ČASOPIS SPOLKU NOTÁŘŮ ČESKOSLOVENSKÝCH.
ŘÍDÍ PROF. Dr. EM. SVOBODA S KRUHEM REDAKČNÍM. VYCHÁZÍ KAŽDÝ MĚSÍC MIMO ČERVENEC A SRPEN. — REDAKCE A ADMINISTRACE V PRAZE-II,
VÁCL. NÁM. 28. - PŘEDPLATNÉ ROČNĚ 40 K I S POŠTOVNÍ ZÁSILKOU — JEDNOTLIVÉ ČÍSLO 4 Kč.
ROČNÍK IX.
V PRAZE, V DUBNU 1927.
ČÍSLO 4.
JUDr. Anděla Kozáková, kand. notářství.

Návrh k předpisům o spolunabytém jmění pro osnovu čsl. občanského zákona.

Loňského roku vypracovalo ministerstvo unifikací návrh zákona o spolunabytém jmění, který přes důležitost, jakou bude míti, stane-li se platným zákonem, nevzbudil v odborných kruzích zájmu, jaký by se vzhledem k jeho důležitosti dal očekávati.
A přece jedná se o návrh zákona, který zasáhne přímo do základů manželského práva majetkového a který bude míti značnou důležitost pro stav notářský, neboť praktickým jeho prováděním budou v prvé řadě pověřeni notáři, jako vůbec prováděním smluv mezi manžely.
Dle § 1233 obč. z. nezakládá manželský svazek sám o sobě společenství statků mezi manžely. K takovému společenství bylo by třeba zvláštní smlouvy, jejíž rozsah a právní forma posuzuje se podle předpisů o společenství statků.
§ 1237 obč. zák. pak výslovně stanoví, že neučinili-li manželé zvláštní úmluvy o upotřebení svého jmění, podrží každý manžel své dřívější vlastnické právo a druhý nemá nároku na to, co každá strana během manželství získá a jakýmkoliv způsobem dostane.
Osnova zákona o spolunabytém jmění zavádí pro naše právo úplné novum a to zákonné společenství statků mezi manžely — condominium ex lege, — instituci to, která jest platna na Slovensku a Podkarpatské Rusi a tak je tam vžita, že slovenská komise pro obor občanského práva usnesla se jednohlasně, aby instituce ta převzata byla pro osnovu československého občanského zákona.
Důvodová zpráva uvádí sice mezi důvody, proč se předpisy o spolunabytém jmění z práva platného, na Slovensku a Podkarpatské Rusi přijímají i ten, že nepřevzetím došlo by pravděpodobně k partikulárnímu právu, jaké by si Slovensko a Podkarpatská Rus vymohly. Myslím však, že tento důvod byl by podřadný, kdyby se v tomto případě nejednalo o zavedení instituce tak důležité, jako jsou předpisy o spolunabytém jmění.
Instituce spolunabytého jmění čili t. zv. koakvisice zakládá se na spravedlivé domněnce, že manželé přispívají za trvání manželství společnou prací ku
rozmnožování svého majetku, tedy pracují a šetří jeden pro druhého, recte pro manželství, a že jen tak jest spravedlivo, aby tento majetkový přírůstek byl při zániku manželství mezi ně rozdělen.
Osnova, opírajíc se jednak o zvykové právo na Slovensku a Podkarpatské Rusi, o § 8 zák. čl. VIII. z r. 1840 a o některá ustanovení decizií soudních, jednak o osnovu uherského občanského zákona, zakládá manželské právo majetkové na smíšeném systému, rozeznává totiž osobní jmění manželů a jmění spolunabyté, či t. zv. koakvisici.
