NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3786.

Policejní řízení trestní I. * Předpis § 3 min. nař. z 31. ledna 1860 č. 31 ř. z., podle něhož není dalšího rekursu, jestliže zemský úřad politický potvrdí trestní nález prvé stolice, neodporuje § 15 cís. patentu z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. — II. * Nepoužije-li úřad v trestním řízení policejním trestního rejstříku podle min. nař. z 5. března 1858 č. 34 ř. z., nýbrž vysloví trest zvláštním nálezem, stačí, dá-li obviněného vyslechnouti u obecního úřadu. — III. K výkladu § 7 cís. nařízení ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z.
Církevní věci: O zákazu používání katolického kostela pro bohoslužebné úkony církve československé.
(Nález ze dne 21. června 1924 č. 11 083).
Věc: K. W. a F. R. v Ch. proti zemské správě politické o trestní nálezy. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Když příslušníci církve čsl. v Ch. počali konati v tamním farním kostele svoje bohoslužby, bylo výměrem osp-é v T. z 18. května 1921 radě starších uloženo, aby kostel s příslušenstvím vrátila římsko-katolickému duchovnímu při kostele tom ustanovenému. Odvolání bylo rozhodnutím zsp-é v Praze ze dne ... a další odvolání rozhodnutím min. škol. ze . . . zamítnuto.
Stížnost do tohoto rozhodnutí k nss-u podapá byla usnesením nss-u z 3. dubna 1922 č. 4164 podle § 21 a 2 zák. o ss a limine odmítnuta.
Osp podle své zprávy ve spisech uložené z 19. května 1923, aby provedla pravoplatné rozhodnutí státních úřadů kultovních, nařídila jednotlivým členům rady starších církve čsl. v Ch. ve smyslu § 1 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., aby kostel vydali a uložila obecnímu úřadu v Ch., aby kostel uzavřel a zapečetil.
Když nařízení to nemělo výsledku, vyslala osp dne 7. června 1922 svého zástupce do Ch. s příkazem, aby cit. pravoplatné rozhodnutí provedl. Zástupce úřadu zapečetil kostel a publikoval vyhlášku tohoto znění: Farní kostel v Ch., svého času svémocně zabraný příslušníky církve čsl., byl na základě pravoplatných rozhodnutí příslušných úřadů exekučně vrácen řím.-kat. církvi a duchovní správě v Ch. Každé jakékoliv konání bohoslužby příslušníky církve čsl. v tomto kostele se přísně zakazuje. Překročení tohoto zákazu bude se vší přísností trestně stíháno.
Dne 11. června byly pečeti davem strženy, kostel opět zabrán a v kostele pak pravidelně konány čsl. bohoslužby.
St-lé byli trestními nálezy osp-é v T. z .........., poněvadž st-1 F. R. ve dnech 15. a 22. října 1922, 12. listopadu 1922, 19. listopadu 1922, 17., 24., 25. a 26. prosince 1922, 31. prosince 1922 a 1. ledna 1923 sloužil mši v kostele Ch. a st-1 K. W. při těchto bohoslužbách hrál na varhany, uznáni vinnými přestupkem § 7 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. a odsouzeni v případech 1), 2), 3) a 5) každý k pokutě po 200 Kč, při nedobytnosti do vězení po 14 dnech, v případě 4) každý k trestu vězení po 24 hodinách a v případě 6) po 48 hodinách, poněvadž opětné pokutování pro týž přestupek zůstalo bez účinku.
Odvolání byla nař. rozhodnutími zamítnuta, poněvadž skutková povaha přestupku jest zjištěna konaným šetřením a vlastním doznáním.
Všechna nař. rozhodnutí byla opatřena právním poučením, že se z nich dle § 2 min. nař. z 31. ledna 1860 č. 31 ř. z. dále odvolati nelze.
O stížnosti uvážil nss takto:
I. Stížnost nejprve vytýká nezákonnost resp. vadnost řízení v tom směru, že právní poučení k nař. rozhodnutí připojená jsou vzhledem k § 15 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., které pouhým min. nařízením z 31. ledna 1860 č. 31 ř. z. (§ 3) nemohlo býti změněno, nesprávná, čímž st-lům vzata možnost dovolati se ještě třetí stolice.
Námitka tato není důvodná. Neboť nehledě ani k tomu, že domnělou vadnost právního poučení, uděleného politickým úřadem, nutno ve smyslu § 3, posl. odst. zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z. uplatniti samostatným rekursem, nelze ve věci samé námitku shledati důvodnou z těchto úvah: § 15 cís. nař, z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. toliko praví, že stížnost do opatření vydaných podle tohoto nařízení jest říditi k zem. úřadu polit., ve vyšší linii však z pravidla k min. vnitra, z kteréžto zásady stanoví výjimku (nyní ovšem již bezvýznamnou) odst. 2, kde proti rozhodnutím úřadu policejního vyhrazena stížnost k nejvyššímu úřadu policejnímu.
