NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8381 —
Č. 8381.

Jazykové právo. — Samospráva obecní: * I. Ustanovení poslední věty odst. 4. čl. 80 jaz. nař. neukládá obci povinnost vésti protokol o schůzích nebo poradách obecní rady. — II. Uznává jaz. zákon sebeurčovací právo obcí po stránce jazykové? — III. O protokolování návrhů učiněných v obecním zastupitelstvu, v obecní radě a v obecních komisích v jazyce jiném než v jazycu jednacím. Řízení správní: IV. Odkladný účinek lze opravnému prostředku instančnímu přiznati toliko do doby, až o něm bude pravoplatně rozhodnuto.
(Nález ze dne 23. ledna 1930 č. 916).
Prejudikatura: Boh. A 8072/29, CCCXLIV/28, CCCLXIV/29.
Věc: Obec St. proti ministerstvu vnitra o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se z části zamítá jako bezdůvodná, z části odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Výměrem z 23. dubna 1926, vydaným starostovi obce ve St. Josefu St., prohlásila osp v Liberci, že jeho doznáním bylo zjištěno, že nevyhovoval opětným žádostem Martina P., aby jeho návrhy a prohlášení, učiněné při schůzích obecní rady a obecního zastupitelstva v jazyku čsl., dal zapsati do protokolu v tomto jazyku, k čemuž je povinen dle čl. 80. jaz. nař. č. 17/26. Vyzvala jej proto, aby cit. předpisu zadost učinil, jinak bude proti němu1 zakročeno dle trestních ustanovení zákona na ochranu republiky.
Dozorčím stížnostem jazykovým podaným obcí nebylo vyhověno nadřízenými státními orgány dohlédacími, posléz nař. rozhodnutím.V důvodech tohoto rozhodnutí jest uvedeno, že »nař. příkaz odpovídá předpisu čl. 80 odst. 4 věty 3 jaz. nař. Do rámce zmocnění uděleného vládě §em 8 odst. 1 jaz. zák. náleží také, aby státní moc výkonná upravila užívání jazyků i při jiných projevech úřadování nebo zařízeních úředních, než které jsou jmenovány již v § 3 odst. 3 jaz. zák., tedy také, aby určila, v jakém jazyku se konají zápisy do protokolu o schůzích obecní rady a obecního zastupitelstva. Poněvadž pak v jaz. zákoně není nikde obsažena zásada, že obce s německým jazykem jednacím jsou oprávněny tohoto svého jazyka výlučně užívati, nepříčí se zákonu ustanovení čl. 80 odst. 4 jaz. nař., podle něhož jsou v určitých případech povinny činiti — Č. 8381 —
zápisy do protokolu také v jazyku státním. Námitka, že obecní zřízení nepředpisuje, aby o schůzích obecní rady byl sepisován protokol, je bezdůvodná, poněvadž zápis návrhů a prohlášení Martina P. v jazyku státním nebyl odepřen proto, že se o schůzích obecní rady ve St. protokol nesepisuje, nýbrž z důvodu, že zápis měl býti vykonán v jazyku státním. Min. podotklo dále, že lhůty čl. 73 odst. 2 jaz. nař. dovolává se st-lka neprávem, poněvadž lhůta ta neplatí pro zápisy do protokolu v jazyku státním podle čl. 80, odst. 4, 3. věty. Pokud se týče pohrůžky zakročení podle § 25 zák. na ochranu republiky, měla osp, považujíc upozornění na paragraf ten za vhodné opatření ke zjednání nápravy, pro toto opatření podklad v ustanovení čl. 97 odst. 1 jaz. nař. Odepření odkladného účinku stížnosti k min. vnitra stalo se právem na základě § 93 instrukce ze 17. března 1855 č. 52 ř. z., ježto šlo o opatření z dozorčí moci nad úspěšným prováděním jaz. nařízení (§ 8 odst. 4 jaz. zák., čl. 97 odst. 1 jaz. nař.), tudíž v zájmu veřejném. Rozhodnutím min. stala se ostatně stížnost v posledním směru bezpředmětnou.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Stížnost vychází ze stanoviska, že jaz. zákon sebeurčovací právo obcí obmezuje ve prospěch jazyka čsl. jen v mezích určených §em 3 jaz. zák. Pokud jaz. nař., jak se to stalo v odstavci 4. článku 80, obsahuje další obmezení sebeurčovacího práva obcí sahající přes positivní meze, stanovené §em 3 jaz. zák., je dotčený předpis jaz. nař. v rozporu s §em 55 úst. listiny i s ustanovením § 8 jaz. zák. a je proto neplatným, což uznává i nss v nál. Boh. A 7173/28. Důsledkem toho jest i nezákonným nař. rozhodnutí, které jest odůvodněno článkem 80 odstavcem 4. poslední větou jaz. nař. Jaz. nař. neobsahuje nikde ustanovení, že by obce s českým jednacím jazykem byly povinny užívati při protokolaci návrhů a prohlášení učiněných ve schůzích a poradách obecních zastupitelstev, rad a komisí jiného jazyka než jazyka čsl., třebas § 3 odst. 4 jaz. zák. zavazuje tyto obce za podmínek § 2 právě tak jako § 3 odst. 2, aby připouštěly učinili návrhy a prohlášení ve schůzích a poradách v jiném jazyku.