Za spolunabyté jmění pokládá se dle osnovy (§ 1) u každého z manželů jmění, o které převyšuje hodnota jeho celého jmění, hodnotu jeho osobního jmění v době, kdy manželské spolužití skončilo po právu. Osnova nepřijímá zásady t. zv. reálního nabývání, platné na Slovensku, která předpokládá, že změny jednotlivých majetkových předmětů manželů za manželského spolužití jsou zjišťovány, což vyžaduje takovou přesnou majetkovou evidenci, jaká je možná při obchodních společnostech, ale není myslitelná v pravidelných poměrech řádného manželského života. Osnova přijímá t. zv. zásadu přírůstku hodnoty, podle níž je spolunabytým jměním přírůstek hodnoty, o který je vyšší majetek manželův v době skončení manželského společenství, nežli jeho osobní majetek. Není-li zde takový přírůstek, nemá druhý manžel nároku koakvisičního, je-li tu takový přírůstek, jest koakvisiční pohledávka druhého manžela/omezena na polovici tohoto přírůstku.
Aby přírůstek hodnoty mohl býti přesně stanoven, jest v prvé řadě nutno věděti, co je považovati za jmění osobní.
Dle § 2 osnovy je osobním jměním manžela osobní jeho majetek a osobní jeho dluhy.
§ 3 pak vysvětluje, co jest osobním majetkem manžela. Je to jednak majetek, který měl každý manžel v době uzavření manželství, dále pak majetek, kterého nabyl za manželství následujícími způsoby:
1. dědictvím, nebo bezplatným právním jednáním mezi živými,
2. na základě práva, patřícího k jeho osobnímu majetku, pokud hodnota takto nabytého majetku převyšuje hodnotu práva, jaká byla započítána při určování spolunabytého jmění. Za osobní jmění jest také počítati náhradu hodnoty zkažených, ztracených nebo odňatých věcí, patřících do jeho osobního majetku. Manželé konečně mají možnost podle § 3 č. 4 každý spolunabytý majetek smlouvou manželskou prohlásiti za majetek osobní.
Všechno ostatní jmění je tedy koakvisicí, tedy výdělek manželů, každá akvisicio onerosa, nahodilé rozmnožení majetku, tedy na příklad výhra na los nabytý za trvání manželství, nalezený poklad. Dle toho, co bylo uvedeno, je patrno, že koakvisicí je také důchod osobního jmění, neboť koakvisice je — jak praví uherský civilista Grossschmid — ideálným poživatelem obou osobních majetků.
O tom, jak se hodnota osobního majetku určuje, má ustanovení § 6 osnovy. Majetek, který je tu při právoplatném skončení manželského spolužití, určuje se hodnotou, kterou má v této době, byl-li však zcizen za manželského spolužití, hodnotou v době zcizení. Podotknouti nutno, že z těchto hodnot odpočítává se přírůstek, který nastal nákladem jiným, než který uvádí § 9 č. 1, tedy veřejnými dávkami, pojistnými náklady a náklady obyčejných oprav a budov, které připadají na dobu manželského spolužití a vztahují se na osobní majetek. Jiný osobní majetek hodnotí se podle doby uzavření manželství, nebo, byl-li nabyt později, podle doby nabytí.
Poněvadž koakvisační podstata vypočítává se tím způsobem, že od celé majetkové podstaty odpočítávají se osobní aktiva a pasiva obou manželů, určuje osnova v § 7, co jest počítati za osobní dluhy. Jsou to všechny závazky manžela a břemena, váznoucí na jeho osobním majetku, nechť jsou tu v době dělení ještě, či nikoliv.
Osnova správně nepřijímá tak zvaný systém redintegrace, dle něhož musí býti osobní majetek bez výjimky a v první řadě nahražen, tedy i v tom případě, jestliže ho manžel — vlastník — promrhal nebo jinak utratil. Nahražen musí býti ovšem osobní majetek do koakvisice skutečně investovaný.
Za osobní dluhy osnova dále počítá v § 8 bez ohledu na to, kdy vznikl každý dluh, který 1. přešel nebo vznikl dědictvím nebo bezplatným jednáním mezi živými; 2. zatěžuje manžela jakožto držitele věci patřící k jeho osobnímu majetku (toto ustanovení zdá se býti v nesouhlasu s § 9 č. 4); 3. který vznikl bezplatným poskytnutím mezi manžely nebo bezprávným činem, pokud dluh převyšuje manželovo obohacení z takových jednání.
