté také činnost, kterou podle poznatků studiem získaných se stanoví, není-li dobytek stížen nemocí, která jeho připuštění do ústředních jatek nebo trhu dobytčího vylučuje (§ 2 instrukce) a zda maso ze zabitých zvířat jest k lidskému požívání zdravé (§ 9 instr.).
Když st-lé nepopírají, že tuto činnost, kterou nař. rozhodnutí jediné béře za základ, skutečně provozují, nelze shledati, že nař. rozhodnutí tuto činnost nesprávně posoudilo, pokládajíc ji za skutečné provozování zvěrolékařské prakse. Bylo-li však zjištěno, že prakse zvěrolékařská skutečně byla provozována, pak zůstává lhostejným, že byla provozována pouze na jatkách a dobytčím trhu, nikoli také u soukromníků, a že se prakse soukromé st-lé dočasné vzdali, a nelze pokládati vadou řízení, že ve směru tom nebylo ještě zjištěno, že st-lé nejsou oprávněni provovozati praksi zvěrolékařskou.
Zbývá proto jen zkoumati, zda st-lům svědčí výjimka § 22 zákona uvedeného. Zákon ten nevztahuje se na zvěrolékaře v aktivní službě vojenské a na zvěrolékaře ve službě státní. Přihlédne-li se k tomu, že dle § 3 zák. zvěrolékaři již nabytím oprávnění provozovati praksi zvěrolékařskou ipsa lege stávají se členy zvěrolék. komory, že z tohoto donuceného členství vyňati jsou jen osoby v § 22 uvedené a ti, kteří se výkonu prakse výslovně vzdají — tu dlužno výjimku § 22 vykládati přesně a předem vyloučiti obdobné upotřebení předpisu toho. St-lé netvrdí, že jsou zvěrolékaři ve službě státní — tvrdí pouze, že jsou veřejnými úředníky úřadu, který vykonává v první stolici funkce úřadu státního, že proto na ně platí ustanovení o zvěrolékařích ve službě státní.
Vzhledem k tomu, že, jak již řečeno, obdobné použití ustanovení § 22 jest vyloučeno, stačí poukázati k tomu, že třeba hl. m. Praha určité, jinak okr. správám pol. přikázané úkoly obstarává — nelze proto úřady jeho touto agendou zaměstnané pokládati za státní politické úřady a zvěrolékaře městské za zvěrolékaře ve službě státní, poněvadž jsou a zůstanou — i když obstarávají úkony státní — vždy úředníky samosprávné korporace.
Stížnost jest tedy ve všech směrech neodůvodněnou, pročež byla zamítnuta.

Citace:

č. 4871. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 64-66.