K námitkám těmto poznamenává nss především, že ovšem v nál. Boh. A 7173/28 zaujal nss totéž základní právní hledisko, z něhož vychází i stížnost; byloť v nál. tomto vysloveno, že jaz. zákon obmezil sebeurčovací právo obcí jen měrou stanovenou v § 3 jaz. zák. a že další, míru tu přesahující obmezení jeho v nařízení vydaném k provedení jaz. zák. příčí se § 55 úst. listiny i § 8 jaz. zák. Leč od tohoto právního názoru upustil nss později, opíraje se o ustanovení svého odborného plena Boh. A CCCXLIV/28 i adm. plena Boh. A CCCLXIV/29, jimiž bylo vysloveno, že vláda, upravujíc v duchu jaz. zák. podle odstavce prvého § 8 jaz. zák. užívání jazyků pro úřady samosprávné, zastupitelské sbory a veř. korporace, může jíti nad positivní obmezení, která jim ukládá § 3 stran státního jazyka. Stalo se tak v nál. Boh. A 8072/29.
V témže nál. bylo zejména také vysloveno a podrobně odůvodněno, že samosprávné úřady nemají ex lege právo, aby svého jednacího jazyka užívaly výlučně, že jazyk čsl. i u samosprávných útvarů s jiným jednacím — Č. 8381 —
jazykem než čsl. nemá a nesmí býti vyloučen a že — činí-li státní moc výkonná při stanovení jednacího jazyka výhrady ve prospěch státního jazyka — jsou samosprávné úřady zásadně povinny dbáti těchto výhrad.
Na těchto názorech trvá nss i v tomto případě. Z vývodů těchto se podává, že předpoklad stížnosti, že úprava užívání jazyků pro samosprávné útvary smí se pohybovati pouze v rámci konkrétních případů § 3 jaz. zák., je mylný, a že — upravila-li vláda v čl. 80 odst. 4 poslední větě jazyk. nař. užívání jazyků při protokolaci návrhů a prohlášení učiněných ve schůzích nebo poradách obecních zastupitelstev, rad a komisí, nelze dáti za pravdu stížnosti, která popírá, že úprava ta byla vyhrazena státní moci výkonné, a která tvrdí, že vláda touto úpravou vybočila z rámce zmocnění, uděleného jí odstavcem 1. § 8 jaz. zák. Pak-li tedy stížnost pod zorným úhlem svého mylného předpokladu o významu a dosahu předpisů §§ 3 a 8 jaz. zák., které dohromady normují úpravu užívání jazyků pro autonomní útvary, snaží se dovoditi neplatnost předpisů 4. odstavce čl. 80 poslední věty jaz. nař. a důsledkem toho i nezákonnost nař. rozhodnutí, opřeného o právě cit. předpis, míjí se zřejmě cíle.
Otázkou, zda cit. předpis jaz. nařízení byl vydán v duchu jaz. zákona, se nss nezabýval, poněvadž stížnost po této stránce neformuluje zvláštních stížních bodů (§ 18 zák. o ss.).
Vytýká-li stížnost ještě po této stránce, že prý jaz. nařízení neobsahuje nikde ustanovení, že by obce s českým jednacím jazykem byly povinny užívati při protokolaci návrhů a prohlášení učiněných ve schůzích a poradách obecních zastupitelstev, rad a komisí jiného jazyka než jazyka čsl., spočívá tento úsudek stížnosti patrně na přehlédnutí. Obsahujeť týž čl. 80 odst. 4 jaz. nař. v 2. své větě výslovné ustanovení, že »návrhy a prohlášení učiněné v jazyku jiném než jednacím, jest k žádosti navrhovatele zapsati do protokolu v jazyku, v němž se staly, je-li v obci podle posledního soupisu lidu alespoň 20% státních občanů příslušníků tohoto jazyka«17/1926 sb., čl. 80.4.v2. Ustanovení toto vztahuje se nepochybně netoliko na obce s jednacím jazykem jiným než čsl., nýbrž i na obce s jednacím jazykem čsl. a respektuje tedy i u obcí s jednacím jazykem čsl. příslušnost navrhovatele k jazyku minoritnímu za podmínek § 2 jaz. zák. při protokolaci návrhů a prohlášení učiněných v jazyku minoritním ve schůzích a poradách zmíněných v čl. 80 jaz. nař., rozšiřujíc takto obmezení uložená obcím s jednacím jazykem čsl. ve prospěch jazyka menšinového i nad meze stanovené posledním odstavcem § 3 jaz. zák.