Osnova nespokojuje se však výpočtem dluhů osobních, ale chce býti tak přesná, že vypočítává i dluhy, které osobními nejsou. Důvodová zpráva považuje tento výpočet za nutný doplněk předcházejících paragrafů, mám však za to, že je to spíše vysvětlováním, nežli nutným doplňkem, neboť, co není osobním dluhem, může býti jen dluhem koakvisačním. Zdálo by se na první pohled ne dost pochopitelným, že podle § 9 č. 1 veřejné dávky, pojistné platy a náklady obyčejných oprav a obnov, které připadají na dobu manželského spolužití a vztahují se na osobní majetek, nejsou dluhy osobními, uvážíme-li však, že naopak důchody ze jmění osobního jsou koakvisací, je ustanovení to zcela na místě.
Samozřejmě nejsou dluhy osobními, jak uvádí § 9 č. 2 náklady spojené s manželstvím, výbava povinná
pro společné potomky, pravděpodobně také věno pro společné potomky. Osnova nepovažuje za osobní dluh úroky z osobních dluhů, připadající na dobu manželství, naproti tomu však umořovací splátky osobních dluhů jsou dluhem osobním. Že úroky z osobních dluhů jsou dluhy koakvisičními, pro to důvodem je pravděpodobně ta okolnost, že i důchody jmění osobního jsou koakvisicí. Přes to však zásada tato nebude vždy spravedlivá, neboť někdy bude koakvisace přispívati na dluhy osobní, ačkoliv ze jmění osobního prospěchu míti nebude (neknihovní dluh) a naopak zase může míti užitek ze jmění osobního a na dluh přispívati nebude. Osobním dluhem nejsou dále občasné jiné dávky, osnova bohužel neříká jaké, dále obvyklé příležitostní dary, učiněné za manželského spolužití. Jedná se patrně o dary jak mezi manžely, tak i třetím osobám. Samozřejmě jsou osobním dluhem i závazky, vzniklé z bezplatného poskytnutí manželova mezi živými nebo bezprávným činem (§ 8 č. 3).
Za dobu spolunabývání pokládá se dle osnovy doba manželského spolužití a sice faktického spolužití, neboť jenom za skutečného spolužití a z důvodu spolužití lze míti za to, že manželé pracují, nabývají a šetří jeden pro druhého. Musí se jednati ovšem o manželství platné, nebo aspoň putativní, stačí ovšem matrimonium nullum, ať relativně nebo absolutně neplatné, pokud není za neplatné prohlášeno. Nestačí ovšem non matrimonium, tedy také ne konkubinat.
Důležité je ustanovení § 10 odst. 2 osnovy, dle něhož manželé mohou manželskou smlouvou dobu koakvisace sami stanoviti, tedy na příklad pouze na určitou řadu let. Stejně důležité je i ustanovení § 11 osnovy, který zachovává zásadu práva platného na Slovensku a Podkarpatské Rusi, podle níž v době, kdy manželé fakticky žijí od sebe odděleni, což vyjádřeno jest slovy »přeruší-li manželské spolužití, nikoliv po právu«, není společného nabývání. Osnova klade podmínku, aby takové faktické oddělení manželů trvalo až do zániku manželství po právu. Tedy rozejdou-li se manželé na čas od sebe, aniž by manželství bylo rozvedeno nebo rozloučeno a po čase se k sobě zase vrátí, nepřerušuje se doba spolunabývání. Kdyby však takové oddělení trvalo až do zániku manželství po právu, má se za to, že doba spolunabývání skončila v čase jejich faktického rozchodu.
(Pokrač.) JUDr. Anděla Kozáková, kand. notářství.

Návrh k předpisům o spolunabytém jmění pro osnovu čsl. občanského zákona.

(Dokončení.)