Uvedený předpis § 1 stanoví tudíž zřejmě jenom povšechnou rekursní kompetenci, a záleží význam jeho zejména v tom, že stanovil zásadní kompetenci min. vnitra a contrario event. kompetence jednotlivých ministerstev resortních.
Omezení instančního pořadu obsahuje teprve § 3 nařízení min. vnitra z 31. ledna 1860 č. 31 ř. z. v tom směru, že dalšího rekursu není, jestliže zem. úřad pol. trestní nález první stolice potvrdí. Nelze tedy vůbec v tomto předpisu shledati nějakou změnu shora uvedeného § 15 cís. nařízení z r. 1854, nehledě ani k tomu, že i min. nař. č. 31 ex 1860 odvolává se výslovně na panovníkovo schválení z 22. ledna 1860. Uvedené právní poučení není tedy ve sporu se zákonem.
II. Stejně jest bezdůvodnou námitka vadnosti řízení, tvrdící, že st-lé osp-ou v uvedených šesti případech, ohledně nichž si stěžují, nebyli vůbec vyslechnuti a že neodpovídá skutečnosti tvrzení, že »se k nějakému trestnímu činu doznali, jak se tvrdí v odůvodnění těchto trestních nálezů, kde se tímto ve skutečnosti neučiněným doznáním odůvodňuje jejich správnost«.
Ze správních spisů jde, že osp ve všech šesti případech, obdrževši příslušnou zprávu od četnické stanice v Ch., požádala výměry ze starostu obce o protokolární výslech obou st-lů o tom, zda skutečně v uvedené dny prvý bohoslužbu v kostele konal, druhý při tom na varhany hrál a že st-lé skutečně před obecním úřadem v Ch. byli vyslechnuti a své vyjádření podali, při čemž, jak z kontextu oněch protokolů zjevno, nepopřeli činy jim vinou dané poukazujíce toliko k tomu, že farář jest příslušníky církve čsl. o konání bohoslužby žádán, a že st-1 W. jest povinen starati se o kulturní povznesení občanstva ve svém působišti, k čemuž přičítá i cvičení zpěvu kostelnímu a jeho provázení v kostele hrou na varhany a že kostel jest každému jinému příslušníku přístupný.
Jest tedy zjevno, že st-lům -byla poskytnuta možnost slyšení a ospravedlnění. Že by výslech musil se státi vždy u úřadu, jemuž trestní kompetence v I. stolici přísluší (pokud ovšem úřad neprovede řízení zkráceným způsobem předepsaným nařízením z 5. března 1838 č. 34 ř. z., t. j. trestním rejstříkem, což se tu však nestalo), není předepsáno zejména ani v nařízení min. vnitra, sprav, a nejv. policejního úřadu z 3. dubna 1855 č. 61 ř. z., obzvláště není předpisu, jenž by bránil tomu, aby výslech obviněných zejména v obcích mimo sídlo úřadu nemohl býti konán také dožádaným úřadem obecním (viz též §§ 106 a 86 min. nař. ze 17. března 1855 č. 52 ř. z.).
III. Ve věci samé namítá stížnost, že předpisy § 7 a 11 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. se na případy, o které tu jde, vůbec nehodí, poněvadž naopak čin osp-é v T., která oba st-le pro konání bohoslužeb církve státem uznané stíhá pokutami i trestem vězení, prý těsně hraničí na skutkovou povahu přečinu podle prvé věty § 303 trest, zák., ač-li této skutkové povahy nenaplňuje docela, neboť není o tom pochyby, že když osp svoji vyhlášku ze 7. června 1922 č. 328 praes. rozšířila tiskem, což se skutečně stalo, že zde byly veřejně a tiskeřn obyčeje a zařízení stá- tem uznané církve sníženy a v nevážnost uvedeny. Cís. nařízení z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. není dle názoru stížnosti k tomu, aby jeho pomocí úředními orgány prováděny byly činy buď přímo trestné, anebo skutečnému trestnímu činu povážlivě se blížící. Dále poukazuje stížnost na to, že zmíněná vyhláška osp-é vedle uvedené již choulostivé povahy po stránce trestně-právní, jest obsahem svým nepravdivá, neboť obsahuje tvrzení, jež skutečnosti neodpovídají, jelikož exekuční vrácení kostela v Ch. římsko-katolické církvi nenastalo, nýbrž byl kostel toliko orgánem úřadu jen na krátkou dobu zapečetěn. Následkem toho není tu prý vůbec řádného úředního zákazu, jaký § 7 předpokládá, aby mohlo býti sáhnuto k takovým trestním opatřením, jakých ve všech shora citovaných případech použito bylo proti oběma st-lům.