Pokud se týče specielně protokolování návrhů a prohlášení učiněných ve schůzích obecní rady, spatřuje stížnost neplatnost shora cit. předpisu jaz. nař. v tom, že obecní zřízení pro Čechy nepředpisuje vůbec, aby o schůzích obecní rady byl sepisován protokol a nemohlo proto jaz. nařízení nutiti obce, aby návrhy a prohlášení, učiněné ve schůzích obecní rady v jazyku čsl. byly zapsány k žádosti navrhovatelově do protokolu v jazyku, v němž se staly. Námitka tato není však opodstatněna.
I kdyby se vycházelo ze stanoviska stížnosti, váženého patrně z předpisu § 50 obec. zříz. česk., že obecní zřízení pro Čechy neobsahuje předpisu — Č. 8381 —
o tom, že mají o schůzích obecní rady býti zřízeny protokoly, nelze přece v odstavci 4 čl. 80 jaz. nař. shledávati podklad pro stanovisko stížnosti, že snad jaz. nařízení nutí obce, aby o schůzích obecní rady zhotovovaly protokol. Jaz. nařízení — mluvíc o protokolech sepisovaných o schůzích nebo poradách obecních zastupitelstev, rad a komisí, — předpokládá jen faktický stav, že se protokoly takové u obce skutečně vedou, při čemž je s hlediska jazykového nerozhodno a nss se proto otázkou tou nezabýval, zda obec k vedení protokolu je podle zák. povinna čili nic. Se stanoviska jazykového směrodatnou je tu jen skutečnost, že se u obce protokoly o schůzích obecní rady skutečně vedou. Je-li tomu tak — a stížnost ostatně ani nenamítá, že by o schůzích obecní rady v daném případě nebyl psán protokol — pak není závady, aby dle hořejších výkladů o významu a dosahu § 8 odst. 1 jaz. zák. upravila státní moc výkonná užívání jazyků při protokolaci návrhů a prohlášení učiněných ve schůzích obecních rad, a nemůže námitka stížnosti, že obec není dle obecního zřízení povinna vésti protokol o schůzi obecní rady, míti relevanci v otázce platnosti cit. předpisu jaz. nařízení.
Po stránce platnosti tohoto předpisu namítá stížnost konečně, že posud nemohl s účinkem právním býti vydán i po jaz. nařízení příkaz vésti protokoly v jazyku státním obci s jiným jednacím jazykem, poněvadž dle čl. 73 odst. 2. jaz. nař. obcím k ustanovení potřebných sil úředních znalých státního jazyka slovem i písmem byla poskytnuta lhůta tříletá, počítaná ode dne působnosti nařízení, tedy až do dne 4. února 1929. Má-li toto ustanovení, které zní zcela samostatně, míti vůbec smysl, musí jeho platnost býti uznána ve všech případech, v nichž jaz. nařízení požaduje používání státního jazyka, tedy také pro případ protokolace českých návrhů a prohlášení.
K námitce této poznamenává nss, že dle § 102 úst. listiny, který platí dle § 8 zák. o ss také pro nss, přísluší nss-u právo zkoumati platnost nařízení. Toto právo spočívá vzhledem k předpisu § 55 úst. listiny ve zkoumání, zdali nařízení vydáno bylo k provedení určitého zákona a v jeho mezích. Z toho plyne, že nss může zkoumati platnost nařízení jen v tom směru, zda nařízení takové je ve shodě se zákonem, k jehož provedení bylo vydáno. V tomto sporu je zkušebním kamenem platnosti nařízení zákon jazykový, nemůže jím však býti nějaký jiný předpis, obsažený v nařízení, který není vůbec předmětem sporu. Jiný takový předpis může býti jen pomůckou pro výklad toho kterého ustanovení téhož nařízení. Avšak ani po stránce správného výkladu čl. 80 odst. 4, 3. věty jaz. nař. nebylo by lze přisvědčiti v daném případě názoru stížnosti, že teprve ode dne 4. února 1929 by mohlo ustanovení toto pro stěžující si obec nabýti účinnosti, poněvadž v daném případě přichází v úvahu obec, v jejímž zastupitelstvu je členem příslušník jazyka čsl., a pro takové obce není předpokladem pro účinnost předpisu o nutnosti protokolace návrhů a prohlášení učiněných po rozumu čl. 80 jaz. nař. skutečnost, že mají úřední sílu znalou jazyka státního. Dokladem toho jest i diferencování různé kvalifikace obcí obsažené v čl. 72 odst. 2 jaz. nař., které bylo v podstatě převzato i do 4. odstavce čl. 80. Je-li nepochybno, — Č. 8381 —
že stěžující si obec patří do kategorie obcí, v jejichž zastupitelstvu je členem příslušník jazyka čsl. a nelze-li ani ze znění 4. odstavce čl. 80 jaz. nař. dovoditi, že by povinnost obce takto kvalifikované k protokolaci návrhů a prohlášení učiněných ve schůzích nebo poradách v jazyku čsl. v tomto jazyku byla závislou na skutečnosti, že obec taková má úřední sílu znalou jazyka státního — nepřichází v daném případě vůbec v úvahu okolnost, zda běží o obec, která podle posledního soupisu lidu má aspoň 3 000 obyvatelů.