Koakvisační nárok záleží v tom, jak § 12 odst. 1 uvádí, že každý z manželů může žádati polovici toho, co má druhý manžel ze jmění spolunabytého. Bude na místě, snad upozorniti zároveň na to, že podle uherského práva platí totiž předpisy o spolunabytém jmění jen pro poddané a stálou soudní praxí rozšířeny byly i na měšťany. Soudní praxe jich však neuznávala u t. zv. honoraciorů, to jest u pracovníků intelektuálních povolání, ex lege pak neplatilo mezi zemanskými manžely. Honoraciorové a zemani mohli koakvisační právo jen smluviti. Osnova rozšiřuje ustanovení o spolunabytém jmění na Slovensku a Podkarpatské Rusi na všechny občany, bez ohledu na společenské a hospodářské třídy.
Jak z § 12 patrno, náleží každému manželu polovice ze jmění spolunabytého. Toto právo plyne ze zákona, z manželství samého. Náleží tedy právo to manželce i tehdy, jestliže ani nepracuje, ani nevyvinuje žádné činnosti vůbec. Koakvisiční majetek patří manželům rovným dílem a platí tu praesumptio iuris et de iure, neboť netřeba dokazovati, že
nabývací činnost manželů byla skutečně společná a v jakém poměru. Poněvadž nárok koakvisiční je nárokem zákonným, tedy každý manžel nabývá ipso jure, nemůže žádný z manželů pořizovati druhou polovicí koakvisice mortis causa. Ovšem může inter vivos zciziti a zatížiti koakvisiční majetek, který sám nabyl, bez zřetele na koakvisiční právo druhé strany i když táž k tomu nesvolila. Stylisace § 12 odst. 1, že »každý z manželů může žádati polovici toho, co má druhý manžel ze jmění spolunabytého«, není dosti určitou, a poněvadž jde o nárok zákonný, bylo by snad na místě, aby místo slov »může žádati« nárok tento byl jasně vysloven, třeba použitím slov »každý z manželů má nárok žádati polovici toho . . .«
Pohledávka jest splatna, jak odst. 2. § 12 stanoví, jakmile manželství zanikne po právu, což by vzhledem k našemu právu bylo v případě právoplatné rozluky, smrti jednoho z manželů nebo prohlášením za mrtva, neboť jenom v těchto případech zaniká manželství po právu. Nemůže tedy dojíti k rozdělení, když se manželé rozešli na základě dobrovolného nebo nedobrovolného rozvodu, kterým manželství nezaniká po právu, kterým končí však doba koakvisice. De lege lata podle práva slovenského vzniká nárok na rozdělení koakvisice po právoplatném rozvodě. Tím by ovšem vzniklo dvojí právo. Nevím ovšem, jak bude otázka rozvodu a rozluky manželství v unifikovaném obč. zákoně upravena, myslím však, že jest vhodno na tuto okolnost poukázati.
Vůbec nemůže dojíti k dělení po dobu trvání manželství. Tato nemožnost dělení spolunabytého jmění během manželství může míti do jisté míry i vliv na stálost manželského svazku. Tedy ani v případě § 10. odst. 2, kdy manželé sami si ustanovili dobu koakvisice, nemohou rozdělení prováděti dříve, pokud manželství nezaniklo po právu. Ovšem pravděpodobně takové rozdělení budou moci provésti pod podmínkou, že manželství bude rozloučeno.
§ 13 osnovy ustanovuje, že právo koakvisice ztratí manžel, který se za manželského spolužití proti druhému manželi dopustil, nebo byl účasten zločinu nebo pokusu vraždy. Dle toho neztrácí manžel tohoto nároku, dopustil-li se proti druhému manželu zločinu zabití nebo těžkého ublížení na těle, které má třeba i za následek smrt. Vina při rozluce nepadá dle osnovy rovněž na váhu. Má tedy uvedený nárok i manžel, z jehož viny manželství bylo rozloučeno. To ovšem může míti v určitých případech i dost nespravedlivé důsledky.
Samozřejmé jest ustanovení odst. 2 § 13, že manželskou smlouvou nemůže býti ustanovení § 13 odst. 1 vyloučeno. Ustanovení toto jest zbytečné vzhledem k ustanovení § 879 obč. zák.