Námitka tato není důvodná. Podle § 7 cit. nař. mají příslušné politické úřady, byl-li v oboru působnosti jejich vydán zákaz, nechať se vztahuje na jednotlivé jednání nebo na určitý druh jednání, za tím účelem, aby předpis tento byl proveden bezprostředně proti těm, kdo se snaží zákaz přestoupiti, anebo kdo setrvají v nešetření zákazu, použíti umělých prostředků vykonávacích a exekučních a mají uložiti trest, stanovený pro případ přestoupení nebo odporu anebo — není-li výslovné zvláštní sankce trestní —, trest ustanovený v § 11.
Podle 2. odst. téhož § podléhá přestoupení a nešetření takových zákazů, třebas není pro ně stanovena zvláštní sankce trestní, trestu v § 11 stanovenému.
Ze správních spisů jde, že příslušníkům církve čsl. postupem instancí kultových, posléze rozhodnutím min. škol. ze 4. listopadu 1921 (kteréžto rozhodnutí pro aliminaci stížnosti do něho podané radou starších církve čsl. v Ch. — viz usnesení nss-u ze 3. dubna 1922 č. 4164 — pro osoby, proti nimž bylo vydáno, se stalo neodstranitelným), bylo uloženo, aby se vzdali užívání katolického kostela v Ch.
Dále jde ze správních spisů, že k exekučnímu provedení tohoto rozhodnutí podle § 1 cís. nařízení z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. osp svým orgánem kostel Ch. dala zapečetiti a že vyhláškou ze 7. června 1922 výslovně zakázala každé jakékoliv konání bohoslužeb příslušníky církve čsl. v uvedeném kostele s tím, že překročení zákazu bude se vší přísností trestně stiháno. Z toho jde, že osp skutečně vydala zákaz ve smyslu § 7 cit. cís. nařízení a to v oboru své působnosti, neboť jest věci osp-é, aby se o provedení pravoplatných rozhodnutí státních úřadů kultových postarala.
Ale pak překročení tohoto zákazu podléhá podle 2. odst. § 7 trestu, a to sankci trestní v § 11 stanovené.
Jinakých námitek co do otázky viny stížnost nečiní.
IV. Co do otázky trestu vytýká stížnost jednak, že nemělo býti sáhnuto ihned k nejvyšší přípustné sazbě, jednak, že byl porušen posl. odst. § 11 uved. cís. nařízení, podle něhož v souvislosti s § 320 trest. zákona mohl býti nanejvýše uložen peněžitý trest do 10 K.
Pokud jde o první část této námitky, není důvodná, neboť jak nss vyslovil již opětně, tak na př. v nál. Boh. 3023 adm., může nss v policejním trestním řízení výrok o trestu zkoumati pouze v tom směru, zda úřad nepřekročil svou trestní příslušnost nebo meze trestní sazby. Stížnost však netvrdí ani nepříslušnost úřadu ani že by šlo o překročení trestní sazby.
Stanoviti však v konkrétním případě výši trestu v mezích hranic zákonem daných, jest věcí úřadu a není překážky, aby úřad, třebas i při prvním potrestání, užil hned trestu nejvyššího.
V druhém směru nelze námitku rovněž uznati důvodnou. Jest ovšem pravda, že dle § 11, posl. odst. trest policejní nemá býti vyšší než nejnižší stupeň trestu, na který by bylo uznati, kdyby trestní jednání mělo povahu přečinu nebo přestupku ve smyslu zákoníka trestního. Stížnost v tomto směru tvrdí, že by zde nejvýše mohl přijíti na zřetel § 320 tr. zák. Avšak neprávem. Neboť § 320 tr. zák., obsahující předpisy o tom, kterak trestati jest přestupky proti předpisům o hlášení cizinců (včetně padělání veřejných listin průkazních a používání cizích pasů a pod.) stíhá skutkové podstaty úplně odlišné od skutkové podstaty, o kterou v tomto případě jde, kdejak shora uvedeno - jedná se o překročení úředního zákazu. Obecný zákonník trestní nemá přestupku, který by tomuto přestupku byl příbuzný, naopak, pokud by bylo pátrati po trestních skutcích, soudně stihatelných podobného obsahu, bylo by lze skutky tyto po případě porovnati se zločiny a přečiny dle trestního zákona.
Pokud při ústním líčení v tomto směru bylo poukázáno na § 315 tr. zák., jest na to odpověděti, že vzhledem k tomu, že tu přestoupen byl výslovný zákaz, nejmenší trest podle 2. věty § 315 tr. zák. by činil jeden měsíc tuhého vězení.
Vzhledem k tomu nelze uznati důvodnou námitku, že nejvyšší sazbou trestu byla nejnižší sazba trestu pro přestupek dle § 320 tr. zák.
Z těchto úvad bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3786. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 167-171.