Z hořejších úvah jde, že veškeré námitky stížnosti vznesené proti platnosti čl. 80 odst. 4 věty 3 jaz. nař. objevily se neodůvodněnými. Byla proto zamítnuta jako bezdůvodná stížnost napadající výrok žal. úřadu, že příkaz osp-é v Liberci, vydaný stěžující si obci, aby návrhy a prohlášení učiněné Martinem P. při schůzích obecní rady a obecního zastupitelstva v jazyku čsl. dal zapsati do protokolu v tomto jazyku, odpovídá předpisu čl. 80 odst. 4 věty 3 jaz. nař.
Stížnost obrací se dále proti výroku žal. úřadu, týkajícímu se pohrůžky zákroku proti stěžující si obci podle § 25 zák. o ochraně republiky. Při tom však přehlíží stěžující si obec, že pohrůžka zmíněná je žal. úřadem řízena přímo na osobu starosty obce jako na osobu, která je zodpovědná za vykonání příkazu uloženého obci. Ale pak nebylo onou pohrůžkou vsaženo do subj. práv stěžující si obce, proti níž pohrůžka nesměřuje (§ 2 zák. o ss). Musila proto býti stížnost po této stránce odmítnuta jako nepřípustná pro nedostatek legitimace k ní.
Stížnost napadá konečně nař. rozhodnutí ve výroku, týkajícím se odepření odkladného účinku stížnosti podané k min.-u vnitra. Vytýká rozh. tomu jednak nezákonnost proto, že odepřelo odkladný účinek stížnosti se zřetelem k § 93 instrukce ze 17. března 1855 č. 52 ř. z. z toho důvodu, že šlo o opatření vydané v zájmu veřejném, jednak i podstatnou vadu řízení v další části výroku, že rozhodnutím min.-a stala se ostatně stížnost po této stránce bezpředmětnou.
V prvém směru vytýká stížnost, vycházejíc také z předpisu § 93 instrukce shora citované, že v daném případě běží o opatření ve věcech stran, aniž tu bylo nebezpečenství v prodlení. Ve směru druhém pak namítá, že obci nemůže býti odpíráno rozhodnutí o tom, zda zsp stížnosti podané k min.-u vnitra odkladný účinek nepřiznala právem čili nic, ani tehdy, nebylo-li stížnosti věcně vyhověno.
Otázkou poslednější zabýval se nss již v nál. Boh. A 8072/29, v němž vyslovil a podrobně odůvodnil právní názor, že odkladný účinek lze přiznati opravnému prostředku toliko do doby, až pravoplatně bude o něm rozhodnuto. Byla-li žal. úřadem jako poslední správní instancí konečně a pravoplatně stížnost obce zamítnuta, nemělo by již žádného smyslu ani účelu rozhodovati o tom, zda má či nemá býti přiznán odkladný účinek stížnosti obce, případně zda opatření učiněné v rozhodnutí o ní vydaném, má býti odloženo až do jeho právní moci. Z toho vyvodil pak nss ve zmíněném nálezu, že nelze spatřovati podstatnou vadu řízení ve výroku žal. úřadu, že stížnost obce v tomto bodě stala se bezpředmětnou. Na tomto právním názoru setrvává nss i v tomto případě. — Č. 8382 —
Nelze-li podle těchto vývodů shledati podstatnou vadu řízení ve výroku žal. úřadu o bezpředmětnosti stížnosti v tomto bodě vznesené, netřeba se již dále zabývati nadbytečnými důvody žal. úřadu o tom, že odepření odkladného účinku stížnosti stalo se věcně správně po stránce § 93 shora cit. instrukce.

Citace:

č. 8381. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 279-284.