V §§ 14 až 22 pojednává osnova o pohledávce na spolunabytém jmění před její splatností. Pohledávku tuto nelze před splatností, tedy před tím, než manželství zaniklo po právu, ani převésti ani zabaviti. Je to zásada, uplatňovaná v soudní praxi na Slovensku a plynoucí ze skutečnosti, že spolunabyté jmění jest za manželského spolužití co do kvantity neurčitelným. Osnova sice o tom se výslovně nezmiňuje, ale lze míti za to, že nárok koakvisiční nemůže býti za trvání manželství ani zajištěn ani na movitém, ani na nemovitém majetku druhé strany. Jediný případ, kdy zajištění se připouští, uvádí § 26 (poslední §), ale jenom při odkladu plnění. Povinný manžel může totiž žádati — pokud to slušnost vyžaduje — odklad plnění na určitý čas, po případě až do smrti, dá-li však druhé straně věcné zajištění jejího nároku a platí-li úroky. Správně důvodová zpráva odůvodňuje ustanovení to tím, že by rozdělení mohlo míti často škodlivé následky pro hospodaření a nebylo by to leckdy srovnatelno s aequitou. Povinný manžel musí se ovšem vzdáti vůči straně druhé jakéhokoliv práva podle § 12 osnovy. Ustanovení toto jest dle mého názoru nadbytečným, neboť k odkladu plnění a tím i k zajištění může dojíti až po skončení manželství po právu a tím nárok na další koakvisici zaniká ipso iure. Toto vzdání se nároků muselo by se státi ovšem ve formě notářského spisu.
Správné jest ustanovení § 15, že manželé po dobu manželského spolužití nejsou ve volném nakládání osobním majetkem omezeni, ani věřitelé ve svých právech. Osnova postrádá však naprosto ustanovení o správě jmění spolunabytého v manželství. Podle platného práva na Slovensku a Podkarpatské Rusi spravuje každá strana výlučně jak svůj majetek osobní, tedy ten, který měla v době uzavření manželství, tak i ten, který sama za manželství nabyla. Společně nabytý majetek, tedy majetek vzniklý z činnosti nebo nabývacím činem obou manželů, spravuje manžel, který nakládá jeho důchodem. Mám za to, že by bylo na místě, aby osnova zabývala se i přesnou úpravou správy jmění, zakládá-li úpravu majetkových poměrů na zcela novém podkladě. Budou-li předpisy o koakvisici zařazeny do oddílu »svatební smlouvy«, ostatně ani jinam se zařaditi nedají, bylo by také nejvhodnější, aby rozřešila v rámci tom také tuto otázku. Tak na př. § 1238 obč. zák. znějící: »Pokud manželka neodporovala, platí právní domněnka, že svěřila mužovi, jako svému zákonnému zástupci, správu svého volného jmění«v. z. o., § 1238 na Slovensku vůbec neplatí a platí tam ustanovení právě opačné, že manželčino jmění osobité a jmění nabyté manželkou za trvání manželství spravuje manžel jen tehdy, svěřila-li mu manželka správu tohoto jmění.
Manželé mohou kdykoliv za trvání manželství žalovati se navzájem na uznání podstaty a hodnoty osobního jmění v době uzavření manželství, nebo bylo-li jmění nabyto později, v době nabytí. Manželé mohou se však o tom dohodnouti dobrovolně a dohoda ta musí se státi, jak se v zákoně výslovně stanoví, notářským spisem, a to na náklady žadatelovy. Určovati zákonem, na čí náklady má se dohoda státi, zdá se mi skoro zbytečným, nehledě k tomu, že každá dohoda předpokládá vzájemnost a že jest i spravedlivé, aby obě strany nesly útraty.
Osnova řeší také otázku právního významu věnování mezi manžely. § 17, který odpovídá § 61, třetí osnovy uh. zák. obč., řeší otázku tu tím způsobem, že převede-li jeden z manželů za manželského spolužití na druhého manžela věc s s výhradou, že bude započtena do jeho podílu na spolunabytém jmění, může si přičísti její hodnotu, kterou měla v době převodu k hodnotě svého osobního majetku. Osnova omezuje však bezplatné převody mezi manžely, neboť o každém bezplatném převodu mezi manžely, pokud nejde o příležitostný dar, má se míti za to, že stal se se závazkem, aby byl započítán do podílu na spolunabytém jmění. Osnova připouští také, že jeden
z manželů může manželskou smlouvou, tedy notářským spisem, za trvání manželství uznati podíl druhého manžela na spolunabytém jmění určitou částkou, nebo na určitou věc. V době splatnosti může druhý manžel žádati vydání takto uznaného podílu, nehledě k tomu, kolik činí celý jeho podíl. Praktický význam tohoto ustanovení nebude asi velký, neboť zmenší-li se koakvisiční majetek, nemůže, jak z osnovy patrno, žádati tolik, kolik bylo smluveno, slova »nehledíc k tomu, kolik činí jeho celý podíl« a nevím, jaký by měl jeden z manželů zájem na tom, aby svůj podíl předem omezoval.
Poněvadž žádný z manželů nemá nároku na zajištění svého práva, učinila osnova v § 20 a 21 aspoň částečné opatření na zabezpečení pohledávky na spolunabytém majetku. Jestliže totiž jeden z manželů s úmyslem mařiti právo, náležející druhému manželi zmenší majetek měrou větší, nežli činí jeho osobní majetek, může druhý manžel žádati, aby mu polovice této újmy byla nahrazena z majetku, který onen manžel má, nebo později nabude. Osnova neurčuje lhůtu, do které může manžel proti druhému manželi nárok svůj uplatňovati a bylo by tudíž míti za to, že tak může učiniti kdykoliv. Rozsah tohoto nároku jest však omezen podle § 20, odst. 2. v případě, že splatnost nastala smrtí, tím, že nesmí býti zkrácen povinný díl osob, které po zemřelém manželi zůstaly. Tedy podle osnovy na př. při prohlášení za mrtva nárok manžela povinným dílem zůstavitelových dědiců by již omezen nebyl. Osnova uherského zákona v § 69 pamatuje na oba tyto případy.
§ 21 osnovy zabývá se případem, že by jeden z manželů s úmyslem a měrou podle § 20, tedy s úmyslem mařiti právo, náležející druhému manželi, zmenšil majetek bezplatným poskytováním mezi živými; tu může druhý manžel, nelze-li jej uspokojiti z majetku vinného manžela, který tu je v době splatnosti, žádati na obdarovaném polovinu daru podle předpisů o vyrovnání bezdůvodného obohacení. Obdarovaný může se této povinnosti zbaviti tím, že zaplatí polovinu peněžité částky, potřebné k úhradě újmy nebo polovinu hodnoty daru. Ustanovení toto jest tedy obdobné, jako při nároku na povinný díl, neurčuje se však lhůta pro obdarovaného k vrácení daru. Napadá tu otázka, zda může poškozený manžel ohledně zbytku, který by mu z koakvisice náležel, hojili se na vinném manželi i později, až tento nějakého jmění nabyde. Z celého znění tohoto § mu toto právo asi nenáleží, hledě ke slovům: »nelze-li jej uspokojiti z majetku vinného manžela, který je tu v době splatnosti«. A zdálo by se skoro spravedlivým, aby osnova přílišnou štědrost jednoho manžela, prováděnou na úkor druhého manžela, podobným ustanovením jako v § 20 omezila i pro případ, že obdarovaný nemůže ať z jakéhokoliv důvodu své povinnosti ohledně vrácení daru dostáti.
Odst. 2. § 21 řeší případ kolise nároku manžela a osoby, oprávněné k povinnému dílu vůči obdarovanému. Jako v každém, chrání i v tomto případě nepominutelného dědice, jemuž v prvé řadě obdarovaný ručí.
V § 22 až 25 pojednává osnova o nároku koakvisičním po splatnosti. Jak z odst. 1. § 22 patrno, podíl na spolunabytém jmění náleží oprávněnému v penězích, tedy je plnitelný jako povinný díl. Osnova připouští však také vyrovnání in natura, neboť podle odst. 2. téhož § může povinný manžel plniti také věcmi, které nejsou jeho osobním majetkem, tedy patrně věcmi, jak z celého znění § 22 je patrno, spolunabytými. Poněvadž osnova nemá omezení tohoto plnění in natura — takže může povinný manžel plniti věcmi v celém rozsahu, je ustanovení odst. 1. § 22 odstavcem 2. vlastně zrušeno. Osnova pravděpodobně na něco zapomněla a sice na omezení práva povinného manžela plniti in natura. Nepřevzala totiž ustanovení § 64 osnovy uherské, že jen do polovice výšky hodnoty majetkových předmětů může povinný manžel díl vyplatiti in natura, zbytek že musí vyplatiti v penězích. (Důvodová zpráva neuvádí, proč toto omezení podle práva uherského nepřevzala.) Mám za to, že takové omezení práva povinného manžela je nejen zcela na místě, nýbrž je i nutným, poněvadž jinak jest ustanovení, že nárok je plnitelný v penězích vlastně illusorní. Nepoužije-li povinný manžel svého práva, nebo použije-li ho jen z části, může je uplatniti pro sebe oprávněný manžel, který má i právo volby předmětu. Výhodu poskytuje oprávněnému manželi odst. 2. § 23, podle něhož může v případě, že povinný manžel nepoužije svého práva, žádati věc hodnoty vyšší, nežli je jeho pohledávka podle § 12, tedy polovice koakvisice. Tento rozdíl hodnot nesmí býti však značný a musí býti povinnému manželovi při převodu věcí zaplacen.
Správné jest ustanovení § 24, že nelze shora uvedených práv uplatňovati vůči žijícímu manželi na věci, která slouží jeho osobní potřebě, nebo je nutná k provozu jeho živnosti nebo povolání ani na příslušenství věcí, které jsou jeho osobním majetkem, ani na jeho obchodní nebo jiný závod, na jeho nájem nebo pacht, nebo věci k těmto náležející.
Poněvadž se ve většině případech dělení děje k větší nebo menší spokojenosti stran a pak jaksi k omezení oprávnění povinného manžela v § 22 a oprávnění druhého manžela v § 23 mu poskytnutého, má předposlední § (25) osnovy ustanovení, že kdyby použití uvedených §§ vzhledem na poměry manželů nebo na zvláštní případy odporovalo slušnosti, určí soud odchylně od těchto ustanovení podle zásad slušnosti, pokud se má plniti penězi a pokud věcmi, ustanově, které věci nebo v jakých částkách mají býti převedeny.
Bude snad zajímavo, zmíniti se i o právní povaze tohoto koakvisičního nároku, zda je nárokem obligačním, či věcným. Osnova postavila se na stanovisko, že je nárokem obligačním, což patrno z marginální rubriky § 12 a násl., kde se mluví o »pohledávce na jmění spolunabytém«. Tím se osnova liší od zásady práva uherského, které považuje nárok manžela za nárok věcný, neboť zákony uherské, jak Fajnor1 uvádí, zřetelně mluví o »vlastnictví« na majetku spolunabytém. Bude tedy podle osnovy nárok koakvisiční stejné povahy, jako nárok na povinný díl.
Poněvadž toto rozdělení majetku, pokud se nebude projednávat sporně na základě žaloby, nebo pozůstalostně, musí se díti ve formě notářského spisu, tedy za účasti notáře, bude pro nás důležitou realisace koakvisičního nároku, která nesporně také bude nejtěžší částí celé nauky. Nejnázornější jest vzít celou majetkovou podstatu obou manželů jako likvidační
massu se všemi aktivy a pasivy; z této massy vyloučí se osobní jmění, aktiva i pasiva mužova i ženina, při čemž to, o čemž se neprokáže, že jest osobním jměním mužovým a ženiným, pokládá se za koakvisici. Jako osobní majetek nutno vyloučiti také věno, obvěnění a vzájemné obvěnění.
Jak patrno, zavádí osnova novum ohledně praesumpce o jmění nabytém za manželství v § 5, který je vzhledem k našemu právu nejasně stylisován. Praví totiž: »O tom, co je v majetku manželově v době splatnosti, nebo v něm za manželství bylo, platí domněnka, že to nepatří k osobnímu majetku.« Zdá se, že bylo použito doslovného znění osnovy uherského zákona § 51 a že se jedná patrně o držbu. Zkrátka skutečnost, že věc pochází z doby koakvisice, činí ji koakvisici, nedokáže-li se opak. Tu ovšem bude nutno uvésti v soulad s osnovou i druhou větu § 1237, podle něhož v pochybnosti platí domněnka, že nabytí se stalo mužem.
Podle osnovy je nárok koakvisiční nárokem ex lege, vzniká tedy mezi manžely condominium ex lege, ovšem zvláštního druhu, neboť nelze kdykoliv žádati za jeho zrušení a rozdělení. Poněvadž spolunabyté jmění možno děliti nejen v případě smrti, ale i za života obou manželů, skončilo-li manželství po právu, je koakvisiční právo titulem inter vivos a nikoliv titulem dědickým. Tato okolnost má za následek, že při projednávání pozůstalosti nabývá pozůstalá strana polovici ze spolunabytého jmění z důvodu koakvisice a nikoliv z titulu dědictví, tedy neplatí z ní na př. daň dědickou.
To bylo by asi obsahem návrhu předpisů a spolunabytém jmění. Jak již bylo uvedeno, zavádí se instituce tato do unifikovaného občanského zákona na návrh a žádost Slovenské komise, poněvadž předpisy tyto jsou na Slovensku a Podkarpatské Rusi platným právem. To však není jediným důvodem. Každý ví ze zkušenosti, jak často nedostatečně upravené manželské majetkové poměry mezi manžely jsou důvodem ke sporům. Budou-li upraveny zákonem, bude to daleko lépe, než ponechati řešení stranám. Dalším důvodem podle důvodové zprávy, proč nová instituce má býti do našeho práva zavedena, jest i to, že se osnova přimkne k světové unifikaci, k právu platnému ve Francii, Německu a Švýcařích. Jest však zajímavo, že osnova akceptuje téměř ve všech bodech, až na zmíněnou zásadu přírůstku hodnoty, předpisy práva uherského a nepřihlíží k právu platnému v jiných zemích. Snad by bylo přece dobře, chce-li se již osnova k světové unifikaci přimknout, zjistiti, zda nedala by se některá ustanovení cizích práv s prospěchem použíti.
I kdyby však osnova zůstala v dnešním znění, bude právo manželské postaveno tím na zcela nový základ a myslím, že daleko spravedlivější. Pracují-li manželé společně za manželství, jest jen spravedlivo, aby o výsledek práce se společně dělili. Vezmeme na př. rodinu obchodnickou, kde žena pracuje v obchodě stejně jako muž; a stejně pracuje ostatně i každá žena v domácnosti, jenže nehonorovaně. Neučinili-li manželé smlouvu o společenství statků, může se státi, že manželka za všechnu životní práci nakonec nedostane ani zákonného podílu, udělá-li manžel poslední vůli. O případech rozluky nebo rozvodu manželství ani nemluvím. Není zde vůbec donucovacího prostředku, aby manželka měla podílu na výsledku společné práce, neboť z pouhé skutečnosti manželského poměru a společného provozování živnosti nelze ještě souditi, jak rozhodl náš N. S. — že vyzískané jmění bylo společným majetkem manželů. (Rozhodnutí N. S. z I. X. 1924 Rv I. 1132/24.) Bude tím aspoň částečně napravena nespravedlivost, že nemá nároku na povinný díl.
Je evidentní i při zběžném pročtení zákona, že nová ustanovení budou značnou měrou tangovati stav notářský, který bude v prvé řadě účasten na jich provádění a vzhledem k tomu, že nebude u nás žádné prakse v provádění zákona, jest nutno, aby byl co nejjasnější a nejpropracovanější, aby při provádění nepůsobil zbytečných obtíží, jako je tomu pravidelně při našich nových zákonech. A myslím, že je přímo povinností stavu notářského, aby osnově zákona věnoval náležitou pozornost a případné poznatky na příslušných místech uplatnil.

1. Dr. V. Fajnor: »Manželské právo majetkové na Slovensku«, Právný Obzor roč. 111, č. 1.—2.